Prednasky

stliže zabavím majetek mám nepřátele na celé generace. Ukazuje se, že politik se nemůže ani chovat jinak, protože reálné vlastnosti světa mu to ani nedovolí. Hybná síla dějin se ukazuje jako touha po majetku a po moci, jako soukromý zájem.
To je situace Itálie jako takové. Musíme přečíst ještě druhou práci: Rozpravu, zabývající se situací v samotném městském státu. Zjišťuje to, co bylo v tehdejší době do očí, kde městský stát je rozlomen na stav šlechty a stav lidu. Toto nepřátelství vede k boji. Proč vede k tomuto boji? Musíme se podívat na strukturu zájmů a získávání bohatství. Stav lidu získávají své bohatství tím, že pracují. Stav šlechty tím, že lidu ukládá daně. Lid vytváří bohatství a část svého bohatství musí odvádět šlechtě. Zájem šlechty je to, aby daně byly co nejvyšší, aby si mohli užívat. Na druhé straně, když se zeptáme svých rodičů, jaké daně by chtěli platit, pak řeknou žádné. To jsou dva nesmiřitelné zájmy. Na co potřebuje obchodník šlechtu? Na nic, on si stačí sám. Ona získává majetek jenom proto, že má moc.
Cíl: svrhnout vládu šlechty. Lidé po vydobytí svobody cítí, že mohou dělat co chtějí. Všechna omezení jsou pryč. Tím se však dostáváme do stavu chaosu, kdy každý bude dělat, co chce. Nikdo není bezpečný svým životem ani majetkem. Volá se po tom, kdo to vše napraví, kdo nás z tohoto chaosu zachrání. Opět je nastolena diktatura silného jedince, který ho zachrání. Aby mu byli jeho pracovníci věrni, začne jim dávat určitá privilegia (např. půdu). Takto vznikal i vývoj komunistických stran. Vytváří se opět vrstva aristokratů, která získává opět podíl na moci. Nastoluje svou vládu = oligarchie.
Monarchie - republika - oligarchie.
Zvyšují daně, nastává nová revoluce, vláda je svržena,... A tak pořád dokola = bludný kruh. Toto je objev Machiavelliho. Protikladné zájmy vedou k boji, které jsou motorem dění. Vychází z Hérakleitova pojetí pohybu jako boj protikladů. Toto kolo dějin je možné zastavit. A to nastolením republiky. Chyba stale ve špatném pochopení svobody. Svoboda neznamená, že každý bude dělat to, co chce. Tím zůstaneme v říši svobody. Republika je podle něj stabilnější systém a mírumilovnější než jakákoliv jiná forma vlády. Pravidla hry, která jsou pro všechny stejná.
Šlechta může na válce vydělat. Náklady nese lid a v případě vítězství zisk shrábne šlechta.
Machiavelli si ještě není vědom masové manipulace (fašismus), sdělovací prostředky v jeho době ještě neexistovali. Pokud lid nevěří sám sobě, nastolí tyranidu. Takto nastolená vláda jednoho nutně vede i imperialismu (snaha o dobývání cizích území). Tyran získává moc, dokáže-li získat přízeň lidu, když získává bohatství. To lze však získat jen odněkud jinud - např. zabráním jiného území. To znamená, když lid nedokáže vládnout sám, zvolí tyrana a to vede k imperialismu.
Podle Machiavelliho by měla být pouze republika. Celá kniha Vladař je napsána jako respekt k tomu, co je možné. Není však cílem Machiavelliho!!! Ukazuje nám spíše různé důsledky, ke kterým by mohlo za dané situace dojít.
Závěr: byla to pravda v jeho době. My se nacházíme v jiném kontextu, kdy máme zbraně hromadného ničení. Platila tedy až do teďka, ale dnes již neplatí. Politikové se však této skutečnosti nepřizpůsobili a chovají se pořád stejně.


