Poznámky

rálů než dešťová voda a má také rozdílnou hodnotu pH. Působí proto jako hnojivo, což je žádoucí v oblastech, kde jsou sjezdovky využívány jako pastviny. Na druhé straně je příčinou stressu rostlinných společenstev, která vyžadují půdu chudou na živiny.
Množství vody potřebné k výrobě umělého sněhu závisí na požadované výšce sněhové pokrývky a na atmosférických podmínkách převládajících v době výroby sněhu. Spotřeba vody se pohybuje mezi 80 až 200 litry na l m3 v průběhu zimní sezóny. Aby byla sjezdovka kompletně zasněžená a aby byla trvale pokrytá 30 cm kompaktního sněhu je třeba počítat s 200 l vody – v extrémních případech i s 600 l vody. Průměrný sjezdový svah o rozloze 10 hektarů vyžaduje průměrně 20.000 m3vody.
O jak velké množství vody jde,o tom svědčí skutečnost zveřejněná v Europe´s Environment v roce 1994 : v roce 1992 bylo v alpské oblasti instalováno celkem 4000 sněhových děl. Roční spotřeba vody na 1 km sjezdové tratě je odhadován na 28 milionů litrů (tj. 28.000 kubických metrů vody).
Protože voda není spotřebována, ale je opět vrácena do koloběhu vody v době když sníh taje, nastává ekologický stress tehdy, když:
Odběr vody k výrobě sněhu z vodních nádrží a toků způsobí kritický pokles zásoby vody,
nebo když dojde k rychlému tání vody z umělého i přírodního sněhu, což může být příčinou eroze a záplav.
Spotřeba energie se pohybuje od 2.000 do 27.000 kWh na 1 hektar zasněžené plochy za rok. Průměr je 13.000 kWh. Jedno velké sněhové dělo tak průměrně spotřebuje ročně stejné množství energie jako hotel s 50 lůžky.
Hluk při výrobě sněhu může v některých případech působit rušivě – zejména v nočních hodinách. Hluková emise vysokotlakých sněhových děl se pohybují mezi 91 až 99 decibely a jsou srovnatelná s vrtacím kladivem. Nízkotlaká (mobilní) sněhová děla vykazují 58 až 80 decibelů. Sněhová děla musí proto být umístěna nejméně 800 až 1000 metrů od obytné zóny, aby nebyl překračován hlukový limit. Hlukové emise mohou být u všech typů sněhových děl sníženy nejméně o 10 decibelů pokud jsou správně instalována.
Ve Švýcarsku sledovali Kammer a Hegg (1990) v průběhu osmi let lyžařské svahy s umělým sněhem (v Savogninu v nadmořské výšce 1200 až 1800 m ). Ve srovnání se sousedními svahy s přírodním sněhem zjistili následující změny :
Změnilo se složení vegetace. Rostlinné druhy typické pro suché půdy s nízkým minerálním obsahem zmizely a byly nahrazeny univerzálnějšími rostlinami, jež rostou na všech typech půd
Počet rostlinných druhů se snížil o 1/3 až 1/4 . To platí pro všech typy půd.
Množství trav, které jsou součástí rostlinného krytu se snížilo o 17 až 33 %. Půda je tak zpevněna menším množstvím kořenů a lyžařské svahy jsou více vystaveny erozi.
Možnosti řešení
Stavba sjezdových tratí
Místo výstavby nových lyžařských středisek usilovat o rozšíření a zlepšení stávajících, což je mnohem ekologičtější
Upravit kapacitu lanovek a vleků podle kapacity sjezdových tratí (ne obráceně)
Nechat charakter sjezdových tratí pokud možno původní místo budování širokých a rovných „lyžařských dálnic“
Neplánovat rozsáhlé terénní úpravy sjezdových tratí. Provádět pouze malé úpravy a to jen ve výjimečných případech. Neprovádět terénní úpravy nad hranicí lesa
Cenné biotopy by neměly být součástí sjezdových tratí ani ležet blízko nich. Sjezdové tratě, které přes ně vedou by měly být přemístěny nebo zrušeny
Provoz a úprava sjezdových tratí
Používání a úprava sjezdových tratí může být povolena pouze tehdy, když na nich leží dostatečná vrstva sněhu, aby se tak předešlo poškozením půdy a vegetace.
Obtížný terén a lokality, kde leží velké množství sněhu by neměly být součástí upravovaných sjezdových tratí. Tyto svahy jsou atraktivní pro lyžaře hledající terény pro přírodní, terénní lyžování.
