Distanční studijní opora

otomky prvnı´ch forem zˇivota,
jsou tedy ve dvojı´m smyslu jeho prˇirozenou pameˇtı´. Evolucˇnı´cˇas a podmı´nky
se jednak zprˇedmeˇtnily v jejich teˇlesne´ stavbeˇ, v jejich fenotypech, a jednak se
informacˇneˇ zapsaly v jejich pameˇti, v genotypech.
Pozn.: Obava o osud Zemeˇ, obava o domov vsˇech lidı´, kultur a ostatnı´ch zˇivy´ch tvoru˚,jı´zˇse
filosofie nikdy v minulosti nemusela zaby´vat, vyzy´va´ dnes ontologii k nove´mu typu reflexe –
vyzy´va´ ji k „ontologicke´mu obratu“: od studia staciona´rnı´ho prˇı´rodnı´ho bytı´ k teoreticke´
reflexi onticke´ho konfliktu prˇirozene´ a kulturnı´ evoluce. Vzˇdyt’ pra´veˇ filosofie, disciplı´na
odpoveˇdna´ za historicky prˇimeˇrˇeny´ obraz skutecˇnosti v jejı´m celku, by meˇla by´t s to odhalit
averˇejnosti srozumitelneˇsdeˇlit prˇı´cˇiny i obrys rˇesˇenı´ nyneˇjsˇı´ globa´lnı´ krize.
Da´lejezrˇejme´, zˇe pozemsky´zˇivot je jediny´m velky´m organismem, jehozˇjsme
soucˇa´stı´ a jehozˇ zdravotnı´ stav je dnes z viny cˇloveˇka jako druhu kriticky´. Znicˇe-
nı´m veˇtsˇiny pu˚vodnı´ch ekosyste´mu˚jsmeva´zˇneˇ posˇkodili nejen fyzickou strukturu
zˇivota, ny´brzˇ i jeho pameˇt’, jeho strukturu informacˇnı´. Znicˇili jsme cˇa´st geneticke´
informace dnesˇnı´biosfe´ry, posˇkodili jsme vza´cnou pameˇt’zˇive´prˇı´rody (jejı´ pomy-
slnou „duchovnı´ kulturu“), ktera´ vznikla a fungovala da´vno prˇed tı´m, nezˇsena´m
„duchovnı´
kultura“
biosfe´ry
podarˇilo vytvorˇit nasˇe primitivnı´pameˇt’ove´prostrˇedky technicke´.
Odvozenost, mensˇı´ objektivitu i pomı´jivost sociokulturnı´pameˇti (vcˇetneˇ nejvysˇsˇı´
teoreticke´u´rovneˇpameˇti veˇdecke´, a to zapsane´ i technologicky vestaveˇne´), si mu˚-
zˇeme uveˇdomit znovu neprˇı´mo: na prˇedstaveˇmozˇne´ho za´niku cˇloveˇka jako druhu.
V takove´m prˇı´padeˇ by sponta´nnı´prˇı´rodnı´ procesy vesˇkerou sociokulturnı´ informaci,
materializovanou cˇi zapsanou v ru˚zny´ch forma´ch spolecˇenske´pameˇti, te´meˇrˇ zcela
smyly a spolu s jejı´mi nosicˇi postupneˇ rozkla´daly na prˇirozene´ prvky zemske´ku˚ry
(stavebnı´ materia´l zˇivota). Vyply´va´ z toho, zˇe jedinou informacı´, ktera´ se po celou
dobu existence Zemeˇ (tj. jesˇteˇ asi 5 miliard let) mu˚zˇe vytva´rˇet, uchova´vat a da´le roz-
vı´jet, je pouze informace prˇirozena´, bioticka´.Prˇı´roda po prˇı´padne´m za´niku cˇloveˇka
jako druhu by totizˇ nebyla s to vyuzˇı´t zˇa´dny´ lidmi ucˇineˇny´ objev, zˇa´dnou, jakkoli
dnes vy´znamnou a prˇevratnou informaci cˇi techniku.
