Přednášky UVOD DO DIDAKTIKY

ÚVOD DO DIDAKTIKY
Výchova, vzdělání, vyučování, pedagogika, didaktika, školní didaktika
Výchova
Záměrné a cílevědomé působení na osobnost člověka ( především dorůstající generaci) s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji.
Dělení: intencionální – přímé působení pedagoga na vychovávaného jedince
funkcionální – nepřímé působení prostřednictvím vhodně adaptovaného prostředí
Vzdělání
Záměrné osvojování vědomostí, dovedností a návyků, těsně spjaté s rozvojem poznávacích, citových a volních procesů, směřující k společensky žádoucímu chování a jednání člověka.
Realizuje se: ve školách, formou kurzů, dálkového studia, samostudia
Vyučování
Jedna ze základních a nejvýznamnějších forem výchovy a vzdělávání.
Znaky: 1) splynutí vzdělávání a výchovy
2) vyučování se uskutečňuje pod vedením pedagoga
vyučování má stanovené výchovné a vzdělávací cíle a obsah a jsou vytvářeny potřebné materiální a organizační podmínky (cílevědomost a záměr)
Typy:1) informativní – učitel sděluje informace žákům a ti se je učí
2) regulativní – projekt, kdy je každý žákův krok regulován
produkční – pracovní činnosti, práce s materiálem, praktické činnosti směřované k vytvoření nějakého produktu
heuristické – žáci jsou učitelem vedeni k samostatnému poznávaní, vyvozování a objevování nových poznatků
PedagogikaObecná didaktikaŠkolní didaktikaVěda o výchověSoučástí pedagogiky. Nejpropracovanější část obecné didaktiky.
Věda o (teorii) vzděláváníTeorie vyučování, která zkoumá cíl, obsah, prostředky a podmínky vyučování
Výchovně vzdělávací činnosti a jejich teorie
Procesy činnosti
Teorie a nauky o těchto činnostech
výchova
pedagogika
vzdělávání
obecná didaktika
vyučování
školní didaktika

Vzdělávání: charakteristika, formy vzdělávání, kvalifikace ISCED
charakteristika:
Neustálý a složitý proces, v jehož průběhu si člověk osvojuje nové vědomosti, dovednosti a návyky, ale současně formuje svou osobnost, své názory, přesvědčení a postoje a zájmy. Vzdělávání má formativní účinek, je chápáno jako součást výchovy.
Formy vzdělávání
dělení vzdělávání v evropské pedagogické terminologii:
formální – získané prostřednictvím škol a vzdělávacích institucí
neformální – získané mimo vzdělávací systém
informální – získané spontánně, např. při zájmových činnostech
dělení vzdělávání v české pedagogické terminologii:
A)
Vzdělávání řízené:
Heterodidaktické formy – žák je řízen jiným subjektem (učitelem)
Vyučování (výuka)
Konzultace (dálkové studium)
Praktický výcvik
Domácí příprava žáků, navazující na výše uvedené formy
Dálkové kurzy (jazykové televizní kurzy)
Autodidaktické formy – jedinec si organizuje a řídí vzdělávání sám
Samostudium – pomocí učebnic pro samouky
Vzdělávání neřízené:
Nové poznatky a informace žák získává bez záměru učit se. A to například četbou, sledováním televize, zájmovými činnostmi, atd. Tyto poznatky netvoří systém, ale dotvářejí celkový vzdělanostní profil, a jsou cenné zejména metodou jejich získání – prožitá informace.
B)
Školní vzdělávání – pravidelná denní docházka dítěte do školy
Domácí vzdělávání – dítě nedochází denně do školy, ale je vzděláváno svými rodiči. Rodiče plně přebírají osobní zodpovědnost za vývoj a vzdělání dítěte, které probíhá mimo tradiční prostředí školy.
C)
Presenční vzdělávání – výuka probíhá denně, učební látka je téměř v plné míře prezentovaná.
Distanční vzdělávání – účastníci se učí sami ze speciálních studijních materiálů a zkoušky skládají distančně prostřednictvím zaslaných písemných testů.
