Prednasky

Význam morálky v životě jedince a společnosti – morálka jako forma sebe přesahování a jako systém norem umožňujících a podmiňujících život v lidském společenství.
Úvod do etiky, pojmy: etika, morálka, mrav. Historická geneze pojmů etika, morálka a mrav; reálný základ geneze pojmů ve vývoji rodové společnosti k jejímu překonání v antickém městském státě.
Hérakleitos, sofistické pochybování – problém změny, relativismu a kritéria dobra a zla; spor mezi hérakleitovskou a eleatskou větví a její etický význam.
Démokritos a Epikúros – dva možné způsoby řešení hérakleitovsko – eleatského problému jako problému morálního.
Platón – idea dobra o sobě jako dokonalého a statického bytí a její praktické důsledky v koncepci ideální společnosti.


Aristotelés – morálka jako vztah sobě si rovných individuí; pojetí lidské přirozenosti a rozhodující význam jednání v Aristotelově etickém systému. Význam svobody a myšlení pro mravní jednání.

Aristotelés
Pojem dobro u Aristotela je idea. Její vedlejší funkcí je, že vyvlastňuje postatu člověka, jsou vyvlastněny i jeho emoce, nemá právo mít své vlastní city, nemá právo být sám sebou.
Pojem spravedlnost u Platona je definována: spravedlivé je to, aby každý konal to svoje na svém vlastním místě. Z toho vyplývá: vládci vládnou autokraticky, výrobci mají vyrábět a pracovat, tzn. že pokud by se snažili zasahovat do vlády, konají více nespravedlivého.
rovnost je dána kontextem, u Platona rovnost mužů a žen ve stavu strážců = rovnost bezpráví (neboť obojí nemají žádná práva) → jsou si rovni.
Aristoteles je žák Platona.
stanovil svou koncepci etiky na kritice Platonových idejí
kritika má celou řadu bodů, jeden z nich říká, že koncepce idejí nám neumožňuje nic pochopit, vedle světa smyslového vytváří ještě jeden svět, svět idejí, tímto dělá složitější a komplikovanější.
navíc nám neumožňuje vysvětlit vztah mezi světem idejí a světem smyslových věcí, tento vztah je dle Platona nevysvětlitelný.
Aristoteles vypracoval systém 10 kategorií, které mají stačit k popisu reálného světa, pro všechny tyto kategorie nemůže být jediný pojem dobra, tak máme např. kategorii dobra: „dobrý čas“ – tím říká, že právě čas je dobrý, přišli jste ve vhodný čas nebo „dobré místo“ – kategorie místa, času nebo např. „dobrý lékař“ → podle Aristotela neexistuje jediný společný pojem pro všechna dobra.
pojem dobra je pro lékaře k ničemu (jeho otec byl lékař), protože žádný lékař nehledí na dobro o sobě, ale na dobro každého individuálního pacienta.
dobrý lékař je tehdy, když umí dobře léčit → dobro je něčím, co odpovídá povaze, umu, dobře ovládat své umění (léčit), je to to co odpovídá jeho přirozenosti – lékaře, odpovídá přirozenosti věcí samé.
jsou dobra, která slouží jiným dobrům, např. dobrý vojevůdce, který ovládá toto svoje umění slouží dalšímu dobru – vítězství. Dobrý vojevůdce je prostředek, který slouží cíli, dalšímu dobru (vítězství).
Aristoteles se ptá, jestli je jedno dobro, které je pro ně samotné, které neslouží žádnému dalšímu cíli, tj. dobro, které hledáme. Podle Aristotela je tímto dobrem blaženost.
blaženost, ona sama již neslouží druhému, je nejvyšším konečným, v řadě dobra posledním.
jak ho dosáhnout? dobro je dáno povahou, přirozeností, je tím o co člověk usiluje, dobrý lékař je dán přirozeností lékařského umění, dobrý je ten, kdo nejvíce odpovídá své přirozenosti. Přirozenost se projevuje v činnosti.
kdo je spravedlivý člověk? není to ten, kdo to o sobě tvrdí, ale ten, kdo spravedlivě koná
určenost a povaha člověka se projevuje v činnosti.
jaký životní projev je nejvlastnější člověku? blažený člověk bude ten, který žije v souladu se svou přirozeností. Aristoteles hovoří o 3 duších: vegetativní (vyživovací) duše, tu má člověk společnou s rostlinami a proto nemůže určovat podstatu člověka. Smyslová duše (zrak, sluch), tu má člověk společnou se zvířaty a proto nemůže být podstatou člověka. Rozumová duše je vlastní pouze člověku a ta je podstatou člověka. Podstata člověk spočívá v rozumu.
Aristoteles je logik. Podstata věci je to, co určuje „věc“ jako takovou, jestli se změní podstata, přestává být věc sama sebou. Např. vlasy nejsou až tak podstatou člověka. I když se změní vlasy, člověk je stále stejný.