24
Veˇrˇı´me, zˇe z podobny´ch veˇdecky testovatelny´ch argumentu˚, pokud by je podporˇila
i vhodneˇjsˇı´ struktura sˇkolnı´ho vzdeˇla´nı´, by mohla pro citlive´ lidi vznikat pokora
prˇed zˇivotem a planetou Zemı´, prˇed nenahraditelny´m prˇı´rodnı´m bytı´m. Zda´se,zˇe
va´zˇnost situace klade ota´zku, co mohou lide´, filosofie, veˇdy i politika udeˇlat pro
za´chranu prˇirozeneˇ evolucˇneˇ vznikle´ vrstvy zˇive´ho bytı´, jehozˇ jsme soucˇa´stı´. Take´
filosofie, ktera´vzˇdy ha´jila za´jmy a pra´va cˇloveˇka, bude nucena verˇejneˇprˇiznat, zˇe
neveˇdeˇla, zˇe lidska´pra´va a svobody jsou omezeny take´nastraneˇ samotne´prˇı´rody:
rigoro´znı´m pozˇadavkem zachova´nı´ biologicke´ rozmanitosti zˇivota.
Pozn.: A proto take´prˇipomı´na´me pozoruhodnou mysˇlenku zna´me´ho sociobiologa E. Wil-
sona, zda by dnesˇnı´vla´dy nemeˇly by´t va´za´ny „...ekologickou obdobou Hippokratovy
prˇı´sahy, neudeˇlat veˇdomeˇ nic, co by ohrozilo biodiverzitu“. WILSON,E.O.:Rozmanitost
zˇivota. Praha, Lidove´ noviny 1995, s. 352.
2. K proble´mu adekva´tnı´ ontologicke´ reflexe kultury. (K tomuto proble´mu viz nasˇe
autorske´hesloCulture.In:BIRX,H.,J.,ed.:Encyclopedia of Antropology. Thousand
Oaks, London, New Delhi, Sage Publications 2006, pp. 636–640. Viz te´zˇS
ˇ
majs, J.:
Mı´sto a role kultury v prˇı´rodeˇ. In: Filozofia, Bratislava, SAV 4/2006.) Evolucˇnı´
ontologie zdu˚raznˇuje, zˇe kulturu nelze cha´pat jako strukturu sourodou s prˇirozeny´m
rˇa´dem vesmı´ru. Sponta´nnı´ onticka´ aktivita vesmı´ru kulturu nevytva´rˇı´, nepodporuje
a nerozvı´jı´. Kultura,jejı´zˇ evolucˇneˇ ontologicky´ statut nebyl dosud vsˇeobecneˇprˇijat,
reflexe
kulturyje velmi zvla´sˇtnı´ ontickou strukturou. Rozhodneˇnenı´ pouze informacı´, tj. kulturou
duchovnı´, ny´brzˇ je „fyzicky´m“ syste´mem, jehozˇ je duchovnı´ kultura „pouhy´m“ in-
formacˇnı´m subsyste´mem – vestaveˇny´m i rozpty´leny´m „genomem“, strukturnı´ kon-
stitutivnı´ pameˇtı´. Obsah te´to pameˇti tedy netvorˇı´ fylogeneticky vznikla´ informace
geneticka´, ktera´najemne´ genotypove´u´rovni (na molekula´rnı´u´rovni implika´tnı´)
integruje biosfe´ru. Tento obsah tvorˇı´u´cˇeloveˇ zabarvena´ lidska´ informace epigene-
ticka´, neurona´lnı´, ktera´vznika´ v lidske´ kulturnı´ ontogenezi a ktera´jeko´dovana´
lidsky´m etnicky´m jazykem. Jde o informaci, ktera´ pojmoveˇ integruje kulturu na
hrube´u´rovni fenotypove´ (na u´rovni explika´tnı´).
