Výchova jako součást pedagogického procesu.

2. Výchova jako součást pedagogického procesu.
Vztah společnosti a výchovy. Vývoj názorů na možnosti a způsoby výchovy.
Normativní, endogenní a exogenní stránky výchovy.
Výchovné cíle , jejich vývoj a východiska při jejich stanovení.
Aktuální výchovné problémy a možnosti jejich řešení (reflektování zkušeností z praxe).
výchova
definice:
= soc. proces, není přípravou pro budoucí život (škola musí přestavovat život pro dítě tak
reálný, jako je ten, kt. zařívá doma, na hřišti apod.) (Dewey)
= specifický druh lids. činnosti, zaměřené cílevědomě na utváření těles. a dušev. vlastností
lidí, hl. dorůstajících generací, a to v souhlase s cíli a úkoly, kt. si společnost vytyčí na urč.
stupni historického vývoje (pedg. slovník)
= péče o těles. a dušev. vývoj čl., o osvojení určité sumy vědomostí, doved. a návyků, o
rozvoj schopností, prac. znalostí a zkušeností, určitého názoru na přírodu a společnost atd.
žádoucích z hlediska potřeb společnosti na daném stupni vývoje (pedg. slovník)
= cílevědomé a záměrné vytváření a ovlivňování podmínek umožňujících optim. rozvoj
každého jedince v souladu s individuál. dispozicemi a stimulujících jeho snahu stát se
autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností (Pelikán)
výchova: v širším významu – vých. působení filmu, divadla, televize, přírod. a soc. prostředí
v užším významu – mravní, estetická a tělesná výchova
( spojení výchovy (v užším významu) a vzdělání = výchovně-vzdělávací proces – tento vztah
= dualismus výchovy a vzdělání
( výchova – zákl. pojem a předmět pedagogiky jako vědy
( předmětem výchovy je člověk a formování celé osobnosti čl.
( ve výchově existují 2 strany: učitel (vychovávající)mezi nimi dochází k
žák (vychovávaný)interakci
( výsledek výchovy: socializace osobnosti (= zařazení čl. do společnosti, prac. procesu,…)
fáze procesu výchovy:
situační – jedinec získává zkušenosti
fixační – fixace urč.vzorců chování ( trvalejší postoje
generalizace – urč. ustálení vlastnosti trvalejšího charakteru, názor na svět
osobnostně integrační – zralá, hotová osobnost
etapy výchovy z hlediska vněj. a vnitř. motivace:
integrace – jedinec se přizpůsobuje požadavkům a prostředí (vnější motivace), naučené formy chování
adaptace – aktivní přizpůsobování (vnitř. motivace), využití nových zkušeností
distribuce – vychovávaný se dostává do role vychovatele ( klade požadavky na okolí
( fáze se prolínají, ale vždy je v dané etapě něco rozhodujícího
výchova: -----záměrná -------všeobecná (ZŠ)
bezděčná (při hrách,…)odborná (SŠ? SOU, VŠ)
--------školní--------slovní (přednášky, poučky,..)
mimoškolníčinnostní (praxe, práce, hra)
vyučování = nejorganizovanější forma výchovy
Vztah společnosti a výchovy
( výchova je společenský jev ( v důsledku toho mezi společností a výchovou 2 druhy vztahů:
společnost působí na výchovu
výchova na společnost (oboustranný proces)
vliv společnosti na výchovu
odjakživa zasahovala společnost do rozvoje jedince
jedinec se utváří dle ideálů a potřeb dané společnosti
každá vých. je určena (determinována) ideály společnosti, ekonomickou situací, polit. uspořádáním, kulturou
jaké jsou ideály společnosti, jaká je hospodářská úroveň, politic. myšlení, kultura = taková je i její vých.
