Distanční studijní opora

obní proces a vlastní také finální výrobek.
Dělníci se pak odcizují práci:
■ jednak kvůli povaze práce - ta je totiž maximálně zjednodušená a standardizovaná;
nevyžaduje žádnou kreativní energii;
■ jednak kvůli tomu, že ke konečnému produktu nemají žádný vztah.
2. Vznik sociologické vědy
22
Kapitolu uzavřeme Maxem Weberem (1864 - 1920). O jeho pojetí sociologie jste již četli
v první kapitole. Na tomto místě se budeme věnovat jeho interpretaci rozvoje kapitalismu
jako podstatného rysu moderních společností.
Teď si přečtěte vybrané texty z díla Maxe Webera, zadané na začátku studijní opory
(Způsob studia, druhá položka v seznamu povinné literatury)!
Shrnutí kapitoly
V této kapitole jsme si ukázali, v jakém specifickém sociálně-historickém kontextu vzniká
sociologie. Procesy spojené s moderní politickou revolucí a následnou průmyslovou
revolucí, které se odehrávaly především v západní Evropě od konce osmnáctého století, daly
vzniknout zcela nové formě společenského života, kterou nazýváme moderní společností.
Z hlediska politického života se postupně uplatňují ideje občanské rovnosti a individuálních
svobod, které jsou základem fungování moderních demokratických zřízení. Průmyslová
revoluce pak završila přechod od tradiční společnosti k moderní. Vlivem nových
technických vynálezů se zintenzívnila průmyslová výroba, což vedlo k značnému
ekonomickému růstu. Vznikající generalizovaný tržní systém pak vytváří základní
institucionální a strukturální rámec moderní společnosti s vlastními hodnotami a pravidly
soužití a se zásadními změnami motivů jednání členů společnosti.
Sociologie jako nově etablovaná věda se snaží porozumět právě tomuto procesu. První
významní sociologové pak vymezují předmět i metodologická pravidla této vědy a formulují
její základní otázky.
Otázky k zamyšlení
Na základě četby díla Maxe Webera zodpovězte následující otázky:
1. Jak definuje Weber kapitalismus? Pomocí jakých charakteristik ho vymezuje?
2. Popište význam práce (povolání) z puritánské perspektivy.
3. Jaký je vztah mezi kapitalismem a protestantskými životními zásadami?
4. Co bylo dříve: kapitalistický vývoj nebo kapitalistický duch?
23
3.
■ Struktura jako předmět sociologie
(makroperspektiva)
■ Jednání jako předmět sociologie
(mikroperspektiva) - sociologie
každodennosti
Základní směry v sociologii
3. Základní směry v sociologii
24
Cíl kapitoly
Již zakladatelé sociologie zformulovali ústřední otázku této vědy: co drží společnost
pohromadě? Co spojuje jedince a skupiny s odlišným zázemím i zájmy ve společném celku
zvaném společnost? V rámci sociologie existuje řada různých směrů a škol, které se již
v této základní otázce a odpovědích na ni mnohdy velmi významně liší. Cílem této kapitoly
je představit nejdůležitější z nich.
Časová zátěž 1
■ 3 hodiny (v druhé dekádě října)
3.1 Struktura jako předmět sociologie
(makroperspektiva)
Jedna ze základních otázek v sociologii zní: “Jsme ‘výtvory’ nebo ‘tvůrci’ společnosti? Je
jedinec zrozen ze společnosti nebo se naopak společnost rodí z individuí?” Dle toho
rozlišujeme v sociologii mikro či makroperspektivu.
Makroperspektivu pak představují konsensuální teorie a teorie konfliktu, které na otázku
„Co drží společnost pohromadě? Jak je možný řád ve společnosti?“ odpovídají zcela
odlišným způsobem.
Konsensuální teorie
Základním předpokladem konsensuálních teorií je, že soužití lidí ve společnosti je založeno
na všeobecném konsensu mezi lidmi, kteří respektují a přijímají základní principy a normy,
na kterých je společnost založena. Dle této perspektivy je společnost stabilní, integrovaný a
samoregulující se systém, který přetrvává díky tomu, že vyhovuje základním lidským
potřebám.
