Otázky

iální rolí ve skupině rozumíme určitým způsobem upravené, tj. stylizované chování. Upravené je toto chování podle očekávání ostatních členů skupiny, že bude právě takové, jaké je pro jednotlivé situace, které se vyskytnou, obvyklé.

skupinové normy a konformita
skupinové normy:
Spolu s utvářením neformálních skupin dochází také k vytváření skupinových norem, které kontrolují chování členů skupiny. Jsou vytvářeny v souladu se skupinovými cíli, pomocí pozitivních i negativních sankcí. Skupinové normy kontrolují především postoje a chování v rámci skupinových interakcí. Normy ve skupině vznikají spontálně a jsou pro členy skupiny závazné. Vyvěrají ze souboru společných názorů, mínění i hodnot, které skupina jako celek přijímá a zastává. Obecně závaznou normou je solidarita uvnitř dané skupiny.
skupinová konformita:
Sociální konformitou rozumíme míru přizpůsobení ve skupině, především jejím normám.
Faktory, které se výrazně podílejí na skupinovém konformismu jsou následující:
atraktivita skupiny
možnost negativních skupinových sankcí vůči nekonformním j.
autorita skupiny v očích jedince
kredit skupiny, tedy přesvědčení jedince, že skupina jedná správně
Konformita se může projevit ve dvojí formě jako konformita
pravá – jedinec souhlasí se skupinou jako vnitřně tak navenek
oportunní – jedinec navenek projevuje svůj souhlas se skupinou, vnitřně s ní však nesouhlasí
Rozlišujeme i dva druhy nekonformního chování:
kontrakonformní typ aktivně podporuje skupině, projevuje se výrazně negativisticky, nepřátelsky, vzdorovitě
jiný typ chování je vlastní nezávislému jedinci, který se samostatně rozhoduje, zda se shodne se skupinou, nebo jí opustí.

sociální kognice
V sociální psychologii, tedy ve vědě o sociálních interakcích, vystupuje do popředí otázka jak se lidé vzájemně vnímají a jaké dojmy si o sobě vytvářejí. Dříve bylo toto vytváření dojmu označováno jako sociální percepce, nyní se tento termín nahrazuje termínem sociální kognice, který jej zastřešuje. Ten v sobě zahrnuje nejenom prosté vnímání osob, ale také úsudky o nich včetně vnímání a interpretace sociálních událostí, které tyto osoby vytvářejí.
schémata osob: obecné určení (blondýny)
100 % určení (celá naše Soňa!)
schémata sama sebe : ideální, když odpovídá a je společensky přijatelné
tendence schovávání se za schéma (jsem taková)
schémata rolí: jak se má člověk v určité roli/situaci chovat
schémata událostí: čím víc jich ovládáme, lépe se nám žije
např. kulturní zvyky (pohřeb, divadlo)
vím co mám dělat a jak se chovat
procedurální schéma: přesně říká, co mám udělat
pokud to nevím, vyhýbám se
např. seznamování
Schémata jsou vytvářena na základě vnímání, paměti a vnášení zkušeností, na jejich základě se orientujeme (v životě).
Při vnímání vzniká jakýsi osobnostní filtr, který je značně subjektivní, takže výsledný vjem může být jak přiměřený realitě, stejně tak zesílený, zeslabený, dokonce i nulový nebo jinak zkreslený.
teorie komunikace
Každé kultuře je vlastní určitý systém komunikace, který zahrnuje nejen jazyk, ale i specifická gesta a způsoby chování vůbec, jejichž význam může příslušníkům jiných kultur unikat.
Komunikaci umožňuje systém vzájemně sdílených znaků, který tvoří následujcí formy komunikace: neverbální, verbální a metakomunikace.
Mimo těchto základních forem můžeme komunikační prostředky dělit například podle smyslového orgánu, na který působí: akustické (řeč, neverbální složky řeči jako hlasitost, tón, výška, intonace, frázování), vizuální (pantomima, mimika, gesta, postoje, proxemika, předměty kolem nás), taktilní (haptika), olfaktorické (čichové).
složky neverbální komunikace
mimika: viz níže (otázka č. 31)
zrakový kontakt: viz níže (otázka č. 31)
gesta: viz níže (otázka č. 32)
haptika: viz níže (otázka č. 32)
postoje: viz níže (otázka č. 33)
proxemika: viz níže (otázka č. 33)
předměty kolem nás:
Také věci, kterými se obklopujeme, mají pro naše okolí značnou vypovídací hodnotu.
