Přednášky

Teorie řízení
1. Charakteristika řízení a jeho vývoj
Řízení je speciální činnost, složitý, mnohostranný proces vyskytující se ve všech oblastech (sociální, ekonomická, výrobně-technická,…) spojených množstvím vzájemných vazeb.
Potřeba řídit se objevila už v dobách, kdy vznikal organizovaný život.
Řízení jako vědní disciplína se začíná vytvářet až začátkem 20. stol.
Řízení využívá vlastní terminologie a obsah.
Řízení vychází ze života exaktních disciplín a ze života lidí.
V užším smyslu představuje řízení cílové usměrňování procesů.
V širším smyslu představuje řízení souhrn různorodých usměrňovacích zásahů, mezi něž patří plánování, organizování, regulace, rozhodování, kontrolování, motivování,… - jde tedy o jakési zastřešující pojetí pro všechny fáze procesu a cyklu řízení.
Úkolem řízení je:
stanovit správný cíl
nalézt optimální cestu, tempo a prostředky k dosažení cíle
zabezpečit realizaci záměrů a dosažení cíle
Na poznání zákonitosti řízení a jednotlivých stránek se podílí řada vědních a společenských disciplín (ekonomie, politika, matematika, kybernetika, statistika,…).
Společenské vztahy určují podstatu a cíl řízení činnosti lidí, vztahy mezi lidmi v procesu řízení i základní metody a formy řízení, např. způsoby vytváření souladu mezi řízenou a řídící složkou.
Technická stránka rozhoduje o tempu realizace cíle, tj. o dílčích cílech, o volbě prostředků a cest k jejich realizaci i o metodách a formách řízení, zejména o způsobu zpracování.
2. Vymezení předmětu teorie řízení
Vlastním předmětem teorie řízení je zkoumání obecně platných podstatných vztahů a principů v procesu řízení a v řídících činnostech, zejména v těchto oblastech (4 oblasti zkoumání):
1. Oblast vnitřních vztahů mezi řídícím a řízeným systémem. V této oblasti se zkoumá:
struktura organizačního systému – princip, funkce, podmíněnost, souvislost
cyklus řízení – hledisko fungování struktur, návaznosti a souvislosti jednotlivých fází procesu řízení
2. Oblast vnějších vztahů s vnějším okolím. Vymezena přírodním a společenským prostředím, které ovlivňuje lidskou práci – technické a kulturní faktory.
3. Požadavky na činnost řídícího subjektu. Objektivní podmíněnost řídícího subjektu, obecné a podstatné požadavky na činnost řídícího systému, které jsou nutné pro výkon funkce.
4. Požadavky na řídící subjekt. Subjektivní podmíněnost. Základní je kvalifikace, styl řízení a organizace práce.
3. Metody a techniky v teorii řízení
Metoda je promyšlený postup činnosti k dosažení vytýčeného cíle při realizaci daného úkolu.
Představuje uspořádanou množinu činností, které na sebe určitým způsobem navazují a tak tvoří jednotný předem připravený postup, podle kterého můžeme řešit určité problémy.
Rozborem metod se zabývá nauka o metodách – metodologie, která shrnuje poznatky o vědeckých metodách jako o účelných objektivních postupech zkoumání jevů při odhalování vědeckých poznatků a zákonitostí.
Metody organizačního výzkumu
metody kybernetického přístupu
1. Metoda „černé schránky“ (black box) – spočívá v empirickém působení podnětů na systém, jehož strukturu nelze dostupnými prostředky poznat a při níž je vyvozována závislost mezi jednotlivými podněty a reakcemi. Jedná se o metodu „pokusů a omylů“, kdy jednotlivými empirickými pokusy nacházíme správné podněty pro vyvolávání požadovaného chování.
2. Metoda analogií spočívá v poznání struktury a chování sledovaných systémů na základě poznatků o struktuře a chování podobných systémů. Předpokladem použití je existence homorfních vztahů mezi systémy.
3. Metoda modelování slouží k poznávání struktury a chování systémů pomocí modelů, v nichž je systém zobrazen pomocí prostředků, které umožňují napodobit podstatné vlastnosti.