Thomas Hobbes
1588 - 1679
Děláme krok z konce renesance do počátku novověku. Hlavní jeho spis: Leviatan. Hobbes je nominalista, narozdíl od Aristotela nebo Machiavelliho není jeho východiskem obec, ale čisté individuum, jedinec. Co způsobuje, že lidé jsou spojovány do určitých celků. Aristotelés: Zoon politikon. Podnikání a konkurence rozbíjí obec. Skupinová identita (náboženská, politická).
Puritáni - jsou přesvědčeni, že je nutné žít podle výkladu Bible. Náboženství nespojuje lidské skupiny, ale spíše je rozbíjí. Zanáší do obce válku. Náboženství již tedy neintegruje, nespojuje. Politická příslušnost byla spojena s náboženstvím. Roste kapitalismus. Jeho dílo bylo v Anglii zavrhnuto, bylo spáleno veřejně katem v Oxfordu.
Vytvořil teorii přirozeného stavu. Co je nám vnitřně vlastní není žít ve státu, ale život nezávislých lidí. Jedinec jako individuum. Jsem jen já sám. Má význam dobro, zlo, nezabiješ? Dobré je, když se mi daří dosahovat svého prospěchu a zlo opak. Tyto pojmy nemohou mít tedy žádný morální význam. Každý člověk bude tedy usilovat o maximalizaci svého osobního prospěchu. Co vlastně je pro mě nezbytné, abych přežil? Obydlí, základní potřeby (jídlo, pití, teplo). Jedna možnost: pokácím les, postavím srub a budu tam pěstovat obilí. To je velmi namáhavá a zdlouhavá cesta. 2. možnost: jeden seje a sází. Druhý nic nedělá, počká až druhému vzejde úroda a tu mu ukradne. Z hlediska maximalizace osobního prospěchu nedělám nic neracionálního.
Dále moje síly dávají omezenou možnost množství toho, co mohu vypěstovat. Když to lidem seberu, tak mám neomezenou možnost. To je logika válečníka (obrat lidi o co se dá). Když jsem jenom já a přijdu a seberu Vám vaši úrodu, tak je to dobro. Primární je nezávislé individuum, které bojuje ve svůj vlastní prospěch. Tento stav má jeden nepříjemný důsledek. Všichni víme, že jsem ohroženi aktivitou nájezdníků a že je lepší sklízet než sázet. Tedy "sazeči" se ozbrojují, aby bránili svůj majetek. To vede k boji každého proti každému. Člověk je schopen vypěstovat více, než je pro něj potřebné k přežití. Nadvýrobek vede k nevolnictví - musím odevzdat. Tento vztah je pro všechny nepříjemný. Ve válce si nemůžeme být jisti svým životem. Ani silák. Dnes je silný, zítra se slabší spojí a porazí je. Nikdo by si nemohl být jist svým bezpečím a životem. V tomto vztahu není uspokojována základní lidská potřeba: uchovat si život.
Svět, ve kterém si dělám co chci, si nejsem jist svým životem. Nevýhody převyšují výhody. Lidé se zříkají svévole a tvoří instituci, organizaci a pověří ji tím, aby dbala na dodržování zákonů, aby zastavila válku všech proti všem. Příklad: jdu do obchodu, jdu si koupit auto. Je dobré? Prodavač ho vychválí, chce ho prodat co nejdráž. Naopak kupující co nejlevněji. Kdyby záleželo na individuích: došel bych s penězi. Prodavač to zjistí a pro něj je výhodnější mi ty peníze sebrat. Naopak já, proč bych mu za auto platil, když jsem silnější? Tento vztah je konfliktní. I u nás: u Číňanů nekvalitní zboží, které se za 14 dnů rozpadne.
Musí zde být síla, moc, která nás donutí, abychom prodávali kvalitní zboží, abychom se nezabíjeli na potkání. Je zde monopol na násilí, stát si vyhrazují jediný právo síly. Obec se stává nám nadřazenou silou, která je pro nás užitečná. Nevyjadřuje to však naši přirozenost. Stát vyjadřuje nezbytné podmínky pro maximalizaci našeho zisku. Nic víc. Žít ve státu není pro mě přirozené. Teprve v takovéto instituci mají smysl: nepokradeš,... ve smyslu jakési společenské smlouvy.
