Prednasky

1. Teorie a metodika výchovy – pojetí předmětu. Výchovné působení školy.
Pojmy: role učitele, kompetence učitele, kompetence žáka, koncepce TVM, rovina filozoficko-axiologická, osobnostně-procesuální, bezprostředně realizační, výchovné působení výuky, humanizující tendence, dimenze učitelova vychovatelství, kurikulární reforma, RVP, ŠVP
TVM – zaměřen na vytváření základů výchovných kompetencí edukátora.
Předmět TVM – edukace = výchova v užším slova smyslu
a) vzdělávání – proces záměrného získávání , osvojování a rozvoje vědomostí, intelektových schopností a praktických zkušeností, vede systematickému získávání vědomostí, dovedností, poznávacích schopností a návyků z určitých oblastí vědy a společenské praxe.
b) výchova – – záměrné, cílevědomé působení na jedince, které vede k všestrannému formování osobnosti vychovávaného jedince s ohledem na jeho individuální možnosti. Připravuje jedince na život ve společnosti (vlastnosti člověka, zájmy, postoje,hodnoty, motivy, motivace)
Role učitele = edukátor – vzdělavatel (učí)
- vychovatel (aby se žák uměl chovat)
- veřejný činitel (sociální status)
Cílem TVM = učitelovy kompetence (znalosti, osobnostní, ped-psy., řídící, poradenské, informativní, komunikativní…)
Žákovy kompetence – souhrn vědomostí, dov, schop, postojů a hodnot důležitých pro osobnostní a soc rozvoj žáka
Koncepce TVM:
Rovina filozoficko-axiologická – vést edukátory k pochopení podstaty symbolických hodnot (pravda, dobro, láska) a k promýšlení způsobů, jak je exulantům zprostředkovat
Rovina osobnostně-procesuální – ovlivňování předpokládaných vlastností osobnosti (edukátor i edukant), jejího charakter, přesvědčení, postojů, motivů, citů, potřeb i zájmů a tomu odpovídajících způsobů chování a jednání
Rovina bezprostředně realizační – systém symbolických svorníků (důvěra učitele k žákovi, vztah ž. k vyučovacímu předmětu, učiteli, škole, klima třídy, školy, vztah mezi školou, rodinou aj.
Výchovné působení výuky – vztah mezi osvojováním věd, dov a vytvářením žákovy osobnosti (přispívání k utváření jejich zájmů, schopností, mravních a volních vlastností i budoucích postojů k sobě samému, k přírodě, lidem, k umění…)
Humanizujícíc tendence – jeden z cílů – vychovat žáky a studenty jako tvořivé lidi s kulturním rozhledem, jako humanisticky a demokraticky smýšlející občany
Dimenze učitelova vychovatelství =
Výchova – v širším smyslu je vnímána jako vzdělávání a výchova v užším smyslu. I vých-vzděl proces
Vzdělávání - vědomostí, dovedností, poznávací schopnosti a návyky
Kurikulární dokumenty - zavádí se nový systém kutikulárních dokum. pro vzděl. žáků od 3-19 let.
- jsou vytvářeny na 2 úrovních – státní a školní.
Státní úroveň – představuje Národní program vzděl. (NVP) a rámcové vzděl. programy (RVP).
NVP vymezuje počáteční vzdělávání jako celek.
RVP vymezuje závazné rámce vzděl. jako jednotlivé etapy – předškolní, základní a střední vzdělávání.
Školní úroveň – představují školní vzděl. programy (ŠVP), podle nichž se uskutečňuje vzděl. na jednotlivých školách.
RVP (státní úroveň) - přijatý po několika letech ověřování v r. 2000, v platnost by měl nastoupit od září 2007. Zatím se podle toho experimentálně vyučuje na tzv. „pilotních školách“.
- nová strategie vzdělávání, která směřuje k utváření a rozvíjení klíčových kompetencí žáka
- otevřený dokument, který bude v časových etapách inovován dle měnících se potřeb společnosti
ŠVP – vytváří si každá škola na základě RVP ZV
2. Výchova k hodnotám a hodnotová orientace. Výchovné působení školy.
Pojmy: axiologie, hodnota, hodnotová orientace, druhy hodnot, výchova k hodnotám, potřeba, konverze hodnotových orientací, krize společnosti
Axiologie = nauka o hodnotách
Hodnota = mnohoznačné slovo, obecně jsou požadovány za nutné pro orientaci člověka a soudržnost skupiny.
