Otázky

Psychologie je věda o lidské psychice, jednání a prožívání.
základní a aplikované psychologické obory
základní psychologické disciplíny:
obecná psychologie – zkoumá obecné zákonitosti pozornosti, paměti, obecně kognitivních procesů (včetně senzorických procesů), obecně zkoumá jevy společné pro všechny lidi
vývojová psychologie – zkoumá vývoj jedince od období před narozením, zátěž porodu pro dítě, vývoj novorozence, jeho vnímání světa i jeho hodnocení, rozvoje motoriky, vývoj kresby, písma, schopnosti chápat symboly a prostor, zákonitosti vývoje inteligence, vývoj schopnosti učení a sociální učení
psychologie osobnosti – zkoumá osobnost dospělého jedince, postihuje to, co lidi rozlišuje, zkoumá strukturu i dynamiku osobnosti
psychologie sociální – zkoumá vztahy mezi lidmi
srovnávací psychologie – zkoumá obecné zákonitosti fylogeneze, srovnává chování jednotlivých druhů včetně člověka, vývoj forem sociálního soužití u jednotlivých druhů
psychopatologie – zabývá se na obecné úrovni psychickými poruchami, jejich vznikem a vývojem, jednotlivými druhy psychických poruch, i praktickou diagnostikou, terapií a prevencí (též aplikovaný obor)
aplikované psychologické disciplíny:
psychologie klinická – aplikace psychologie na problémy jedinců a malých skupin, zkoumá působení nemoci na pacienta a okolí
psychologie práce a organizace – zahrnuje aplikaci psychologie do pracovního procesu
inženýrská psychologie – zajišťuje respektování požadavků lidské obsluhy technických systémů i na řídících pracovištích a při posuzování zátěže u náročných prací
psychologie pedagogická – zkoumá otázky výchovně vzdělávací praxe z psychologického hlediska; analyzuje průběh, podmínky a výsledky výchovy a vyučování
forenzní (soudní) psychologie – zkoumá např. způsobilost svědků, odhad pachatele, odborné vyjednávání atd.
psychologie sportu
psychologie umění
předvědecká psychologie
Komunikace probíhala ze začátku beze slov, přesto se dalo vše potřebné sdělit neverbálně (i dnes si sdělujeme více nežli slovy).
Řekové napsali první psychologické spisy, z řečtiny pochází i znak pro psychologii = psí (řecké písmeno).
Antická psychologie:
Aristoteles
Platonův žák, učitel Alexandra Velikého, zakladatel moderní psychologie
Autor spisů zaměřených na logiku, přírodní vědy, etiku, politiku, rétoriku, estetiku, psychologii
spis „O duši“ – považován za historicky první ucelení psychologického pojednání, souvisí s mnoha spisy: o vnímání, paměti spánku, bdění, životě a smrti, dechu
rozeznává 3 složky duše:vegetativní – souvisí s růstem a množením
senzitivní– u zvířat, schopnosti pohybu, vnímání a citlivosti
rozumová – jen u člověka
Hippokrates
řecký lékař, spis „O starší medicíně“ – zachycuje dřívější lékařské zkušenosti, je to velký kulturní dokument
on i jeho předchůdce Alkmaion objevili funkce nervového systému a vztahů poranění mozku a poruch duševních funkcí
jeho spisy obsahují i první ucelenou teorii čtyř temperamentových typů: melancholik, sangvinik, cholerik, flegmatik ( podle poměrů tělních tekutin)
dodnes používáno, jen se změnil důvod (dnes podle kvality CNS)
Galenos
řecký lékař a filozof, určuje mozek jako orgán duše, rozpracoval učení hippokratovské školy o temperamentu – duševní jevy, afekty, vlastnosti i poruchy a zvláštnosti vysvětluje jako důsledek určitého poměru jednotlivých materiálních složek ve směsi, ke čtyřem původním kvalitám
teplo, studeno, vlhko, sucho jsou přiřazovány 4 tělesné šťávy (hlen, krev, žlutá žluč, černá žluč), které mají podobné vlastnosti jako materie
temperament každé živé bytosti je dán poměrem, v němž se tyto šťávy a jim odpovídající kvality mísí
Křesťanské Desatero Božích přikázání si prostřednictvím Bible zachovalo dodnes významné místo v náboženství i morálce západního světa.