není jen prostředek reprodukce společnosti ( přispívá ke zkvalitňování jednotl. oblastí společ. života
nesnadné ji specifikovat, ale víme, že existuje ( snahy nejvyspělejších států o učící se společnost
EU, OECD a UNESCO ( studovaly vývoj společnosti v tomto období
( hledaly možnosti zvládnutí důsledků součas. trendů prostřednictvím vzdělání
analýza EU = Bílá kniha o vzdělávání a odborné přípravě
( ekonomika, vědeckotechnický pokrok, nástup informační společnosti mění
celkový způsob života společnosti
výbor pro vzdělávání OECD –ukazuje na vliv zrychlování globalizace, šíření infor. a komunik. techniky, růst významu poznatků a odbor. připravenosti
zpráva mezinár. komise UNESCO „Vzdělávání pro 21. století“ – nejzávažnější
problémy svět. společnosti – v důsledku růstu popul., globalizací lidské činnosti, ..
vliv výchovy na společnost
( nad tím, jak uspřádat společnost a odstranit negat. jevy se zamýšlel už Komenský (ve
spise Obecná porada o nápravě věcí lidských)
poukazuje na úlohu výchovy
přání, aby se všichni lidé stali pansofy = stali by se moudrými a svět by byl plný řádu, světla a míru
( programy: Amerika 2000, OECD (organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), UNESCO
přinášející náměty, jak přispět ke zlepšení živ. ve společnosti v 1 zemi i v celé světě
( vých. je cílevědomá a plánovitá příprava jedince pro živ. ve společnosti
Vývoj názorů na možnosti a způsoby výchovy
( s vývojem společnosti změna cílů, obsahů, forem a metod ( v závislosti na ekonomic,
sociálně politic. i kulturních podmínkách
vývoj názorů na výchovu
Prvobytně pospolná společnost
( skupinový způsob života, společná práce ( jednotná forma výchovy
( I. diferenciace => dělba práce – vých. pracovní, mravní, tělesná a branná
Egypt, Mezopotámie, Persie
rozpad prvobytně pospolné společnosti
( sociál. diferenciace vých.
( vědomosti jen pro vládnoucí vrstvu
( porobení obyvatel – vých. pracovního a morál. ukáznění
poprvé školy při chrámech a dvorech
pro vybranou mládež
výuka: písmo, základy vědění, medicína, stavebnictví
Řecko – důkladná a mnoho let trvající výchova dětí svobodných občanů
Sparta – důraz na vojenskou přípravu, státní vých. pro ♀♂
Athény – výchova více ovlivněna potřebami obchodu a rozvojem kultury
( výchova rozumová, tělesná mravní a estetická; kalokagathia
Sokrates – vých. má usilovat o rozvoj mravní stránky osobnosti, stálé
sebezdokonalování a hledání pravdy
Platon – cíl výchovy: příprava občanů řádných, kt. budou odpovědně a úspěšně plnit
své sociál. fce
( důraz na rozumovou vých., poté vých. těla, estetická, mravní
Aristoteles – cíl výchovy = rozm. rozvoj jedince, formování jeho morál. profilu
( státní, veřejná vých.
( harmonicky spojit složky výchovy (tělesnou, mravní, rozumovou)
Řím
království – vých. zemědělce a bojovníka; v rodině; hl. složka – pracovní vých.
republika – proměny hospodářs., polit., kultur. života ( proměna výchovy svobod. občanů
( cíl: příprava řečníka
císařství – adaptuje školu a vých. svým potřebám
( školy státní, podléhají centrální kontrole
( cíl: příprava vzdělaného úředníka
( vznikají 1. VŠ
Marcus Fabius Quintilianus – „O výchově řečníka“
( vyzvedá význam škol. výchovy ( naučí se žít v kolektivu, poučí se z úspěchů a
omylů druhých
( žádá individuál. přístup k ž.
( odmítá těl. tresty
( klade vysoké nároky na učitele – má být vzdělaný, vzor žákům, vyniká trpělivostí,
sebekázní, láskou k dětem
Středověk
( rytířská výchova – šlechtické děti (hl. chlapci) pobývali od 7 – 21 let v sídle jiného