Prednasky

kolegy, učitel prožívá citový soulad a pocit sounáležitosti s ostatními učiteli, pocit svobody a samostatnosti v práci, úspěch v oboru,..
3. rodiče očekávají od pozitivního klimatu – vstřícnost učitelů, spravedlivé hodnocení a zacházení s dětmi, vychovatelskou a vyučovací kompetentnost, vhodnou motivaci dětí, individuální podporu dětem, ..
4. z hlediska veřejnosti musí škola připravit žáky – úspěšné zapojení do pracovního světa, zodpovědné účasti na společenském životě, k osobní mobilitě, dodržování sociálních a pracovních ctností,…
Dítě má na vlastní kůži zažít svobodná rozhodnutí a odpovědnost za vlastní volbu např.prostřednictvím školního parlamentu, jako členové třídní samosprávy- spoluprácí na společných úkolech, zájmech školy nebo třídy. Vytvořením specifického klimatu může fungovat jako součást tzv. skrytého kurikula – zkušenosti, vztahy,
procesy a činnosti, které se projevují na rozdíl od formálního kurikula skrytě a nelze je předvídat a ovlivnit.
15. Profesně pracovní způsobilost člověka a její edukativní utváření
Pojmy: práce, profesně pracovní způsobilost, druhy práce, profesní orientace, etapy profesní orientace, osobní předpoklady, kariérové poradenství, pracovní adaptabilita
Práce - specifická činnost člověka, charakteristická svým cílevědomým, individuálně i společensky významným zaměřením, umožňujícím uspokojovat základní potřeby člověka.
Druhy práce:
a) - tvořivá
- mechanická
b) - s převážně intelektuální činností
- vyrovnané použití intelektu a motoriky
- převaha manuální činnosti
c) - práce vědecké, abstraktní povahy
- práce umělecké povahy
- práce technické povahy vyžadující zacházení s neživými materiály
- práce technické povahy vyžadující zacházení s živou přírodou
- práce s převahou interpersonálních vztahů
- práce administrativní povahy
Profesionální orientace:
1. Rámcová představa:
- dlouhodobý proces spojený s pedagogicko-psychologickou diagnózou, prognózou as pedagogickou regulací
2. Skutečný stav:
- volba profese je často – dílem náhodných okolností
- výrazně ovlivněna rodiči
- v malé míře ovlivnění vlastním zájmem (14 % - 18 % žáků ZŠ)
- každá doba má svoje atraktivní profese
Komplex požadavků jednotlivých profesí:
1.dosažené vzdělání
2.poznávací, volní a emotivní vlastnosti a schopnosti
3.speciální nadání – technické, matemat. umělecké, .
4.zdravotní stav
5.organizační schopnosti, znalosti, zkušenosti
6.morální vlastnosti 7.vzhled
8.adaptační schopnosti, flexibilita, tvořivost
Etapy profesionální orientace:
1. etapa základní, obecné profesionální orientace – docházka na 1. stupeň ZŠ - pochopení smyslu práce a základů její organizace, psychického i fyzického podílu, probíhá od předškolního věku doma, ve škole a při dalších příležitostech
2. etapa profesionální aproximace (přiblížení) - znalost žáka (studenta), jeho dispozic, způsobů pedagogického ovlivňování, orientace v profesních nárocích, jejich potřebách a výkonech
3. etapa profesionální selekce (výběru) a determinace (určení)
- studijní typy žáků s výraznou studijní charakteristikou
- studijní typy žáků s potencionální studijní charakteristikou
- nestudijní typy s průměrným nadáním a se zaměřením na náročnější obory
- nestudijní typy se zaměřením na méně náročné obory
problémy:
- studijní typy se mohou později ukázat naopak
- zájmům žáků (studentů) není z různých důvodů vyhověno
- zájem se rozvíjí i vlivem profese...
Pracovní adaptabilita:
Adaptabilita = přizpůsobování, úprava; proces, který probíhá u každého člověka, který prochází životními změnami; je to určitá vlastnost a charakteristický rys osobnosti, který lze vhodným pedagogickým působením vytvářet; každý žák si uvědomí nevyhnutelnost změn životě, pozná potřebu rekvalifikace a celoživotního vzdělávání.
