Distanční studijní opora

nství)
studium dynamiky obyvatelstva zahrnuje přirozený pohyb (porodnost, úmrtnost, sňatečnost) a mechanický pohyb (migrace, dojížďka) obyvatelstva.
Z příbuzných věd je geografii obyvatelstva nejbližší demografie, která zkoumá počet, strukturu, vývoj a zákonitosti vývoje struktury obyvatelstva. Na rozdíl od geografie obyvatelstva studuje populační jevy a procesy z aspektu reprodukce obyvatelstva. Např. SRB et al. (1971) považují za hlavní problémy demografie reprodukci obyvatelstva (obnova generací, včetně obnovy pracovních sil), podmínky reprodukce obyvatelstva (materiální, zdravotní, kulturní a psychické) a prognózy obyvatelstva.
VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE
Antropogeneze
Antropogeneze je vývojový proces, kterým prošel vývoj našich předků od poloopice k opici a k člověku. Počátky tohoto procesu sahají do období třetihor, to znamená, že období trvání tohoto procesu se odhaduje zhruba na 70 mil. let. Na konci tohoto procesu je humánní fáze evoluce člověka, která trvá zhruba 1 mil. let. Z hlediska vývoje planety (asi 5 – 6 mld let) i vývoje živé přírody (asi 3 – 3,5 mld let) je antropogeneze a zvláště humánní fáze evoluce člověka velmi malým časovým obdobím.
Vlastní hominizační proces začíná ve středním miocénu (asi před 15 mil. lety). Za prvého přímého předka člověka je považován Ramapithecus (žil zhruba před 10 – 14 mil. lety); nálezy jeho pozůstatků pocházejí z pohoří Sivalik v Indii, z Keni, Číny a Řecka.
Následující vývojový stupeň tvoří Australopithecini (žili před 1 – 5 mil. lety na rozhraní pleistocénu a pliocénu). Australopitekové jsou považováni za přechodnou formu mezi lidoopi a člověkem, pohybovali se téměř vzpřímeně a jejich mozek měl objem asi 500 cm3. Nálezy pozůstatků jsou především z Afriky (Tanzánie, Etiopie, jižní Afrika) a z Jávy.
První představitelé rodu Homo, a to druh Homo habilis (dříve řazen mezi Australopiteky) žil před 1,8 mil. ve východní Africe (nález v olduvaiské rokli v Tanzánii). Jeho mozek měl už objem 700 cm3 a používal jednoduše opracované nástroje.
Dalším článkem lidského vývoje je Homo erectus (opočlověk, Pithecantropus), který žil v období před 1 mil. až 400 tis. lety a považuje se za bezprostředního předchůdce člověka dnešního typu. Byl vzpřímené postavy, mozek měl objem 800 – 1000 cm3, používal oheň a jednoduché nástroje. Nálezy primitivnějších forem tohoto hominida (období před 1 mil. let) pochází z Jávy, Číny, východní Afriky a SRN (Heidelberg); vyvinutější formy (700 – 400 tis. let) pochází z Jávy, Číny (tzv. pekingský člověk), severní Afriky a Maďarska.
Poslední stádium vývoje směřující k Homo sapiens se nazývá sapientace a má rovněž několik vývojových forem. Nejstarším vývojovým typem je Homo sapiens steinheimensis, který žil v období před 400 – 250 tis. lety, jeho lebka měla objem 1200 – 1300 cm3 a nejznámější naleziště jsou ze SRN (Steinheim) a Anglie (Swanscomb).
Další vývojové stádium reprezentuje Homo sapiens neanderthalensis. Jeho mozek dosahoval objemu 1400 – 1500 cm3 a žil v období před 150 tis. lety, vývojová linie tzv. preneandrtálců, v SRN (okolí Weimaru), Římě a na území bývalého Československa Gánovce. Mladší vývojová linie tzv. pravých neandrtálců žila před 80 – 40 tis. roky a nálezy jejich pozůstatků jsou již poměrně početné v celé jižní, západní a střední Evropě, severní a jižní Africe a v Asii. Z našich lokalit jsou to především moravská naleziště (jeskyně Kůlna, Šipka, Švédův stůl).
