otázky ke zkoušce

Co je politika a politologie? Normativní a deskriptivní přístup. Co je politická moc, legitimita (druhy legitimity), legalita? Charakterizujte politické myšlení antiky (Platón, Aristoteles), N.Machiavelliho, J.Locka, Ch.de Montesquieua, J.J.Rousseaua, K.Marxe.
Co je to politika?
Politika = definujeme jako proces, v němž skupina lidí, jejichž názory a zájmy jsou zpočátku odlišné, dosahuje kolektivních rozhodnutí, jež jsou všeobecně považována pro skupinu za závazná a jsou prosazována jako společný způsob jednání; dále se dá vyjádřit – umění řídit stát, resp. Vztahy mezi státy, správa věcí veřejných, oblast společenské činnosti, spočívá v účasti politických subjektů na státních záležitostech.
existuje od vzniku agrární společnosti, přes vznik státu až dodnes
program i vlastní jednání politických subjektů
proces, pravidla, která umožňují dospět k rozhodnutí, které je respektováno
Společenská věda o politice, jejímž předmětem je fungování státu, pol. systémů, mocenských a vládních institucí, vztahy nadřízenosti a podřízenosti, pol. chování lidí…
založena na veřejné činnosti jednotlivců i skupin, politických stran…, podílejí se na státních záležitostech
Politika je založena na veřejné činnosti jednotlivců, skupin lidí, politických stran a dalších subjektů, jež se podílejí na státních záležitostech, soupeří o politickou moc a snaží se dosáhnout svých cílů. Politikou můžeme rozumět program, tj. koncepci jednání, případně i vlastní jednání politických subjektů (ang. policy), můžeme však mít na mysli politiku jako oblast, ve které se politické programy střetávají (ang. politics). V politice soupeří a různě se proplétá nekonečné množství zájmů a cílů. Proto má politika mnoho podob, často se jeví jako nepřehledná a nepochopitelná změť událostí, vztahů, zájmů, pravidel a institucí.
Co je politologie?
Politologie = společenská věda o politice. Předmětem je fungování státu, politických systémů, mocenských a vládních institucí, vztahy nadřazenosti a podřízenosti, politické chování lidí, moc a autorita, vztahy mezi státy.jako věda se institucionalizovala koncem 19. století v USA.
věda zabývající se politikou
počátek zkoumání je antickém Řecku a poté v renesanci
jinak vznik v Americe na přelomu 19. a 20. století, v Evropě v 2. pol. 20. století
zkoumání fungování státu, vztahů mezi státy, politických systémů, politického chování lidí…
a) Normativní – snaha o optimální uspořádání společnosti,říká, jak by to mělo být
b) Deskriptivní – politika jako společenský obchod, založen na popisu a komparaci
Co je politická moc?
Nástroj k prosazení cílů a zájmů. O její získání politické subjekty usilují různými (násilnými, demokratickými) prostředky.
Politická moc – moc politická, nebo-li moc veřejná, je moc, která slouží jako prostředek organizace a řízení společenských vztahů uvnitř určitého relativně autonomního společenského útvaru. Ve státě uspořádaných společnostech na sebe bere formu moci státní.
Legalita – zákonné, v souladu se zákonem, právními normami
Co je legitimita politické moci?
Legitimita – uznání, oprávnění, moc, ospravedlnění určitých vztahů ve společnosti
= hlubší morální oprávněnost jednání
odvozuje se od souhlasu a vůle těch, kdo se politické (státní) moci podřizují (teorie společenské smlouvy)
v dřívějších uspořádáních byla legitimita (nárok na moc) zdůvodňována rodem či původem, v demokracii byla zdůvodňována lidskými právy
legitimita moci:
znamená oprávnění a původ moci
vzniká tehdy, když jsou realizovány svobodné volby
v dějinách byla tato moc legitimizována např. bohem, faraónem…
za Rousseaua byla legitimizována společenskou smlouvou
v době ohrožení státu je legitimní i vláda 1 člověka
Popište druhy legitimity (MAX WEBER):
1)tradiční autorita: monarchie, zemře král => králem povolán jeho syn, opírá se o tradice (ještě dnes v Africe, v ČR společenství Olašských romů)
2)charismatická autorita: jsou uznány výjimečné vlastnosti / zásluhy určitého člověka (V. Havel) – oprávnění k vládě mimořádně charismatické osobnosti (Hitler, Castro)
3)právně racionální autorita: moc legitimizovaná volbami => k moci se dostane dle zákona
Weber se zajímá především o druhý typ panství; panství charismatické, kde je myšlenka povolání zakořeněna ve svém nejvyšším výrazu, jde povolání samo pro sebe, neboť prorok či vůdce ve válce, nebo velký demagog v ekklésii či parlamentu obecně platí za vnitřně povolaného vůdce lidí, kteří v ně věří.