Orientační představa o profesním výkonu:
nevyužitý pracovník
neschopný pracovník
částečně schopný pracovník
4. plně odpovídající pracovník
16. Rodina jako výchovný činitel
Pojmy: rodina, funkce rodiny, rodinné prostředí, základní potřeby dětí, cíle rodinné výchovy, styly rodinné výchovy
Rodina = malá sociální skupina, vzniklá manželstvím a umožňuje vzájemné soužití mezi manželskými partnery, soužití rodičů a jejich dětí, utváření vztahů mezi příbuznými a vztahů mezi rodinou a společností.
Podle počtu generací rozlišujeme rodinu na:
- základní – otec, matka, děti,
- rozšířenou – taky prarodiče, strýce, tety a ostatní příbuzné,
- orientační – rodina, ve které se jedinec narodí,
- reprodukující se – rodina, kterou člověk zakládá vstupem do manželství.
Funkce rodiny –chápána jako úkoly, které plní vůči svým příslušníkům a vůči společnosti:
1. ekonomicko – zabezpečovací funkce – slouží nejen pro účely rodiny, ale taky pro rozvoj ekonomického systému společnosti, příslušníci se začleňují do výrobní či nevýrobní sféry,
2. biologicko-reprodukční – děti jsou pokračováním života rodiny, další stránkou je, že manželství je institucí pro společensky (právně a eticky) uznávaný pohlavní styk,
3. odpočinek a regenerace tělesných a duševních sil – plní funkci kompenzačního prostředí proti světu profesních povinností, , zejména u dospělých, děti většinou nachází prostředí “regenerace sil“ mimo rámec rodiny,
4. výchovně socializační vliv rodiny – spolu s jejími emocionálně – ochrannými úkoly považováno za nejvýznamnější působnost rodiny na dítě, zejména - raného dětství, předškolního a mladšího školního věku (výchova = proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji; socializace = proces objevování lidské společnosti jedincem a zaujetí adekvátní pozice ve společenské dělbě úloh a činností, tj. „ zařazování“, „vrůstání“,do společnosti).
Funkčnost rodiny:
- funkční rodina – nenarušená – zabezpečí dítěti dobrý vývoj a prosperitu,
- problémová rodina – poruchy rodiny vážně neohrožují vývoj dítěte, je schopna řešit problémy sama nebo s pomocí jiných,
- dysfunkční rodina – vážnější poruchy některých nebo všech funkcí, ohrožují vývoj dítěte, nutná soustavná pomoc odborníků,
- afunkční rodina – rodina přestává plnit svůj účel, dítěti škodí.
Optimální rodinné prostředí :
- vnitřní stabilita rodiny
- její nenarušená a přirozená struktura
- kulturní atmosféra
- civilizační standard
Cíle rodinné výchovy:
- utváření mravních rysů– čestnost, pravdomluvnost,
- volních vlastností – vytrvalost, sebeovládání,
- utváření vztahu dětí k lidem žijících v okolí a ke společnosti vůbec,
- rozumová výchova dětí – motivace dětí k učení, vytváření podmínek ke vzdělávání,
- vytváření vztahu k práci a při volbě povolání dítěte –od počátečních návyků sebeobsluhy batolete,
- vytváření vztahu dítěte ke kráse – v umění, v přírodním a společenském prostředí,
- zdravotní, tělesná a sportovní výchova - vytváření zdravého a hygienického životního prostředí,
- mezi další patří ekologická, sexuální,…. výchova
V působení rodinného prostředí rozlišujeme mezi vlivy a činiteli:
1.demograficko-psychologické faktory: struktura rodiny, aspekty vyplývající z působení otcovského,mateřského,sourozeneckého, .. vnitřní stabilita -základna atmosféry rodinného života,
2. materiálně – ekonomické faktory: problematika zaměstnanosti rodičů, zařazení rodiny do ekonomického systému společnosti, individuální spotřeba rodiny, její životní způsob, materiální podmínky pro zájmovou činnost dětí,
3. kulturně – pedagogická stránka rodiny – hodnotová orientace a vzdělání rodičů, míra pedagogizace rodiny, která je např. patrna z připravenosti rodiny na výchovu dětí.
Rodinné prostředí – jsou v něm spatřovány hlavní příčiny nežádoucích projevů chování u problémového žáka.
17. Vývoj vztahů mezi školou, rodinou a veřejností. Kooperace v edukačních vztazích mezi učitelem a rodiči žáků
Pojmy: vnější reforma školství, vnitřní reforma školství, demokratizace vztahů mezi školou a rodinou, rada školy
Kooperace = spolupráce, součinnost, spolupůsobení lidí, kteří jsou zainteresováni na výsledném produktu společných činností.
