Přednášky

esticemi
s proměnnými investicemi
Multiplikační modely s fixními investicemi
snaha zjistit rovnovážnou úroveň důchodu
při neexistenci státního rozpočtu
při existenci státního rozpočtu
Předpokladem je fixní úroveň investic, investice jsou endogenní a s spotřeba je závislá na důchodu.
Multiplikační model s fixními investicemi při neexistenci státního rozpočtu
Grafické určení rovnovážného důchodu
výdaje
důchod
rovnovážný důchod
Matematické určení rovnovážného důchodu
Y = C + I
C = a + cY
Dosazením spotřební fce do rce celkového důchodu lze odvodit rovnovážný důchod
Y = a + cY + I
(změna důchodu vyvolaná změnou investic)
Multiplikační model s fixními investicemi při existenci státního rozpočtu
Na určení rovnovážného důchodu mají vliv:
vládní výdaje
daně (paušální daň, důchodová daň)
transfery (= záporná daň)
Grafické určení rovnovážného důchodu
výdaje
Matematické určení – vládní výdaje mají pozitivní vliv na důchod
Y = C + I + G
C = a + cY
Dosazením spotřební fce získáváme
Multiplikační model s fixními investicemi – vliv paušální změny daně
Matematicky
Y = C + I
C = a + c (Y – T)
Rovnovážný důchod
a… autonomní výdaje
∆Y.. daňový multiplikátor
Multiplikační model s fixními investicemi – vliv transferů
Matematicky
Y = C + I
C = a + c (Y + R)
Rovnovážný důchod
Změna transferů působí expanzivně ale méně než změna vládních výdajů.
Multiplikační model s fixními investicemi – vliv důchodové daně ( změna sklonu
Matematicky
Y = C + I
C = a + c (1 – t) Y
Rovnovážný důchod
snížení sklonu ke spotřebě
účinek multiplikátoru je méně silný než u vládních výdajů
Multiplikační model s fixními investicemi – souběžný vliv důchodové daně a vládních výdajů
Matematicky
Y = C + I + G
C = a + c (1 – t) Y
Rovnovážný důchod
!!! V testu rovnovážný důchod v různých podmínkách !!
Vyrovnaný státní rozpočet – recese
státní expanzivní politika (zvýšit vládní výdaje) ↑ G ( ↓ t
účinky jsou eliminovány díky zvýšení vládních výdajů
ΔY = α * ΔG
Vyrovnaný rozpočet - boom – restriktivní politika ( zamezit přehřátí politi ↓ t ( ↑ α
účinky multiplikátoru vyšší (působí účinněji)
Multiplikační modely s fixními investicemi – růst důchodu při vyrovnaném státním rozpočtu
Při vyrovnaném státním rozpočtu platí:
ΔG = ΔT
Vládní výdaje působí expanzivně a daně restriktivně.
Kombinovaný efekt expanzivního vlivu vládních výdajů a restriktivního vlivu zvýšení daní.
účinek multiplikátorů se ruší
Multiplikační modely s proměnlivými investicemi
Určení rovnovážného důchodu ovlivňují 3 vztahy chování:
spotřební fce
investiční fce
fce preference likvidity
Předpokládá se, že investice jsou vnitřním faktorem a mění se.
Multiplikační model s proměnlivými investicemi – spotřební fce
Spotřební fci lze vyjádřit ve formě fce úspor
S = Y – C
C = a + cY
Dosazením spotřební fce do fce úspor lze odvodit
S = (1 – c) Y – a
Multiplikační model s proměnlivými investicemi – vztahy chování
investiční fce vyjadřuje závislost investic na míře výnosnosti (úrokové míře)
křivka preference likvidity vyjadřuje množství peněz, které jsou lidé ochotni držet nad potřebu transakčního množství při různých úrokových mírách
fce úspor vyjadřuje závislost úspor na velikosti důchodu
Po spojení všech tří grafů
Určení rovnovážného důchodu
Rovnovážná úroveň důchodu je taková, kdy objem úspor při dané úrovni důchodu je právě roven objemu investic při dané úrokové míře, která odpovídá tomu, že si lidé přejí držet objem peněžních aktiv rovnající se objemu, jenž je k dispozici při dané zásobě peněz.
Stabilizace v otevřené ekonomice
řízení stabilizační politiky je ovlivněno spojením dané ekonomiky se světem prostřednictvím toku zboží a kapitálu
záleží na uplatňovaném devizovém kurzu:
fixní kurz
flexibilní kurz
Stabilizace v otevřené ekonomice – multiplikační ztráta
Účinnost fiskální politiky v otevřené ekonomice snižují obchodní ztráty.
