Materiál UVOD DO STUDIA PSYCHOLOGIE

tzv. hodnotové orientaci, tedy o určitém pořadí hodnot, které má rozhodující a často konečnou úlohu v zásadních vztazích ke světu a lidem. Hodnoty vyjadřují celkový životní smysl osobnosti člověka a zejména jejich prostřednictvím můžeme uvažovat o budoucnosti osobnosti a rozumět jejím životním plánům.
Ad 2) Okruh schopností osobnosti
Schopnosti chápeme jako vlastnosti osobnosti, které jsou podmínkou správného a úspěšného vykonávání určité činnosti. Člověk se nerodí s hotovými schopnostmi, ale tyto schopnosti se vytvářejí v činnosti, tedy při hře, učení, sportu a práci. Schopnosti můžeme dělit na percepční (schopnosti vnímání), psychomotorické a intelektové.
Vrozenými strukturami pro rozvoj schopností jsou tzv. vlohy (dispozice), což jsou určité anatomicko-fyziologické zvláštnosti organismu (např. pro hudební schopnost je vlohou kvalita sluchového analyzátoru atp.). Vlohy samy o sobě schopnosti neurčují. Nebude-li člověk, který má přirozené vlohy, vykonávat příslušnou činnost, schopnosti se u něho neprojeví.
Mezi lidmi jsou značné rozdíly ve schopnostech, a to jak v jejich skladbě (jaké schopnosti mají, tedy kvalitativní hledisko), tak v jejich míře (jak jsou schopnosti výrazné, tedy hledisko kvantitativní). Podle stupně rozvoje schopností mluvíme o nadání, talentu až genialitě. Nadáním označujeme souhrn schopností určitého druhu, který umožňuje pozoruhodné, nadprůměrné výkony v dané oblasti činnosti. Talentem nazýváme zvlášť vysoce rozvinutý souhrn schopností, které umožňují dosáhnout vynikajících výkonů. Genialitou označujeme mimořádně veliký talent, který umožňuje vytvořit vrcholná až epochální díla. V jiném použití se s pojmy nadání a talent můžeme setkat tak, že nadání se chápe jako nadprůměrné vlohy, a podobně talentem se rozumí vysoká míra schopností. Schopnosti mají také různou míru obecnosti, takže můžeme mluvit o obecných schopnostech, které se projevují při vykonávání mnoha různých činností, a o schopnostech speciálních, které se vážou k určitým specifickým činnostem.
Nejpopulárnější obecnou schopností je inteligence, která se obvykle definuje jako obecná rozumová schopnost podmiňující rychlé, správné a účelné nacházení vztahů mezi věcmi a jevy. Konkrétnější je definice inteligence od autora známého a velmi často používaného inteligenčního testu D. WECHSLERA (1948), který říká, že inteligence je úhrnná nebo globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a vypořádat se účinně se svým okolím. Podobně známý anglický psycholog H. J. EYSENCK (1953) uvádí následující znaky inteligentního chování:
ymbol" \s 10 \hdobrá orientace a dobré myšlení, tj. soudnost, pohotové a přesné vyjadřování
ostré vnímání a dobrá paměť, tj. pohotové a přesné vybavování informací z paměti
koncentrované zaměření na daný objekt činnosti s pružným, rychlým a správným myšlením
Inteligence však není totožná se souhrnem schopností, neboť (C. WECHSLER, podle F. Hyhlíka a M. Nakonečného, 1977):
inteligentní chování není funkcí počtu schopností nebo jejich kvalit, ale také jejich konfigurace
inteligentní chování je ovlivněno také mimointelektovými faktory
nadbytek určité schopnosti nepřispívá k účinnosti celého chování. Inteligenci měří psychologové pomocí inteligenčních testů v jednotkách IQ (inteligenční kvocient). Inteligenční kvocient se vypočítá jako poměr mezi tzv. věkem mentálním (který je dán úspěšností v plnění testových úkolů) a věkem fyzickým (kalendářním) a tento výsledek se násobí stem. Pokud testovaná osoba úspěšně splní úkoly odpovídající jejímu věku, rovná se její IQ 100.
Hodnoty IQ uvádí následující tabulka (ŠVANCARA, J. a kol. 1971):
IQ
Klasifikace
% populace
130 a výše
značně nadprůměrná
2,2
120 - 129
nadprůměrná
6,7
110 - 119
mírně nadprůměrná
16,1
90 - 109
průměrná
50,0
80 - 89
podprůměrná
16,1
70 - 79
hraniční inferiorita
6,7
69 až níže
slabomyslnost
2,2
Měření schopností, zejména inteligence, pomocí psychologických testů je odborná psychologická práce a má ji vykonávat pouze psycholog, který za ni nese plnou odpovědnost. Jakékoli zkoumání schopností pomocí psychologických testů, které neprovádí psycholog, je nekompetentní a výsledky tohoto měření by neměly vést k nějakým opatřením při práci s lidmi či při výchově.
Ad 3)Okruh temperamentových a citových vlastností osobnosti
S charakterem je specifickým způsobem spojen temperament člověka, a to v tom smyslu, že jestliže charakter vyjadřuje psychický obsah základních mravních kvalit osobnosti, které v poslední instanci regulují jednání člověka a jeho prožívání světa, potom formu těchto obsahů určuje temperament. Můžeme také říci, že temperament vyjadřuje dynamické vlastnosti osobnosti, tedy dynamiku celého chování a prožívání. Dynamikou chování a prožívání se rozumí zejména tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání, a jejich intenzita, tedy konkrétně takové vlastnosti, jako je např. citová vzrušivost, snadnost střídání citů, impulsívnost či naopak pomalost a pasivita.
Temperament je určován vrozenými vlastnostmi nervové soustavy a můžeme tedy říci, že má vrozený základ. Na základě výchovného působení je však možno naučit jedince temperamentové projevy ovládat a kontrolovat. Temperamentové vlastnosti jsou též překrývány vlastnostmi charakteru.
O projevy temperamentu v chování člověka se již badatelé zajímali v dávné historii. Velmi známá je typologie lidí podle temperamentu, jejíž vznik je spojován se starověkým řeckým lékařstvím, konkrétně se jménem lékaře HIPPOKRATA (žil v 5. - 4. stol. před Kr.). I když tato koncepce má již jen cenu historickou, jsou její hlavní pojmy využívány také v některých nových teoriích a ve svých obecných rysech vešla natolik do širokého povědomí, že se tady o ní zmiňujeme. Mluví se zde o tzv. sangviniku, který je chápán jako čilý, veselý, společenský, ale také může být nestálý a lehkomyslný. Další typ je cholerik, který se vyznačuje zvýšenou dráždivostí, rychlým vzestupem aktivity, konfliktností, zbrklostí, ale rovněž rychlým uklidněním a neodkladností v řešení daných úkolů. Flegmatik je rozvážný, pomalý, netečný, nenechá se snadno vzrušit ani uspěchat, podává zpravidla spolehlivý výkon. Temperamentový typ označovaný jako melancholik se vyznačuje přecitlivělostí, sklonem k smutnému citovému ladění, slabostí v reagování a malou vnější aktivitou, což však umožňuje schopnost vcítění a jemného reagování. Vidíme tedy, že každý typ temperamentu má určité kladné i záporné vlastnosti.
Tuto hippokratovskou koncepci typologie temperamentu rozpracoval také I. P. PAVLOV (1935) v souladu se svou teorií vyšší nervové činnosti (VNČ). Jednotlivé typy charakterizoval z hlediska vlastností základních nervových procesů podráždění a útlumu. Tyto vlastnosti byly síla, vyrovnanost a pohyblivost. Člověk se silnými nervovými procesy je odolný, správně a bez obtíží reaguje i na silné podněty. Nevadí mu rušivé prostředí a i v něm se dovede dobře soustředit na vykonávanou činnost. Naproti tomu pro jedince se slabými nervovými procesy jsou silné podněty nepříjemnou zátěží a k soustředěné pozornosti potřebuje klidné prostředí. Při vyrovnaných nervových procesech má člověk dostatečně silný útlum, dokáže dobře ovládnout neklid, ukáznit pohyby a mít pod kontrolou své emoce a jejich projevy. Opačně nevyrovnané nervové procesy znamenají slabší útlum a zejména slabší ovládání afektů. Pohyblivost nervových procesů se projevuje v tom, jak snadno a rychle korové buňky dokáží přejít od jednoho procesu k druhému, což umožňuje dobré přizpůsobování měnícím se podmínkám. Tato Pavlovova koncepce byla různými autory modifikována a je v současné době také často kritizována. Je však natolik rozšířena a využívána stále v některých vědních oborech, které sousedí s psychologií, jako je např. pedagogika, psychiatrie, neurologie atd., že jsme ji přes tyto všechny výhrady uvedli. Zvláště známé je znázornění této teorie v následujícím schématu:
Vlastnosti nervových procesů
Hippokratovské typy
silný
vyrovnaný
rychlý (živý)
sangvinik
TYP
silný
vyrovnaný
pomalý
flegmatik
VNČ
silný
nevyrovnaný
cholerik
slabý
melancholik
Při výchově je znalost temperamentových vlastností důležitá proto, abychom mohli kladné vlastnosti posilovat a využívat a záporné v jejich projevech zmírňovat. Základní přestavba temperamentu u člověka není v zásadě možná a výrazné zásahy do základních vlastností osobnosti mohou vést k poškození osobnosti.
Současně si musíme uvědomit, že většinu lidí není možné zařadit do určitého typu temperamentu a spíše se snažíme zjistit, v jakém stupni se určující vlastnosti toho kterého typu vyskytují a jak se vzájemně kombinují.
Řekli jsme již výše, že při studiu temperamentu se musíme zabývat také emocionalitou, nebot' temperament ji ve formálních parametrech určuje. Emoce (city) jsou součástí prožívání osobnosti, které se projevuje jako plně subjektivní vztah člověka k tomu, co dělá a co poznává, přičemž základní dimenzí tohoto vztahu je příjemnost - nepříjemnost, event. přitahování nebo odpuzování. City mají jak svou stránku biologickou (na vzniku emocí se účastní některé struktury mozku a při jejich projevu můžeme registrovat fyziologické změny, např. v tepové frekvenci, krevním tlaku, dýchání, pocení, prokrvení kůže, což se projevuje zblednutím nebo zčervenáním atd.), tak stránku sociální, nebot' výraz citů i citové hodnocení skutečnosti podléhá kulturním normám a zvyklostem a city tak plní také důležitou úlohu ve vztazích mezi lidmi.
Při analýze lidských citů bychom se měli zabývat jejich specifičnostmi. Jsou podmíněny hlavně zvláštnostmi individuálních zkušeností v citovém životě, odlišnostmi ve fyziologických základech citů a typem osobnosti. Jako vlastností citů si můžeme všímat (ŠTEFANOVIČ, J. 1974):
1.Citlivosti či citové dráždivosti, vnímavosti (senzitivity). Vyjadřuje skutečnost, jak lehce vznikají u člověka nové city, resp. jak lehce se city dávají do pohybu.
2.Citovost. Označuje se jí stupeň rozvoje, šířka, bohatství nebo chudost citového života.
3. Citová labilita/stabilita. Vyjadřuje rychlost střídání citů v čase, jakož i míru ovlivňování jednání a chování
člověka jeho city.
4. Intenzita. Označuje se jí hloubka, resp. mělkost, síla prožívaného citu.
5. Citová zralost. Označujeme jí míru rozumového (resp. rozumného) základu prožívaných citů a míru
rovnováhy mezi rozumovou a citovou složkou v psychice.
6. Citová ovlivnitelnost neboli sugestibilita. Jak lehce člověk podléhá citové nákaze či jak snadno lze u něho
vyvolávat a měnit city.
7. Citová zranitelnost. Míra citové odolnosti, zejména vůči podnětům, které vyvolávají záporné, nepříjemné
city. Mluví se zde také někdy o přecitlivělosti.
8. Stupeň citové ovladatelnosti. Označujeme tak míru řízení, ovládání citového života.
9. Výrazovost citů, tj. jak se city projevují navenek v mimice, gestice, řeči atp.
10. Citový optimismus nebo pesimismus. Vyjadřuje tendenci k prožívání stenických (posilujících) nebo astenických (oslabujících) citů.
City můžeme různě dělit např. na city nižší, které jsou obvykle vývojově starší, a na city vyšší, které odrážejí vývoj společnosti a kultury. Do první skupiny citů patří např. tělesné city, které se váží na stav našeho organismu (emoce spojené s prožíváním hladu, bolesti, osvěžení atp.) a také citové reakce, kterými bezprostředně reagujeme na změny v našem prostředí (např. hněv, údiv, strach, radost, obdiv atd.). Již na přechodu k vyšším citům jsou citové vztahy, které vyjadřují prožívání k předmětům zvláštní hodnoty (a to kladné nebo záporné) a bývají zaměřeny do budoucnosti. Jako příklad zde můžeme uvést lásku k partnerovi, k dětem, k určité činnosti atd. a její varianty, jako je žárlivost, závist, odpor, obavy apod. Na vrcholu tohoto rozdělení jsou vyšší city, které také někdy můžeme označovat jako city společenského vědomí. Jsou typické pouze pro člověka a jsou výsledkem jeho socializace. K základním druhům těchto vyšších citů patří city intelektuální, estetické, etické a sociální.
Důležitou a zajímavou emocí je strach, který je normální reakcí na skutečné nebezpečí nebo ohrožení. Je to nelibý, nepříjemný prožitek zpravidla doprovázený neurovegetativními změnami (zblednutím, bušením srdce, zvýšením krevního tlaku atd.). Zajímavé je, že strach může vzbuzovat i příjemné vzrušení a někteří lidé ho vyhledávají (např. horory!). Strach musíme odlišovat od úzkosti (anxiety). Hlavní rozlišovací znak spočívá v tom, že strach má předmět, zatímco úzkost předmět nemá a je difúzní obavou před něčím neurčitým. Úzkost je velmi často projevem neurózy. Jestliže je strach tak intenzívní, že narušuje normální existenci člověka, mluvíme o patologickém strachu, tj. o fobii. Jedinec si je většinou vědom nesmyslnosti síly svého strachu, ale nedovede se ho zbavit.
Fobie se potom označují tak, že se slovo označující předmět strachu v řečtině dává před slovo fobie (např. klaustrofobie = strach ze zavřených místností, aichmofobie = strach z ostrých předmětů, agorafobie = strach z velkých prostranství atd.). U fobie je strach doprovázen úzkostí.
City člověka mají také některé specifické formy, z nichž bychom měli především upozornit na afekt a náladu. Afekt chápeme jako rychle vznikající citové vzplanutí, které je prudké, silné a poměrně krátkodobé. Bývá doprovázeno výraznými změnami v chování a změnami fyziologickými. Po afektu nastává vyčerpání. Člověk se může v afektu dopustit nerozvážných činů. Jako příklad můžeme uvést afekt vzteku, hanby, strachu atd.
Jestliže afekt je prudká reakce, potom nálada je relativně trvalý citový stav, který ovlivňuje a podbarvuje psychické ladění osobnosti a vytváří kulisu pro aktuální psychické dění. U nálad můžeme rozlišovat:
intenzitu
Symbol" \s 10 \hdélku trvání
vztah k podnětům, které náladu vyvolaly
možnosti změny, přerušení nálady
vliv nálady na ostatní duševní dění
V psychopatologii rozeznáváme různé chorobné nálady, z nichž nejčastější podle V. VONDRÁČKA (1970) jsou:
euforie (spokojená, blažená nálada, s kladným emočním přízvukem bez výraznějšího ovlivnění aktivity)
\s 10 \hmanická nálada (veselá, bývá zvýšená dynamogenie, zvýšené tempo řeči i jednání, promptní a výrazné reakce na všechny zevní podněty)
expanzívní nálada (v popředí je zvýšené sebevědomí se vzrůstem aktivity, stálé zasahování do okolí)
exaltovaná, extatická nálada (subjektivně vystupňované prožívání pocitu nadšení, štěstí, aktivita může být zvýšena jednostranně, reakce na podněty nesouvisející s emočně nabitými představami mohou být utlumeny)
apatie - lhostejnost (potlačení emoční reaktivity, což jedinec hodnotí většinou nepříznivě, bývá snížena dynamogenie i celková aktivita)
depresívní nálada (smutná, s výrazným přízvukem nelibým, s pesimistickým pohledem až životní negací, s výrazným útlumem aktivity i dynamogenie)
úzkostná, anxiózní nálada (emoční přízvuk nelibý, převažuje pocit napětí, bývají obavy, očekávání neštěstí bezprostředně hrozícího, současně zvýšení aktivity různého stupně ve směru těchto dominujících myšlenek, současně s inhibicí (útlumem) aktivity ostatní
dráždivá nálada (se zvýšenou pohotovostí k emocím vzteku a k agresivním reakcím)
bezradná nálada (v popředí je prožitek neschopnosti vyznat se v situaci, emoční přízvuk je nelibý)
morózní nálada (nevrlá, bývají depresivní a zlostné reakce bez zvýšení aktivity)
rezonantní nálada (reaguje se zlobnými afekty)
I když temperament a emocionalita jsou úzce vázány na biologickou základnu osobnosti jsou - v případě, že nejde o patologické stavy nebo stresové situace - plně modifikovatelné vlastní vůlí člověka a působením výchovy.
Ad 4) Okruh charakterově volních vlastností osobnosti
Charakter představuje souhrn těch vlastností osobnosti, jež se projevují v společensko-mravní stránce chování a jednání člověka. M. NAKONEČNÝ (1993) správně upozorňuje, že musíme rozlišovat dvojí užívání pojmu charakter v psychologii:
1.v čistě psychologickém smyslu vyjadřuje "individuální zvláštnosti člověka",
2.ve smyslu "morálního charakteru" vyjadřuje pohotovost člověka jednat podle určitých etických principů.
Výstižně vyjadřuje podstatu charakteru významný psycholog Allport, když říká, že je to "zhodnocená osobnost". Pojem charakter má vůbec velmi blízko ke kategorii osobnost. V charakteru se projevují zvnitřněné (interiorizované) hodnoty jedince, které vyjadřují jeho vztah
k lidem a společnosti,
vztah k práci (event. k učení či hře) a
vztah k sobě samému.
V charakteru nás zajímá především obsah, který je souhrnem dobrých i špatných vlastností posuzovaných podle mravního kritéria. Jako příklad charakterových vlastností můžeme uvést třeba obětavost, snášenlivost nebo sobeckost a závistivost (vztah k lidem), pečlivost a pořádnost či nedbalost a lenost (vztah k práci) a konečně jako příklad charakterových vlastností (ve vztahu k sobě samému) to může být zodpovědnost a svědomitost jako kladné vlastnosti a např. neupřímnost a domýšlivost jako vlastnosti záporné. Charakter je nejvyšším regulátorem lidského jednání a jeho vyhraněnost, pevnost a uvědomělost je výrazem zralé osobnosti. Charakter člověka se formuje pod vlivem společenských vztahů a praktické činnosti a zejména působením výchovy, event. sebevýchovy. Nejbližší laické označení pro charakter nacházíme v termínu "povaha".
V souladu s naší koncepcí struktury osobnosti se v tomto okruhu budeme zabývat vedle charakteru a charakterových vlastností ještě vlastnostmi volními. Volní vlastnosti se podílejí na té činnosti osobnosti, která směřuje k dosahování vytčených cílů a k překonávání překážek a projevují se v cílevědomém a záměrném sebeovládání a sebeřízení. Volní akt se skládá zpravidla ze třech fází:
1.Příprava volního jednání, jeho motivace.
2.Fáze rozhodování charakterizovaná výběrem cíle a stanovením plánu činnosti. Zde se odehrává tzv. boj motivů.
3.Rozhodnutí a uskutečnění tohoto rozhodnutí, tedy dosažení cíle. Tady člověk často naráží na vnější či vnitřní překážky, které musí překonávat.
Vůle je vrcholem seberegulace osobnosti člověka. Jako příklad volních vlastností můžeme uvést houževnatost, píli, usilovnost nebo naopak lenost, laxnost či nerozhodnost.
Na tomto místě se ještě zmíníme o problematice, která souvisí s druhou fází rozhodovacího procesu, a to s tzv. bojem motivů. V tomto případě dochází často k intapsychickému konfliktu, kdy se subjekt musí rozhodovat mezi různými cíli. V podstatě můžeme rozeznávat tři druhy konfliktů:
1. Konflikt mezi dvěma pozitivními cíli. Jde o typ konfliktu přitažlivost - přitažlivost (apetence - apetence). (Např. rozhoduji se, mám-li jít večer do kina nebo do divadla.)
2.Konflikt mezi dvěma negativními cíli. Jde o konflikt odpudivost - odpudivost (averze - averze). (Např. zaplatit-li pokutu nebo jít do vězení.)
3.Konflikt spočívající v současné přitažlivosti a odpudivosti cíle. Konflikt apetence - averze vyvolává stav ambivalence. (Např. pořídit si drahé auto a současně se bát, že mi ho někdo ukradne.)
Nejzávažnější jsou konflikty apetence - averze, ale platí, že všechny konflikty jsou náročné pro psychickou vyrovnanost osobnosti. Člověk by měl umět konflikty rychle řešit a především jednat tak, aby se do nich nedostával.
Speciálním typem konfliktu je frustrace (zmaření, z lat. slova frustra = marně). Je to psychický stav a chování člověka, které nastává v důsledku blokování možnosti uspokojit potřeby nebo dosáhnout vytčeného cíle. Blokování se chápe jako střetnutí s překážkou. Pro psychologii je hlavně zajímavé, jaké jsou reakce člověka v této frustrační situaci. Můžeme pozorovat např. tyto reakce na frustraci:
Agrese. Je to nejpřirozenější reakce na frustraci, i když společensky málo přijatelná. Agrese může být zaměřena buď na objekt, který frustraci vyvolává (extr