Přednášky

ÚVOD DO STUDIA SOCIOEKONOMICKÁ GEOGRAFIE
vznik Geografie
Již v období antického Řecka se z původně všezahrnující filosofie (lásce k moudrosti) jako jedna z prvních disciplín vyčlenila geografie. Konkrétně to byl řecký učenec Eratosthénes, který ve 2 století př. n. l. pro schématické znázornění území, zaznamenávání v něm probíhajících změn a vytvoření souboru informací o nich zavedl název geografie. Vlastní pojem je spojením řeckého slova geos – Země a grafie – popis.
Z nejstarší jednotné vědy geografie se posléze oddělila kosmografie (astronomie), geologie a historie, takže geografii zůstala krajinná sféra jako celek (vedle toho se pochopitelně pro dílčí objekty a aspekty jejich vědeckého poznání vydělila fyzika, matematika, geometrie). Členění (strukturalizace) věd však probíhalo i směrem dovnitř, takže poměrně rychle se samotná geografie rozdělila na obecnou, regionální a kartografii (sebeprimitivnější zobrazování zemského povrchu se stalo základem pozdější kartografie (geografické k. x od k. technické), která je tak od počátku spojena s geografii jako její nejdůležitější metoda (kartografická metoda, analýza).
Antická geografie ovlivňovala vývoj geografického myšlení prakticky až do 17. století. Strabó u antické geografie hodnotí obrovský význam pro život společnosti a způsob vládnutí. Vedle toho evropskou geografii významně ovlivnila také arabská geografie. Významnou historickou éru ve vývoji geografie dále představuje období zeměpisných objevů.
Počátky moderní geografie většinou klademe do 19. století (A. Humboldt (1769-1859 – všezahrnující geografie), K. Ritter (1779-1859), F.Ratzel (1844-1904 – zakladatel antropogeografie), P.Vidal de la Blache (1843-1918 – geografie člověka - géographie l´humaine), A. Hettner (1859-1941 – popisný obor studující jenom prostorové uspořádání (inventarizace geografického rozmístění jevů). Geografie skutečně moderní je ovšem spojena až s využitím empirického analytického a syntetického způsobu geografického popisu (geografická analýza, syntéza), s kvantifikací a kvantitativními přístupy například až k prognóze (aplikace matematicko-statistických metod, modelování).
Ve vývoji moderní geografie můžeme ovšem zachytit i období pokusů o generalizaci nebo systemizaci různorodých jevů, jenž je bezprostředně spojeno s poznáním pravidelností a zákonitostí v rozmístění, prostorovém uspořádání objektů či jevů (geografie jako hledání příčin a souvislostí mezi obecným, zákonitým x regionálním - zvláštním, specifickým x jedinečným, unikátním). Dalším vývojovým krokem je například etapa zdůrazňující studium kauzality prostorového chování (vztahy a podmíněnosti). Poslednímu období zatím jednoznačně vévodí ekologizace geografického myšlení.
Kromě ryze pozitivního rozvoje poznání (spojeného třeba i se vznikem geografických škol) se však ve vývoji geografie objevuje i její zneužití. Bylo tomu tak např. v případě využití principů geografického determinismu pro geopolitické ideje rasismu a nacismu (podstatou geografického determinismu je představa o určující roli přírodního prostředí na chování a duševní vyspělost lidské společnosti). Za představitele geografického determinismu často bývá pokládán F. Ratzel, za autora myšlenek geopolitiky pak T. Malthus (populační zákon a aplikace tzv. sociálního darwinismu). Naopak představa, že se člověk již hominizačním procesem vymanil z předurčení (příčinné podmíněnosti) na územních podmínkách je nosnou ideou pro geografický indeterminismus, který uplatňoval např. Vidal de la Blache aj. (při využití představ Voltaira). Jeho filosofickou aplikací byl posibilismus (filosofie, podle níž je rozmístění a chování lidí na Zemi přizpůsobeno geografickému prostředí, ovšem člověk má možnost výběru nebo může toto přírodní prostředí sám ovlivnit).