Používání sněhových děl (viz další kapitola)
Opatření k obnově vegetace a návratu lyžařských svahů do jejich původního stavu cestou terénních úprav musí být plánováno a realizováno s velkou pozorností. Musí být založeno na nejnovějších vědeckých poznatcích a musí podporovat diverzitu vegetace a vytvoření dostatečného výběru habitatu pro malé živočichy.
Obnovit poškozené svahy použitím nejnovější technologie zatravňování lyžařských svahů. Cílem by mělo být vrátit lokalitu do původního přírodního stavu
Následující bod je podstatný pro lyžařská centra situovaná na ledovcích, které jsou zvláště citlivé. Používat pohonné hmoty nepoškozující životní prostředí (bionafta), používat vosky bez škodlivých přísad, omezit použití soli a věnovat pozornost nakládání s pevnými i tekutými odpady.
Chování lyžařů
Německá lyžařská asociace (DSV) vyzývá lyžaře k tomu, aby dodržovali následující zásady chování.
“Lyžaři cítí radost z přírody a milují ji. Je to domov zvířat a rostlin a zároveň i ochrana pro člověka. Každý by měl pečovat o krajinu, aby měl možnost provozovat zimní sporty v přírodním prostředí i v budoucnu. DSV proto prosí lyžaře, aby dodržovali následující pravidla :
Pohybuj se po lyžařských tratích, běžeckých stopách, nebo značených turistických cestách
Neopouštěj upravené tratě v lese a nejezdi v lese v hlubokém sněhu. Mohl bys rušit živočichy nebo svými lyžemi poškodit mladé výhonky stromů
Lyžuj pouze v terénu, jež je úplně pokryt sněhem
Nelyžuj v terénu mimo lyžařské tratě, pokud tam není lyžování jednoznačně povoleno
Sleduj ukazatele směru a respektuj chráněná území
Když lyžuješ, nech svého psa doma !
Nedělej hluk!
Nelyžuj v šeru a potmě !
Odnes domů všechny své odpadky !
Když je to možné, použij veřejnou dopravu při cestě do lyžařského střediska !
Dalším důležitým doporučením je provozovat i další ekologicky čistější sporty jako alternativu ke sjezdovému lyžování. (krasobruslení, curling, sledding, chůze, běh na lyžích nebo lyžařská turistika).
Vedle používání hromadné dopravy může individuální účastník cestovního ruchu nejvíce přispět ke snížení ekologického stressu v horské oblasti tím, že nebude lyžovat na svazích s nedostatečnou sněhovou vrstvou. Odpovědnost za to leží především na provozovatelích lanovek a vleků, místních představitelích a kontrolních orgánech. Ti musí zajistit, aby v době, kdy na svazích není dostatek sněhu, byly lanovky a vleky mimo provoz. Jen tak lze chránit vegetační kryt před poškozením.
Horolezectví, skálolezení, kaňoning
Otázka vlivu horolezectví na životní prostředí závisí na nadmořské výšce, v které se realizuje. Ve vysoké nadmořské výšce je vliv horolezců na přírodní prostředí zanedbatelný vzhledem k tomu, že zde nejsou až na malé výjimky podmínky pro existenci fauny a flory. ( I když tuny odpadků v místech základních táborů horolezeckých výprav v Himalájích svědčí o opaku). Naproti tomu skalní a horské masivy v nižších nadmořských výškách poskytují útočiště (habitat) celé řadě rostlinných a živočišných druhů, z nichž některé tvoří vzhledem ke specifičnosti životních podmínek izolované komunity s omezených výskytem a jsou často na seznamu ohrožených druhů.
Kaňoning je novým sportem, který spojuje skálolezení se sjížděním divokých kaňónů plavidly
(většinou kajaky a rafty). Vzhledem k tomu, že pro tento sport se využívají člověkem relativně nedotčené skalní útvary, je jeho vliv na přírodu obdobný jako při horolezectví.
Potenciální konflikty
Depozici látek: Anorganické a organické látky (včetně exkrementů, popelu z ohnišť a dalších látek) se ukládají v půdě a způsobují její eutrofizaci. Důsledkem je, že vzácné rostliny jsou nahrazovány více rozšířenými adaptabilnějšími rostlinnými druhy.
Přemisťování součástí ekosystému: Úmyslné přesouvání organických a anorganických součástí ekosystému, aby se uvolnila lezecká cesta (kupříkladu odstranění keřů, kamenů, jež stojí v cestě)
Změny životních podmínek cenných druhů větších živočichů:
rušením, což je problém zejména v období rozmnožování sokola stěhovavého, výrů, havranů, kavek. (Dokonce byly zaznamenány pokusy získávat vejce nebo mladé ptáky k chovatelským účelům – Dolomity, Slovensko v roce 2001). Velmi vnímaví na rušení způsobené přítomností člověka jsou také plazi a ještěrky žijící ve skalách (užovka hladká, ještěrka zední) stejně jako netopýři.
změnou struktury biotopu. Člověk svou přítomností přispívá ke změnám ve složení rostlinných druhů, což se promítá i do životního cyklu zvířat (potrava, úkryt).
