Výchova jako součást pedagogického procesu.

šlechtice – osvojovaly si vědomosti, dovednosti, potřebné vlastnosti
( školy klášterní a katedrální – poskytovaly přípravu pro duchovní činnost
( 12. – 13. st. – vznikaly městské a partikulární školy ( vzdělání dětí měšťanů
( nejvyšší vzdělání možno získat na univerzitách (zakládány od 12. st.)
( výchovná zařízení přístupná jen příslušníkům určitého stavu (díky tehdejšímu
nazírání na úlohu ženy ( dívky nižší vzdělání než chlapci)
( děti poddaných – získaly výchovu nutnou k plnění pracovních úkolů
Společenské změny v 18. – 19. st.
rozvoj vědy a techniky a počátek kapitalistického způsobu výroby ( nové požadavky na výchovu
( zavedena všeobecná elementární šk. docházka (měla poskytnout základy gramotnosti
– čtení, psaní, počty)
( 1774 (Rak.-uh.) – všeobecný školní řád
povinná šk. docházka 6 – 12 let (elementární školy)
( 1869 – Říšský zákon č. 62 – zavedena 8letá povinná šk. docházka (chlapci i dívky od
6 – 14 let)
( 1883 – zákon č. 53 – úleva v pravidelné šk. docházce pro venkovské děti a děti
nemajetných vrstev ve městech
( 1922 – zrušení těchto úlev až v Československé republice
( postupné zvyšování požadavků na výchovu ve vyspělých zemích světa
( od 60. let 20. st. – pokračovala značná část mládeže ve studiu na SŠ, podstatně se
rozšířily počty studentů VŠ
( různá pojetí vých. byla v historickém procesu ovlivněna sociokulturními podmínkami
vých. je plně řízený proces ovlivnění nehotového čl. pedagogem
podřízené normám společnosti
představitel: G. A. Lindner
zdůraznění úlohy samotného vychovávaného j. subjektu vlastního formování ( podíl osobn. na vlastním utváření
představitel: J. J. Rousseau, J. Dewey
vychází z int. mezi uč. – ž. : D. S. Peters
názory na úlohu výchovy v dějinách pedgy
( byla formulována 3 stanoviska charakterizující úlohu vých. a ost. činitelů ve vývoji čl.:
stanovisko zdůrazňující význam výchovy ve vývoji čl. (výchovný optimismus)
( předstvitelem: J. A. Komenský
čl. má předpoklady, aby mohl být vychováván, je však třeba těchto předpokladů využít
( představ.: A. Diesterweg – obdobně chápe vztah vrozených vloh a výchovy
vlohy jsou čl. vrozené, jen tam, kde jsou vlohy je možnost vývoje (vlohy mohou zůstat i nevyvinuté!)
vychovávat znamená podněcovat ( zdůrazňuje význam aktivity vychovávaného čl.
( pozitivně hodnotí úlohu vých. ve vývoji čl.
přeceňování možnosti výchovy ve vývoji čl.
( čl. je formován výchovou
( představitelé: J. Locke, Helvétius
( nedoceňují biolog. předpoklady, přeceňují možnost vých.
( Locke odmítá jakékoliv „vrozené ideje“
( lidé jsou si podle nich rovni svou přirozeností
podceňování možností výchovy ve vývoji čl. (výchovný pesimismus)
( představitel: J. J. Rousseau
( zdůrazňuje význam přír. činitelů pro vývoj osobnosti (Emil čili o výchově)
( dítěti má být ponechána správně řízená volnost
( v této koncepci je středem pozornosti dítě, zrání jeho organismu, navazování jeho
vztahu k okolí = pedocentrismus
( vychovatel bere ohled na přirozenost dítěte – tento přístup = vých. naturalismus
( vých. reaguje na projevy dítěte, usměrňuje je, odstraňuje překážky
( záměrné ovlivňování vychovávaného čl. v pozadí
současné názory na úlohu výchovy
( není snadné jednoznačně určit, jaká je úloha výchovy a ostat. činitelů ve formování
osobnosti ž. ( důležité brát v úvahu všechny činitele
( čl. podstatně ovlivňován prostředím, ve kt. vyrůstá (rodina, vzdělanostní úroveň rodičů,
sociální situace, ..)
