Přednášky UVOD DO DIDAKTIKY

ém, která podporuje jeho sebedůvěru a samostatný rozvoj
Kompetence občanské
Na konci základního vzdělávání žák:
Respektuje přesvědčení druhých, odmítá tlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí.
Chápe základní principy, na nichž spočívají zákony a společenské normy, je si vědom svých práv a povinností ve škole i mimo školu.
Respektuje, chrání a oceňuje naše tradice a kulturní i historické dědictví, má pozitivní postoj k uměleckým dílům, smysl pro kulturu a tvořivost, aktivně se zapojuje do kulturního dění a sportovních aktivit.
Chápe základní ekologické a environmentální problémy, respektuje požadavky na kvalitní životní pprostředí
Koncepce pracovní
Na konci základního vzdělávání žák:
Nástroje, vybaven a materiály používá bezpečně a účinně.
K výsledkům přistupuje z hlediska kvality, funkčnosti, hospodárnosti, ochrany životního prostředí i ochrany kulturních hodnot.
Chápe podstatu, cíl a riziko podnikání, rozvíjí své podnikatelské myšlení.
Vzdělávací oblasti stanovené RVP ZV, doplňující vzdělávací obory a průřezová témata stanovené RVP ZV
Vzdělávací oblasti:
jednotlivé vzdělávací oblasti jsou tvořeny jedním vzdělávacím oborem nebo více obsahově blízkými vzdělávacími obory.
Jazyk a jazyková komunikace – Český jazyk a literatura, Cizí jazyk
Matematika a její aplikace – Matematika a její aplikace
Informační a komunikační technologie – Informační a komunikační technologie
Člověk a jeho svět – Člověk a jeho svět
Člověk a společnost – Dějepis, Občanská výchova
Člověk a příroda – Fyzika, Chemie, Přírodopis, Zeměpis
Umění a kultura – Hudební výchova, Výtvarná výchova
Člověk a zdraví – Tělesná výchova, Rodinná výchova
Člověk a svět práce – Člověk a svět práce
Doplňující vzdělávací obory
Zařazují se do RVP ZV, které nejsou povinnou součástí základního vzdělávání, pouze doplňují a rozšiřují, např. Další cizí jazyk, Dramatická výchova, Sportovní hry, ...
Průřezová témata
Reprezentují v RVP ZV okruhy aktuálních problémů současného světa a stávají se významnou a nedílnou součástí základního vzdělávání. Vytvářejí příležitosti pro individuální uplatnění žáků i pro jejich vzájemnou spolupráci a pomáhají rozvíjet osobnost žáka v oblasti postojů a hodnot. Tvoří povinnou součást základního vzdělávání. Škola musí do vzdělávání na 1. a 2. stupni zařadit všechna průřezová témata uvedená v RVP ZV. Všechna průřezová témata však nemusí být zastoupena v každém ročníku.
Osobnostní a sociální výchova
Výchova demokratického občana
Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech
Multikulturní výchova
Environmentální výchova
Mediální výchova
DIDAKTICKÉ PRINCIPY (ZÁSADY). PRINCIPY KLASICKÉ, PRINCIPY MODERNÍ DIDAKTIKY
Vyuč. principy jsou nejobecnější pravidla, jejichž dodržování významně přispívá k dosažení lepších výsledků. Soudobá didaktika se opírá o poznatky řady vědních oborů – psych, logika,…
Klasické principy:
Princip výchovnosti vyučování – vyuč. je jedním ze základních prostředků k realizaci všech složek výchovy, tedy nejen rozumové, ale i mravní, estetické, tělesné a pracovní. Při vyučování jde o proces rozvíjení celé osobnosti žáka.
Princip cílevědomosti – ujasnění si hlavního cíle je základním východiskem učitelovy přípravy na vyuč. hodinu, ale i základním kritériem pro operativní změny tohoto naplánovaného postupu v průběhu hodiny. Dosud nedostatečně je tento princip uplatňován v práci žáka. Každá činnost žáka by měla vést k cíli, který si žák uvědomuje a jehož se snaží dosáhnout.