Jestliže zlo není obsaženo v lidské přirozenosti, tak zlo vzniká až v mezilidských vztazích. Vypovídá o našich vzájemných vztazích. Z pohledu státu na jedince je důležité, aby v lidech byly pěstovány vlastnosti, příznivé pro chod státu. Také je nutné lidi přesvědčit, že jeho chod, existence je žádoucí. Morálka a náboženství jsou nástroje státu, pomocí nichž udržuje klid a mír ve společnosti, státu.
Náboženství v téhle době není to, co lidi spojuje, ale co lidi rozděluje. Nezastavuje boj všech proti všem, ale spíše ho živí. Musí být podrobeno státní moci.
Hobbes je hlasatelem státního absolutismu. Je zdůvodněn naprosto pragmaticky, je potřebný proto, abychom se nepobili. Lidé potřebují autoritu, sílu k tomu, aby vůbec spolu mohli žít. Proto jejich soužití je možné za podmínky, že jsou donuceni silou ke společnému žití. Stát, náboženství, morálka je přijímána jen z důvodu jejich užitečnosti pro individuum a spolčenost.
Stát zajišťuje mír mezi občany. Panovník má nárok na svou funkci pouze po dobu, kdy plní svou funkci: udržovat stát, mír mezi lidmi. V okamžiku, kdy tuto funkci neplní by měl být sesazen.
Prioritním zájmem individua je maximalizace jeho prospěchu, vede k válce všech proti všem, což snižuje náš osobní prospěch. Existence státu neruší základní motiv, ale vytváří mu hranice a pravidla, aby toto sledování osobního prospěchu nevedlo k válce všech proti všem. Individuum nepřijímá svět jaký je. Individuum chápe stát jako svůj prospěch, prostředek ke svému prospěchu. Svoboda jedince končí tam, kde zažíná svoboda druhého. Sledování osobního prospěchu vytváří motor společnosti, stát ho nemůže zastavit, ale spíše mu určit mantinely, pravidla hry a nad nimi bdít.
Pokud nebudeme sdílet společné morální hodnoty, musí tady být síla. Když potkám lva, který je nažraný, tak si mě nevšimne. Když potkám člověka, který je nažraný, bude chtít ještě něco navíc. Přirozený stát, který Hobbes popisuje je pouze myšlenkový experiment, je to stát který nikdy nebyl a nebude. Neodpovídá lidské přirozenosti. Neznamená to, že bychom jej měli zavrhnout. Čím méně budeme mít společných morálních hodnot, tím více tu musí být násilí (soudy, policie,...). Jeho kniha byla spálena z důvodu jeho názoru na náboženství jako jednoho z prostředků.

Protestantská etika – otázka spasení a podnikatelských ctností, trh jako nový morální jev, nová dimenze individualismu a rozpornost dobra.

Max WEBER
Protestantská etika a duch kapitalismu
V kapitalismu nemáme peníze proto, abychom zbohatli, koupili si drahé věci, ale jsou smyslem o sobě. Nesmí se utratit, ale znovuinvestovat.
Mapuje 16. století, analyzuje údaje, které jsou obsaženy v dokumentech. Švýcarsko, Holandsko, Anglie, USA - z hodnotového hlediska jsou charakterizovány protestantským náboženstvím.
Le Goff
Delumeau
Dva představitelé francouzská historické školy. Námitky proti Weberovy. Zlepšením hospodářských poměrů se mění hodnoty společnosti.
Být na zemi je zanedbatelné, člověk se musí připravovat na život, který bude následovat. Když už jsme tady, tak to musí mít nějaký důvod. My jsme povoláni k tomu, abychom byli tady na zemi. Jsme povoláni, abychom plnili nějaký účel, úkol. Jsem jednou učitel (a toto povolání se dědí) tak důvodem je, abych co nejlépe vykonával to, čím jsem povolán Bohem - učit. Bůh tak rozhodl. Měnit povolání je nežádoucí, je to hřích proti boží vůli.