Podstatou člověka je rozum. Získáváme tedy rozum bez těla, a v tom se dopouští Aristoteles chyby. Člověka by měl definovat tak, že jeho podstatou jsou všechny tyto tři duše, to ale Aristoteles neudělal. Tím se dopouští chyby ve svém vlastním systému. Jestliže je podstatou člověka myšlení, rozumnost
→ přirozený způsob člověka je ten, který je oddán přemýšlení a jestliže bude žít v souladu se svou přirozeností, pak bude blažený (filosof).
Aristoteles zkoumá svět jak se nám zdá, tedy smyslový svět a snaží se z toho vyvodit určité poznání (narozdíl od Platona). Tento empirický pohled na člověk nás upozorňuje na to, že člověk je tvor společenský (Zoon politikon). Ve své přirozenosti chce žít s druhými lidmi.
rozpor: v první definici jsme člověka definovali jako individuum a nyní jako tvora společenského. Člověk jako rozporná bytost je jedincem a současně součástí společnosti. Důvod, proč vzniká společenství – jak my individua můžeme vytvořit něco společného – lidé jsou činní, spolupracují, obec je spolupráce lidí. Spolupráce je praktická potřeba. Existují praktické činnosti (ševci, zemědělci, kuchaři,...), které vykonávají otroci. Celý systém otrokářství je založen na tom, že jsou otroci otroky ze své přirozenosti. Tím Aristoteles ospravedlňuje otrokářský systém. Otrokářský systém je přirozený. Otroku je přirozená vlastní fyzická činnost, otrok se pohybuje mezi dvěma dušemi, fyzickou a smyslovou. Otrok není člověk (fyzická práce je něco otrockého, tzn. odpovídá nižší vrstvě).
Kdyby Aristoteles definoval přirozenost člověka jako jednotu tří duševních stránek, pak by i fyzická činnost byla činností lidskou a tím by byli otroci lidmi. Pak by se s nimi muselo zacházet jako s lidmi. Jako se sobě rovnými.
Aristokraté (Platon, Aristoteles) považují fyzickou práci za něco nižšího, a to přechází do evropské společnosti a trvá (Francouzská revoluce apod. – nadřazenost duševní nad fyzickou apod.)
druhý význam v ekonomické krizi: rozděluje na svět duševní a materiální (ten je méně hodnotný); ekologická krize.
jaká činnost odpovídá činnému Zoon politikon? Předmětná činnost (činnost, která odpovídá obci – správa, řízení, politická činnost). Člověk, který se věnuje politice (je to činnost, která odpovídá přirozenosti člověka), také dosáhne blaženosti. Ovšem dle nižšího stupně.
oba dva jsou přirozené způsoby lidského života, filosofie však vyšší. To, že je člověk definován dvěma způsoby se rozpor řeší činností.
obec je proces – jednání lidí určeno zákony, pokud jsou dobré, zajišťují stabilitu v obci, mír, blahobyt; morální je, abychom se jimi řídili. Obec je společenství svobodných mužů, jen ti jsou lidé, neboť mají stejnou podstatu, tak jsou si rovni. Je to rovnost vznešená (aristokraté). Je pro ně dobré žít ve společenství.
rodí se člověk s tím, že je dobré jednat dle zákonů? Aristoteles říká, že je to dáno empiricky, dle zkušeností. Tzn. že vlastností člověka se dají ovlivnit společností, ve které vyrůstá. Člověk se nerodí ani dobrý ani zlý, rodí se se schopností komunikovat, záleží na výchově. Narozdíl od Platona, kde dobro je dáno.
etika může vytvářet obecná pravidla, ale nemůže vytvářet podrobné návody, jak v které situaci jednat. Každá situace je jedinečná, konkrétní → může vytvářet jen obecná pravidla. Jak jednat závisí na naší tvořivosti.
tři zásady vychovatele:

rozvíjet tvořivé myšlení, samostatné – samotné vědění nestačí, musíme mít motiv. Podle Aristotela soucit.
rozvíjení citů (abychom konali dobro z radosti)
abychom dobré prožívali jako radostné, to se člověk učí, s tím se nerodí.

vůle je schopnost překonávat překážky (i když víme jak jednat a jednat tak chceme, ale můžeme se bát → mít vůli je důležité)
chceme-li konat dobro, musíme k tomu mít i patřičné prostředky. S tím souvisí i pojem spravedlnosti a dobra. Kategorie odpovědnosti v čem spočívá odpovědnost (odpovědnost neznamená totéž co vina)
tyran se zeptá: buď mě budeš poslouchat, nebo běž pryč. Vy zůstanete. Kdo je odpovědný za to, že vás týrá. Vy, protože jste měli možnost volby (podle Aristotela).
svět nelze posuzovat černobíle.

