Prednasky

iví. Lid se vzdává svobody, ale lid živí krále. Jaké má toto ospravedlnění: čisté násilí, nemá žádné ospravedlnění.
Žádá se změna společnosti. Rousseau byl v tomto směru radikální.
Civilizace znamená vznik jazyka, kultury,... Není možná tedy návrat k přírodě. Řešením je odstranit příčinu všeho zla: soukromého vlastnictví, kdy jeden vlastní tolik, že mu dává moc nad ostatními a druhý má tak málo, že se musí sám zaprodat. Zrušení velkých majetkových rozdílů, aby měl každý dost proto, aby se uživil (oboum dvou pouze půlku políčka - viz začátek).
Každý člověk sleduje pouze své soukromé zájmy. My nemáme ale pouze jeden zájem. Jeden je např. abych já vám prodal staré rozbité kolo za hodně peněz, ale všichni máme zájem na tom, aby nebyla válka, aby bylo bezpečno na ulicích (aby tady nebyly gangy). Máme zájmy, které nás rozdělují, ale i zájmy které nás spojují. V komplexu zájmů ale nakonec budou rozhodovat mé soukromé zájmy. Každý kdo je u moci se snaží o co největší vlastní profit, nikoliv obecné zájmy.
Obecný prospěch může sledovat pouze obecná vůle. Kde se obecná vůle bere? Bere se ze společných zájmů. Vznik obecné vůle je dána nekonečnou diskusí, ve které zjišťujeme, jaké obecné zájmy máme.
Musíme si volit politiky, kteří nás zastupují (nejsou vlastníci státu, ale pouhými zástupci nás samých), protože tam nemůžeme být my sami. Musíme je kontrolovat, aby neprosazovali své soukromé zájmy. Musíme mít možnost kdykoliv tyto zástupce odvolat (ne jednou za 4 roky u voleb).

I. Kant – zakotvení etiky ve všeobecném – univerzálním, metafyzické postuláty, formulace kategorického imperativu, problém závaznosti mravního zákona, rozpor mezi univerzalitou a individualitou, etikou a realitou.


Kant
Základy metafyziky mravů
Kritika praktického rozumu
Vliv v oblasti etiky měl na Kanta J. J. Rousseau. V oblasti filosofie ho z dogmatického spánku vytrhl D. Hume.
Roste sebeúcta, nejvyšší hodnotou tady na zemi je člověk. Cílem člověka je sám člověk.
Morální rovina: Proč máme konat dobro? Klasická odpověď: protože nám to uložila nějaká autorita (např. Bůh). Etika v období osvícenství dostává nový náboj.
Konání za odměnu (např. stará babička, která potřebuje pomoct v domácnosti, mi za každý den zaplatí 1000 Kč), to není ani etika ani morálka, ale pouhý bussines.
Osvícenci: dobro máme konat pro dobro samé. Podstatou morálky je lidské jednání (pravidla lidského jednání). Budeme se ptát, jak máme jednat. Co mohu vědět? Co musíme znát, abychom jednali dobře? V co můžeme doufat? V úspěch našeho jednání, že má naše jednání smysl.
Vazba mezi příčinou a následky, Kant chápal svět jako kauzální: v tomto světě není žádné místo pro lidskou svobodu. Člověk jako smyslová bytost je nepatrná součást vesmíru. Na druhé straně to, že je morální bytostí, může být víc než pouhou součástí materiálního systému, může být bytostí, která se řídí mravním zákonem, který poznáváme prostřednictvím svého rozumu.
"Vždy mě nejvíce uvádělo v úžas nebe nad hlavou a mravní zákon v nás." Kant.
Nejsme nuceni pouze fyzickými tlaky, ve světě determinací i prostřednictvím pudů, vášní. Kdybychom jednali podle pudů: mám hlad, sním co vidím. Kdybych dostal chuť na kolegovu svačinu, tak bych mu ji snědl. Ale já jsem bytost morální, proto mu svačinu nesním, protože vím, že to není dobré. Jsem bytostí dvou světů: materiálního a světa morálních hodnot. Svět morálních hodnot nemůžeme nijak dokázat, jenom předpokládat.