Nejvýraznějším reprezentantem konsensuálních směrů je funkcionalismus. Prvky
funkcionalismu nalézáme již u A. Comta, který se zabýval popisem nového společenského
řádu a v této souvislosti zdůrazňoval potřebu obnovit konsensus ohledně základních idejí a
principů, které by řídily novou průmyslovou společnost. Toto mělo být – dle Comta -
úkolem sociologie. Funkcionalismus navazuje také na tzv. organistické směry (evoluční
teorie) a na jeho předpoklady, dle kterých je společnost analogií biologického organismu se
svou vnitřní jednotou a s diferenciací funkcí.
Výrazné motivy funkcionalismu nalézáme také u Durkheima, v jeho popisu mechanismů,
prostřednictvím kterých si společnost udržuje vnitřní integritu. Durkheim sleduje, jak se
ve společnosti vytváří konsensus a jaký je vztah jednotlivce a kolektivu (viz předchozí
kapitola).
Nejznámějším představitelem klasického funkcionalismu je americký sociolog Talcott
Parsons (1902 - 1979). Dle něho má každý systém určité systémové potřeby, které mají být
uspokojeny, chce-li systém v prostředí přežít.
Jedná se o zajištění těchto funkcí:
1. Adaptace na prostředí (ekonomické instituce, které zajišťují přísun zdrojů a jejich
distribuci uvnitř systému).
2. Dosahování cílů (tuto potřebu uspokojují polit. instituce, které mají určovat prioritní
cíle systému a mobilizovat zdroje potřebné k jejich dosažení).
3. Zajišťování vnitřní integrace (k tomu slouží právní instituce regulující vztahy mezi
jednotlivci a skupinami).
4. Udržování vzorců jednání (společenské instituce typu náboženství, rodina, vzdělávací
instituce, které garantují přenos hodnot dané kultury).
25
Sociologie pak – dle Parsonse - provádí funkcionální analýzu různých sociálních systémů
(od nejnižší až po nejvyšší úroveň), tedy k čemu daný systém slouží, jak přispívá k udržení
stavu, jak je zkoumaný útvar funkčně provázán s ostatními částmi systému.
Výrazná slabina funkcionalismu spočívá v tom, že přeceňuje váhu obecné shody
ve společenském životě. Neumí proto vysvětlit takové jevy, jako společenská změna,
konflikt, revoluce apod. Předpokládá harmonii zájmu a tuto harmonii považuje
za přirozený rys každé společnosti. Právě proto je funkcionalismus ideologicky či politicky
nejsnadněji zneužitelný.
Některé nedostatky klasického funkcionalismu se s úspěchem snažil odstranit pokračovatel
Parsonse Robert K. Merton. Na rozdíl od Parsonse nebyl jen teoretikem. Empiricky se
zabýval analýzou vlivu prostředků masové komunikace a problematikou názorových vůdců.
Merton není tak optimistický ohledně fungování společnosti jako Parsons. Vychází z toho,
že samotný pojem funkce sugeruje, jako by vše sloužilo ku prospěchu udržení společnosti,
jako by vše uspokojovalo nějakou obecnější potřebu. Jak ale potom vysvětlíme například
fenomén šikany nebo úplatkářství? Merton v této souvislosti hovoří o dysfunkci. Jsou to ty
aspekty sociálního života, které podkopávají existující řád věcí. Přitom platí, že co je
funkční na jedné straně, z jiného úhlu pohledu může být dysfunkční.
Příklad
Náboženství má silně integrující účinek, to je jeho výrazná pozitivní funkce. Když se ale dvě
skupiny hlásí ke dvěma různým náboženstvím, může to vést k velkým sociálním konfliktům.
Merton rozlišuje také mezi manifestními a latentními funkcemi. Manifestní funkce jsou
zjevné, zamýšlené či neskrývané stránky našeho jednání. Latentní funkce se naopak
vyznačují tím, že jsou nezamýšlené, nepřiznané či skrývané.
Příklad
Člověk, který si kupuje drahé značkové zboží, sleduje latentně posílení svého statusu oproti
všem, kteří si to dovolit nemohou.
Podle Mertona právě analýza latentních funkcí nejvíce rozšiřuje náš sociologický obzor.
