Materialy

ě pevné jednostranné postoje a zaměření.
Halo-efekt - posuzovatel se dává ovlivnit celkovým dojmem vycházejícím z působení celku nebo jeho dominujících rysů nebo . i některou z jeho výrazných částí, podle nichž vynáší hodnotící soud.
Citový vztah - čím blíže psychicky se posuzovatel cítí vůči druhým, tím pozitivněji je hodnotí. , a naopak.
Stereotypy - jde o soubor zafixovaných rigidních názorů na lidi, pod jejichž vlivem posuzovatel minimalizuje jiné informace.
Figura v pozadí - prostředí, které je pozadím lidí, ovlivňuje jejich hodnotu v očích posuzovatele.
(Pokorný, 1994)
Se sociální percepcí se spojuje atribuce vycházející obvykle z prvního dojmu, tj. připisování určitých vlastností druhé osobě podle určitých schémat (např. podle její fyziognomie, sociálního statusu apod.). Důležitým aspektem je také srovnávání sociálních statusů subjektem interakce (stojí-li druhý na společenském žebříčku výše nebo níže) a atribuce sociální moci (zda druhý může či nemůže udílet subjektu odměny a tresty).
Podle E. F. Muellera a A. Thomase (Nakonečný. 1997) se v sociální percepci uplatňuje určitá Organizace vnímání:
vnímání se organizuje kolem vnějšího zjevu a povrchových kritérií
Je určena centrální vlastnost a její bezprostřední implikace jsou brány jako dané.
Osoba je zobrazena jako vzorec k sobě se hodících vlastností
Osoba je vnímána jako komplexní struktura, která zahrnuje také inkongruentní (neslučitelné) znaky a protiklady.
Za základní klíče sociální percepce se považují výraz (zejména mimický), vzezření (např. .způsob oblékání), obsah řeči a její forma (co člověk říká a jak), status (socioekonomické postavení), případně příslušnost k etnické skupině a chování.
Hlavní dimenze obrazu druhého jsou::
sociálně dobrý – sociálně špatný
inteligentní – neinteligentní
silný – slabý
aktivní -. pasivní
vřelý – chladný
Za základní akcent obrazu pak lze pokládat sympatii, antipatii a lhostejnost.
Zkladním znakem sociální percepce je tzv. alterace identity – týž povahový rys, resp. týž projev chování, je různými lidmi různě interpretován. Např. plačící muž může být ženou A pokládán za citlivého, ženou B za změkčilého. Někdy je tento jev nazýván metaidentitou (tj. identitou subjektu pro druhého člověka).
Dále se objevuje metaperspektiva, obraz, který si člověk vytváří o mně:“Mám tě rád, nevím sice, zda ty mne máš rád, ale vím, že ty víš, že tě mám rád, a nevím, zda ty víš, že já nevím, zda ty mne máš rád.“(Nakonečný, 1997)
Sociální skupiny
5.1. Klasifikace sociálních skupin
Sociální skupina je celek dvou (např. manželé bez dětí už tvoří skupinu, tzv. manželskou diádu) nebo více osob, které jsou ve vzájemných více či méně vymezených a soudržných, formálních nebo neformálních vztazích a interakcích. Má vlastní systém pojítek, hodnot, cílů a norem, regulujících chování jednotlivých členů. Příkladem sociální skupiny je rodina, školní třída, zájmový kroužek, pracovní skupina, politická strana,, národ atd.
Každá sociální skupina má své charakteristické sociálně psychologické klima či atmosféru.
Skupina, do které člověk již patří a považuje ji za vlastní, se nazývá členská (vlastní) skupina. Člověk se považuje za její součást a užívá v souvislosti s ní výrazu „my“.
Opakem je nečlenská (cizí)) skupina ,člověk se nepovažuje za její součást, necítí s ní nic společného a používá v souvislosti s ní výrazu „oni“. Tato skupina je považována za „horší“ a vlastní skupina za „lepší“.
Favorizování, nadřazování vlastní skupiny a odmítání cizích skupin je označováno jako etnocentrismus.(Kohoutek, 2002)
Další třídění skupin je možné například podle exkluzivity na otevřené a uzavřené, nebo podle způsobu pozbývání členství na zrušitelné či nezrušitelné z obou stran či z jedné strany.