Před 30 – 40 tis. lety, v druhé polovině doby ledové (wurm) žil Homo sapiens sapiens, který se již nelišil podstatnými znaky ve stavbě těla a kapacitě lebky od současného člověka. Významné nálezy ze staršího období vývoje (tzv. Homo sapiens fossilis před 40 – 10 tis. let) pochází z Francie (Cro-Magnon), z Německa a Moravy (Předmostí, Mladeč, Dolní Věstonice).
Prostorové aspekty vývoje lidských populací
Rekonstrukce podmínek a prostorů vývoje člověka je velmi komplikovanou úlohou současné vědy. Všeobecně se předpokládá, že vlivem klimatických změn v pliocénu, které měli za následek ústup pralesů a rozšíření stepí, došlo k výraznějšímu oddělení opic (vázaných na pralesy) a hominidů, kteří se přizpůsobili změněným podmínkám. Antropogeneze se uskutečňovala také v kontaktní zóně lesů a stepí. Předpokládá se, že geneticko evoluční centrum Australopiteků bylo ve východní Africe, odkud se přemisťovali do jižní a jihovýchodní Asie a geneticko evoluční centrem hominidů Homo erectus byla přední Indie, odkud pronikali do střední a západní Evropy, do Afriky, do Číny a Australasie.
V procesu sapientace se významná funkce přisuzuje prostoru pakistánsko-turanské brány jako centra vývoje (např. Zimpel, 1980). Na osídlování evropských, afrických a jihoasijských prostorů se používaly již předtím známé cesty – přechod přes Přední Asii, severní Afriku, východní Afriku a středoasijskou stepní oblast. Překonáním horské bariéry v Asii byla osídlena Čína a Sibiř; Austrálie byla osídlena přes v té době suchý sundský šelf a hustou síť ostrovů a Amerika přes suchou Beringovu úžinu (teoreticky však nelze vyloučit ani osídlení Jižní Ameriky v pozdějších obdobích mořskou cestou).
Klíčovými otázkami jsou otázky monofylogeneze resp. polyfylogeneze a otázky monocentrismu či polycentrismu vývoje člověka. Dnes je všeobecně uznávaný princip monofylogenetického vývoje lidského rodu ze společného kořene. Všichni lidé tvoří jednu jednotku, a to jak svou biologickou, tak i duševní podstatou. Existuje jen jeden rod člověka a všichni jeho jedinci mají možnost plodného křížení. Naproti tomu při posuzování otázek prostorového vývoje se stále zřetelněji prosazuje princip polycentrismu. Předpokládá se, že k formování člověka mohlo dojít současně v několika geografických oblastech, i když to bylo ze stejného předchůdce.
Vývoj počtu obyvatel
V dosavadním vývoji lidstva žilo na Zemi podle různých odhadů 60 až 100 mld. lidí. Současné obyvatelstvo (cca 6 mld.) tvoří pouze 6 – 10 % všech lidí, kteří v období tzv. humánní fáze vývoje (zhruba posledních 1 mil. let) obývali Zemi. Rozložení obyvatelstva v jednotlivých obdobích vývoje však bylo krajně asymetrické.
Ve vývoji obyvatelstva do druhé poloviny 17. století pozorujeme pomalý růst, přičemž odhady různých autorů se někdy značně odlišují a připouští se 20 až 50 procentní chyba. Významnější nárůst obyvatelstva nastává až s rozvojem kapitalistických výrobních sil a s tím souvisejícím nástupem demografické revoluce.
Diference ve vývoji obyvatelstva ve velkých regionálních celcích v tomto století ukazuje tabulka č. 2. Průměrný růst dosáhlo obyvatelstvo Asie a Severní Ameriky, pomalejší růst byl v bývalém SSSR a Evropě. Nadprůměrný růst byl v Austrálii a Oceánii a výrazně nadprůměrný v Africe a Latinské Americe.