KANT x ARISTOTELES
Aristoteles: motivem mravního jednání je blaženost, leží spíše v oblasti emociální, citové. Polis o které mluví Aristoteles je jednotná, sleduje jeden cíl: prosperita obce. To u Kanta není možné: člověk je bytost, která je nadána nedružnou družností. Neustále usilujeme o to, abych vystoupil z davu, abych byl individuum, jedinec. Vystupují zájmy jednotlivce. Kantův svět je světem dominance soukromých zájmů. Prospěch druhého nemůže být již pro mě zdrojem blaženosti jako u Aristotela. Kantova doba: když budu obchodník a budu prodávat auta (Mondeo), a druhý bude prodávat Oply. Čím víc prodá konkurent Oply, tím míň prodám já Mondea. Je to svět sporů, nemohu mít radost, blaženost z toho, když někdo prodá víc aut než já. Emoce jdou již mimo.
Morálka musí mít pravidla, která platí pro všechny. Jedno z morálních pravidel je, která bych prohlásil já: prodávat Oply je zvrhlost. Moje zájmy nejsou obecné, jsou soukromé. Není zde jednota obce, zdůvodnění musí být jinde než v mých zájmech. Musí se odhlížet od zájmů konkrétních subjektů. Morálka musí být, musí být sestavena z obecných zájmů.
Morální normy budou mít formální podobu, budou formální. Přikazují formu jednání, nepřikazují pocity. Máš, nemáš,... forma příkazu (imperativ). Morální formy mají formu imperativu. Příkazy jsou dvojího druhu: 1. pomoz Petrovi, on ti dá 1000 Kč. (pomohu proto, že dostanu odměnu, chcete-li dostat 1, musíte pilně studovat) - hypotetické imperativy, nemohou sloužit k popisu morálního jednání, ten popisuje kategorický imperativ 2. konej dobro pro dobro samo. Je to čistá forma povinování (povinnost). "Povinnost je chtění konání dobra". Forma musí být univerzální, obecně platná, pravidlo, které platí pro všechny. Z toho se dá vyvodit: 1. jednej vždy tak, jako kdyby se maxima (silnější bere slabšímu) tvé vůle stala principem obecného zákonodárství. Kdyby platil takový zákon, tak by lidé nemohli spolu žít, došlo by k válce všech proti všem a pojem síly je velice relativní (každý je proti ostatním slabý). PRINCIP UNIVERZALIZACE, který je odvozen z kategorického imperativu.
Vrah pronásleduje mého přítele a chce ho zabít, můj přítel se skryl v mém domě, zloděj přijde a zeptá se, zda je ukrytý v mém domě. Lhát se nemá, musím odpovědět, že je. Vrah přijde a mého přítele zabije. Zde Kant udělal zřejmě nějakou chybu.
Morální normy jsou tedy univerzální a současně nám přikazují konat dobro pro dobro samo. Může nám kategorický imperativ přikázat někdo druhý? Žádná autorita nám to nemůže přikázat, protože dobro konám pro dobro samo. Odkud se tedy morální normy berou? Pravidlo stanovuje náš vlastní rozum, ne vnější autoritou, ukládáme si je sami na základě naší vlastnosti myslet.
2 + 2 = 4 všichni dospějeme ke stejnému výsledku, i když počítáme každý sám (subjektivně). Já sám jsem poznal, že se nemůže krást, lhát, zabíjet, svým vlastním rozhodnutím. Dospíváme však ke stejným výsledkům, i když k nim docházíme jako subjekty (subjektivně). Kant je přesvědčen, že jeho koncepce neplatí jenom pro lidi, ale pro jakékoliv jiné rozumné bytosti ve vesmíru. Jakýkoliv rozum kdekoliv ve vesmíru dospěje k tomu, že 2 + 2 = 4. Stejně tak i morální pravidla: nezabiješ, nepokradeš,...