= vše, co je pro lidi subjektivně nebo objektivně důležité, vše co je motivuje, o co usilují, dle čeho se orientují….Co je hodnotou pro jednoho, nemusí být hodnotou pro druhého. Všeobecně uznávané společenské hodnoty jsou pro všechny.
V běžné řeči – něco, co je nebo se oceňuje jako hodnotné předměty, nosiče hodnot, normy, ideály, orientační hodnoty.
Druhy hodnot = přírodní – vitální, životní (zdatnost, zdraví..) a sociální (vztah k lidem, k sobě samému, milovat
a být milován, mezilidské vztahy a city..)
= civilizační – společenská organizace od rodiny po stát, komunikace, technika a ekonomie
společnosti, společenské poznání (věda a zkušenost)
= duševní – lidská osobnost, hledání smyslu a podstaty života, mravnost…
Výchova k hodnotám – vychovatelé musí mít sílu a odvahu neúnavně předvádět mladým lidem to, co pokládají za smysl výchovy. Vychovatel musí k něčemu dospět, musí mít svůj žebříček hodnot.
Výchova:
- musí zprostředkovat přesvědčení
- znamená zakládání vztahů
- nesmí jít z cesty k nejvyšším hodnotám
- souvislost práv a povinností
- hodnoty úcty a důvěry
- dosažení ctností
- ochota sloužit a plnit povinnosti
- láska k domovu a vlasti
- zvláštní význam se přikládá základním hodnotám a právům obsažených ve výchově
Chyba ve výchově = politický terorismus!!
Spoluodpovědnost za předávání hodnot má:
1. Rodina – primární místo, prioritní skupina, předávat vzorem
2. Škola – pedagogika volného času
3. Stát
4. Osobnost pedagoga, osobní příklad člověka
Potřeba = vychází z nedostatku, jsou chápány jako požadavky organismu, vrozené nebo získané. O potřebu usilujeme dle naléhavosti:
- nasytit se, spánek, bezpečí (obydlí), spolupatřičnost (zázemí rodiny), uznání, seberealizace (rozvoj osobnosti)
Cílem TVM je vést studenty učitelství k pochopení podstaty symbolických hodnot – pravda, dobro, krása, láska, práce, demokracie, humanita atd.
Klasifikace hodnot souvisí s potřebami, které se během života mění, vyvíjejí, vznikají a zanikají.
Krize společnosti = převládání materiálních hodnot. Lidé jednají a postupují proti sobě a jsou ovládaní ziskem a egoismem.
3. Situační pojetí výchovy – model fází utváření lidské povahy
Pojmy: výchovná situace, druhy situací, situační pojetí výchovy, fáze situačního pojetí výchovy, zvyky, rysy, jáství,osobnost
Situace – časově limitovaná, konkrétně vymezená shoda vnějších okolností, během které je jedinec součástí působení vlivů, na které určitým způsobem reaguje. Každá situace je součást řetězce situací. Člověk má schopnost opakovat chování, neboť má naučené pro různé situace různé vzorce chování.
Výchovná situace – učitel působí na žáky v invencích vých. cílů, působí svou osobností, svým příkladem, nepoučuje, ale nutí žáka, aby jednal s bral za svá rozhodnutí odpovědnost.
Druhy situací z hlediska:
- vyváženosti – standardní a problémové
- ovlivňování – neřízené a řízené
- životní orientace – role standardně významné (vstup do školy, do zaměstnání, narození dítěte, vážné
onemocnění aj.)
- role osobně významné (setkání s osobností, hnutím, knihou, jevem aj.)
Situační pojetí výchovy :
normativní pojetí – cíle, z nichž jsou vyvozovány cesty výchovy
situační projevy výchovy - prožitek
Fáze situačního pojetí :
- východiska (motivy) – potřeby, zájmy, zvyklosti, hodnoty
- situační fáze I. (úkoly, role) – aktuální stavy, postoje
- generalizované fáze II (zvyky, rysy) – stabilizované stavy a postoje
- osobnostní fáze (jáství, osobnost) – vlastnosti, charakter jako souhrn vlastností
Stupně projevů osobnosti ve výchovné životní situaci:
a) podmíněné reflexy – nejjednodušší formy adaptivního jednání
b) zvyky – stereotypizované, generalizované reakce na opakující se podměty
c) rysy – jsou vyjádřením integrace specif. zvyků
d) jáství – systém rysů, které spolu souvisí
e) osobnost – vyjadřuje nejvyšší stupeň integrace projevů osobnosti = charakteristické reakce člověka, utváří ve stádiích a jejich struktura je vrstvená.
