Přednášky

rvá jen velmi krátkou dobu a je brzy nahrazena vědeckým obdobím studia geografie průmyslové výroby. Počátek novodobé ekonomické a industriální geografie je obecně kladen do období těsně po II. světové válce, což úzce souvisí s celkovou tehdejší ekonomickou situací na Zemi. Poválečná, relativně dlouhá hospodářská konjunktura totiž znamenala nejen mimořádnou prostorovou expanzi průmyslové výroby a tedy společenskou potřebnost dosavadních poznatků teorie lokalizace a geografie průmyslu, ale současně umožnila i maximální rozvoj ekonomicko-geografického myšlení.
Své plody začíná přinášet i tehdejší reforma vysokoškolské geografie. Otevírá se tak období, které Z. Lacoste (1976) příznačně nazývá obdobím "geografie profesorů". To je spojeno s širším uplatňováním vědeckých, zobecňujících přístupů, které směřují k poznání dílčích prostorových zákonitostí průmyslové výroby. Geografie profesorů současně reaguje i na dosavadní deterministickou předpojatost protogeografie a aplikuje analytický přístup, všímající si všech detailů a souvislostí, jak si toho vědecký přístup vyžaduje. Zejména však pro ekonomickou a průmyslovou geografii "objevuje" antideterminismus a tím i zvláštní roli lidského faktoru a faktoru historické tradice (tj. počátek chápání geografické inercie). Prosazení této zásadní změny v průmyslově geografickém myšlení snad nejlépe vystihuje v roce 1948 J. Sporch, když dospívá k závěru, že lokalizace průmyslu do určitého konkrétního místa je spíše než výsledek jakýchkoliv jiných faktorů důsledkem rozhodnutí člověka.
Zvláště velký rozmach v rámci geografie průmyslu tehdy prožívá zpracování geografických monografií o průmyslové výrobě. Vznik monografií i v dalším období (prakticky až do konce 70. let) umožnilo jejich další rozdělení do několika skupin, neboť monografickou metodou je možné postupovat na úrovni:
- závodu nebo monoindustriální lokality (výsledkem byl pokus o zformování geografie závodů jako samostatné dílčí disciplíny),
- města (průmyslového centra) nebo malé či větší oblasti,
- průmyslového odvětví,
- makroekonomické, zahrnující průmysl celého státu až veškerého průmyslu na Zemi.
(O rozlišovacích úrovních, odpovídajících objektivnímu rozčlenění průmyslové výroby viz dále).
Monograficky pojatým pracím je nutno vedle často popisného zaměření přiznat i jejich významnou úlohu ve vlastním vývoji geografie průmyslu, resp. industriálně geografického myšlení. Umožnily totiž:
- rozbourání zjednodušující deterministické kauzality lokalizace průmyslu na fyzicko-geografické prostředí (úloha ekonomických a politických faktorů),
- pochopení důležitosti historického přístupu, resp. geografické inercie (rozdílnost lokalizace převzaté z dřívějška a naopak bez vlivu minulého dědictví),
- poznání geografických (prostorových) souvislostí (úloha starých civilizačních regionů o vysoké lidnatosti a rozmístění průmyslu),
- vyzdvižení role náhodné okolnosti (působení lokálního patriotismu - podnikavost jednotlivce v místě svého rodiště vyvolá v život ekonomickou aktivitu tam, kde nejsou příslušné přírodní předpoklady či suroviny).
Další rozvoj obecných představ o formování prostorových struktur průmyslové výroby a vznik "abstraktní prostorové geografie" a dalších proudů především v anglosaské geografii v 60. letech umožnil všemožné využití matematických nástrojů (matematizace geografie) a výpočetní techniky (computerizace vědy). Proto nejprve v USA, později na celé světové frontě se vedle architektů, ekonomů a inženýrů též geografové stávají jakýmisi techniky v praktických procesech lokalizace a rozvoje prostorových struktur průmyslu a dalších ekonomických aktivit (aplikovaná průmyslová geografie). Nejmodernějším přístupem v geografii průmyslu je empirický behaviorismus, který pomocí dotazníků nebo rozhovorů řeší otázky psychického vnímání průmyslové výroby jedinci až celou společností.
Přesto až do současnosti lze v geografických pracích o průmyslové výrobě vystopovat přetrvávání rysů protovědecké ekonomické a industriální geografie. I dnes se lze setkat s geografickými prácemi, v nichž například výklad stávající lokalizace průmyslových a jiných ekonomických subjektů ještě zůstává na úrovni zjednodušujícího determinismu prostředí. Poměrně běžné a opodstatněné je také uplatnění "inventarizačního" pojetí ve školních učebnicích a školních atlasech.
