Otázky

něna obranou vůči konfúzi rolí, hledání spojitosti mezi morálkou dítěte a etikou dospělého, ujištění v rituálech a programech
intimnost proti izolaci – mladá dospělost, nabytá identita mladého člověka je připravena splynout s identitou ostatních, pokud se jedinec cítí být ohrožován ostatními projevuje se u něj sklon k izolaci, citový vztah s partnerem
generativita proti stagnaci – zralá dospělost, zájem o plození, péče o druhé, vedení další generace, jedinec cítí potřebu být potřebný a užitečný, tuto potřebu uspokojuje péčí o novou generaci potomků, lidé neschopní být tímto způsobem prospěšní svému okolí pociťují stagnaci a ochuzení
integrita proti zoufalství – pozdní dospělost a stáří, ten kdo úspěšně zvládl předchozí stadia si uvědomuje smysluplnost toho co dělal, tento stav se nazývá integrita (celistvost já), jeli člověk se vším vyrovnán nebojí se smrti
Piagetovo pojetí kognitivního vývoje:
Tato teorie předpokládá, že interakce mezi organismem a prostředím je řízena především dvěma mechanismy: asimilací (včlenění, přijetí předmětu nebo situace, učení) a akomodací (diferenciace a přizpůsobování činností vnějším skutečnostem).
senzomotorické období – dítě nepracovalo s představami, pokud hledalo nepřítomný předmět, symbolická hra, kresba jako přechod mezi hrou a obraznou představou, zvnitřněním nápodoby vzniká obrazná nápodoba a nakonec se rodí samotná řeč, později dítě nepotřebuje předlohu, symbolická hra udržuje rovnováhu poskytováním možnosti asimilovat skutečnost k sobě samému, dítě se přizpůsobuje světu, nápodoba je čistou akomodací,
předoperační období – dítěti chybí pojem zachování
období konkrétních operací – 7 až 8 rok, operace vázány na konkrétní předměty, mezistupeň mezi vlastní činností a logickým myšlením
etapa formálních operací – ukončuje dětství, 11-15 rok, jedinec uvažuje nezávisle na přítomnosti, pracuje s hypotézami, usuzuje o výrocích, prudký citový a sociální vývoj, uvažování do budoucna, deduktivní možnosti inteligence posíleny o kombinatoriku, dítě používá výrokové operace
adolescentní období – dítě se dovede zabývat nadosobními ideálními pojmy (vlast, sociální spravedlnost, ideální hodnoty), zabývá se budoucností, konstruuje teorie, vytváří si nové názory, volí si životní dráhu
Kolbergovo pojetí mravního vývoje osobnosti:
Určil 3 základní vývojové úrovně morálky: prekonvenční úroveň (morálka daná trestem a chování zaměřené na uspokojení vlastních potřeb), konvenční (morálka daná standardními obrazy společnosti a morálka daná autoritou), postkonvenční (morálka daná sociální smlouvou a morálka daná zásadami vlastního svědomí).
Podle něj je možné jednotlivá stadia přiřadit k věkovým stadiím jen přibližně. První úroveň se uzavírá zhruba kolem 7 let, kdy dítě hodnotí činy na principu odměny a trestu. Druhá úroveň vrcholí zhruba okolo 13 let, kdy dětem záleží především na svém obraze v očí druhých. Vytvoření poslední úrovně vyžaduje vytvoření vlastních mravních zásad, čehož může jedinec dosáhnout zhruba po 16 roce života.