Tabulka č. 1: Růst obyvatelstva světa
Rok
Počet obyvatel
(v mil.)
Období potřebné ke zdvojnásobení populace
10000 př. n. l.
5
7000 př. n. l.
10
3000
4500 př. n. l.
20
2500
2500 př. n. l.
40
2000
1000 př. n. l.
80
1500
0
160
1000
900
320
900
1700
600
800
1850
1200
150
1950
2500
100
1986
5000
36
Pramen: MLÁDEK, 1992.
Tabulka č. 2: Relativní růst obyvatelstva v letech 1900 – 1990
Evropa
1,6
SSSR
2,3
Asie
3,1
Afrika
5,4
Severní Amerika
3,3
Latinská Amerika
6,2
Austrálie a Oceánie
4,1
Svět
3,1
Pramen: MLÁDEK, 1992
Prognózy vývoje obyvatelstva
Prognózy vývoje obyvatelstva jsou považovány za jeden z klíčových problémů vědy, a to jak v regionálním tak i v globálním měřítku. V regionálním měřítku souvisí s prognózováním obyvatelstva plánování některých socioekonomických oblastí (např. výchova a kvalifikace obyvatelstva, sociální politika). V celosvětovém měřítku je dáván do souvislostí s otázkami nerostných a biologických zdrojů, zabezpečení výživy a zachování ekologické rovnováhy.
Většina prognóz vývoje obyvatelstva předpokládá, že se počet obyvatel v konečné budoucnosti stabilizuje, tj. že populační procesy budou zabezpečovat jen jednoduchou reprodukci. Otevřenými otázkami zůstává čas této stabilizace a úroveň (počet) na které se obyvatelstvo stabilizuje. Prognózy horní hranice vycházejí často z přírodního potenciálu Země, přičemž za sumární ukazatel těchto zdrojů se považuje množství zemědělské půdy. Vzhledem k tomu, že existují různé ukazatele minimální plochy potřebné na zabezpečení životních potřeb jednoho obyvatele, jsou i horní hranice počtu obyvatel dosti rozdílné. Nejčastěji se odhaduje maximum 40 – 50 mld lidí (např. podle amerického kritéria 47 mld), extrémní odhady však dosahují hodnot kolem 150 mld (podle japonského kritéria 157 mld).
Vývoj obyvatelstva je podstatnou složkou prognostických modelů vývoje ekosystému člověk – Země. Intenzivní diskuse vyvolaly výsledky práce tzv. Římského klubu, který sdružoval významné představitele západní vědy, politiky a podnikatelských kruhů. První zpráva klubu (Meadows et al., 1972) měla název Hranice růstu a poukazovala na rozpory mezi růstem obyvatelstva a výroby na jedné straně a omezeností přírodních zdrojů na druhé straně. Simulovala vývoj stavu světa do roku 2100 při použití parametrů současných temp růstu obyvatelstva a průmyslové výroby, spotřeby potravin a surovin a znečištění životního prostředí. Výsledkem modelu nazvaného standardní vývoj je hrozba celosvětové katastrofy z nedostatku surovin a potravin. S výjimkou modelu tzv. stabilizovaného vývoje, který předpokládal stagnaci růstu obyvatelstva, výroby a znečištění prostředí jsou i další modely pesimistické. I když zpráva byla mnohokrát kritizována, měla významný pozitivní přínos, v tom smyslu, že obrátila pozornost vědy ke zkoumání globálních problémů lidstva.
Následná zpráva klubu (1974) staví koncepci tzv. organického růstu, která diferencuje svět podle geografických, sociálních, ekonomických a kulturních znaků do 10 regionů, z nichž každý má zvláštní podmínky vývoje a v každém z nich se vytváří odlišné možnosti vzniku regionální katastrofy.
