Prednasky

směrů ve filozofii, které hledají kontexty a východiska ze současného stavu globální společenské krize, je skeptické vůči obecným koncepcím, klade důraz na pluralitu, zpochybňuje ideje pravdy, svobody a pokroku, odmítá osvícenecký optimismus a nahrazuje ho postmoderním pesimismem.
Norma - představuje řád (zákon, nařízení, pravidlo, pokyn) který zabezpečuje podmínky pro existenci jedince, sociálních skupin a fungování společnosti.S limity (normami) zavazujícími člověka k určitým způsobům chování a jednání souvisí jeho svoboda.
Kázeň (poslušnost) – společenský jev spočívající v dodržování stanovených nebo dobrovolně přijatých norem.
Ukázněnost - je vlastnost, která se opírá o respektování norem, která vypovídá o úrovni osobnosti vychovávaného jak v mravních, tak volných dimenzích.
Druhy kázně.
a) podle specifičnosti sociálních oblastí – občanská, vojenská, školní, rodinná, sportovní, pracovní, atd.,
b) podle pedagogicko-psychologických kritérií – schematické dvojice: vynucená a uvědomělá, vnější a vnitřní, autoritativní a demokratická, formální a neformální (vynucená, vnější, autoritativní, formální – důsledkem vnějšího tlaku, obav, hrozeb, strachu vychovávaných, uvědomělá, vnitřní, neformální, demokratická – důsledkem, souhlasu, vědomí potřeby norem, vlastního přesvědčení
Funkce kázně:
a) individuální – pomáhá člověku v procesu jeho sebevýchovy a současně v procesu učení (vědomosti, dovednosti, návyky, sebeutváření, sebeuplatnění ),
b) sociální – promítá se v míře efektivnosti lidských činností, dodržování norem usnadňuje koordinaci lidských aktivit a tak násobí schopnosti a výkon jednotlivce i skupiny, zabezpečuje postavení člověka a soc. skupině a soc. skupin ve společnosti.
Vnitřní řád školy:
- základní a tradiční prostředek výchovy ke školní ukázněnosti
- souhrn pravidel a pokynů, které jsou závazné pro žáky příslušné školy
- školní řád má být stručný, výstižný a přehledný
Charta třídy –pedagog (nejlépe v OV), diskutuje s dětmi na téma, jak by se měl chovat učitele k žákům, žáci k učiteli a žáci k sobě navzájem → žáci sami formulují zásady, pedagog diskusi usměrňuje→děti nakonec vyberou - 4 pro chování učitelů k žákům, 4 pro chování žáků k učitelů, 4 pro chování žáků mezi sebou a vyvěsí je ve třídě, kde jsou všem na očích.
Výchovná autorita – přirozená, neformální - učitel působí na žáky svou osobností, svým příkladem, nepoučuje, ale nutí žáka, aby jednal a bral za svá rozhodnutí odpovědnost.
9. Dramatická výchova ve školní a mimoškolní činnosti a edukativní význam hry a zážitku
Pojmy: dramatická výchova, cíle dramatické výchovy, tvořivost, hra v dramatické výchově, simulace, alterace, charakterizace, empatie
Dramatická výchova – pedagogická disciplína, která v procesu učení klade důraz na jednání a aktivitu, využívá přímého prožitku a vlastní zkušenosti v jednání, úzce souvisí s dramatickým uměním, neboť využívá jeho prostředků a postupů k splnění svých cílů, tzn. vychovat člověka tvořivého, vnímavého, citlivého, emfatického, schopného kontaktu a slovní i mimoslovní komunikace, člověka, který se umí orientovat v běžných i méně běžných životních situacích a mezilidských vztazích , který se umí rozhodovat a jednat svobodně a zároveň zodpovědně
Cíle dramatické výchovy - cílem je především to, aby bylo dítě schopno:
- orientovat se v sobě,
- vnímat skutečnost kolem sebe a porozumět jí,
- tvořivě řešit problémy,
- aktivně a odpovědně používat získané poznatky a dovednosti,
- jasně a zřetelně formulovat své myšlenky a beze strachu je prezentovat,
- respektovat názory druhých,
- soucítit s druhými lidmi,
- spolupracovat na společném díle, dovést dílo až do konce a nést za něj odpovědnost
Dramatická hra - námětová hra založená na mezilidském kontaktu a komunikaci, na setkání různých lidských jedinců v situacích, osob, které na sebe vzájemně působí, řeší střetávání svých postojů a potřeb, přání a směřování, a vytvářejí tak děje.