Problém: vždycky se ptáme, co by se stalo s lidským společenstvím, kdyby silnější bral slabšímu. Důsledky v lidské společnosti již podrobněji nezkoumá, nezabývá se jimi. Kde se vzalo to, že 2 + 2 = 4, když nebudeme vracet dluhy, rozpadne se lidská společnost. Kde se berou mravní zákony?
Smysluplnost činnosti. V reálném světě se dobro neuskutečňuje, nenaplňuje se v tomto světě, člověk není schopen dosáhnout svůj cíl (uspokojuje se po životě?)
Nepožádáš manželky bližního svého. Rozum x smyslové žádostivosti, které nás strhávají k jinému jednání. V pozemském životě je neustále rozpor mezi mravním zákonem a mezi naší žádostivostí. Ctnostný člověk nemusí být šťastný. Šťastní může být i zloděj, podvodník, vrah. Naplnění smyslu života: shoda štěstí a ctnosti, které nemohou být naplněny tady na zemi mohou být naplněny někde jinde. Důvod nemůže být naplněn, proto je požadována existence boha, záruka, že někdy v budoucnosti přijde k naplnění.

G. W. F. Hegel – dialektika pána raba, mravní význam práce, rozlišení individuální morálky a mravního stavu společnosti, mravní pokrok, stát jako uskutečnění mravnosti v dějinách . Význam dialektiky pro etiku.

II. semestr

G. W. F. Hegel, část 2. – odcizený vztah ke světu: k sobě samému, druhým lidem a přírodě – pojem odcizení, kořeny odcizení.


HEGEL
1770 – 1831
Vytýkal Kantovi, že jeho teorie morálky je příliš abstraktní. Není schopna vysvětlit vývoj morálky. Úkol: vysvětlit vývoj, změnu. Potřebujeme pevný bod, ze kterého bychom mohli vyjít: člověk. Co to je člověk? O všem můžeme pochybovat (Descartes), kromě jediného - našeho vlastního pochybování. Myšlení je evidentní samo o sobě (Cogito ergo sum). Podstata bytí je myšlení. Je zde jeden problém: Myslím, tedy jsem - chceme-li vyjít z myšlení jako nepochybného základu, narazím na časový paradox. Myslím: Jak vím, že jsem? Cogito ergo sum je velkým omylem. Jak můžu z pozice čistého rozumu poznat, zda existuje červené jablko, jak vím, že se mi nezdá? SOLIPSISMUS. Myšlení neustále běží v před, nic neulpívá.
Co jsem Já a co je svět?
Já - Nejá.
Přednáška č. 1
Při pokusu definovat, co je to člověk jsme zjistili, že nejsme schopni určit co je já a jediné, co se nám dává jsou žádostivosti, kterými jsme vybaveni (a vedou k vnějšímu světu). Podstatné je, že Já vychází z autonomní aktivity (já sám jsem aktivní, protože já sám to chci = kvůli sobě samému).
Já a nejá, mezi nimi je napětí, rozpor, který musím řešit právě svou aktivní. Jestliže jsem aktivní, je to proto, že mohu být aktivní. Předpoklady, abych byl aktivní:
motiv
fyzická schopnost působit na vnější přírodu
schopnost tvořivého myšlení (neděje se programově jako pohyb např. jednobuněčného živočicha)
V dějinách tomu tak většinou není. Vztah člověka k přírodě neprobíhá takto ideálně. Vystupuje zde důležitý faktor, že čl. není ve své činnosti svobodný, ale je podřízený jiným lidem. Základní určení člověka je určení člověka svobodného a autonomního. Co ho vede k tomu, aby přijímal nadvládu jiného člověka nad sebou samým? Člověk se rodí svobodný - Rousseau.
Aby vznikl vztah podřízení a nadvlády, musí zde být akt podřízení. U Hegela je vysvětleno: celý proces je procesem vzniku sebevědomí (poznání sebe sama). Co se stane, když se setkají takováto dvě vědomí? Snaží se subjektivizovat. Být subjektem, zdrojem aktivity.