Spor o predestinaci (před určením): my jsme tady proto, abychom plnili úkol na zemi, který nám zadal Bůh. 1. závěr: úspěšnost povolání se měří majetkem, mocí. Tzn. bohatí jsou vyvolení, chudí jsou zatracení Bohem. Job - není to 100 % není to konečné stanovisko. Dnes jsem bohatí, ale zítra to může být jinak, přijde bouřka a všechny lodě se potopí.
Jsme bohatí a Bůh nás může svrhnout tak, že budeme chudí.
Jsme chudí, když neztrácíme víru, může se stát, že zbohatneme.
Toto je vznik kapitalismu, tržního systému.
Jsi-li bohatý, musíš pracovat dál, aby tě bůh nesvrhl. Jde tedy o naprostou aktivitu, dynamiku. Zahálka se stává hříchem. V duchu této protestantské etiky se jakákoliv zahálka stává hříchem. V Anglii po nástupu protestantské etiky zmizelo umění (bylo považováno za zahálku). Měřítkem úspěchu jsou peníze a naším posláním je rozmnožovat bohatství, ne abychom si ho tady užili.
Dadák, dědeček měl firmu na pražení kávy. Já jsem se narodil do rodiny, která se zabývá pražením kávy, mým posláním je se této práci věnovat. Vydělané peníze nemohu utratit proto, abychom je utratili. Když je vydělám, musím je investovat zpátky do svého povolání, do své firmy. To je Boží příkaz, abychom je zpátky investovali a neutratili za blahobyt.
Toto je v počátcích velmi účinný psychologický systém motivace ke stabilitě kapitalistického systému.
Duch protestantismu vede k: Pocit osamělosti a hořkosti. Člověk je v neustálé nejistotě. Strach. Jsem jenom já a Bůh. Atmosféra osamělosti, člověk může spoléhat pouze na sebe a na svoje vlastní síly.
Tvrdost vůči druhým lidem. Dříve před kostelem seděli žebráci. Protestantský podnikatel je nemůže dát žebrákovi, žádná almužna. On je poslán, aby je utratil za své podnikání. Dokonce nemůže jít ani do divadla. Zabyl by čas, kdy by mohl pracovat, vydělat peníze (time is money). Kdybych utratil penci ze divadlo nebo žebráka, vzdal bych se ne 1 pence, ale dalších pencí, které bych mohl v budoucnosti dále rozmnožit. 1 Pence v sobě obsahuje embrya budoucích centů, když je utratím, tak toto embryo zabiji. Je to hrozný hřích.
Kdybych peníze uložil na knížku, peníze by mi přinesly nějakou částku.
Dodržování tohoto kodexu je vysvětlován pragmaticky: může to být hřích před bohem, ale také jsme zabyly tato embrya budoucích peněz.
Chceme-li podnikat, potřebujeme podnikat. Abychom jej dostali, musí se žadatel zdát poctivým a důvěryhodným. Je užitečné být považován za poctivého, ale jenom tolik, abychom byli hodni získání úvěru. Všechno je velmi pragmaticky zakotveno (ne víc, ale jenom tolik, kolik je potřeba). Jak získat takové postavení ve společnosti? Když mám peníze, založím fond (vybavím knihovnu Carnegie hool). Ale tajně. Lidé budou tápat, co za mecenáše zařídil tutu knihovnu. Já se zasloužím, aby se lidé jakoby náhodou dozvěděli, že jsem to právě já. Tím si zasloužím uznání společnosti (jsem úspěšný, bohatý, ale hlavně skrovný).
Akumulace materiálu, peněz v kapitalismu nemá hranice.
