Materialy

5Z4 - Studijní materiál:
Obsah:
Úvod
Pojem a předmět sociální psychologie
Socializace osobnosti
Sociální percepce
Sociální skupiny
5.1. Klasifikace sociálních skupin
5.2. Sociální interakce
5.3. Role v sociálních skupinách
5.4. Pozice v sociálních skupinách
5.5. Sociální mobilita a skupinová dynamika
6. Komunikace
Použitá a doporučená literatura
Seznam obrázků
Úvod
Následující kapitoly jsou věnovány některým teoretickým otázkám sociálně psychologického výcviku v komunikaci.
Studenti se seznámí se základními pojmy sociální psychologie: socializace osobnosti, sociální percepce, sociální skupiny, motivace a komunikace.
Pojem a předmět sociální psychologie
Pojem sociální psychologie použil poprvé J. M. Baldwin (1877), v roce 1897 proběhl laboratorní výzkum sociálních faktorů závodění a soutěžení N. Tripletta a teprve roku 1908 se objevily první učebnice o sociální psychologii (od W. McDougalla a E. A. Rosse). Zabývaly se závislostí psychiky na faktorech společenského života, zejména na jiných lidech. Rok 1908 proto bývá označován jako počátek sociální psychologie.
O sociální chování člověka se začala zajímat až reformace a později kapitalismus z potřeby regulovat sociální chování člověka. Předtím kontrole chování stačily mravy, zákony a náboženství. Se ztrátou funkční schopnosti těchto institucí se pak začalo rozvíjet sociálně psychologické zkoumání. Již před vznikem sociální psychologie tu však bylo poměrně dost poznatků o sociální, resp. sociokulturní determinaci lidské psychiky (kulturní antropologie, etnologie a psychologicky orientovaná sociologie) a také v psychoanalýze byly zdůrazňovány sociální aspekty psychické dynamiky („rodinný román“ neurotiků).
V první fázi svého vývoje zahrnovala sociální psychologie i tematiku chování sociálně žijících druhů zvířat. Tato tematika dokonce převládala. Teprve koncem třicátých let dvacátého století se zoologická a antropologická problematika v sociální psychologii oddělovala, sociálním chováním zvířat se začala zabývat etnologie a sociální psychologie se stala výlučně antropocentrickou vědou.
Sociální psychologie patří mezi nejvýznamnější základní psychologické vědy, protože sociální vztahy a sociální prostředí jsou pokládány za jeden ze základních faktorů formování lidské psychiky.Lidská psychika se utváří a funguje v kontextu sociálních interakcí a je podstatně, i když ne výlučně, determinována sociálními zkušenostmi z těchto interakcí.
Pojetí předmětu sociální psychologie bylo různé. Sociální psychologie přecházela na jedné straně do psychologie, na druhé straně do sociologie. E. F. Mueller a A.Thomas (1974) uvádějí: „Psychologicky zaměřená sociální psychologie zkoumá vliv sociálních faktorů na psychické procesy individua…Sociologicky zaměřená sociální psychologie se zabývá skupinovými procesy jako takovými, individuum do nich vstupuje jen jako element.“ (Nakonečný, 1997)
Existují v podstatě následující kategorie sociálně psychologických problémů:
vztah jedinec – jedinec,
vztah jedinec - malá skupina,
vztah malá skupina – malá skupina,
jedinec v davu.
Kohoutek (1998) uvádí, že sociální psychologie je věda o chování, prožívání a zkušenostech jednotlivce ve společnosti. Studuje např. vrůstání jedince do společnosti, vztahy a interakce osobnosti a skupiny, utváření rolí a pozic jedince ve skupinách.
Pojem „sociální“ je odvozen od latinského výrazu socius, což znamená druh, společník, někdo, kdo je s někým nějak v kontaktu.