Charakterizujte politické myšlení antiky (Platón, Aristoteles):
Platón
Prvním, kdo se pokusil systematicky vyložit politickou teorii, byl Sokratův žák Platón (427-347 př. Kr.). I on pokládal vědění za nezbytnou podmínku vládnutí, kterou nemůže splnit demokracie. Za nejlepší a nejkvalifikovanější způsob vlády považoval monarchii a aristokracii, neboť vládnout mají ti, kdo znají pravdu a vědí, co je pro společnost nejlepší.
Absolutní hodnotou Platónovi byla spravedlnost. Ve své Ústavě předložil vizi ideálního, spravedlivého státu,v němž je společnost rozdělena na 3 vzájemně striktně oddělené třídy:
-produktivní třída má v rukou veškerý majetek, avšak nijak se nepodílí na moci
-třída „strážců“ předurčená k vládnutí, naopak nevlastní nic, disponuje však veškerou mocí. Strážci nemají soukromí ani osobní ambice, nežijí rodinným životem, bydlí a stolují společně.
-„pomocníci“,kteří tvojí vojenskou třídu, rovněž nemají majetek a žijí stejným způsobem jako „strážci“
Politické vědění a schopnost vládnout Platón nadřazoval nejen nad ostatní vědy a umění, ale dokonce i nad zákony. Odmítá demokracii.
Aristoteles
Platónův projekt ideálního státu odmítl jeho žák Aristoteles (384-322 př. Kr.), který proti němu postavil stát založený na ústavě a zákonech. Jeho obsáhlý spis Politika lze označit za první velký mezník ve vývoji politické vědy. Aristoteles ve svém díle o státu (polis) uplatňuje nejen přístup teoretický a normativní, ale i empirický. Nejprve analyzuje a tříbí pojmy, ty pak aplikuje na bohatý historický materiál. Aristoteles shromáždil fakta o většině tehdy známých států z hlediska jejich uspořádání. Na základě analýzy a srovnání velkého počtu „ústav“ dává za vzor některé instituce, jiné naopak zavrhuje.
Sestavil jakýsi žebříček typů států, v němž jsou rozdíly mezi státy určovány různými typy „ústavy“ (politeia), tedy způsobem uspořádání, rozhodování, přidělování úřadů apod. Základní hlediska jsou dvě: kdo rozhoduje a čí zájem se při rozhodování uplatňuje:
Stát může být řízen: Vládci mohou rozhodovat:
1.jedním vládcem 1. v zájmu všech
2.malou skupinou 2.ve vlastním zájmu
3.širokou skupinou
Kombinacemi vzniká 6 základních ústav:
„Správné“ ústavy: „Nesprávné“ ústavy:
-království -tyranie
-aristokracie -oligarchie
-ústavní vláda -demokracie
Aristoteles považuje za správná ta uspořádání, v nichž se rozhoduje v zájmu celku. Zvláště si cení ústavní vlády, neboť v ní mají všichni občané přístup do úřadů. Cení si také „smíšených“ ústav, které spojují výhody více typů státu. Demokracie v „čisté“ podobě podle Aristotela patří mezi „nesprávné ústavy“. Je ovšem třeba připomenout, že tehdy šlo o jinou demokracii, než známe dnes. Antická demokracie byla demokracií přímou, plebiscitární. Vznikla a mohla fungovat v početně omezených zemědělských komunitách.
Aristoteles se ve své Politice široce zabývá otázkou stability státu. Hlavním zdrojem politických konfliktů ve státě je nerovnost mezi občany. Pro udržení stability státu proto Aristoteles doporučuje vytvářet rovnost nebo alespoň zdání rovnosti. Dále pokládá za důležité, by přístup k moci měla početná „střední třída“, tedy lidé ani příliš bohatí, ani příliš chudí. A v neposlední řadě jsou zárukou stability státu zákony, které musí ctít i ti, kdo vládnou. Požadoval, aby zákony platily pro všechny i pro ty co vládnou. Aristoteles tedy nestavěl vědění nad zákony jako jeho učitel Platón.