Podle charakteru vzniku a způsobu komunikace ve skupině rozlišujeme formální a neformální skupiny:
Formální skupiny jsou charakterizovány těmito znaky:
jsou sestaveny za určitými cíli,
náplň jejich činnosti a volba vůdců je určována formálními pravidly,
je dána jejich organizační struktura (např. vojenský útvar, pracovní skupina, atd.)
plnění jednotlivých funkcí (jejich práva a povinnosti, vztahy k ostatním členům) je přesně předepsané,
členové jsou spjati neosobním funkčním pojítkem (např. velitel a podřízený).
Neformální skupiny se vyznačují těmito znaky:
- vznikají spontánně (např. přátelský kroužek),
struktura vztahů se vytváří přirozenou cestou podle toho, jaké pozice, funkce a statusy získávají jednotliví členové vzhledem ke svým vlastnostem, autoritě a popularitě a také k výsledkům své činnosti,
členy spojují emocionální vazby, které jsou přirozeným výrazem citů a potřeb jednotlivce (např. parta kamarádů),
uspokojují psychické a sociální potřeby svých členů,
uplatňují se v nich především osobní cíle.
V neformální skupině se většinou nejprve ustalují vedoucí a nejnižší pozice skupinové struktury. Členové, kteří zaujímají pozice s vyšším statusem, jsou více odměňováni než členové s nižším statusem. Kromě toho mají určitá privilegia a moc, které jiní členové nemají. Zastávání jednotlivých funkcí však není přesně předepsané, je volnější.
Hranice mezi formální a neformální skupinou jsou poměrně plynulé. I ve formální skupině vznikají neformální vazby, zatímco neformální skupiny obsahují ve větší či menší míře formální prvky, např. určitou organizační strukturu. (Štefanovič, 1987)

Další dělení je možné podle velikosti na malé sociální skupiny (mikroskupiny) a velké sociální skupiny (makroskupiny).
Malé sociální skupiny:zahrnují malý počet osob, všichni členové se navzájem znají, jsou ve vzájemném kontaktu, a komunikují tváří v tvář (např. rodina, zájmový kroužek, klub přátel, parta chuligánů apod.). Mezi malé skupiny patří tzv. lokální skupiny (např. obyvatelé z jednoho domu). Mají např. nepřímou socializační a ochrannou funkci pro děti (sousedé si děti mohou chránit před nebezpečím) i ceremoniální funkce. (Kohoutek, 2002)
Velké sociální skupiny zahrnují velký počet členů, kteří nejsou v bezprostředním kontaktu, jednotliví členové se nemusí navzájem znát a přímo vzájemně nekomunikují. Mezi členy skupiny se komunikuje pomocí komunikačních prostředků (shromáždění, školení, veřejných porad, tisku, rozhlasu, ústního podání atd.). Členy skupiny zpravidla spojují společenské normy, názory, podobnost zájmů, společný původ, pobyt, apod.Velkými sociálními skupinami jsou například masová sdružení a jednoty, odborové stavovské, hospodářské, zájmové společnosti, kmeny, rasy, štáby, náboženská, politická a ideologická seskupení..Pro velké sociální skupiny je příznačná jednota názorů na určité základní otázky a konformita členů známá jako loajálnost jednotlivce se skupinou. Jednota názorů se zde utváří v podobě tzv. veřejného mínění.Velké skupiny mají delší trvání než malé, pevnou a rozvětvenou organizaci a velmi často i bohatě vypěstovanou tradici.Pro velké skupiny jsou příznačné i vnější formy příslušnosti ke skupině (stejnokroje, odznaky, symboly, zvyky, obyčeje, obřady atd.).Velké skupiny ovlivňují své příslušníky zejména tím, že utvářejí tzv. kolektivní vědomí, které má vliv na jejich jednání a chování.(Štefanovič, 1987)
Menší skupiny (20 – 40 lidí) jsou v průměru soudržnější než velké skupiny

Podle vzniku a intimity vazby mezi jednotlivými členy rozeznáváme primární (prvotní) a sekundární (druhotné) skupiny.
Primární skupinou je rodina, první společenství, do kterého se člověk rodí, ale nevybírá si ho. Proto je to vlastně skupina formální, ovšem brzy se většinou mění v neformální skupinu.