Dění uvnitř malých skupin (např. rodin, pracovních skupin apod.) zkoumá také sociologie.Je to věda o společnosti a studuje zákonitosti vývoje a fungování sociálních systémů, a to jak globálních (společnost jako celek),tak dílčích. Pro sociologii není jednotlivý člověk zajímavý sám o sobě, ale jako člen určité společnosti, vrstvy, sociální skupiny
Psychologické charakteristiky větších skupin (vysokoškoláci, zemědělci, průmysloví dělníci atd.) zkoumá tzv. společenská psychologie, resp. sociologie. Na rozdíl od sociologie nestuduje sociální psychologie především sociální systémy, jevy a skupiny, ale studuje jednotlivé osobnosti lidí v sociálních situacích a vztazích. Předmětem zkoumání sociální psychologie je konkrétní osoba žijící v konkrétních společenských podmínkách, zejména v podmínkách života malých skupin (např. rodiny, pracoviště). Sociální psychologie není psychologií sociálních jevů, ale psychologií osob v sociálních situacích. V rámci sociální psychologie není možná psychologie nezaměstnanosti, ale je možná psychologie nezaměstnaného. Existuje sociologie rodiny na jedné straně a sociální psychologie vztahů mezi rodiči a dětmi na straně druhé.
Sociální psychologie má nejužší vztahy k sociologii a ke kulturní antropologii. .
Z psychologických věd má sociální psychologie nejblíže k psychologii osobnosti (osobnost v sociálním kontextu) a k vývojové psychologii (sociální vztahy jako činitelé psychického vývoje).(Nakonečný, 1997)
Podle W. Herknera (1975) jsou hranice sociální psychologie vůči sociologii a řadě dalších dílčích psychologických disciplín dány tímto vymezením předmětu: „Sociální psychologie je věda o psychologických aspektech interakcí mezi individui.“(Nakonečný, 1997)
Hranice mezi sociální psychologií a sociologií jsou stále dosti neurčité.
Z tematického okruhu sociální psychologie je vylučována interakce mezi malými skupinami. Sociální interakce omezené na styk mezi individui vystupují ve formě dyadických (vztah jedinec – jedinec) a intraskupinových vztahů (uvnitř malých skupin).
D. Krech, R,. S. Crutchfield a E. L. Ballachey (1968) chápou sociální psychologii šířeji jako „vědu o chování jedince ve společnosti“. Nakonečný (1997) uvádí, že sociálně psychologické problémy je třeba zkoumat v souvislosti s city, svědomím a sebepojetím atd.
Pro fungování lidské psychiky je podstatné, že:
člověk je primárně sociálně vztažná bytost se všudypřítomnou sociální determinací,
(Podle Aristotela je člověk společenský živočich – „antropos zoon politikon“) Platí, že člověk je člověkem pouze ve vzájemném vztahu s druhým člověkem. Individuum je ve své podstatě sociální.
přirozenou a rozhodující oblastí jeho psychických projevů je pole sociálních interakcí.
Tematika sociální psychologie zahrnuje tyto aspekty sociálních interakcí (Nakonečný, 1997):
sociální motivace (proč jedinec vstupuje do sociálních interakcí a proč je udržuje),
sociální percepce (jak si utváří obraz partnera interakce, který určuje způsob jeho chování vůči tomuto partnerovi),
sociální techniky (způsob chování vůči partneru interakce vycházející z jeho obrazu),
sociální komunikace (podstatná složka interakce),
postoje (vnitřní dimenze či obsah sociálních vztahů tvořené komplexem kognitivních, emotivních a konativních složek),
sociální učení (jak se organizuje sociální zkušenost individua a jak intervenuje v jeho sociálním chování),
socializace (jak se individuum stává sociální bytostí a jak jako sociální bytost funguje),
jedinec v malé skupině, její struktura a dynamika.
Aplikace sociální psychologie na problémy společenské praxe je velmi široká a uplatňuje se všude tam, kde se pracuje s lidmi a kde se uplatňují sociální faktory a hlediska jako podstatné koncepty činností. Tak vznikla řada relativně samostatných vědních oborů vyrůstajících z poznatků sociální psychologie, jako např. sociální psychologie organizace, sociální psychologie výchovy a další.