Kombinované vzdělávání – typické pro dálkové studium na SŠ a VŠ
Mezinárodní standardní klasifikace vzdělání ISCED
Dokument, který rozlišuje následující úrovně, stupně vzdělávání:
Úroveň 0 – preprimární vzdělávání (v ČR mateřské školky)
Úroveň 1 – primární vzdělávání (v ČR 1.-5. ročník ZŠ)
Úroveň 2 – nižší sekundární vzdělávání (v ČR 6.-9. ročník ZŠ)
Úroveň 3 – vyšší sekundární vzdělávání (v ČR střední škola)
Úroveň 4 – první stupeň terciálního vzdělávání (v ČR vysoká škola – magister)
Úroveň 5 - druhý stupeň terciálního vzdělávání (v ČR doktorské studijní programy)
Vzdělání: charakteristika, druhy vzdělání
charakteristika:
Stav, výsledek vzdělávání v určité fázi, po ukončení některé etapy nebo po dosažení určitého stupně vzdělávání. Základní vzdělání, střední, vysoké, postgraduální
Druhy vzdělání
Podle obsahu a zaměření:
Všeobecné –základní poznatky o přírodě, společnosti, myšlení.
Odborné – poznatky nezbytné pro výkon určité profese.
materiální – osvojování si co největšího množství informací
formativní – klade důraz na rozvoj poznávacích procesů – myšlení a vnímání

teoretické – zaměřeno na teoretické poznatky
praktické – dovednosti a vědomosti bezprostředně použité v praxi
klasické – zaměřené na studium klasických jazyků latiny a řečtiny a na studium řecko-latinské antické kultury
reálné – zaměření na studium matematiky, přírodních věd a moderních jazyků
Vyučování (výuka) charakteristika, vyučování a učení
Vyučování
Jedna ze základních a nejvýznamnějších forem výchovy a vzdělávání.
Prostřednictvím vyučování se ve škole realizuje vzdělávání.
Znaky:
splynutí vzdělávání a výchovy
vyučování se uskutečňuje pod vedením pedagoga
vyučování má stanovené výchovné a vzdělávací cíle a obsah a jsou vytvářeny potřebné materiální a organizační podmínky (cílevědomost a záměr)
Typy:
informativní – učitel sděluje informace žákům a ti se je učí
regulativní – projekt, kdy je každý žákův krok regulován
produkční – pracovní činnosti, práce s materiálem, praktické činnosti směřované k vytvoření nějakého produktu
heuristické – žáci jsou učitelem vedeni k samostatnému poznávaní, vyvozování a objevování nových poznatků
Pojmem vyučování je také označována činnost učitele ve vyučování, pod pojmem učení pak rozumíme činnost žáků, kteří se učí – tj. osvojují si nové vědomosti a dovednosti, rozvíjejí své schopnosti a zájmy, utvářejí si názory, postoje a přesvědčení a rozvíjí svou osobnost.
Učení
Získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života.
Zahrnuje všechny situace, do kterých se v průběhu života dostáváme, jejichž výsledkem je:
osvojování poznatků – těm říkáme vědomosti
osvojování činností – osvojenou činnost, připravenost organismu vykonávat určitou činnost nazýváme dovednost
utváření vztahů – k sobě, ke společnosti, k přírodě a k věcem, které člověka obklopují. Tyto vztahy nazýváme postoje

Vědomosti, typy vědomostí, dovednosti, druhy dovedností, postoje a kompetence
Vědomosti
Osvojené poznatky, které jsou výsledkem učení.
Soustava faktů a pojmů, teorií a komplexních poznatků, které si jedinec osvojil prostřednictvím školního vzdělávání, vlastního učení a z jiných zdrojů.
Výsledek žákova vnímání, poznávání, myšlení, zapamatování, praktického experimentování i životních zkušeností.
Hlavní kategorie obsahu vzdělávání.