Ve vztahu k dělníku platí stejná teorie jako pro podnikatele, práci mi uložil bůh. Je to výhodnější motivační systém než peníze. Málo peněz nemotivuje, velké množství peněz vede k tomu, že člověk nemá zájem na vyšší výkon. On si nepotřebuje vydělat více, než potřebuje k zabezpečení rodiny a ke svému blahobytu.
Francouzské osvícenství – síla rozumu a význam svobody, význam výchovy a zákonů pro morálku společnosti, etika jako politická kritika, problém přirozenosti člověka, spor o etický význam orientace na vlastní zájmy.

Osvícenství
J. J. Rousseau
Všude rostou společenské zdroje, rozv9íjí se obchod, průmysl, podnikání. Zdroj svého sebevědomí si dobře uvědomují a dávají ho taká zřetelně najevo.
Encyklopedie umění, věd a řemesel - Diderot, který tuto práci více jak 20 let organizoval. Nakladatel se bál reakce panovníka a církve, část hesel vystříhal a vydal Encyklopedii s tím, že tam chybí půl odstavce. Vydávalo se to v podmínkách jakési poloilegality. Je to manifest nového sebevědomí. V intelektuální oblasti to má odraz: "Odvaž se poznat". Veškerá poznání o světě si do této doby monopolizuje církev: nemáte co myslet, pravdu vás sděluje autorita (církev), vy nemáte co přemýšlet, co bude. Osvícenství: nepřijímej nic nekriticky, neboj se uvažovat svým rozumem. Je to kritická schopnost: ničemu nevěř, dokud se vlastním myšlením nepřesvědčíš, že je to správné.
Zboření stávajících autorit a dogmat (všechna tvrzení o feudální hierarchii,...). Osvícenský rozum se snaží dokázat, že stávající feudální systém je nespravedlivý a nerovný.
Čím je třetí svat? Ničím. Čím bude třetí stav? Ničím. Vyšší se nám zdají vyšší jenom proto, že jsme na kolenou.
Rozum je schopen najít takové uspořádání ve společnosti, kde by platily 3 základní motivy: svoboda, rovnost, bratrství. Ne proto, že si to někdo tak vyspekuluje (např. Platon), ale pozná přirozený řád světa a přirozené uspořádání společnosti, které z toho vyplývá. Podle toho uspořádáme společnost.
Problém: tvrzení, že jsou lidé, kteří mají schopnost poznat skutečnost, jaká má být a druzí, kteří tuto schopnost nemají. Rozdělení lidí na osvícené a neosvícené, vychovatele a vychovávané (ti kteří mají tuto schopnost poznat a ti, kteří ji nemějí). Osvícenci věří ve schopnost výchovy (zkušeností, v určitých podmínkách). Ve spatných podmínkách budou pouze špatní lidé, když tyto podmínky změníme, budou lidé dobří (v dobrých podmínkách - dobří lidé) - jako prase, které se válí ve svých fekáliích, protože nemá dost místa pro svoji čistotu (vlastní analogie).
Osvícenská atmosféra: rozvoj vědy, techniky,... Roste sebevědomí 3tího stavu, vede ke zlepšování civilizace. Rousseau říká, že rozvoj civilizace vede ke zhoršení a úpadku člověka.
Rousseau nešel s dave, jeho myšlenka vzbudila překvapení. Co je příčinou? Líčí přirozený stav jako stav rajské nevinnosti, žijící v přírodě. Nemluví zde o soukromém vlastnictví (Hobbes), jako živočich, žijící bezprostředně s přírodou. Lidé takto nevinně žít nemohou. Musí se spojovat, aby zabezpečili svůj život. Z rajského života (nevinného) musí přijít k zemědělství. Nezbývá nám nic jiného, než obdělávat pole a žít z toho, co nám pole přináší. Ale jen určitá část půdy může být zemědělsky obhospodařována. Tak, to je první věc - omezení rozsahu vhodné půdy.