učení
má největší význam z vnějších vlivů na utváření osobnosti jedince
projevuje se přetrvávající změnou v duševní činnosti jedince, navozenou psychologickým účinkem zkušeností
učení u člověka urychluje proces zrání, ale může působit až na určité úrovni zralosti nervové soustavy
lidské učení má mnoho forem, mluvíme o učení nahodilém (zkušenost s ohněm) a soustavném, společensky naprogramovaném, jako je bezděčné socializační učení a záměrná výchova nebo můžeme za základní formy považovat zpěvňování, nápodobu a vhled
můžeme ho dělit podle toho, jakou schopnost získáme:
učení senzomotorické je učení se dovednostem motorickým
učení se poznatkům zahrnuje osvojování poznatků o přírodě, společnosti, technice, osvojování si vědomostí vůbec
učení se metodám řešení problémů, třeba používání matematických vzorečků, pravidel pravopisu
učení se umění žít mezi lidmi, sociální učení
napodobování, nejstarší forma sociálního učení, probíhá od narození dítěte, kdy dítě kopíruje nejprve mimiku obličeje, později chování blízkých
zpevňování správného chování pomocí systémů odměn a trestů
učení se identifikací (ztotožněním) se se vzorem
zástupné učení do určité míry nahrazuje vlastní zkušenost, pokud máme možnost pozorovat průběh činnosti druhého člověka, můžeme se z toho poučit
anticipační učení znamená naučit se chovat podle toho, co od jedince ostatní v jeho roli očekávají
pozornost
psychický stav, který zajišťuje na určitou dobu soustředění člověka na jeden jev nebo jednu činnost
aktuální připravenost jedince k určitým jevům
vlastnosti pozornosti:
zaměřenost pozornosti
přepojování pozornosti – mezi 2 činnostmi, např. jízda autem a rozhovor
výběrovost pozornosti – všímáme si pouze některých objektů
kolísání pozornosti – během delší činnosti
rozsah pozornosti – omezený, současně 6-7 prvků
dělení:
pozornost bezděčná – krátkodobá, rychle zaniká i vzniká
pozornost záměrná – regulována cílem a vůlí jedince
faktory ovlivňující pozornost:
motivace, přestávky, střídání (duševní a fyzická zátěž), návyk zabývat se soustředěnou činností, celkový stav aktivace CNS, připravenost k vnímání (preference vnímaných prvků), zaměřenost, očekávání, zakotvení (pozice ze které posuzujeme), kognitivní styly (body podle kterých se řídíme – globální/analytický) – poznávací styly
stavy aktivace CNS:
bezvědomí – nepozornost, organismus nevnímá, ale ne vždy
hluboký spánek – nejnižší přirozený stav
slabý spánek
snížená aktivace – rozhraní mezi bděním a spánkem (po probuzením)
střední aktivace – běžný stav, dlouhodobý výkon, 5-7 prvků
zvýšená aktivace – testy, zkoušení, sport
vysoká aktivace – maximální výkon, dochází k afektu
vědomí
prožívání, uvědomování si prožívání
uvědomování si sama sebe jako prožívajícího
sledování a ovládání sebe sama, sebehodnocení
Freud rozdělil vědomí na podvědomí, vědomí a předvědomí a Jung to doplnil o kolektivní nevědomí.
Roli zde hrají předvědomé vzpomínky (informace jde mimo aktivní vědomí) = dejavue (paměťová stopa se utvoří dřív než se vjem zobrazí v mozku).
znaky vědomí:
stav vědomí = bdělost (opakem je spánek nebo bezvědomí)
pracovní paměť (funguje jako poznámkový blok, krátkodobá)
orientovaná pozornost
jáství = vědomí si sama sebe (kolem 3. roku života), svévůle
vlohy, schopnosti, dovednosti
Každý jedinec se rodí s určitou vrozenou výbavou, mezi kterou patří vlohy k určitým aktivitám. Pokud má dítě možnost tyto vlohy procvičovat, dozrávají a rozvíjejí se příslušné oblasti mozku, a dítě získává schopnost k určité činnosti.
Všichni lidé nemají ke všemu stejné vlohy, podle Gaussovy křivky normálního rozložení má část podprůměrné, část nadprůměrné a většina průměrné vlohy k určité aktivitě.
vlohy definujeme jako vrozené vnitřní dispozice jedince, nepřístupné pozorování
dovednosti získáváme učením nezávisle na vlohách
schopnosti chápeme jako složité vlastnosti osobnosti rozvinuté z vloh.