Představte si, že tento akt je aktem, kdy se z válečných zajatců stávají otroci (jsme poraženi v boji a vítěz mi dává vybrat: buďto tě zabiji nebo se vzdáš - vzdát se lidství, staneš se nástrojem mých rukou a přání a já za to zachovám tvoji biologickou existenci. Buď zemře a potom se již nic neděje nebo se vzdá svého sebevědomí.)
Já pána \- NeJá - příroda
\\-
\KS \\\\\P.p.
\-
Já otrok (rab) -
Pán má představu, že by něco chtěl. Např. k večeři řízek (má ideu, chuť a chce, aby to tak bylo, aby se idea a touha uskutečnila. Už ji neuskutečním já, ale ve formě rozkazu (vůle) ji předávám rabovi. Protože se podrobil, pouští pánovu vůli do sebe sama, on se jí podrobuje. Slovo podrobuje se ji znamená, že ji bere za svou, vzdává se svého vědomí, pouští do něj pánovu vůli, ideji a je jako jeho vlastní. Uvnitř rabova já je část, která mu nenáleží. On se vzdal své vůle, svých představ a vzdal se pánovi. Tedy kus pánova já je v rabovi. Kdyby to tak nebylo, tak by byl mrtvý. A co se teď stane. On to přijal, podrobil se a dělá, co jemu nařízeno.
Člověk svou tvořivou prací uskutečňuje sebe sama, pozvedá se nad pouhou fyzickou existenci, tady to bude úplně jinak. On fyzicky dělá úplně totéž jako např. kuchař (z vnějšku se to jeví, jako když to dělá člověk svobodný, ale obsah je jiný. Je zde činné tělo a mozek raba. Ale nejsou činěny z mé vůle, ale uskutečňují pánovu ideu a jsou podrobeny pánově vůli. Tzn. když vytvořím ten kulturní statek, tak není uskutečněním mé představy a vůle, ale uskutečněním pánovy představy a pánovi vůl - svědectví pánovi moci nade mnou, pokora pánovi. Kdyby nebyl rabem, neudělal by to. Čím více bude rabem, tím více bude nenávidět, co udělal. Nepatří sobě samému. On patří pánovi. Vlastnit = užívat pouze ke svému prospěchu, tzn. užívám to pouze já. On svou vlastní mysl a tělo nemůže užívat pro sebe, poněvadž on nepatří sám sobě, tak mu nepatří ani proces uskutečňování pánovi představy.
V prvním případě je proces uskutečnění lidské činnosti, tak tento druhý proces je utvrzování, že patří celý pánovi - odpor k práci a činnosti vůbec (práce pro pána, pro kterou je znásilňován). Když se podíváme do dějin, tak při vzpourách bylo hlavním znakem ničení zámků, obrazů,...
Já se tady neuskutečňuji, v kulturním statku vidím něco, co mi nenáleží. Když to není moje, tak čí to je? Je to někoho jiného, někoho cizího. Je to proces, kdy se něco stává cizím (odcizení).
Jak můžu hledět na produkt, jako na něco cizího, když jsem ho udělal já? Protože nepatřím sobě, ale někomu jinému - odcizení sobě samému. Pánovi patří celé mé tělo a duše. Je možné, abychom byli cizí sami sobě, aby zde byl stav odcizení sobě samému. Díky tomu vznikla některá umělecká díla (Franz Kafka).
Díky tomu, že jsem pracoval, tak jsem potvrzoval svoje souznění s přírodou. Odcizení sebe sama je odcizení člověka přírodě. Člověk se poddává nějakému tlaku shora (pán) aby uspokojil svoje fyzické potřeby.
Dnešní vnější svět je uspokojením žádostivost - masový svět.
