Distanční studijní opora

, jenž se skládá z řady předem definovaných modelů lidské aktivity
(modely při obchodní transakci, modely závazků a provinění apod.). Aby se jistý člověk
mohl dostat do zorného pole právníka, musí se zaplést do právně vymezeného skutku.
Sociologa ovšem bude zajímat, co stojí za oficiálně definovaným skutkem.
Sociologie se zabývá dvěma typy problémů:
■ sociální problémy:
■ Daná situace ve společnosti, kterou určitá část populace za problém považuje. Podle
současného amerického sociologa Petera L. Bergera lidé obvykle mluví o sociálních
problémech, když něco ve společnosti nefunguje adekvátním způsobem. Sociální
problémy pak předpokládají určité řešení.
■ sociologické problémy:
■ Věda je řeší proto, aby posunovala své hranice poznání. Podle Bergera sociologický
problém není zaměřen na otázku, proč některé věci jdou špatně z jistého hlediska,
nýbrž jak funguje celý systém, jaké jsou jeho předpoklady a jakými prostředky je
udržován. Základním sociologickým problémem není zločin, ale zákon, ne rozvod,
ale manželství (poznáme-li lépe samotné manželství, jak lidi pohlíží na manželství,
možná odhalíme také příčiny častého rozvodu), ne rasová diskriminace, ale rasově
určená stratifikace společnosti.
Zásady vědeckého přístupu
Oblast zájmu sociologie se často shoduje s oblastí zájmu tzv. zdravého rozumu. Pojednává
o věcech, o kterých každý z nás jako laik něco ví či na které každý z nás má nějaký názor.
Co však odlišuje sociologické uvažování od uvažování zdravého rozumu, je vědecký přístup.
Čtyři zásady vědeckého přístupu:
1. Platí přísná pravidla vědeckého diskursu (náhled na svět). Sociologie přísně rozlišuje
výroky, které lze potvrdit svědectvím a důkazy od pouhých dohadů. Sociologové se
zdržují zavádějícího výkladu názorů zakládajících se na přesvědčeních.
Každý sociologický výzkum vychází z určitého teoretického rámce. Předmět našeho
výzkumu poznáváme nejprve vždy v teorii. Můžeme přitom narazit na rozpory či
protiklady v dosud existujících konceptech či vysvětleních nějakého jevu. V této první
části výzkumu hledáme také dřívější výzkumné práce a jejich výsledky z námi
pozorované či příbuzné oblasti. Zajímá nás především, zda již někdo náš problém
zkoumal, případně co zjistil, a které aspekty problému zůstaly přitom nadále
neodkryté. Na základě takto získaných informací si může výzkumník ujasnit a
upřesnit předmět a následně i strategii svého bádání.
Z toho, co výzkumník z relevantní literatury zjistil, formuluje v druhé fázi hypotézy.
Hypotézy jsou nepotvrzené výroky o vztahu mezi jevy, které zamýšlíme pozorovat.
Prostřednictvím hypotéz upřesňujeme, o co nám v našem výzkumu půjde, co nás
primárně zajímá.
V další fázi se rozhodujeme o tom, pomocí jakých výzkumných metod a technik
budeme k námi zkoumanému problému empiricky přistupovat. Součástí tohoto kroku
je také proces operacionalizace, v němž převádíme abstraktní teoretické koncepty
15
do empiricky uchopitelné roviny. Hledáme adekvátní ukazatele pro výchozí teoretické
pojmy, se kterými v našem výzkumu od začátku pracujeme. Formulujeme zároveň
konkrétní otázky, určené pro respondenty (buď prostřednictvím dotazníku či
rozhovoru).
Po vytvoření hypotéz a jejich operacionalizaci čeká výzkumníka práce v terénu
vpodobě pozorování skutečnosti. Tento proces nazýváme také sběrem dat.
Poté, co jsme konečně shromáždili materiál potřebný k analýze, přistupujeme
k rozboru získaných dat. Pro orientaci v tom obrovském množství dat se vrátíme
k našim hypotézám, neboť si můžeme v tuto chvíli položit otázku: Co jsme vlastně
chtěli původně zjistit?
Ze zaznamenaných výsledků vyvodíme empirické závěry, které pak zahrneme
do výchozího teoretického rámce, tedy naše závěry převedeme zpět do abstraktnější
roviny. Při každém sociologickém bádání nám přitom jde buď o formulaci nové teorie
nebo o testování již vytvořené teorie.