Také celé úsilí o vybudování ekonomické a industriální geografie jako plnohodnotné vědní disciplíny však mělo svoji nezanedbatelnou negativní stránku. Dřívější značný zájem obchodníků, resp. průmyslníků o geografické informace se totiž při jejich cestě za ziskem dávno přiklonil od geografa k ekonomovi. Ekonomická geografie a zejména geografie průmyslu se tak dostává na okraj zájmu společnosti. Podle světového fóra futurologů to může odrážet i počínající "západ slunce" pro průmyslovou éru, která vyústila svými rozpornými a přírodu ohrožujícími aspekty do stadia, v němž se ztrácí naděje a smysl hodnot široce chápané prosperity života (K. Ivanička, 199 ).
Tomu se ekonomická geografie a zejména geografie průmyslu brání hledáním nových funkcí, což v posledním období vyúsťuje až k procesu vnitřních proměn, změně a novému definování vlastního předmětu a cílů těchto geografických disciplín.
ČESKÁ GEOGRAFIE PRŮMYSLU
I přes značně rozsáhlý a obsahově bohatý soubor geografických prací industriální geografie nedosáhla u nás takovou společenskou prestiž, jakou si získala v USA, Velké Británii, Švédsku, ale i v bývalém SSSR či Polsku.
ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKY PRŮMYSLOVÉ VÝROBY
HDP - hrubý domácí produkt - představuje souhrn přidaných zpracováním ve všech odvětvích činností, považovaných v systému národního účetnictví za produktivní, tj. včetně tržních a netržních služeb (učitel, programátor). Prvotní propočet v běžných cenách, pro vyloučení inflace převod na stálé ceny r. 1984.
HFK - hrubý fixní kapitál - (místo základních prostředků) zahrnuje hodnotu pořízení hmotného i nehmotného investičního majetku využívaného k produktivní činnosti.
Netto vývoz - vývoz zmenšený o dovoz
Průmyslové odvětví - se rozumí soubor podniků, které vyrábějí průmyslové výrobky s obdobným ekonomickým určením, při jejichž výrobě byly použity stejné nebo obdobné druhy surovin a materiálů nebo stejné technologické postupy.
Základní zpravodajskou jednotkou průmyslové statistiky je podnik s převažující průmyslovou činností, podle odvětvové klasifikace ekonomických činností (platné od 1.1.1992) do odvětví 101 000 až 410 020. Základním ukazatelem charakterizujícím výsledky průmyslového podniku je výroba zboží, určená k prodeji mimo podnik.
Vývoj HDP ve stálých cenách (v%)
1989
1990
1991
1992
1993
1994
1995
HDP celkem
100
98,8
84,7
79,3
78,6
80,6
84,5
v tom domácnosti
100
106,7
76,3
87,8
90,4
95,2
101,3
vlády
100
100,9
91,8
89,0
88,9
86,8
83,1 ł
tvorba hrubého kapitálu
100
103,7
88,2
72,7
71,1
86,8
118,8
fixního kapitálu
100
97,9
80,5
87,7
81,0
95,0
110,3

Odvětvová struktura HDP a zaměstnanosti (v %):
H D P
PRACOVNÍCI
1992
1995
1990
1995
Primér
6.1
5.2
11.8
6.2
Těžební průmysl
4.4
2.6
3.5
1.9
Zpracovatelský průmysl
31.1
26.7
32.9
28.8
Výroba elektřiny, plynu, vody
7.5
5.5
1.5
1.8
Stavebnictví
5.3
6.2
7.5
9.0
Obchod a opravy
9.9
11.5
9.8
14.9
Doprava, skladování, spoje
6.2
6.3
7.0
7.1
Peněžnictví a pojišťovnictví
7.4
10.0
0.5
1.7
Ostatní tržní služby
11.7
15.9
8,8
8,7
Netržní služby
10.5
10.2
16.7
18.0
Celkem v mld. Kč běžných cen
791
1212
Celkem v mil. osob
5,351
5,012
z toho pracovníků v pohostinství a ubytování
1.7
2.8
a ve veřejné správě a obraně
1.8
3.2
heterogenní
- funkční, gravitační, spádový, nodální
(princip funkční provázanosti střediska a zázemí)
homogenní
(princip stejnorodosti, tj. hodnoty statistických ukazatelů všude v rámci stanoveného intervalu)
kriteriální
(základem jiné charakteristiky)
formální
(využit kartografický aspekt)
subjektivní
(pomocí subjektivních hledisek)
objektivní
(pomocí morfologicko-genetických znaků)
REGION
n
t
C
B
A

Úkoly a funkce zemědělství
Jeho základní úloha - zabezpečovat výživu obyvatelstva () – je již od počátku neměnná, během doby se však počet úloh a funkcí zemědělství neustále rozšiřoval. K primární potravinové funkci zemědělství se tak postupně přidalo zajišťování vstupních surovin (surovinová funkce) pro mnohá průmyslová odvětví (vedle klasických surovin, jako je např. kůže, se dnes stále více mluví o zemědělství jako zdroji surovin pro reprodukci obnovitelných zdrojů energie), ochrana a údržba přírodních zdrojů (ekologická funkce), udržování kulturního rázu krajiny (krajinotvorná funkce), rozvoj rekreačního potenciálu prostředí, udržování venkovské (rurální) sídelní struktury (sídelnotvorná funkce), vytváření zaměstnanosti (sociální funkce).
