Materiál UVOD DO STUDIA PSYCHOLOGIE

ÚVOD DO STUDIA PSYCHOLOGIE
pro posluchače speciální pedagogiky
Evžen Řehulka
PAIDO
63. publikace
ÚVOD DO STUDIA PSYCHOLOGIE
pro posluchače speciální pedagogiky
Evžen Řehulka
Paido edice pedagogické literatury
Recenzovali:PhDr. Liduška Osecká, CSc.
doc. PhDr. Josef Viewegh, CSc.
©doc. PhDr. Evžen Řehulka, CSc.
©Paido edice pedagogické literatury
Druhé vydání
ISBN 80-85931-46-X
Předmluva
Nabízíme posluchačům speciální pedagogiky učební text, který se pokouší shrnout hlavní poznatky z psychologie, které by měl speciální pedagog znát. Vycházíme z toho, že speciální pedagogové jsou vázáni hlavně na školské prostředí a jsou většinou svou praxí a svými zkušenostmi na školskou problematiku napojeni. Proto jsme se snažili do tohoto textu dát především ty informace, které získává každý student na pedagogické fakultě a které lze dělit na poznatky z obecné psychologie a psychologie osobnosti, poznatky z psychologie vývojové, sociální a pedagogické. Znalost těchto psychologických disciplín patří k základům pedagogické kvalifikace. U textu z obecné psychologie jsme ještě zčásti přihlédli k patologickým fenoménům, s nimiž se speciální pedagog může setkat.
Při práci s tímto studijním textem jsme předpokládali, že se student bude účastnit přednášek, seminářů a konzultací, kde bude učební látka dále analyzována, vykládána a diskutována. Prezentovaný text není souborem nevyvratitelných faktů, ale měl by sloužit hlavně jako východisko k promýšlení psychologických otázek. Považujeme toto vydání v podstatě za experimentální, a to jak z hlediska koncepce, tak rozsahu. Koncepce by se měla vyhraňovat podle mezipředmětových vztahů, v nichž se studium speciální pedagogiky realizuje, a rozsah by měl být jednoznačně obsáhlejší, neboť jsme přesvědčeni, že znalost psychologie je pro speciálního pedagoga jedním ze základů jeho kvalifikace.
I když tento učební text má pouze kompilační charakter, je si autor vědom, že jako v každé práci, lze i zde najít rezervy, a proto bude vděčen za každou připomínku a kritický názor.
Úvod do obecné psychologie a psychologie osobnosti
Součástí každého zaměstnání, kde pracujeme s lidmi, jsou poznatky z psychologie, které se významnou mírou podílejí na efektivitě a úspěšnosti této práce. U některých profesí je psychologické vzdělání samozřejmou složkou jejich kvalifikace a v dnešní době si již nedokážeme představit učitele nebo vychovatele bez znalostí psychologie.
Poznatky z psychologie bývaly dříve obsaženy buď přímo v pedagogice nebo ve filozofii, či v některých disciplínách, v nichž bychom je již nyní asi nehledali, jako např. v rétorice atp. Mnoho psychologických poznatků se také nacházelo v medicíně, kde se lékaři setkávali hlavně s narušenou psychikou nebo se vztahem mezi různými tělesnými poškozeními a jejich odrazem v psychologii člověka. Mnoho starých myslitelů si také dobře uvědomovalo působení psychických faktorů na tělesné projevy, což jsou myšlenky, jejichž význam si nyní znovu uvědomujeme. Můžeme říci, že v dnešní době jsou základní vědomosti z psychologie nutné pro každého moderního člověka, který chce uvědoměle žít mezi lidmi a rozumět sám sobě.
Psychologie je věda, jež jako málokterá ve svém vývoji čerpala z množství jiných vědních oborů, a to jak přírodovědných tak společenskovědních.
Psychologie nemohla při svém bádání neakceptovat materiální stránku psychické činnosti, která ji také bezesporu určuje. Studium psychologie vyžaduje nejen znalosti o stavbě a funkci nervového systému, ale solidní poznatky ze současné psychologie se nemohou neopírat o studium biologie, biochemie, histologie, normální a patologické fyziologie a některých lékařských klinických oborů, jako je psychiatrie, neurologie, vnitřní lékařství atd.
Psychiku však nemůžeme redukovat pouze na materiální pochody v organismu (potom by vlastně psychologie jako věda byla zbytečná), ale musíme ještě studovat vliv sociálního prostředí. Psychická činnost člověka je nejen výrazem jeho začlenění do společnosti, ale sociální podmínky jsou pro psychiku také nejdůležitějším podnětem. Lidská společnost formuje (záměrně i nezáměrně) psychiku a člověk zase zpětně do života společnosti zasahuje.