Stoicismus – etická reakce na změny v antickém světě, problém svobody a společenské angažovanosti jako morálního ideálu, řád světa a řád individuálního života, idea všelidského.

Stoicismus

Stoa = sloup, sloupořadí; ten stojí pevně, pořád stejně

Epikurejci a stoikové byli velcí nepřátelé. Stoikové vyráběli falešné dokumenty, dopisy, které potom přičítali Epikurovi za tím účelem, aby epikurejce obvinili z obžerství, sexuální návaznosti apod.
Každý z nás je trochu epikurejec, trochu stoik. Stoická filosofie – synonymum pro neotřesitelnost, neochvějnost. Děje se něco, kde lidé propadají panice nebo nadšení, ale stoický mudrc zůstává stále ledově chladný a klidný.
Stoicismus a epikureismus jsou systematizované, od sebe oddělené jednotlivé stránky našeho postoje k životu. Epikuros vychází ze světa subjektivních tužeb, přání a nebere ohled na objektivní možnosti uskutečnění. Epikureismus je svět subjektivních tužeb, nikoli objektivních možností jejich uskutečnění.
Stoikové nabízejí pesimistický obraz, jak se postavit proti světu. Člověk, který se snaží vzepřít se nezvratnému chodu dějin – je na tom asi jako pes, který je uvázán za vozem a ten vůz jede po cestě (vůz = světový řád). Pes má dvě možnosti:
pokusí se vzepřít, ale pak je stržen na zem a zraněn. Výsledek je ten, že si vytvoří utrpení, ale chod vozu nemůže ovlivnit. Moudrý pes běží stejně rychle jako ten vůz. Hlupák je vlečen.

Pocity, které odpovídají realitě – jsou zde síly, které neovládáme, ale které ovládají nás. A to zejména po pádu antické, demokratické polis je svět, ve kterém je lidem dáno žít. Epocha helénismu, období římského impéria → svět ve kterém je člověk ovládán, ale není součástí moci, která ho ovládá. Lidé tu moc netvoří, ta je nad nimi. Protože je nad námi a není to naše moc, nezbývá nám nic jiného, než tu moc pochopit a zjistit, kam ten vůz jede a jet s ním. Jediný možný způsob života, při kterém budeme zmenšovat, minimalizovat míru zbytečného utrpení (zbytečné utrpení = pes, který je vláčen).
První úkol, který filosof musí splnit, jakmile pochopil, že tady je nějaká síla, která ten svět řídí, je poznat ten zákon světa, logos. V tom jsou stoikové inspirováni hérakleitovskou filosofií a novoplatónskou filosofií.
Své učení rozdělovali do 3 disciplín:

fyzika – ve smyslu poznání toho, co je nutné. Tím se zabýváme kvůli sobě, kvůli člověku; z toho poznání objektivního řádu světa chceme vyvodit pro sebe nějaká pravidla toho, jak v tomto světě žít; abychom to poznali správně, musíme to pochopit – tím se zabývá logika
logika – věda o správném myšlení
etika – odpoví na otázku, jak žít v tomto světě.

Základní zkušenost je zkušenost člověka, který je ovládán, je něčím veden – nějakým řádem. Důležitá je představa času a dějin. To co se tu děje je svět smyslový. Lidé se rodí a umírají. Je zde ale logos, který se nemění. Potom syntéza těchto dvou protikladných tvrzení (o stálosti a změně) může mít jedinou logickou podobu – podobu stálého opakování. Změny jsou opakováním toho, co tu už bylo. Pro Řeky je to „kruh magický“ → vše se znovu opakuje. Jediné o co jde je přizpůsobit se tomuto kruhu, koloběhu stálého opakování.
Změny, které tu jsou, jsou jen momentální stavy, které tu už byly, jsou tu zase a po dalším kruhu tu budou znova.
kruh = absence naděje

etický závěr: všechny věci, které se dějí, dějí se nutně. Protože je to jakýsi tok a nic není nad ním, nemůžeme ani mluvit o nějakém objektivním dobru a zlu, ale pouze o nutnosti událostí. Dobro a zlo tady zůstávají pouze lidským prožitkem, pocitem, stavem našeho těla, který je vyvolán naším postojem k tomu, co se děje; dobro a zlo není ve věcech – věci samy o sobě nejsou dobré nebo zlé.