2. HISTORIE GEOGRAFICKÉHO MYŠLENÍ - GEOGRAFICKÉ ŠKOLY
anglosaská
- klade důraz na ekonomické a lokalizační prostředí, rozvoj států, měst a sídel - W.A.Zelinski, J.I.Clark, P.Haggett.. Vyniká masovým použitím kvantitativních metod (přístupů) s využitím počítače. Metodologicky je dobře postavena, ale vytvořené teorie jsou často dosti jednostranně podmíněné, takže obecně nepřijaté.
francouzská
- klade důraz na komplexní popis regionů – Vidal de la Blache, Demangeon (Zeměpis světa), J. Brunhes, a humain geographie (gg. člověka) - zejména jeho chování a pocity k prostředí (rozhodující jsou historické, etnografické, kulturní a ekonomické faktory).
německá
- je zde používán termín antropogeographie. Němečtí geografové nejen zpočátku přispěli k řešení otázek vlivu prostředí na uspořádání ekonomického prostoru (lokalizační teorie), ale i jeho vlivu na formování lidí a národů (geografický determinismus). Předností školy je zejména preciznost, rigoróznost.
rusko-sovětsko-ruská
- původní důraz kladen na přírodní prostředí. Po upřednostňování otázek exploatace území a problematiky prostorové organizace výroby, což je dodnes platný princip územně výrobních komplexů (N.N.Kolosovskij) došlo k přehnané jednostrannosti. Geografické myšlení doznalo některých ideologických deformací (odmítání gg. rekreace, sociologických metod apod.).
SOCIOEKONOMICKÁ (hospodářská a sociální) GEOGRAFIE
1. a) DEFINICE SOCIOEKONOMICKÉ GEOGRAFIE
Z mnohých definic či vymezení uveďme následující:
Socioekonomická geografie studuje formování, fungování a vývoj sociálních, kulturních a ekonomických prvků, složek, jevů či procesů v prostoru (jev – část procesu či prvku) nebo socioekonomická geografie studuje diferenciaci, integraci a organizaci prostorových socioekonomických prvků v krajinné sféře.
V obou definicích vystupuje prostor, resp. prostorový aspekt nebo pojetí, charakteristické pro celou skupinu vědních disciplín (geografických, prostorových, regionálních). Při poznávání těchto aspektů jednotlivých jevů se uplatňuje základní princip těchto věd, jak jej pro prostorovou ekonomiku formuloval Samuelson, který zní: Ekonomické zákony platí pouze v průměru, nikoliv jako jednotlivé prostorové vztahy. V případě geografie to znamená, že obecné projevy prostorového vývoje a fungování regionů lze předpokládat mnohem lépe, než změny uskutečněné v konkrétních teritoriálních případech.
b) STRUKTURA SOCIOEKONOMICKÉ GEOGRAFIE
Dílčí disciplíny socioekonomické geografie:
– geografie obyvatelstva a sídel (představuje páteř celého systému)
– geografie ekonomická (často dále členěna na část výrobní a nevýrobní)
geografie politická (orientující se na politické a správní struktury)
(dodnes není obecná shoda, zda ji zařadit mezi dílčí disciplíny socioekonomické geografie nebo na její úroveň )
c) ROZDÍLNOST PROSTOROVÉHO, REGIONÁLNÍHO A ÚZEMNÍHO
Soubor problémů, které stojí v pozornosti socioekonomické geografie a jejích dílčích oborů, je značně obsahově členitý, což vyplývá ze samotné podstaty sociálního a ekonomického vývoje jednotlivých regionů světa. Tomu odpovídá i různorodost a odlišnost používaných metodických přístupů k řešení daných problémů. To vede ke vzniku několika základních pojetí socioekonomické, resp. průmyslové geografie a rozlišení na směr:
prostorový (ve smyslu historicko-geografickém nebo ekologickém)
regionální nebo
- územní (ve smyslu územně technickém).
d) POSTAVENÍ SOCIOEKONOMICKÉ GEOGRAFIE V OBECNÉM SYSTÉMU VĚD
Má-li geografie (fyzická, socioekonomická) plnoprávně vystupovat v  obecném systému vědních oborů) jako samostatný obor (soubor dílčích disciplín), musí mít stejně jako ostatní obory vyspecifikovány základní atributy své existence, kterými jsou objekt (sledovaný sociálně ekonomický prvek či proces v krajinné sféře), resp. předmět studia (prostorový aspekt), teorie a hypotézy (tj. základní představy a předpoklady) a konečně používané techniky a metody. V detailním vymezení těchto atributů nebo jejich upřednostňování lze vymezit jednotlivé dílčí oblasti geografie, které se liší svým objektem, metodami nebo cíly. Z různých klasifikací používaných pro stanovení základní struktury socioekonomické geografie je nejvhodnější právě rozlišení na základě sledovaného přístupu.