Modelování představuje poznávací proces, který se uskutečňuje na modelech, které je možno rozlišit podle:
A) předmětu a cíle modelování na
- modely struktury systémů
- modely chování systémů
B) způsobu zobrazení na
- modely ikonické
- modely analogové
- modely symbolické
metody a techniky organizačních přístupů
a) podle faktoru času
- analytické – úkolem je analyzovat stávající úroveň jednotlivých parametrů
- normativní – úkolem je vytvořit charakteristiky prvků organizačních systémů odpovídající konkrétním podmínkám
- syntetické – vytváří účelné struktury a chování organizačních systémů
- prognostické – vymezují možnosti vývoje organizačních systémů
b) podle vymezení podmínek
- objektivní – jsou založeny na kvantitativních vztazích a matematicko-stochastických technikách
- subjektivní – jsou závislé na úrovni jednotlivce
- systémové – modelují dynamiku organizačních systémů z hlediska struktury a chování
Poznávací, analytické metody umožňují poznání struktury a chování organizačních systémů, jejich subsystémů, prvků a faktorů, které chování ovlivňují.
Rozhodovací, syntetické metody jsou základem aktivních zásahů člověka do přeměn objektivní reality organizačních a řídících systémů, jejich struktury, cílů a funkcí.
Brainstorming
Cílem této metody je získání nových myšlenek na základě inspirace v procesu „mozkového napětí“. Dále poznat a vyzkoušet formu kolektivního řešení problému.
Základní úkol: vyprodukovat v krátkém čase co nejvíce originálních nápadů
Pomocné slovo: „Jak?“
Kroky metody:
problém, který se má řešit, je formulován v základních pojmech
žádný nápad nesmí být považován za nesprávný
je třeba provokovat účastníky k vytváření otevřených diskusních vztahů
po soustředění myšlenek a nápadů je třeba přejít k jejich analýze z hlediska technicko-ekonomických omezení, vývojových tendencí,…
Podmínky úspěšnosti:
1. homogenita komunikační úrovně
2. heterogenita názorových přístupů
3. psychologická vyrovnanost členů skupiny
4. relativní funkční nezávislost
Pravidla diskuse:
zákaz kritiky
uvolnění fantazie
vzájemná inspirace
množství (co největší počet nápadů)
naprostá rovnost účastníků
Není dovoleno:
vzájemné oslovování
používání nic neříkajících důvodů („Promiňte, že vás vyrušuji.)
zamítnutí předřečníka bez logických argumentů
stálá pasivita
zabijácké fráze
zmrazovací fráze
oddalovací fráze
Postup:
1. problém je formulován v základních pojmech a z jednoho hlediska
2. brainstormingová rozcvička, kde se účastníci uvolní
3. vedení brainstormingové debaty, probíhá burza nápadů, diskuze
4. rozbor nápadů, zdůvodnění z hlediska technicko-ekonomických omezení
5. formulace řešení problému
metody sociálně-psychologické
Procedura – představuje organizační uspořádání poznávacího procesu
Technika – vyjadřuje dílčí operace procedury
5 procedur:
1.Statistická procedura – vychází ze statistiky, představuje buď vyčerpávající nebo výběrové šetření, začíná pozorováním a pokračuje zpracováním údajů
2.Monografická procedura – opak statistické procedury, týká se jednoho objektu, převládá zde popis a jako techniky se využívají přímá pozorování, rozhovory a analýza nejrůznějších dokumentů
3.Typologická procedura – přechod mezi statistickou a monografickou procedurou
4.Experimentální procedura – jde o řízené zkoumání jevů a procesů v kontrolních podmínkách, využívá přímého pozorování a měření
5.Historická procedura – využita v sociologickém zkoumání, cílem je zachycení minulosti jevů a procesů na základě informativního materiálu a rekonstrukcí
3 skupiny technik:
1. Techniky výběru – využití při zužování základního souboru. Výběrový soubor (vzorek) by měl mít rozložení znaků (vlastností), které by se co nejvíce blížilo původnímu souboru.
a) náhodný výběr – provádíme ho pomocí losování nebo pomocí tabulky náhodných čísel. Velikost výběrového souboru závisí na velikosti základního souboru, neboť je třeba, aby výsledky získané z výzkumu byly reprezentativní a bylo možné zobecnění získaných poznatků.
b) výběr záměrný – využívá se pro specifické potřeby výzkumníka, zvláště v předvýzkumu. Provádí se podle rozložení základního znaku.
c) výběr smíšený – kombinace výběrů předchozích
2. Techniky zkoumání – vědecké pozorování se liší od běžného především tím, že je záměrné a systematické.
a) přímé pozorování – jde o smyslové vnímání na základě zraku a sluchu. Uplatňuje se v něm komplex chování pozorované jednotky. Nevýhodou je malý rozsah a skutečnost, že indukce závěrů je obtížná.
