Materialy

)
Přirozené role plně odpovídají přirozeným psychickým tendencím. Taková je např. role matky, do níž se v jistém smyslu vstupuje již v době těhotenství a zvláště pak po porodu dítěte, které bylo chtěno a radostně očekáváno. Tato nová role je spojena s řadou motivů (péče o dítě), které jsou brány jako přirozené. Sociální role matky je tady v plném souladu s instinktivními mateřskými tendencemi. Naproti tomu nechtěné mateřství může být spojeno v krajním případě i s odmítnutím role matky.
Atribuované role jsou role připisované sociálním okolím, které jedinec může převzít, je-li jeho vystupování v atribuované roli odměňováno pozitivními reakcemi jeho sociálního okolí. Tak může např. dospívající dívka převzít roli třídní důvěrnice, jestliže svým vzezřením a vystupováním budí důvěru spolužákyň, které se jí svěřují. Atribuce znamená prakticky utvrzování jedince v určité roli jeho sociálním okolím. (Např. určité ženě může imponovat, že je obdivována (třeba se jen domnívá, že je obdivována) za určitý způsob chování, třeba za rozpustilost, dobráckost, atd., a může tento způsob chování převzít jako sociální roli, v níž se prezentuje. To je případ autoprezentace, předvádění se v určitých charakteristikách, které se posléze může stát rysem osobnosti jako nevědomé instrumentální chování, účelově sloužící vyvolávání pozitivního dojmu, obdivu apod. Život je koneckonců tvořen především sociálními interakcemi a v těch se musí uplatňovat určité standardy, rituály a jiné prvky, které jsou složkami sociálních rolí. Role jsou v tomto smyslu scénáři sociálních interakcí, předpisy formálních i neformálních rol. Nicméně určitým rolím se někteří lidé vyhýbají (např. hostitele), jiné rádi přebírají (např. hosta).(Nakonečný, 1997)

Pozice v sociálních skupinách
Pozice je místo, které zaujímá jedinec v sociální skupině a které označuje jeho společenskou funkci. Pozicí je například postavení v zaměstnání (úředník , dělník, ředitel, sekretářka,), společenská prestiž (universitní profesor, vrátný), postavení v rodině (otec, syn) apod. (Štefanovič, 1979)
Pozice je souhrn práv, prestiže a povinností, které skupina jednotlivci určila. Člen určité sociální skupiny postupně poznává a přijímá za svůj systém skupinových pravidel, norem a cílů ve vyjadřování, v oblékání, v celém hodnotovém systému, což vše má vliv na utváření a změny jeho vlastní osobnosti, na tzv. individuální vzorec chování.
Z dané pozice se odvíjejí očekávání na chování člověka v této pozici. (Např. od pozice otce se očekává, že bude zabezpečovat existenci rodiny, udržovat emocionální vztahy k manželce a dětem, vychovávat děti a chovat se jako dospělý člověk.)
Protože je člověk členem více skupin, zaujímá také více různých pozic, které se navzájem mohou značně lišit.
Na základě sociometrických testů zjišťujeme např. tato postavení (pozice) ve skupině:
Star (hvězda) – osoba populární, získává ve skupině největší počet pozitivních voleb, jde o postavení „alfa“.
Izolovaná, mimostojící osoba (outsider) – osoba, která nezískává žádnou volbu v sociometrickém testu. Ačkoliv je fyzickým členem skupiny, je psychologicky izolovaná od ostatních členů skupiny (tvoří tzv. sociální ostrov). Izolovaný jedinec také sám nikoho nevolí.
Marginální (okrajová, ale akceptovaná) - je osoba, která získává relativně málo pozitivních voleb (méně než lze očekávat při náhodném rozvržení voleb). Jde o osoby v tzv. hvězdném stínu.
Odmítaná osoba – dostává v sociometrickém testu pouze negativní volbu (repulse). Upoutává sice pozornost členů skupiny, ale tato pozornost má formu odmítání. Taková osoba je v situaci „černá ovce“, resp. „obětní beránek“. Jde o tzv. postavení omega.
Rovnocenná osoba s průměrnými volbami má postavení souřadné (gama).
Beta postavení – zaujímá jedinec, který je uznáván jako expert či zkušenější starší bratr nebo sestra. Jeho postavení na rozdíl od postavení alfa však nepostrádá ze strany ostatních kritičnost.
