Přednášky

geografie se především v USA rozvinula v silnou geografickou disciplínu, která zde, i když v novém pojetí, působí dodnes.
Dalším velmi důležitým obdobím v rozvoji socioekonomické geografie byla 50. a 60. léta. Toto období se vyznačuje masivním zaváděním matematicko-statistických metod do geografie s cílem odhalit obecné zákonitosti a teorie uplatňující se v geografii a potvrdit tak vědeckost geografie jako vědní disciplíny. V té době byly do geografie přejímány a přizpůsobovány různé modely prostoru v jeho geometrickém a fyzikálním pojetí (nejznámější je gravitační model), výrazným rysem bylo i tehdejší rozšíření systémového přístupu s jeho schématickými, zjednodušujícími modely v geografii.
Osvojování nových metod statistické analýzy současně vedlo k  novému pojetí geografie jako prostorové vědy. V roce 1964 navrhuje B.J.L. BERRY (Approaches to Regional Analysis: A Synthesis, Annals of the Associations of American Geographers, 54, č. 1, s. 2 - 11) geografickou syntézu jako nový přístup k regionální analýze. Nápadným znakem geografie v průběhu kvantitativní revoluce rovněž byla absence sociální (společenské) problematiky, naopak rozhodující byla aplikace teorie centrálních míst, lokalizační teorie, teorie strukturálního využití území (land use), sociální diferenciace měst nebo teorie prostorové interakce.
Za jakýsi most mezi prostorovou vědou s minimálním zájmem o člověka a humánní geografií, která staví člověka do středu svého zájmu, může být považována behaviorální geografie, v níž je člověk samotným objektem studia. Představuje jeden ze směrů socioekonomické geografie (humánní geografie), který se objevuje v 60. a vrcholí v 70. letech. Opírá se o behavioralismus - neopozitivistický filosofický směr, snažící se nahradit tradiční, určitým způsobem limitované, teorie vztahu člověk - prostředí teoriemi uznávajícími složitost lidského chování.
Behaviorální geografie své poznávání výrazně orientuje na identifikaci kognitivních procesů, skrze něž individua přijímají a reagují na atributy obklopujícího je prostředí (R.J.Johnston, 1985, in: D. Drbohlav. Behaviorální přístup v geografii, Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii, ed. L. Sýkora, Praha, 1993). Tento přístup, vycházející z předpokladů, metod a konceptů behaviorismu, je založen na poznání, že každý rozhodovací proces je ovlivněn subjektivními pocity, resp. že subjektivní vnímání lidského bytí v prostoru je stejně důležité jako objektivní komponenty tohoto procesu. Tyto individuální pocity a jimi ovlivněné chování člověka (tj. jednotlivců, konkrétních sociálních skupin) na úrovni  mikroprostoru (např. uvnitř jednotlivých měst) se staly objektem jejího studia.
Jako negativní reakce odmítající přehnanost kvantitativní geografie a geografie jako prostorové vědy se na počátku 70. let objevila humanistická geografie - humanistic geography (nezaměnit s humánní geografií) jako dílčí disciplína human geography - geografie člověka. Humanistická geografie vidí absenci člověka v objektivních matematických modelech a naopak staví člověka v celé jeho komplexitě (nejenom psychické jako u behaviorální geografie) do centra geografického výzkumu. Proti pozitivismu v předcházejících geografických koncepcích aplikuje existencionalismus a fenomenologii (Z,-F. Tuan, 1976, Humanistic Geography, Annals of the Association of American Geographer, 18, č. 2, s. 266-276).
Na začátku 70. let geografie také „objevila“ společenské (politicko-ekonomické) problémy a mnozí geografové začali přemýšlet o nezbytných změnách ve společnosti, které by vedly k lepší a spravedlivější společnosti (např, D, Harvey, 1972, Revolutionary and Counter Revolutionary Theory in Geography and the Problem Ghetto Formation. Antipode, 6, Worcester, Clark University, č. 2, s. 1-13). To vedlo ke vzniku radikální geografie, orientující se především na dvě otázky - možnost změnit zaměření oboru ze studia „bezvýznamnosti“ na studium palčivých společenských problémů a hledání organizačních modelů usnadňujících společenskou změnu. Radikální geografie často velmi rychle přešla z liberálního vědeckého myšlení o změnách v rámci modifikovaného kapitalistického systému k marxismu jako základně pro nově budovanou geografickou teorii.