Zprˇı´rody odvozeny´anı´za´visly´rˇa´d kultury – jak jsme jizˇ naznacˇili – nevznika´tedy
prˇirozeny´m zpu˚sobem, sponta´nnı´ aktivitou atomu˚, molekul a slozˇiteˇjsˇı´ch prˇı´rodnı´ch
struktur (vcˇetneˇ aktivity zˇivy´ch syste´mu˚), ny´brzˇvy´hradneˇ lidskou druhovou aktivi-
tou. Apra´veˇ proto ma´ tato druhoveˇ sobecka´ aktivita schopnost zcizovat ekologicke´
niky ostatnı´m zˇivy´m syste´mu˚m, hubit je a nebezpecˇneˇzna´silnˇovat prˇirozeny´rˇa´d.
Ten ovsˇem cˇloveˇku i kulturnı´mu rˇa´du cˇasoveˇprˇedcha´zel. Kultura proto nemu˚zˇe
prˇirozeneˇ usporˇa´dany´ povrch Zemeˇ noveˇ strukturovat, anizˇ by nezmensˇila rozlohu
pu˚vodnı´ch ekosyste´mu˚, nevyvolala destrukci a nezvy´sˇila entropii.
Pozn.: Na fakt skryte´ entropizace prˇı´rody kulturou upozornˇoval jizˇ v 50. letech 20. stoletı´C.
Le´vi-Strauss: „A tak civilizace v cele´m sve´m u´hrnu mu˚zˇe by´t popsa´na jako za´zracˇneˇslozˇity´
mechanismus, v neˇmzˇ bychom byli v pokusˇenı´videˇt pro na´sˇvesmı´r sˇanci k prˇezˇitı´, kdyby
jeho funkcı´ nebylo pra´veˇ vyra´beˇt to, co fyzikove´ nazy´vajı´ entropiı´, tj. nehybnost. Kazˇde´
slovo, ktere´ spolu lide´ vymeˇnı´, kazˇda´ tisˇteˇna´rˇa´dka vytva´rˇı´ komunikaci mezi dveˇma mluvcˇı´mi
a vyrovna´va´taku´rovenˇ tam, kde prˇedtı´m byl rozdı´lny´ stupenˇ informace, a tedy veˇtsˇı´mı´ra
organizace. Spı´sˇe nezˇ antropologie meˇlobyserˇı´kat entropologie, jako oznacˇenı´veˇdnı´ho
oboru, jehozˇu´kolem je studovat tento proces dezintegrace v jeho nejvysˇsˇı´ch projevech.“
LE
´
VI-STRAUSS,C.:Smutne´ tropy. Praha, Odeon 1966, s. 290.
25
1. Podstata evolucˇnı´ ontologie
Kulturnı´syste´m nenı´ tedy s to konstitutivneˇ vyuzˇı´t vysoce objektivnı´ genetickou
informaci cˇloveˇka, ktera´ je konstitutivnı´ pouze druhoveˇ biologicky a ktera´jeho
organismus spolehliveˇvrˇazuje do celku abioticke´ho i bioticke´ho prostrˇedı´Zemeˇ.
Naopak, jizˇprˇi sve´m vzniku musı´staveˇt na sve´vlastnı´, tj. prˇı´rodeˇcizı´ informaci
sociokulturnı´,vu˚cˇi instinktivnı´vy´baveˇcˇloveˇka doplnˇkove´ a podrˇı´zene´u´speˇchu jeho
biologicky ko´dovane´ adaptivnı´ strategie. Ve srovna´nı´sjemny´m a vysoce objektiv-
nı´m pozna´va´nı´m fylogeneticky´m je lidske´ ontogeneticke´ (neurona´lnı´) pozna´nı´ nejen
hrubsˇı´aprˇiblizˇne´, ny´brzˇtake´ druhoveˇ sobecke´. I proto se kultura konstituuje jako
velke´ vneˇjsˇı´ neorganicke´teˇlo cˇloveˇka, jako umeˇly´syste´m s protiprˇı´rodnı´ orientacı´
arezˇimem.