Introspekce – specifická technika přímého pozorování v sociální psychologii. Jde o pozorování vlastního vnitra.
b) nepřímé pozorování – má dvě formy: dotazníková technika a rozhodiv
Zvláště je také uváděna anketa, která využívá volných otázek. Poznatky ze souboru respondentů nelze zobecnit.
Dotazníková metoda – jde o sled otázek, které mají logickou osnovu a precizní formulování. Otázky mohou být volné nebo uzavřené. Výhodou je obsah velkého počtu osob.
Rozhovor:
nestandardizovaný rozhovor – otázky se kladou volně, dotazovaný má širokou možnost odpovědí. Využívá se pro orientaci v tématu výzkumu.
standardizovaný rozhovor – jedná se o otázky řízené, je zajištěna ekvivalence údajů a uniformita odpovědí, bohužel jsou otázky částečně vynucované
Specifickou metodou je studium dokumentů. Dokumenty dělíme na veřejné (zápisy z jednání) a osobní (dopisy, deníky).
3. Techniky zpracování dat – sociologie a sociální psychologie nezkoumá většinou určitý jev přímo, ale pomocí jeho odrazu ve vědomí lidí. U každého jevu zjišťujeme vlastnosti, tzv. znaky.
Základní technikou zpracování dat je třídění údajů – klasifikační analýza, kvantitativní třídění. Třídění může být prováděno jednorozměrné (podle jednoho znaku) a vícerozměrné (podle dvou či více znaků). Výsledkem jsou statistické řady s vypočtenými absolutními a relativními četnostmi.
Historie managementu
S pojmem řízení se setkáváme v nejrůznějších systémech. Někdy skrytě pod jinými termíny – správa, vedení, dirigování.
„to manage“ – vést, řídit, mít vedoucí funkci
V užším slova smyslu – cílové usměrňování procesů v již existujících systémech.
V širších slova smyslu – jako proces, jako souhrn různorodých činností jako např. plánování, organizování, rozhodování, delegování, který vede k využití všech zdrojů podniku, ke stanovení a dosažení cílů podniku.
Rozvoj managementu
- od okamžiku, kdy se lidé poprvé pokusili dosáhnout cílů prostřednictvím skupinové práce.
Vývoj managementu a různé přístupy managementu – od období rozvoje dělby práce. V období průmyslové revoluce. Z hlediska času rozeznáváme 4 vývojové etapy:
1. První etapu rozvíjející se od začátku 20. století charakterizujeme zejména triumvirát klasického managementu: Taylor (USA), Fayol (Francie) a Weber (Německo).
2. Druhá etapa započala zhruba během 2. světové války. Můžeme ji charakterizovat plánováním v makro i mikro měřítku a širokým rozvinutím iniciativních metod. Manažeři se stali hlavním hybným momentem inovací a ducha podnikání, v této úloze začali překonávat vlastníky, stávají se hlavními iniciátory inovací a podnikání. Mluvíme o tzv. manažerské revoluci.
3. Ve třetí etapě, která proběhla koncem 70. let, se začínají projevovat snahy o širokou spoluúčast zaměstnanců na řízení, což vede k partnerským vztahům v podnicích. Dochází ke zvyšování interní spolupráce zaměstnanců, manažerů i vlastníků a k neustále se zostřující externí konkurenci.
4. Čtvrtá etapa byla začátkem 90. let a je charakterizována širokým využíváním automatizační a kancelářské techniky, zaváděním pružných výrobních systémů s nástupem automatizace a robotizace.
Klasický management
Frederic Winslow Taylor (1856 – 1919) - představitel vědeckého řízení, „otec vědeckého managementu“
♫ Vědecký přínos:
- byl přesvědčen, že pomocí vědeckých metod řízení lze dosáhnout zvýšení produktivity práce bez zvýšení pracovního úsilí a přitom dosáhnout vyššího zisku a i vyšších mezd pro pracující.