V následujícím období se pravděpodobně dále rozšíří prostor pro výrobu dalších nepotravinářských surovin, především pro chemické a farmaceutické produkty. Zvlášť významnou pozici pak získá produkce biomasy ze zemědělské výroby, vždyť představuje významnou alternativu obnovitelného zdroje energie vůči končícím neobnovitelným zdrojům. Velký význam může do budoucna hrát i agroturistika, zejména tím, že umožňuje zhodnotit danosti venkovského prostoru, vytváří nové pracovní příležitosti a napomáhá obnově a rozvoji regionů.
Vedle fyzicko-geografických faktorů se na lokalizaci a efektivnosti zemědělské výroby spolupodílejí i humánně-geografické faktory, které vznikly působením člověka. Přestože moderní velkoplošná organizace, současné metody a postupy intenzivního zemědělství, stojící na bázi plné mechanizace, přijatelné chemizace a odpovídající biotechnologizace (v budoucnu i hydroponie), mohou do značné míry eliminovat působení přírodních podmínek, v zemědělské výrobě tyto klasické fyzicko-geografické faktory stále mají (a i do budoucna budou mít) rozhodující vliv.
Mezi potenciálně slabé stránky zemědělství patří nízká produktivita a využitelnost práce, slabá kapitálová vybavenost, stagnující výrobní komplex zemědělství charakteristický zastaralými a nemoderními budovami, zařízením a vybavením, nedostatečně vyvinuté propojení mezi jednotlivými výrobními stupni (sběrem, uskladněním, zpracováním a distribucí v dodavatelské síti) a konec konců i nevhodná demografická skladba venkovského obyvatelstva a společnosti vůbec, rozrůstající se klientelismus a neperspektivnost, projevující se minimální schopností půjček.
Přestože soudobá organizace libovolné výroby se ve své podstatě projevuje v různých formách, je neoddělitelnou součástí její transformace právě dynamika změn podnikových struktur. Na počátku 21. století z celkového počtu zemědělských subjektů téměř 89% představují farmy neregistrovaných fyzických osob, 9% farmy registrovaných fyzických osob a toliko 2% farmy právnických osob (Agrocenzus SR, 2001). V tomto případě to jsou společnosti s ručením omezeným nebo různé typy zemědělských družstev (podílnické, rolnické družstvo).
Při zohlednění využití půdy mezi agrosubjekty dominovala skupina těch, kteří využívají půdu v několika obcích (katastrech). Jedná se o obecný trend, s kterým se můžeme velmi často a všude setkat.
Rozvoj a další směrování agrosektoru bude jednoznačně nutné regionálně diverzifikovat s tím, že velmi dobré perspektivy v nejbližších letech nabízí alternativní zemědělství, jehož cílem je integrovaný, humánní a environmentální zemědělský výrobní systém, protože v tomto pododvětví ještě není plně rozvinuta konkurence. Nevyhnutelně však bude potřebné zabezpečit specifické zpracovatelské kapacity na bioprodukty.
Agrosektor již začal plnit své multifunkční poslání. Zemědělská činnost se tak už nechápe jen jako produkčně hodnotový cyklus výrobních faktorů, jehož výsledkem je tržní produkt, ale též jako aktivita, jejímž výsledkem jsou další, dosud ovšem ekonomicky neoceňované a tedy ani nositelům zemědělských činností přes trhové kanály neuhrazované, veřejné statky nezbytné (žádoucí) pro zdravé fungování společnosti.