Možnosti řešení
Horolezectví se věnuje stále se zvyšující počet zájemců. Protože ale počet skalních útvarů, které lze k horolezectví využívat, zůstává neměnný, je třeba přijmout následující opatření:
plně využívat ( s ohledem na čas a prostor) takové lezecké terény, kde nemůže dojít k ekologickému poškození,
ty terény, kde mohou být způsobeny ekologické škody, (a které byly popsány v předcházejícím textu) uzavřít a aktivity horolezců nasměrovat na využití umělých stěn (v tělocvičnách a sportovních halách).
Otázkou je stanovit, které skály jsou z ekologického hlediska pro horolezectví vhodné. Je třeba vybrat takové, kde horolezectví nezpůsobí újmu zvířecím nebo rostlinným společenstvům. Takové rozhodování musí brát v úvahu každý vstup do skal i každou jednotlivou věž nebo skalní vrchol vzhledem k jejich schopnostem absorbovat stress z přítomnosti horolezců. Výsledkem by mělo být stanovit
které skály by měly být celoročně pro horolezce uzavřeny,
které skály mohou být využívány alespoň v některých partiích nebo v některých ročních obdobích aniž způsobí vážnou škodu životnímu prostředí (zákaz lezení v určitých ročních obdobích, zákaz vstupu do určitých oblastí, uzavření některých horolezeckých cest, chování horolezců v souladu se zásadami odpovědnosti k přírodě, uzavřené dohody mezi horolezeckým svazem a orgány ochrany přírody),
které skály mohou být využívány bez omezení.
Při tom je třeba udělat taková opatření, aby bylo životní prostředí co nejvíce chráněno:
Zajistit, aby horolezectví nezpůsobilo porušení přírodní rovnováhy lokality :Přístup do skal má velkou ekologickou důležitost. Navíc často představuje součást životně důležitého biokoridoru. Z toho důvodu je třeba se přesvědčit, že horolezecké aktivity nezpůsobí v místech nástupů a sestupů lezeckých cest ani jinde ve skalním útvaru ekologické škody. Sportovní nadšenci a profesionální ochránci přírody se často nemohou shodnout, které změny, ke kterým v přírodě dochází, jsou podstatné. Proto musí být vypracovány ekologické studie na vědeckém základě. V případě, že obě strany nejsou schopny akceptovat společné stanovisko, mají mít poslední slovo orgány ochrany přírody, které jsou odpovědné za příslušnou oblast.
Horolezci by měli mít slovo při rozhodování o tom, jak je možné využívat skalní útvary pro sportovní činnost v souladu se zájmy ochrany přírody. To, že horolezci dostanou slovo při přípravě plánů je fair řešení, protože zájmy horolezců do něj musí být začleněny. Na druhé straně to také umožní lepší pochopení nutných omezení a jejich uvádění do praxe ze strany sportovců
V lokalitách vhodných pro horolezectví je třeba udělat maximum pro jejich využití. Opatření k tomu, aby horolezectví bylo v souladu s ochranou přírody nelze provést všude podle jednotné šablony. Musí být pečlivě vyhodnocována každá lokalita s ohledem na celkovou ekologickou hodnotu lokality, na to do jaké míry slouží jako habitat pro rostlinné a živočišné druhy, jak jsou skalní útvary situovány, jaká je jejich přístupnost a jaký způsob horolezecké techniky zde bude využit. Hranice oblastí, kde je horolezectví povoleno a kde je striktně zakázáno, musí být jasně označeny, stejně jako vstupy. Změny lezeckých tras nebo jejich uzavření vzhledem k ochraně přírody by měly být spojeny s informacemi, jež horolezcům vysvětlují příčiny změn.
Usměrnit horolezecké aktivity lze i prostřednictvím přístupových cest. Omezit přístup lidí do ekologicky problematických lokalit lze provést uzavřením všech přístupových cest ve vhodné vzdálenosti. Horolezci pak musí absolvovat obtížnou pěší cestu do vzdálené lokality, čímž se jejich počet redukuje.
Informace a výchova. Výchova musí být zaměřena k tomu, aby horolezci nebrali skály pouze jako místo pro sportovní aktivitu,
Podpora atraktivních alternativ, které nejsou ekologicky problematické. Je třeba podporovat
Péče o skalní útvary, jež jsou pro horolezectví využívány.