Středověk
Niccoló Machiavelli
Velký posun ve vývoji politického myšlení nastal v období renesance. Nejznámějším politickým myslitelem renesanční doby byl N.Machiavelli (1469-1527), vysoký úředník a diplomat florentské republiky, který roku 1512, po návratu Medicejských k moci, ztratil své postavení a začal se věnovat literatuře a úvahám o politice. Proslavil se spisem Vladař, koncipovaným jako soubor rad panovníkovi. Dále napsal traktát O umění válečném a obsáhlé Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia.
Machiavelli používal induktivní metody; své závěry vyvozoval z historických zkušeností. Zavedl nové pojetí politiky, jež bylo založeno na pragmatickém, utilitárním přístupu k politickým problémům. To se projevilo již v jeho postoji k politickému konfliktu. Je-li institucionalizovaný,může se stát pozitivní silou v politice. To byla v 16.století převratná myšlenka.
Machiavelli patří k zakladatelům moderního pojetí státu, dokonce pravděpodobně zavedl samo slovo stát jako zobecňující pojem pro všechny druhy veřejné moci. Stát pokládal za organickou strukturu ovládanou vlastními zákony vývoje. Ospravedlnění moci spatřoval v úspěšnosti a v užitku, který přináší. Vycházel z předpokladu, že vládcovu politiku posuzuje lid podle výsledku.Jestliže prostředky, jichž vládce užívá, dosáhnou úspěchu, budou omluveny.
Machiavelli se snažil určit zásady lidského chování, jež by se měly stát základem politiky a nahradit v politice křesťanské morální principy. Právě tento prvek v jeho přístupu k politice se stal zdrojem četných nedorozumění. Již současníci chápali Machiavelliho učení zpravidla příliš zjednodušeně, v pozdějších staletích pak bylo různými vykladači vulgarizováno. Machiavellimu se vytýkalo, že razí amorální heslo Účel světí prostředky. O tom svědčí i užívání pojmu „machiavelismus“ jako synonyma pro lstivost a bezzásadovost v politice. Machiavelli ve skutečnosti nepodřizoval morální normy politickým hlediskům, nepopíral význam morálky ani křesťanského náboženství. Jako první si však uvědomil, jaké problémy přináší rostoucí moc sekularizovaného státu. Proto klade důraz na dichotomii mezi úspěšnou politikou a křesťanskou morálkou. Křesťanství podle jeho názoru učí ctnostem, jež jsou nevhodné pro silný a úspěšný stát.
Zastával názor, že má-li politik volit mezi veřejným úspěchem a osobní ctností, měl by se tradiční morálky zříci. Politik se má hodnotit podle politických výsledků.
Novověk
John Locke(1632-1704)
Stát podle tohoto pojetí vzniká jako výtvor racionálně uvažujících jedinců, kteří dospěli k poznání, že je lepší chránit svá práva a zájmy společnými institucemi než individuálně. Hlavním problémem je zajistit, aby moc nebyla zneužita k jinému účelu.
Locke proto přiznává občanům právo na vzpouru vůči panovníkovi, jestliže nerespektuje přirozená práva, která občané mají na základě svého lidství. Právo na vzpouru ovšem nemůže samo o sobě zcela odvrátit nebezpečí zneužití moci od moci výkonné. Jedině tak lze předejít absolutistické či autokratické koncentraci moci v rukou jedné osoby nebo instituce.
Locke téma rozdělení moci spíše jen naznačil než rozpracoval. Moc zákonodárná, tedy parlament, v jeho pojetí určuje pravidla, výkonná moc, tedy panovník, tato pravidla aplikuje na konkrétní případy. Zákonodárná moc je podle Lockova konceptu nadřazena moci výkonné. Zatímco moc zákonodárná se musí často obměňovat prostřednictvím voleb, výkonná moc by v zájmu společnosti měla být permanentní; Locke předpokládá, že bude ponechána panovníkovi, ten však bude muset respektovat zákonodárnou moc parlamentu.
V Lockově pojetí státu a dělby moci, jež nejlépe vyjadřovala jeho Dvě pojednání o vládě, se již konstituují základy liberalismu. Byl to ovšem ještě liberalismus bez demokracie; Locke nebyl jednoznačným stoupencem všeobecného volebního práva, předpokládal volební právo založené na majetkovém censu, tedy-v té době-na vlastnictví půdy.