Mezi nejvýraznější prvky patří oblečení. Mnozí si tuto vypovídací hodnotu uvědomují a podle ní si budují svou image.
Dalším významným prvkem v našich kulturních podmínkách, který dokonce převzal povahu symbolu společenského postavení, je osobní automobil.
Našli bychom ale i méně nákladné předměty, které o nás vypovídají. Patří sem třeba hry s brýlemi, cigaretou apod.

mimika a zrakový kontakt
mimika:
Mimika představuje základnu pro vyjádření emocí. Zajišťuje ji velké množství mimických svalů a na rozdíl od pohybů celého těla je poměrně dobře hratelná.
Obličejovou část můžeme rozdělit na 3 zóny: čela a obočí, očí, nosu a úst.
Pozitivní emoce rozlišujeme především ve spodní polovině, ty negativní pak v horní polovině obličeje.
zrakový kontakt:
S pomocí zrakového kontaktu člověk nejrychleji zachytí pohledem zprostředkovanou zprávu druhého a zároveň dá najevo svou odpověď.
Pohledy očí jsou v rámci obličeje směřovány na trojúhelník tvořený očima a ústy.
Významná je délka zrakového kontaktu. Příliš dlouho upřený pohled bývá často interpretován jako výraz dominance či agresivity. Kratší trvání zase bývá výrazem podřízenosti nebo nejistoty.
V roli naslouchajícího bychom měli zrakem sledovat mluvčího v 80-90 % procentech doby, kdy k nám hovoří. Zkušený mluvčí se však snaží tuto dobu prodlužovat, neboť si tím zajišťuje pozornost.
Pokud se rozhodneme oční kontakt přerušit, měli bychom si také vhodně vybrat směr.
Pokud jej hodláme odvrátit z okna či na strop, vystavujeme se hrozícímu nebezpečí, že budeme obviněni z nezájmu. Pokud jej však až často upíráme k zemi, ventilujeme tak nejistotu.
gesta a haptika
gesta:
Gestem rozumíme výrazný pohyb některé části těla, nejčastěji rukou. Forma a výraz gest závisí na temperamentu, tradici a kulturní příslušnosti jedince.
Symboly jsou signály, které mohou být přímo přeloženy do slova nebo slovních spojení v rámci konkrétně užívané významové oblasti.
Ilustrátory, neboli také taktující gesta, jsou spojeny s řečí a mohou být používány pro zdůraznění slov nebo frází, naznačení vztahů, nakreslení obrazu ve vzduchu, udávání tempa událostí a rytmu mluvenému slovu.
Specifické jsou také bloky, za pomoci kterých jedinec dává najevo určitý odstup od okolí.
haptika:
Dotek je pravděpodobně geneticky výchozím neverbálním podnětem.
Doteky mají jednak schopnost komunikační, jednak symbolizující.
K nejčastějším případům doteků patří podání ruky, poplácání, objetí a pohlazení.
V každé kultuře najdeme na lidském těle více či méně odlišné oblasti, kterých se smíme dotýkat druhého člověka.
U podání ruky je např. důležitý způsob, délka stisku a intenzita.
postoje a proxemika
postoje:
Celkovým držením těla (postoji) se zabývá posturologie. Jako složka neverbální komunikace velmi těsně koresponduje s fyzickým a psychickým stavem člověka.
Mimo postoje jako odrazu stavu naší duše se na tento komunikační prvek můžeme dívat také jako na indikátor našeho zájmu či nezájmu.
Jasný zájem je sdělován nakročením nebo nakloněním k objektu zájmu.
Nezájem pak odkloněním nebo přeorientováním zájmu na jiný objekt.
Velmi zajímavý je také úkaz kopírování postojů.
proxemika:
Sdělováním prostřednictvím rozmístění účastníků v prostoru a orientací v něm se zabývá proxemika. Například jde o zaujetí vzdálenosti mezi účastníky, které se může lišit podle vztahů, stáří, ochotě komunikovat, denní době, národnosti, povaze setkání, otevřenosti nebo uzavřenosti zúčastněných.
Rozeznáváme 4 hlavní rozměry zóny osobního prostoru: intimní, osobní, společenský, veřejný.
Užší zóna intimního prostoru : (15 cm nebo méně), vyhrazena pro milování, objímání, utěšování a ochranu. Hranice tohoto prostoru jsou otevřeny pouze nejbližším.