Vu˚cˇi biosfe´rˇe je mlada´ kulturnı´ usporˇa´danost nejen strukturneˇ odlisˇna´ a jinak ori-
entovana´. Je take´ pozoruhodneˇ jednotna´, s tendencı´ pohotoveˇzprˇedmeˇtnˇovat nejen
volnou sociokulturnı´ informaci, ny´brzˇizvla´sˇtnosti sve´ ekologicke´ niky. Kultura tedy
roste z „lidske´ linie“ bioticke´ evoluce, „buduje“ z prˇirozeny´ch struktur Zemeˇ, ale
zprˇedmeˇtnˇuje jinou informaci o vneˇjsˇı´m sveˇteˇ. Vytva´rˇı´ odlisˇnou usporˇa´danost, svu˚j
relativneˇ samostatny´ implika´tnı´ a explika´tnı´rˇa´d. Zejme´na vysoky´prˇı´kon dodatkove´
energie z fosilnı´ch paliv a silna´ ekonomicka´ integrace snizˇujı´jejı´ adaptabilitu k zˇi-
ve´mu i nezˇive´mu prostrˇedı´Zemeˇ, podvazujı´jejı´ schopnost sponta´nnı´ optimalizace
negativnı´mi zpeˇtny´mi vazbami z okolı´. Prˇirozenou dynamickou nerovnova´hu zˇivota
kultura po pru˚myslove´ revoluci rozvracı´itı´m, zˇe roste mnohona´sobneˇ rychleji nezˇ
biosfe´ra, zˇe zatı´m nemu˚zˇe dosa´hnout klimaxu. Biologicka´ diverzita mizı´ proto nej-
rychleji od prˇı´rodnı´ katastrofy na konci druhohor, ktera´ zahubila dinosaury a zaha´jila
epochu kenozoika – veˇk savcu˚ (Wilson). Vinou cˇloveˇka tedy vznika´ krize, ktera´by
mohla take´ tuto epochu uzavrˇı´t.
3. K nezbytnosti nove´ ontologicke´ interpretace cˇloveˇka. Prˇestozˇe cˇloveˇk nenı´ evo-
lucˇnı´ ontologiı´za´meˇrneˇ tematizova´n v prvnı´m pla´nu, jeho jedinecˇna´ schopnost
vytva´rˇet a rozvı´jet kulturu je implicitnı´m te´matem vsˇech reflexı´. Du˚vod prvorˇade´
pozornosti k ohrozˇene´ kulturˇe je ovsˇem pochopitelny´. C
ˇ
loveˇk totizˇnenı´ bezpro-
reflexe
cˇloveˇka strˇednı´prˇı´cˇinou krize. A protozˇe ontologii musı´jı´t o celek bytı´, v situaci va´zˇne´ho
posˇkozenı´biosfe´ry se nemu˚zˇe zaby´vat jen antropologicky´mi proble´my a tva´rˇit se,
zˇe se s zˇivotem v jeho celku vlastneˇ nic nedeˇje. Jako le´karˇulu˚zˇka nemocne´ho musı´
i ontologie v takove´ chvı´li neˇcˇemu bra´nit a oneˇco usilovat. Evolucˇnı´ ontologie, ktera´
se snazˇı´by´t obecnou teoriı´ onticky tvorˇive´ skutecˇnosti vu˚bec, tj. i reflexı´ konfliktu
kultury s prˇı´rodou, pochopitelneˇ nejen teoretizuje, ale take´hleda´ etiologii, diagno´zu
a terapii kulturou posˇkozovane´ho ekosyste´mu Zemeˇ. A jizˇ jsme naznacˇili, zˇe kom-
petentnı´mu˚zˇe by´t pouze tak, zˇe se v konfliktu kulturnı´ho a prˇı´rodnı´ho bytı´ postavı´
na stranu bytı´prˇı´rodnı´ho, na stranu hostitelske´ho syste´mu kultury, na stranu Zemeˇ
azˇivota. Takzˇe nejde o paradox, kdyzˇ ontologie, ktera´chceha´jit lidske´za´jmy, se
dnes musı´ – jakoby v rozporu s celou tradicı´–sta´le vı´ce zasta´vat prˇı´rody.