Typy vědomostí
vědomost-představa – předprimární a primární úroveň vzdělání
fakta a pojmy – převažují na základní škole
souvislosti a vztahy – v podobně zákonů, pravidel, …
složité vědomostní struktury – náročné komplexy vědomostí
Dovednosti
Způsobilost jedince k řešení úkolů a problémových situací, která se projevuje pozorovatelnou činností
druhy:a) intelektové dovednosti
b) senzomotorické dovednosti
Postoje
Utvářené vztahy, k sobě, ke společnosti, k přírodě, k věcem a jevům, které člověka obklopují.
Přijímání určitých hodnot, ztotožňování se s těmito hodnotami a projevující se v chování a jednání
Kompetence
Soubor vědomostí, dovedností a postojů, které umožňují efektivní a úspěšnou činnost v určité oblasti nebo oboru. Je nutné, aby tento soubor jedinec vnitřně integroval, propojil v situaci, kdy je to potřeba, a funkčně použít k vyřešení vzniklé konkrétní situace.
Obsah vyučování, kritéria pro stanovení obsahu a kurikulum
Obsah vyučování
strukturovaný a funkčně uspořádaný výběr poznatků, činností, postojů, dovedností, které mají být osvojeny
prostředek k dosažení cíle vyučování
cíl a obsah jsou základní pedagogické kategorie v praxi představují základní orientační východiska pro každodenní činnost škol, učitelů a žáků
Kritéria pro stanovení
obsah výučování je především limitován:
stavem lidského poznání – úrovní vědy
ekonomickými, sociálními, kulturními a ideologickými faktory
věkem žáků - biologickými, fyziologickými a psychologickými předpoklady
typem školy
didaktickými požadavky
společenskými požadavky na profil absolvent
kurikulum
stěžejní pojem v pedagogice
souhrn dokumentů a materiálů, vymezujících:
cíle, obsah a podmínky vzdělání
instituce a nástroje, kterými se vzdělání realizuje
způsoby hodnocení
rozlišujeme:
národní kurikulum – garantované státem, platí pro celou populaci
zamýšlené kurikulum – plánované, obsažené v dokumentech (ve vzdělávacích programech, standardech, …)
realizované kurikulum – to, které učitelé skutečně realizují
dosažené kurikulum – to, co si žáci skutečně osvojí
formální kurikulum – organizované školou
neformální kurikulum – získané mimo školu
skryté kurikulum – vše, co se žák ve škole naučí, aniž by to bylo plánováno (sociální dovednosti)
Učební plán
Dokument, který pro daný vzdělávací program, vymezuje vyučovací předměty a počty hodin, které mají být těmto předmětům v jednotlivých ročnících věnovány.
Základní orientační dokument, vymezující proporce mezi jednotlivými vyučovacími předměty; nově pak mezi vzdělávacími oblastmi a vzdělávacími obory.
Národní program rozvoje vzdělávání (Bílá kniha), Standard základního vzdělávání, Vzdělávací program základní škola, stručná charakteristika uvedených dokumentů, jejich vztah
Národní program rozvoje vzdělávání – Bílá kniha
Byl schválen v roce 2001 a je pojat jako systémový projekt vyjadřující ideová východiska, obecné záměry a akční programy, jimiž má být usměrňován rozvoj vzdělávací soustavy. Měl by být závazným základem, z něhož budou vycházet konkrétní realizační plány resortu, jak je předpokládají zákony o školství a vládní strategické plánování sociálně ekonomického rozvoje. Program má čtyři základní části:
Východiska a předpoklady rozvoje vzdělávací soustavy
Předškolní, základní a střední vzdělávání
Terciální vzdělávání
Vzdělávání dospělých
Standard základního vzdělávání
Dokument schválený MŠMT v roce 1995 obsahující:
souhrn vzdělávacích cílů
rámcový obsah vzdělávání – kmenové učivo
kompetence, které by si žáci měli osvojit
Jeden z hlavních nástrojů péče státu o kvalitu vzdělání poskytovaného základní školou. Jeho prostřednictvím stát garantuje, že žáci všech základních škol mohou získat plnohodnotné a srovnatelné základní vzdělání.
Vzdělávací program základní škola
Dokument vydaný MŠMT ČR v roce 1996. Podle tohoto programu vyučuje více jak 93% základních škol v ČR.