Širší pojetí intimního prostoru : (15 – 45 cm), vyhrazena partnerovi, dětem, rodičům, dalším příbuzným a blízkým přátelům
Vzdálenost osobní : (45 – 120 cm), oblast vyhrazená i pro ostatní známé, se kterými jsme v dobrých vztazích, zřetelně vidíme
Vzdálenost společenská : (120 – 370 cm), vyhrazena pro setkání s cizími lidmi a pro neosobní setkání, dotyk je nemožný, obličej i trup je zřetelně vidět
Vzdálenost veřejná : (370 cm a více), používána při jednání s cizími lidmi, umožňuje provést úhybný manévr, převažuje zrakové vnímání
verbální komunikace a chyby
Řeč je specificky lidským prostředkem dorozumívání. Jde o komunikaci zprostředkovanou jazykovým znakem a významem na něj návazným. Při slovním sdělování je důležitý obsah, slovní vyjádření toho, co se chce říci a dále charakteristiky řeči.
Verbální komunikace spočívá v různém pojetí znaku a jeho významu pro příjemce i odesílatele sdělení. Jazykový znak je výjimečný tím, že pro každého má jiný obsah. Slovo má totiž současně 2 významy – slovníkový (denotativní) a emocionální (osobní, konotativní). Každý jazykový znak má svůj obsah, formu a myšlenku.
Komunikace probíhá ve dvou významových liniích. Je to linie tematická (obsahová) neboli to, o čem se mluví, a linie interpretační čili jaký výklad (smysl) tématu komunikace lidé přikládají. Obě linie probíhají současně a ke svému vyjádření vyžadují jak verbální tak i neverbální prostředky.
Struktura komunikace: kdo (komunikátor)
říká co (komuniké)
komu (komunikant)
čím (druh komunikace, např. slova)
prostřednictvím jakého média (např. řeč v přímém kontaktu)
s jakým úmyslem (motivace)
s jakým účinkem
Hlavní podmínkou kvalitní verbální komunikace je znalost jazyka, ve kterém probíhá. Mezi další patří umění vyhnout se chybám, které komunikaci často provázejí.
Chyby ze strany výdejce informace:
nesrozumitelně vyjádřené myšlenky (příliš neurčitě formulovaná tvrzení)
používání slov, kterým příjemce informace nerozumí (cizí slova)
používání mnohovýznamových slov nebo neurčitých výrazů
nerespektování zpětné vazby
nesoulad mezi verbální a neverbální informací
bílý šum (znehodnocení informací zaviněné technickými prostředky)
Chyby ze strany příjemce informace:
nepozornost či nezájem
citové předsudky příjemce ke sdělení
Chyb se můžeme vyvarovat třeba za pomoci určitých opatření. Jedním z nich je redundance, neboli nadbytečnost, kdy totéž říkáme jinak, z jiného pohledu. Mnoha chyb se také vyvarujeme, budeme-li respektovat kontext. Dále je nutné zajistit si potřebnou pozornost a adekvátní zpětnou vazbu a uvést do souladu všechny složky komunikace.

techniky a zvukové prostředky mluveného projevu
Jazykovou kulturu jedince můžeme považovat za specifickou vlastnost osobnosti, která představuje otevřený systém s hierarchickým uspořádáním jednotlivých elementů jako struktury. Je podmíněn rozvojem klíčových jazykových schopností a dovedností a projevuje se různými formami jazykové komunikace.
Základním předpokladem kultivovaného vyjadřování je správná výslovnost. Při mluveném projevu užíváme více útvarů národního jazyka.
Správná výslovnost je podmíněna zvládnutím techniky mluveného projevu, která se skládá ze 3 základních činností: respirace (dýchání), fonace (tvoření hlasu), artikulace (tvoření hlásek). Tyto techniky musíme cvičit prakticky.
Technika dýchání
Dechový proces sice ovládáme automaticky, ale měli bychom usilovat o vědomě řízené dýchání tak, abychom byli schopni co nejefektivnějšího a nejkratšího vdechu a plynulého, nenásilného, dlouhého výdechu. Ke správnému dýchání je třeba odstranit zbytečné svalové napětí.
Tvoření hlasu
Hlas tvoříme pomocí výdechového proudu vzduchu v hrtanu rozkmitáním hlasivek. Tak vznikne základní tón, který má určitou výšku a sílu. Znělost a barvu získává v rezonančních dutinách. Správně posadit hlas znamená umět vědomě, funkčně a ekonomicky využívat výdechového proudu a rozeznít rezonanční dutiny.