Bývají uváděny i jiná pojmenování pozic, např. obětní beránek, fackovací panák, šašek, klaun, opozičník, svůdce, strážce demokracie, moralista, závislý souputník, aktivní pomocník, oponent, nezúčastněný.
Jiné rozlišení pozic členů ve skupině podle přitažlivosti:
populární osoby - jsou přitažlivé pro většinu členů skupiny,
oblíbené osoby – jsou přitažlivé pro mnohé členy skupiny,
akceptované osoby – preferuje je část skupiny,
trpěné osoby – preferuje je malá část skupiny,
osoby stojící mimo – nikdo ze skupiny je nepreferuje.
Z hlediska moci nebo prestiže existují ve skupině tyto pozice:
vůdcové a vedoucí – osoby ve skupině dominující,
pomocníci – aktivní členové skupiny,
souputníci – závislé osoby,
pasivní členové,
periferní, okrajoví členové.
Z hlediska přijímání prosazování se jedince ve skupině známe tyto pozice:
kladně se prosazující osoby – osoby, jejichž prosazování se přijímá skupinou kladně,
přehlížené osoby – členové, kteří by se rádi uplatnili, ale neumějí se prosadit, skupina je „nebere na vědomí“,
odmítané osoby – členové, kteří se chtějí uplatnit, ale nemohou, skupina je odmítá, brání jim prosazovat se,
osamělé osoby – členové, kteří by se rádi uplatnili, ale vzdalují se od ostatních členů, resp. ostatní členové se od nich izolují,
izolované osoby – členové, kteří se nechtějí prosadit a ani nemohou spolupracovat se skupinou.
(Štefanovič, 1987)
Pozice jednotlivce ve skupině podstatně ovlivňuje jeho uspokojení z členství v ní. Působí na jeho spokojenost se sebou i s druhými a na míru jeho sebevědomí a jistoty.
Sociální pozice ve společenské skupině vyplývá ze vzájemného porovnávání členů.
Jestliže se člen sociální skupiny sám porovnává s ostatními členy a podle toho si určí svou pozici, říkáme, že jde o tzv. subjektivní pozici. Vyvolává-li jeho srovnávání s ostatními přesvědčení, že je převyšuje, má vysokou subjektivní pozici a naopak. Ve skupině se však také porovnávají jednotliví členové navzájem, přičemž může vzniknout odlišné hodnocení pozice jednotlivých členů. Nastane-li však při tomto hodnocení poměrně velká shoda, vzniká dlouhodobější systém konkrétních sociálních pozic – tzv. pozic objektivních.
Spolu s určitým systémem pozic se ve skupině vytváří určitá hierarchie jejích členů, zejména pokud jde o moc a popularitu. Čím vyšší pozici (hodnost) zaujímá člen ve skupině, tím větší vliv má obvykle na členy skupiny a může působit (většinou silou) na vztahy mezi nimi.
Členové skupiny s vyšší pozicí v hierarchii si často udržují určitý odstup ve vztahu k členům s nižší pozicí, neboť nadměrné sblížení může oslabit jejich společenskou sílu.
Jedinci s nižší pozicí často nedoceňují nebo přehlížejí úspěchy členů s vyššími pozicemi, anebo připisují nadměrný význam vlastním úspěchům.
Mezi pozicí a popularitou ve skupině je úzký vztah: vyšší pozice se obvykle pojí s větší popularitou a naopak.
Pozice jednotlivce ve skupině se určuje:
podle jeho přitažlivosti pro jiné členy,
podle míry jeho osobní moci, resp. prestiže,
podle toho, jak skupina přijímá jeho prosazování.
Trvalejší postavení, které má jedinec vzhledem ke svým vlastnostem v sociální skupině nebo v sociálním systému, se nazývá status. Vyjadřuje pozici v hierarchii společenské prestiže.
Status se často pojí s určitým symbolem (např. hodnost u vojáků, akademický a pedagogický titul u vysokoškolských učitelů). Symboly jsou oceňovány jako znaky úspěchu. Úspěšný člověk mívá často tzv. vysoký sociální kapitál. Znamená to, že ho zná více lidí a ví o jeho úspěších. I částečné zlepšení sociálního statusu je pokládáno za společenský vzestup.
Sociální mobilita a skupinová dynamika
Sociální mobilita je horizontální nebo vertikální pohyb jednotlivců nebo skupin ve společenské struktuře.