Převážná část prognóz obyvatelstva pomocí matematicko-statistických metod používá v současnosti pro výpočet dalšího vývoje logistickou křivku. Logistická funkce tvoří křivku (pro svůj charakteristický tvar se nazývá také S-křivkou), která má tři části. Probíhá esovitě od dolní asymptoty (je jí určitá dohodnutá, zpravidla nulová hodnota), ve střední části se její růst prudce zrychluje a v další části se růst opět zpomaluje a křivka se blíží k horní asymptotě. Růst obyvatelstva pomocí této křivky zkoumal už v polovině 19. století belgický matematik Verhulst.
ROZMÍSTĚNÍ OBYVATELSTVA
Prostorovost se považuje nejen za jeden z významných aspektů poznávání všech jevů a procesů geografie obyvatelstva, ale rozmístění obyvatelstva v prostoru je explicitně obsaženo v samotném předmětu studia. Často se přitom aplikují metody a techniky studia dvojího charakteru. První z nich využívají informace o velikosti a rozmístění obyvatelstva v jednotlivých prostorových útvarech (kontinentech, státech a dalších regionech) a výsledkem jsou poznatky o rozložení obyvatelstva (zpravidla v absolutních údajích podle určitého systému teritoriálních jednotek). Druhou skupinu tvoří způsoby poznávání, při kterých se rozmístění obyvatelstva studuje ve vztahu k jiným geografickým prvkům prostoru (hustota zalidnění, rozmístění podle nadmořské výšky, podle klimatických pásů, dopravních systémů atd.).
Jednou z hlavních charakteristik v rozmístění obyvatelstva na Zemi je mimořádná nerovnoměrnost. Území, které je člověkem osídlené a hospodářsky využívané – ekumena zaujímá asi 43 % souše 64 mil. km2. Přitom polovina obyvatelstva žije na 5 % souše; orná půda a sady zaujímají jen 10%, louky a pastviny 20 %, hospodářsky využívané lesy 12 % a zastavěné plochy 1 % souše. Neosídlené území – anekumena (vysokohorské, polární a pouštní oblasti) zaujímá 20 % souše, což je asi 30 mil. km2 a území osídlené nebo využívané pouze dočasně (např. jen v určitém ročním období pro pasení dobytka) – subekumena nebo semiekumena zaujímá 37 % souše, asi 55 mil. km2.
Hustota zalidnění
Nejčastěji používaným ukazatelem rozmístění obyvatelstva je hustota zalidnění. Je to významná strukturní charakteristika území, která poskytuje možnost jak pro prostorové, tak i časové srovnání rozmístění obyvatelstva.
Rozlišujeme obecnou hustotu, která se určuje ze dvou nejčastěji dostupných údajů o každé populaci – počtu obyvatel (O) a plochy území (P) a určuje počet obyvatel připadajících na jednotku plochy:
h =
O
P
Vedle obecné hustoty se používá několik ukazatelů specifické hustoty:
hustota obyvatelstva na zastavěnou plochu
hustota obyvatelstva na zemědělskou půdu
hustota obyvatelstva na ornou půdu
Pro srovnání uvádíme tyto ukazatele za ČR v roce 1995:
obecná hustota 131 obyvatel/km2
hustota na zemědělskou půdu 241 obyvatel/km2
hustota na ornou půdu 329 obyvatel/km2
Průměrná hustota zalidnění na Zemi byla v roce 1950 pouze 18 obyvatel na 1 km2, do roku 1996 se zvýšila na 43 obyvatel na 1 km2. Tento ukazatel zakrývá značné rozdíly v hustotě zalidnění na úrovni světadílů a velkých regionálních jednotek. Zatímco Evropa a Asie mají téměř trojnásobně vyšší hustotu než je světový průměr, ostatní jednotky nedosahují tohoto průměru.