Při fixním kurzu
fiskální politika je méně účinná
Při flexibilním kurzu
účinnost fiskální politiky závisí na příslušných elasticitách
Stabilizace v otevřené ekonomice – toky kapitálu
Toky kapitálu reagují na rozdíly v úrokové míře
Při fixním kurzu
expanzivní fiskální politika, pokud není doplněna expanzivní měnovou politikou, povede ke zvýšení úrokových sazeb
Při flexibilním kurzu
příliv kapitálu tlumí účinnost fiskální politiky
Daňová politika
Vznik a vývoj daní je velmi úzce spojen se vznikem a vývojem státu. Jedná se tedy o velmi starou kategorii, která se historicky vyvíjela:
od vcelku „dobrovolné“ formy k povinné, zákonem dané;
od naturální formy k peněžní;
od nepravidelného výběru k pravidelnému;
od účelového určení k neúčelovému zdroji výdajů;
zpočátku spíše doplňkový zdroj veřejných rozpočtů, nyní hlavní zdroj;
od převažujících daní majetkových nebo z „hlavy“ k dnešním zejména důchodovým.
Problematikou daní se zabývala řada ekonomů, historicky pak vznikala řada daňových teorií. Jejich výsledkem je vymezení daně jako ekonomické kategorie a vytyčení určitých požadavků na daně, resp. daňových principů, které by měl uplatňovaný daňový systém splňovat.
Daň = zákonem určené oprávnění státu požadovat a vybírat od poplatníka určitou částku, aniž by mu za to poskytoval určitou protihodnotu.
Daňové principy
Dobrý daňový systém by měl být založen na následujících principech:
princip spravedlnosti: měl by být spravedlivý v přístupu k různým jednotlivcům;
princip ekonomické efektivnosti: měl by podporovat efektivní alokaci zdrojů, neměl by odrazovat poplatníky od jejich ekonomických aktivit (práce, podnikání, spoření apod.);
princip administrativní jednoduchosti: měl by být jednoduchý s minimálními finančními nároky na správu daní;
princip flexibility: měl by být schopen ve snadno přizpůsobit změně ekonomických podmínek;
princip správného působení na makroekonomické agregáty: daňová politika je součástí národohospodářské politiky uplatňování v zájmu ekonomického růstu; některé daně mohou fungovat jako tzv. vestavěné stabilizátory;
princip politické průhlednosti a právní dokonalosti: měl by být vytvářen tak, aby každý věděl na co platí, aby bylo možno zjistit preference jednotlivců při určování nabídky veřejných statků.
Princip spravedlnosti
Podstatou je stanovení spravedlivého podílu jednotlivce, resp. domácnosti, na nákladech vlády. Historicky se vyvinula 2 hlediska spravedlnosti:
princip prospěchu (ekvivalence);
princip platební schopnosti.
Princip prospěchu
Jde o analogii fungování tržního mechanismu v tom smyslu, že platba by měla odpovídat užitku, tj. jedinci by měli být zdaněni úměrně prospěchu, který mají z veřejných výdajů.
Problémem však je:
možnost změřit velikost prospěchu z veřejně poskytovaných statků a služeb, jak je tomu u statků soukromých, kde je preference vyjádřena ochotou zaplatit určitou cenu;
veřejné zdroje neslouží jen k poskytování statků, ale i k přerozdělování důchodů formou transferů, tzn., že potřební by měli vyšší daň.
Proto se princip prospěchu v praxi v daňovém systému neaplikuje, ale používá se u veřejných příjmů, kde lze zájem o poskytnutí statku nebo služby vyjádřit (poplatky, příp. ekologické daně).
Princip platební schopnosti
Podstatou je, že jednotlivci mají platit daně na základě toho, jaká je jejich schopnost platit. Otázkou je, jak tuto schopnost změřit, tj. co určit jako základ daně, aby byl kvantifikovatelný. Běžně se používá důchod, majetek a spotřeba. Ani jeden však neumožňuje vystihnout, kdo je na tom lépe a kdo hůře. Nejčastěji se používá jako základ pro spravedlivé zdanění důchod.
Při uplatnění principu spravedlnosti je však nutné uplatňovat spravedlnost ve vertikálním a horizontálním pojetí:
– Horizontální spravedlnost: spočívá v tom, že stejný příjem by měl být zdaněn stejně. Otázkou však je, jak namáhavě je tohoto příjmu dosaženo (někdo pracuje pravidelně, někdo občas, ale příjem je stejný). Proto v praxi bývá tento princip porušován formou různých sazeb z různých příjmů, odpočitatelnými položkami.
– Vertikální spravedlnost: je založena na tom, že kdo je na tom lépe, měl by platit vyšší daň. Otázkou je stanovení míry progrese. Navíc se sem promítají i hlediska sociální, politická, filozofická ad.
Princip efektivnosti
V užším pojetí je za efektivní provažován takový daňový systém, v němž jsou daňové výnosy získávány s co nejnižšími administrativními náklady ze strany státu a poplatníků.