ZÁKLADNÍ TEORIE SOCIOEKONOMICKÉ GEOGRAFIE
a) Teorie regionalizace
Teorie převzaté, resp. společné vícerým vědám, jsou bezesporu prostorové teorie, které představují historicko-teoretický základ socioekonomické geografie. Teorie přímo specifické pro socioekonomickou geografii jsou například teorie difúze inovace, teorie tvorby tématické (statistické) mapy (kartografická metoda) a především teorie regionů (region chápán jako prostorová jednotka vzniklá regionální diferenciací krajinné sféry metodou regionalizace).
Podle vzniku, resp. principu vymezení rozlišujeme různé druhy regionů:
b) Prostorové teorie
- dělíme podle vývojových období na teorie lokalizace, prostorového uspořádání a regionálního rozvoje.
c) Teorie difuse inovace
Takovou typickou teorií socioekonomické geografie, zabývající se problematikou šíření nových jevů (např. v oblasti chování obyvatelstva) v území, je teorie difuse inovace (inovace – všechny nové jevy a objekty vyskytující se v konkrétním území). V roce 1952 s touto aplikací obecné teorie difuse v geografii poprvé vystoupil Švéd T. Hägenstrand.
Rozlišujeme 4 základní typy difuse inovací, lišící se jednak z hlediska pohybu nositelů, jednak z hlediska způsobu přisvojení informace.
V případě hodnocení nositele se jedná o:
relokační difusi, při níž se pohybují sami nositelé, kteří tím současně přenášejí inovace po území,
expanzivní difusi, kdy se inovace šíří pouze pomocí pravidelných či náhodných místních kontaktů nositelů (nepohybujících se mimo svůj normální územní rámec).
V případě způsobu přisvojení informace rozeznáváme:
infekční difusi, při níž inovace prochází celou populací bez ohledu na její složení,
hierarchická difuse, která se týká pouze vybraných složek nositelů (skupin populace).
Samozřejmě se vyskytují i složitější typy difuse a to jako kombinace výše uvedených základních typů (difuse relokačně infekční, relokačně hierarchická, expanzivně infekční a expanzivně hierarchická).
Prostorové šíření jakékoliv inovace se liší i svým časovým průběhem, resp. v průběhu času má různou intenzitu přenosu. V teoretickém případě může mít časová křivka difuse inovace v území tento obecný tvar:
kde A – křivka zdrojového modelu,
B – křivka kontaktního modelu
C – křivka zdrojově kontaktního modelu
t – čas
n – maximálně možný počet přisvojovatelů
Šíření inovací v území může mít teoreticky volný prostor nebo naopak je omezeno tzv. bariérami.
Z hlediska brzdících efektů dělíme bariéry na:
absorbční – pohltí a nepropustí (inovace zanikne),
propouštěcí – propustí, ale v oslabené formě,
odrážecí – inovace se lámou či zeslabují,
polyfunkční.
HLAVNÍ METODY A TECHNIKY SOCIOEKONOMICKÉ GEOGRAFIE
Techniky – způsoby sběru a zpracování informací, údajů o použití jistých metod, měnících se podle charakteru objektu zkoumání. Mezi v socioekonomické geografii a příbuzných oborech nejběžněji používané techniky řadíme:
pozorování (observace),
rozhovor (interview),
dotazník (anketa) (anketa často není natolik obsáhle vypovídající jako dotazník)
survey (analýza psaných, archívních dokumentů apod.)
Metody – popisují následnost relativně jednoduchých kroků při sběru, zpracování a využití údajů či informací
Procedury - pojem nadřazený pojmu technika, vystihující způsob organizace dané činnosti nebo posloupnosti využití určitých technických prostředků
Při studiu socioekonomické sféry využíváme jednak vlastních, tradičně geografických metod, jednak metod převzatých z jiných vědních oborů, více či méně upravených pro potřeby socioekonomické geografie. Obě takto vymezené skupiny pochopitelně zahrnují přístupy kvantitativní (pří nichž jsou použitelné matematicko-statistické metody), tak přístupy kvalitativní (ty využívají specielní techniky) ohodnocování geografických jevů.