+ další filozofie např. staroindické

psychologické směry
Za počátek vědecké psychologie je považováno založení prvního Psychologického institutu roku 1879 v Lipsku. Lékař a fyziolog W. Wundt, který ho založil, se věnoval především poznávání základních prvků duševního dění, počitků, emocí, pocitů, vnímání, představování si dřívějších vjemů a řeči, které se podle něj spojují do vyšších celků na základě asociací. Na základě experimentů byly formulovány asociační zákony jako obecné principy psychické činnosti (zákon podobnosti, zákon kontrastu, zákon dotyku v prostoru a čase). Z asocianismu vycházel německý psycholog Hermann Ebbinghaus, zkoumal učení a paměť pro slovní látku, kolika opakování je třeba k osvojení textu, kterému rozumíme a kolik k osvojení nesmyslného textu, jak rychle se zapomíná atd.
tvarová psychologie:
Výchozí myšlenkou představitelů (Koffka, Kohler) této psychologie je předpoklad, že psychické celky nejsou vytvářeny spojováním, asociacemi jednotlivých prvků, ale že existují předem jako dobrý tvar v myšlenkách a že člověk v průběhu vnímání vlastně tyto dobré tvary ve svém okolí nalézá.
Tvarová psychologie hovoří o vhledu člověka.
Zjistili, že člověk tíhne k doplňování struktur a figur, které jsou rozpojené, má tendenci spojovat jednotlivé body a dávat jim význam.
behaviorální psychologie:
chování = behavior
Studium jevů, které zachycují reakci organismu na určitý podnět.
za skutečně vědecké považují jen zkoumání typu: stimul (podnět) – reakce
později: stimul – osobnost (neovlivníme) – reakce
Výsledky se užívaly k výzkumům drogových závislostí (simulace na zvířatech).
Užitečnost jejich teorií spočívá ve zdůrazňování vnějších vlivů, zvláště sociálních, při utváření osobnosti jedince a propracování zákonitostí procesů učení, prokázání různých forem nežádoucího naučeného chování (naučený strach, přejídání)
představitel – John B. Watson (americký psycholog)
hlubinná psychologie: viz níže (otázka č. 4)

humanistická psychologie:
C. R. Rogers – zastánce vzdělávání, humální lidská psychoterapie
Maslow – zabýval se motivací, stanovil hierarchii potřeb – fyziologické potřeby, potřeba bezpečí, potřeba sociální – lásky a sounáležitosti, potřeba úcty, potřeba sebeaktualizace
Humanisté zastávali názor, že každý člověk je ve své podstatě dobrý, každý má nárok na svůj názor.
hlubinná psychologie
Vznikla v Evropě. Nelze ji pochopit bez základních informací o sociálním prostředí a o rodinných vztazích zakladatelů jednotlivých směrů. Používá jako hlavní metodu introspekci, pozorování a zkoumání vlastního nitra, a tak je tato závislost logickým důsledkem.
Zikmund Freud
narodil se na Moravě ve velké židovské rodině, jako malý pociťoval v rodině ohrožení, bál se otce, bál se o sebe i matku
přestěhovali se do Vídně, kde se stal úspěšným lékařem, psychoanalytikem
nebyl ale schopen udržovat dlouhodobější přátelství; klidný a oddaný vztah prožil ke své manželce
zakladatel metody psychoanalýzy = pozorování sama sebe
chování je ovlivněno 2 pudy:1. libido – sexuální pud
2. smrt – pud smrti
= motivační pudy
vrstvy osobnosti :
id (ono) = nepřístupná část osobnosti, umístěná v nevědomí, schránka a zdroj pudů, iracionální, vedena principem slasti, usilující o uspokojení
ego (já) = střední vědomá rovina řídící se principem reality, rozumu, zvažuje činy a jejich následky, vybírá a ukládá do předvědomí osobní zážitky
superego (nadjá) = svědomí, obsahuje názory společnosti a morálku
v případě nesouladu mezi id a superegem si toto zasouváme do podvědomí
z předvědomí si vybavíme, co chceme
pro ego existují obranné mechanismy = aby se naše ego chránilo před přáními, které vyvolávají úzkost, používá obranné mechanismy, které působí na nevědomé úrovni:
vytěsnění – útěk od nepřijatelných myšlenek a přání