Největší koncentrace obyvatelstva je v jižní a východní Asii, hlavně v přilehlých oblastech Indického a Tichého oceánu. Žije zde přes 2,5 mld. obyvatel a hustota zalidnění převyšuje hodnotu 200 obyvatel na 1 km2 na poměrně rozsáhlém území. Mimořádná koncentrace obyvatelstva je zejména v povodí Gangy, v oblastech severní a východní Číny, na japonských ostrovech Honšú, Kjúšú a Šikoku, na ostrově Jáva. Ze státních celků mají nejvyšší hustotu Bangladéš 981 (plocha o málo větší než bývalá ČSFR, ale 128 mil. obyvatel v roce 1999), Tchaj-wan 600, Korejská republika 475, Libanon 418, Japonsko 336, Indie 336, Izrael 296, Srí Lanka 294.
Druhá velká koncentrace se zformovala v Evropě. Spolu s evropskou částí států bývalého SSSR má přes 730 mil. obyvatel. Některé průmyslově vyspělé státy Evropské unie dosahují dvou- až třínásobnou hodnotu průměrné hustoty zalidnění Evropy – Nizozemsko 466, Belgie 312, Velká Británie 245, SRN 235. Třetí velké seskupení s vysokou regionální hustotou zalidnění je ve východní části USA a Kanady. Žije tam přes 150 mil. obyvatel. I v dalších částech světa se zformovaly koncentrace obyvatelstva, v kterých je na poměrně malém území vysoká hustota. Jsou to např. delta Nilu, jižní část Afriky, západní Nigérie, Rwanda (337) a Burundi (260 obyvatel na 1 km2), jihovýchod Austrálie, pacifické pobřeží USA, ústí řeky La Plata, pobřeží Brazílie. Extrémně vysokých hodnot však dosahují administrativní jednotky (státy, závislá území), které mají charakter městských sídel (např. Hongkong, Singapur), nebo jsou rozloženy na malých ostrovech (např. Malta, Bermudy, Barbados).
Tabulka č. 3: Hustota zalidnění v roce 1996
Evropa
103
bývalý SSSR
13
Asie
123
Afrika
24
Severní Amerika
14
Latinská Amerika
24
Austrálie a Oceánie
3
svět
43
Pramen: CIA Word Factbook 1997.
Rozmístění obyvatelstva ve vztahu k přírodním a socioekonomickým faktorům
Nerovnoměrnost v rozmístění obyvatelstva se projevuje jak na globální, tak i na regionální úrovni. Je multi - kauzálně spjatá s mnohými historickými, přírodními, ekonomickými a politickými jevy a procesy, které se odlišně uplatňují v různých regionech.
V období historického vývoje se za nejlidnatější světadíl považuje Asie. Její obyvatelstvo zaujímalo vždy více než polovinu populace světa a s výjimkou 19. století a první poloviny 20. století se tento podíl mírně zvyšoval. V roce 1996 zde žilo 3,4 mld. obyvatel. Když k tomu přidáme obyvatelstvo Evropy a bývalého SSSR, zjistíme, že na euroasijském kontinentě se nachází 4,2 mld. obyvatel, což tvoří téměř tři čtvrtiny světové populace. Tento počet obyvatel žije na území, jehož plocha zaujímá pouze 40 % povrchu souše. Vývoj podílu obyvatelstva Evropy charakterizuje určitý růst v 18. a 19. století přestože docházelo k migracím obyvatelstva do Ameriky. V současnosti se tento podíl snižuje v důsledku malého přirozeného přírůstku. Podíl obyvatel Afriky je v současnosti kolem 12,5 % s tendencí mírného růstu. Tento kontinent měl původně větší podíl na světové populaci, ale v průběhu 17. až 19. století bylo násilně odsunuto 25 – 30 mil. černošského obyvatelstva převážně do Ameriky. Vedle přímých ztrát se následky projevily v deformaci populačních procesů, což způsobilo populační devastaci tohoto kontinentu. Obyvatelstvo Ameriky mělo až do 18. století relativně nízký podíl (na základě odhadu jeho počtu). Od 19. století začíná jeho podíl narůstat v důsledku velké imigrační vlny především evropského obyvatelstva a později i značného přirozeného přírůstku.