Tyto vztahy jsou značně složité a v současné psychologii nejsou jednoznačně vyřešeny, nebot' do jejich zkoumání se promítají různá filozofická východiska jednotlivých badatelů. Jinak bude chápat psychickou činnost např. nábožensky orientovaný vědec, který považuje duši za stvořenou a nesmrtelnou, a jinak bude vykládat psychické jevy člověk, který je přesvědčen o materiálním základě světa. Všechny tyto problémy si musíme uvědomovat, jestliže se chceme zabývat základními otázkami psychologie. Jde však o oblast značně komplikovanou, které se věnují základní teoretické psychologické obory a na něž v našem textu nebude bohužel místo. Jejich řešení však nebude bezprostředně nutné pro výklad poznatků, kterými se zde budeme zabývat, nebot' hlavní pojmy obecné psychologie a psychologie osobnosti v tom rozsahu, v jakém je zde uvádíme, nejsou rozdílnými filozofickými hledisky příliš ovlivněny.
V následujících řádcích půjde především o to, abychom se správně naučili používat základní psychologickou terminologii. Tuto terminologii by měl speciální pedagog dobře znát, a to z několika důvodů. Jednak aby porozuměl popisu psychologických mechanismů jednotlivých poruch a zvláštností, které jsou předmětem jeho práce a mohl v těchto vědeckých pojmech uvažovat a myslet, a dále, aby mohl pomocí této terminologie komunikovat s ostatními pedagogy, ale také s psychology, lékaři atd.
Vědecká disciplína, která je označovaná jako psychologie, patří do věd o člověku a může být vymezena jako věda, která studuje chování a prožívání živých bytostí (HYHLÍK, F. - NAKONEČNÝ, M. 1977).
Chováním rozumíme takovou aktivitu jedince, kterou může pozorovat druhá osoba nebo ji mohou registrovat laboratorní přístroje. J. ŠTEFANOVIČ (1974) uvádí tyto projevy chování:
a)Reakce, tj. činnost svalů a žláz s vnitřní sekrecí, které fungují na vrozeném (tj. nenaučeném) základě. Jsou to hlavně nepodmíněné reflexy a instinkty.
b)Odpovědi, tj. činnost svalů a žláz s vnitřní sekrecí fungujících na naučeném (tedy nikoli vrozeném) základě. Jsou to např. návyky a všechno další chování, které je výsledkem dřívější osobní zkušenosti.
c)Jednání, tj. všechna činnost, kterou člověk vykonává uvědoměle.
d)Vnější výraz, tj. změny tváře, vegetativní změny (změny dechu, tepu, pocení atp.), pantomimika, gestikulace atd.
e)Řeč (tzv. verbální chování), kdy si všímáme jak obsahové stránky řeči (co říká), tak stránky formální (jak to říká).
Jestliže chování chápeme jako vnější projevy psychické činnosti a můžeme je pozorovat jak u člověka, tak u zvířat, potom prožíváním rozumíme všechny vnitřní zážitky při této psychické činnosti, které si člověk uvědomuje. Prožívání je tedy naprosto subjektivní a jedinečné. I když se prožívání člověka projevuje navenek v jeho chování, není to výraz prožívání celého, neboť prožívání se ve svém celku nedá zpravidla úplně chováním vyjádřit. Obsah svého prožívání člověk nedokáže zcela sdělit ani řečí.
Existuje psychologická koncepce, která rezignuje na zkoumání fenoménů prožívání právě pro jejich subjektivnost a obtížnou měřitelnost. Chápe psychologii pouze jako vědu o chování. Tento psychologický směr se nazývá behaviorismus a rozšířil se hlavně v USA.
Protože předmětem psychologie jsou psychické jevy, které můžeme souhrnně označit jako psychiku, uveďme si ještě jejich hlavní znaky, jak je ve své učebnici uvádějí ČÁP, J. ad. (1992):
1.Orgánem psychiky je mozek a psychické jevy jsou funkcí mozku.
2.Psychické jevy se formují ve společnosti, zvláště působením výchovy.
3.Psychické jevy umožňují člověku poznávat svět a působit na něj.
Psychika představuje nejvyšší formu regulace a autoregulace člověka. Psychiku nemá jen člověk, ale je určitým regulačním mechanismem i u zvířat. Nejvyšší kvalita psychické činnosti, která je dána pouze člověku, je vědomí. Psychika je tedy širší pojem než vědomí.