Evolucˇnı´ ontologie je proto i du˚slednou neprˇı´mou kritikou filosoficke´ho antropo-
centrismu. Ukazuje, zˇe konflikt mezi prˇı´rodou a kulturou, k jehozˇ vyhrocenı´bybez
filosoficke´ podpory te´to orientace duchovnı´ kultury patrneˇvu˚bec nedosˇlo, je spo-
lehlivy´m du˚kazem neadekva´tnosti vsˇech forem antropocentrismu. Dnes vsˇeobecneˇ
rozsˇı´rˇena´ antropocentricka´vizesveˇta nenı´ totizˇnespra´vna´ v jednotlivostech cˇi v dı´l-
cˇı´ch argumentech, ny´brzˇvesve´ nejhlubsˇı´ podstateˇ, v celku. A to dokonce i tehdy,
26
kdyzˇ na vytvorˇenı´ explicitnı´ho filosoficke´ho konceptu skutecˇnosti rezignuje. Antro-
pocentrismus, jakkoli si to filosofove´veˇtsˇinou neuveˇdomovali, totizˇ zˇa´dny´ explicitnı´
koncept skutecˇnosti nepotrˇebuje. Prosazuje se silou sve´ho biologicke´ho zakotvenı´
v konzervativnı´m lidske´m genomu. A vy´sledek te´to tendence dobrˇe vidı´me kolem
sebe: jeho axiologicka´ varianta podporuje korˇistnicky´prˇı´stup k Zemi, lhostejnost
kna´roku˚m pozemske´ho zˇivota, masovy´ konzum a tichy´ souhlas verˇejnosti s dalsˇı´m
ekonomicky´m ru˚stem a protiprˇı´rodnı´ orientacı´ kultury.
Ha´jı´me tedy na´zor, zˇe teprve evolucˇneˇ ontologicka´ reflexe vztahu prˇı´rody a kultury
umozˇnˇuje adekva´tnı´ interpretaci cˇloveˇka. Vztah cˇloveˇkakesveˇtu uzˇ nelze vyme-
zovat jen duchovneˇ a mora´lneˇ, tj. bez pochopenı´ jednoty cˇloveˇka jako zˇivocˇicha
s cely´m abioticky´m a bioticky´m prostrˇedı´m Zemeˇ. Ale ani toto funkcˇnı´vrˇazenı´
cˇloveˇka do prˇı´rody nepostihuje celou pravdu o povaze cˇloveˇka. C
ˇ
loveˇka dnes cha-
rakterizuje prˇedevsˇı´m kultura, umeˇle´ vneˇjsˇı´teˇlo, ktere´ svou aktivitou vytvorˇil a
ktery´m se adaptuje na vneˇjsˇı´prˇı´rodnı´prostrˇedı´.
Evolucˇneˇ ontologicka´ reflexe skutecˇnosti proto ukazuje, zˇe cˇloveˇk i dnes syste´moveˇ
na´lezˇı´dobiosfe´ry a zˇe ekologicka´ krize nemu˚zˇe by´t rozporem cˇloveˇka s prˇı´ro-
dou: prˇı´rody s lidskou prˇirozenostı´. Lidskou biologickou prˇirozenost, z nı´zˇ vyrostla
lidska´
prˇirozenostiu´tocˇna´ adaptivnı´ strategie kultury, formovala uzˇkdysida´vno sama prˇı´roda. Tuto
prˇirozenost, „. . . ktera´ se vyvı´jela stovky tisı´c let“ a ktera´„sta´le hluboce ovlivnˇuje
rozvoj kultury“, zmeˇnit nemu˚zˇeme a ani nesmı´me. (WILSON,E.O.:Konsilience.