Při výzkumu výše uvedených témat se uplatňují speciální sociálně psychologické metody výzkumu, mezi něž patří zejména:
sociometrie (zakladatelem je J. L. Moreno, jde o zjišťování a analýzu vztahů v malých skupinách preferenčními volbami, např. sympatie – antipatie, volby vypovídají i o atmosféře ve skupině, ta se zlepšuje s růstem vzájemných vazeb, zhoršuje utvářením například klik )
obsahová analýza,
měření postojů,
pozorování vycházející z určitých kategorií sociální interakce,
sociálně psychologický experiment a další
Socializace osobnosti
Cíl: Uvést do problematiky socializace osobnosti.
Klíčová slova. socializace sociální percepce, sociální skupiny, sociální interakce role a pozice ve skupinách, sociální mobilita a skupinová dynamika
Člověk přichází na svět jako biologická bytost. Potenciální společenský rozměr osobnosti se rozvíjí už od početí v procesu socializace, který umožňuje jedinci stát se člověkem také ve smyslu psychologickém postupným osvojováním lidských psychických vlastností..
Děti držené od narození v naprosté sociální izolaci vykazovaly zásadní deficit lidské psychiky a chovaly se v podstatě jako lidem fyzicky podobní živočichové (např. tzv. vlčí děti a jiné případy extrémní sociální izolace).
Proces socializace probíhající jako postupné vrůstání do společenských podmínek života, tj. jako postupná orientace v daném sociokulturním prostředí a osvojování tomuto prostředí přiměřeného účelného chování, je ve své podstatě rodinnou výchovou, která psychologicky vzato, je zase v podstatě procesem učení, zejména sociálního. (Nakonečný, 1997)

Za základní aspekty socializace lze pokládat jevy, které tvoří proces primární socializace, který se odehrává v období převážně rodinné výchovy (resp. ve spojení s výchovou v mateřské škole). Jde o tyto jevy:
Osvojení základních kulturních návyků (stolování, udržování tělesné čistoty, oblékání a dalších druhů sebeobsluhy, slušného chování – zdravení, děkování, prosba atd.).
Užívání předmětů běžné denní potřeby přiměřeně jejich funkci, tj. jako účelných nástrojů, což do značné míry souvisí s osvojováním kulturních návyků.
Osvojení mateřského jazyka a dalších forem sociální komunikace.
Osvojení základních poznatků o přírodě a společnosti a základní časoprostorové orientace.
Osvojení sociálních rolí přiměřených věku a pohlaví.
Orientace v základních společenských normách a hodnotách (co je správné nebo nesprávné, tj. co se smí nebo nesmí, co je hezké a co ošklivé, pravdivé a nepravdivé, spravedlivé a nespravedlivé atd.).
Postupný vývoj sebekontroly a volní regulace chování, přechod od přirozeného dětského egoismu k základům prosociálního jednání.
(Nakonečný, 1997)
Základním nástrojem počáteční socializace je rodinná výchova, která vedle výchovných technik zahrnuje i postoje rodičů k dítěti, jejich chování jako model pro dítě a celkové rodinné poměry vůbec. Jde tu o komplexní rodinnou situaci dítěte.
E. H. Witte (1989) hovoří o dvou dimenzích socializačního procesu v rodině s účastí dítěte:
„využití“ socializačních nabídek při „podporování“,
„podněcování“ nabídkami při určité „přísnosti“.
Pro obě dimenze platí, že jako podmínka vystupuje „optimum emocionálního vztahu“. Příliš malá i příliš velká „vzdálenost“ mohou být překážkou vztahu a platí také, že podněcování je působivé jen tehdy, když není ani nadměrné ani podměrné. Rozhodující je dyáda matka – dítě.
Tzv. primární socializační efekt může být vyjádřen následující rovnicí:
Primární socializační efekt = postavení rodiny + rodinná orientace + podněcování x využívání
Postavením rodiny se rozumí její ekologická situace (město, venkov) a sousedství, bydlení, velikost rodiny atd. Dále je to orientace rodiny na určitý styl výchovy, zahrnující představy rodičů o cílech a prostředcích rodinné výchovy. Dále vztah mezi rodiči a dítětem, vyjádřený termíny „podněcování“ rodiči a „využívání“ dítětem, které vyjadřují „aktivní složku socializačního dění“, tzn. situační podněty („podněcování“) a vnitřní stav („využívání“), jež reprezentují interakci afektivních a kognitivních subsystémů. Tak lze prokázat vliv různé emocionální atmosféry a také různého socioekonomického postavení rodiny a rodinného statusu. (např. rozdíl nižších a vyšších společenských vrstev nejen v bydlení, ale i zacházení s dítětem) apod. „Rodinná orientace“ vyjadřuje zejména postoj rodičů k morálním aspektům výchovy.