Primární skupiny charakterizují: tyto znaky:
- v primární skupině se člověk ocitá bez vlastního rozhodnutí, nevybírá si ji,
mezi členy existují přímé a důvěrné vztahy,
přirozená vzájemná pouta,
intimní citové vztahy,
úzké spojení rolí (např. otec - matka – dítě)
spolupráce
členové vždy komunikují tváří v tvář.
primární skupiny mají silný vliv na utváření osobnosti a socializaci člověka.
prostřednictvím primárních skupin se společnost se svou kulturou promítá do života jednotlivce.
v primární skupině se angažuje celá osobnost člověka
Sekundární skupiny charakterizují: tyto znaky:
členem sekundární skupiny se člověk zpravidla stává později, a to z vlastního rozhodnutí nebo rozhodnutím oprávněné osoby (anebo instituce),
je to každá další skupina (po primární skupině), do které se člověk v životě dostane (formální i neformální),
vznikají v důsledku nějakého zájmu nebo úlohy.
vyznačují se náhodnými vztahy.
uplatňují se v nich formální pravidla, formálně („úředně“) organizovaná a přesně určená práva a povinnosti.
nevyznačují se trvalostí pout. (sportovní družstva, školní třídy, atd.)
dotýkají se pouze určité části osobnosti (např. pracovních zájmů), neangažuje se v nich celá osobnost.
jejich vliv na formování osobnosti není tak pronikavý jako v primárních skupinách.
Podle toho na jakém základně se tvoří skupinové vazby, rozeznáváme sekundární skupiny
politické (základna: společenské názory a ideologie),
ekonomické (společenské ekonomické zájmy),
náboženské (společné vyznání víry),
společensko zábavní (např. turistické a vysokoškolské kluby) aj.

Podle vztahu ke společnosti, k jiným společenským skupinám a k práci rozlišujeme:občasná volná sdružení, party, kliky, závadové skupiny a referenční skupiny.
a) Občasná volná sdružení – představují skupiny vázané na určitý prostor. Nemají pevnější
strukturu, chybí organizace, obvykle i vůdce. Lidé jsou zde silně vázaní na určitý
prostor, kde se náhodně scházejí.
b) Party – mají již pevnou strukturu i organizaci Normy zde bývají někdy značně přísné a za
nedodržení norem následuje tret. V partě je osobnost člena podřízena obecnějším
clům a hodnotám, které na rozdíl od tlupy mají pozitivní obsah. Parta má kladný
vliv na osobnost člena. Vztah k práci je v partách většinou dobrý, kladný.
V partách můžeme pozorovat i tzv. prosociální chování, které bere v úvahu situaci
druhé osoby – její potřeby, zátěže, choroby, atd., ale současně i její přání,
touhy, očekávání a přitom usiluje situaci druhé osobě ulehčit, její potřeby
uspokojit, bolest utišit, její nouzi odstranit.
c) Kliky – v klikách (podskupinách) jednotlivé členy spojuje většinou záporný postoj k jiným
lidem, usilují o výhody jedině pro členy své podskupiny a často se snaží aktivně
škodit vedoucímu formální skupiny k níž patří.
d) Tlupy (gangy, závadové skupiny) – mají mnohé styčné body s partou. Podstatně se však liší
v zaměření činnosti. Tlupa má negativní, asociální polarizaci. Členi tlupy bývají
většinou osoby se špatnou či nedostatečnou rodinnou výchovou.
Členy tlupy spojuje hostilní chování: nepřátelské, agresivní, útočné, zaměřené na
ublížení až zničení toho druhého. Tlupy soustavně překračují normy a zákony
společnosti a ničí soukromý majetek. Soudržnost v závadových skupinách je
závislá na osobě vůdce. Při jeho nepřítomnosti směřuje tlupa k rozpadu.
(Kohoutek, 2002)
Každá skupina, se kterou se jednotlivec ztotožňuje (identifikuje) tak, že si navykne skupinu posuzovat, jako míru hodnocení sebe a tato skupina se mu stává zdrojem osobních hodnot a cílů se nazývá referenční (vztažná) skupina
Znaky referenčních skupin mají kolektivy a skupiny vrstevníků. (např. vysokoškolští studenti, kteří za svou referenční skupinu považují často duševní elitu, inteligenci).Vztažná skupina poskytuje i normy chování („tak se chová nebo nechová vysokoškolský student“). Patří sem i skupiny, do kterých by člověk chtěl patřit.