Referenční rámec člověka se utváří od prvních okamžiků života → nejprve jen prostřednictvím vrozených reflexů (libost a nelibost) → sociální kontakty dítěte → přejímání regulativů chování od rodičů, kamarádů …
→ vytváření základního pocitu
4. Adaptace na sociální prostředí. Socializace a interakční učení
Pojmy: socializace osobnosti, interakce, sociální učení, interakční učení, sociální kompetence, sociální inteligence, adaptace
Socializace osobnosti – jakési „vynucené chování“, tj. jakýsi nátlak společnosti na jedince a sociální role.
Socializace – začleňování jedince do struktury společenských úloh, rolí.
Sociální učení – jakékoliv učení probíhající v sociálních podmínkách, vztahuje se výhradně k vnitřním psychologickým mechanismům, které umožňují společenskou zkušenost.
Interakční učení – vztahuje se k situacím. Hlavním prostředkem jsou meziosobní vztahy, sociální interakce, které jsou i zpevňovatelem učení (interakční výcvik,hry..)
Sociální kompetence – souvislost vnitřních předpokladů s konkrétními požadavky situace. Jde o reálnou připravenost a způsobilost ke konkrétním činnostem, vztahům, situacím (vnímat→porozumět→promyslet→reagovat→poučit se→vnímat…)
Sociální inteligence – vnitřní dispozice, které člověku umožňují zvládat problémy.
Adaptace – reakce na změnu vnitřních a i vnějších poměrů, které vyžadují nové chování.
Aspekty adaptace: percepční, kognitivní, emoční, behaviorální, sociální
5. Mravní výchova dětí školního věku
Pojmy: etika, morálka, mravnost, mravní výchova, cíl, obsah, mravní imperativ, mravní vývoj, proces mravní výchovy, metody mravní výchovy, prosociálnost, výchova k prosociálnosti, projekt Etická výchova

Etika – nauka o morálce.
Morálka – souhrn etických norem a pravidel a jim odpovídající způsoby jednání a chování. Jde o společenský jev.
Mravnost – shoda jednání člověka s mravními normami (svědomím)
Mravní výchova – výchova v užším slova smyslu, výchova charakteru, vůle, hodnotová výchova
Cílem MV – vnitřně integrovaná a svobodná osobnost, která jedná v souladu svého přesvědčení a v souladu se společenskými mravními normami.
Obsah MV :
1.rovina osobnostně sociální
- mravní normy (pravidla, způsoby hodnocení)
- společenské návyky (pozdravy..)
- mravní vztahy a postoje (k slabším, k sobě, partnerské vztahy)
- vlastnosti (vůle a charakter)
- hodnotový systém (pravda, krásno, láska…vede k uspokojení)
2. rovina psychologické struktury osobnosti
- mravní vědomí (sebepoznání, úhel pohledu)
- mravní cítění (láska k dobru, skromnost, empatie)
- mravní přesvědčení (charakter, hodnotový systém)
Mravní imperativ – vyjádření koncepce dobra mezi lidmi – vyšší princip mravní (chovej se tak, jak chceš, aby se jiní chovali k tobě)
Mravní vývoj :
1. předškolní věk – výchova na výukovém základě (poděkovat, poprosit, slušně mluvit..)
2. mladší školní věk (6-10,12let) – rozvoj mravního vědění=co je dobré, co zlé, proč, přirozená pravidla, mravní poučování
3. starší školní věk (10,12-16,18let) – rozvoj funkce svědomí, seberegulace, sebekontrola = pevný řád, režim, výchovné vedení (autorita, spravedlnost, diskuze o etických problémech)
4. raná dospělost (adolescence) – rozvoj mravního jednání na základě přesvědčení – sebevýchova = pochopená a přijatá pravidla, režim, dobré vzory, sebevýchova
Proces MV –
Metody MV :
1. metoda požadavků – cílem je znalost pravidel žádoucího chování
2. metoda vysvětlování – objasňování podstaty MV, opírá se o logickou argumentaci, dokazování a vyvracení
3. metoda vyvolávání a tlumení citů – sugesce, agitace, degravace, substituce, eliminace, sublimace
4. metoda přesvědčování – nejužívanější metoda, působí na emoce
5. metoda příkladu – předvádí způsoby chování, cílem je upevnit žádoucí chování dle názorných vzorů
6. metoda řešení morálních dilemat – respektují zásady přiměřenosti věku a individuálním zvláštnostem.