sublimace – energie uvolněná sexuálním přáním je převedena do jiné, často tvořivé, umělecké činnosti, které si společnost cení
racionalizace – některé naše činy mají příčiny ukryty v nevědomí, ale sami pro sebe si je vysvětlujeme společensky přijatelnými a vhodnými motivy
Alfred Adler
pozměnil základní hnací pudy (usilování o moc a pocit méněcenosti), následovník a žák Freuda
zakladatel druhé vídeňské psychologické školy, za základní význam v životě člověka považoval usilování o moc a o společenské postavení
Carl Gustav Jung
rozpracoval Freudovu teorii
kolektivní nevědomí – od generace před námi, podstata pro generování dalšího chování, převažovat má pohlaví (animus muž, anima žena)
stanovil faktory temperamentu – extraverze a introverze
nevědomí osobní – jedinec je získává v průběhu vlastního života je tvořeno potlačenými a vytěsněnými zážitky, city, myšlenkami, které zmizely z vědomí do nevědomí
metody psychologie
pozorování: viz níže (otázka č. 7)
experiment:
vědecky nejuznávanější metoda, objektivní metoda, částečně zasahujeme a máme vliv na skutečnost
typy :
laboratorní – hodně ovlivňujeme, podstatou je to, že výzkumník manipuluje nezávislými proměnnými a sleduje, jak se jejich změnami mění hodnoty sledovaných proměnných
přirozený – blíží se pozorování
rozhovor: viz níže (otázka č. 6)
dotazníkové metody:
proti rozhovorům jsou úspornější, přesněji zachycují informace, je možné zkoumat větší počet osob najednou, snáze se zpracovávají data, není třeba speciálního výcviku
většina dotazníků používá v úvodu identifikační otázky, umožňující sociální identifikaci dotazovaného
dotazníky se liší způsobem odpovědí na otázky – odpovědi na uzavřené otázky vyžadují volbu
dvou krajních možností: ano-ne
dvou krajních možností se střední volbou: ano-nevím-ne
mezi několika odstupňovanými odpověďmi mezi krajním souhlasem a krajním nesouhlasem (téměř nikdy, spíše ne, spíše ano, téměř vždy)
zvláštní případy dotazníků: příležitostné dotazníky, ankety, hodnotící škály
psychologické testy:
soubor metod, zjišťujících úroveň jednotlivých schopností a jejich vzájemný poměr u zkoumané osoby, rysy osobnosti, vztahy v rodinách, poruchy osobnosti, poruchy učení, testy a metody zachycující problémy skrývané i skryté v podvědomí
nutností u těchto testů je ověřená validita = zda měří, co mají
jsou strukturované, občané se k nim nedostanou
jsou to např. projekční testy, IQ testy, atd.
hodnocení produktů činnosti:
hodnotíme výtvarná a literární díla, hudební skladby, kresby
rozbory písma jako prostředku zkoumání osobnosti jsou předmětem samostatného oboru grafologie

rozhovor
liší se mírou strukturovanosti : psychoterapeutický, výzkumný, poradenský, přátelský, přijímací (různé otázky)
strukturovaný rozhovor – používá ho např. manažer při hodnocení zaměstnanců
částečně str. rozhovor – např. přijímací rozhovor
volný rozhovor – např. psychoterapeutický, přátelský, více subjektivní než objektivní, záleží na obratnosti tazatele
rozhovory vždy vyžadují více času, přípravu a většinou i určité zkušenosti s vedením rozhovorů nebo dokonce speciální výcvik (psychoterapeutické metody)
u většiny rozhovorů je třeba pořídit průběžný záznam nebo aby nebyla narušena volnost rozhovoru až dodatečný zkrácený záznam, tím ovšem narůstá časová náročnost a může dojít k nepřesnostem v záznamu dat
rozhovory jako metodu v psychologii můžeme třídit z různých hledisek:
podle účelu rozhovoru: přijímací, psychoterapeutický, výzkumný, přátelský, poradenský
podle stupně standardizace otázek : volný až strukturovaný
podle počtu účastníků: dialog, rodinná skupina, formální skupinový rozhovor
Rozhovor psychoterapeutický má většinou značnou volnost v průběhu, více se projevuje snaha naslouchat než klást otázky, jiné směry pomáhají kladením volných otázek pacientovi ujasnit si vlastní prožívání, pořadí důležitosti problémů, hledat vlastní smysl života.