- zavedl normování práce a pracovních operací
- doporučoval zavádět školení pracovníků, správně rozdělit práci dělníků a zodpovědnost vedoucích pracovníků
- doporučoval vytváření skupinové harmonie a spolupráce
Henry Fayol (1841 – 1925) – představitel správního řízení
Za prvky managementu považoval jeho funkce – rozdělil průmyslové činnosti do 6 skupin: technické, komerční, finanční, bezpečnostní, účetní a manažerské (největší pozornost)
♫ Vědecký přínos:
- je třeba učit managementu
- formuloval 14 principů managementu, např.: pravomoc a odpovědnost, jednota přikazování, pocit solidarity,…
Max Weber (1864 – 1920) – představitel byrokratické organizace řízení
Snažil se postihnout problematiku fungování společenské moci a pořádku v řízených kolektivech. Pojem byrokracie chápal jako sociologickou koncepci racionalizace kolektivní činnosti.
♫ Vědecký přínos:
1. dělba práce je základem organizace
2. je nutné přesně definovat práva, povinnosti každého pracovníka
3. v každé organizaci musí fungovat soustava pravidel a fungování organizace, kterou tvoří normy, popisy činností a instrukce, jak pracovat
4. řídící pracovník řídí neosobně a spravedlivě
5. práce je službou, ve které je nutno přesně dodržovat vymezená pravidla
6. vedoucí pracovník je povinen vytvářet podmínky pořádku, stability fungování byrokratické organizace a zajišťovat její efektivnost
Psychologicko-sociální přístupy
Počátek těchto přístupů se datuje do roku 1924, kdy začal tzv. hawtornský experiment. Celá série návazných pokusů prokázala, že na růst produktivity práce nemají vliv ani tak na hmotné faktory, jako faktory psychologické a sociální.
Prokázal se vliv sociálních postojů a vzájemných vztahů pracující skupiny na výkonnost.
Elton Mayo vystoupit s kritikou koncepce vědeckého řízení a proti jeho tvrdým principům (Teorie x – krátké vodítko – používá k motivování dichotomie odměn a trestů (cukru a biče), využívá pozitivní motivační faktory jako prémie a jiné hmotné výhody, negativní motivační faktory jako tresty, sankce, omezení, ostrá kritika) postavil „měkké systémy řízení“.
Procesní přístupy
Vyrůstají z klasického managementu, jsou postaveny na Fayolově správním řízení a na Weberově byrokratické organizační struktuře.
Výhodou je prosté, jasné a jednoduché členění manažerských funkcí. Za jeden z největších nedostatků je možno jmenovat zanedbávání lidského faktoru v řízení: motivace pracovníků a pracovních kolektivů, komunikace, neformální organizace,…
Práce a přístupy rozdílné – např. Kovutz, Weihrich – 5 funkcí: plánování, organizování, vedení, personalistika, kontrola).
Pro složité operace jsou málo operativní, zdůrazňují spíše uspořádání procesů než obsahovou náplň řídícího procesu.
Systémové přístupy
Navazují na klasický management, zejména vědecké řízení. Komplexní chápání všech jevů a procesů ve vnitřních a vnějších souvislostech. Důraz je kladen na modelování rozhodovacích úloh a techniky jejich matematického řešení. Jeho vývoj směřoval k nesrozumitelnosti, modely se stávaly čím dál tím složitější, většinou silně zjednodušovaly realitu. Na druhé straně vývoj podpořil vznik systémů na podporu rozhodování, odhalil nové pohledy na optimalizaci, racionalitu rozhodování,…
Empirické (pragmatické – praktické) přístupy
Jsou založeny na analýze, zhodnocení a zevšeobecnění poznatků manažerské praxe. Projevuje se silná tendence chápání pojmu management jako umění řídit založené na intuici při rozhodování, zevšeobecňování zkušeností jiných řídících pracovníků. Klíčovým požadavkem na manažera je harmonizace tří funkcí:
- řídit podnikatelskou činnost
- zvládnout systém řízení (řídit své spolupracovníky)
- řídit pracovní kolektiv
Vývojové tendence
Tyto systémy jsou založeny na poznatku participace zaměstnance na zisku (ztrátě), na rozhodování a na vlastnictví.
Praktické zásady participačních systému můžeme charakterizovat takto:
vytvořit takové podmínky, aby se pracovník cítil a choval jako podnikatel
vytvořit takovou situaci, při které bychom maximálně sblížili okamžik aktivizace s okamžikem rozhodování; pracovník musí být aktivizován (povzbuzován) v okamžiku, kdy rozhoduje a ne až po skončení činnosti
stimulační působení musí být diferencováno podle jednotlivých pracovníků
pracovní kolektivy musí mít právo hospodařit s celou částkou vytvořených zdrojů
základem řízení je aktivizační systém a tomu se podřizuje celé vnitropodnikové řízení
Manažer v procesu řízení

Co je to manažer?