Kooperace mezi učitelem a rodiči žáků by měla být založena na partnerství, a to s ohledem na skutečnost, že značná část výchovy a vzdělávání se odehrává v rodině, a že učitelé a rodiče mají různé kompetentní a vzdělávací funkce, které spolu musejí být v harmonii, aby byly účinné. Pro současnou školu je typické, že se v dominantním postavení vůči rodičům ocitají častěji učitelé, než naopak. Pokud není tato nerovnováha odstraněna, může se stát závažnou překážkou v těchto kooperačně partnerských vztazích.
Vnitřní reformou školy jsou míněny změny a posun v motivech, názorech a postojích učitelů i rodičů, které jsou dány vymaněním se z tradičních, někdy konzervativních, nepřirozených, historickými i společenskými okolnostmi utvářených vazeb.
2 základní modely spolupráce (kooperace) s rodinou:
1. „rodič jako klient“ – tradičně uplatňovaný model, jeho rysy:
- rodiče jsou závislí na zprávách od učitelů,
- rodiče jsou ve vztahu ke škole pasivní,
- rodiče jsou vnímáni jako nekompetentní (neprofesionální) partneři,
- rodiče stojí na okraji, svůj podíl na řízení uplatňují pouze zdánlivě.
2. „rodič jako partner“ – demokratický přístup, jeho rysy:
- rodiče jsou aktivní,
- rodiče vnímáni - dostatečně kompetentní,
- rodiče mohou přispět k realizaci a přípravě školních projektů,
- rodiče jsou odpovědni za rozvoj dítěte spolu s pedagogy,
- rodiče mohou pracovat v různých týmech, spoluvytvářet život školy.
18. Výchovné otázky v alternativním školství
Pojmy: alternativní výchova, znaky alternativní výchovy, druhy alternativních škol, otevřené vyučování, komunitní škola, Škola podporující zdraví, Vzdělávací program Začít spolu, Čtením a psaním ke kritickému myšlení, Integrovaná tematická výuka, Program Dokážu to?, Individuální a domácí vzdělávání, e – learning, kooperativní vyučování, projektové vyučování
Alternativní = jiný, odlišný, druhý, na výběr. Název alternativní se běžně používá pro školy, které se odlišují od klasického, tradičního typu školy a nahrazují jej.
Základní znaky alternativní výchovy
zaměřenost na dítě,
snaha nezničit touhu poznávat věci a jevy
umožnit vývoj podle možností.
Současné alternativní možnosti výchovy a vzdělávací programy v české škole:
obecná, základní a národní škola – státem podporované,
pedagogické koncepce z období reformní pedagogiky – Montessoriovská, waldorfská, jenská, daltonská, freinetovská,
školy církevní a soukromé – pokud nabízejí odlišné programy od tradičních škol,
školy, které přijaly jeden z následujících programů:
a) programy určené pro celou školu - otevřená škola, komunitní škola, program Škola podporující zdraví, program Tvořivá škola, integrovaná nebo inkluzivní škola,
b) zaměřují se na práci učitele v jednotlivých třídách – vzdělávací koncepce Začít spolu, ITV- integrovaná tematická výuka,
c) jsou orientovány na postupy, metody, způsob práce učitele a třídy v jednotlivých předmětech – Čtením a psaním ke kritickému myšlení, Dokážu to?
d) možnost individualizace vzdělávací cesty jednotlivce – Individuální vzdělání, E-learning.
