Distanční studijní opora

ichž hraniční charakter je vystižen přímo v jejich názvu. Představitelem uvedených oborů může být biogeografie, kterou můžeme zahrnout stejně do biologie jako do geografie. Častěji bývá zahrnována do biologie, což nesporně ovlivňuje i její náplň a vede k potlačení řady geografických podmínek v její komplexní povaze. Přírodní geografii se nevyhnuly celkové tendence zkoumání stále užších úseků objektivní reality, resp. jejích dílčích aspektů. I v rámci přírodní geografie tak vznikají podobory s relativní samostatností. Tak limnologii, potamologii, oceánografii a glaciologii je možno podřadit hydrografii (hydrologii), bioklimatologii a agroklimatologii lze považovat za podobory biogeografie. Z hlediska často pragmaticky se vyvinuvšího předmětu bychom mohli hledat zařazení pedogeografie, hydropedologie, geografie přírodních zdrojů, geoekologie aj.
Jestliže se nám zdá vytváření různých podoborů a hraničních oborů přírodní geografie složité, pak větší složitostí se vyznačuje sociální geografie. Má také svůj původ v nejstarších dobách, neboť součástí prostředí byli v době, kdy vznikaly zárodky vědy, vždy lidé. Přední francouzský geograf P. GEORGE považuje dokonce za předmět celé geografie studium vývoje polidštěného prostoru, přičemž takovým prostorem chápe ekumenu. Lidé na Zemi nejsou všude stejní. Dlouhým vývojem se vyvinuly zhruba různé rasy i etnické skupiny, které byly v nejstarších dobách nesprávně zaměňovány. Stejně jako nejdříve budily pozornost nejodlišnější lidské skupiny – např. Pygmejové, kteří se dostali do Egypta nebo Indiáni, které přivezl Kolumbus, později se zájem soustředil také na tradice a způsob života, společenskou organizaci apod. Zájem vyvolávala sociální politika čínských vládců v cestopise Marca Pola, různé způsoby zemědělské výroby a dovednosti, stejně jak znalosti vojenské. Již v nejstarších dobách můžeme tedy vystopovat prvky etnografie a atropologie, ekonomie, sociologie i politologie, které nejsou oddělené od geografie, neboť jejich objekt je shodný a předmět dosud nespecifikovaný. Platí to i mnohem později v 19. století, kam většinou klademe počátky moderní geografie představované takovými osobnostmi jako byli A. HUMBOLDT (1769 – 1859), K. RITTER (1779 – 1859), F. RATZEL (1844 – 1904), P. VIDAL DE LA BLACHE (1843 – 1918) aj. A. Humboldt se zabýval stejně geografií jako geologií, mineralogií, botanikou, zoologií apod. Jestliže je považován za zakladatele komplexní geografie, nelze nevidět přes jeho ohromné zásluhy a schopnost generalizace, že je stále ještě představitelem spíše „totální“, tj. všezahrnující geografie než geografie komplexní. Avšak i geografové pozdější jdou často stejným směrem.
Za zakladatele sociální geografie považujeme obvykle F. RATZELA. V jeho pojetí se jmenovala antropogeografie, později známá pod jménem ekonomická geografie a nejnověji známá pod prosazujícím se a nejvýstižnějším termínem geografie sociální, resp. složitým termínem socioekonomická geografie. F. Ratzel bývá pokládán za předního představitele tzv. geografického determinismu. Svými názory podnítil vznik geopolitiky nebo-li politické geografie, sám pak geografii chápal také v onom širokém smyslu K. Rittera, k němuž se hlásil jako ke svému učiteli. Podobné pojetí geografie bylo v průběhu 19. století pravidlem. Ani sociální geografie se nevyhnula rozpadu do řady podoborů s relativní autonomií. Jedním z nejstarších je geografie obyvatelstva navazující na demografii. V širokém pojetí geografie tyto obory pochopitelně splývají, často jsou ještě doplňovány hospodářskou statistikou i statistickými metodami. Jeden z předních francouzských geografů E. LEVASSEUR (1828 – 1911) byl např. profesorem geografie, historie a ekonomické statistiky, kam byla zahrnována i demografie. V současné době považujeme demografii za obor studující přirozenou měnu lidských populací, kdežto