7. metoda režimu – pravidelnost určitého režimu, stereotypy
8. metoda cvičení – výsledkem je zvyk, či potřeba jednat navyklým způsobem
9. metoda získávání – projev očekávání, slib a výstraha, soutěž, závazek
10. metoda kontroly – tlumí nežádoucí projevy
11. metoda hodnocení (odměna a trest) – působí na emoce dětí a psychiku
12. metoda pověřování úkolem nebo funkcí – učí se plnit pravidelné úkoly, rozhodovat, organizovat, řídit…
13. metoda utváření samospráv a spolupráce se samosprávou
Morální autonomie – jednání na základě vlastního rozhodnutí
Morální heteronomie – jednání na základě vnějších tlaků – cizích rozhodnutí
Etická výchova (STEP BY STEP) – doprovodný projekt programu Národní škola. Počítá se v něm s hodnotovým rozvojem.
6. Výchovné činnosti třídního učitele a sebereflexe učitelova výchovného působení
Pojmy: výchovná diagnóza, anamnéza, prognóza, úkoly třídního učitele, proces sebereflexe, vnitřní dialog, fáze sebereflexe, učitelův deník
Výchova = vztah mezi vychovávaným (žákem) a vychovávajícím (učitelem, vychovatelem, rodičem), který je určován výchovnými cíli a situací obou činitelů-schopnostmi, vlastnostmi, motivy, potřebami,
Výchovná situace – učitel působí na žáky v invencích vých. cílů, působí svou osobností, svým příkladem, nepoučuje, ale nutí žáka, aby jednal a bral za svá rozhodnutí odpovědnost.
Aspekty v činnosti vychovatele:
anamnestické – to, co bylo - rozpomenutí
diagnostické – to, co právě je
- prognostické – to, co bude či by mohlo být
Roviny pedagogické diagnózy:
1. mikrodiagnóza – spjatá s praktickou činností krátkodobá, reflexivní, úzce spjatá s žákem,
2. základní, denní diagnóza – komplexnější, sledováním žáků v dalších předmětech,
3. zevšeobecňující – výsledkem dlouhodobého pozorování, často má podobu charakteristiky
Z hlediska informačního členíme diagnózu na:
neoficiální, neformální – učitel ji dělá pro sebe,
oficiální, úřední – pro potřeby rodičů, dalších učitelů, institucí, také žákům
Prognostické metody:
1. zkoušky (ústní, písemné),
2. metody analýzy (úkolů a úkonů žáka, výsledků činnosti),
3. didaktické testy,
4. metoda rozhovoru,
5. pozorování žáka (orientační – příležitostné; dlouhodobé; pozorování žáka v kritické - mezní situaci,
6. dotazník,
7. retrospektivní metoda,
8. rozbor pedagogické dokumentace.
Sebereflexe - jde o zamýšlení učitele nad svým jednáním a svými činy se žáky, s jejich rodiči a kolegy ve škole. Pokud o výsledcích sebereflexe diskutujeme se zkušenějším kolegou – dialogická forma sebereflexe.
Proces sebereflexe- fáze:
1. popisná fáze – je zaměřena na vybavení výchovné situace,
2. informující fáze – směřující k bližšímu dešifrování výchovné situace,
3. konfrontační (interpretační) fáze – snažíme se odhalit příčiny, volby řešení,
4. fáze rekonstrukce řešení situace – hledání nejúčinnějšího řešení výchovné situace.
Vnitřní dialog – se sebou samým, spočívá nejen ve vyslovení otázek (co se to děje), ale také v hlubším ponoření a v myšlení – do výchovné situace. To vyžaduje otevřenost k sobě samému, k druhým lidem a jistým pedagogicko-psychologickým zkušenostem.
Učitelův deník – vhodná forma sebereflexe, vnitřní dialog učitele, učitel zaznamenává průběh a výsledky sebereflexe, vhodné pro začínající učitele.
V učitelské praxi je hledání příčin obtíží, a vzdělávání, rozpoznání a hodnocení jednou z nejdůležitějších a
zároveň nejobtížnějších činností učitele -pomáhá pedagogická diagnostika, kterou v pedagogické praxi nelze
chápat jako pouhý nástroj k poznávání žáků, ale v širších souvislostech - zpětná vazba ve výchově a vzdělávání.