Hra v situaci – žáci jednají v navozené situaci buď sami za sebe, využívá se tu simulace, nebo v roli jiného. Často situace, se kterými se setkávají v běžném životě. Jde tedy o -hledat optimální řešení, koordinovat chybná rozhodnutí bez strachu z možných následků.
Alternace - žáci přebírají určitou sociální roly a na základě svých zkušeností se snaží vytvořit nejtypičtější chování dané postavy.
Charakterizace – Žáci přebírají cizí sociální roli s určitými charakterovými rysy, názory, problémy. Velmi důležité je vnitřní porozumění a vcítění se do dané postavy.
Simulace – napodobování dějů, procesů, chování.
Empatie – vcítění se do prožitků druhého.
10. Poruchy chování žáků a jejich náprava
Pojmy: poruchy chování, neagresivní poruchy chování, agresivní poruchy chování, hodnocení chování, rizikové přístupy, perspektivní přístupy, inklusivní vzdělávání, poruchy učení,
Poruchy chování – projev narušeného chování k sobě, k druhým, k okolnímu světu, opakující se a trvalý vzorec disociálního, agresivního a vzdorovitého chování, který porušuje soc. normy a očekávání vzhledem k věku dítěte. Symptomy se projevují po dobu nejméně 6 měsíců – krádeže, lhaní, útěky…
žáci jako nejobtížněji vzdělavatelní.
- Neagresivní chování: lhaní, útěky, krádeže,..
- Agresivní chování: šikana,..
Charakteristika :
1. neschopnost učit se –pokud ji nemůžeme vysvětlit intelektovými, smyslovými a nebo zdravotními problémy,
2. neschopnost navazovat sociální vztahy – s učiteli, s ostatními žáky,
3. nepřiměřené chování e emotivní reakce v běžných podmínkách,
4. celkový výrazný pocit deprese a neštěstí,
5. tendence vyvolávat somatické symptomy – bolest, strach, a to ve spojení se školními problémy
3 stupně poruch podle narušování norem:
1. Disociální chování – nespolečenské, nepřiměřené chování, které se dá zvládnout přiměřenými pedagogickými postupy (neposlušnost, vzdorovitost, negativismus, lži…)
2. Asociální chování – jedinec porušuje společenské normy, ale ještě nepřekračuje právní předpisy. Svým jednáním škodí většinou sám sobě (útěky, toulky, záškoláctví, demonstrativní sebepoškozování, alkoholismus, tabakismus…)
3. Antisociální chování – veškeré protispolečenské jednání bez ohledu na věk jedince, původ a intenzitu činu. Svým jednáním poškozuje společnost i jedince, ohrožuje nejvyšší hodnoty včetně lidského života. Většinou navazuje na chování asociální (krádeže, loupeže, vandalství, sexuální delikty, zabití, vraždy…)
Intenzita poruchového chování – 5 stupňů dle Bowera:
1. reakce na problémy denního života, vývoje a získávání zkušeností se nevymyká,
2.chování, jímž jedinec reaguje na krizové životní situace jako rozvod rodičů, smrt v rodině, narození sourozence, nemoc blízkého,..
3. vymyká se očekávání, nedostatečná přizpůsobivost,ale ve škole je však schopný se ovládat a přizpůsobit
4.stupeň – opakované nevhodné chování, dá se ještě pomoci,
5.stupeň – opakované nevhodné chování s tak výraznými symptomy, že se jedinec nedá ovlivňovat a vzdělávat v běžném prostředí školy.
Rizikové přístupy:
1. přístup k individualitě žáka je málo citlivý – např. u žáka s poruchou učení,
2. učitelé mají k žákům nepatřičná očekávání - nadhodnocené, žák ho ani nemůže naplnit,
3. nestálost učitelů v řízení chování žáků – nedůslednost, kontrola žáků vede ke zmatku,
4. pokyny jsou podané nefunkčním způsobem,
5. neefektivní pokyny ke strategiím školní práce,
6. posilování nežádoucího chování – např. nesprávný vzor v chování učitele,..
Perspektivní přístupy:
1. pozorování žáků a identifikace jejich problémů,
2. vycházet ze světa žáků – využít světa žáků, jejich životních zkušeností,
3. respektování a rozvíjení sociálních zkušeností problémových žáků,
4. učit žáka vidět vlastní perspektivu – problémoví žáci často svou perspektivu nevidí,
5. vidět individuální cestu – ze dvou důvodů – pro stanovení vzdělávacích potřeb a za druhé pro každodenní pedagogickou práci s žákem.