předmětem geografie obyvatelstva jsou migrace a systém osídlení. Demografii rozšířenou o geografii obyvatelstva by bylo možno nazvat geodemografií, geografii obyvatelstva rozšířenou o demografickou problematiku naopak demogeografií. Na geografii obyvatelstva bezprostředně navazuje geografie sídel, zejména na problematiku studia systému osídlení a jeho vývoje. Ostatní podobory sociální geografie se vytvářely v souhlase s odvětvovým členěním národního hospodářství (geografie průmyslu, zemědělství, dopravy, služeb, vědy, apod.) nebo v návaznosti na velmi rozdílnou problematiku, která má geografický aspekt. Jako příklad můžeme uvést geografii rekreace, lékařskou geografii, lázeňskou geografii a geografii vojenskou. V takto koncipovaných oborech však často převládá ztotožňování významu geografického a prostorového, což by při plném prosazení uvedeného přístupu vedlo k degradaci geografie na obor studující pouze prostorové uspořádání různých jevů, geografie by se tak stala metodickým oborem bez vlastní kvalitativní specifičnosti, resp. by se redukovala na čistě popisný obor v pojetí A. HETTNERA (1859 – 1941). Geografie by se v tomto pojetí měla zabývat totální realitou, omezenou určitou oblastí. Podobný přístup lze však možno považovat i za první rysy ekologie, což je další obor, který s geografií bezprostředně souvisí a jehož oddělení od ní není jednoduché. Obtížnost určení mezioborových hranic je pak zvláště velká u komplexních oborů, k nimž geografie i ekologie nesporně patří. Termínu ekologie poprvé použil E. HAECKEL (1834 – 1919) pro studium vztahů organismů a prostředí v určité vymezené oblasti. Přes ekologii bychom se dostali k vývojové teorii Ch. Darwina i k populačnímu zákonu T. Malthuse, které ostatně také našly v geografii svůj odraz.
K VÝVOJI GEOGRAFICKÉHO MYŠLENÍ
Každé třídění poznatků vyžaduje přijetí určitého třídícího principu. Jedním z prvních třídících principů bylo i geografické rozložení jevů. Geografický popis byl tak jednou z prvních forem třídění poznatků o realitě a jedním z nejstarších nástrojů orientace lidí ve světě. Je proto přirozené, že v nejstarším vědeckém myšlení převládaly názory blízké koncepci geografického determinismu, které spojovaly rozdílnost jednotlivých jevů a procesů s jejich geografickým umístěním (vliv území a prostředí na vše, co se v něm rodí a žije). Ve starověké i středověké vědě bychom našli mnoho příkladů vedoucích k mechanickému spojování nepříliš hlubokých poznatků, které nevycházejí z podstaty daného jevu nebo procesu, ale pouze z jejich jevové stránky. Otázka geografického determinismu je však značně složitější, než by se mohlo zdát na první pohled a bylo by stejně nesprávné jeho jednoznačné odmítnutí jako bylo dříve jeho nekritické přijímání. Rozmístění biologických druhů na Zemi před příchodem člověka bylo skutečně dominantně podmíněno geografickým prostředím (rostlinné a živočišné druhy se prostředí přizpůsobovaly velmi dlouhá období a při relativně rychlých změnách, např. klimatu, hynuly). Ostatně i lidské rasy se diferencovaly v dávných dobách v důsledku rozdílného geografického prostředí na Zemi. Hominizační proces je však zároveň ukázkou postupného překonávání geografického determinismu. Lidé se postupně jako jediný biologický druh rozšířili po celé Zemi a v současné době začínají pronikat do vesmíru. Jiný důkaz „osvobozování“ lidí od geografické či správněji od fyzicko-geografické determinovanosti podává i lidská reprodukce, která není závislá na ročním období jako u jiných biologických druhů – sezónnost některých demografických procesů je podmíněna především sociálně. Prvotní plná závislost lidí na geografickém prostředí měla svůj základ v tom, že lidé mohli žít původně jen tam, kde měli dostatek potravy, bohatství okolní přírody určovalo i jejich početnost. Teprve výroba nástrojů a práce uvolnila postupně tuto determinovanost.