Teorie konfliktu
Teorie konfliktu je sociálně-kritická odnož sociologie ustavující se v šedesátých letech
dvacátého století. Představuje výrazný proud sociologického myšlení. Na hlavní otázku, co
drží společnost pohromadě a jak je možný řád ve společnosti, odpovídá ve zcela jiném
duchu, než tomu bylo v případě konsensuálních směrů. Dle teorie konfliktu jakákoli forma
lidského soužití vyhovuje vždy jen části zúčastněných, ostatní jsou k danému uspořádání
donuceni. Namísto otázky po obecné funkčnosti se tedy teorie konfliktu ptá, pro koho je
dané společenské zřízení funkční, a analyzuje, jakým způsobem dovede dominantní skupina
realizovat své zájmy na úkor druhých. Podle Webera se držitelé moci snaží ospravedlňovat
svou vládu nad institucemi tím, že je spojují se všeobecně uznávanými morálními symboly,
posvátnými znaky či právními formulemi. A tak se odvolávají na „vůli lidu“, na „božské
právo“, na „mimořádné vlastnosti samotného vládce“ – v sociologii to nazýváme legitimací
(ospravedlněním) nerovnosti.
Nejvýraznějším zdrojem pro konfliktualistickou argumentaci je marxismus a jeho radikálně
kritický pohled na společenské uspořádání (viz druhá kapitola).
Ze současných sociologů patří mezi hlavní představitele teorie konfliktu Lewis Coser,
Randall Collins, Charles Wright Mills, Ralph Dahrendorf. Dle Ch. W. Millse existující
legitimace nerovnosti nemusejí sdílet všichni, nemusejí ve společnosti převládat a
společnost se přesto nerozpadne. Relevantní zde je to, že institucionální vládci dovedou
úspěšně uplatňovat svoje postavení, umí dostatečně přesvědčivě „vysvětlit“ nutnost
aktuálního uspořádání společnosti, a že většina lidí bude toto vysvětlení respektovat alespoň
do takové míry, že na ní pak lze úspěšně vymáhat poslušnost. Existují však i takové
3. Základní směry v sociologii
26
společnosti, kde držitelé moci kontrolují celou společnost a vnucují jí své hodnoty násilím
nebo hrozbou násilí.
Nejvýraznější slabina teorie konfliktu spočívá v tom, že při soustředění se na různé roviny
sociálního konfliktu často přehlíží potenciál společnosti pro jistý konsensus. Budeme-li
hodnotit rozdíl mezi konsensuálními směry a teorií konfliktu, uvidíme, že rozdíl mezi nimi
je menší, než by se mohlo zdát. Ve skutečnosti nejsou tak neslučitelné, jak se to může jevit
na první pohled. Ve všech společnostech zřejmě musí existovat nějaká obecná shoda
hodnot a ve všech nepochybně vznikají i konflikty. Musíme vždy sledovat poměr a
souvislost mezi konsensem a konfliktem.
3.2 Jednání jako předmět sociologie
(mikroperspektiva) - sociologie každodennosti
Označení sociologie každodennosti zde slouží jako souhrnný název pro poslední důležitý
teoretický směr, který je podobně jako předchozí směry také vnitřně bohatě členěný.
Jestliže jsme spojili konsensuální směry a teorii konfliktu s makroperspektivou, sociologie
každodennosti představuje naopak mikroperspektivu. Na rozdíl od předcházejících dvou
směrů, které se na společnost dívají jako na celek zvenčí, mikroperspektiva vidí především
individuální aktéry a jejich každodenní životy a setkání. Jádrem tohoto směru je, že chceme-
li porozumět společnosti, musíme pochopit, jak si organizují své životy její aktéři, jak je
v tom ovlivňují ostatní aktéři a jak jsou na oplátku ovlivněni oni jinými členy společnosti.
Základní myšlenku této sociologické perspektivy zformuloval již Max Weber, který
zdůrazňoval nutnost zaměřit se na subjektivní významy, záměry a interpretace, které vnášejí
do každé sociální situace její účastníci. Nejznámějším představitelem mikrosociologického
přístupu je symbolický interakcionismus, jejž v raných dekádách dvacátého století rozvinuli
američtí sociologové George Herbert Mead (1863 - 1931) a Charles Horton Cooley (1864 -
1924). Symbolický interakcionismus vychází z předpokladu, že lidé nejednají podle toho,
jaký svět kolem nich je, nýbrž podle toho, jaké významy přisuzují různým situacím. To, co
nazýváme realitou, je ve skutečnosti sociální konstrukt, který vytváříme v průběhu interakce
s druhými lidmi. Naše subjektivní interpretace světa kolem nás pak do značné míry
ovlivňují, jak se budeme chovat. V této souvislosti se sociologové zpravidla odvolávají
na tzv. Thomasův teorém definice situace a ten zní: definují-li lidé určitou situaci jako
reálnou, stává se reálnou ve svých důsledcích. Svým jednáním jsme vždy spoluurčovatelé
určité situace. (William I. Thomas (1863 - 1947), významný představitel symbolického
interakcionismu.)