schopnosti:
druhy:
smyslové – rozlišují se podle základních smyslů: zrakové, čichové, chuťové, sluchové, hmatové a schopnosti udržovat si rovnováhu, vnímat polohu těla a končetin a pohyb
psychomotorické – využíváme ve všech pohybových, sportovních či tanečních aktivitách, všude, kde se hýbeme, něco děláme rukama, sledujeme očima
umělecké – smyslové a psychomotorické schopnosti, které se v umění využívají, ale i speciální nadání i talent
rozumové – inteligence

inteligence
složky:
složka vrozená (fluidní=tekutá inteligence) – za normálních okolností se rozvíjí současně se zráním CNS, svého vrcholu dosahuje v dospívání kolem 20 let a pak se postupně snižuje, na jejím základě se získáváním zkušeností z vlastních činností i učením teoretickým rozvíjí druhá složka
krystalická inteligence – pokud je užívána, ještě během studia mírně stoupá a k jejímu poklesu dochází u zdravého jedince až ve vysokém stáří, nebo pokud jí přestává používat
je možné ji dělit i podle oblastí, ve kterých se uplatňuje na :
teoretickou (schopnost abstraktních operací)
praktickou (konkrétní operace s objekty)
sociální (schopnost moudrého jednání v mezilidských vztazích)
měření inteligence prostřednictvím inteligenčního kvocientu (IQ)
IQ pod 69 = imbecilita až idiocie
IQ 70-79 = těžká debilita
IQ 80-89 = nízká inteligence
IQ kolem 100 = průměrná inteligence
IQ nad 140 = vynikající inteligence (dříve genialita)
retardace = vrozené po porodu získané postižení
demence = získaná během života (pádem ze schodů, poslední stádium AIDS, Alsheimerova choroba, ztráta inteligence před stářím)
lehká mozková disfunkce = lehká změna chování, několik forem, po, při, před narozením (spontální hyperaktivita), vrozená (rozvoj v dětství) – vrchol 20 let
teoretická inteligence – nalézání a řešení problémů
IQ = mentální věk / skutečný věk * 100 (platí to asi do 30 let)
praktická inteligence – využití poznatků v běžném životě, těžko se měří
tvořivost a bariéry
Tvořivost:
schopnost tvořit nové postupy, nalézat nové způsoby řešení problémů
mezi tvořivostí a inteligencí neexistuje téměř žádná vazba, inteligence tvořivost nepodporuje
ve vědecké činnosti převládá IQ a znalosti, na něž navazuje tvořivost
metody tvořivosti:
individuální
skupinová :
strukturovaný brainstrorming – hodně nápadů, názorů na problém, ideálně
6,8-10 lidí, 1 člověk je zapisovatelem, který nekomentuje, usměrňuje a aktivizuje ostatní, řeší se postupně, nadhodí se konkrétní problémy a každý přidělí své 3 body některým problémům, vybere se nejžádanější problém, který se ještě přesnější formuluje a nastíní se jak by se dal vyřešit, podpora blbých nápadů, uvolnění mentálních bloků, 5-7 bodů se přidělí nejlepším řešením, ty s nejvíce body se vyberou, k původnímu problému se stanoví kritéria úspěšného řešením pokud nápady řešení splňují více než 80 % kritérií, mohou být v praxi použitelné
tvořivost žádoucí: tvůrčí produkt, tvůrčí osobnost a proces
produkt tvořivosti: různá forma, výsledek, hmatatelný x nehmatatelný
Bariéry tvořivosti:
percepční – schopnost rozlišování, vědomosti
sociální – náhled společnosti, ostatních lidí
emocionální – obava ze zesměšnění, ztráty kreditu u ostatních
tvůrčí osobnost
vnitřní faktory osobnosti:
určitá míra inteligence
otevřenost nové zkušenosti (proražení bloků)
sebeovládání a odpovědnost (dokončit tvůrčí proces, skončit v pravý čas)
aktivita
pružnost (flexibilita) – opakem rigidita a konzervativnost
vnější faktory osobnosti:
výchovné přístupy
konformita (tendence přizpůsobovat se hodnotám a normám společnosti – blok)
kulturní stereotypy (co se používá jakým způsobem, za jakým účelem)
tvůrčí proces
přirovnává se k imaginárnímu porodu:
fáze přípravná – vznik problému, sbírání informací a poznatků, výchovně vzdělávací proces, kultura atd.
fáze inkubace – nejdelší, přemýšlení nad problémem, potřeba výdrže a zaujetí problémem, možnost přestat a pak se vrátit a zaznamenat nápady (uvolnit se)
fáze iluminace – spojí se souvislosti a máme řešení
fáze verifikace – ověřování myšlenky, jestli bude použitelná a jak
konvergentní přístup je hledání 1 možné cesty
divergentní přístup je hledání několika cest
přístupy se během procesu střídají
rysy osobnosti
Psychická struktura osobnosti je uspořádaný celek rysů osobnosti, které určují způsob prožívání, reagování a chování jedince. Rysy osobnosti jsou obecné, relativně stálé a umožňují v určité míře predikci chování jedince.
„Co člověk umí, co dokáže?“ = výkonové charakteristiky
Tímto rozumíme schopnosti, vlohy a dovednosti.
Schopnosti rozlišujeme na smyslové (zrakové, sluchové, chuťové, čichové, hmatové a rovnovážné), senzomotorické, umělecké, intelektové, sociální, tvořivé.