Princip uvědomělosti – vyjadřuje požadavek, aby žák rozuměl tomu, čemu se učí a uvědomoval si smysl této činnosti. Seznámení žáků s cílem vyučování, vhodná motivace, vytvoření kladného vztahu k učení, volba vhodných vyuč. metod. Neosvojení učiva uvědoměle – formalismus v jeho vědomostech(biflování)
Princip aktivity – požadavek, aby žák nebyl pasivním účastníkem vyuč. Nejde jen o aktivitu žákových poznávacích procesů, ale i procesů citových a volních. Kromě aktivní činnosti duševní, podněcuje učitel žáky i k různé činnosti manuální. aktivitu ovlivňuje: zájem, přesvědčení o užitečnosti, organizace vyučování, struktura vyuč. hodiny, výběr vhodných pomůcek,…
Princip názornosti – zformuloval Komenský. Požadavek, aby si žák vytvářel představy a pojmy pokud možno vnímáním předmětů a jevů skutečnosti nebo jejich zobrazení. Aby i učitelův slovní projev a psaný text učebnice byly dostatečně názorné.
Princip soustavnosti – souvisí se systematičností a plánovitostí vyuč. Učební plán určuje systém předmětů, systém tvoří učivo vymezen uč. osnovami. Respektování principu v přípravě i samotném průběhu vyučování, i domácí příprava
Princip postupnosti – vyjádřil Komenský – málo než mnoho, stručné než obšírné, prosté než složité, všeobecné než zvláštní, blízké než vzdálené, obdobné než odchylné
Princip přiměřenosti – požadavek, aby cíl, obsah i prostředky vyučování odpovídaly stupni psych. a tělesného vývoje žáků. Učitel – posoudit náročnost učiva a metod ve vztahu k možnostem žáků v určité třídě k momentální atmosféře v hodině
Princip individuálního přístupu k žákům – požadavek respektovat ve vyučování podle možností psych. i fyz. zvláštnosti každého žáka
Princip zpětné vazby – jde o co nejčastější vzájemnou výměnu informací mezi uč. a žáky
Princip spojení teorie s praxí – pož., aby osvojování teoretických poznatků bylo vyváženo jejich praktickým uplatňováním.
Princip spojení školy se životem - pož., aby cíl, obsah, prostředky a metody vyučování odpovídaly současným požadavkům a potřebám společnosti
Principy moderní didaktiky
p. úcty a respektu k dítěti, p. orientace na pozitivní stránky osobnosti dítěte, p. bezpečí, jistoty a vstřícnosti, vytváření pozitivních sociální, emocionální a pracovní atmosféry, p. převahy kladného hodnocení, orientace na radost a prožitek, uspokojení z úspěšné práce, p. spolupráce, kooperace žáků a orientace na vzájemnou pomoc
Pedagogická komunikace. verbální a neverbální komunikace
ped. kom. – vzájemná výměna informací (poznatků, názorů, pocitů a postojů) mezi všemi účastníky ped. procesu. Zprostředkovává také emocionální stavy, mezilidské vztahy a postoje.
Ped. kom. je zaměřena na dosažení ped. cílů, má zpravidla vymezený obsah, probíhá s ohledem na sociální role účastníků a respektuje stanovená pravidla. Úroveň ped. kom. ovlivňuje efektivitu ped. práce. Kultivované vyjadřování a především citlivé a taktní jednání a vystupování ped. pracovníků pozitivně ovlivňuje následnou reakci a činnost žáků
Tři typy ped. kom.:
Kom., kterou si pedagog může předem promyslet a připravit (adresát – komu je sdělení určeno, cíl kom. – čeho chceme dosáhnout, Obsah – vymezení toho co budeme sdělovat, forma – jakým způsobem to budeme sděl., podmínky – čas, akustika, rozmístění účastníků,..)
Kom., která se dá připravit jen orientačně
Nepřipravená kom., odehrávající se v jedinečných a neopakovatelných situacích – klade vysoké nároky na schopnost okamžitého „vzhledu“ do nové situace, rychlé vyhodnocení podmínek, na rozhodnost i rozvážnost, ale především na pohotovost, citlivost a takt komunikaci za strany pedagoga.
Ped. kom. by mělo v každé situaci charakt.: klid, takt, citlivý přístup, pohoda, vzájemná důvěra, orientace na pozitivní jevy a stránky a vlastnosti, tolerance, snaha o porozumění ostatním, trpělivost, objektivita
Ped. kom. by neměla být jednostranná. Ve vzdělávací činnosti hovoří pedagog a žáci – posluchači – jednosměrná komunikace. Ped. by se měli více orientovat na intenzivní obousměrnou komunikaci.