Zemře-li někdo blízký – to samo o sobě ne ní ani dobré ani zlé. Prostě se to stalo nutně. Jako dobré nebo zlé to považujeme my svým postojem k tomu. Ale jaký smysl má, trápit se nad něčím, co se stalo nutně? To nemůžeme změnit. Považujeme-li to za zlo, tak se tím trápíme. Ale proč? Protože jsme nepochopili, že s tím nemůžeme nic udělat, že je to nutná, nezvratná událost. Je to tedy zbytečné, marné – něco, co zvyšuje utrpení, protože tomu nerozumíme. Jediné, na čem záleží, je život v souladu s logem (řádem). Jediné na čem záleží, je život v souladu s tím, co je nutné. Moudrý člověk chápe, že to tak musí být, žije s tím. Dokonce je lhostejné, jestli umřeme nebo ne, na tom nezáleží. Jestli to pochopím, dosáhnu stavu ataraxiá = vnitřní mír, vyrovnanost. Ataraxiá je důsledkem afoné (= lhostejnost k tomu, co je lhostejné).

L. Seneca

milionář, k bohatství byl lhostejný, důležité je žít důstojně. Stoická filosofie nás vede k tomu, abychom se naučili rozlišovat to, co je skutečně podstatné a co jsou jen momentální stavy. Musíme nalézt to, co je opravdu důležité ve stoicismu – to obecné už ovládá někdo jiný a my se snažíme nalézt způsob života v tomto světě, který je nám dán.
Představa, která nás ovlivňuje do dnešní doby je ta, že svět je řízen logem. Otroci i svobodní občané jsou podrobeni nějaké moci, která je nad námi. Propas, která tu byla, se začíná překonávat – zde máme základ, kde můžeme mluvit o nějakých lidských právech.
Idea všelidskosti – všichni máme něco společného, jsme na tom stejně a to nejen jako jednotlivci, ale i jako státy, lidská seskupení. Stažení člověka do soukromého světa vede filosofii k tomu, že se spíš soustředí na nitro člověka; již se nezabývá řízením státu, soustřeďuje se pouze na jedince, hledá jeho vnitřní klid a mír.
Řecká filosofie (epikurejská a stoická) je velmi podobná asijským systémům – člověk už není součást obce, prožívá se jako jedinec ve světě.

Počátky křesťanství a jeho etická inovace – antické inspirace a nové formulace, nový koncept dějin a pojetí člověka.

Křesťanství v evropském myšlení
Křesťanství vyrůstá z judaismu. Jedna z nejdůležitějších postav křesťanského myšlení je Ježíš Kristus. Co je to křesťanství?
Na první pohled se zdá být tato otázka snadná, pokud se opíráme pouze o jednu knihu. Pokud vyhlédneme za hranice tohoto jednoho pohledu, zjistíme, že je to nekonečně mnoho směrů, filosofií,... Všichni křesťané se hlásí k Bibli (Tóra - Starý zákon a Nový zákon), všichni uznávají postavu Ježíše, ale jak, to je již těžší. Etickým důsledkem je to, že se nikdy nezbavíme své osobní odpovědnosti, pokud se přikloníme k nějaké církvi. Člověk volí dobrovolně, má právo volby. V tomto moderním světě se můžeme seznámit s různými interpretacemi a názory, ze kterých si můžeme dobrovolně vybrat.
Linie času se podobá přímce, tzv. lineární podoba času (narozdíl např. od stoiků, která se podobá kruhu). Minulost - přítomnost - budoucnost. V budoucnosti nastane Království boží na zemi (u Židů obnovení království Izraele, u husitů se očekává také nastolení KBNZ, ale má sociální podobu, kde nebudou bohatí a chudí, utiskovatelé a utiskovaní).
Judaismus i křesťanství jsou na svém počátku založené na sounáležitosti, soudržnosti komunity, víra v bližního. Všechny přikázání z desatera se dají shrnout do jedné věty: "Miluj bližního jako sebe samého". Všichni jsme dítka Boží, všichni v sobě neseme nějakou hodnotu. Svévolné (např. je znám trest smrti, toto není svévolné zabití - v této době se upalují čarodějnice) zabití člověka je považováno za těžký hřích.
Postavení člověka v dějinách, které mají strukturu odněkud někam. V lineárním čase: jaká je má úloha v přípravě na příchod Království božího. Člověk se má aktivně podílet, razit a připravovat cestu pro jeho příchod. Království přijde v závislosti na tom, jak budeme připraveni na jeho příchod (to řeší to, že Království na zemi nepřijde během života např. mě).
Nebude bolesti, nebude utrpení. Věří, že to přijde, tak mají naději. Přidáme další ctnost - lásku v Boha. NADĚJE, že přijde doba, kdy už nebude bolesti.
Stvoření světa - existence světa - konec světa. Konec světa je splynutí lidstva s Bohem, znovuspojení s Bohem. Stvoření světa - odtržení člověka od Boha.
Křesťanství vytlačilo všechny víry, např. v Jižní Americe. Je to vysvětleno elastičností křesťanského mýtu, který je příznivý pro člověka. Zrození - život - smrt (jako přechod do jiného života, nový život). Židovsko - křesťanský mýtus nepopisuje svět takový jaký je, ale život jako putování ke šťastnému konci. To je vysvětlení, proč tato víra přežívá po staletí a přechází z jedné kultury do druhé.
Všelidská dimenze této víry: člověk se může stát křesťanem jednoduše. Není to tak, že by se musel jako křesťan narodit.

