Přednášky

zjistit, že klasická Fayolova koncepce ani zdaleka neodpovídá tomu, co skuteční manažeři provádějí a o jaké funkce (činnosti) se starají.
Manažerská funkce
Manažerské funkce jsou typické úlohy, které vedoucí pracovník v procesu své řídící práce řeší.
1. Plánování
Jde o proces vymezení cílů, cest a prostředků jak těchto cílů dosáhnout.
Postata a smysl plánování:
zahrnuje výběr cílů a volbu činností pro jejich dosažení
vyžaduje rozhodování (výběr mezi možnostmi budoucího průběhu činností)
poskytuje racionální přístup k dosažení cílů
V praxi manažerské funkce vytvářejí systém jako fungující celek.
I když dosažení podnikových cílů bezprostředně závisí na provádění organizování, personalistice a kontrolování – plánování.
Plány (cesty a cíle)
Jaká organizační struktura?
Jaká kvalifikace pracovníků?
Jakým způsobem vést pracovníky?
Jaký druh kontroly je výhodný?
…
2. Organizování
Jedná se o účelné rozmístění výrobních prostředků (strojů) a pracovních sil (lidí) ta, aby bylo co nejefektivněji dosaženo vytyčených cílů. Formou zabezpečení těchto úkolů jsou organizační struktury:
- jsou základní nosnou strukturou, která propojuje všechny ostatní struktury v podniku
- typ organizační struktury je závislý na konkrétních podnicích a disponibilních zdrojích
- používá se zpravidla blokové organizační schéma, které má přehledně uspořádaná pracovní místa
- transparentně vymezují vztahy nadřízenosti a podřízenosti
Základní logikou procesu organizování nejlépe vyjadřuje Dalův tzv. systém OSCAR: cíle (Objectives), specializace (Specialization), koordinace (Coordination), pravomoc (Authority), zodpovědnost (Responsibility).
3. Personalistika
Jde o proces získávání, využívání a udržení schopných pracovníků v dané organizaci.
Nejcennějším kapitálem jsou znalosti, schopnosti a dovednosti pracovníků.
Řízení lidských zdrojů – plně se využívá lidský potenciál, který je přínosem pro jedince i pro podnik. Jde o provádění a zajišťování těchto činností:
- plánování, získávání vhodných pracovníků,
- zvyšování kvalifikace, případně rekvalifikace pracovníků (školení),
- hodnocení pracovníků a jejich
- odměňování.
Cíle:
společenské – zodpovědně přistupovat k požadavkům a vlivům společnosti s min. negativním dopadem těchto vlivů
organizační (podnikové) – přispívají ke zvyšování efektivnosti podniku a k realizaci hlavních cílů
funkční – zaměřeny na úroveň služeb personálního útvaru, které poskytuje vedoucí pracovník
osobní – osobní cíle pracovníka, možnost seberealizace
4. Vedení
Zahrnuje schopnost vést, usměrňovat, stimulovat a motivovat své spolupracovníky ke kvalitnímu plnění vytýčených cílů.
Při vedení lidí lze pozorovat dva přístupy: teorie X a teorie Y.
Teorie X („krátké vodítko“)
- kategorie lidí X – pracují neradi, musí být k práci nuceni
- manažeři používají autoritativní metody vedení, je nutné pracovníky kontrolovat
- význam hmotné stimulace
- prosazování motivace formou odměn a trestů (cukru a biče)
Teorie Y („volné vodítko)
- kategorie lidí Y – práce přirozená, lidí se řídí a kontrolují sami, ztotožňují se s cíli organizace
- zdůrazňuje nepřímou motivaci – vytváření tvůrčího prostředí
Transakční vůdce – autoritativní způsob vedení (Hitler, Napoleon)
- založeno na směně mezi pracovníkem a manažerem
- určuje, co mají podřízení dělat
- sleduje vlastní cíle
- za dobrou práci odměna, za špatnou trest
Transformační vůdce – charismatické vedení (Matka Tereza, Ghándí)
- inspirační vedení
- intelektuální atmosféra
- individuální zájmy ve prospěch skupiny
- pověs slušného, spravedlivého, důsledného člověka
- směřují k budoucnosti
5. Kontrola
V obecném slova smyslu jde o kritické hodnocení jevů a procesů již nastalých, nastávajících nebo budoucích.
Postata kontroly – kritické hodnocení reality se záměry podniku a vyvozování závěrů pro další činnost podniku.