Schéma: Metodologický postup poznání v sociologii (převzato z Možný, Rabušic, 1989).
2. Rozsah pole zájmu. Nesociolog se omezuje na svůj vlastní žitý svět. Sociolog oproti
tomu rozšiřuje horizont svého vidění odhalením úzkého sepětí mezi individuální
biografií a širokou společenskou situací, kterou si jedinec nemusí uvědomovat. Takový
způsob uvažování je základem takzvané sociologické imaginace (představivosti).
3. Osmyslnění. Jako laici máme sklon vnímat veškeré události vnějšího světa jako
důsledek něčí záměrné činnosti. Sociologie však zná problematiku nezamýšlených
důsledků jednání. Výsledek realizace určitých idejí je obvykle velmi odlišný
od původních plánů a záměrů.
4. Sociologie takzvaně oddůvěrňuje důvěrné. Neznamená to pouze, že každodenní běh
života se stane předmětem dotěrného zkoumavého pohledu, ale často jde
o zpochybňování světa, který je nám důvěrně znám.
Berger v této souvislosti dodává tři základní motivy sociologického vědomí:
■ demaskující motiv - sociologickým přístupem pronikáme za kouřovou clonu
nepřiznaných a často nepříjemných pohnutek jednání,
■ nekonvenčnost sociologického myšlení a
■ motiv relativnosti - zrelativizuje hodnoty, například vnímání homosexuality.
Sociologické chápání postaví otazník za některé „samozřejmé“ předpoklady o tom, co
je považováno za normální a naopak abnormální. Sociologie zdůrazňuje, že co je
patologické (ďábelské) a abnormální v jedné kultuře, je normální a legitimní v jiné
kultuře.
TEORIE
POZOROVÁNÍ
NEBOLI
SBĚR DAT
EMPIRICKÉ
GENERALIZACE
HYPOTÉZY
KONCEPTY,
TVRZENÍ
LOGICKÁ
DEDUKCE
TEORIE
EMPIRIE
ANALÝZA DAT OPERACIONALIZACE
1. Co je sociologie
16
Co zásadně odlišuje sociologii od zdravého rozumu, je nehodnotící princip v sociologii. Toto
označení pochází od Webera, ale tuto zásadu zdůrazňuje i pozitivistický směr
reprezentovaný Durkheimem. Podstata nehodnotící sociologie spočívá v tom, že sociologie
může pouze popsat stav, ale nemůže sloužit jako návod k tomu, co by se mělo dělat. Může
podat popis, interpretovat jevy, vysvětlit příčiny, ale nemůže hodnotit, zda je to správné či
nikoli. To by mělo být zárukou její objektivity.
Nyní si přečtěte vybranou kapitolu z knihy Sociologická imaginace Charlese W. Millse (viz
zadání na začátku studijní opory: Způsob studia, první položka v seznamu povinné
literatury)! Na základě četby pak zodpovězte níže uvedené otázky k zamyšlení.
Shrnutí kapitoly
V této kapitole jsme definovali sociologii jako vědecký náhled na společnost. Ukázali jsme,
že jejím hlavním cílem je odkrýt, jak ovlivňuje společnost, ve které lidé žijí, jejich
individuální postoje, přesvědčení a jednání. Zároveň nám pomáhá nahlédnout na svět
v jiném světle, než jak ho vidíme obyčejně, pomáhá nám vidět takzvaně skrze věci.
Sociologie, prostřednictvím svých teoretických konceptů a výzkumných procedur, které ji
odlišují od jiných věd, přispívá k hlubšímu pochopení nejrůznějších rovin dnešního
složitého světa. Ztéto kapitoly jste se také dozvěděli, že každý člověk je něco jako
sociolog - amatér, avšak skutečně sociologicky začínáme uvažovat až tehdy, když jsme
schopni se oprostit od subjektivního a často nekritického způsobu uvažování, který jako
laici běžně užíváme.
Otázky k zamyšlení
1. Co je to sociologická imaginace a v čem je její význam?
2. Které jsou základní skupiny otázek v klasické sociální analýze?
3. Co je základním nástrojem sociologické imaginace?
4. Jaký je rozdíl mezi “osobními obtížemi prostředí” a “závažnými otázkami sociální
struktury”?
5. Uveďte příklady aplikace sociologické imaginace.
17
2.