Horizontální mobilita je přechod na jiné místo se stejným sociálním statusem. Existují dva typy horizontální mobility: horizontální mobilita mezi podnikem a společností, tj. fluktuace, a horizontální mobilita uvnitř podniku (organizace), tj. překládání z jednoho pracovního místa na jiné místo stejné úrovně.
Určitá úroveň horizontální mobility uvnitř podniku ale i mezi podnikem a společností je žádoucí. Jestliže však fluktuace pracovníků přesáhne optimální hranici, danou přirozenou obměnou pracovníků a potřebami řešit některé problémy podniku nebo zaměstnanců, stává se nebezpečím pro stabilitu sociálního systému podniku a překážkou pro plnění jeho cílů.
Vertikální mobilita je buď sociální vzestup (kariéra) nebo sociální sestup.
Rozlišuje se také mobilita intergenerační a introgenerační.
Intergenerační mobilita je např. změna sociálního statusu synů ve vztahu k sociálnímu statusu otce, tedy mezi generacemi
Introgenerační mobilita je pohybem uvnitř jedné generace.
Skupinová dynamika je souhrn vzájemných procesů, sil a protisil, které působí ve skupině. Je charakteristikou každé skupiny. Vytváří všechno skupinové dění, cíle a
normy skupiny, její strukturaci, pozice a role, skupinové dění, vývoj skupinových vztahů, pohodu a nepohodu. (Kohoutek, 2002).
Komunikace
Cíl: Seznámit s teorií komunikace.
Klíčová slova: komunikace, zpětná vazba, verbální a neverbální komunikace,
metakomunikace
Komunikace je primárně sociálně-psychologický fenomén.
Pojem komunikace vznikl z latinského slova communis (společné). Sociální komunikaci lze definovat jako výměnu, tj. vzájemné sdělování a přijímání informací a významů v sociálním chování a sociálních vztazích lidí, která se uskutečňuje především prostřednictvím jazyka a je možná v míře, s níž mají individua společná poznání, potřeby a postoje. Toto sdělování významů se může dít v přímém i nepřímém sociálním kontaktu. Kohoutek (2002) definuje komunikaci takto: „Komunikace je složitý, komplexní sociální jev, který je nutno vidět v širších souvislostech sociální interakce, nikoli jen formálně jako výměnu určitých informací, sdělení, signálů.“
Člověk získává schopnost sociální komunikace (interakce) už v prenatálním období vývoje.
Různé druhy sociálně žijících živočichů vyvinuly různé specifické formy komunikace (pomocí dotyků, pohybů, pachů, neartikulovanýh zvuků, atd.) . Typicky lidskou formou komunikace je mluvená a psaná řeč resp. její národní forma, jazyk, který se patrně vyvinul z jednoduché vokalizace v podmínkách vzájemného soužití, které, kromě jiného, vyžadovalo dělbu práce a diferenciaci sociálních rolí. (Nakonečný, 1997)
U člověka má komunikativní funkci také jednání, výraz, gesta a různé systémy symbolů a signálů. (např. matematické symboly, signály v dopravě atd.).
Funkce komunikace spočívá v předávání informací, resp. vzájemném dorozumívání se jako podmínky sociálních interakcí a jako předpoklad soužití a vzájemné závislosti. Každý systém vyžaduje obecné chápání znaků, které používá, a je ve své podstatě společně sdíleným systémem významů těchto znaků (např. gest používaných v určitém kulturním prostředí nebo slov nějakého konkrétního jazyka). U člověka jde o příslušnost k určitému jazykovému společenství a k určité kultuře, resp. subkultuře (slangové výrazy) a o znalost jazyka a symbolů, kterými se dorozumívá, matematik například nemůže dost dobře komunikovat s jedincem, který nezná řeč matematiky.
Podle C. Cherryho (1957) se proces komunikace organizuje na základě následujících složek:
vzájemně propojených podnětů a reakcí komunikujících osob (komunikace je druhem
interakce),
podle sdílení komunikovaných významů (jedinec neovládající dostatečně cizí jazyk rozumí sdělením učiněným v tomto jazyce jen částečně nebo i chybně),
podle vzájemných vztahů mezi účastníky komunikace (role, status).