Funkce:
- zjišťování rovnováhy či nerovnováhy mezi cílových stavem a skutečností
- udržení rovnováhy v chování organizačního systému a eliminace nežádoucích odchylek
- dosažení rovnovážného stavu pro předchozím negativním vychýlení
Manažerská funkce kontrolování je zaměřena na zjišťování a korekci odchylek od předem stanovených plánů tak, aby plány byly splněny a vytýčených cílů bylo dosaženo.
Fáze kontrolního procesu:
získávání a výběr informací
ověření správnosti výchozích informací
kritické hodnocení všech kontrolovaných jevů a procesů
návrhy na opatření pro řídící práci
zpětná vazba, tedy kontrola realizace navrhovaných opatření
Základy psychologie osobnosti
Psychologie zkoumá duševní procesy v jednotě dvou dimenzí – prožívání a chování. Psychika je podmíněna funkcí mozku, tj. fyziologickými procesy a zároveň na ni působí sociální procesy.
Prožívání jako vnitřní subjektivní proces odrazu vztahů člověka k vnějšímu světu a k sobě samému má stránku:
obsahovou – vjemy, představy, myšlenky
citovou
snahovou
Vnější porovnatelné reakce vyjádřené:
jednáním
sdělováním
výrazem
Chování tvoří jednotu s prožíváním.
expresivní chování, které je bezprostředním projevem prožívání
adaptivní chování, které je podmíněno vnější situací, např. potlačení vzteku, zklamání, předstírání zájmu
Psychiku člověka ovlivňují dvě skupiny determinantů – biologické a společenské. Společenské determinanty působí prostřednictvím určitých mediátorů vlivu – vliv interpersonálních situací a malých skupin. Z tohoto hlediska má velký význam rodina, škola, pracovní kolektiv, role a styl řízení vedoucích pracovníků.

Sebekoncepce osobnosti
Cílevědomé vytváření a ovlivňování psychických vlastností však musí sledovat proces jejich vytváření, působit na prvky, které tvoří základ jejich vzniku, tj. na reflexy a návyky.
Formování sebekoncepce probíhá v cyklu sociální interakce, který je tvořen fázemi:
vnímání
sebekoncepce
chování
aktuální reakce
Chyby:
- nesprávné vnímání, chápání a vysvětlování vztahu a chování okolí k sobě
- orientace vlastních vztahů k okolí na ty jednotlivce, kteří potvrzují sebekoncepci (vrána k vráně sedá…)
- selektivní hodnocení ostatních podle toho, jak se ztotožňují s vlastní sebekoncepcí (podle sebe soudím tebe)
- selektivní sebehodnocení – zdůraznění vlastních charakteristik zabezpečujících sebekoncepci a pozitivní hodnocení (titul, styky)
Psychologická struktura osobnosti
Osobnost je individuální jednota člověka, jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla. Jde o uspořádaný celek.
Struktura osobnosti vyjadřuje určitou skladbu psychických vlastností.
V horizontálním směru rozeznáváme 4 hlavní prvky osobnosti:
schopnosti
temperament
motivy a postoje
Výklad těchto pojmů určují osobnost:
1. Co člověk může?
- souhrn předpokladů, které určují úspěšné nebo neúspěšné zvládnutí určité činnosti
Jsou to: vlohy a schopnosti člověka (znalosti, dovednosti a zkušenosti)
2. Co člověk je?
- základní znaky a vlastnosti, které tvoří profil člověka
Jedná se o soubor vrozených osobních vlastností, které charakterizují člověka – temperament
3. Co člověk chce?
- co tvoří vnitřní hnací sílu činností člověka
Jedná se o souhrn vnitřních předpokladů, které na základě interakce člověka s vnějším prostředím člověka aktivizují, podněcují - motivují
1. Schopnosti
- souhrn vlastností, které podmiňují úspěšnost splnění určité činnosti
Utvářejí se na vrozeném základě v procesu sociálního učení.
Od pojmu schopnosti je nutné odlišit pojmy (hierarchie činností):
Vlohy – anatomicko-fyziologické předpoklady k rozvoji schopností a dovedností, v souvislosti s prostředím.
Nadání – souhrn vloh k určitým činnostem (pohybové nadání).
Talent – vysoká úroveň určité schopnosti (talent hrát tenis).
Dovednost – způsob úspěšného plnění činností, opírající s o vědomosti a životní praxi.
Druhy schopností:
potenciální, vrozené
reálné, v pohotovosti
Vědomosti a dovednosti jako výsledkem záměrného učení a cviku se týkají vymezeného okruhu poznání a jednání, jsou labilnější a podléhají snadněji změně.