Příklad
Věřím-li tomu, že pokud chci, aby mě v nemocnici ošetřili na úrovni, musím přispět
do lékařovy soukromé kapsy a skutečně tak učiním, svým jednáním přispěji k udržení
fenoménu podplácení lékařů.
Klíčovými koncepty sociologie každodennosti jsou tedy významy, symboly, interakce a role.
Základní otázky, které se váží k těmto konceptům jsou: “Jak lidé interpretují svět kolem
sebe? Potvrzují či naopak modifikují svým jednáním platné definice situace?”.
Zásadní význam mikrosociologického přístupu spočívá mimo jiné ve zjištění, že společnost
nás sice určuje, ale je zpětně vytvářena námi, neboť ve většině případů jsme my, individuální
aktéři, spoluurčovatelé dané sociální situace. Největší slabina tohoto přístupu pak spočívá
v tom, že není dost dobře možné ho aplikovat na události či fenomény, které přesahují
rovinu lidských setkání tváří v tvář.
27
Shrnutí kapitoly
Sociologie hledá odpověď na dvě základní otázky. Jak společnost ovlivňuje a reguluje
chování jedinců a skupin a současně jak je společnost utvářena lidmi v průběhu jejich
vzájemného působení? Pro zodpovězení těchto otázek aplikuje dvě perspektivy:
makrosociologickou a mikrosociologickou.
Funkcionalisté a konfliktualisté - i když se značnými argumentačními rozdíly - se zaměřují
na velké, rozsáhlé a dlouhodobé sociální útvary a fenomény. Funkcionalismus hledá
v každém sociálním systému jeho strukturu, vzájemnou provázanost jeho jednotlivých částí
i jejich funkci. Konfliktualistický přístup pak považuje za základní prvek sociálního života
(tedy za předmět svého zkoumání) konflikt a soupeření ve společnosti. Mikroperspektiva
analyzuje vzorce každodenního života, proces sociální interakce.
Platí přitom, že řadu autorů lze jen velmi obtížně zařadit jednoznačně do některého
z těchto proudů. Zároveň platí i to, že lidské jednání je mnohem komplikovanější, než aby
bylo možné pro jeho popis použít jedinou perspektivu. Naším cílem bylo ukázat, z jakých
úhlů pohledů lze nahlížet na lidský svět.
Otázky k zamyšlení
1. Přemýšlejte o dalších příkladech manifestní a latentní funkce nějakého jevu (jednání),
než jaký je uveden v kapitole!
2. Uvažujte o nějakém sociálním útvaru (například o trhu jako základní ekonomické
instituci nebo o politické instituci typu parlamentu či o politické straně) z pohledu tří
hlavních směrů v sociologii!
3. Jaký je praktický význam uváděných sociologických paradigmat, když jsou v mnoha
ohledech vzájemně protikladná?
3. Základní směry v sociologii
28
29
4.
■ Elementy kultury
■ Kulturní změna
■ Sociální kontrola
■ Socializace
■ Sociální role a sociální vztahy
Kultura jako způsob řešení
problémů přežití společnosti
4. Kultura jako způsob řešení problémů přežití společnosti
30
Cíl kapitoly
Pojmy kultura a společnost patří k těm, které se v sociologii užívají nejčastěji. Dají se sice
od sebe rozlišit, ale nemůžeme uvažovat o jedné bez toho, abychom zároveň neuvažovali i
o druhé. V této kapitole si ukážeme, v jakém vztahu jsou kultura, společnost a jedinec.
Časová zátěž 1
■ 5 hodin (ve druhé dekádě října)
Úvod do problematiky
Svět se skládá z mnoha kultur, které se mezi sebou liší tím, že každá specifickým způsobem
pojmenovává různé situace, určuje, co je žádoucí a nežádoucí, a tudíž si vytváří vlastní
strukturu institucí. Prostřednictvím těchto kulturních institucí se formují vzory lidského
chování, které daná společnost považuje za žádoucí a které se jeví jednotlivci jako jedině
možné. Dle klasika Émila Durkheima by měla sociologie považovat instituce (ve smyslu
sociálních faktů) za svůj hlavní předmět. Analýza kulturních institucí dodává sociologii
vysvětlující potenciál nedosažitelný zkoumáním individuálních jednání. Kultura má totiž
nadindividuální a historický rozměr, protože je produktem života mnoha generací.