Motosport
Hlavní problémy mezi motorismem a ochranou přírody a životního prostředí můžeme shrnout do dvou kategorií:
znečištění životního prostředí exhalacemi a zvukovými emisemi
poškození ekosystémů způsobené jízdou mimo cesty (off-road) v ekologicky citlivých oblastech.
Hlukové znečištění způsobené motocyklovými závody se podle německých autorů pohybuje v rozmezí 128 dB (pro motokros) až po 138 dB (pro silniční závody).
Použití volné přírody pro motorismus (lesy, nepoužívaná zemědělská půda, opuštěné lomy, málo užívané pastviny) způsobuje ekologický stres, který je způsoben poškozením vegetace, destrukcí půdy a útěkem zvěře a jejím přemístěním mimo lokalitu.Tento stres není způsoben jenom závody (například Šestidenní), ale stejně tak jej mohou způsobit trénující závodníci nebo rekreační aktivity majitelů motorových vozidel.
Možnosti řešení
Řešení, jež má zmenšit negativní vliv motorismu na životní prostředí, lze shrnout do tří kategorií :
optimální způsob provozu motorového vozidla,
nalezení ekologicky přijatelného místa pro motoristický sport a
odpovídající chování motoristů
Technická opatření provozu aut a motocyklů se týkají
omezení spotřeby paliva
omezení množství exhalací (použitím katalyzátorů, použitím bezolovnatého benzínu)
omezením hluku použitím vozidla, které má tišší provoz
použitím vozidla a jednotlivých dílů s delší životností (snížení množství odpadu)
pravidelnou údržbou vozidla
použitím dílů z recyklovaného materiálu.
Ekologicky vhodné místo pro motoristický sport musí splňovat dva požadavky. Především nesmí být v regionu, jež má jakoukoliv ekologickou hodnotu a jež by motoristický sport mohl ohrozit.
Druhou podmínkou je, že lokalita musí mít takový terén, který vyhovuje podmínkám samotných motoristů. Musí svou obtížností, konfigurací terénu a dalšími požadavky splňovat podmínky pro soutěžní jízdu nebo motokrosové závody aut nebo motocyklů.
Mezi lokality, které splňují obě podmínky patří:
Lomy na písek, štěrk, kamenolomy ať už v provozu nebo mimo provoz. V případě, že je to potřebné, mohou být vytvořeny umělé překážky, zábrany nebo provedeny další terénní úpravy
Přístupné haldy stavebního materiálu, skládky netoxického odpadu stejně jako nepoužívané průmyslové zóny poskytují často dobré podmínky pro motosport nebo možnosti k jejich vytvoření.
Vojenské základny mohou poskytnout dostatek možností pro motosport v době kdy nejsou využívány k testování vojenské techniky. Optimální možnosti jsou v současnosti nevyužívaných bývalých vojenských územích.
Sportovní haly a stadiony dnes poskytují mnohem více možností k závodům než tomu bylo dříve.
Tréninkové plochy vytvořené na místech ukončené důlní činnosti.
Naopak by pro motorismus neměly být nikdy využívány regiony, jež jsou v přírodním stavu jako jsou lesy, ladem ležící louky, bažiny a lokality se suchomilnou vegetací.
Velmi důležitá je odpovědná údržba vozidla, aby se předešlo úniku olejů a pohonných hmot do půdy a eventuálnímu ohrožení jakosti povrchové nebo podzemní vody.
Odpovídající chování motoristů, jehož cílem je ochrana životního prostředí lze shrnout do těchto bodů:
Nikdy nejezdit do prostor, kde motoristický sport není povolen.
Nenechávat odpadky, zbytky olejů, nafty, benzinu v přírodě (trestný čin)
Účastnit se pouze řádně organizované sportovní události s platnou přihláškou
Omezit emise ( výfukové plyny, hluk)
Používat bezolovnaté palivo a vozidla produkující malé množství emisí
Nenechat motor běžet zbytečně naprázdno
Optimálně seřízený motor nejméně poškozuje životní prostředí
Nečistit vozidla v přírodě a k jejich mytí používat pouze mycích prostředků, jež jsou biologicky rozložitelné
Shromažďovat použité oleje, zbytky pohonných hmot a chladící kapalinu odděleně od ostatního odpadu
Při dopravě do míst sportovní události používat pouze vozovek krytých asfaltem, betonem, dlážděním nebo jiným typem zpevněného povrchu
Před vjezdem na veřejnou komunikaci odstranit všechny zbytky zeminy z vozidla a pneumatik
Zabránit tomu, aby zbytečný hluk rušil okolí, zabránit poškozování půdy a rostlin vyjížděním kolejí v půdě, jízdou mimo cestu, zabránit kontaminaci vody a půdy
Věnovat maximální pozornost ochraně přírody a okolních ekosystémů