Marxistické politicko-ekonomické přístupy radikální geografie jsou založeny na odmítnutí a kritice neoklasických přístupů v geografii. Tak například Doreen Massey (1984) ve své klasické práci „Spatial Divisions of Labour“ kritizuje neschopnost starých neoklasických lokalizačních teorií vysvětlit podstatné změny v prostorové organizaci průmyslu, ke kterým došlo v posledních desetiletích. Na místě byly i problémy typu pojetí prostoru v marxismu ( E.W.Soja, 1980, The Socio-Spatial Dialectic. Annals of the Association of American Geographers, 70, č. 2, s. 207 - 225).
Podle D. Harveye (1982, The Limits to Capital. Chicago, The University of Chicago Press nebo 1978, The Urban Process under Capitalism: A Framework for Analysis. International Journal of Urban and Regional Research, 2, s. 101 - 131) rozhodující předností pro užití marxismu v geografii je jeho schopnost analyzovat skutečnou podstatu chování kapitalismu ve společnosti a na tomto základě pochopit spojitost mezi teorií a praxí, vysvětlit roli prostoru a charakter geografických procesů probíhajících v kapitalistické společnosti. Morální povinností geografů je pochopit svět, aby mohl být změněn.
Globalizující společenský a ekonomický vývoj v západním světě se v 80. a 90. letech stal odrazovým můstkem pro nové teorie, především teorii strukturace, realismus a postmodernismus. Teorie strukturace (teorie společenských struktur) se snaží najít kompromis mezi přístupy marxistickými (determinismus ekonomické základny vůči rozvoji společnosti) a humanistickými (idealismus, absence širších politických, společenských a ekonomických souvislostí). Zatraktivnění teorie strukturace pro geografii umožnilo až zapojení časoprostorových vztahů do teorie strukturace, resp. vznik odvětví tzv. time geography“ či „time-space geografy“, tedy spojení časové geografie a strukturační teorie v 80. letech. Ta se stala jedním ze zdrojů rekonstruované regionální geografie, ve které se region stává místem střetnutí společenské struktury a lidského činitele (N.J.Thrift, 1983, For a new regional geography 2, Progress in Human Geography, 15, č. 4, s. 456 - 465).
Jako další reakce na pozitivismus se v 80. letech objevilo realistické pojetí geografie (A. Sazer, 1984, Methiod in Social Science. A Realist Approach, London, Hutchinson). Pro realistické pojetí geografie je charakteristický axiom, že musíme dobře znát místo, oblast nebo stát, kterým se zabýváme, abychom byli schopni určit skutečné příčiny studovaného jevu. Protože mezi prostorovým uspořádáním jevů a jejich společenskou organizací existuje vzájemná závislost (S. Duncan, 1989, Space, Scale and Locality. Antipode, 21, č. 3, s. 179 – 205), při studiu prostorových projevů společenských procesů nutně musíme znát nejen tyto procesy, nýbrž musíme rozumět i lokálním (regionálním) společenským a přírodním podmínkám (přírodnímu prostředí).
Pro pochopení charakteru globálního,procesu musíme znát jeho lokální či regionální projevy a důsledky a umět je spojit s globálním procesem. Podobně pro pochopení lokálního procesu jako dílčího projevu globálního procesu se musíme seznámit s celkovým charakterem globálního procesu. Moderní lokální studie však mohou být značně problematické, jestliže vedou k empirickému výzkumu bez dostatečného teoretického pozadí. Teoretické i empirické studie jsou totiž pro socioekonomickou geografii stejně důležité.
V 80. a 90. letech se i v geografii začaly prosazovat takové pojmy jako postmodernismus a postmoderní geografie. Je obtížné definovat postmodernismus bez vysvětlení termínů modernity a modernismu. Přes různorodost názorů je většinou modernita vnímána jako období rychlých změn spojených s kapitalistickou modernizací technologie, hospodářství a společnosti, v němž hnací silou právě byla neustálá změna. Přestože E. W. Soja (1992, Postmodern Geographies and the Critique of Historicism, in J.P. Jones, W. Natter, T. Schatzki (eds.) Beyond Modernity: Essays on the Postmodern. New Zork, Guilford Press) nachází kořeny modernity již v evropském osvícenství, vlastní období modernity spojuje s kapitalistickou společností. Od konce 60. let podle něho svět prochází zatím poslední restrukturalizací a transformací modernity, které je spojeno s globálními změnami, což je označováno za postmodernitu (období následujícím po moderně). D. Harvey (1989) však považuje postmodernitu pouze za další stádium rozvoje kapitalismu.