Z postupného vývoje společnosti vyplývá, že nejdůležitějšími společenskými vztahy jsou právě ty, které vznikají ve výrobě. Souhrn výrobních vztahů a výrobních sil vytváří ekonomickou strukturu společnosti, která je základním a určujícím faktorem společenského vývoje. Lidé se tedy postupně prací osvobozují od některých konkrétních omezení geografického prostředí, zároveň však toto prostředí zůstává základní materiální podmínkou jejich existence. Lidé se rozšiřují postupně po celé Zemi, což jim umožňuje práce, avšak jejich rozmístění na Zemi zůstává velmi nerovnoměrné, je tedy podmíněno především geografickým prostředím. Velká města vznikají na místech z geografického hlediska zvláště výhodných. Tato výhodnost však pouze zvyšuje pravděpodobnost vzniku města na určitém místě. Neméně důležité kromě samozřejmé úrovně celkového ekonomického a společenského rozvoje jsou obchodní vztahy města dané dělbou práce mezi populacemi, síla dané populace, celkové politické uspořádání v širší oblasti apod. Z příkladů je ovšem patrná inercie geografických podmínek ve srovnání s podmínkami ekonomickými nebo politickými.
Geografické podmínky však nehrají pouze pasivní úlohu nositele společenského rozvoje. Mohou tento proces zpomalovat nebo naopak urychlovat přítomností nerostných surovin, geografickou polohou v rámci světového uspořádání a v neposlední řadě klimatickými podmínkami. Při vědomí omezenosti geografického determinismu ve společenském vývoji nebyl vznik různých kulturních a civilizačních center od nejstarších dob po současnost náhodný. Zcela nesporná je rozhodující spoluúčast geografického prostředí nejen při vzniku dnešních lidských ras, podras a etnických skupin, ale i v průběhu celého hominizačního procesu.
Rozvoj geografického myšlení je úzce spjat s problémy kvantifikace a kvantitativních přístupů. Uvedená problematika není ani nová ani typická pro geografii, prochází jí všechny empirické obory, zabývající se objektivní realitou.
SPECIFICKÉ RYSY TRADIČNÍ A MODERNÍ GEOGRAFIE
Funkce tradiční geografie v minulosti spočívala v poznávání rozmanitých jevů v různých geografických oblastech a zejména pak jejich specifických, resp. přímo individuálních zajímavých vlastností. Tuto funkci ostatně geografie neztratila dodnes. Různorodost poznávaných jevů a tím i jejich vzájemných vztahů omezovala možnost použití kvantitativních přístupů, zejména exaktnější vyjádření poznané reality, avšak zejména vylučovala možnost generalizace a systematizace získaných poznatků. Existující dílčí pokusy o generalizaci v tradiční geografii byly málo významné, použití kvantitativních přístupů bylo často odmítané (zdůraznění unikátnosti geografických jevů). Moderní geografie postupně přechází k odmítání unikátnosti geografických jevů a procesů a za pomoci pronikajících kvantitativních přístupů přichází k možnosti generalizace geografických poznatků. Podobně jako u ostatních oborů, také rozvoji geografie v nemalé míře pomohly požadavky praxe. Zde již zřetelně nestačila pouhá inventarizace geografického rozmístění jevů, ale bylo nutné sledovat vzájemné vztahy a podmíněnosti v tomto rozmístění, tendence ve vývoji tohoto rozmístění apod. S rozvojem sociálního plánovaní pak dochází k formulaci nových požadavků, které ve svých důsledcích znamenají přímo humanizaci geografie, tj. plné zakomponování sociosféry do geosystému jako vlastního geografického předmětu. Jiným výrazně se prosazujícím požadavkem je ochrana životního prostředí, který pro geografii znamená ekologizaci předmětu, tj. plné uvažování přírodního prostředí člověka a společnosti.
Ve vývoji problémové orientace geografického studia v současném období lze zdůrazňovat několik dominantních tendencí. K nejvýznamnějším patří všeobecná snaha o humanizaci a ekologizaci geografie. „Humanizace“ je převážně spojována s vývojem sociální a ekonomické geografie, „ekologizace“ pak převážně s vývojem geografie fyzické. Jde přitom o silně spjaté a propojené tendence se zvýšeným důrazem na syntetické poznání celého komplexu geografických podmínek a interakcí (především vztahy přírodního prostředí a společnosti. Rovněž tak dochází i k akcentování aplikačních funkcí geografie, k propojování teoretického a aplikovaného studia. V našich podmínkách to vše dokládá vytváření dvou hlavních a postupně se rozvíjejících geografických „škol“, zaměřených jak v úrovni teoretického, tak i v úrovni aplikovaného výzkumu buď na problematiku krajinných syntéz nebo na problematiku geografické organizace společnosti, koncepce vývoje osídlení apod. Významově sekundární jsou doprovodné tendence v posunu k větší „otevřenosti“ a „interdisciplinarity“ geografie (účast na řešení složitých mezioborových problémů např. v životním prostředí, spolupráce s negeografickými obory, rozvoj exaktních metod a moderních technik, jako např.automatizovaná tvorba map, dálkový průzkum Země, aj.).