V současnosti jsou v jednotlivých disciplínách socioekonomické geografie běžně využívány zejména tyto metody:
- popisně geografická metoda - jedná se o tradiční metodu vysvětlujícího popisu krajiny, která je založena na umění rozlišit znaky charakterizující podstatné a specifické rysy území od znaků všeobecných, netypických.
- regionálně komparativní (srovnávací) metoda - též vlastní geografická metoda, jejímž smyslem je porovnání shodnosti (rozdílnosti) hodnot socioekonomických znaků nejméně dvou prostorových objektů. Nezbytnou podmínkou je dodržení principu časové i prostorové shodnosti. S touto metodou úzce souvisí časově komparativní (porovnávací) metoda nebo historicko-prostorová komparativní metoda.
- kartografická metoda - geografická metoda, opírající se o kartografické vyjádření socioekonomické skutečnosti, jejímž smyslem je odhalení prostorových vztahů a souvislostí, jenž jsou základem principů regionalizace.
- metoda terénního průzkumu – geografická metoda, založená na schématických náčrtech (mapování) aktuálních situací v prostorovém chování socioekonomických jevů
- metoda interpretace leteckých nebo družicových snímků (metoda dálkového průzkumu Země) - podstatou metody je vyhodnocení aktuálních informací o stavu socioekonomických objektů, proveditelné buď pouhým okem, optickými přístroji nebo přístroji, umožňující vnímání objektů a jevů bez přímého kontaktu s lidskými smysly
- kvantitativní geografické metody - při jejím využívání se vyzdvihují zejména základní charakteristiky prostorového chování socioekonomických objektů jako je specializace, koncentrace (lokalizace) nebo asociace (podobnost předmětů, jevů na určitém území)
- historická metoda - převzatá metoda, jejíž podstatou je časová analýza (rozbor různých časových horizontů socioekonomických jevů). Rozlišujeme historickou metodu rekonstrukční (jdeme od minulosti k současnosti), retrospektivní (jdeme obráceně, tedy od současnosti do minulosti) či metodu historických průřezů. Poznání zákonitosti dlouhodobého prostorového chování těchto jevů v minulosti totiž umožňuje prognózovat budoucí vývoj jejich prostorových struktur.
- sociologická metoda rozhovoru nebo ankety (dotazníku) - metoda převzatá ze sociologie, která umožňuje získat nezbytné informace o socioekonomických objektech (jevech) buď přímo během rozhovoru nebo vyhodnocením písemných odpovědí. Podmínkou je navození vhodného prostředí (nejprve klademe otázky obecnější, posléze detailnější), volba vhodných respondentů, správná formulace dotazu (záruka jednoznačnosti odpovědi), výše návratnosti anketních materiálů apod.
- metoda funkční a systémové analýzy - složité metody využívané při studiu složitých socioekonomických objektů a jevů nebo jejich funkcí (např. funkcí sídel, jejich sítí apod.)
- metoda modelování - základem je vytváření simulačních situací ve značně zjednodušeném modelu (matematickém, kartografickém aj.) pro získání představy o celkovém budoucím chování (dynamice) socioekonomických objektů a jevů v území (např. dopravní sítě).
Mezi nejznámější a nejpoužívanější kvalitativní přístupy pak řadíme:
hlasovací metoda – využívá veřejného nebo tajného hlasování, v němž rozhodovatel představuje hlas
dokumentární metoda – jde o skupinové expertní hodnocení s diferencovanou váhou hlasu expertních skupin
metoda brainstormingu – používá se pouze časově, nikoliv věcně omezený přednes jednotlivých názorů na daný problém a jejich společné vyhodnocení
metoda následné destrukce – souhrn přednesených názorů je několikakolově podrobován kritice a jejich obhajobě
metoda panelové shody – jde o vzájemné sdílení názorů expertních týmů postupně vedoucí ke shodě
delphská metoda – vícefázová dotazníková metoda, v 1. fázi vyhodnocující odpovědi na dotazníkové otázky související s problémem, v 2. fázi vzájemné dotazníkové znovuhodnocení těchto odpovědí, ve 3. fázi obhajoba odlišných názorů a postupné nalezení shody.