1. Otevřené vyučování – otevírá se navenek vůči komunitě a dovnitř vůči svému osazenstvu – žákům učitelům, rodičům; pochází ze 60. a 70. let 20. stol. z USA a Anglie, předpokládá:
1. změnu klimatu třídy - úprava třídy – celý prostor se stává volným učebním prostorem, obsahuje učební zóny, místo pro práci v kruhu i místo na odpočinek, 2. doplnění nebo nahrazení tradičních předmětů novými činnostmi - výuka formou hry, formou umělecké činnosti, pokusy, projekty, práce v kruhu, kruh – slouží k pravidelným rozhovorům o nejrůznějších tématech, rozvíjí dovednosti komunikace, pravidla komunikace a diskuse,
3. nahrazení tradičního rozvrhu hodin rozvrhem činností – rozvrh činností tak, jak budou následovat, 4. zavedení týdenních plánů práce pro žáky – jedná se o seznam povinných a volitelných úkolů, které má žák splnit, žák si volí tempo, postup, pracuje se individuálně i ve skupině,
- nové formy hodnocení – slovní hodnocení, kontrola se provádí samokontrolou, kontrolou spolužáka nebo učitele, chyby se hledají a odstraňují, ale netrestají,
- důraz na třídní společenství - pěstování dobrých mezilidských vztahů, např. služby podle klíče,
- využívání široké spolupráce s rodiči – sdílená odpovědnost učitelů, žáků a jejich rodičů, rodiče aktivní, vyjadřují se k aktivitám školy, spolupráce na školních akcích,…
2. Komunitní škola – komunita = pospolitost, dobrovolné společenství lidí, kteří přes svoji různorodost mají společné znaky (bydlí, žijí, pracují v určitém regionu); každá škola, která kromě tradičního vzdělávání a výchovy ve třídách poskytuje také relaxaci a může nabídnout trávení volného času, práce řízena komunitní radou (zástupci učitelů, rodičů, radnice, místních firem), určuje směr a plán rozvoje a do praxe je pak uvádí koordinátor. Komunitní školy v ČR nejsou stejné, odrážejí specifika regionů Komunitní vzdělávání je proces vedoucí k přeměně škol na centra schopná reagovat na potřeby obyvatel v oblasti sociálních, vzdělávacích, kulturních nebo rekreačních potřeb. Zapojuje lidi bez rozdílu věku nebo dosaženého vzdělání do úrovně života komunity.
3. Škola podporuj.zdraví – směřuje k výchově ke zdravému způsobu života, dva principy:
- respekt k přirozeným potřebám jednotlivce a
- rozvíjení komunikace a spolupráce.
Zásadní změnou je vztah učitelů a dětí, snaha vytvořit vztah založený na vzájemném respektu.
Zásady na základních školách – 9 principů:
- pohoda prostředí (pohoda věcného, sociálního a organizačního prostředí),
- zdravé učení (smysluplnost, možnost výběru a přiměřenost, spoluúčast a spolupráce, motivující hodnocení),
- otevřené partnerství (škola jako model demokratického společenství, škola – kulturní a vzdělávací středisko obce).
4. Vzdělávací program „Začít spolu“ (Step by Step)- důraz na individuální přístup k dítěti a partnerství školy s rodinou a ostatní komunitou, program čerpá mimo jiné z díla J. A. Komenského, je koncipován pro děti od 3 do 15 let, cílem rozvoj tvořivosti a týmové spolupráce navzájem i s rodiči dětí, napomáhá otevřené společnosti, snaha zvyšovat kvalitu učení dětí a vzdělávání učitelů, bez ohledu na jejich etnickou, náboženskou příslušnost, zdravotní postižení nebo specifické vzdělávací potřeby; program má několik principů:
- podnětné prostředí – úprava třídy, prostor pro společné setkávání,
- individuální přístup ke každému dítěti vycházející z jeho potřeb a specifik,
- integrované učení hrou, tématické projekty, chápání světa v souvislostech,
- pozorování dětí a plánování činností,
- slovní hodnocení a sebehodnocení,
- inkluze a integrace dětí s individuálními a etnicky podmíněnými potřebami,
- aktivní účast rodičů, zapojení rodiny do práce školy.
5. Čtením a psaním ke kritickému myšlení –podstatou kritického myšlení je konstruktivní pedagogika, jedná se o aktivní podíl žáka na konstrukci svého vzdělávání, východiskem jsou jeho dosavadní zkušenosti a vědomosti, žák je angažován v procesu učení a vytváří si svůj vlastní způsob, jak se učit; klade se důraz na to, aby děti byly na přijímání nových informací připraveny; mají čas na diskuzi, přemýšlení a uvažování, pak se rozhodnou jaké tvrzení přijmou, odmítnou nebo se zřeknou úsudku; jádrem programu je třífázový cyklus učení:
1. evokace
2. uvědomění si významu
3. reflexe
6. Integrovaná tematická výuka (ITV) - model vzdělávání byl vytvořen na základě zkušeností s nadanými dětmi; model ITV vychází z výzkumu mozku, - vzdělávání za současného respektování individuálních zvláštností – kurikulum „šité na míru“ třídě, podmínky) byly stanoveny:
- nepřítomnost ohrožení,
- smysluplný obsah učení,
- možnost výběru,
- přiměřený čas,
- prostředí,
- spolupráce,
- okamžitá zpětná vazba,
- dokonalé zvládnutí osvojované látky.