(Nakonečný, 1997)
„Komunikace je vlastním nositelem sociálního dění“ (E. L. Hartley a R. E. Hartley, 1955), neboť to je v podstatě závislé na tom , co si jeho účastníci vzájemně komunikují nejen slovy, ale i chováním. To, co je v něm navzájem mezi jeho účastníky komunikováno, určuje jeho průběh a dynamiku (příkladem je klidný a věcný průběh schůze občanského sdružení , nebo naopak jeho bouřlivý průběh plný osobních střetnutí a projevených averzí).(Nakonečný, 1997)
A.Ellis a G. Beattle (1968) podávají tuto pracovní definici komunikace v typicky scientistické dikci: „komunikace se objevuje, když jeden organismus (vysílatel) kóduje informace v signál, který se dostává k jinému organismu (příjemce), který signál dekóduje a je schopen přiměřeně odpovídat“, přičemž „ani vysílatel, ani příjemce si nemusí být vědomi předání komunikativního signálu“.
Komunikace se uskutečňuje prostřednictvím určitého senzorického kanálu (zrak, sluch, hmat, dotyk) a sdělení je tedy zakódováno ve struktuře určitého druhu senzorických podnětů, v nichž je zakódován význam sdělení prostřednictvím nějakého znakového systému.
V komunikaci rozlišujeme: a) obsah komunikace = komuniké, b) komunikátor – vysílatel sdělení, zprávy, informací, c) komunikant – příjemce sdělení, zprávy, informací. Komunikace je interakcí, v níž se obvykle role komunikátora a komunikanta střídají.
Rozlišujeme šest fází komunikace, přičemž v každé z nich může docházet k různým „komunikačním šumům“ či nedorozuměním, tj. k úbytku informací nebo k jejich deformaci:
ideová geneze – tj. vznik, zrod nápadu, myšlenky, obsah mysli komunikátora,
zakódování – vyjádření myšlenky v symbolech, slovech, znacích, pohybech,
přenos – pohyb symbolů od vysílajícího k příjemci, vedení vysílacího obsahu,
příjem – okamžik, kdy symboly dojdou k příjemci,
dekódování – proces příjemcova výkladu, interpretace přijatých symbolů,
akce – chování, činnost příjemce vyvolaná přijatou zprávou, využití informace.
Cesta sloužící k předávání informací se nazývá komunikační kanál. Může být vertikální (pro řídící orgány) nebo horizontální (pro spojení na stejné úrovni).
Při každé komunikaci dochází ke zpětné vazbě mezi komunikujícími. Sdělovatel i příjemce sledují, zda a jak jsou sdělované zprávy přijímány druhým a podle těchto reakcí pak další zprávy vhodným způsobem upravují (komunikátor např. vnímá, že komunikant zcela nechápe, co se mu sděluje, je proto třeba nalézt a odstranit komunikační šum a nebo korigovat obsah sdělení či chování, v jehož rámci je dán určitý výrok, když komunikátor pozoruje, že jeho sdělení vyvolalo u komunikanta rozpaky, rozčilení nebo nelibost.)
Komunikačními prostředky jsou nejen řeč, jazyk ve formě psané a mluvené, ale i další neverbální výrazové projevy: pohyby, mimika, gesta, obraz, symbol atp.
Slova mohou mít ráz mentalistický nebo behaviorální. Mentalistické výrazy se opírají o subjektivní prožitky pozorovatele.
Schopnost označovat předměty a osoby pomocí znaků, symbolů, signálů, je tzv. semiotická funkce.
Komunikace může být přímá nebo nepřímá, oboustranná nebo jednostranná, soukromá nebo veřejná či masová. Jiné rozlišení komunikace: 1. intrapersonální (např. mezi počítačem a jeho uživatelem), 2. interpersonální (mezi dvěma nebo více partnery), 3. hromadná, masová (např. mezi divákem a televizí, rozhlasem a posluchačem, tiskem a čtenářem).
Nepřímá a masová komunikace předpokládá technické rozšiřování, sdělovací prostředky (média). Za hlavní média se považují tisk, rozhlas, televize, internet, divadlo, film, video, CD, ale i výkladní skříně.
Vliv masové komunikace bývá často přeceňován. Zejména jsou přeceňovány její možnosti tvorby veřejného mínění, které je nezřídka více ovlivňováno komunikací v mikroskupinách (zejména v referenčních skupinách).
Prostředky masové komunikace jsou právem považovány za zvlášť důležitou podmínku celospolečenské manipulace obyvatelstva.