Shrnutí kapitoly
V kapitole Geografie (ekonomická) a její vývoj jsou posluchači seznámeni s vymezením objektu a předmětu geografie, s historickým vývojem této vědní disciplíny a se současnými problémy moderní geografie.
Otázky ke cvičení z kapitoly 1
Co je objektem a předmětem výzkumu geografie?
Co všechno zkoumá geografie?
Čím se zabývá ekonomická geografie?
GEOGRAFIE OBYVATELSTVA
Cíl kapitoly
Cílem kapitoly je vysvětlení objektu a předmětu výzkumu geografie obyvatelstva a definice základních pojmů, dále seznámení se stručným historickým vývojem a zaměřením geografie obyvatelstva. V následujících částech je podrobně rozebrána problematika vývoje a rozložení světového obyvatelstva, dynamika a struktura obyvatelstva.
Časová náročnost
( 10 hod. (1 – prezenční, 5 – samostudium, cvičení - 2)
VÝVOJ PŘEDMĚTU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH VĚDÁCH
Geografie obyvatelstva je disciplínou socioekonomické geografie, jejíž výzkumná báze se formovala především po 2. světové válce. Problematika obyvatelstva se však objevuje v geografických pracích již od počátku geografie jako vědecké disciplíny. První pokusy o vytvoření metodického konceptu studia se objevují koncem 19. století u F. RATZELA v jeho 2. díle Antropogeografie (1891 – Geografické rozložení lidstva). Významné místo přisuzuje počtu obyvatel, jeho rozmístění a hustotě zalidnění. Jeho přístup je však biologicko–deterministický; obyvatelstvo považuje za stejný element jako rostlinstvo a živočišstvo a způsob života a kulturu považuje za výsledek působení přírodního prostředí.
Počátkem 20. století se významně uplatnily výsledky francouzské antropogeografické školy, které na rozdíl od geografického determinismu zohledňují především historické, etnografické, kulturní a ekonomické faktory. Ve vztahu příroda a společnost zdůrazňují aktivitu člověka a jeho možnost výběru z podmínek, které mu příroda poskytuje (geografický posibilismus). Představiteli francouzské školy geografie člověka byli především VIDAL DE LA BLACHE (spolu s DEMANGEONEM editor rozsáhlého Zeměpisu světa, který před válkou vycházel i u nás), J. BRUNHES, po 2. světové válce především P. GEORGE a J. BEAUJEU-GARNIER, profesorka na Sorbonně, která vydala v 60. letech základní učebnici geografie obyvatelstva používanou jak ve francouzsky, tak v anglicky mluvících zemích; je pokládána za zakladatelku regionální geografie obyvatelstva (poprvé zpracovala poznatky o rozložení, vývoji a ekonomické aktivitě obyvatelstva světa). Podle ní je předmětem geografie obyvatelstva popis demografických údajů v jejich existujících souvislostech s prostředím a objasnění příčin strukturních znaků a důsledků.
Intenzivní rozvoj poznatků geografie obyvatelstva, jakož i její teoretické báze nastává po roce 1945. Souvisí s mnoha faktory, jako je např. výrazný růst počtu obyvatel, rozsáhlé migrace, problémy výživy a hladu obyvatelstva rozvojových zemí a dále se vznikem světových i regionálních organizací (např. OSN, UNESCO, WHO aj.). Početné práce jsou z angloamerické oblasti – G. T. TREWARTH, W. A. ZELINSKI, J. I. CLARK, W. BUNGE, G. DEMKO. P. HAGGETT. Významně upřednostňují postavení geografie obyvatelstva v rámci geografických věd – např. G. T. TREWARTH člení geografii na fyzickou, kulturní a obyvatelstva, jejíž hlavní úlohou je studium regionální diferencovanosti lidské složky na zemském povrchu, a to jak počtu obyvatel, vývoje obyvatel, pohybu obyvatel, tak i kvalitativních znaků obyvatelstva; W. A. ZELINSKI definuje geografii obyvatelstva jako vědu zabývající se studiem prostorových aspektů obyvatelstva v kontextu komplexního hodnocení prostoru.