Práva pedagoga a žáka v oblasti komunikaci jsou značně rozlišná, žák má podstatně méně práv (výjimkou jsou alternativní školy)
tři způsoby kom – verbální, neverbální, jednáním, činností – v pedagogice se prolínají
Verbální komunikace – rozlišit stránka obsahová a formální. Obsahová stránka: srozumitelnost, obsahová přiměřenost. Formální stránka: hlasitost(závisí na počtu žáků, rozmístění, významu sdělování, atmosféře,…), dynamika(zesilování a zaslab. hlasitosti), rychlost, intonace(melodie řeči), správné frázování(udržování stejného rytmu řeči), emocionalita
Neverbální komunikace – je součástí verb. kom., jde o sdělování pohledy(řeč očí), výrazy obličeje(mimika), pohyby(kinetika), fyzickými postoji, gesty(gestika), dotykem(haptika), přiblížením a oddálením(proxemika), úpravou zevnějšku a prostředí. + př.
OTÁZKA, JEJÍ FUNKCE, VLASTNOSTI, TYPY OTÁZEK, TECHNIKA KLADENÍ OTÁZEK
Otázka: základní stavební prvek verbální pedagogické komunikace, představuje impuls k činnosti, k přemýšlení, podnět k aktivizaci poznávacích, citových a volních procesů žáka. Otázka navozuje činnost žáka, řídí a usměrňuje činnost žáka žádoucím směrem
Požadavky na formulaci otázek: Jasná a srozumitelná ot., stručná, výstižná a přesně formulovaná. Žádná odpověď na otázku by neměla zůstat bez odezvy, bez reakce toho, kdo otázku položil!
Základní kladení otázek ve výuce: Otázka – zahrnovat jeden problém, logicky na sebe navazovat ot., kladeny v promyšleném pořadí, chceme-li zapojit všechny žáky, nejprve otázka, pak vyvolat žáka, ot. klademe přiměřeným tempem, přiměřený čas na odpověď, střídavě vyvolat všechny žáky.
Taxonomie učebních otázek (D. Tollingerová): úlohy vyžadující pamětní reprodukci poznatků, vyžadující jednoduché myšlenkové operace s poznatky, vyžadující složité myšlenkové operace s poznatky, vyžadující tvořivé myšlení, vyžadující sdělení poznatků.
TYPY VÝUKY
Pojmem výuka je označována činnost učitele ve vyučování. Učitel vyučuje, tj. navozuje, organizuje a řídí poznávací, citové a volní procesy žáků, kteří se učí.
Pojem výuka je někdy nahrazován pojmem vyučování. V teoriích obecné didaktiky se výuka objasňuje šířeji než samo vyučování – jako systém, který zahrnuje jak proces vyučování tak především cíle výuky, obsah výuky, podmínky, determinanty a prostředky výuky, typy výuky, výsledky výuky.
Základní znaky: možnost splynutí vzdělávání a výchovy, stanovení cílů a vymezení jejich obsahu, stanovení rámcového postupu, vytvoření potřebných materiálních a organizačních podmínek, uskutečňuje se pod vedením pedagoga
Typy výuky:
informativní – učitel sděluje info žákům, žáci se učí především tomu, co jim zprostředkuje učitel
heuristické – žáci jsou učitelem vedeni k samostatnému poznávání, objevování nových poznatků
produkční – příkladem jsou různé pracovní činnosti žáků, práce s materiálem, praktická činnost směřující k vytvoření určitého produktu
regulativní – jejím základem je detailně rozpracovaný projekt, každý úkon žáka je regulován, řízen
METODY VÝUKY: CHARAKTERISTIKA, CELKOVÝ PŘEHLED
Dosavadní pojetí vyuč. transmisivní (učitel ví, je garantem pravdy), nyní – pojetí konstruktivistické – učitel vytváří podmínky a zajišťuje, aby žák mohl dosáhnout co nejvyšší úrovně, je garantem metody.
Vyučovací metoda: způsob, jakým učitel organizuje proces osvojování nových vědomostí a dovedností žáků. Je to koordinovaný, úzce propojený systém vyučovacích činností učitele a učebních činností, orientovaný na dosažení výchovně-vzdělávacích cílů.