Výuka ve věkově smíšených skupinách, pracuje se na základě celoročního sjednocujícího tématu, které souvisí s okolním světem a musí být použitelné.
7. Program „Dokážu to?“ – celostátní vzdělávací projekt, slouží pedagogům, aby dokázali své žáky lépe poznat a učit tak, aby to bylo pro děti zajímavé a motivující; nabídku programů tvoří systém kurzů zaměřený na:
- zavedení osobnostní a sociální výchovy škol,
- na podporu vztahu rodiny a školy,
- na vedení školy,
- na spolupráci pedagogického sboru a okolní imunity.
Tento projekt je charakterizován 3 principy: sebeúcta, odpovědnost a samostatnost.
8. Individuální a domácí vzdělávání – o povolení individuálního vzdělávání žáka rozhoduje ředitel školy, kam byl žák přijat do povinné školní docházky, na základě písemné žádosti zákonného zástupce žáka, lze povolit pouze žákovi I. stupně ZŠ:
- musí být udány závažné důvody,
- musí být podmínky pro individuální vzdělávání,
- osoba, která ho bude vzdělávat musí, mít alespoň střední vzdělání s maturitou,
- musí být zajištěny patřičné učební pomůcky.
Individuálně vzdělávaný žák koná za každé pololetí v příslušné škole zkoušky. Ředitel může zrušit individuální vzdělávání pokud nejsou plněny podmínky, na základě kterých byla žádost povolena, nebo pokud žák na konci druhého pololetí neprospěje nebo na žádost zákonného zástupce žáka.
9. E-LEARNING – nová a perspektivní možnost vzdělávání prováděná prostřednictvím nových síťových technologií a počítačů s příslušným programovým a technickým vybavením odpovídajícím moderním požadavků doby; je vhodný pro snazší vzdělávání velkého počtu studentů různě geograficky rozmístěných; chybějí tradiční prvky kontaktní výuky; zpětná vazba je zajištěna pomocí testovacích otázek; lektor nemusí vyučovací látku několikrát opakovat (přednášet) různým skupinám,.
10. Kooperativní vyučování – využívá přirozené tendence člověka spolupracovat a jeho přirozeného zájmu zjišťovat a zkoumat; základem je uspořádání sociálních vztahů mezi dětmi; organizační forma je skupinová, každý člen skupiny je s ostatními svázán společným cílem, důležité, aby ho dosáhli všichni, i ti „slabší; výsledek práce je důležitý jak pro celou skupinu, tak pro jednotlivce; za společnou práci jsou odpovědni všichni a tak jsou také hodnoceni.
ALTERNATIVNÍ MOŽNOSTI VÝCHOVY A VZDĚLÁVÁNÍ
Nejznámější pedagogické koncepce z období reformní pedagogiky:
Montessoriovská pedagogika
Maria Montessofi (1870-1952) založila svůj první Dům dětí v Římě v r. 1907 pro malé děti z ulice. Měla podíl především na rozvíjení předškolní pedagogiky.Hlavními atributy jejího systému pro senzomotorickou (smyslově pohybovou) výchovu jsou didaktický materiál(bohatá soustava pomůcek) a pedagogicky upravené prostředí (nábytek a koberce, tabule, kliky,zařízení).
Její práce byla založena na pedocentrismu, což vede k individuálnímu přístupu k dítěti (www.montessoricr.cz).
Waldorfská pedagogika
První školu založil Rudolf Steiner (1861-1925), pro dětí továrních dělníků tabákové firmy WaldorfAstoria.Základem koncepce je antroposofie (směs křesťanství a východních náboženství) která
mj. říká, že člověk je komplexem reálného světa, světa duše a světa ducha (já). waldorfská škola je 12-letá,
dobře vybavená (děti by neměly mít nic umělého, raději ručně dělané výrobky) financovaná částečně státem a
částečně rodiči. Dopoledne probíhá nejprve hlavní vyučovaní (asi 3 vyučovací hodiny), kde se
v šestitýdenních epochách probírají určité uzavřené tematické oblasti. Po půl roce se k takové oblasti opět
vrátí a rozšíří ji