Schopnosti jsou výsledkem celkového vývoje osobnosti, zasahují do podstaty psychiky člověka, jsou stabilnější a obecnější.¨
Obecné schopnosti (inteligence) – souhrn psychických procesů, které umožňují člověku rychle porozumět situaci, zaujmout k ní správné stanovisko a správně jednat.
2 složky inteligence:
tekutá inteligence (důvtipnost, přirozená bystrost) – je dána biologicky (kvalita mozkové tkáně)
krystalická inteligence – vytváří se během života (naučené myšlenkové obraty, kvalitní osvědčené pojmy, osvědčené strategie)
IQ = Vm . 100
Vf
Vm – mentální věk
Vf – fyzický věk
Speciální schopnosti
verbální schopnosti – schopnost chápat složité vztahy a schopnost vyjadřovat se
prostorová představivost
kinestetická představivost – schopnost představit si výsledný pohyb jevů
numerická schopnost
percepční pohotovost
paměťové schopnosti
psychomotorické schopnosti – jsou základem dovedností, obratností
umělecké schopnosti aj.
2. Temperament
- vlastnosti duševní dynamiky v prožívání a projevech
- nejobecnější a nejzákladnější charakteristika nervového systému
Ovlivnění temperamentu – nepatrně chemickou cestou
Nejstarší typologie – Hippokrates (5. stol. př. n. l.)
4 tekutiny v těle: krev (sang), hled (fleg), žluč (chol), černá žluč (melanchol)
Ruský fyziolog I. P. Pavlov – 4 typy
♫ Typy temperamentu podle nervové teorie
SANGVINIK – živý, rychle reaguje, snadno se nadchne, je společenský, veselý a optimistický, projevuje se u něho netrpělivost, nestálost, nerovnoměrnost tempa a nepozornost
FLEGMATIK – pomalý, rozvážný, klidný, spolehlivý, navenek se neprojevuje, rovnoměrné pomalejší tempo, projevuje se u něho menší pružnost a pohotovost, někdy nerozhodnost, v extrému netečnost
CHOLERIK – prudký, schopný pracovat s velkým vypětím, iniciativní, ale nevyrovnaný, nesnášenlivý, neukázněný až neovládající se
MELANCHOLIK – reaguje slabě na podněty z okolí, hluboce prožívá i málo významné situace, podceňuje své schopnosti a těžce prožívá neúspěch, má smysl pro vyrovnané i když pomalejší tempo, pro pořádek a pečlivost
Z nervové teorie temperamentu vychází H. Eysenck, považovaný za nepřímého žáka I. P. Pavlova, který vytvořit na základě faktorové analýzy popisný systém a umožnil pomocí dvou bipolárních dimenzí – extroverze a introverze, stabilita a labilita – charakterizovat temperament podrobněji než to umožňují vyhraněné typy.
EXTRAVERZE – základ v relativní síle a pohotovosti útlumu, vzruch je brzy vystřídán útlumem, brzy se „nasytí“ běžnými podnětu, úkoly, činnostmi a projevuje se „hlad“ po změně, po silných podnětech a zážitcích, nevyrovnanost výkonů
INTROVERZE – základ v relativní síle a pohotovosti útlumu, stabilnější výkon, lépe snáší nudu, netrpí nedostatkem podnětů
STABILITA – základ má v ovládání vůle a úzce souvisí s city, citová stálost, dobrá integrace
LABILITA – základ má v ovládání vůle a úzce souvisí s city, citová nestálost, množství neurotických příznaků: neklid, úzkost, starosti, přecitlivělost, podrážděnost
♫ Dimenze temperamentu
3. Motivy a postoje
Motivy lze chápat jako faktory, které vzbuzují, zaměřují a udržují chování. Procesem motivace rozumíme zaměření a aktivaci jednotlivce k určité činnosti.
Cílem je dosažení vnitřní rovnováhy – příjemného stavu, kdy jedinec nepociťuje nedostatek ani přebytek.
Zdroje motivace: potřeby, návyky, zájmy, hodnoty, ideály
Potřeby jsou pociťovány nebo prožívány jako nedostatek nebo nadbytek něčeho nezbytného k životu.
Potřeby lze členit na:
vrozené potřeby – mají biologickou potřebu (žízeň, hlad)
získané potřeby – výsledek výchovy, vlivu prostředí, mají hmotný nebo duševní charakter
Hierarchie potřeb podle Maslowa:
Zájmy představují relativně trvalé zaměření lidí na určité oblasti předmětů, činností a jevů vztahující se na rozumovou, citovou i snahovou oblast psychiky.