Podle A. Bandury (1987) je konečným cílem úspěšné socializace, dosáhneme-li „nahrazení externích sankcí vnitřními kontrolami“, tzn., že se jedinec ve svém jednání bude řídit společenskými normami, aniž by se přitom uplatňoval vnější tlak. Tento autoregulační systém, označovaný také pojmem vůle, vzniká internalizací postojů a hodnot.
Obecně lze model socializace vyjádřit takto:
Obr. č. 1: Model socializace
Kulturní rodinné a jiné osobnost
Vzorce sociální dítěte
Chování systémy
Kulturní vlivy tedy působí prostřednictvím rodinného prostředí na formování osobnosti dítěte, a jeho chování se tak stále více stává typicky kulturním, přizpůsobeným daným kulturním normám.(Nakonečný, 1997)
L. J. Cronbach (1963) v tomto smyslu definuje socializaci jako proces přípravy osoby na role ve společnosti. V rámci socializace se udržuje určitá míra individuality. Toto uchovávání individuality je interindividuálně různé. Současně se uvolňují určité druhy sociální závislosti (na rodině) a vznikají nové druhy sociální závislosti (manželství, vlastní rodina).. V jistém smyslu existuje permanentní socializace, protože dětské zkušenosti nestačí na život v dospělosti a rané sociální učení musí být během života modifikováno, mnohé způsoby chování musí být korigovány. Korektivní zkušenosti vytvářejí nové systémy postojů a způsobů chování. (Nakonečný, 1997)
Socializaci je nutno zkoumat jak fylogeneticky, z hlediska formování druhových vlastností lidstva, tak ontogeneticky jako formování konkrétního typu osobnosti. Individualita je předpokladem, a také výsledkem procesu socializace.(Kohoutek, 1998).
Sociální učení probíhá na základě diferenciálního a zástupného zpevňování, verbálního vedení a napodobování modelů. Jedinec přebírá do značné míry standardy skupin, s nimiž se identifikuje, objevuje se ovšem i určitá míra resistence vůči vyhasínání minulých zkušeností, nicméně traumatické a silné afektogenní zkušenosti se mohou udržovat a ovlivňovat chování jedince celý život. Na sociální učení mají vliv sociální zpětné vazby (souhlas sociálního okolí s jednáním jedince a reakce okolí na jednání jedince vůbec).
V průběhu socializace se uskutečňuje určité „sebe-modelování“ a v mysli jedince se v určitých obdobích života vynořuje problém jeho identity a jejího hledání..
Produktem socializace je určitý systém rolí a hodnot, návyků, zvyků a stereotypů charakteristických pro každou individuálních osobnost.
Schaffer (1974) chápe socializaci jako vzájemnou interakci rodiče a dítěte. Je to model, v němž je dítě bráno jako „aktivní účastník vlastního sociálního vývoje“ a v němž je zdůrazňována vzájemná závislost rodičů a dítěte „v mnoha svých sociálních transakcích“. Novorozenec tu není chápán jako „tabula rasa“ (čistá deska), ale jako určitými dispozicemi a tendencemi vybavená bytost, vstupující s touto výbavou do interakce s rodiči. Interakční povaha primární socializace je empiricky potvrzována už u kojence jako vzájemná komplementární komunikace, zejména hlasová a mimická, mezi ním a matkou a dalšími interakčními jevy. Raný vývoj dítěte se tak uskutečňuje na základě „subtilní vzájemné souhry původních rysů a kompetencí dítěte s reakcemi druhých v rámci sociálního prostředí“ (Nakonečný, 1997)
Whitte (1989) soudí také, že socializované dítě je aktivním účastníkem procesu své socializace, která je celoživotním procesem, v němž lze rozeznat tři úrovně socializace:
úroveň mikrosystému (ssocializace v rodině a ve skupině vrstevníků),
úroveň mezosystému (socializace ve škole a na vysoké škole),
úroveň makrosystému (socializace uskutečňovaná z hlediska příslušnosti k určité společenské vrstvě, pohlaví a věku).