■ Vznik sociologie - historická podmíněnost
■ Průmyslová revoluce a definitivní přechod
od tradiční společnosti k moderní
■ Obecná charakteristika tradiční a moderní
společnosti
■ První klasikové o moderní společnosti -
krátká historie sociologie
Vznik sociologické vědy
2. Vznik sociologické vědy
18
Cíl kapitoly
Cílem kapitoly je objasnit, proč vznikla sociologie jako věda teprve v první polovině
devatenáctého století. Ukážeme si, že nemohla vzniknout dříve, než se objevily problémy,
jimiž se zabývá. Její vznik je jakousi reakcí na zhroucení všech kontrolních mechanismů,
které řídily západní společnosti před nástupem politické (1789) a průmyslové revoluce
(1815 - 1848), tedy takzvanou tradiční společnost.
Časová zátěž 1
■ 7 hodin (v první dekádě října)
2.1 Vznik sociologie – historická podmíněnost
Politická revoluce
Liberální teorie a myšlenky osvícenství znamenaly významný impuls pro vznik sociologie.
Snahy o politickou participaci občanů, o jejich účast na veřejném životě, ve volbách, právo
vykonávat politickou činnost - to všechno předznamenávalo radikální obrat politického
režimu ve společnostech západního typu.
Velká francouzská revoluce (1789) s heslem „Svoboda, rovnost, bratrství“ přináší rychlou a
hlubokou sociální změnu. Tradiční společnost ztratila schopnost kontrolovat jednání svých
členů. Nárok tradičních vládců na vládnutí přestal být věrohodným, existující nerovnosti již
nebylo možno zdůvodnit jako dříve. Není pouze náhoda, že sociologie vzniká poprvé právě
ve Francii.
2.2 Průmyslová revoluce a definitivní přechod od
tradiční společnosti k moderní
Dílo Karla Polányiho The Great Transformation (Velká transformace) z roku 1945 patří mezi
základní koncepty vysvětlující vznik moderní společnosti. Dle něho je skutečná hranice
mezi tradiční a moderní společností poměrně ostrá a je vyznačena radikální přeměnou
instituce trhu.
V ekonomickém životě tradiční společností hraje trh podstatně jinou roli než ve společnosti
moderní. V tradičních společnostech (i v nejrozvinutějších) - což prakticky počítáme až
do převládnutí kapitalismu v 19. století - slouží místní i dálkový obchod ke směně poměrně
malé části výrobků. Mimo trh stojí jak část produktů konzumovaných přímo
v domácnostech výrobců, tak také - což je podstatné - pracovní síla a půda jako dominantní
výrobní prostředky těchto agrárních společností. Ty jsou navíc vázány mocenskými vztahy a
to nedovoluje s nimi kalkulovat. Jednotlivé trhy jsou izolované ostrůvky a jsou navzájem
propojené jen minimálně. Život převážné masy lidí hospodařících v ekonomicky více či méně
soběstačných domácnostech je určován jinými než tržními závislostmi. Základní principy
lidského jednání jsou zde reciprocita, redistribuce a autarchie (soběstačnost). Ekonomika
těchto společností je podřízena snaze produkovat pro potřebu vlastní skupiny, nikoli pro
směnu. Tempo výroby i rozsah směny byly podřízeny tradici, potřebám reprezentace
ekonomicky nečinné elity apod.
Oblast ekonomiky se v tradičních společnostech neustavila jako samostatný systém vydělený
ze zbytku společnosti a diktující mu své zákony. Výroba a distribuce materiálních statků byla
vklíněna do širších sociálních vztahů neekonomického charakteru. Ekonomika tradičních
společností byla jen vedlejším produktem činností jiných institucí - rodinných, náboženských,
kulturních apod.
19
Po tomto úvodu Polányi analyzuje “velkou transformaci”, která rozbila tradiční poměry.
Jádro přeměny se odehrálo v první polovině 19. století. Až dosud roztroušené a izolované
trhy se přeměnily do podoby komplexního seberegulujícího se tržního systému. Tato
proměna transformovala povahu celé lidské společnosti vč. charakteru její kultury i
představ člověka o sobě samém. Vznikla společnost vklíněná beze zbytku do mechanismů
své nové ekonomické formy - společnost tržní, jejíž podstatu vytváří průmyslová revoluce
19. století.
Na změnu měl největší vliv vznik (objevení) velkých nákladních strojů, což s sebou zákonitě
přineslo potřebu změny motivu jednání členů společnosti: původní motiv zajišťování živobytí
musí být nahrazen motivem zisku. V případě průmyslového systému lze říci, že člověka
ve všech činnostech prakticky i teoreticky ovládají ekonomické zřetele. Kromě
ekonomických činností i v polit., intelektuálních i spirituálních aktivitách. Zajišťování
živobytí nejen že přestalo být součástí jiných, neekonomických aktivit, ale stalo se hlavním
imperativem, diktujícím své potřeby všem ostatním částem sociálního systému.