Charles de Montesquieu(1689-1755)
Ještě dále dovedl myšlenku rozdělení moci Ch.de Montesquieu, jeden z hlavních představitelů francouzského osvícenství 18.století. Ve spise Duch zákonů vyložil svou teorii státu, založenou na vládě zákona a na důsledné kontrole státní moci. Jeho nejdůležitějším krokem bylo striktní oddělení soudní moci od výkonné. Montesquieu přispěl rozhodujícím způsobem ke vzniku koncepce právního státu, avšak téměř žádný vliv neměl na vývoj demokratických doktrín. V jeho díle je patrná obava z nekontrolované demokracie; proto požadoval, by i pravomoci zvolených zástupců byly pod kontrolou, zákonodárná moc měla být na stejné úrovni jak moc výkonná, aristokracie měla mít institucionálně zajištěný přinejmenším stejný vliv jako buržoazie a lid. Teorie oddělení pravomocí, jak ji zformuloval Montesquieu, tak obsahovala zřetelné nedemokratické prvky.
Jean-Jacques Rousseau(1712-1778)
V 18. století se uskutečnil i ambiciózní pokus nově definovat klasickou demokracii. Hlavním představitelem tohoto směru byl J.J.Rousseau. Ve spise O společenské smlouvě, který byl jeho nejslavnějším dílem, definuje demokracii jako přímou účast lidu na zákonodárné i výkonné moci a identifikuje ji s právem národů na sebeurčení a s lidovou samosprávou. Klíčovým bodem Rousseauových politických principů je pojem obecná vůle. Na základě obecné vůle se vytváří společnost a politický režim. tato rozhodnutí vyžadují jednomyslnost lidu a pouze jednomyslnými rozhodnutími lze vládní formu později měnit. Rousseau rozhodně odmítá jakoukoli formu zastoupení, pokud jde o účast lidu na zákonodárné moci, princip zastoupení uznává pouze u moci výkonné. Jakmile je jednomyslně vyjádřena obecná vůle a je rozhodnuto o formě vlády a o zákonech, lze na základě prosté většiny zvolit ministry, kteří pak rozhodnutí lidu provádějí. V monarchii se stejným způsobem volí král. Suverenita lidu je v Rousseauově projektu absolutní. Na druhé straně však neexistují individuální práva, občané nemají ani právo na život, neboť ten je podle Rousseaua jen podmíněným darem od státu. Rovněž soukromé vlastnictví je podmíněno potřebami celé společnosti.
Největší problém Rousseauova projektu spočívá v jeho klíčovém bodě – v obecné vůli. Ačkoli je obecná vůle vybavena absolutní pravomocí, není vůbec jasné, jak tato vůle vzniká, kdo ji představuje a interpretuje. Rousseauův projekt přímé, plebiscitní demokracie se stal ideovým východiskem snah o legalizaci úlohy politické avantgardy a diktatury ve jménu lidu. Rousseauovi tak bývá přičítána odpovědnost za revoluci a jakobínskou diktaturu ve Francii, ale dokonce i za revoluční teror mnohem pozdější doby.
Karel Marx
-vyšel z Hegelovy idealistické filozofie, ale podrobil ji kritice a rozpracoval materialistické pojetí dějin
-klíčový význam připisoval ekonomickým vztahům, od nichž se vyvíjí další dění
-na základě způsobu výroby a ekonomickým vztahů se společnost rozestupuje na 2 protichůdné třídy, boj mezi nimi je hybnou silou dějin
-třídní společnost dosahuje nejvyššího stupně svého vývoje za kapitalismus
-kapitál nástroj třídního panství
-vývoj kapitalismu vyústí v revoluci, v nichž proletariát buržoazní stát smete
-kapitalismus bude nahrazen společnost beztřídní, v tom je úloho proletariátu
Co je to ideologie? Jaké jsou její funkce? Charakterizujte konzervatismus, liberalismus a socialismus, jejich stadia, vývoj a uveďte hlavní představitele.
Co je to ideologie?
Systematicky uspořádané soubory idejí, názory, koncepcí a postojů. Zabývají se základními problémy společnosti a státu – otázkami mezinárodní politiky, hospodářského a sociálního rozvoje. Jsou důležité pro politické strany.