Poruchy učení např.:
dyslexie – porucha čtení
dysgrafie – porucha motorické složky psaní
dyskalkulie – porucha čtení a psaní číslic,
dysortografie – porucha, při níž dítě dělá specifické pravopisné chyby
11. Agrese a šikana jako výchovné problémy
Pojmy: agrese, šikana, druhy šikany, diagnostické znaky šikany, vývojové stupně šikanování, řešení a prevence šikany
Agrese = napadení, řada psychologů tvrdí, že je naučená na základě zkušeností, z dítěte se stává agresivní člověk postupně, a to tak, že si „pamatuje“ způsoby jednání, které vedou k „úspěchu“.
Šikana = zvláštní případ agrese, obtěžování, týrání, sužování, pronásledování.
Druhy šikany:
a) přímá = tvrdé a mírnější projevy
b) nepřímá = pomluvy, intriky, izolace
Řada vlivných psychologů tvrdí, že agrese je „naučená“, že si ji osvojíme na základě zkušeností (přímé nebo zprostředkované). Z dítěte se stává agresivní člověk postupně, a to tak, že si „pamatuje“ způsoby jednání, které vedou k úspěchu.
Diagnostické znaky šikany:
a) opakovatelnost ubližování
b) bezbrannost oběti
c) asymetričnost = více proti jednomu
Motivace k šikaně - touha po mužnosti, touha po dominantnosti, motiv krutosti, zvědavost, nuda.
a) teorie identifikace původní oběti s agresorem – dítě se identifikuje s osobou, která ho šikanuje,
b) teorie přeměny (transferu) – z nenaplněného pozitivního stavu se stává vztah negativní, člověk chce být ve vztahu obdivován, pokud se ti nenaplní, obrátí se vztah v negativní.
Vývojové stupně šikanování (5.stupňů)
1.zrod ostrakismu = mírné, převážně psychické násilí
2.fyzická agrese a přitvrzování manipulace
3.vytvoření jádra = šiřitelé „viru“ začnou spolupracovat a systematicky šikanovat oběť
4.většina přijímá normy agresorů
5.dokonalá šikana = prorůstání šikany do oficiální (školní) struktury
Aktéři šikany:
Agresoři - nevhodná výchova (citový chlad, lhostejnost,..),
somatické zvláštnosti (nemusí se jednat o zdatné – silné jedince),
specifické projevy chování (hrubost),
temperamentové dispozice (vznětlivost),
socioekonomický status (nemusí být z nižších sociálních vrstev) ,
učitel jako spoluaktér šikany, ze 2/3 bývalá oběť.
Oběť šikany - somatické zvláštnosti (brýle, tloušťka,..),
psychické příčiny – dnes se vyskytuje nejvíce (nízké sebevědomí, děti neschopní zaujmout – bez kamarádů, děti s útočným chováním – např. popichují, noví žáci, vynikající žáci, jemní žáci,..).
Diagnostikování šikany učitelem:
a) přímé znaky – specifické verbální a fyzické projevy a reakce na ně,
b) nepřímé znaky –izolovanost, nejistota, ustrašenost, smutek, horší prospěch, vyhledávání blízkosti učitele, odmítavý vztah ke sportu, poškozené, věci nebo zranění, bez vysvětlení
Když pedagog zjistí šikanu – zaměřit se na problém – kdo se s kým baví, vždy informace od každého zvlášť, agresor až na závěr!, chránit oběť i svědky před možnými útoky –zadat jim třeba nějaký úkol, nakonec problém otevřít a vyřešit ho a šikanu potrestat (v méně závažných případech stačí domluva, hrozba dalšího postihu, žáci si často ani neuvědomují, že šikanují) – nejlépe předchází další šikaně.
Skupinová dynamika šikanování – vývoj je závislý na vztazích ve skupině k normám, hodnotám.
Postoje školy k šikaně – polopravdy – na každé škole se šikana objeví – názory jako, ať si to vyřídí mezi sebou (nesmysl, oběť nemůže mobilizovat síly,nebo jakmile zasáhneme, šikana se utají,nebo řešení ublíží pověst školy.