Ještě markantnější je rozdíl mezi koncentrací obyvatelstva na severní a jižní polokouli. Na jižní polokouli žije pouze 10 % obyvatel Země, i když plocha souše zde představuje 25 % celosvětové. Z tohoto počtu obyvatel je téměř čtvrtina soustředěna na ostrově Jáva.
Tabulka č. 4: Podíl kontinentů na ploše a obyvatelstvu světa v roce 1996
Kontinent
Rozloha
Obyvatelstvo
mil. km2
v %
mil.
v %
Evropa
4,9
3,6
507
8,8
bývalý SSSR
22,416,52935,1Asie27,620,3343259,4Euroasie celkem54,940,5423373,3Afrika30,322,373012,6Severní Amerika21,515,82955,1Latinská Amerika20,515,14898,4Austrálie a Oceánie8,56,3270,5Pramen: CIA Word Factbook 1997.


Významným faktorem v rozmístění obyvatelstva je vzdálenost od moře – v pobřežním pásu do 50 km, které zaujímá 12 % rozlohy, žije asi 29 % obyvatel. Polovina světové populace pak žije do 200 km od pobřeží a rovněž hustota zalidnění výrazně klesá s růstem vzdálenosti od moře. Určité odlišnosti mají některé světadíly. V Evropě připadá největší část obyvatel na pásmo ve vzdálenosti 200 – 500 km, což souvisí s vývojem rozmístění ekonomických aktivit. Naproti tomu téměř 80 % populace Austrálie je lokalizováno do 50 km od pobřeží.
Dalším faktorem rozmístění obyvatelstva je nadmořská výška. Do 200 m žije přes 60 % obyvatelstva , i když tyto oblasti zaujímají jen 28 % souše. Pouze na kontinentech s převahou tropického klimatu (Afrika, Jižní Amerika) žije na těchto územích méně než polovina obyvatelstva.
Rozmístění obyvatelstva světa velmi významně ovlivňují i klimatické podmínky. V mírně teplém podnebném pásu žije na 17 % souše 53 % obyvatelstva, zatímco v oblastech stepí, pouští a tunder na 38 % souše jen 8 % obyvatelstva.
DYNAMIKA OBYVATELSTVA
Obyvatelstvo nelze považovat za statický element, naopak vyznačuje se silnou dynamikou změn počtu, struktury, prostorového rozložení a dalších znaků. Vlastní dynamika obyvatelstva zahrnuje velké množství procesů, které se na různých geografických úrovních projevují diferencovaně. Velké množství forem demografické dynamiky můžeme rozdělit do tří kategorií pohybu.
Přirozený pohyb obyvatelstva (vnitřní změny) je výsledkem přirozeného rozmnožování a odumírání obyvatelstva. Podle vztahu těchto procesů je to přirozený přírůstek nebo úbytek obyvatelstva.
Sociálně-ekonomický pohyb zahrnuje přesuny obyvatelstva mezi jednotlivými sociálními skupinami. Tento pohyb je zpravidla následkem sociálně právních změn týkajících se významných demografických charakteristik obyvatelstva (změna povolání a zaměstnání, změny úrovně vzdělání, změny sociální příslušnosti). Výsledkem tohoto pohybu jsou změny ve struktuře obyvatelstva podle ekonomických a kulturních znaků.
Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva zahrnuje všechny prostorové přesuny obyvatelstva bez ohledu na vzdálenost (uvnitř regionů, vnitrostátní, zahraniční), délku trvání (trvalé, dočasné), účel pohybu (ekonomický, politický), formu (individuální, skupinové) a další charakteristiky. Největší pozornost je obvykle věnována migračním pohybům zahrnujících emigraci a imigraci obyvatel. Podle poměru obou těchto složek se hodnotí migrační přírůstek nebo úbytek obyvatelstva.
Mezi sociálně-ekonomickým a mechanickým pohybem existují dosti silné závis