Jednota veˇdeˇnı´. Praha, Lidove´ noviny 1999, s. 299) A tak to jedine´,ocosemu˚zˇeme
pokusit, je zmeˇna protiprˇı´rodnı´ onticke´ povahy kultury, zmeˇna jejı´ vnitrˇnı´ konstitu-
tivnı´ informace (idejı´, postoju˚ a hodnot), ktera´ kdysi postavila kulturu proti prˇı´rodeˇ.
Pra´veˇ proto se evolucˇnı´ ontologie snazˇı´ reflektovat i to, jak prˇirozena´ evoluce cˇlo-
veˇka formovala, vybavila a omezila. Respektuje jeho jedinecˇnost, ale na pozadı´
sˇirsˇı´ho onticke´ho syste´mu zˇivota. A jak jsme jizˇ uvedli, stranı´ nejen cˇloveˇku, ale
prˇedevsˇı´m Zemi, prˇirozene´mu, zˇivotu jako nejvysˇsˇı´ hodnoteˇ. Tradicˇnı´ antropocen-
tricke´ ontologie totizˇ toto porˇadı´ hodnot prˇevracejı´: prˇı´rodu povazˇujı´ za onticky
pasivnı´, hodnotoveˇneutra´lnı´ a filosoficky nudnou, nezajı´mavou. Povazˇujı´jizasveˇt
cˇloveˇkaaprocˇloveˇka. A takovy´sveˇt si cˇloveˇk instinktivneˇprˇivlastnˇuje, podrobuje
a obdarˇuje svy´m vlastnı´m vy´znamem a smyslem. V takove´m sveˇteˇ se bez za´bran
prosazuje, emancipuje a seberealizuje. V souladu s ofenzivnı´ adaptivnı´ strategiı´ kul-
tury, ktera´ je rozvinutı´m jeho biologicke´prˇirozenosti, sveˇt humanizuje a prˇedeˇla´va´
ke sve´mu okamzˇite´mu prospeˇchu, anizˇbycı´til respekt a pokoru prˇed tı´m, zˇe je pouze
nepatrnou veˇtvicˇkou na stromeˇzˇivota, ktera´nemu˚zˇe zˇı´t samostatneˇaktera´nemu˚zˇe
neby´t jeho kmeni, jakozˇiZemiavsˇem ostatnı´m vesmı´rny´m struktura´m, lhostejna´.
Zda´se,zˇe teprve tehdy, kdyzˇ filosofie spra´vneˇ ocenı´prˇı´rodneˇ biologickou i kulturnı´
dimenzi cˇloveˇka, kdyzˇ vypracuje evolucˇneˇ ontologicky´ statut prˇı´rody i kultury, bude
moci verˇejnosti srozumitelneˇsdeˇlit to, co zatı´m jasneˇrˇecˇeno nebylo: zˇe cˇloveˇk sice
nenı´ korunou tvorstva a zˇe jeho kultura nenı´ ve vztahu k zˇive´prˇı´rodeˇ skutecˇnostı´
vysˇsˇı´a organizacˇneˇslozˇiteˇjsˇı´, ale zˇejeiprˇes to dostatecˇneˇvy´jimecˇny´. Je totizˇjediny´m
vy´jimecˇnost
cˇloveˇkaneprˇı´rodneˇ onticky tvorˇivy´m zˇivocˇichem na Zemi vu˚bec. Vnutil prˇı´rodeˇ kulturu,
rozdeˇlil prˇirozene´bytı´naprˇı´rodu a kulturu a prosadil se jako druhy´ pozemsky´
tvu˚rce, jak maly´bu˚h. Ale ani zjisˇteˇnı´, zˇe vytva´rˇı´ skutecˇnost onticky nizˇsˇı´, u´cˇeloveˇ
27
1. Podstata evolucˇnı´ ontologie
organizovanou, a proto loka´lneˇ silneˇjsˇı´avu˚cˇi biosfe´rˇe destruktivnı´, nemusı´by´t
vnı´ma´no jen negativneˇ. Naopak, ontologicky poucˇene´ filosofii to da´va´pra´vo vcˇas
varovat verˇejnost: kdyzˇ nic neudeˇla´me, kdyzˇ do sponta´nnı´ho procesu nasˇı´ druhoveˇ
sobecke´ kulturnı´ expanze nezasa´hneme, musı´me ocˇeka´vat blı´zˇı´cı´ se konec cˇloveˇka
i kultury.