Lidé sice nadále mají biologicky dané potřeby (jídlo, sex a jiné), ale způsoby, jak je
uspokojují, jsou naučené. Institucionální struktura společnosti nám dává návod, jak jednat
v určitých situacích, přičemž toto kulturně regulované jednání nahrazuje původní pudové
jednání.
Příklad
Manželství je instituce nahrazující původní biologickou potřebu fyzické reprodukce. Sexuální
instinkt je v kultuře nahrazen institucí dvoření či svádění.
Kultura navíc naše biologické potřeby výrazně modifikuje a vytváří zároveň nové a nové
kulturní potřeby (např. potřebu osobní intimity či konzumní potřeby).
Specifický lidský způsob kulturního jednání je spolehlivým rozlišovacím znakem lidského
světa oproti ostatním živočišným druhům.
Které tři prvky rozlišují lidskou kulturu od živočišného světa?
■ Schopnost symbolické komunikace.
■ Schopnost institucionalizovat jednání tedy vytvořit ustálené způsoby jednání
pro řešení různých problémů.
■ Schopnost vytvořit organizovaný systém jednání tedy zorganizovat a koordinovat
různé lidské aktivity.
Poznámka: vzpomeňte si z předchozí kapitoly, jaké hlavní systémové potřeby či problémy
musí dle Parsonse řešit každá společnost institucionalizovanou formou.
4.1 Elementy kultury
Každou kulturu lze považovat za sumu specifických vzorců lidského jednání, přičemž
tentýž problém může být řešen pomocí zcela odlišných vzorců. Lidské chování převedeno
z jedné společnosti do druhé proto bývá značně proměnlivé (nikoli pouze v prostorovém,
ale také v časovém horizontu). To, co děláme, jak to děláme a jak při tom uvažujeme, je
výrazně podmíněné kulturou, do které jsme se narodili, ve které jsme vyrostli a v níž žijeme.
31
Kultura zahrnuje tyto základní elementy:
■ Kognitivní (poznávací) prvky, tedy znalosti (praktické i vědecké), vědění, víru.
■ Normativní elementy neboli hodnoty a normy regulující lidské jednání. Vymezují
především základní kategorie dobrého a zlého, říkají nám, co je správné a co
nepřípustné. Proto tvoří normativní prvky základní rámec každé kultury, který bývá
shodný s jednáním většiny ve společnosti.
■ Materiální prvky, tedy tzv. artefakty, materiální výtvory či produkty lidské činnosti, ale
také symboly ve smyslu objektů se specifickým kulturním významem. Například
mobilní telefon či hamburger jsou typickými produkty (a symboly zároveň) současné
euroamerické kultury.
■ Jazyk zajišťující vzájemné dorozumívání prostřednictvím naučeného systému symbolů.
Jazyk je klíčovým prvkem každé kultury, neboť mimo vzájemné dorozumívání zajišťuje
také přenos myšlenek, hodnot a zkušeností.
Obr. Elementy kultury.
Hovoříme-li o odlišných kulturních vzorcích, neměli bychom zapomenout na termín
kulturní šok. Označujeme tím psychický i sociální otřes způsobený překvapivým,
netušeným, nebo dokonce neuvěřitelným zjištěním, které vyvolal kontakt jednotlivce,
sociální skupiny nebo celé společnosti s cizí, neznámou kulturou.
Příklad
Něco jako kulturní šok mohli zcela jistě zažít první objevitelé kontinentů, pro tzv. civilizovaný
svět do té doby zcela neznámých (Ameriky, Austrálie). Kulturní šok stejné intenzity nutně zažili
při tomto setkání i místní původní obyvatelé.
Kulturní šok můžeme v současnosti zažít všichni při návštěvě nám vzdálené země, která je
kulturně od té naší zcela odlišná (například Indie apod.).
Zjištěné odlišnosti mezi naší a cizí kulturou nás často svádí k etnocentrismu. Rozumíme tím
tendenci poznávat, hodnotit, interpretovat všechny životní jevy z perspektivy kultury
vlastního společenství (etnického, národního, náboženského). Za jedině správné, užitečné a
pravdivé považujeme hodnoty, normy a ideje, s nimiž se jako jedinci identifikujeme.
Příklad
Výrok "Čeština je těžký jazyk" je v jistém smyslu etnocentrismus, neboť ujišťuje nás, etnické
Čechy, o vlastní výjimečnosti. Typickým příkladem etnocentrismu je například označení jiné
ku