Doporučené postupy: otevření klima, spolupráce
1. vyšetření případu
2. jednoznačné odsouzení šikany
3.první fáze nápravy
4.prevence
Prevence ve třídě:
1) podat informace
2) nepřipustit nudu
3) pozorování a korigování vztahů mezi dětmi
Náprava a prevence (týmová práce)
jednání s obětí
jednání s agresorem
-//- s rodiči oběti i agresora
-//- se žáky (např. diskuse o problému pasivní tolerance…)
otázka „publicisty“ - zveřejnění celého případu
12. Krása a umění jako prostředky výchovy
Pojmy: krása, estetika, estetická výchova, cíle estetické výchovy, umění, funkce umění, prostředky estetické výchovy, formy estetické výchovy
Estetika je vědní obor:
a) užší koncepce = věda o umění, teorie umění, metody umělecké tvorby, umělecké druhy a žánry,
b) širší koncepce = věda o krásnu nejen v umění, ale také v přírodním a společenském prostředí (sport, práce..).
Estetická výchova = souhrn výchovných procesů, které směřují k poznání a osvojení si estetických prvků kulturnosti v poměru k umění, přírodě a jiným společenským vztahům a činnostem.
Význam estetické výchovy z hlediska:
a) individuálního – rozvoj psychických a fyzických funkcí – tvůrčí aktivity,..
b) společenského – vytvoření předpokladů kulturního a uměleckého života společnosti, estetizace života, páce,..
Cíle estetické výchovy:
1.rozvoj vnímání, chápání, citového prožívání a hodnocení uměleckých děl a estetické stránky reality,
2.kognitivní východiska – seznámit se s základními uměleckými díly národní a světové kultury a s jejich tvůrci a interprety a s hlavními etapami vývoje umění,
3.rozvoj uměleckých schopností a dovedností,
4.uměním a krásou obohacovat poznání dětí a mládeže a kultivovat jejich myšlení, cítění a chování.
Umění = základní, vůdčí prostředek estetické výchovy
Funkce umění :
1.poznávací – poznávání skutečnosti ve formě „uměleckých obrazů“
2.etická – obraz sféry mravních jevů, vztahů, postojů, obraz řešení mravních konfliktů
3.emocionální – hluboké citové prožitky a rozvoj citové sféry
4.estetická – konečná syntéza všech těchto funkcí
Estetická výchova je určena všem ,dvě stránky:
aktivní – činnostní, tvořivostní
receptivní – citově poznávací
Prostředky estetické výchovy:
1.umění
2.prostředí – přírodní, společenské, pedagogické
3.Práce a mimopracovní činnosti (hra, sport)
Formy estetické výchovy:
1.školní – ve vyučování, mimo vyučování (divadla, výstavy, zájmové kroužky,..)
2..mimo školní (ZUŠ)
3.rodinné
Význam školní estetické výchovy - Je možné systemizovat poznatky, dovednosti, 1 nebo více druhů umění v jednom předmětu, aktivní a receptivní část
1.školní – ve vyučování, mimo vyučování (divadla, výstavy, zájmové kroužky,..)
2.mimo školní (ZUŠ)
3.rodinné
Vyučovací předměty z hlediska vztahu k estetické výchově:
-speciální estetickovědní předměty (mateřský jazyk a literatura, hudební a výtvarná výchova)
-humanitní vyučovací předměty (dějepis, cizí jazyky), tělesná výchova a ostatní předměty
13. Tělesná kultura a tělesná výchova – součástí výchovy ke zdravému životnímu stylu
Pojmy: tělesná kultura, tělesná výchova, sport, pohybová rekreace, úkoly tělesné výchovy, funkce tělesné výchovy, prostředky a organizační formy tělesní výchovy, pohybový činnost žáků zdatnost
Tělesná kultura – obecný pojem, kterému je podřazeno:
1.TV – součást výchovy (pedagogický proces),
2.sport – řízený tréninkový proces s cílem dosažení určité výkonnosti ve zvolené specializaci a uplatnění v soutěžích (výkonnostní a vrcholový),
3.pohybová rekreace – obnova a rozvoj tělesných a duševních sil (kondice) pohybovou činností
Pojem tělesná kultura dále zahrnuje:
-vědecké poznatky v oblasti tělesných a sportovních aktivit,
-příprava tělovýchovných a sportovních odborníků,
-tělovýchovné slavnosti a sportovní soutěže,
-tělovýchovná a sportovní zařízení, výzkumné laboratoře, lékaři,…
Zdraví = optimální stav tělesné, duševní a sociální pohody.
Pohybová činnost – u dětí i funkci socializační, vhodnou náplní volného času, preventivní prostředek proti nežádoucím sociálním jevům.