Tvoření hlásek a jejich výslovnost
Na tvoření hlásek se podílejí rty, jazyk, spodní čelist, zuby, dásňový výstupek, tvrdé a měkké patro, čili mluvidla. Základním předpokladem jejich funkčního využití je zejména uvolněnost všech částí mluvního aparátu. Ve zvukové stránce jazyka bychom se měli snažit oprostit od nefunkčních nářečních, oblastních či individuálních schopností při výslovnosti, které bývají závadou srozumitelnosti a estetičnosti mluveného projevu.
zvukové prostředky mluveného projevu:
Řeč můžeme různě upravovat (modulovat). To znamená, že dokážeme vhodně zvolit různou sílu, výšku a barvu hlasu, včetně tempa řeči.
Modulací síly hlasu rozumíme kladení přízvuku ve větné výpovědi.
Modulace výšky hlasu (intonace) představuje důležitý významotvorný prvek mluveného projevu. Základní podmínkou je zde propojenost obsahu sdělení s formou.
Modulace tempa řeči představuje rychlost, s jakou danou větu pronášíme. Správně zvolené tempo řeči podporuje srozumitelnost projevu nejen z hlediska výslovnosti, ale i z hlediska sdělení obsahu.
Frázování projevu používáme pro lepší zvýraznění mluveného. Jde o členění řeči na kratší smysluplné jednotky, které jsou významově a intonačně uzavřeny. Myšlenky =nadechnutí.
Hlas by měl být středně silný, tempo ani rychlé ani pomalé. Krajní případy vedou k předčasné únavě posluchačů. Nutné je najít vhodnou míru.

umění naslouchat
Úspěšná komunikace předpokládá také zvládnutí techniky aktivního naslouchání a kladení otázek.
Nasloucháme: sluchem (slovům), zrakem (výrazu), srdcem (láskou)
Hovořící nám sděluje: věcné informace, své představy, předsudky, postoje, názory,
přesvědčení
Říká nám: co si myslí, co cítí, co by chtěl, kým je
Jako posluchači bychom měli být citliví a taktní. Především je třeba dávat najevo svou pozornost, a to jak kontaktem pohledem, tak i držením celého těla. Ruku v ruce s aktivním nasloucháním jde technika kladení otázek. Vhodnými otázkami nejen získáváme informace, ale i projevujeme zájem o to, co nám partner sděluje. Otázkami můžeme také usměrňovat spád hovoru.
sociální konflikt
Sociální konflikt tvoří jakýsi protipól konformitě. Znamená střetnutí protichůdných sil, snah a tendencí. Můžeme ho dělit na: interpersonální (mezi 2 lidmi), skupinový (jedince a skupiny v rámci této jednotky) a meziskupinový.
Nejčastějším důvodem ke vzniku interpersonálních konfliktů je konflikt zájmů.
Nalezneme zde 3 modelové situace:
oba chtějí totéž (třeba hrát na kytaru, ale ta je jen jedna)
zájmy se částečně překrývají (maminka a dítě se nemohou rozdělit)
každý chce úplně něco jiného
V praxi nalezneme 2 hraniční strategie řešení konfliktu – soupeření a spolupráci.
Soupeření je také nazýváno nulovým řešením. Jde o situaci, kdy jeden získá to, co druhý ztratí, v konečném důsledku je tedy součet zisků a ztrát na nule.
Spolupráce je naopak nazývána nenulovým řešením. Při ní můžou získat oba zúčastnění. S největší pravděpodobností, ne oba stejně. Vytváří se tedy jakási nadhodnota. Spolupráce se úzce váže na slovo „my“.
Mezi taktické prostředky, kterými jsou tyto strategie naplňovány patří: slib, přísaha, inspekce, hrozba, trest, napadení.
Třemi nejvýraznějšími opěrnými body při definování slibu je sdělení, podmínka a odměna. Ta může být stanovena s různou přesností. Slibem směřujeme ke spolupráci.
Přísaha je sdělení závazku, který na sebe bere slibující osoba. Není závazná pro toho, komu je sdělována. Ten ji jen má vzít na vědomí a zachovat se podle toho. Přísaha může mít podobu slibu nebo hrozby a podle toho směřuje k různým strategiím.