Pocit sounáležitosti (vědomí) se tvoří právě díky spolupráci (práce jednoho pro druhého). V tomto světě, právě proto že nemohu svobodně pracovat, tato možnost je zrušena. Vláda člověka nad člověkem znamená trojí odcizení:
odcizení sobě samému
odcizení přírodě
odcizení ostatním lidem.
Člověk díky tomu, že se podřídil jednomu pánovi ztratil možnost vytvořit vztah k ostatním lidem.
Jakmile se jednou stanu rabem, přijmu manipulaci, ztratím schopnost navázat vztahy s druhými lidmi (přítomnost cizí moci ve mně).
Na jedné straně rab patří sobě samému. Ale kdo postavil všechny ty chrámy a paláce? Pán vydal pouze rozkaz. Pán by musel říkat: a teď zvedni pravou ruku do výšky půl metru,... Pán vydá pouze všeobecný rozkaz. Konkrétní provedení činnosti je na rabovi. Netvoří pro sebe, ze své vůle, ale přece jen tvoří. Je to dvojaký vztah k výkonu i výsledku činnosti, kterou provádí rab. Dochází k uvědomění si sebe sama - ocenění sebe sama - když pán hledí na výsledek mé činnosti (dvojaký pohled). Pán pouze spotřebovává, jakto že pán je pánem? Poněvadž jeho rozkaz je uskutečněn, sní řízek,... Potvrzuje sebe sama, že umrtvuje ostatní svět, neguje výsledky rabovi práce, že je užívá, nikoliv netvoří. Rabové si uvědomují, že jsou tvůrci veškeré kultury. Tam stačí pouze pochopení, že my jsme ti tvůrci a tím se zbavíme těch pánů. Vztah je tady rozporný.
Záleží, do jaké míry je rab rabem. V americkém otrokářství byli otroci degradováni na biologické přežívání.
V čem je rab svoboden? V uspokojování nejzákladnějších fyzických potřeb. To je jediná oblast, která zůstává rabovi jako jeho vlastní. Vše ostatní je mu odebráno a zůstává mu pouze tento základ.
Vzniká zde ještě celá řady zajímavých vztahů. V tvořivém vztahu k přírodě se člověk realizuje ale spojuje se i s druhými lidmi. Odcizený člověk ztratil tuto možnost transcedence. Může se ztotožnit s pánem, smysl své existence může nalézt v tom, že slouží pánovi (slouží moci nad sebou). Toto ztotožnění je motivováno pohledem na pánovu vůli, jako na něco správného, co má být (tzn. pánova vůle je dobré). Já jsem-li jiný než pán, jsem zlý. Může být rab zcela totožný s pánovou vůlí? Nikoliv. Nikdy se mu to nemůže podařit, vždy vzniká mezera, rozdíl a ten je dokladem jeho špatnosti. Vniká do bludného kruhu, on se od pána liší, tzn. že je zlo, být je provinění (svou vlastní existenci chápe jako provinění). Odlišení je zlo. Vyvolává další a další pocity viny. Nikdy nemůže mezi nimi autentický vztah, vztah přátelství.
Identita pánova Já. Jak ví čím je? On je moc, on o ní opírá svoji totožnost. Když se rabové bouří, ohrožují pánovu identitu. Ohrožují podstatu jejich existence. Proto každý pokus raba o emancipaci je provázen bouřlivou reakcí ze strany pána. Tak jak rab má rab vybudovaný svůj poddaný charakter, tak pán má vybudován svůj charakter pána.
– 3. Karel Marx – překonání odcizení v kontextu historického materialismu; člověk jako předmětná, předmětně praktická bytost a jako bytost společenská, život jako proces – činnost a jako způsob sebekonstituování individua jakožto člověka, činnost vlastní a ne-vlastní = nesvobodná jako základ koncepce odcizení a sebeodcizení člověka; význam techniky.


Karel Marx
(1818 -1883)

BBC prováděla průzkum, koho veřejnost považuje za nejlepšího myslitele tohoto tisíciletí. Na prvním místě se objevil Karel Marx.