Hodnoty vyjadřují subjektivní hodnocení vlastností objektů, jevů a činností, které mají vztah k uspokojování potřeb.
Postoje jsou charakterizovány jako relativně stálý stav pohotovosti k určitému chování. Jsou ovlivňovány potřebami, zájmy, osobností a její rolí ve skupině.
♫ Motivační proces
Na počátku jsou stimuly, ale i testy, kterými můžeme působit na podřízené. Je potřeba, aby se nezávisle proměnnými nadřízený trefil do středně proměnných (potřeb, rolí,…). Tyto proměnné jsou na sobě závislé.
Stimuly – hmotné, sociální, morální
Soubory znaků ve skupině lidí:
Pozice přestavuje místo, které jedince zaujímá v určitém organizačním a sociálním celku, je dáno formálním zařazením, je výrazem společenského zařazení – pozice v rodině, uvnitř formální skupiny.
Status je chápán jako trvalejší pozice a společenské uznání její prestiže na základě společensky významných znaků: pravomoci, vzdělání, výši platu aj.
Společenská role je očekávaný způsob chování jednotlivce na odpovídající pozici, kterou zaujímá. Každý člověk zastává současně několik rolí.
krátkodobá role – kupující
dlouhodobá role – matka
Role a status jsou neoddělitelné.
Ve vertikální struktuře rozlišujeme tyty vrstvy osobnosti:
vrstva pudů – Id (Ono) – pudové složky chování
vrstva empirického duševna – Ego (Já) – city, snahy
vrstva osobní morálky – Superego (Nad já) – rozum a vůle
Překážky motivace
Překážka
- absence předmětu uspokojení ( frustrace (neboli neuspokojené potřeb)
- blokace cíle aktivní nebo pasivní překážkou
Frustrace
Vyvolaná aktivita působením nějakého motivu:
úspěšně dokončená – dosažení cíle, uspokojením potřeb
neúspěšně dokončená
Jde o zmaření nebo znemožnění realizace motivované činnosti. Motivační energie zůstává nahromaděna a nevybita.
Jde o krátkodobou absenci základních potřeb (jíst, spát,…).
Dlouhodobější absence základních potřeb – deprivace.
Reakce jedince na frustraci:
agrese
autoagrese
energizace – zvýšení úsilí jedince za účelem překonání překážky
únik
racionalizace – rozumné zdůvodnění neúspěchu, např. neměl jsem na to
kompenzace – hledání náhradního cíle
regrese – návrat vývojově k nižšímu stupni vývojových potřeb
bagatelizace – zlehčování
identifikace

Konflikty
Specifické frustrace mohou vyvolat konflikty motivů:
- střetnutí zájmů, protichůdné názory, zájmy, představy,…
- vnější nebo vnitřní psychické situace, v nichž dochází ke vzniku neslučitelných forem názorů
Rozdělení konfliktů:
intrapersonální (vnitřní)
interpersonální (vnější)
skupinové, uvnitř skupin
meziskupinové
Intrapersonální konflikty
- vnitřní, osobní, individuální konflikty určité osoby jako jedince, individua
Konflikty motivů u jedince:
Apetence – apetence (přitažlivost – přitažlivost, ++) – rozhodování mezi dvěma přitažlivými aktivitami
Averze – averze (odpudivost – odpudivost, --) – rozhodování mezi „dvěma zly“
Apetence – averze – ambivalence pocitů, současná odpudivost i přitažlivost
„nechci, ale musím“ – motiv s negativní hodnotou pro jedince, který je okolím pozitivně hodnocen
„chci, ale nesmím“ – motiv s pozitivní hodnotou pro jedince, který je okolím negativně hodnocen
Možnosti řešení konfliktů:
prosté převládnutí jedné dominanty nad druhou
potlačení jedné tendence a uvolnění druhé
vytěsnění jedné tendence z vědomí
Interpersonální konflikty
- konflikty mezi dvěma lidmi, střetnutí dvou lidí
Konflikty představ
Představa je to co vnímáme smysly – co vidím, slyším, co mohu ohmatat.
- na základě motivačního pozadí percepce (vnímání)

Každý jedinec má jinou představu na základě:
zájmů – motivace rozhoduje čeho si všimneme
očekávání – dříve než si všimneme si vytvoříme představu
předsudků – předpojatost ve prospěch nebo neprospěch daného jevu
fantazie – dodává smysl tomu, co se zdá na první pohled nesmyslné
Existence odlišnosti v představách je zcela normální.