Strojová výroba tak přináší dle Polányiho transformaci přírodní a lidské substance ve zboží,
přináší také rozbourání lidských vztahů a hrozí zánikem přírodního životního prostoru
člověka.
Lze říci, že namísto původního schématu - kdy ekonomika byla ukotvena ve společenských
poměrech - jsou dnes právě společenské poměry ukotveny v hospodářském systému.
Nové technické vynálezy, nové vědění a nové formy hospodářské a politické moci posílily
společenskou mobilitu (migraci jedinců), způsobily vzestup a pád rodin, vyčlenění různých
skupin, vznik nových forem vedení, nastolily nové životní vzorce a odlišné hodnotové
principy. Začíná zároveň boj s chudobou. Průmyslová revoluce totiž způsobila obrovský
společenský zvrat s mnoha ničivými následky. Dějiny civilizace 19. století se pak dle
Polányiho skládají z pokusů uchránit společnost před tímto ničivým mechanismem.
pád zpochybněných jistot tradiční společnosti
zrod nejistých nadějí
reflexe a snaha pochopit moderní sociální skutečnost
vznik sociologie = zvláštní moderní formy vědění
2. Vznik sociologické vědy
20
2.3 Obecná charakteristika tradiční a moderní
společnosti
Tento přechod v sociologii označujeme souhrnným pojmem modernizace.
2.4 První klasikové o moderní společnosti - krátká
historie sociologie
Počátky sociologie spojujeme se jménem francouzského filosofa Auguste COMTA (1798 -
1857), který ji v roce 1839 poprvé pojmenoval ve svém díle Kurs pozitivní filozofie. Hlavní
úkol pozitivistické sociologie viděl Comte v tom, aby se stala nástrojem takových
praktických změn ve společnosti, které by skoncovaly s otřesy, jimiž od Francouzské
revoluce evropské národy neustále procházejí, a aby nastolila harmonické sociální vztahy.
Věřil dokonce tomu, že pomocí sociologie lze řešit společenskopolitické a morální otázky
doby a že je možné vědecké řízení společnosti. Tyto i některé další prvky Comtova
filozofického systému a jeho pojetí sociologie se v pozdějších fázích této vědy nezachovaly
a bylo od nich upuštěno.
Historicky další etapou vývoje sociologie je organistický směr či evoluční teorie, která
vychází z předpokladu, že společnost je analogií biologického organismu se svou vnitřní
jednotou a s diferenciací funkcí. Hlavním představitelem tohoto směru je anglický filozof
Herbert SPENCER (1820 - 1903). Ten vývoj společnosti chápe jako vyšší stadium vývoje
přírody.
Pozitivismus Počátky této vědy jsou tedy spojené s tzv. pozitivistickým paradigmatem, které si klade za cíl
budovat sociologii jako vědu exaktní se závaznými metodologickými pravidly.
Tradiční společnost Moderní společnost
ZPŮSOB USPOŘÁDÁNÍ MOCI A SPRÁVY
Omezené zdroje tradiční moci =>
systematická kontrola celého území není
možná, malý bezprostředný vliv, nejasné
hranice
Mocenský rámec je vytvářen moderním
národním státem, který je schopen
kontrolovat každodenní život svých
občanů, jasné hranice
TYP EKONOMIKY
Základní výrobní jednotkou je domácnost,
nízká směna, hospodářská soběstačnost.
Těžiště ekonomiky: zemědělství a
řemeslná výroba.
Domácnost ztrácí své postavení
univerzální a soběstačné jednotky sociální
reprodukce. Její jednotlivé funkce
přecházejí na vznikající formální
organizace, které zajišťují chod celé
společnosti. Těžiště ekonomiky:
průmyslová výroba.
TYP SOCIÁLNÍ STRUKTURY
Stavovská struktura. Status (společenská
pozice) je dán příslušností k jisté
stavovské vrstvě.
Namísto stavů vystupují třídy. Status je dán
postavením na trhu (vlastník kapitálu nebo
vlastník pouhé pracovní síly).
ZPŮSOB VÝKLADU SVĚTA
Mytologická, náboženská podoba,
cyklické chápání času, stálost myšlení -
stálá a definitivní totožnost jedinců.