2. aby se každý člověk uživil, potřebuje 1/2 výměry půdy. Človíček 1 se rozhodl, že půdu si vezme do soukromého vlastnictví, natluče tam kůly a řekne: toto je mé (pro mé výlučné využívání, vylučuje z využívání ostatní lidi) a lidé byli tak hloupí, že mu kůle nevytrhali: půda patří všem, to si lidé neuvědomili.
Prvnímu taky nemusí zůstat nic, 2. mu vezme třeba všechno a on se nebrání. Nastává problém, nemá se čím živit.
2hámožnost Uvědomí si nespravedlnost tohoto aktu, ta půda je tady od věků, jakým právem si přivlastňuje půdu. Nastává revoluce: všechno patří všem. To se také nestalo. Násilí vytvořilo otroky a zbabělost otroků udržuje otroctví, bojí se vzbouřit. Umřít hladem nechtějí. Zbývá jím 3tí možnost. Přijdou za vlastníkem, řeknou: my se vzdáváme své svobody a budeme tvými nevolníky, ty nám přenecháš část, z toho co vytvoříme, abychom mohli přežít.
Stačí abychom vlastnili něco, co je podmínkou života a ten první za námi přijde sám, protože potřebuje přežít (život je pro něj důležitější).
Co potřebujeme: vzduch k dýchání, všechno je zamořeno (konzervy vzduchu, centrální systém zásobování), který ovládá 1 člověk, který má totalitní moc ve společnosti. Stačí jenom trošičku utáhnou kohoutky. Jakmile se staneme vlastníky podmínek života druhých lidí, ti se rádi vzdají své svobody, aby přežili. Stav rovnosti a bratrství je zrušen, nastupuje nerovnost. Příčinou je vznik soukromého vlastnictví, kdy jeden má tolik, aby mohl ovládat druhé a druhý tak málo, že musí prodávat svou svobodu.
Může tady být i systém přímého nevolnictví: zajetí ve válce. Tito musí být drženi v železech, protože se mohou vzbouřit a utéci. Rousseau - smlouva, která je uzavřena pod nátlakem nemůže být považována za platnou. Je uzavřena pod nátlakem - mezi soukromým vlastníkem a poddanými trvá vztah napětí, násilí je v tom, že já vás nutím, abyste se stali mými poddanými.
Jak je to možné, každý se rodí svobodný, nikdo nemá na čele vypáleno, že jsem např. uprchlík otroka. Všechny nahé děti: nepoznáme, které se narodilo otrokovi nebo králi. Všichni jsme si rovni, ale v realitě to tak není. Všichni jsou svobodní, ale všude jsou řetězy. Rousseau odpovídá, že je to dáno soukromým vlastnictvím.
Lidé se rodí svobodní, ale všude jsou v okovech.
Soukromých vlastníků bude vždycky méně než nevlastníků - vypadá to jako pyramida. Soukromých vlastníků je pouhá hrstka, nevolníků je mnohem více. Kdyby spoléhala jenom na svou vlastní sílu, tak by o vlastnictví došla. Zřizuje zákony, které ochraňují vlastnickou elitu. Zákony nebyly diktovány obecným zájmem, ale zájmem malé skupiny. Armáda má chránit pouze tyto zájmy těchto soukromých vlastníků. To je hlavní funkcí státu, založeném na soukromém vlastnictví.
Proč vzniká válka? Voják německý francouzského nezná, nic proti němu nemá. Proč se ti vojáci ve válkách zabíjejí? Protože je k tomu nutí stát, oni tam nejsou ze své svobodné vůle. Proč se válčí? Kvůli půdě. Všechny feudální války jsou vedeny kvůli území, aby si vlastníci rozšířili své vlastnictví, aby mohli ovládat více půdy. Soukromí vlastníci jsou chamtiví a chtějí více. Vítěz ukořistí ještě o kousek více půdy, zvětší svoji moc a majetek. Proto je rozvoj civilizace příčinou neštěstí.
Na Hobbesovu teorii Rousseau říká: lid se vzdává své svobody u H., aby ho král chránil. Král je ale ani nechrání, ale ani než