Regionálně ekonomické typologie
(Typologie světového hospodářství a národních ekonomik)
Od r. 1920 jde o to, zařadit jednotlivé státy do typů podle základních znaků ekonomických struktur (do té doby bylo rozlišení podle jednotlivých stupňů hospodářského vývoje).
Dělení typologii:
1. skupina – podle hlediska zapojení národních ekonomik do světové ekonomiky (hodnocení vnějších hospodářských vztahů),
příklady: A) - jednokriteriální typologie
T. Boggs (1922) - dělení na věřitelské a dlužnické státy
(The International Trade Bilance in Tudory and Praktice, New York
B) - vícekriteriální typologie
A. Sartorius, V. Waltershause (1931) podle:
a) průmyslové x zemědělské státy, d) emigrační x imigrační státy,
b) státy vyvážející x dovážející suroviny, e) věřitelské x dlužnické státy,
c) státy vyvážející x dovážející potraviny, f) důchodové x produktivní státy
d) provozující x neprovozující obchod a lodní dopravu
skupina – podle výrobně spotřebitelského hlediska a úrovně ekonomického rozvoje (hodnocení vnitřní hospodářské struktury a stupně rozvoje)
příklady:
E. Wagemann (1931) – 4 typy států
a) nekapitalistické (společnost blízká přírodě),
b) nově kapitalistické (malá hustota kapitálu a pracovních sil na km2)
c) polokapitalistické (dostatek pracovních sil, ale málo kapitálu)
d) vysoce kapitalistické (dostatek kapitálu i pracovních sil)
Hilgardt (1945) podle relativního významu těžkého průmyslu (počet zaměstnaných v těžkém průmyslu na celkovém počtu ekonomicky aktivních a hodnoty kapitálu k hodnotě výroby) určil 4 typy:
typicky průmyslové země (V. Británie, Belgie, ČSR, Francie, Nizozemsko, Itálie, Japonsko, Německo, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a USA),
ostatní průmyslové země (Argentina, Austrálie, Dánsko, JAR, Kanada, Norsko a Nový Zéland),
málo průmyslové země (Chile, Uruguay, Irsko, Kuba, Portugalsko, Palestina, Maďarsko, Řecko, Španělsko, Finsko, Polsko, Estonsko, Litva a SSSR),
země otálející s průmyslovým rozvojem (Egypt, Mexiko, Indonésie, Indie, Čína atd.)
OSN (1948) pravidelně ročně podle výše národního důchodu na 1 obyvatele
(HDP x HNP – bez zahraničního kapitálu, ale v zahraničí)
J. Chardonnet (1965) podle koeficientu industrializace (Géographie industrielle, sv. 2, L´Industrie, Paris) určuje 4 typy:
země vysoce industrializované,
země středně industrializované,
země podindustrializované,
země slabě nebo neindustrializované
L. H, Klassen (1987) podle stupně ekonomické úrovně (relativní úroveň příjmů a poměrné tempo růstu) stanovuje 4 typy zemí (regionů):
a) prosperující, b) potenciálně zaostalé, c) zaostalé v růstu, d) zaostalé
Zvláštní hospodářské zóny
Existují různé formy, které se liší režimy svého fungování. Obecně jde o ohraničená území, ve kterých organizace zde umístěné mají odlišné, výhodnější podmínky pro svůj rozvoj než organizace ve zbývajících oblastech státu. Obdobné formy - již před 2 tis. lety na ostrově Delos (Egejské moře) bezcelní zóny nebo Hongkong (tzv. opiová válka).
Nejběžnější typy hospodářských zón:
zahraničně obchodní zóny (USA 1934 – 1976 pro export domácího zboží)
zpracovatelské zóny (Irsko 1958 k podpoře výrob určených pro export)
- průmyslové (podnikové) zóny (vyspělé státy od r. 1980 na podporu rozvojových investic domácí výroby)
technologické (vědeckovýzkumné, vědeckotechnické) parky
(vědecké a průmyslové komplexy, výzkumné a vývojové závody oborů náročných na vědu a výzkum, obvykle v blízkosti univerzit)

Původ kulturních plodin a hospodářských zvířat
1. Kulturní plodiny
Obilí
Zjistilo se, že v Mezopotámii, v oblasti mezi řekami Eufrat a Tigris (dnešní Irák) se už před 9 tis. lety (v 7. tisíciletí př. Kr.) pěstovalo obilí. Tehdejší národy (Sumerové, Babyloňané a Asyřané z něj mj. připravovali kvašené nápoje – jakýsi druh nefiltrovaného piva. Uvedený produkt vařily ženy prakticky v každé domácnosti, kde nebyl ovšem jen nápojem, ale sloužil i k přípravě polévek, omáček a kaší.