Vykonává v podniku určité funkce, má specifické vlastnosti a schopnosti, které ho zřetelně odlišují od ostatních odborníků.
Využívá odborníků na dosažení vytyčených cílů, přičemž ostatní odborníci vykonávají úzce specializovanou činnost získanou studiem a praxí.
Rozhoduje co dělat a jak to uskutečnit prostřednictvím lidí.
Vznik profese manažera
1.fáze (zaměstnanec – manažer – vlastník) – podnikatel
V původním malém podniku, kde vlastník býval jediným zaměstnancem, splývala role zaměstnance, manažera i vlastníka. V průběhu času se začaly všechny tři role osamotňovat až došlo k jednoznačnému oddělení a vzniku samostatné funkce manažera.
2. fáze (zaměstnanec .... vlastník) – vydělení profese zaměstnanec
Velké firmy byly vedeny jedinou osobou (majitelem), např. H. Ford, T. Baťa.
3. fáze (zaměstnanec .... manažer .... vlastník) – vydělení profese manažer a postupná diferenciace do jednotlivých úrovní
Dochází k oddělení vlastníků a manažerů. Vzniká samostatná profese manažera, kterého si najímá vlastník, aby pro něj vedl podnik.
dochází k oddělení zájmů vlastníků a podnikatelů
vedení podniků je svěřováno profesionálním manažerům
oddělení vrcholového vedení od každodenní operativy
4. fáze (zaměstnanec .... manažer .... vlastník) – samosprávný celek, účast na rozhodování, zisku, vlastnictví
Moc manažerů začala stoupat (tzv. manažerská revoluce) a vyvstala nutnost větší kontroly ze strany vlastníků.
Diferenciace manažerů do jednotlivých úrovní (3. fáze):
nejnižší (I. stupeň – manažeři první linie) – vedoucí dílen, mistři
střední (II. stupeň – manažeři druhé linie) – vedoucí oddělení
vrcholová (nejvyšší – TOP manažeři) - ředitelé, prezidenti
Vlastnosti ideálního manažera
Základní vztah: Úspěšně řídit = znát + mít pravomoc + chtít + stačit
Podmínkou je splnit předpoklady pro řídící činnost na dané úrovni. Předpoklady můžeme rozdělit na vrozené kam patří temperament, inteligence, sociální schopnosti a ty, které se mohou výcvikem, výchovou a vzděláním měnit.
1. potřeba řídit – jen ti, co chtějí a mají z této činnosti uspokojení
2. potřeba moci – autorita a špičkové znalosti, zkušenosti, dovednosti
3. schopnost vcítit se – cit a pochopení pro protihráče (= empatie)
Otázka ideálního manažera zůstává otevřená.
Manažerské vlastnosti
Vrozené
Získané
Potřeba
Umění vcítit se do potřeb jiných
řídit
ekonomické teorie
mít moc
teorie podnikání
sociálně psych. znalosti
metody řízení
dobrá tělesná a duševní kondice
Úloha manažera
H. Fayol definoval základní funkce, které manažer vykonává, aby zajistil dosažení určitých cílů: vedení, koordinace a ovládání lidí, materiálů, strojů a peněz.
- plánování - předvídá budoucí události a zajišťuje plány splňující předem formulované cíle
- organizování - upravuje možnosti a úkoly tak, aby plány mohly být splněny s min. náklady, časem a úsilím
- vedení lidí - přiděluje jednotlivce k úkolům a cvičí, vede a pomáhá při provádění úkolů
- koordinace – zajišťuje, aby se všichni jednotlivci vzájemně podporovali a posilovali
- ovládání – přesvědčuje se, že všechny činnosti probíhají podle plánu
Fayolova koncepce platila až do pol. 60. let 20. stol.
- základním prvkem pro rozvíjení program. výcviku manažera
- identifikoval požadované schopnosti a dovednosti
- lze ji brát jako pomocné členění pro pedagogiku
- ve skutečnosti nelze jednotlivé funkce od sebe oddělit
H. Mintzberg zkoumal práci manažerů v procesu řízení a