Řešení: pomáhá věda, která určuje co nejpřesněji význam slov, definuje pojmy, stanoví pravidla, srovnává významy, uvažuje o synonymech a homonymech.
Jak předcházet konfliktům:
- ujasnit si situaci, ověřit si zda druhý rozumí
- zeptat se druhého co myslí, když říká …
Konflikty názorů
Názory jsou spojení představ s určitým hodnotícím soudem (soubor hledisek a přikládání vah jednotlivým hlediskům).
Řešení:
- ve vědě – experimenty ověřovat a testovat
- běžném životě – dotaz na odborníka, experta
- více lidí – hlasování
- zavádění norem, předpisů, zákonů
- společný kompromis
Konflikty postojů
Postoj je názor zabarvený citovým vztahem.
Řešení:
- dávat pozor na neverbální projevy (emociálně nabité)
- partner poslouchá nejen logiku argumentů, ale vnímá i gesta, mimiku, zabarvení hlasu – nevraživý vztah, cítí útok nejen na názor, ale i na jeho sebevědomí
Konflikty zájmů
Zájem je trvalejší zaměření na některou oblast, podmíněně spojen s hodnotou.
Konflikty interpersonálních zájmů – nejsložitější, nejtěžší, nejhorší důsledky
Plánování
- proces formulace cílů, cest a prostředků, jak těchto cílů dosáhnout
- vyžaduje rozhodování a výběr z alternativních možností
Podstata a smysl plánování:
Vyžaduje - rozhodování (výběr mezi možnostmi budoucího průběhu činností)
Zahrnuje – výběr cílů a volbu činností pro jejich dosažení
Poskytuje – racionální přístup k dosažení předem zvolených cílů
Umožňuje – efektivní provádění činnosti
Dosažení podnikových cílů závisí na manažerských funkcích: organizování, personalistika, vedení a kontrolování.
Plánování logicky předchází výkon těchto manažerských funkcí jako celek.
Jaký druh organizační struktury?
Jací pracovníci a kdy?
Plány - cíle
Rozhodování jak jich
dosáhnout?Jak vést nejefektivnější pracovníky?
Jaké standardy kontroly používat?
Druhy plánů
Plánování je proces charakterizován podle 2 základních hledisek:
podle časového horizontu
podle úrovně rozhodovacího procesu
Podle časového horizontu
dlouhodobé plánování> 5 let
střednědobé plánování1 – 5 let
krátkodobé plánování< 1 rok
Časový horizont je ovlivněn mnoha faktory
- nejvýznamnější je délka období pro dlouhodobé investiční rozhodování (závisí na charakteru odvětví, např. spotřební,…)
- potřebná doba na výrobu výrobku a dobu výzkumu a vývoj
- velikost podniku, složitost a forma organizační struktury a úroveň konkurence
Podle úrovně rozhodovacího procesu
strategické plánování
taktické plánování
operativní plánování
Strategické plánování
- výchozí rozhodování v organizaci
- navazuje na strategické cíle, má dlouhodobý charakter
- komplexní přístup k organizaci jako celku v podmínkách nejistoty
- realizováno na vrcholové úrovni řízení podniku (TOP)
- odpovídá na strategické komplexní plánování na úrovni celé organizace
Strategická vize
- naše představa o budoucnosti
- představuje soubor aspirací podniku – je odpovědí na otázku „co chceme“
Strategie
- dlouhodobá koncepce rozvoje podniku, určuje cíle podniku, činnosti a zdroje pro dosažení těchto cílů
Taktické plánování
- směřuje k uskutečnění strategických cílů
- dochází ke specifikaci a konkretizaci cílů a prostředků k jejich dosažení
- nebo je zaměřeno na řešení určitého problému
- zaměřeno na střední manažerskou úroveň
Operativní plánování
- vychází z taktického plánování a z konkrétních podmínkových zdrojů
- krátkodobý charakter
- dotváření rozhodování pro procesy provozní
- odpovídají mu operativní plány (např. plán výroby)
Typy plánů
1. Smysl, poslání
- důvod existence podniku, důvod proč byl podnik založen
- místo, které zaujímá ve společenské dělbě práce (smysl)
2. Úkoly, cíle
- konec, ke kterému činnosti směřují
- sestaveny pro různé oblasti (např. ziskové, sociální, marketingové,…)
- cíle představují plán firmy
3. Strategie
- dlouhodobě formulovaný program činnosti podniku
- určitá koncepce chování stanovená na delší časový horizont
4. Taktiky
- určitá forma plánů, kterou vš