Optimální situace je taková, kdy členská a referenční skupina jsou totožné (identické), jde o tytéž skupiny.
Někdy se rozlišuje vedle pozitivní referenční skupiny, jejímž členem si jedinec přeje být, referenční skupina negativní, jejímž členem jedinec být nechce.
Když část členů skupiny zastává jedno hledisko a jiná hledisko protichůdné nebo přinejmenším odlišné je možno hovořit o kontraaktivních skupinách.
(Kohoutek, 2002).
Sociální interakce
Mezilidské vztahy, které jsou nejdůležitějším aspektem psychologie jedince, lze chápat jako interpersonální postoje a interpersonální interakce, v nichž chování osoby A je podnětem pro chování osoby B a naopak. Taková vzájemná výměna způsobů chování, v níž je vždy jedna osoba sociálním podnětem pro chování osoby druhé, probíhá až do ukončení interakce, obvykle omezované na vztah „tváří a tvář“. Lze říci, že fenomén interakce vyjadřuje celou řadu sociálních motivů, že vytváří rámec sociálních komunikací a probíhá obvykle jako vzájemná výměna určitých hodnot nebo – v konfliktních vztazích – jako interpersonální agrese.
Existují různé druhy sociálních interakcí.
1. interakce jedinec – jedinec (tzv. dyadická),
2. interakce jedinec – malá skupina,
3. interakce malá skupina – malá skupina..
Z obsahového hlediska lze rozlišovat interakce pedagogické (učitel – žák), erotické (muž – žena jako partneři erotického vztahu), rodinné (rodiče – děti), manželské, pracovní a další.
Studium sociálních interakcí je předmětem sociální psychologie, nezřídka však i psychologie osobnosti, protože sociální interakce konkretizují řadu jejích abstraktně vědeckých konstruktů (např. role a další) (Nakonečný, 1997)
Širší pojetí definuje interakci jako proces, v němž se individua vzájemně stimulují a reagují na sebe, a rozvíjejí tak řetěz akcí a reakcí (jakýsi psychologický ping-pong).
5.3. Role v sociálních skupinách
Pro sociologii a sociální psychologii vymezil pojem role klasicky R. Linton (1945): „Role vyjadřuje „úplnou sumu kulturních vzorců asociovaných s dílčím statusem“ a zahrnuje „postoje, hodnoty a chování připisované společností všem osobám majícím tento status“, přičemž pojem role může vyjadřovat „legitimní očekávání“, které máme vůči chování osob s určitým statusem v určitých situacích.“ (Nakonečný, 1997)
Kohoutek (2002) definuje roli jako určitý způsob chování a vystupování dané osobnosti očekávaný v určité sociální pozici.
Chování, které je v souladu s očekáváním skupiny, se nazývá rolové chování. Úroveň tohoto chování odvisí od empatie (tj. schopnosti pochopit druhé), od sociální inteligence a od úrovně schopnosti a dovednosti sebemonitorování.
Rolím se člověk učí na bázi svého statusu, buď současného, nebo anticipovaného. Role je reprezentována zjevným chováním: „role je dynamický aspekt sebe sama“ (Nakonečný, 1997).
A.M. Rocheblave-Spenlé (1987) uvádí, že pojem role měl původně význam hereckého výstupu na jevišti a teprve od 11. století se užívá také ve smyslu sociální funkce. Pojetí člověka jako herce a života jako jeviště se objevuje už u Shakespeara. Michelangelova socha na hrobě Julia de Medici ve Florencii symbolizující noc je vyjádřena usínající ženou s odloženou maskou (svou společenskou masku odkládá člověk jen v intimních chvílích a ve spánku). Také podle sociologa E. Goffmana (1976) jedinec po dobu svého sociálního vystupování užívá „fasády“, tj. standardní prostředky výrazu, ať už vědomě, nebo mimovolně, a chová se tedy v podstatě jako herec na jevišti. V psychologii vyjadřuje role „dramatický aspekt člověka jako osoby“, tj. jeho veřejnou společenskou funkci, ale také „distanci mezi bytím a jevem“ (Nakonečný, 1997).