– 10. Od renesance k novověku: Machiavelli a Hobbes – účelnost zla, lidská přirozenost, individualismus a sledování osobního prospěchu jako morální problém lidského soužití.

Machiavelli
1469 - 1527, tento letopočet je důležitý, protože jde o dramatické dějiny Itálie. Je velmi poznamenán historickým dějin Itálie, kterými se zabývá.
Historický kontext: Itálie je rozdrobena do několika městských státečků (asi 7), každý z těchto států usiluje o ovládnutí co největší části Itálie a pokud by to bylo možné o ovládnutí Itálie samé. Tato situace vede k tomu, že je Itálie zmítána válkami a je slabá!!! Tudíž se stává snadnou kořistí větších států. Což je stav velice neradostný. Sám papežský stát zde vystupuje jako jedna ze zápasících stran, ale nemá dost moci k tomu, aby sjednotil Itálii. Když k tomu nemám sílu já, tak aby se to hlavně nepodařilo nikomu jinému.
Vladař, Machiavelliho kniha. Všechny zásady, které v knize najdeme jsou vyvozeny z politiky Césara Borze. Je to však zkreslený obraz.
Nedívá se na žádné morální zásady při cestě za mocí. Cílem je získat a udržet moc. Jeden z principů je: mám město, které se stane mojí kolonií. Musím udělat nepopulární opatření: zvýšit daně, popravit vladaře,... Já tam nepřijedu, ale pošlu tam svého podřízeného, který vše udělá. Pak přijedu, zkritizuji ho, co udělal a exemplárně ho potrestám (smrt). Hodný a dobrý vladař je očištěn. Jediné o co mu jde je získat moc a majetek.
Itálie je rozdrobena, občanská válka, zahraniční intervence. Jak tomuto můžeme zabránit? První, čeho si všimneme je nemožnost dohody. Není tam možná dohoda, protože není společné obecné dobro. Jediná možnost jak zastavit občanskou válku je sjednocení Itálie dostatečně silným panovníkem. Jestliže chceme dosáhnout tohoto cíle, musíme jednat jako prozíravý politik, který se neštítí žádného prostředku. Cíl: konec občanských válek. Toto velké dobro se nedá dosáhnout jinak, než těmito prostředky. Nesmíme hrát podle žádných pravidel, nedodržovat základní pravidla morálky. Jedině tak dosáhneme cíle. V politice nemůže jít tedy o dobro, ale pouze o úspěch. Dosažení a udržení moci.
Machiavelli prozradil ve svém díle to, co politikové pouze svými činy. Politikové prosazují obecné dobro: zájem státu. Tedy poukazují na obecné dobro. Machiavelli říká, že žádné dobro není. Jediným cílem je moc. To co skutečně hýbe politikou jsou jednotlivé soukromé zájmy jednotlivých politiků, ne obecné dobro jak tvrdí politici. Toto neplatí pouze o politice.
Ve své knize zjistil ještě zajímavou věc. Např. i vraždu svého otce, ale nikdy když jim někdo zabaví majetek. Nemluvíme však o jednotlivci ale o celé společnosti. Historická společnost ukazuje, že lidské city se mění co do intenzity i do objektu. Tzn. že ne pořád bude někdo milovat svého otce, manželku,... City jsou věc přechodná. Nepomíjející význam má však: majetek a moc. Ty mají význam vždycky. To je pro člověka vždy důležité. Vladař se musí obávat tedy jen těch, které zbaví moci a majetek. Je