Pro postmodernismus je současně charakteristické, že vychází z různých současných společenských hnutí (feminismus, ekologické hnutí, hnutí třetího světa aj.) a tudíž citlivě vnímá výrazné společenské rozdílnosti lidí, světa a konec konců i prostoru. Postmoderní geografii nelze proto vidět jen jako další vývojový krok v geografickém myšlení, ale spíše chápat coby postoj, který je citlivý na geografii místa (regionu).
VYMEZENÍ PŘEDMĚTU GEOGRAFIE PRŮMYSLU
1. DEFINICE GEOGRAFIE PRŮMYSLU
Definice průmyslu:
(podle Kopačka, L. Geografie průmyslu v České republice, in: Biologie, Chemie, Zeměpis, Praha: SPN, 2002, s.243)
Současný průmysl obecně představuje velký konglomerát vertikálně i horizontálně členěných výrob, vztahů a vazeb, v němž se v neustálém pohybu a přeměně nalézá jak stránka zajištění potřebných surovin a materiálů, tak přípravných fází výroby, vlastní výroby, ale i technologií a organizace samotných výrobků i povýrobních fází (tzn. propagace a marketingu, obchodu a servisu). Celý tento proces má ve všech dílčích fázích specifické nároky na zdroje a území a tím proto v různé míře působí na krajinu (životní prostředí, včetně socioekonomického prostředí) v dané oblasti.
Definice geografie průmyslu:
(Skokan, L., Úvod do teorie geografie I. a II., PdF UJEP Ústí n.L.: 1998 a 1999, 148 a 157 s.)
Skokan, L. 1997, s. 67: Geografie průmyslu studuje územní strukturu průmyslové výroby, objektivní zákonitosti a specifické zvláštnosti průmyslu v celku (obecná gg. průmyslu) i podle oborů (odvětvová gg. průmyslu) a to v rámci územně hospodářských komplexů různé úrovně (regionální gg. průmyslu).
Současná geografie průmyslu se díky tomu, že její objekt během dvou posledních desetiletí prošel závažnými proměnami (obnovení prozápadní geopolitické polohy, nastolení tržního prostředí a procesů privatizace, strukturální transformace, konkurence, globalizace a integrace), stává velmi složitým a dynamickým oborem poznávání. Uvedené přelomové změny se totiž musí zákonitě promítnout nejen do změny struktury a rozmístění průmyslu, ale i do její teorie, metodologie a terminologie.
HISTORIE PRŮMYSLOVÉHO VÝVOJE
Starověk – uzavřená výroba v rámci rodinného hospodářství (rodového, kmenového hospodářství)
Středověk (10. - 15. stol.) – vznik středověkých měst a rozvoj řemesel - přinesl vznik a rozvoj cechů
Období průmyslové revoluce – tj. rozvoj a proměny výrobní základny, nové organizování výroby a nové technologie znamenalo vznik rozptýlených manufaktur, později soustředěných do výrobních středisek, vedle individualizované, zakázkové se objevuje i hromadná, velkosériová produkce.
Etapizace vzniku a rozvoje průmyslu
1. Raná fáze - období let 1500 až 1770, byla založena na nových poznatcích a rozvoji společnosti, vzmáhajícím se užitím inovací v technice a organizaci ekonomických činností (v nákupních, odbytových i pracovních organizacích). Základem industrializace byla nejen výrobní koncentrace textilní, sklářské výroby a výroby porcelánu (manufaktury se 100, na počátku 17. stol. až 1 tis. osob), ale od 16. století i územní zkoncentrování manufaktur (a to především v Anglii). Podobný proces působil i mimo Evropu, např. u barvíren (indigo) a cukrovarů v západní Indii (1694). Ve střední a západní Evropě byla pro lokalizaci výhodná především údolí středohor s možnostmi vodního zásobování a nasazení hydroenergie. Jako první továrna je Hoskinem uváděn závod na výrobu hedvábí v Derby (1718).