7. Autorita v edukačních souvislostech
Pojmy: autorita, autorita a sociální role, autorita formální a neformální, autorita školy, autorita učitele, partnerský vztah učitele a žáka, svoboda a řád, odpovědnost
Autorita– chápeme ve spojení s určitou osobou nebo institucí, která má pro život člověka nějaký význam, disponuje nějakým typem moci, která je jí dána sociální nebo profesní rolí (rodičovská autorita, autorita skupiny, církevní a boží, …).
Rozdělujeme:
- formální – postavení nositele v hierarchii bez ohledu na osobní kvalitu, (nepřirozená, vynucená, neosobní, úřední)
- neformální – vyplývá z osobnosti, charismatu, povahy nositele, (přirozená, osobní, charismatická, pravá, vnitřní, zdravá, skutečná)
Autorita školy – jedná se především o autoritu duchovní a mravní, na které se podílí vedení školy, učitelé i žáci. Každá škola vytváří pravidla chování (školní řád) a respektuje obecná pravidla (povinná škol. docházka).
-vnitřní autorita – vyjadřuje postoj žáků a učitelů vůči škole (kvalita učitelů a vztah k nim, náročnost a zajímavost vyučování, složení žáků),
-vnější autorita – význam vzdělání pro absolventy a veřejné ocenění vzdělání, reputace školy u laické i odborné veřejnosti.
Autorita učitele -autoritu si učitel vytváří zejména způsobem, jakým vyjadřuje svůj status:
- kompetentností jeho vyučování
- úrovní řízení činností ve třídě
- jeho přístupů k nežádoucímu chování žáků
Vlivy působící na autoritu učitele:
1.vnější: a) daná společností, skupinou, rolí
b) daná žákem, ochota žáků respektovat,
2.vnitřní – vlastnosti a projevy (názory, zvyky, temperament, charakter),které podporují autoritu - spravedlivost, důslednost, spolehlivost emocionální vytrvalost, vědomosti a odbornost,
Vztah učitele a žáka - podstata partnerství spočívá:
a) pozitivní přístup k výchově,
b) individualizace (různost tempa, úrovně vědomostí)
c) vlídná náročnost,
d) podporování sociálních dovedností (mluva bez vulgárních slov),
e) variabilita,
f) svoboda,
g) kooperace,
h) hravost,
ch) vlastní zkušenost a aktivita,
i) smysluplnost a srozumitelnost,
j) integrace učiva a výuky v tématických celcích
Svoboda – hlavní atribut demokracie, ve škole to znamená, že žák může projevit svůj názor.
Každá míra svobody je vždy spojena s jistou mírou odpovědnosti a povinnosti.
Vnitřní řád školy:
- základní a tradiční prostředek výchovy ke školní ukázněnosti
- souhrn pravidel a pokynů, které jsou závazné pro žáky příslušné školy
- školní řád má být stručný, výstižný a přehledný
8. Kázeň a ukázněnost jako společenské a pedagogické jevy
Pojmy: sociálně-filozofické souvislosti kázně a svobody, anomie, liberalismus, postmodernismus, kázeň - poslušnost, ukázněnost, druhy kázně, funkce kázně, vnitřní řád školy, „charta školní třídy“, výchovná autorita
Sociálně filozofická souvislost tématu kázně a svobody – od kázně a svobody se odvíjí řada přístupů k výchovnému procesu, vzájemně se ovlivňují a působí na sebe, jsou také v rozporu, na jedné straně někteří v důsledku zvyšujícího množství kázeňských přestupků -zpřísnění kázeňského režimu školy, druzí odpůrci kázeňských strategií, odmítají tyto pojmy (kázeň, disciplína, norma a řád), vidí v nich potlačování přirozenosti, aktivity, nezávislosti
Každá míra svobody je vždy spojena s jistou mírou odpovědnosti a povinnosti.
Anomie – je to stav, kdy společnost opouští jeden zažitý systém a ještě není připravena zcela na nový, rozpad jednoho společenského řádu a jeho postupné nahrazování řádem novým.
Liberalismus - soubor doktrín, teorií nebo koncepcí, které se týkají různých aspektů společenského života a jsou založeny na principech svobody jedince, tolerance v otázkách morálky a víry, na individualismu, pluralismu. Základní princip svobodné společnosti.
Postmodernismus - proud