„Co člověk chce?“ = motivace
„Jaký člověk je?“ = temperament, charakter, profil osobnosti
temperament:
podle Eysenecka
temperamentový typ je dán kvalitou centrální nervové soustavy a délkou trvání vzruchu
zděděný
temperamentový typ není čistý, jen je patrná náchylnost
Pavlov a Jung určili 2 charakteristiky pro určení temperamentového typu a to neuroticismus (labilita, stabilita) a extroverze x introverze
melancholik = introvert, labilní, uzavřený, málo sebedůvěry, nekonfliktní
cholerik = extrovert, labilní, agresivní, hádavý, společenský, velká sebedůvěra
flegmatik = introvert, stabilní, klidný, vyrovnaný, až puntíčkářský
sangvinik = extrovert, stabilní, společenský, vyrovnaný, vyhledává podněty, v přírodě převažuje
podle Kretschmera
lidé podobně vypadající mají podobné choroby a podobný charakter
somatotypologie
zužuje temperamentní vymezení
atletický typ = tak 60 – 70 %, pravdivost, těžkopádnější, nekomplikovaný, vyrovnaný, klidný, choroby (maniodepresivita, schizofrenie)
pyknický typ = silnější, pivní bříško, extraverze, veselý tlouštík
leptosomní typ = chmelová tyčka, přesný, chladný, suchar, introvert
částečná změna je možná, ale vždy se vrátí a ještě se zhorší
somatotyp nedokážeme změnit
somatotyp se setře v uniformě (policie, vojáci)
charakter je buď získaný nebo forma společnosti
motivace
Motivy v širším slova smyslu představují cíle chování vůbec, vědomé i nevědomé, v užším slova smyslu představují jen vědomé cíle jednání.
motivace je určitý vztah člověka ke skutečnosti, která ho obklopuje, k věcem i k ostatním lidem a k okolnímu dění
Každý organismus, aby přežil musí udržovat rovnováhu se svým prostředím, čím je organismus složitější, tím je i složitější udržování rovnováhy. Pokud něco chybí, signalizuje vnitřní systém tuto informaci do svého řídícího centra, vzniká potřeba doplnit to co chybí. Podobný proces probíhá, pokud je něčeho příliš, opět dojde informace do řídícího centra, které rozvine aktivitu na vyrovnání nerovnováhy. Pocity, emoce a city doprovází vznik, průběh i dovršení motivačního procesu.
pocity :
Základní biologicky důležitou formou vztahů člověka ke skutečnosti je hodnocení, rozlišování, zda něco je pro mě přitažlivé, má to kladnou hodnotu nebo to má pro mě zápornou hodnotu, může to být i nebezpečné a jsem tím odpuzován, snažím se od toho vzdálit.
V této souvislosti se můžeme setkat s termíny apetence (přibližování se) a averze (vzdalování se, vyhýbání se).
city a emoce:
Jsou vzbuzovány významnými událostmi v okolí nebo těle jedince, samy také vzbuzují činnost a řídí její průběh a často bývají i jejím cílem.
Prožíváme vnější jevy, vlastní jednání, vlastní tělesné i duševní procesy, osobní vlastnosti.
Jsou vázány na určitého jedince, jsou tedy velmi subjektivní.
Základními emocemi jsou strach, smutek, radost.
motivace cílem
Je-li pro nás něco přitažlivé, snažíme se to získat, pokud nás to odpuzuje, bojíme se toho, snažíme se uniknout. Hodnota jednotlivých cílů v našem okolí závisí nejen na situaci člověka ve světě, ale i na situaci jeho těla a jeho vlastní mysli.
Dosahování určitých cílů je člověku vrozeno, jsou to cíle naplňující potřeby člověka nutné pro přežití, zajišťují přežívání člověka jako biologického druhu.
Naučeným motivem může být strach ze psů po nepříjemné zkušenosti v dětství.
Motivace je proces, ve kterém se uvolňuje určité množství energie a směřuje k určitému cíli.
Proces motivace je člověkem prožíván jako určité napětí, snaha dosáhnout cíle, je hnán uvolněnou energií k tomuto cíli.
Sám sebe vnímá jako aktivního činitele.
Závisí na síle motivu, na nenaplněnosti potřeby, na síle uvolněné energie, velikosti duševního i fyzického úsilí a ukončení aktivity.