Společnost vyžaduje, aby se jedinec s ohledem na své podstatné charakteristiky, pohlaví, věk a socioekonomický status vystupoval v určitých rolích, očekává od něj v určitých situacích určité chování. Tak jsou určeny role muže a ženy, dítěte a dospělé osoby, vdané ženy a dívky, ale i cestujícího v autobusu, návštěvníka divadelního představení apod. Role jsou v podstatě, stejně jako vzájemná očekávání, komplementární: lékař-pacient, učitel-žák, manžel-manželka atd. Každý fungující sociální vztah vyžaduje komplementární role a skupinový život určitý systém rolí, v němž se relativně bezporuchově reprodukuje. Každý jedinec je subjektem celého systému rolí. Přitom se stává, že člověk, který zastává v životě celý komplex rolí ( je současně studentem, manželem, rodičem, synem, hostem, přítelem, atd.) může z některé své role „vypadnout“ (např. vedoucí pracovník se obvykle chová korektně, zdvořile a kultivovaně, ale může se vlivem různých příčin vybuchnout a být vulgární). Lze také lidi z jejich role „vyhazovat“, tzn. úmyslně je vyprovokovat k chování, které e s jejich rolí a pozicí (postavením) neslučuje.Současné zastávání všech rolí u jednoho jedince není lehké. Někdy dochází k tzv.konfliktům rolí (např. vedoucí pracovnice a matky nemocného dítěte, nebo manželky, hospodyně a atraktivní milenky). Role tedy mohou být funkční nebo disfunkční.(Kohoutek, 2002)
Role je funkcí sociálního učení, je produktem primární a sekundární socializace. Některé role jsou určovány právně (nutná očekávání, jako např. role otce jako živitele dítěte), jiné jen jako možná očekávání (měl by se chovat určitým způsobem, avšak nemusí). Fungování rolí je zajišťováno systémem pozitivních a negativních sankcí, které sociální okolí uplatňuje vůči subjektu role. Sociální chování, které je v souhlasu s danou rolí, je reakcemi sociální okolí zpevňováno a to, které se od daných očekávání odchyluje, je trestáno, např. posměchem, pohrdáním, projevy odporu, v krajním případě pokutami a soudními tresty.
Každý člověk zastává v podstatě tři druhy rolí: základní, profesní a role ve volném čase. Základní role jsou dány pohlavím a věkem. Profesní role jsou spojeny s kvalifikací. Role ve volném čase jsou rekreační a politické.
E. F. Mueller a A. Thomas (1974) poukazují správně na to, že mezi individualitou a rolí může existovat určité napětí, ale v případě zvnitřnění mohou role a ego spadat v jedno. Existují role, které jsou společností vymezeny ostřeji, a role, které dávají více prostoru pro seberealizaci. Existují role, které např. odporují přirozenosti jedince, např. homosexuálně založený muž může sotva plnit roli heterosexuálního milence či manžela. Některé role jsou pociťovány jako vnější tlaky, jiné jako samozřejmosti (např. role matky). Jde o problém identifikace jedince s danou rolí. Aby se role stala součástí strukturálního já osobnosti, musí proběhnout proces jejího zvnitřňování (interiorizace) a to sociálním učením včetně procesu identifikace s rolí. Určitá očekávání, která jsou sociálním okolím spojována s chováním jedince, může tento jedinec propojit s e svými motivacemi a dojde pak k jeho úplné identifikaci s danou rolí.
Ve vztahu jedince k určité roli může dojít ke konfrontaci a k odmítnutí role, resp. některých jejich aspektů (např. žena může odmítnout roli manželky jako pouhé hospodyně, resp. odmítnout roli hospodyně jako podstatný aspekt manželství a s tím roli manželky vůbec, omezenou na posluhování rodině a „tloustnutí u televizoru“). Existují ale i podmínky, za nichž jedinec vrůstá do nové role bez jakéhokoli vnitřního odporu a bere ji na sebe jako něco samozřejmého a zcela přirozeného: jsou to role spojené s potřebou sociálních styků a akceptace. (Nakonečný, 2002