V širším pojetí efektivnosti se zkoumá vliv daní na ekonomické chování subjektů. Jde o to, aby ztráty z uvalení daní (tzv. nadměrné břemeno) byly co nejnižší (vznikají v důsledku deformace cen, substituce výrobků, poklesu prodeje – výsledkem je vždy ztráta užitku).
Daňové břemeno soukromých subjektů je tvořeno:
daňovým výnosem;
administrativními náklady;
nadměrným daňovým břemenem (ztráta z mrtvé váhy).
Administrativní náklady
Rozlišují se:
přímé: náklady státní správy související s daňovým systémem (organizace, evidence, výběr, kontrola, vymáhání nedoplatků, informace z ČSÚ, soudní výdaje apod.); lze je vcelku objektivně vyčíslit, tvoří cca 1 % vybraných daní;
nepřímé: náklady vyvolané existencí daňového systému, které nese soukromý sektor (vedení spec. účetnictví, archivace, platy příslušných pracovníků, čas strávený s daňovým přiznáním apod.); těžko vyčíslitelné; jednou z možností snížení těchto nákladů je paušální daň.
Nadměrné daňové břemeno
Dopadem daně na poplatníky není jen snížení disponibilního důchodu. Většina daní způsobuje distorzi (pokřivení) relativních cen. Poplatníci ve snaze minimalizovat dopad daně sníží spotřebu, hledají substituty (často méně kvalitní), na využití substitutů vynaloží i určité náklady (např. plynový pohon aut), obchodníkům klesne výnos z prodeje. Konečným efektem je obecné snížení užitku bez náhrady.
Daň nepůsobí distorzi pouze tehdy, neexistuje-li žádná možnost, jak se vyhnout dani změnou svého ekonomického chování. Daně, které nemají distorzí účinky jsou tzv. paušální daně (klasickým případem je daň z hlavy a daně, které by závisely na neovlivnitelné veličině – např. pohlaví, věk).
Každá daň – s výjimkou paušální – má dva efekty:
důchodový – představuje snížení disponibilního důchodu (buď přímo – důchodové, majetkové daně, nebo nutí platit dražší zboží – DPH, spotřební daň); velikost efektu závisí na výši daně, roste s daňovou sazbou;
substituční – poplatník mění své preference s tím, jak se mění jeho mezní užitky ze spotřeby zboží, výnosu z práce apod.; velikost závisí na mezní sazbě daně (přímo úměrně).
Daňová incidence (zatížení)
Důležitou otázkou je, kdo nese daňové břemeno, tj., kdo je určen jako plátce a komu se skutečně sníží jeho disponibilní důchod v důsledku zdanění.
Obecně existuje snaha přenést daňové břemeno na někoho jiného. Obecně známé v tomto smyslu je zdanění spotřeby (plátcem je jeden subjekt, daň přenese do ceny a zaplatí ji spotřebitel).
Rozlišují se 2 druhy incidence (dopadu) daně:
zákonný dopad - zákonná incidence
skutečný, ekonomický dopad daně
Pro daňovou praxi má větší význam zákonný dopad (zajišťuje výběr daně). Pro zkoumání vlivu daně na chování ekonomických subjektů má však větší význam dopad skutečný.
Daň, kterou platí nějaký subjekt, může být posunuta dopředu na kupujícího (zvýší se cena statku) nebo dozadu na prodávajícího. Přesun může být částečný (daň se v nové ceně promítne jen částečně), 100% nebo vyšší než je výše daně (v případě monopolu s komoditou s konstantně pružnou poptávkou). Někdy k přesunu nemusí dojít vůbec (pak je nulový).
Otázkou je:
Na jakých faktorech záleží, zda dojde k přesunu dopředu či dozadu.
Jak velký bude přesun.
Velikost přesunu závisí na elasticitě poptávky a nabídky a na velikosti daně. Čím je poptávka méně pružná, resp. nabídka pružná, tím větší bude přesun na kupujícího (posun dopředu). Čím je poptávka pružnější, resp. nabídka nepružná, tím větší bude dopad daně na prodávajícího (posun dozadu).

Daňová politika ČR 2004 – 2006
Základní cíle a principy
Stabilizace daňové kvóty
Fiskální konsolidace vyvolává potřebu opatření na příjmové straně veřejných rozpočtů. Česká daňová soustava obsahuje významnou část příjmů, které v nominální hodnotě samovolně nerostou (např. spotřební daně stanovené v absolutní výši na jednotku množství, silniční daň, správní poplatky apod.), v relaci ke každoročně rostoucímu HDP tedy klesají. Tyto příjmy tvoří zhruba jednu pětinu daňových příjmů bez pojistného. Tempo růstu těchto příjmů není dostatečně vyváženo daňovými příjmy, které rostou rychleji než HDP (např. progresivní daň z příjmů), takže dochází k autonomnímu poklesu daňové kvóty. Aby výdajová strana nevytvářela do budoucna hrozbu udržitelnosti veřejných financí, lze předpokládat, že výdaje se budou pohybovat na zhruba stabilní úrovni vzhledem k HDP.