Vědomí se v psychologii chápe především jako uvědomování si svého prožívání, tedy zejména uvědomování si sebe sama a okolního světa. Někteří autoři definují vědomí filozoficky jako uvědoměné bytí. Člověk si dokáže uvědomovat sama sebe jako subjekt činnosti, uvědomuje si své chování a prožívání, vyděluje se jako svébytná jednotka a uvědomuje si také vlastní existenci. Všechny psychické jevy však nejsou plně vědomé, existují také jevy polovědomé až nevědomé. Obsah vědomí je velmi proměnlivý a jeho části si neuvědomujeme stejně zřetelně. Vědomí je možno charakterizovat ještě mírou vigility (vigilance), tj. mírou bdělosti. Bdělost vyjadřuje stav aktivace od plné jasnosti a zřetelnosti, přes uvolněnou bdělost k zastřenému vědomí a ospalosti až případně k hlubokému bezvědomí (koma), kdy člověk nereaguje ani na bolestivé podněty. Vedle těchto kvantitativních změn vědomí můžeme rozeznávat i změny kvalitativní. Takovými změnami vědomí je např. spánek nebo hypnóza.
Další náš postup v tomto stručném textu budeme strukturovat tak, že všechny základní pojmy obecné psychologie a psychologie osobnosti s jejich jednoduchým výkladem budeme orientovat na dva hlavní okruhy, a to na
I.psychologii osobnosti
II.psychologii poznávání.
I. PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI
Pro další výklad si jako výchozí termín zvolíme kategorii osobnost. Slovem "osobnost" v běžné řeči označujeme obvykle nějakého významného člověka. V psychologii má tento pojem speciálnější význam. Osobností rozumíme v podstatě každého člověka, který si je vědom sám sebe, což znamená, že tento člověk o sobě mluví v 1. osobě čísla jednotného ("já chci", "já nechci" atp.). Z tohoto hlediska - jak později uvidíme v textu z vývojové psychologie - můžeme říci, že u psychicky normálního dítěte můžeme začít mluvit o osobnosti asi kolem 3. roku věku. Pod označením osobnost chápeme obvykle jednotu psychického života člověka, který v sobě organicky integruje celou svou psychickou činnost, jež je podmíněna individuálními tělesnými a sociálními faktory. V této souvislosti mluvíme o biologické a sociokulturní determinaci osobnosti nebo také o endogenních a exogenních faktorech. K endogenním činitelům řadíme:
1.to, co je zděděno od rodičů a prarodičů (heredita, dědičnost)
2.to, co se stane se zárodečnou buňkou před oplozením (mutace)
3.to, co se stane s organismem mezi oplozením a porodem kongenitálně (např. různá onemocnění matky)
4.poruchy organismu po narození (onemocnění, stárnutí atd.)
Mezi exogenní činitele patří faktory, které formují osobnost hlavně mechanismem učení a kde se promítly vlivy výchovy, užšího i širšího sociálního prostředí, kultury atd.
V současné psychologii nacházíme řadu různých přístupů k pojímání osobnosti. Za nejzávažnější lze podle K. BALCARA (1983) pokládat pojetí
a)nomotetické (nomos = zákon) vyžadující vystižení a vysvětlení osobnosti pojmy a zákonitostmi obecně platnými, společnými všem lidem,
b)idiografické (idios = vlastní) vycházející z očekávání tak podstatných rozdílů mezi lidmi, že je nelze dostatečně vyjádřit obecnými pojmy a je proto nutno hledat pojmy a zákonitosti jedinečné, platné pro právě zkoumaného jedince.
S termínem osobnost souvisí také pojem Jáství, který vyjadřuje uvědomování si sebe sama, svého já, především v diferenci od zevního světa. Jáství podle V. VONDRÁČKA (1970) zahrnuje:
vědomí rozdílu já a ne-já
vědomí činnosti
vědomí identity (jsem týž dnes jako včera a v dětství)
10 \hvědomí jedinečnosti (jsem jen jeden)
Osobnost člověka je v centru zájmu každého, kdo chce působit na druhého člověka nebo ho nějak ovlivňovat či formovat. Tak např. vychovatel se musí zabývat osobností objektu svého výchovného působení, nebot' výchova znamená psychologicky v podstatě formování osobnosti. Psychologie nám pomáhá při poznání osobnosti a umožňuje nám zjištění kapacit jejich jednotlivých složek, ukazuje nám jejich strukturu, dynamiku a genezi, na základě čehož můžeme uvažovat o změnách v osobnosti a o její perspektivě. Podívejme se nyní, jak lze osobnost poznávat.