Z dalších směrů je nutné jmenovat koncepci na základě sociální geografie (Sozialgeographie) rozvinutou především v 70. letech na základech mnichovské školy – K. RUPPERT, J. MAIER, R. PAESLER, W. KULS. Při studiu obyvatelstva se výrazněji uplatňují bio-sociální aspekt a sociologický přístup. Např. W. KULS chápe geografii obyvatelstva za disciplínu geografie člověka, jejímž programem je výzkum prostorového rozmístění obyvatelstva, struktury obyvatelstva (věk, pohlaví, ekonomické znaky), přirozeného vývoje obyvatelstva a geografické mobility obyvatelstva.
K rozvoji geografie obyvatelstva významně přispěli práce sovětské (POKŠIŠEVSKIJ, PIVOVAROV, SAUŠKIN). POKŠIŠEVSKIJ definuje geografii obyvatelstva jako společensko vědní disciplínu, která zkoumá fakta a zákonitosti rozmístění obyvatelstva ve vývoji (tzv. teritoriální systémy osídlení), přičemž obyvatelstvo, jeho vývoj, strukturu, pohyb a další znaky studuje v procese společenské reprodukce. V 80. letech zavádí sovětská škola kategorii geodemografie. Podle G. M. FEDOROVA je objektem geodemografie výzkum základních demografických procesů (přirozený a mechanický pohyb) a struktur (věková, ekonomická) v jejich regionálních rozdílnostech a rovněž jejich charakteristických vazeb s různými teritoriálně ekonomickými systémy. Podle charakteru těchto systémů rozlišuje různé zkoumané charakteristiky:
ekonomicko-demografické (bilance pracovních sil – zdroje a potřeby)
sociálně-demografické (vybavenost sociální infrastrukturou, životní úroveň, sociální struktura obyvatelstva)
sídelně-demografické (stupeň urbanizace, hustota zalidnění, typy sídel, sídelní síť)
ekologicko-demografické (zdravotní stav obyvatelstva, vhodnost socioekonomických systémů pro život obyvatelstva)
Pro rozvoj čs. geografie byla rovněž významná polská geografická škola (DZIEWOŃSKI, KOSINSKI, JAGIELSKI). Předmět výzkumu se posunul od výrazné orientace na vazby rozmístění obyvatelstva s ostatními složkami prostoru, k regionálním otázkám populačních procesů a rozvoji metod. JAGIELSKI ve své definici geografie obyvatelstva uvádí že, předmět jejího zkoumání je obyvatelstvo jako prostorový jev a k hlavním úlohám studia patří deskripce, analýza a explanace struktur a zákonitostí prostorových souborů obyvatelstva.
Československá geografická literatura zabývající se obyvatelstvem je poměrně bohatá. K rozvoji oboru přispěli především J. KORČÁK, J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, B. NOVÁKOVÁ, M. MACKA, M. HAMPL a K. KUHNL. J. KORČÁK (1964) definuje geografii obyvatelstva jako vědu, která zkoumá rozložení a velikost populace ve vzájemném vztahu, z hlediska kauzálního a vývojového. Souhrnem uvedených poznatků můžeme nyní definovat předmět geografie obyvatelstva (viz J. MLÁDEK, 1992). Geografie obyvatelstva je vědní disciplína socioekonomické geografie, která zkoumá základní znaky a zákonitosti vývoje, velikosti, rozmístění, struktury a dynamiky prostorových struktur obyvatelstva v jeho vzájemných vazbách s ostatními geografickými prvky těchto struktur.
Za hlavní úkoly výzkumu geografie obyvatelstva považuje MLÁDEK (1992):
poznání vývoje prostorových struktur obyvatelstva jako nutná podmínka poznání a vysvětlení současných procesů a vypracování prognóz
velikost a rozmístění charakterizují základní kvantitativní vlastnosti (poznání regionálních rozdílů v hustotě obyvatelstva a vysvětlení vazeb s prvky prostorových struktur)
analýza struktury obyvatelstva se orientuje na poznání biologických (věk, pohlaví), ekonomických (povolání, zaměstnání, odvětvová struktura) a kulturních znaků (vzdělání, národnost, nábože