Dvacáté století je Marxem poznamenáno celkem výrazně a v myšlení bude patřit Marxovi i 21. století. Jeho knihy se u nás vyřazují z knihoven, a zachází se s ním jako s mrtvým psem.
Obrovská povstání, revoluce, která se k Marxovi hlásila, svět radikálně proměňují. Šíří se všeobecné hlasovací právo. Revoluce, které se odehrály v jeho jménu změnily tvář světa (např. Čína), ale tam, kde se hlásají Marxovi ideje, se v praxi většinou nikdy realizace těchto idejí nedosáhne.
Marx se narodil v Německu, v části Porýní, platil zde Napoleonský občanský zákoník, který byl dokonalejší (lidská práva a svobody) než ostatní zákony platící v ostatních částech. Současně ale s tím, jak se v Německu rozvíjí kapitalistické podnikání a průmysl, narůstají sociální rozpory. Objevují se na scéně velmi razantně na periferiích měst a ostatních místech, jejich život je redukován na přežívání v podmínkách, které si dnes nedovedeme ani představit (otřesný stav v továrnách, ve kterých 12 hodin denně pracovaly děti ve věku od 5ti let, a to zejména proto, aby se uživily). Proletariát není jen ubohá trpící masa (určená pouze k tomu, aby pracovala), ale i síla bohatých (většinou feudálů). Jakto, že takové množství lidí je utlačováno takovouto menšinou? Jakto, že lidé znají celý život jen dřinu, pracující pouze proto, aby se najedli? V čem to tedy je, co k tomu vede? Je to milionová vrstva ve všech státech, která se často bouří a bojují za svá práva.
Myslitelé té doby na tuto skutečnost reagují (např. Mark Owen - jesle a mateřská školka, Saint - Simon: nechal se budit sluhou slovy pane vstávejte, čekají vás velké věci, snažil se o sociální reformaci). Reagují na tento veliký rozpor doby.
Manchesterský kapitalismus: Irové - potlačovaný národ, závislý na bramborách. MK řekl, všechno vyřeší volný trh. Lidé ztratili zdroj obživy a velké množství jich zemřelo hladem. Nechte věcem volný průběh, ať to zařídí trh! Nemoci, zápach, špatné životní podmínky. Ale přitom: podnikatel na tuto situaci mohl říct, že i zde se dají pořád vydělat velké peníze. Nemyslíme všichni stejně.
Marx se rodí do této doby. Je zde tradice osvícenské filosofie, jeho otec měl bohatou knihovnu. Marx má v 17ti přečteného celého Voltaira, byl vychován v duchu osvícenských myšlenek. Na počátku své dráhy a pod vlivem svého otce následuje stejnou kariéru a začíná studovat práva. Klade si otázku, co je to spravedlnost, která je upravena v zákonech.
Kant: morálka stojí nad zákony. Ve filosofii a teoriích se věřilo, že právo vyjadřuje dobro, panovník vládne pro dobro. Kantovy úvahy se vytratí v okamžiku, kdy se dotknu reality, která je rozmanitá.
Současně se změnami systémů (Antika,... osvícenství) se mění i právo, to co může být v jedné době považováno za spravedlivé se v jiném může jevit jako zosobnění zla. Marx se přiklání k Hegelovi a jeho filosofii, která je vývojová. Boj protikladů je příčinou dění. Svět se děje proto, že jsou zde protikladné síly. Dialektická triáda: teze, antiteze, syntéza. Díky tomu je možnost vývoje. Máme logický filosofický systém, který vysvětluje vývoj dějin. Předcházející myšlení o společnosti: dějiny tvoří velké osobnosti, jsou to dějiny velkých postav a panovníků. Dějiny tvoří to, pro co se rozhodl Karel IV.
1. nemáme filosofii dějin, hledáme nějakou zákonitost, pravidlo, které řídí dějinný vývoj (je nahodilý). Např. Napoleon měl žaludeční potíže, proto prohrál bitvu u Waterloo, Aristoteles se špatně vyspal, nenapadla