Zjednodušování daní
Daňová soustava i správa obsahují mnoho ustanovení a postupů, které jsou pro běžného poplatníka nepřehledné. Trvalým cílem je zjednodušování všude tam, kde to je možné a žádoucí (zjednodušení formulářů daňových přiznání, obousměrná elektronická komunikace s finančními úřady). Tato opatření by byla přispět k vyšší míře dobrovolného plnění povinností na straně daňových subjektů.
Opatření proti daňovým únikům
Snaha vyhýbat se daním je stejně stará jako daně samy. Daňové úniky jednak znamenají snížení příjmů veřejných rozpočtů a jednak omezují daňovou spravedlnost. Úkolem daňové správy i daňové legislativy je daňové úniky minimalizovat. K tomu přispěje jak efektivnější a modernější daňová a celní správa, tak jednodušší legislativa. Dalším nástrojem je taková konstrukce daní, která rozšíří jejich základ a sníží sazbu, což omezí výhody z daňových úniků. Další cestou je přijetí takových legislativních opatření, která umožní daňové správě účinněji než dosud daňové úniky odhalovat. Primárním důvodem existence daní je získání finančních prostředků na úhradu veřejných statků. Proto by měly být daně co nejvíce neutrální a jejich výběr co nejlevnější pro stát i pro poplatníka. Daně jsou však ze své podstaty průřezovým nástrojem, který ve větší či menší míře zasahuje do sociální, hospodářské, environmentální, zahraničněpolitické a dalších politik vlády. Mnohé změny v úpravě daní jsou proto výsledkem vládních priorit v jiné oblasti.
Posílení daňové spravedlnosti
Nižší daňové úniky povedou k posílení daňové spravedlnosti, zejména k omezení nerovností daných tím, že jeden daňový subjekt své povinnosti řádně plní, zatímco jiný se ve srovnatelné situaci svým povinnostem vyhýbá. Dalšími kroky budou legislativní změny směřující k odstranění stávajících daňových distorzí.
množství účastníků
cena
Cy
poptávka používání dálnice
Cy´
transakční náklady
výrobní náklady
D
C
A
B
E F
0 Qe Q0 Qmax
Ztráta z neefektivní produkce
cena
poptávka
Cy
E
Qe
ztráta z neefektivní spotřeby
množství
cena
poptávka
Cy
ztráta z neefektivní spotřeby
množství
cena
poptávka 1
poptávka 2
nabídka státu
ztráta blahobytu
ztráta z neefektivní spotřeby
Q1 Qs Q2
mN
Cy
Ss
Ss
Ss
Vs
Vs
Vs
křivka produkčních možností
( Ss
MMT = ------
( Vs
(udává sklon křivky produkčních možností
úbytek Ss vyvolaný přidáním Vs
( Ss
MMS = ------
( Vs
(udává sklon indiferenční křivky
OPTIMUM
U1 = 2 možnosti, optimum není
U2 = optim. kombinace mezi Vs a Ss
U3
E ( sklon obou křivek je stejný, optimum
E
podle sklonu ind. křivek je každý ochoten se vzdát určité části Ss
jde o to, aby se dohromady všichni vzdali tolik, kolik bude třeba na výrobu další jednotky Vs, tj. aby se vytvořily zdroje na jeho výrobu
Ss
Vs
úbytek Ss, když zvýšíme spotřebu Vs
∆Ss
∆Vs
Ss
Vs
stále menší ochota vzdát se Ss
∆Ss
∆Vs
Ss
↑A
d2
d1
d3
Eۢ
E
d3
Eۢۢ''
d1
E'''
U3
U1
U2
d2
A'
A
Vs
Q3 Q1 A'' Q2
daňové břemeno
d3
d1
d2
poptávka po veřejných statcích
Q3 Q1 Q2
Q Vs
Ss
křivka dosažitelné spotřeby (pohybuje se pod úrovní křivky PM)
křivka produkčních možností
Vs
FINANCE
Peněžní fondy
Ostatní články – banky, pojišťovny
Rozpočtová soustava
Mimorozpočtové fondy
Veřejné rozpočty
Územní rozpočet
Státní rozpočet
Fondy ÚSC
Státní fondy
Fondy krajů
Fondy obcí
Rozpočet krajů
Rozpočet obcí
96 97 98 99 00 01 02 03 04 05
I
C
C + I
C + I + G
důchod
I
G
C + I
C
i
I
S
L
i
peněžní aktiva
úroková míra
M – množství peněz
důchod
I
peněžní aktiva
L
S
I + C
I
i
Y
S