Především však musíme konstatovat, že profesionálním poznáváním osobnosti se zabývá kvalifikovaný psycholog. Psychologické vyšetření osobnosti je poměrně náročná a zcela odborná práce. Průběh a závěry psychologického vyšetření jsou zpravidla určovány požadavky, pro které se vyšetření provádí. Mohou to být účely poradenské, zdravotnické, pracovní a mnohé další. Psycholog si sám pro toto vyšetření volí psychologické diagnostické metody a za závěry psychologického vyšetření nese plnou odpovědnosti.
Poznání osobnosti člověka však provádí laicky každý člověk, neboť všichni si vytváříme názory o druhých, snažíme se je poznat, chápat jejich jednání, případně je ovlivňovat. Rodiče poznávají své děti, učitelé žáky, nadřízení podřízené (ale i naopak), poznávají se partneři, přátelé. Tyto postupy poznávání osobnosti druhého (ale i své vlastní) jsou založeny na zkušenosti, intuici a na různých psychologických znalostech. V této souvislosti mluvíme někdy o tzv. implicitní psychologii. Laické poznávání osobnosti bychom neměli zlehčovat, nebot' často může dojít k velmi podstatným a pravdivým závěrům. Jeho nedostatkem však je subjektivnost a zpravidla nemožnost dokázat opodstatněnost a všeobecnou použitelnost postupů, kterých hodnotitel použil.
Při posuzování osobnosti člověka musíme dbát také na to, abychom mohli sledovat daného jedince delší dobu (týdny, měsíce) a také v různém prostředí, neboť odlišné situace vyvolávají jiné vzorce chování a projevují se zde další osobnostní vlastnosti.
Pro popis osobnosti je výhodné si zvolit nějaké teoretické schéma, pomocí kterého vytvoříme určitou strukturu osobnosti a současně systém pro naše poznávání. Těchto systémů je mnoho a záleží hlavně na tom, z jaké psychologické koncepce vycházejí.
Pro naše potřeby použijeme rozšířeného schématu poznávání osobnosti, kde si budeme v podstatě odpovídat na čtyři otázky, a to:
1.Co člověk chce - zde se budeme zajímat o zaměřenost osobnosti člověka, o jeho vnitřní "hnací síly", které usměrňují a zaměřují jeho jednání a prožívání, tedy o motivaci.
2.Co člověk může - tady se ptáme na schopnosti a vlohy, na talent a nadání a na všechno to, co podmiňuje úspěšné a správné zvládnutí určité činnosti.
3.Jak člověk reaguje - tady se chceme dovědět co nejvíce o temperamentu člověka a o jeho citových (emocionálních) reakcích.
4.Jaký člověk je - zde zjišťujeme informace o charakteru a volních vlastnostech, s určitým zjednodušením můžeme říci, že v tomto případě zkoumáme povahu člověka.
Nyní se podíváme podrobněji na jednotlivé psychologické fenomény, jejichž výčet jsme provedli při popisu osobnosti. Tedy:
Ad 1) Okruh zaměřenosti osobnosti
Jestliže chceme v psychologii studovat zaměřenost osobnosti, dostáváme se k problematice motivace. Motivace se zabývá příčinami jednání, neboli zkoumá motivy (pohnutky) jednání člověka. V podstatě můžeme říci, že kdykoli si při snaze o pochopení lidského chování klademe otázku "proč?", ptáme se na motivaci. Motivy určují nejen směr lidského jednání, ale i jeho intenzitu a průběh. Člověk sice většinou jedná na základě uvědomělých motivů, ale také velmi často si své pohnutky k určitému jednání plně neuvědomuje. V některých případech si nedokáže přímou souvislost mezi svým jednáním a jeho motivací objasnit vůbec. Uvažovat o motivaci cizího jednání je velmi náročné a v každém případě bychom se měli vyvarovat unáhlených a zjednodušujících soudů.
Motivace může být vzbuzována bud' vnitřními podněty, tj. potřebami, nebo vnějšími pobídkami, které označujeme jako incentivy. Ilustrovat to můžeme tak, že např. veškeré jednání směřující k jídlu (mytí rukou, hledání klidného místa, úvaha o tom, mám-li dost peněz atd.) může být vyvoláno bud' hladem (potřeba), nebo lákavou a chutnou potravou (incentiva). Zdroje lidské motivace jsou velmi rozmanité. Zpravidla zde rozeznáváme:
a)potřeby
b)zájmy
c)ideály
d)hodnoty
Potřeby chápeme jako prožívaný nebo pociťovaný nedostatek či nadbytek něčeho, co je důležité pro život jedince. Potřeby nejčastěji dělíme na:
1.Základní biologické potřeby - kam patří potřeby potravy, tekutin, vzduchu, tepla, potřebu vyměšování, spánku a odpočinku, potřebu pohybu, potřebu sexuální a rodičovskou atd. Tyto potřeby jsou životně důležité, ale v normální situaci je jejich uspokojování ovlivňováno společenskými normami.