V  úvahách o perspektivách masové kultury vzbuzují tyto čtyři hlavní komunikační prostředky (tisk, rozhlas, divadlo, televize) zájem pro svůj vliv na vytváření skupin publika, na organizaci sdělování a na cesty apercepce kultury. (Kohoutek, 2002)
Technické prostředky komunikace posunuly původní formu komunikace tváří v tvář nyní a zde do dalších časových a prostorových dimenzí. Archivy a literatura umožňují získávat informace o dávné minulosti, pošta, telefon, fax , internetová pošta nám umožňují komunikovat na velké vzdálenosti . Technický pokrok jde neustále dopředu a tak nastává doba, kdy komunikování tváří v tvář je možné i na velké vzdálenosti bez fyzické blízkosti právě prostřednictvím techniky.
Praktická potřeba bezporuchové sociální komunikace vedla ke zkoumání a stanovení psychologicky účinných způsobů komunikace (komunikačních technik) ve smyslu psychologické účinnosti, tj. např. jak vést rozhovor, poradu apod.)
Verbální i neverbální formy komunikace v jejich sociálních významech doplňují tzv. metakomunikační faktory, které spoluurčují skutečný význam informace. Je to např. ironické zabarvení hlasu, úsměšek, pohrdlivý úšklebek, posunek. Otázka: „Jak hodnotíte paní XY?, řečená podrážděným a uštěpačným tónem, působí sugestivně na hodnotitele a vede často k zápornému hodnocení. Ironicky řečená pochvala, např.: „To je borec“, může znamenat pohanu. Nesprávná percepce metakomunikativních složek sdělování vede k nedorozuměním, která mohou mít podstatný vliv na utváření celé sociální interakce, jíž je komunikace podstatnou složkou.
Když lidé dostávají více informací, než mohou zpracovat nebo než potřebují, dochází k informační a komunikační přesycenosti.
Verbální komunikace je reprezentovaná řečí. Vnější řeč vytváří pro myšlenku zvukovou, mluvenou nebo grafickou, psanou formu slova, jíž je myšlenka sdělována druhému člověku. Vnitřní řeč způsobuje sdělení myšlenky samotnému mluvčímu. Mluvčí si uvědomuje výsledky svého myšlení, říkáme, že myslí ve slovech.U řeči pozorujeme vedle obsahové stránky také její stránku formální, především hlasitost, rychlost, tón. Všímáme si také poruch výslovnosti.
Nonverbální, neslovní komunikace, tzv. „řeč těla“ zahrnuje neslovní projevy, které doprovázejí, doplňují nebo zdůrazňují obsah verbálního sdělení nebo mohou existovat bez verbálního doprovodu. Řadíme sem pohyby těla nebo částí těla, gestikulaci, mimiku, výraz obličeje, postoj a držení těla, dotyk, úsměv, úpravu zevnějšku, apod. Při nonverbální komunikaci se uplatňuje prostor a čas. Osobní prostor je zóna či pole kolem každého jednotlivce, které je určeno jednak charakterem jeho osobnosti, kulturní výchovou, sociálním statusem, vykonávanou činností a dalšími činiteli. Otázkami životního prostoru se zabývá proxemika (E. T. Hall) Termín pochází z latinského „proxe“ = blízko. Zabývá se např. typologií prostoru nebo typologií vzdálenosti. Rozlišuje vzdálenost intimní (15 – 45 cm), osobní (od 45 do 125 cm), společenskou (od 125 do 350 cm), veřejnou (350 a více) Nonverbální komunikace je pravdivější a fylogeneticky i ontogeneticky starší než komunikace verbální.
5. Sebepoznání a zdroje poznání sebe sama
Cíl: Sebepoznání.
Klíčová slova: sebeprojekce, selfmanagement,
Štěpaník (2003) uvádí následující rovnici: Umění jednat s lidmi = umění vyznat se sám v sobě + umění vyznat se v druhých lidech + umění odhadnout situaci
Tato jednoduchá rovnice začíná poznáním sebe sama.
Dobrá úroveň poznání sama sebe je předpokladem přiměřené sebeprojekce (vytyčení životních cílů) a základem sebevýchovy – selfmanagementu. Dobrý odhad sebe sama je předstupněm k správnému odhadu druhých lidí a takový odhad druhých je podmínkou úspěchu v jednání s nimi. Dobrá znalost sebe sama snižuje chyby a omyly v praktickém jednání a je nutným předpokladem k jejich neopakování. Ch. Harvey (Štěpaník, 2003) píše: