Materiál UVOD DO STUDIA PSYCHOLOGIE

apunitivní reakce), nebo na sebe sama ("mohu za to já sám") (intrapunitivní reakce). Agrese nemusí být přirozeně pouze fyzická, ale může být třeba i slovní (nadávání, vyhrožování apod.).
Racionalizace. Nemožnost dosažení cíle je rozumově zdůvodňována.
Bagatelizace. Hodnota cíle je zlehčována.
Fantazie. Dosažení frustrovaného cíle je přeneseno do fantazie a imaginace.
Regrese. Frustrovaný člověk vykazuje chování typické pro nižší vývojový stupeň (např. dospělý se chová jako dítě).
Represe. Potlačení frustrovaného přání.
Reakcí na frustraci je ještě daleko více. Zde jsme uvedli pouze příklady, které současně ukazují různé možné reakce člověka na psychologicky náročné situace, mezi něž frustrace patří, ale kam můžeme zařadit ještě také konfliktové situace, stresové situace atd. Zvládání těchto zátěžových situací je možno zdokonalit učením a charakter a vůle zde hrají důležitou úlohu.
Charakterové a volní vlastnosti nejsou vrozené, ale získávají se učením, především v procesu záměrného formování osobnosti, tedy ve výchově nebo přímo ve styku s požadavky a nároky prostředí, které nás obklopuje.
Charakter i vůle se mohou někdy dostat svými projevy až do oblasti patologie. Jestliže se jedinec vyznačuje chorobnou nerozhodností, ať již v důsledku psychického onemocnění, neurózy, vyčerpání či jiných důvodů, mluvíme o hypobulii až abulii. Poruchy vůle můžeme pozorovat také u chorobné nerozhodnosti či neurotické bezradnosti.
Když charakterové vlastnosti překračují hranici obvyklého a očekávaného chování, mluví se často o tzv. podivínech a lidech nápadných (A. HEVEROCH 1905). Tyto povahové odchylky mohou být tak závažné, že opravňují k psychiatrické diagnóze psychopatie. Podle nových Mezinárodních klasifikací nemocí (10. revize) se mluví o různých poruchách osobnosti.
Psychiatr V. ŠTUDENT (1982) definuje psychopatii (psychopatickou osobnost, charakteropatii, sociopatii) jako abnormní strukturu osobnosti, která spočívá v nadměrném zvýraznění, potlačení nebo úchylce některé z významných povahových složek, často ve spojení s celkovou disharmonií, nevyvážeností nebo nezralostí osobnosti. Navenek se může projevovat občasným i trvalým neadaptivním chováním a nepřiměřenými vztahy nebo konflikty s okolím. I když intelektové funkce, vnímání a vědomí nejsou postiženy, je systém hodnot a hodnocení situace i vlastní osoby, a způsob prožívání, odlišný. Psychopatie není nemoc se zjistitelným počátkem, průběhem a zakončením, ale spíše vada, úchylka, abnormní varianta osobnosti, která trvá od dětských let a později se ve svém jádru nemění, i když se může působením různých vlivů uspokojivě adaptovat nebo naopak zhoršovat. Stručně řečeno, psychopat je člověk, který se ve svůj neprospěch a nezřídka ke škodě okolí výrazně liší od průměru svou povahou a chováním.
Anomální osobnost se některými zvláštnostmi rovněž liší od běžného průměru, aniž by to mělo důsledky pro okolí a společnost. Jeví se to neškodným podivínstvím, výrazně extrovertními nebo introvertními rysy, zvýšenou pohotovostí k neurotickým a abnormním psychickým reakcím při zátěži určitého druhu apod. U lidí, kteří se v ještě menší míře odlišují od standardu některou zvýrazněnou vlastností, aniž by to představovalo abnormitu, volíme název akcentovaná osobnost (V. ŠTUDENT, 1982).
Specifickým přístupem ke zkoumání osobnosti jsou typologické koncepce. Vycházejí z myšlenky, že každý jedinec má kromě individuálních vlastností ještě vlastnosti společné s určitou skupinou lidí, pro které jsou typické. Typ jako takový představuje v psychologii osobnosti vždy nadřazený pojem pro určitou třídu individuí, které mají v nějaké míře vlastnosti, jež daný typ vymezuje. Vyhraněné typy tedy zpravidla neexistují a jednotliví lidé vždy jen v určité míře k nějakému typu inklinují. Z tohoto aspektu musíme chápat všechny typologické systémy osobnosti, kterých je vypracováno velké množství.
Výše jsme viděli typologii na základě temperamentových odlišností, jak si je představovali starověcí řečtí lékaři. Známé jsou tzv. konstituční typologie, které vycházejí z principu vztahu mezi vlastnostmi tělesné stavby a určitými psychickými vlastnostmi. Tyto typologické systémy vytvořil rakouský lékař a psychiatr E. KRETSCHMER (1921) a později americký badatel W. H. SHELDON (1942). V podstatě sem patří i koncepce I. P. PAVLOVA (1936), kterou navázal na systém HIPPOKRATA (460 -377 př. n. l.).
Zajímavá je typologie filozofa E. SPRANGERA, který začátkem 20. stol. rozpracoval typologii podle orientace na základní lidské hodnoty. Vzniklo mu tak šest typů, a to člověk:
teoretickýsociální
\s 10 \hpraktickýmocenský
estetickýnáboženský
Velkého rozšíření se dočkala typologie švýcarského psychologa a psychiatra C. G. JUNGA, jehož typologickým kritériem byl vztah člověka k vnějšímu světu a k sobě samému. Podle toho dělí lidi na introverty (uzavřené, s hlubokým prožíváním, užší sociabilitou atd.) a extroverty (otevřené vnějšímu světu, s povrchním prožíváním, širokou sociabilitou atd.).
II. PSYCHOLOGIE POZNÁVÁNÍ
Poznávání umožňuje člověku zachycovat, registrovat, zpracovávat a hodnotit informace o vnějším světě a o sobě samém. Psychické procesy, které umožňují poznávání, jsou poměrně složité a podstata jejich funkce je oprávněně předmětem studia filozofů, nebot' interpretace výsledků činnosti poznávacích (kognitivních) procesů souvisí, mimo jiné, s otázkami poznatelnosti, event. nepoznatelnosti světa. Výsledky těchto zkoumání najdeme v učebnicích filozofie. Nás bude zajímat poznávání z psychologického hlediska, kdy studujeme strukturu a funkci poznávacích procesů v jejich návaznosti na chování, prožívání a jednání člověka.
V zásadě můžeme v poznávání rozlišit dva stupně:
1.přímé, bezprostřední smyslové poznávání, jehož výsledkem je názorný obraz skutečnosti (čití, vnímání, představivost),
2.zprostředkované rozumové poznávání, kdy skutečnost poznáváme na základě zobecňování a odvozování vztahů mezi jevy (myšlení).
Aby poznávací procesy mohly plně fungovat, musí být zapojeny do systému osobnosti člověka, nebot' z psychologického aspektu je poznání v první řadě individuální. Činnost poznávacích procesů je tedy napojena zákonitými vazbami na psychologické funkce, kterými jsme se zabývali výše v oddílu o psychologii osobnosti. Zde k nim musíme ještě doplnit poznatky z psychologie pozornosti a paměti.
Poznávání začíná čitím a vnímáním (percepcí), jehož výsledkem jsou počitky a vjemy. Čití a vnímání jsou psychické procesy, kterými poznáváme to, co právě nyní působí na naše smyslové orgány. Vjem je zobrazením celého předmětu nebo děje, který působí momentálně na naše smysly (např. vjem jablka), kdežto počitek je jakýmsi "elementem" vjemu, neboť je vyjádřením jedné kvality zpracované jedním určitým smyslem (např. u vjemu jablka to jsou počitky určité vůně, kulatosti, barvy, hmotnosti, chutě atd.). Člověk zpravidla nemá s jednotlivými počitky zkušenosti, neboť vnímá svět jako celky - vjemy, které jsou již určitými zákonitými komplexy počitků. Vnímání by nebylo možné bez smyslových orgánů, které můžeme různě rozdělovat, např. na smysly dálkové (zrak, sluch, čich) a smysly dotykové (chuť a receptory v kůži umožňující počitky hmatové, tlakové, tepelné, bolesti ad.). Dále máme receptory ve svalech, šlachách, ve vnitřních orgánech, které nás informují o napětí, tlaku, bolesti a dalších počitcích a vjemech, ve vnitřním uchu máme receptory, které umožňují vjemy polohy a pohybu. Anatomicko-fyziologické zajištění percepce je složité a vyžaduje vědomosti z biologie smyslových orgánů a nervové soustavy.
Percepce člověka je z mnoha důvodů často zkreslená. Nejznámějším příkladem jsou tzv. smyslové klamy, kterým podléhají prakticky všichni lidé (např. rovná hůlka napolo ponořená do vody se nám zdá zlomená). Velmi zajímavé jsou tzv. iluze, což jsou inadekvátní vjemy, které zcela neodpovídají skutečnosti, i když mají ve skutečnosti podnět. Iluze má příčiny buď kvantitativní (vnímá se více či méně, než odpovídá skutečnosti), ale častější jsou příčiny kvalitativní, kdy iluze spočívá ve zkreslení vjemu (např. vlivem emoce). (V zšeřelém lese "vidíme" v lehce se pohybujícím keři číhajícího člověka.)
Někteří lidé mají zkušenosti se synestéziemi, což jsou psychofyziologické děje, kdy jeden vjem určité smyslové modality vyvolává prožitek v dalších smyslech. Jde např. o barevné slyšení, pocity chladu či tepla při vnímání určité barvy atp.
Nejvýznamnější poruchou vnímání jsou halucinace. Je to již fenomén patologický. Jde o vjemy, případně počitky, které nemají příslušný podnět ve skutečnosti, ale nemocný je přesvědčen o jeho existenci. V tomto případě mluvíme také o pravých halucinacích. Jestliže však pacient si uvědomuje chorobnost těchto klamných vjemů, nevěří jim a neřídí se jimi, potom mluvíme o nepravých halucinacích či pseudohalucinacích. Více se o halucinacích doví student v učebnicích psychopatologie a psychiatrie.
Dalším stupněm zpracování smyslových dat v poznávání skutečnosti jsou představy. Jsou to více - méně zřetelné obrazy skutečnosti, kterou člověk zachytil dříve, a ukazují již určité aktivní zvládnutí informací, které vstoupily do psychiky člověka receptory.
Představy, přestože patří spolu s počitky a vjemy k smyslovému poznávání světa a podobně jako počitky a vjemy jsou názorné, vznikají analyticko-syntetickou činností mozku a od obou uvedených fenoménů se liší. Představy jsou obvykle méně jasné, méně živé, mají méně detailů, jsou útržkové (říkáme, že jsou fragmentárnější) a nejsou stálé tak jako např. vjem, který můžeme ve vědomí udržet tak dlouho, jak dlouho necháme příslušný podnět působit na naše receptory. Představy můžeme různě klasifikovat. Nejobvyklejší je rozdělení do tzv. typů představivost, kdy se nejčastěji rozeznává:
představivost zrakového (vizuálního) typu
představivost sluchového (auditivního) typu
představivost pohybového (motorického) typu
V praxi nejčastěji nacházíme typy smíšené, nebo jen mírnou převahu některého typu.
Představy se ve vědomí nevybavují náhodně, ale mechanismus jejich pohybu je velmi zákonitý a byl některými psychology přímo použit jako cesta k poznání psychiky člověka (psychoanalýza). Otázkou vybavování představ se zabývala již jedna z prvních koncepcí psychologie, a to asocianismus, který formuloval první asociační zákony. Asociaci chápeme jako sdružování určitých psychických obsahů, především představ. K základním asociačním zákonům patří (J. ŠTEFANOVIČ, 1974):
\hZákon dotyku v prostoru a čase, podle kterého mají zvýšenou tendenci vybavovat se do vědomí ty představy, které vnikly do vědomí na témže místě či v témže čase. (Např. jsme zvyklí potkávat dva přátele spolu a když potkáme jednoho z nich, vybavíme si druhého.)
Zákon podobnosti a kontrastu, podle kterého zvýšenou tendenci vybavovat se ve vědomí mají ty představy, které jsou podobné nebo protikladné. (Např. potkáme jednoho vysokého člověka a to nám vybaví představu dalšího vysokého člověka, nebo naopak člověka malého vzrůstu atp.)
Aktivitu představivosti můžeme dobře pozorovat u fantazie (obrazotvornosti), která pracuje s kombinováním různých představ a jejich částí a tak se vytvářejí představy relativně nové. Fantazie je nutná při tvořivé práci, kde se ji snažíme záměrně ovlivňovat, ale může být i bezděčná a určovat obsahy denního snění a snů ve spánku.
Denní snění chápeme jako spontánní proud představ a myšlenek, které mají emočně libě zabarvený obsah a týkají se přání jedince. Denní snění - pokud není tak rozsáhlé a intenzívní, že vede k odtržení člověka od skutečnosti - má relaxační a psychoterapeutický efekt.
Méně obvyklým druhem představy je tzv. představa eidetická, která je mimořádně živá a názorná, takže může dosáhnout jasnosti vjemu, ale chybí jí přesvědčení o skutečnosti. U eidetiků se vybavují zvláště vizuální představy. Eidetismus se vyskytuje nejčastěji u školní mládeže.
Aby se mohly poznávací procesy realizovat, musí je zajišťovat dvě funkce, a to pozornost a paměť.
Pozornost představuje soustředění psychické činnosti na vnější nebo vnitřní podněty, jež směřuje k jejich co nejpřesnějšímu vědomému vnímání. Pozornost znamená určité vyostřené vědomí a je podmínkou každé vědomé činnosti. Na úroveň pozornosti můžeme usuzovat z vnějšího chování (příslušná mimika, zaujetí určité polohy těla atd.). Podle způsobu upoutání můžeme rozlišovat pozornost bezděčnou (je vyvolána zvláštností podnětu a bez volního úsilí) a záměrnou (vyžaduje volní úsilí). V činnosti (v práci, učení, hře) je pozornost velmi důležitá a činnost by bez ní prakticky nemohla probíhat.
Pozornost je velmi dobře vymezena svými vlastnostmi, z nichž uveďme:
koncentraci, soustředění pozornosti k určitému objektu při opomíjení jiných podnětů
kapacitu, rozsah pozornosti
tenacitu, vytrvalost, stálost pozornosti (opakem je unavitelnost)
iritabilitu, dráždivost (jak snadno lze pozornost vzbudit)
intenzitu (stupeň soustředění, koncentrace)
oscilaci, kolísání intenzity pozornosti
vigilitu, vigilanci (bdělost), pravděpodobnost detekce občasných signálů nebo signálů blízkých percepčnímu prahu
flexibilitu, přenášení, přepojování pozornosti (aktivní, vědomé přemisťování pozornosti z jednoho objektu na další)
\hroztržitost, tedy neschopnost přenášet nebo soustředit pozornost na to, co je třeba, což může mít dvě příčiny
a)neschopnost soustředit se na delší dobu vůbec
b)přílišná soustředěnost na jeden předmět nebo činnost
V činnosti (v práci, učení, hře) je pozornost velmi důležitá a činnost by se bez ní prakticky nemohla uskutečňovat.
Poznávací procesy by nemohly probíhat ani bez paměti, což je důležitá vlastnost psychiky, která umožňuje zapamatovat, uchovat a vybavovat minulé psychické obsahy. U paměti můžeme rozlišovat tři fáze, které jsou odlišné, ale současně na sebe navazují, a to:
1.vštípení, zapamatování
2.uchování v paměti (případně i zapomínání)
3.vybavování nebo znovupoznání.
Podle dělení druhů paměťových obsahů můžeme mluvit o paměti názorné (vjemy, představy), pohybové, slovně-logické a citové. Paměť' může být rovněž bezděčná a záměrná a z hlediska trvání krátkodobá (v paměti se udržují informace jen na tak dlouho, aby byla činnost plynulá, např. při hlasitém čtení vyslovuji slova, která mám uložena v krátkodobé paměti, a zrakem již vnímám slova další, případně už na dalším řádku) a dlouhodobá (udrží paměťový materiál hodiny, dny, měsíce, až roky). Dlouhodobou paměť klasifikujeme na paměť deklarativní a nedeklarativní (TROJAN, S.). Deklarativní paměť udržuje informace o faktech a epizodách a je přístupná vědomé pozornosti. Její obsahy si uvědomujeme slovně jako výroky nebo nonverbálně jako představy. Deklarativní paměť dělíme na:
Sémantickou paměť, která obsahuje abstraktní informace, jako jsou jména věcí a osob, čísla apod. Jednotlivé položky jsou ukládány nezávisle na kontextu i čase a jsou většinou vybavitelné ve verbální formě. Kapacita paměti je velká, informace jsou uloženy dlouhodobě a jsou většinou dobře přístupné.
Dějovou (epizodickou) paměť. Zaznamenává časové a prostorové sledy událostí a jejich vzájemné vztahy. Umožňuje orientaci v čase a prostoru.
Rozpoznávací paměť. Umožňuje poznání osob, míst a objektů.
Nedeklarativní paměť je součástí různých mimovolních projevů chování. Informace, které jsou zde uložené, si většinou neuvědomujeme. Tuto nedeklarativní paměť rovněž dělíme na:
motorickou paměť, která zajišťuje tvorbu pohybových vzorců, tedy programy pro jednotlivé pohyby a jejich časový a prostorový sled (např. jízda na lyžích, tanec atd.)
podmíněné reflexy
tvorbu percepčních schémat, tedy vytvoření operačních postupů pro jednotlivé oblasti smyslového vnímání a pro další analýzu podnětů. Příkladem zde může být čtení.
Paměť je pro člověka velmi důležitá, lze ji cvičit a je mnoho faktorů, nejen psychologických, ale i sociálních a biologických, které se podílejí na rozdílech v paměti mezi lidmi.
Paměť může být postižena různými poruchami. Nejvýraznější je tzv. amnézie, což je časově ohraničená ztráta paměti, projevující se jako mezera ve vzpomínkách. Jestliže k této amnézii dojde např. v důsledku traumatu (úrazu), ztratí se vzpomínky i na krátký časový úsek před touto událostí. Potom mluvíme o retrográdní amnézii. Vzpomínkový klam vzniká tehdy, jestliže se neskutečná událost jeví ve vzpomínkách jako skutečná. Odchylky paměti ve složce vybavování směrem k nepřesnosti, nesprávnosti a doprovázené často pocitem nejistoty označujeme jako paramnézii. Při konfabulaci si jedinec ad hoc vymýšlí údaje, aby doplnil mezery ve vzpomínkách. Někdy se stává, že člověk zapomíná, jak myšlenku či poznatek získal a vydává ji za vlastní. Potom můžeme mluvit o kryptomnézii, kterou mohou vznikat neúmyslné plagiáty.
Paměť je velmi úzce spojována s učením, i když s ním není totožná. F. HYHLÍK a M. NAKONEČNÝ (1977) v tomto smyslu upozorňují na rozdíl mezi učením a zapamatováním. "Zapamatování v užším smyslu znamená podržení a vědomé vybavení určité zkušenosti, kdežto proces učení znamená získávání zkušeností a jejich intervenci, i nevědomou, v chování. Dispoziční strukturou procesu učení je paměť v širším smyslu, tj. schopnost organismu ukládat informace (zkušenost). Zkušenost není ovšem jen ukládána, nýbrž také organizovaně využívána, a tímto využitím zkušenosti je učení". Více se učením budeme zabývat v dalších částech tohoto textu.
Za předpokladu správné funkce čití, vnímání, představivost i pozornosti a paměti jsou informace přijaté do psychiky zpracovávány nejvyšším poznávacím procesem, a to myšlením, které je typické pro člověka. Myšlení je zobecněné a zprostředkované poznání předmětů a jevů skutečnosti lidským mozkem. Myšlení umožňuje odhalovat jevy a souvislosti mezi nimi, které smyslové poznání nemůže postihnout, umožňuje předvídání (anticipaci) jevů a hodnocení jejich závažnosti. Myšlení se opírá o zobecněné poznatky a překračuje hranice bezprostředního poznávání. Zobecnění umožňuje řeč, a proto označujeme řeč za nástroj myšlení. Základním elementem řeči je slovo, které je nositelem pojmu, což je slovně vyjádřený souhrn obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů (pojem "strom" shrnuje všechny obecné znaky celé třídy stromů, tedy topolů, borovic, jabloní atd.). Jednotlivé pojmy můžeme srovnávat a nacházet mezi nimi vztahy a takovéto srovnávání pojmů nazýváme soudy (např. strom je zelený). Můžeme mezi sebou srovnávat i soudy a potom docházíme k úsudkům, tj. když z několika soudů vyvozujeme soud nový. Myšlení se realizuje prostřednictvím myšlenkových operací, z nichž se nejčastěji uvádějí:
analýza a syntéza
srovnávání
generalizace (zobecňování) a klasifikace (třídění)
abstrakce (vydělování podstatných znaků) a konkretizace.
Myšlení ve své podstatě znamená vždy řešení problému. Podle typu řešení potom můžeme mluvit o myšlení konvergentním, které má jen jedno možné řešení. Označuje se také jako myšlení algoritmické, neboť v něm jde o nalezení určitého algoritmu, tedy předpisu, podle kterého musíme postupovat, abychom došli k očekávanému cíli. V modelování tohoto druhu myšlení jsou velmi úspěšné počítače, které pracují algoritmicky. Další druh myšlení nazýváme divergentní a uplatňuje se u úkolů, které mohou mít několik různých řešení a vybírá se to nejvýhodnější. Toto myšlení se také označuje jako heuristické, tedy objevné. Je v základech tvořivé činnosti člověka a ve výchově se ho snažíme rozvíjet především. Lidské myšlení má řadu individuálních zvláštností, které se musíme snažit poznat a při výchově a vzdělávání respektovat.
Jako u každé psychické funkce, tak i u myšlení můžeme pozorovat poruchy různé závažnosti. Myšlení může být zpomalené a vyznačuje se nejen pomalým psychickým tempem (bradypsychismus), ale také povrchností, nedokončenými úsudky, nerozhodností a chudobou výroků. Opakem je p