Převládá vědecký výklad světa, lineární
chápání času, dynamičnost (pohyblivost)
myšlení - např. častá změna povolání,
bydliště apod.
21
Hlavní znaky pozitivismu:
1. Jakákoli přírodní, společenská nebo lidská skutečnost může být zkoumána pomocí
jedněch a týchž metod a jejich ideálním, a vlastně jediným modelem, jsou přírodní
vědy.
2. Předmětem vědy mohou být pouze fakta zjišťovaná přímou zkušeností a je nutno
odmítnout jakékoli neověřitelné spekulace.
3. Veškeré pravdivé a hodnotné poznání skutečnosti pramení jen z empirických metod.
Nejvýznamnějším představitelem pozdější etapy pozitivismu je Émile Durkheim (1858 -
1917), který je někdy označován za „skutečného“ zakladatele pozitivistické sociologie. Dle
něho právě studiem sociálních faktů se může sociologie přiblížit přírodním vědám. Na
rozdíl od Comta či Spencera - kteří se zabývali spíše idejemi - se Durkheim intenzívně
zaměřil na propracování metodologických otázek i principů, které zformuloval v analýze
dělby práce, sebevražednosti a náboženství. Je to první autor, který se systematicky snažil
ve svých zobecněních vycházet z empirických dat, která však nezískal vlastním výzkumem,
ale která byla shromážděna jinými disciplínami (etnografie, statistika). Jako všichni
klasikové sociologie, i Durkheim má svůj příspěvek k vysvětlení rozdílu mezi tradiční a
moderní společností. Analyzuje dvě rozdílné formy solidarity.
V případě tradiční společnosti hovoří o mechanické solidaritě, která se vyznačuje:
■ nízce rozvinutou dělbou práce a
■ tím, že integritu (sociální soudržnost) zde zajišťuje silný tlak kolektivního vědomí a
existence závazných norem.
Organická solidarita moderní společnosti se oproti tomu vyznačuje:
■ rozvinutou dělbou práce, která vede ke specializaci funkcí a vzájemné odkázanosti lidí
i celých společenských útvarů a
■ tím, že integritu zajišťuje vzájemná potřebnost. V podmínkách vyspělých moderních
společností je však problémem udržení alespoň minimálního kolektivního vědomí.
Vysoká komplexnost společnosti v sobě proto skrývá v sobě nebezpečí dezintegrace
jedinců a anomie (neexistence norem). Dělba práce totiž vyvolává neustálé soutěžení
mezi jednotlivci, na čemž může ztroskotat právě integrace společnosti.
Hovoříme-li o zakladatelích sociologie, nemůžeme opomenout ani dalšího z velkých
klasiků, Karla Marxe (1818 - 1883). Zatímco již zmínění sociologové Comte, Spencer a
Durkheim viděli v kapitalismu spíše příslib pozitivního vývoje moderní společnosti, Marx
spolu s Friedrichem Engelsem (1820 - 1895) vidí v moderním průmyslovém kapitalismu
naopak příčinu problémů moderního světa. Marx a Engels jako radikální sociální kritici
upozorňovali na rozpory a boje mezi různými sociálními podskupinami. Zpochybnili tím
do té doby převládající pohled, ve kterém je společnost kooperující celek, jehož členové se
shodují na pravidlech a svorně hájí zájmy společnosti. Proti této představě konsensu,
kooperace a rovnováhy kladou Marx a Engels zájmové skupiny, problém vykořisťování a
sociální konflikt. Otevřeli tím zcela zásadní ideologickou a teoretickou debatu o povaze
moderní společnosti. Přitom snad žádná jiná teorie nečelila větší kritice. Mnoho prací této
významné dvojice je orientováno na podstatu a především na kritiku povahy práce
v kapitalistické společnosti, přičemž se soustřeďují na problém odcizení. Dle Marxe se
člověk stává člověkem díky tomu, že vyrábí různé produkty sám pro sebe. Výrobní činnost
je to, v čem si lidé uvědomují svou lidskou podstatu, pokud se ovšem neoddělují
od výrobního procesu a od samotného výsledku své činnosti. Ačkoli se v každém známém
typu společnosti vynořuje tento problém (odcizení), nejhrozivější podobu mu dal teprve
kapitalistický systém. U Marxe totiž v kapitalistickém systému namísto toho, aby se dělníci
věnovali práci, z níž mají vlastní užitek, pracují proto, aby přispěli ke zbohatnutí vlastníků
(kapitalistů), kteří kontrolují celý výr