Jaké jsou její základní funkce?
vysvětlovací: pomáhají vysvětlit nějakou událost (politické jevy a události, spočívá v zasazení jevu do postoje příslušné ideologie)
vybavují své stoupence žebříčky hodnot (poskytuje stoupencům kritéria a žebříček hodnot)
identifikační: umožňují identifikovat člověka podle názorů, ke kterým inklinuje (kdo jsme my, kdo oni)
programotvorná: nabízí stranám základní rysy politického programu, krátkodobé programy (konkrétní programy a jejich řešení, např. volební), ideologii spíše potlačují, dlouhodobé – ideologické prvky zdůrazňují
Charakterizujte konzervatizmus, liberalismus a socialismus, jejich stádia a vývoj.
Liberalismus
stal se úspěšnou ideologií, lidé se stěhují do měst
vznikl jako reakce na absolutistické režimy 18. století (Ludvík XVI., Kateřina Veliká)
podnikatelé a obchodníci proti privilegiím (např. původu), chtěli, aby se člověk o svoje postavení musel zasloužit => rovnost (že trhem lze řídit vše bylo mylné, ukázalo se, že pokud nedojde k nápravě soudní oblasti, dojde k revoluci)
odmítali zásahy státu do podnikání, zpochybňovali autoritu církve
předchůdci: Adam Smith (skotské osvícenství) – „Bohatství národů“ požadoval trh, volnou soutěž, regulátorem hospod. života by měl být trh, ne stát
Klasický liberalismus – ideál je slabý stát ve vztahu k občanům – požadavky:
odstranit zásahy státu do ekonomiky
zrušení stavovských privilegií
odpoutání církve od státu
preference parlamentní demokracie
jedinec má být silný x stát slabý
svoboda člověka
svoboda vyznání (víra je osobní záležitost)
Moderní liberalismus - 19. století sbližování s demokracií - lib. demokracie, vyhovoval podnikání (industrializace, urbanizace, ...), potřeba revidovat kl. liberalismus, začala vznikat sociální otázka - na okrajích měst příšerné podmínky => nelze řešit běžnými mechanismy, přehodnocuje postoj ke státu (stát musí plnit sociální funkce) - stát, který garantuje sociální otázky (jistoty) - nová představa - STÁT BLAHOBYTU (welfare state) - stát se o občana stará od narození do smrti, 30. léta, přehodnocení státních zásahů do eko - světová krize - stát by zasahovat měl - intervencionalismus
Keynes, Roosevelt - přišel s programem New Deal - legislativní smršť (spousta zásahů, které změnily stát) => zpracovatelský průmysl byl zatížen zpracovatelskou daní, které byly pak dávány do fondů => tyto peníze dávány zemědělcům, kteří využívaly celou půdu => cíl udržet ceny; ekonomické zásahy - stáhly se peníze z oběhu; v Evropě touto dobou hlavně lib. demokraté (Švédsko, Norsko) - reformy, jinak tomu bylo v totalitních zemích
Neoliberalismus - (František von Hájek) - důraz na slabý stát silného jedince, neviditelná ruka na trhu, představitelé: Regan, Thacherová (šéfka konzervativní strany - Anglie), Nová pravice (snaha vyhnout se zmatkům v rozdílu mezi lib. a konz.) - M. Friedman - omezení státních zásahů a znovu oživení konceptu volného trhu (věří v trh proti státním zásahům, návrat k původnímu liberalismu)
Konzervatizmus
reakce na šíření liberalismu
spojen se šlechtou a monarchistickými kruhy (jejich nesouhlas s liberalismem)
nedůvěra k reformním snahám o racionálnější uspořádání společnosti
nejchudší ideologie, nemají potřebu formulovat ideologie - silný v Německu, Anglii, Francii
síla není v ideologii, ale v tradicích (tradičních hodnotách) a institucích
zakladatel byl liberál - Burke - Angličan (1799 - revoluce - 1800 Burke: Úvahy o revoluci ve Francii, tuto revoluci odmítl x postavil proti tomu tradiční hodnoty, tradiční instituce), obohatil konz. o schopnost přijímat a transformovat nové ideje ("člověk má sklon ke zlu, pokud nebude usměrněn vedením => konz.)
sází na tradiční hodnoty (rodina, církev, stát, šlechta)
pozvolné změny, odpor k revolucím
19. století kníže Metternich - představitel => zabránit revolucím - u zrodu Svaté aliance
silné pozice měl i v Británii
Bismark - sjednotil Německo, integroval liberální požadavky do konzervativní politiky
v jednotlivých zemích se lišil
Socialismus
původně vnímán jako recept pro malou komunitu (továrnu, město)
věde