U nás z období prvního českého krále Vratislava II pak z roku 1088 máme dokument – nadační listinu, kterou přidělil vyšehradské kapitule desátek chmele na vaření piva.
Kukuřice
Kukuřice byla domestikována z teosinty, tj. dikové trávy, před 6 300 lety v Mexiku. Teosinta a dnešní kukuřice si sice nejsou moc podobny, ale jsou schopny se vzájemně oplodňovat.
Jak k tomu došlo?
Zrna teosinty jsou obklopena tvrdým obalem, obsahujícím křemičitany impregnované ligninem, zajišťujícím jejich neporušený průchod zažívacím traktem, což umožňuje šíření semen. Mutace genu původní teosinty zvaná tgal (teosinte glume architectura) se stala užitečná lidem tím, že učinila její zrna zranitelnější k destrukci v zažívacím traktu a to na úkor jejich přirozené možnosti šíření. Jediným způsobem jak mohla tato mutace přežít, tedy bylo šíření semen našimi předchůdci. Z toho vyplývá, že lidé nejen pěstovali teosintová semena, ale že je též šlechtili do vhodných tvarů, kvality zrn a velikosti palic. Zjistilo se totiž, že varianty genů typické pro dnešní kukuřice byly přítomny v mexické kukuřici již před 4 400 lety.
Předpokládá se, že údolí řeky Balsas v Mexiku je pravděpodobným místem domestikace kukuřice.
Technické plodiny – cukr, jeho použití a produkce
Od pradávné historie byl znám med, který byl prvním sladidlem. Ovšem již 1 tis. let před naším letopočtem lidé vyráběli cukr z cukrové třtiny.
Ve středověku byl v Evropě cukr luxusní lahůdkou. Poptávka po něm vedla ke snaze využít javorovou, březovou nebo mrkvovou šťávu coby domácí zdroje pro výrobu cukru. Cukr z řepy byl poprvé připraven v roce 1747. Od roku 1850 nastal v Evropě i u nás (a české země byly na špici těchto snah) intenzivní rozvoj řepného cukrovarnictví.
Po 2. světové válce stoupla ve světě značně spotřeba cukru. V 60 letech proto dochází k intenzivnímu výzkumu náhradních sladidel, zejména jako reakce na doporučení lékařů (vysoká spotřeba cukru má nepříznivý vliv na zdravotní stav obyvatel - obezita, cukrovka, zubní kaz). Historie náhradních sladidel je poměrně krátká - sacharín byl objeven v r. 1879, cyklamáty v roce 1937 a aspartam v roce 1965.
2. Hospodářská zvířata a jejich domestifikace
Domestikace, tj. zdomácnění zvířat nastoupila jako kulturizační prvek civilizace v několika vlnách. V 1. vlně, v období před 10 – 11 tis. roky, byl jako první domestifikován skot, dále ovce, kozy a prasata. Zhruba před 5 – 6 tis. lety začali být k přenášení nákladů i jízdě lidí využíváni koně, velbloudi a osli.
Osel domácí
Nejstarší svědectví o zdomácnění oslů pochází ze starověkého Egypta (5 – 6 tis. let) a jen o něco později z Mezopotámie a Iránu. Do Egypta se kůň dostal s Hyksósy - divokým kočovným kmenem, u nichž měl především vojenské využití.  Pomocí DNA bylo dokázáno, že osel domácí byl vyšlechtěn jednak z nubijské formy osla (poddruh Equus sinus africanus) a jednak ze somálské formy osla (poddruh Equus sinus somaliensis), které se od sebe oddělily už před stovkami tisíc let.
Faktorem existence těchto dvou forem byla tehdy nepřekročitelná hranice etiopské vysočiny, která zřejmě oddělila i původní směry šíření homidních (lidských) kmenů z území dnešní Keni.

Průmysl a geografie průmyslu

Definice průmyslu:
(podle Kopačka, L. Geografie průmyslu v České republice, in: Biologie, Chemie,