Rozhovor anamnestický se zaměřuje na získání údajů o průběhu dosavadního života zkoumaného jedince, je částečně řízený.
Přijímací rozhovor by měl být veden spíše jako částečně řízený, aby se uchazeč mohl volněji projevit.
Projektivní rozhovor je již velmi speciálně zaměřená forma řízeného rozhovoru s dítětem, jedna z diagnostických metod , kdy je využíváno dětské fantazie a dítě si hraje na pohádkové postavy v různých situacích, které ho mohou traumatizovat a povídá si s psychologem, co by kde jeho pohádková postava udělala, nebo rozhovory přehrává s loutkami, vypráví panence atd.
pozorování
= základní metoda, plánovité pozorné vnímání určitého objektu, provázené snahou získat o něm co nejpřesnější a nejrozsáhlejší poznání
2 typy:
introspekce – pozorování vlastního prožívání, motivů, vlastních psychických procesů, do dokonalosti ji dovedl Freud (psychoanalýza)
extraspekce – pozorování vnějšího chování, objektivní metoda, do dokonalosti ji dovedli behavioristé, podle vnějších projevů se usuzuje na vnitřní pocity, záměrné pozorné vnímání chování druhých osob a zaznamenávání údajů o vnímaných skutečnostech
využívá se i možnosti skrytého pozorování a to v případě, kdy by přítomnost pozorovatele ovlivnila situaci
při přímém pozorování je pozorovatel účastníkem pozorovaného jevu – skupinové řešení pracovního problému, psychoterapeut v rodinné terapii
můžeme ho dále dělit:
podle zaměřenosti (organizační pozorování, zaměřené pozorování)
podle délky pozorování (krátkodobé, dlouhodobé)
podle situace (v přirozených nebo uměle navozených situacích)
podle počtu pozorovaných jedinců (individuální nebo skupinové pozorování)
mezi podmínky úspěšného pozorování patří důkladné studium problému, stanovení cíle, objektivita pozorování, pozorování musí být systematické a plánovité, nutné přemýšlet a zaznamenávat výsledky pozorování.
ontogenetický vývoj
Prenatální období:
vývoj trvá 9 kalendářních měsíců
bývá dělen do 3 fází:
embryonální (zárodečné) období – od početí do 3. týdne; vytvoří se zárodečné listy a nervová trubice
období embrya – 4.-12. týden; vytváří se základy všech hlavních orgánů, organismus je velmi zranitelný
fetální období (stadium plodu) – od 12. týdne do narození; vývoj orgánů se dokončuje, začínají postupně fungovat, reagovat na podněty z matčina organismu i z okolí
již od počátečních týdnů gravidity se začíná vytvářet vztah matky k dítěti
dítě již před narozením se učí reagovat na podněty zvenčí, připravuje se na činnosti nutné pro přežití
Přirozený příchod na svět
Novorozenecké období:
trvá asi měsíc
dítě se už přizpůsobuje životním podmínkám
novorozenec aktivně napomáhá svými pohyby již během porodu
reaguje na zvláště ženský hlas, ohmatává očima obrysy obličeje, napodobuje mimiku dospělého, naučí se poznat po čichu vlastní matku
masáže kojenců se využívá k překonávání porodního traumatu dítěte, je užitečná pro snížení hladiny stresu
Kojenecké období:
první rok života
kojenec se seznamuje se svým okolím, sbírá informace a učí se poznávat zákonitosti prostředí, naučí se zachycovat a sledovat zrakem co ho zajímá (3.-5. měsíc), později se naučí zachycovat předměty rukama, předávat si je z ruky do ruky, ještě později se už umí posadit a do konce 1.roku si doleze, kam chce, občas se postaví
rozvíjí se i myšlení dítěte, vytváří si pojem o trvalosti předmětů – hledá míč
objevují se první slůvka: ahoj, pápá, ham …
Batolecí období:
doba kolem 18 měsíců až 2 let
dítě experimentuje se slůvkem „ne“ a se sociálními hranicemi, zkouší, kam až sahá jeho „já“, typickým výrokem je „Já sám“
stadiální pojetí osobnosti
Vývoj osobnosti je chápán jako řada vývojových etap s určitými úkoly v každé z nich.
Vyřešení nebo nezvládnutí úkolu na úrovni každé etapy rozhoduje o dalším směru vývoje osobnosti.