( nepříznivé prostředí – může ž. motivovat k překonání jeho negativ. vlivů
( příznivé prostředí uspokojující materiální potřeby ž. nemusí vždy podněcovat pozitivně
( výchova může přispět ke zmírnění méně příznivých studijních předpokladů ž. (Bloom)
( podle Blooma: nejsou dobří a špatní žáci, ale ž., kt. se učí rychleji a pomaleji ( převážná
většina ž. může získat podobné vlastnosti za předpokladu, že učení probíhá ve vhodných
podmínkách
nutné odlišovat „individuál. rozdíly v učení“ a „individuál. rozdíly mezi ž.“
( Vygotskij: učení musí být v souladu s vývojem dítěte
( na nutnost toho, aby ž. byl při učení úspěšný a aby mohl překonat nesnáze ve vzděl.
činnosti poukázala: Mezinárodíní komise UNESCO a Výbor pro vzdělávání OECD
zjištění UNESCO: největší skupina studijně neúspěšných ž. jsou mladí lidé ze znevýhodněných soc. vrstev ( nutné tyto děti učinit méně společensky zranitelnými
výbor pro vzd. OECD ( pokud není vzdělávací znevýhodnění řešeno v útlém věku, je
pravděpodobné, že bude přetrvávat
=> výchova by měla věnovat pozornost nejen dětem s problémy, ale i těm, kt. mají
předpoklady dosáhnout lepších výsledků než ostatní ž.
Normativní, endogenní a exogenní stránky výchovy
činitelé formující člověka:
--------exogenní (vnější) – prostředí, ve kt. dítě vyrůstá (rodiny, kamarádi, škola, přírodní
okolí, život společnosti, výchova)
( působení těchto činitelů na člověka (formování čl.) je:
--------živelné (působení prostředí)
záměrné (působení výchovy)
endogenní (vnitřní) – biologické předpoklady čl. (např. i dědičnost)
normativní stránka výchovy – požadavky a cíle společnosti (k čemu učit a vychovávat)
Výchovné cíle, jejich vývoj a východiska při jejich stanovení
cíl výchovy
= ideální představa změn vychovávaného čl., předpokládaných výsledků, kt. má být ve
výchově dosaženo
je zde obsažen názor o tom, jaké místo má vychovávaný jedinec zaujmout ve
společnosti, jaké má mít vzdělání, vlastnost apod.
= představa, čeho se má ve vých. činnosti za pomoci vých. prostředků dosáhnout
cíle dány: 1) potřebami a požadavky společnosti
2) možnostmi jedince
cíle – krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé
cíle výchovy:
individuální cíle – usilují o osobní rozvoj jedince, o jeho prospěch a uplatnění
sociální cíle – jedinec se má stát co nejprospěšnější společnosti
( aby odpovědně dokázal plnit své soc. role
obecné cíle – společné veškeré cíle ve výchově
specifické cíle – osvojení konkrétních dovedností v oboru, ve kt. se výchova koná
materiální cíle (informativní) – osvojení konkrétní učební látky
formální cíle (formativní) – zaměřené na rozvoj schopností (matematika – logika, hudba,
nástroj – rozvoj hudeb. schop. a estet. vnímání)
adaptační cíle – přizpůsobení jedince stávajícím podmínkám
anticipační cíle – příprava jedince na podmínky budoucí společnosti
teoretické cíle – úroveň vědomostí
praktické cíle – úroveň dovedností a návyků
autonomní cíle – jedinec si stanovuje své cíle
heteronomní cíle – jsou určovány jinými činiteli – stát, pedagog, rodiče,..
4 úrovně cílů výchovy:
obecné cíle výchovy – jsou součástí představ o uspořádání společnosti
( jsou formulovány v teoret. pojednáních, projektech škols. reforem a dalších
materiále