Historický náčrt vývoje socioekonomické geografie
Specializace věd, která probíhala v 19. století, vedla také k rozčlenění geografie na dílčí disciplíny, což současně znamenalo další vývojový posun geografie  z univerzální na systematickou. Filosofie Augusta Comteho, odmítající studium podstaty, protože takový přístup by přesahoval faktickou čili pozitivní realitu, pak pro tehdejší geografii znamenalo přijetí pozitivistického přístupu. Ve II. polovině 19. století se vývoj geografie v důsledku upřednostňování geomorfologie a fyzické geografie vyznačoval ztrátou rovnováhy mezi přírodní a společenskou složkou, tedy ve svém důsledku ztrátou jejího antropocentrického charakteru z časů svého vzniku.
V roce 1882 se objevilo dílo Fridricha RATZELA Antropogeografie aneb základní črty působení zeměznalectví na historii. Antropogeografii koncipoval jako univerzální dílo o vztazích člověka k planetě, přírodním podmínkám (pod člověkem chápal souhrn biologických tvorů, charakterizovaných především těmi znaky, které na nich zanechala příroda - rasa, etnická skupina). Ratzel tak nepřímo vytvářel předpoklady pro široké uplatnění geografického determinismu (život národů je bezprostřední determinací, zákonitým odrazem poměrů daného území, krajiny) a sociálního darvinismu (Malthusova aplikace zákona přirozeného výběru i na lidskou společnost). Deterministické vlivy prostředí, přirozený výběr a boj o existenci druhů posléze vedly ke vzniku geopolitiky, chápané jako aplikace geografických faktorů v politickém chování států, resp. aplikace geografických metod při studiu společenských, mezinárodních aj. vztahů (později, po zneužití geopolitiky fašisty, byla poznána její obecná nepřijatelnost a).
V prvních desetiletích 20. století se formovali i geografické školy, které principy geografického determinismu nepřijaly, odmítaly ho a dokonce proti němu vystupovaly (geografický indeterminismus), jako je např. Francouzská geografická škola. Její výraznou osobností se stal Paul VIDAL DE LA BLACHE, který v roce 1921 vydává dílo Principy humánní geografie (geografie člověka).. Ten chápal geografické prostředí pouze jen jako rámec jistých možností přírody (diferencovaný podle zeměpisné šířky a vertikální členitosti) pro člověka, jehož svobodná aktivita, vůle a iniciativa je naopak rozhodující hybnou silou. Regionální rozdílnost života a chování společnosti není tudíž podmíněno jen přírodním prostředím, ale i společenskými činiteli (kulturou, odlišným stupněm společenského vývoje) a konec konců i subjektivními předpoklady (sociálním a psychologickým chováním člověka).
Podobně i v americké geografii se v té době objevuje jemná kritika geografického determinismu (i když geografický determinismus v mírnějších formách zde působil ještě po několik dalších desetiletí). Tak například v roce 1923 H.H. Barrows (Geography as Human Ecology, Annals of the Asociation of American Geographers, 13, č. 1, s. 1 - 14) definuje geografii jako ekologii člověka, jejím úkolem je objasnit vztahy existující mezi přírodním prostředím a rozmístěním lidských aktivit, přičemž tyto vztahy nepůsobí kauzálně a není v nich vždy určující vliv přírodních faktorů. Podle něho má geografie objasňovat vztahy společnosti k prostředí a to hlavně pomocí hospodářských, sociálních a politických činností.
Jinou z kritických reakcí na geografický determinismus bylo založení kulturní geografie C. O. Sauerem v roce 1925 (The Morphology of Landscape, University of California Publications in Geography, 2, č. 2m s. 19 - 54). Zde C.O. Sauer poprvé uvádí „moderní“ ideu krajiny - „přirozená krajina je činností člověka přetvářena v kulturní krajinu, přičemž člověk je činitelem, přirozená krajina je médiem a kulturní krajina výsledkem“. Za tři pilíře (socioekonomické) geografie Sauer považuje historickou geografii, fyzickou geografii a antropologii (1941). Kulturní