Na Standart, který je pouze obecným a rámcovým dokumentem, navazují vzdělávací programy: Vzdělávací program základní škola, Vzdělávací program obecná škola, Vzdělávací program občanská škola a Vzdělávací program národní škola. Ve vzdělávacích programech jsou cíle a obsah vytyčené ve standardu konkretizovány prostřednictvím učebních plánů a osnov pro jednotlivé vyučovací předměty nebo skupiny předmětů.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání – stručná charakteristika tohoto dokumentu, systém kurikulárních dokumentů
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání
Dokument přijatý po několika letech ověřování v roce 2000. Předpokládá se, že vstoupí v platnosti od září 2007. Zatím se podle dokumentu experimentálně vyučuje na „pilotních školách“. Dokument, ve kterém jsou uvedeny rámce vzdělání, ve kterých si každá škola má vypracovat svůj vlastní vzdělávací program.
Systém kurikulárních dokumentů
Systém kurikulárních dokumentů pro vzdělávání žáků od 3 do 19 let. Zavádí se v souladu s novými principy kurikulární politiky, zformulovanými v Národním programu rozvoje vzdělávání v ČR (tzv. Bílá kniha) a zakotvenými v Zákoně o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání.
Kurikulární dokumenty jsou tvořeny na úrovních:
Státní úroveň – představuje Národní program vzdělávání a rámcové vzdělávací programy (RVP)
Školní úroveň – představuje školní vzdělávací programy (ŠVP) podle nichž se uskutečňuje vzdělávání na jednotlivých školách.
STÁTNÍ ÚROVEŇ
( Národní programy vzdělávání (
( Rámcové vzdělávací programy (
ŠKOLNÍ ÚROVEŇ
Školní vzdělávací programy

Klíčové kompetence stanovené RVP ZV
Představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti.
Kompetence k učení
Na konci základního vzdělávání žák:
Vybírá a využívá vhodné způsoby, metody a strategie pro efektivní učení, plánuje, organizuje a řídí vlastní učení, projevuje ochotu věnovat se dalšímu studiu a celoživotnímu učení.
Vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je využívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém životě.
Operuje s obecně využívanými termíny, znaky a symboly, uvádí věci do souvislostí, propojuje do širších celků poznatky z různých oblastí a na základě toho si vytváří komplexnější pohled.
Samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro využití v budoucnu.
Poznává smysl i cíl učení, má pozitivní vztah k učení, kriticky posoudí vlastní pokrok, určí překážky či problémy bránící učení a diskutuje o nich, naplánuje si, jakým způsobem by mohl své učení zdokonalit.
Kompetence k řešení problémů
Na konci základního vzdělávání žák:
Vnímá problémové situace ve škole i mimo ni, rozpozná a pochopí problém, přemýšlí o nesrovnatelnostech a jejich příčinách, plánuje řešení problémů.
Vyhledává informace vhodné k řešení problému, nenechá se odradit
Problémy řeší samostatně, užívá logické, matematické a empirické postupy.
Ověřuje správnost řešení a osvědčené postupy aplikuje při obdobných situací.
Kompetence komunikativní
Na konci základního vzdělávání žák:
Formuluje a vyjadřuje své myšlenky a názory v logickém sledu, vyjadřuje se výstižně, souvisle a kultivovaně, a to v písemném i ústním projevu.
Naslouchá druhým, rozumí jim, vhodně reaguje, zapojuje se do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje.
Rozumí textům, záznamům, běžně užívaným gestům, reaguje na ně a využívá je ke svému rozvoji a aktivnímu zapojení do společnosti.
Využívá informační a komunikační prostředky a technologie pro kvalitní a účinnou komunikace s okolím.
Kompetence sociální a personální
Na konci základního vzdělávání žák:
Účinně spolupracuje ve skupině, podílí se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce týmu.
Podílí se na utváření příjemné atmosféry v týmu, přispívá k upevňování dobrých mezilidských vztahů, v případě potřeby poskytne pomoc nebo o ni požádá.
Přispívá k diskusi, oceňuje zkušenosti druhých lidí, čerpá poučení z toho, co říkají ostatní lidé.
Vytváří si pozitivní představu o sobě sam