Cíle tělesné výchovy – nemají se ztotožňovat se sportovními, sledovat zájmy pedagogické, více se zabývat zdravotní prevencí a přispívat k výchově ke zdravý, méně se orientovat na sportovní výkon a výkonnostní limity:
kompenzační – vyrovnání nepříznivých vlivů snížené možnosti pohybu,
stimulační – pro trvalý (celoživotní) zájem a aktivitu.
Cílem tělesné výchovy je pohybově a tělesně kultivovaný člověk, správně chápána TV a pohybová aktivita směřuje ke zdravému stylu, je součástí životního stylu a je spojena s prožitkem
Funkce TV:
1. zdravotní – upevňování a rozvoj zdraví, rozvoj tělesné zdatnosti, uvědomění si významu cvičení pro tělesný vývoj, zásady osobní hygieny, otužování, návyky správné výživy,
2. vzdělávací –poznatky o sportech, názvosloví, technika, styl, taktika, pravidla,názvy požívaných
zařízení, nářadí, základy měření a hodnocení tělesné a pohybové výkonnosti,
3.výchovná – fyzická námaha, překonání překážek, přispívá k utváření povahových vlastností, , tělesné aktivity souvisí s estetickým zážitkem, k estetizaci zevnějšku, k pohybové kultuře.
4. p ohybová činnost o přestávkách,
5. pohybové činnosti ve školní družině –nejlépe mimo školní budovu – na hřišti,…
6. cvičení v přírodě, školy v přírodě, školní výlety, specializované kurzy,
Prostředky a organizační formy TV:
1. základní organizační formou vyučovací hodina
2. pohybová činnost před výukou – zejména na 1.stupni je prospěšné zahájit výuku cvičením,
3. pohybová činnost během výuky –pozorujeme-li fyzickou a psychickou únavu žáků,
- tělesná cvičení – jsou elementárním a podstatným prvkem tělovýchovného procesu, který je obsažen ve všech tělesných aktivitách
- základní druhy tělovýchovných aktivit (gymnastika, sport, hry, turistika)
- zdravotní účinnost tělesného cvičení umožňující přírodní činitelé (vzduch, slunce, voda)
14. Utváření klimatu ve školní třídě a výchovné skupině
Pojmy: klima, školní klima, typy školního klimatu, znaky pozitivního školního klimatu, školní parlament, třídní samospráva, skryté kurikulum
Klima – komplexní, dlouhodobý jev,tvořící celek, jako soubor kvalit, ovlivňujících poměry uvnitř
Školní klima – specifický projev školního života, který obsahuje celkovou kvalitu prostředí uvnitř školy s ekologickými a estetickými aspekty školy a jejich přilehlých prostor, společenskými a sociálními a kulturními dimenzemi.
Klima školy - kvalita interpersonálních vztahů a sociálních procesů, které fungují v dané škole, tak, jak ji hodnotí, vnímají a prožívají učitelé, žáci a zaměstnanci školy, soubor trvalých podmínek, ve kterých žijí a pracují
Sociální klima školy - souhrnné vyjádřené spokojenosti či nespokojenosti členů určité sociální skupiny popřípadě celé společnost, je utvářeno a ovlivňováno školními třídami, žáky i učiteli, vedením školy, učitelským sborem i personálem školy v průběhu času v určitých podmínkách.
Typy školního klimatu: podle
1.výchovných stylů – autoritativní, demokratický a liberální,
2. nátlaku, kt.je život školy podřízen- homogenní x heterogenní, otevřené x uzavřené,
3. podle klimatu – suportivní (podporující, vstřícné) a defenzivní (obranné).
Klima třídy je sociálně-psychologická proměnná, představující dlouhodobější sociálně emocionální naladění, zobecněné postoje a vztahy, emocionální odpovědi žáků dané třídy na události ve třídě.
Atmosféra třídy -jev krátkodobý, situačně podmíněný a relativně rychle se měnící.
Sociální klima třídy - dlouhodobý jev, specifické pro danou třídu a učitele i několik let.
Sociální klima aktuální – momentálně v třídě přítomné.
Sociální klima preferované – do něhož se promítají žákovské představy a přání.
Znaky pozitivního klimatu třídy:
1. z hlediska žáků – podporuje rozvoj osobnosti žáka, akceptuje žáka, umožňuje žákovi zažít úspěch, spravedlivý přístup k žákovi, umožňuje objevné učení, ze kterého má radost,…
2. z hlediska učitelů – pracoviště, kde se mu dobře a adresně pracuje, spolupracuje se žáky, rodiči,