Dělení: Podle zdroje poznání: metody slovní, názorové, praktických prací. Podle vyučovací hodiny: metody motivační, expoziční, fixační(opakovací), diagnostické, hodnotící.
Slovní vyučovací metody:
monologické metody (metoda výkladu:vysvětlování, vyprávění, popis, přednáška – všechny metody se prolínají a doplňují, nelze je oddělit od jiných vyučovacích metod),
dialogické metody – met. kladení otázek (rozhovor, motivační rozhovor, rozhovor vyvozovací, rozhovor objevný, rozhovor opakovací, rozhovor diagnostický, dialog, diskuse, beseda),
metody práce s textem – práce žáků s hotovým písemným textem a samostatná tvorba vlastního textu (čtení s výkladem, samostatná práce s textem, tvorba textu, Pedagogické hnutí Čtením a psaním ke kritickému myšlení – naučit žáka pracovat s textem, práce s programovaným textem)
Názorové vyučovací metody: Ukázka (předvádění, demonstrace), instruktáž (předvedení určitého úkonu), pozorování (poznávají věci v přirozeném prostředí), pokus (umělé vyvolání jevu),
Metody praktických prací: Frontální pokusy, laboratorní práce, práce žáků s multiplikáty pomůcek, praktické práce ve školních dílnách a praktické práce pěstitelské a chovatelské
Řešení výukových problémů – problémová metoda: výukový problém je úkol, s jakým se žák dosud nikdy nesetkal a postup jak tento úkol vyřešit zatím nezná. Problém je teoretická nebo praktická obtíž, kterou žák samostatně řeší svým vlastním aktivním zkoumáním. Hlavní způsoby řešení: rozumovou analýzou, postřehem, metodou pokusu a omylu
Výukové projekty: Při jeho realizaci se uplatňuje celá řada aktivizujících vyučovacích metod, zejména metod samostatné práce. Hlavní myšlenky: vytvoření produktu, týmová práce, schopnost samostatně vyhledávat informace, respektování mezipředmětových a časových souvislostí, respektování individualita a samostatného postupu, změněná role učitele
Metody situační – jsou žáci spíše statickými pozorovateli. Inscenační metody – žáci sami ztvárňují a představují určité osoby
Didaktické hry – hra, ke které žáky záměrně podnítil pedagog a která směřuje k dosažení didaktických cílů
Vyučování s využitím prvků daltonského učebního plánu (svoboda žáků a učitelů, samostatnost, spolupráce)
METODY SLOVNÍ: ROZDĚLENÍ, CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH METOD
Patří k nejčastěji používaným vyuč. metodám.
Monologické metody – základem je učitelův slovní projev:
Metoda výkladu – podstatou je slovní projev učitele, nejčastější forma je vysvětlování, ale také vyprávění, popis,... Výklad by měl probíhat podle připravené osnovy, přiměřená délka, dostatečné názorný.
Vysvětlování – výklad jevů, nových pojmů, souvislostí a vztahů na konkrétních případech a ve spolupráci žáků. Učitel se snaží žáky zapojit otázkami apod.,je částečně realizována zpětná vazba. Umění dobře vysvětlovat spočívá – vysv. musí být srozumitelné (navazuje na dosavadní znalosti, vychází z konkrétních př., spojeno s kladením otázek, názorný materiál), učební látka musí být prezentována tak, aby byla snadno zapamatovatelná (důraz na hl. myšlenky, zjednodušení, prezentovat jako systém).
Vyprávění: touto formou seznamuje učitel žáky s průběhem určitého konkrétního děje, nemá tak logickou stavbu a návaznost, vyp. by mělo být dynamické, barvité, bohaté na představy a citově působivé. Účinnost lze zvýšit ilustrací, ukázkou, ...
Popis – systematické rozebírání základní, podstatné a charakteristické rysy či znaky předmětu, jevu,... Základem je výběr typických znaků předmětu a jejich seřazení do určitého pořadí, který potom tvoří osnovu výkladu.
Přednáška – souvislý, logicky utříděný výklad vědeckých pojmůa zákonitostí, náročný na abstraktní myšlení posluchačů, proto je používaná na VŠ. Forma monologického projevu, v krátké době hodně informací. Všechny formy výkladu se prolínají, doplňují, často je nelze oddělit,