2.Společenské potřeby - mezi ně patří především potřeba společenského styku a uplatnění, potřeba bezpečí, citové odezvy, potřeba jistoty, potřeby poznávací a estetické.
Mnoho psychologů provádí klasifikace potřeb podle různých kritérií. Velmi známá je koncepce amerického psychologa A. MASLOWA, který potřeby hierarchicky uspořádal podle naléhavosti jejich uspokojování. Vyšší potřeby se aktualizují jen tehdy, jsou-li uspokojeny potřeby nižší. Výčet takto seřazených potřeb je následující (podle HYHLÍK, F., NAKONEČNÝ, M. 1977):
1.fyziologické potřeby (základní potřeby, související s porušenou homeostázou, tedy např. potřeba vzduchu, jídla, tekutin, tepla atd.)
2.potřeby bezpečí vystupující v situacích ztráty životní jistoty
3.potřeby sounáležitosti a lásky (náležet k nějaké skupině, být někým milován)
4.potřeba uznání (být obdivován a uznáván, mít kompetenci a respekt)
5.potřeba sebeaktualizace (potřeba realizovat svou individualitu, tj. své schopnosti a záměry)
Výchova by měla vést člověka k tomu, aby přiměřeně uspokojoval své potřeby v souladu se svým fyzickým i psychologickým rozvojem. Neuspokojování potřeb může vést ke strádání a je-li toto neuspokojování dlouhodobé, může dojít k závažnému poškození, a to nejen v případě potřeb biologických.
Zájmy většinou charakterizujeme jako trvalejší kladný vztah člověka v určité oblasti předmětů nebo činností. F. HYHLÍK a M. NAKONEČNÝ (1977) citují z odborné literatury čtyři možné typy definic zájmu (podle D. E. Supera):
1.zájmy vyjádřené (zájem je to, co dotazovaný považuje za zajímavé)
2.zájmy manifestované (zájem je to, čemu člověk dává přednost)
3.zájmy testové (zájem je to, nač v experimentální situaci subjekt upíná pozornost, co vidí, slyší, co si zapamatovává)
4.zájmy inventované (zájem je to, co je statisticky vyanalyzováno z odpovědí subjektu na řadu položených otázek, které se týkají obliby různých činností a předmětů)
Dále tito autoři citují R. B. Cattella, který rozlišuje následující indikátory zájmu:
1.preference a projekce v testech a dotaznících
2.pohotovost vynaložit čas, peníze a námahu, jakož i podstoupit riziko
3.informovanost, zběhlost a zručnost v určitém oboru nebo oblasti činnosti
4.koncentrace pozornosti a míra zapamatování prvků v určité oblasti, akcentace ve vnímání a zmenšování doby volby při nabízeném výběru
5.afektivní vzrušení se svými fyziologickými koreláty (frekvence pulsů, svalové napětí atd.)
Zájmy jsou velmi silným motivem a výrazně člověka aktivizují a tím rozvíjejí jeho schopnosti. Zájmy můžeme rozlišovat podle oblasti zaměření (technické, sportovní atd.) i podle stálosti, pestrosti, proměnlivosti atd.
Ideály chápeme ve vztahu k osobnosti jako vzorové cíle či příklady. Ideálem mohou být nejen určité osobnosti, ale i různé normy a pravidla chování a také určité myšlenky a ideje. Každý člověk má nějaké ideály, ať již si to uvědomuje nebo ne. Důležité je poznávat ideály z hlediska jejich obsahu, který můžeme analyzovat podle určitých eticko-společenských kritérií. V tomto smyslu ideály nejen charakterizují zaměřenost, ale současně vyjadřují morální profil člověka.
Hodnoty jsou vyjádřením názoru na to, co je žádoucí, dobré, a co nežádoucí, zlé. Hodnota je vždy nějaká vlastnost předmětu, jevu, bytosti, situace nebo činnosti ve spojitosti s uspokojováním motivačních činitelů (zájmů, potřeb) jedince. U osobnosti můžeme mluvit o