2. Fáze 1. průmyslové revoluce - ve II. třetině 18. století začíná přibývat propojení výroby s mechanizací, která umožnila nahradit ruční práci stroji. Dále pokračoval přechod ke kkoncentrované tovární výrobě, především však došlo k nasazení nových druhů energií (především na bázi kamenného uhlí) a k zavedení nových dopravních systémů (v souvislosti s vynálezem parního stroje Wattem (1765)). Sestrojení prvního tkacího stroje Arkwrightem (1769) pak znamenalo nastolení počátku silného průmyslového rozmachu ve věku strojů. Začala éra továrních sídlišť se 7 až 8 poschoďovými budovami, což napříště změnilo města ve smyslu krajinného prostoru.
3. fáze - začínající zhruba v období 1870/80 a sahající až k 1. světové válce - byla charakteristická intenzivním prostorově inovačním rozšířením revoluce v dopravě (tehdejší výstavba a rozšíření železniční sítě osobní a nákladní dopravy), které silně ovlivnilo další prostorový rozvoj průmyslu. Přestože severozápadní Evropa byla ještě stále v centru přítažlivosti prostorového vývoje průmyslu, výstavba dopravní sítě se rozšířila též mimo evropskou oblast, obvzláště tím byly zasaženy koloniální země se svými nerostnými surovinami. To podpořilo další mimoevropský průmyslový rozvoj se současným rozvrácením výroby ve starých průmyslových regionech (přímo se dají najít první vklady pro vznik tzv. odstředivého průmyslu).
4. fáze - desetiletí po 1. svět. válce je ukončeno světovou hospodářskou krizí (1932) - vyznačuje se rychlým oživením průmyslového vývoje po 1. světové válce a vtažením stále většího počtu zemí do průmyslového rozvoje. Je spojeno s vybudováním makrochemie na bázi uhlí a ropy a též rozmachem elektronického průmyslu, ale rozhodujícím se nakonec stal inovační nárůst automobilizace v systému dopravy.
5. meziválečná fáze - postihuje období od světové hospodářské krize až ke 2. světové válce - hospodářský vývoj je více uzavřený a stále více ovlivňován působením státu (to je podmííněno odrazem zkušeností ze svět. krize). Dochází k šíření neomerkantilistických tendencí (dovoz s celními bariérami), k poklesu industrializačních tendencí v mimoevropských rozvojových zemích (odrazem vlivu obranných faktorů v rozmísťování průmyslu v tomto meziválečném období je tehdejší snaha o dalekosáhlé zásobování).
6. poválečná fáze - 2. světová válka je prahem k nové bouřlivé fázi prostorového rozvoje průmyslu, charakterizovanou přibývajícím politickým osamostatňováním původně silně závislých oblastí a jejich industrializací (jejich orientace na vznik základní struktury průmyslu). V tradičních průmyslových oblastech toto období končí v r. 1974, tj. energetickou krizí, spojenou s prosazením nového oceňování surovin.
7. fáze do konce 80. let ukončená likvidací blokového rozdělení světa světového průmyslového vývoje.
8. fáze od počátku 90. let je spojena nejprve s tendencí k výrazným přesunům průmyslového rozvoje, od poloviny desetiletí pak s celkovou globalizací světové ekonomiky.
Geografická etapizace vývoje světové ekonomiky
Z pohledu systémově geografického, hodnotícího vnitřní, ale i teritoriální složitost světového ekonomického systému, navrhuji vyčlenit také čtyři, ale poněkud časově a dějově jiné základní etapy.