Inspekce naplňuje naši touhu nahlédnout druhému do karet. Ke spolupráci nebo soupeření směřuje podle toho, zda ji provádějí partneři nebo třetí osoba, zda přichází sama nebo na pozvání, zda s ní souhlasíme či nikoliv.
Hrozba se podobá slibu s tím rozdílem, že slibuje něco nepříjemného. Nemá ale trestací, ale signální funkci. Pokud hrozí ztráty na obou stranách, možná spolupráce.
Trest je pak důsledek nesplnění podmínky vyřčené hrozbou.
Napadení se může odehrávat jak v rovině slovní, tak fyzické.
Pokud funguje komunikace, převládá v konfliktu snaha spolupracovat.
asertivní jednání a jeho typy
Asertivita je chápána jako praktický způsob komunikace a jednání, kterým člověk vyjadřuje a prosazuje otevřeně své myšlenky, city, názory a postoje. Postupuje tak, aby nepřekračoval vlastní práva ani práva ostatních lidí.
Asertivita je postavena na transakční analýze, kterou se důkladně zabýval E. Berne. Vychází z představy, že každý jedinec má k dispozici 3 základní stavy svého já (stavy ego) : 1. rodič (RO) – odraz stavu ego vlastních rodičů
2. dospělý (DO) – nezávislý a objektivní
3. dítě (DI) – pozůstatky dětství
Rodič ochraňuje, ví, pečuje, hlásá pravdy, nabádá, kárá = agresivní chování.
Dospělý pracuje, dělá dohody, myslí, řeší, jedná = asertivní jednání.
Dítě se raduje, prožívá, trucuje, zlobí, bojí se, chce = pasivní jednání.
Důležité je udržovat všechny tyto 3 stavy ego ve vzájemné rovnováze.
Naším cílem by mělo být asertivní jednání, tedy jednání dospělého s dospělým.
Asertivní jednání : řeší se problémy, udržují se pozitivní vztahy, spokojenost, pozitivní vztah k sobě, vytváření příležitostí pro mezilidské vztahy, kontrola nad sebou, bytí s druhými, relaxování, udržování a budování seberespektu.
Typy asertivity:
základní asertivita – představující jednoduché, nekomplikované vyjádření pocitů, představ, myšlenek, názorů či pocitů bez využití specifických sociálních dovedností
empatická asertivita – obsahuje už také prvek vnímavosti, citlivosti vůči ostatním lidem, respektuje druhého člověka, snaží se mu porozumět a řešit situaci s určitou perspektivou
stupňovaná asertivita – k té přecházíme, když protějšek stále ignoruje a porušuje naše práva, pozor na přechod do agresivity
konfrontativní asertivita – na rozdíl od agresivní konfrontace na partnera neútočíme, ale žádáme doplňující informace k vyřešení problému, tento typ se často používá při výchově
asertivní dovednosti
- 8 asertivních dovedností:
pokažená gramofonová deska – technika, která klidným opakováním toho, co chceme, učí vytrvalosti v prosazování svého, není přitom nutné mít připravené argumenty, umožňuje ignorovat manipulaci a trvat na svém
otevřené dveře – dovoluje nám akceptovat manipulativní kritiku bez úzkosti či obran tím, že klidně přiznáme svému kritikovi, že v tom, co říká, může být něco pravdy, neposkytujeme mu tím žádné posílení
sebeotevření – usnadňuje sociální komunikaci a redukuje manipulaci tím, že sdělíme skutečné aspekty naší osobnosti nebo chování
volné informace – snižuje plachost při zahajování rozhovoru a usnadňuje jej oběma stranám tím, že se snažíme rozpoznávat zajímavé informace o partnerovi a zároveň nabízet některé o sobě
negativní asertivita – technika, při které přijímáme naše chyby a omyly aniž bychom se museli omlouvat
negativní dotazování – aktivní podpora kritiky s cílem získat informace nebo ji vyčerpat
selektivní ignorování – umožňuje vyrovnávat se s kritikou, kdy na manipulativní kritiku nereagujeme, jenom dáme najevo, že jsme slyšeli
přijatelný kompromis – pokud není v sázce sebeúcta, je vhodné nabídnout přijatelný kompromis
sociální afiliace a altruismus
Potřeba afiliace se projevuje jako tendence být s někým, být spolu. Může se pohybovat mezi 2 póly – družností a intimitou. Afiliace však nemůžeme vidět jenom jako čistě afektivní záležitost. Člověk má potřebu stýkat se s jinými lidmi také proto, že s nimi konfrontuje své postoje, a proto