Freudovo pojetí psychosexuálního vývoje:
Vídeňský lékař českého původu Sigmund Freud člení vývoj dítěte na 5 základních etap. Soustřeďuje pozornost na afektivní prožívání, na vývoj pudového život a na dynamické stránky osobnosti. Struktura osobnostních vlastností je dána vyrovnáváním dítěte s konflikty. Zaměřuje se na uspokojování sex. pudu (saturaci) a neuspokojení (frustraci). Základním dynamickým činitelem je pohlavní pud. Jednotlivá stadia je možné přibližně zařadit do určitých věkových období života dítěte:
orální stadium – hlavním zdrojem libosti a pudového uspokojení dítěte je orální zóna těla, první je fáze orální závislosti (dítě uspokojováno sáním, strkáním předmětů do úst), druhá je orálně agresívní fáze (růst zubů a kousání), v tomto období se přestává kojit a je frustrována potřeba dítěte sání, ideální je pociťovat bezpečí a blízkost matky a plynulost uspokojování primárních potřeb
anální stadium – 2. a 3. rok života, hlavní zónou těla je konečník, dítěti plyne uspokojení ze stimulace této oblasti (vypuzování, zadržování exkrementů), přísná výchova k dodržování tělesné čistoty, velká míra odměn i frustračních prožitků, dítě musí pochopit že je od něj očekáváno autonomní rozhodnutí
falické stadium – časné stadium genitální, okolo 4. roku, hlavním zdrojem uspokojování genitální oblast, otázky předškolních dětí ohledně sexuality, vznik komplexů, přijetím rodiče do vlastní osobnosti procesem identifikace s ním vzniká superego, následkem rozporu s ním vzniká pocit viny
období latence – od 5 až 6 let do počátku dospívání, období relativního klidu a stability, dítě se odvrací od svého těla, nové úkoly, osvojování kulturních a sociálních hodnot, posilování a formování superega
genitální období – od počátku puberty okolo 12 let, reaktivace sexuálních pudů, dospívající se učí navazovat vzájemně uspokojující vztahy, sjednocení výsledků předchozích období v konečnou celistvou strukturu osobnosti, možnost fixace na některé stadium, pozornost zaměřena na genitálie opačného pohlaví
Eriksonovo pojetí psychosociálního vývoje:
Nepokládá za důležité biologické maturační faktory, ale zdůrazňuje především společenské, historické a kulturní podmínky vývoje dětí. Vývoj jedince je sledem psychosociálních stadií, v nichž se člověk začleňuje do složitých lidských vztahů. Každé stadium určeno základním úkolem. Osm údobí v životě člověka.
základní důvěra proti základní nedůvěře – dítě neodlišuje sebe od ostatního světa, získání pocitu důvěry, vypracování vnitřních jistot, základní důvěry, která vzniká spojením vnitřního souboru pamatovaných a předvídaných vjemů a představ se souborem vnějších skutečností, množství důvěry závisí na kvalitě vztahů, úkolem tohoto stadia je obhájit základní důvěru proti pocitu strádání, opuštěnosti, nostalgie po ztraceném ráji
autonomie proti studu a pochybám – stud bývá překryt pocitem viny, vznik pochyb je vázán na uvědomění si dítěte že má zadní a přední stranu, stud znamená že si je vědomo pohledů okolí, s dozráváním svalové soustavy objeví dítě možnost volit mezi zadržením a pouštěním, má být u něj upevňována autonomie a samostatná volba, ze záporné zkušenosti se u dítěte objevují pocity studu a zahanbení
iniciativa proti vině – k autonomii přidávána ještě vlastní iniciativa, doba je nejvhodnější pro formování dítěte, možný vznik pocitu viny z vykonaných nebo zamýšlených činů a cílů, dítě si buduje jakousi morální odpovědnost, dítě přebírá pravidla od rodičů, konflikt při zjištění že sami rodiče je nedodržují
snaživost proti méněcennosti – představivost a fantazie jsou tlumeny před nástupem do školy, dítě poznává účel a produktivitu, učí se vytrvalé a systematické práci a píli, při přísném hodnocení se může dostavit pocit méněcennosti, je nutné aby bylo dítě na vstup do školy dobře připraveno
identita proti konfúzi rolí – příchod puberty, úkolem upevnit si pojetí svého já v okolním světě, nejistota vlastní identity, hledání svého místa, smyslu existence, xenofobie podmí