Vývojové etapy světového hospodářství:
1. Lokální (individuální) ekonomika
2. Mezinárodní ekonomika (od II. poloviny, posl. třetiny 19. století)
3. Světová ekonomika (po II. svět. válce)
4. Globální ekonomika (od konce 80. a začátku 90. let)
Vznik živností – vydání živnostenského řádu 1859 uvolnilo poměry pro živnostenské podnikání
Druh živností a) reálné (možný smluvní nebo dědický převod) a osobní (nepřevoditelné),
b) svobodné (omezovala jen nesvéprávnost a nebyl vydán individuální soudní zákaz), řemeslné a obchodní (jmenovitě přes 50 různých povolání podmíněných zručností, vyučením v oboru a praxí) a koncesované (cca 40 živností, pro podnikání bylo nutné získat povolení na základě prokázání zvláštní způsobilosti pokud jde o vzdělání a odbornost, zohlednění místních potřeb, řádného a bezpečného provozu),
drobné a tovární
(o zařazení rozhodoval individuálně Zemský úřad za předpokladu, že podnik pracoval v uzavřených dílnách, zaměstnával nejméně 20 pomocných pracovníků, používal stroje, v podniku byla zavedena účelná dělba práce a podnikatel již „jen“ řídil a manuálně nepracoval)
Poznávací základy vědeckých programů, jenž jsou bazickými kameny současných objevů, byly zformovány v prvním desetiletí 20. stol. (Planckova konstatnta, Einsteinova teorie relativity, Russelovo pojetí matematiky a logiky a konec konců i Leninovým Materiálismem a empiriokriticismem). Ve druhé polovině 20. století pak přechod od původní integrace vědy ve formě hybridů (biochemie) dopěl až k samé hranicí specializace vědy. Od půli 20. století se proto počala velmi dynamicky formovat integrace vyšší, integrace typu syntézy metod. Klasickým příklad takovéto integrace vědeckého poznání je kybernetika a vznik interdisciplinárních přístupů. Právě tyto nové poznávací metody dovedly industriální proces s jeho masovou výrobou až na hranici výkonnosti tradičních technologických principů. Novým východiskem pro přechod k  nastávajícímu technologickému principu se stala informační revoluce s jejím digitálním základem.
Toto období se proto také vymezuje slovy, že skončila průmyslová a začala postindustriální epocha společenského vývoje (digitální svět).
VÝVOJ INDUSTRIÁLNĚ GEOGRAFICKÉHO MYŠLENÍ A GENEZE GEOGRAFIE PRŮMYSLU
Dlouhodobý vývoj ekonomické a v jejím rámci i průmyslové geografie můžeme členit do několika různě dlouho trvajících etap. Nejzákladnější je rozdělení na období předvědecké, protovědecké a novodobé.
1. Předvědecké období
Zprvu tato geografická disciplína velmi dlouho procházela obdobím, kdy její rozhodující funkcí bylo buď poskytovat soubor poznatků pro vojenské důstojníky zejména o územích nově zabíraných nebo ne zcela exploatovaných kolonií (Z. Lacoste, 1976:"geografie slouží hlavně potřebě vést válku") nebo zajišťovat strategické inventáře pro obchodníky k územnímu rozšiřování jejich obchodů (C. Barlet, 1858:"shromáždili jsme zde všechny obchodní údaje, které potřebuje znát budoucí obchodník"). Toto období geneze vlastního ekonomicko-geografického myšlení lze označit jako předvědecké.
Tehdejší geografická pojednání o průmyslu a ostatních objektech socioekonomické sféry se vyznačují těmito společnými znaky:
- jedná se o nekvantifikované inventární soupisy (statistická kvantifikace průmyslu, a to většinou jen na úrovni státu, přichází až na začátku 20. stol.),
- nijak se nezabývají příčinou lokalizace popisovaných průmyslových odvětví,
- v nich obsažená problematika není studována "prostorově" (tj. z hlediska prostorových vztahů a souvislostí mezi odvětvími) a tím spíše ne kauzálně.
2. Období protovědecké a novodobé
Pokud problematiku lokalizace budeme chápat samostatně jako specielní obor s vlastním vývojem mimo rámec ekonomické geografie, první náběhy k dnešnímu industriálně geografickému přístupu můžeme zaznamenat až na začátku 20. století. Teprve tehdy se ve studiu prostorového rozvoje průmyslové výroby postupně objevují zjednodušující výklady na úrovni místních situací. Typickým příkladem je práce H. Henriqueta "La Campine industrielle" (Průmyslová oblast Campine) z roku 1924, v níž předvídá prudký rozvoj uvedené oblasti, do které tamnější naleziště uhlí brzy přilákají další průmyslová odvětví.
Tím geografie průmyslu překonává prvotní předvědecké stadium a dostává se do protovědecké fáze svého vývoje. Ta však t