Sociální percepce

Sociální percepce je důležitou úvodní složkou sociální interakce, je to vzájemné
vytváření „obrazu toho druhého“, vzájemná laicky psychologická interpretace. (Nakonečný, 1997). Člověk se vůči druhému člověku chová v podstatě podle toho, jaký obraz si o něm učinil, jak ho vnímá. Sociální percepce je klíčovým aspektem každé sociální interakce,jak naznačuje následující schéma:
Obr. č. 2: Schéma sociální percepce
obraz „ toho způsob chování vůči reakce „tohoto
druhého“ „tomuto druhému“ druhého“ na toto
konkrétní sociální chování
technika)

zpětná vazba
Sociální percepce vychází z kategorizace osob, která jde za hranice pouhého vnímání: subjekt sociální percepce na základě toho, co na svém partneru vnímá (jeho vzezření a chování) „jde“ za vnímané a činí si určité představy o jeho úmyslech, povaze atd. V tomto smyslu tzv. obraz toho druhého zahrnuje i nevnímatelné charakteristiky partnera. Obraz „toho druhého“ proto bývá často velmi subjektivistický a plný omylů. Chyby, jichž se člověk dopouští při vnímání druhých lidí lze rozdělit na“:
a) Chyby zapříčiněné osobními charakteristikami posuzovatele:
Potřeby a city - pravdivé a dostatečné se zdají ty informace a charakteristiky, které usnadňují uspokojení vlastních potřeb.
Očekávání - člověk vidí především to, co očekává, že uvidí, soudí, že je to tak, protože předpokládal, že tomu tak bude.
Přání - člověk soudí, že je to takové, protože chtěl, aby tomu tak bylo.
Obavy - člověk soudí, že tomu tak bude, protože se obával, že to tak dopadne, že se to tak stane.
Návyk - člověku se zdají pravdivé ty skutečnosti, jimž přivykl a které zná.
Lenost - člověk má tendenci se spokojit s první myšlenkou, rychle uznat správnost názorů, které mu ušetří námahu. Lenost je zpravidla příčinou, proč člověk pozoruje povrchně a dělá předčasné závěry.
Konzervatismus - jednou přijatý úsudek má člověk tendenci obhajovat. Uznáním chybného úsudku „poškozuje“ člověk svoje sebevědomí a vytváří precedens dalších „nedostatků“ své osobnosti.
Dogmatismus - uzavřený názorový systém. Je zaměřen na obranu proti všemu, co narušuje vžitý systém, v němž člověk existuje.
Konformita - přijímání názorů pod sociálním tlakem okolí.
Vyhovění tlaku okolí - souhlas pouze navenek, vlastní názor odlišný od skupinového názoru.
b) Chyby pozorovatele vycházející z obecných tendencí posuzování:
Projekce - posuzovatel vidí u druhých lidí svoje vlastnosti v podstatně výraznější
formě, jak po stránce kvality, tak kvantity. Vysvětluje si motivy jednání druhých lidí i
jejich postoje stejnými vzorci, jimiž je podle jeho názoru vedeno jeho vlastní jednání.
Kontrast - posuzovatel má tendenci hodnotit ostatní opačným způsobem, než vnímá sám sebe. Např. uspěchaný člověk považuje druhého který čte za lenocha.
Neoprávněná generalizace - posuzovatel na základě náhodných, mimořádných poznatků nebo na základě nedostatečného počtu pozorování a bez ověření příčin a důvodů určitého chování vynáší jednoznačné zobecňující závěry nebo. je aplikuje na situace na které neplatí.
Předsudky - předsudky znamenají stereotypy a zvyklosti myšlení, prožívání a jednání, které mohou znamenat předem zformulovaný závěr, stanovisko či rozhodnutí, které však nemá objektivní opodstatnění. Patří sem také tzv. „profesionální slepota“, vyjadřující skutečnost, že si člověk dlouhodobým výkonem určité činnosti vypěstovává poměrn