Motivace vyvolává a vede činnost, která dává naději na dosažení cílového stavu, čím je motivace silnější, tím více úsilí duševního i tělesného člověk vynakládá.
Ale konečný výsledek, dosažená úroveň výkonu je výslednicí vztahu uvolněné síly (intenzity) motivace a složitosti, náročnosti výkonu.
Každý člověk má pro každý výkon jinou úroveň motivace (sílu motivace), kdy je jeho výkon nejlepší optimální.Mluvíme o optimální úrovni motivace.
Ve spánku je úroveň motivace minimální jen očekávání velmi důležitých výkonů ho ruší.
Aspirační úroveň značí, jak vysoký cíl si jedinec stanovuje co chce dosáhnout.
Motivační proces je doprovázen napětím, které více či méně silně prožíváme. Prožíváme jeho vznik, zvyšuje se napětí, cítíme agresivitu, jsme mrzutí, prožíváme i průběh činnosti, radost z dosažení dílčích cílů, a po dokončení (dosažení cíle) prožíváme spokojenost a celkové uklidnění.

Maslowova hierarchie potřeb
Obecných teorií motivace je celá řada, zde vycházíme z hierarchie potřeb podle Maslowa.
fyziologické potřeby
potřeba bezpečí
Tyto základní potřeby zajišťují přežití jedince, jsou přítomny od počátku života a pokud jsou frustrovány působí mocným tlakem na všechny osobnostní funkce.
potřeby sociální : lásky a sounáležitosti
potřeby úcty zahrnují potřebu vážit si sám sebe, věřit svým schopnostem, zvládat životní nároky, potřebu sebeúcty a potřebu být uznáván ostatními, mít prestiž, zažívat úctu druhých
potřeby sebeaktualizace – pokud jsou potřeby na prvních 4 stupních upokojeny, jedinec se dostává na úroveň, kdy může rozvíjet své bytí v nejhlubším slova smyslu, proto je tato úroveň označována jako B úroveň
stres a jeho rozdělení
stres je následek traumatu a velice intenzivní frustrace
stresové typy:
typ A = neposedí, myslí rychleji než mluví, stále sleduje hodinky
typ B = kliďas
IV. 25% = nezvládá stres, akutně ohroženo zdraví
III. 25% = trpí stresem, ještě ho zvládá, ale je to na hraně
II. 25% = ne tak v pohodě, ale zvládá to
I. 25% = stres zvládá velice dobře, kliďas (typ B)
A= chronický nedostatek času, perfekcionisté, neumí relaxovat, přetěžují se prací
stresory
zdroje stresu:
vliv nuceného tempa
vliv změny
vliv nejasné situace
vliv monotonie (stereotypu)
vliv čekání
vliv přílišné uspěchanosti
vliv osamocenosti
stres a jeho zvládání ovlivňují faktory – povaha, prostředí, rodina, partnerství, soužití, v dospívání - zaměstnání atd.
následky stresu : nemoci – bolesti hlavy, migrény, žaludeční a srdeční obtíže, astma
nálady – nesnesitelnost, nekomunikativnost, deprese atd.
průběh stresu a posttraumatický stresový syndrom
průběh stresu:
obecný, nelze ho ochudit o některé části
první fáze zahrnuje stresor, průměr je individuální, schopnost odolnosti organismu se postupně snižuje
nastává poplachová fáze (intervence), odolnost se pomalu zvyšuje
ve fázi zvýšené rezistence dosahuje odolnost organismu nejvyššího bodu (hranice, kam až to organismus vydrží)
dále odolnost klesá až do konečné fáze
strategie zvládání stresu
proti stresu:
vytyčit si priority, vyhýbat se stresu, dovednost vypnout a relaxovat, rozšíření interpersonálních vztahů, aldominální trénink a dýchání
pozice, status, role
Pojmy spojeny s pojetím skupinových norem.
Sociální pozice ve společnosti je místo, které jedinec zaujímá ve struktuře společnosti jako celku. Jeho pozice v jednotlivých skupinách, do kterých je začleněn, je jeho pozicí skupinovou. Své místo, svou pozici každý získává podle toho, jak ostatní členové skupiny oceňují jeho přínos pro plnění společného cíle.
Sociální status můžeme definovat jako relativní výšku sociální pozice, a to jak ve skupině, tak podobně i ve společnosti. Ten bývá velmi často podporován vnějškovými symboly – vědeckými tituly, taláry a jinými slavnostními úbory, prestižním bydlištěm, typem auta atd.
Soc