Z hlediska evolucˇnı´ ontologie lze ovsˇem srozumitelneˇ formulovat i to, co tak cˇi
onak intuitivneˇ pocit’ujı´ mnozı´ obcˇane´ a co je v dobre´m souladu s pozna´nı´m speci-
a´lnı´ch veˇd. Za prve´, zˇe zˇijeme v chladne´m, rozlehle´m a vu˚cˇi Zemi zcela lhostejne´m
vesmı´ru a zˇe nasˇi ambivalentnı´ kulturu mu˚zˇeme vytva´rˇet jen dı´ky bezchybne´bio-
logicke´ reprodukci nasˇı´ somaticke´ a psychicke´ struktury, tj. fakticky dı´ky integriteˇ,
rozmanitosti a funkcˇnı´ jednoteˇbiosfe´ry. Za druhe´jete´meˇrˇ jiste´, zˇe za kulturnı´mi
zmeˇnami vneˇjsˇı´ho prostrˇedı´ celek lidske´ho organismu (podobneˇjakosyste´m bi-
osfe´ry) vy´razneˇ zaosta´va´. Rychly´ rozvoj lidske´ho mozku (neokortexu) v pru˚beˇhu
antropogeneze patrneˇ vytvorˇil prˇı´znive´ podmı´nky take´ pro jeho plasticitu v pru˚beˇhu
ontogeneze, ale o dalsˇı´ch somaticky´ch, fyziologicky´ch a emociona´lnı´ch struktura´ch
to neplatı´: ostatnı´ struktury lidske´ho organismu tuto plasticitu postra´dajı´.
Take´u´vaha o evolucˇneˇ ontologicke´ reflexi cˇloveˇka na´s tedy nakonec prˇiva´dı´kroli
ontologie v syste´mu kultury. Ontologie by se dnes nemeˇla zajı´mat pouze o to, co je
abstraktneˇ pojate´ bytı´vu˚bec, jaky´ je vztah tradicˇnı´ch kategoriı´ jsoucna a bytı´, cˇi jak
je prˇı´rodnı´ mimolidsky´sveˇt cˇloveˇkem gnoseologicky konstituova´n a axiologicky
prozˇı´va´n. Poprve´vdeˇjina´ch filosofie musı´ ontologie zkoumat take´ to, jaky´m ontic-
ky´m jsoucnem je Zemeˇ, jejı´biosfe´ra i cˇloveˇk jako zˇivocˇisˇny´ druh. Musı´ se zaby´vat
ota´zkou, jakou ontickou strukturu a jaky´rozsahbymeˇla mı´t kultura, aby mohla
lidi kultivovat a soucˇasneˇ neublizˇovala zˇivotu, na jehozˇ vysoke´u´rovni rozmanitosti
(biodiverziteˇ), a to nejen prostrˇednictvı´m cˇloveˇka, existencˇneˇza´visı´. Ontologie musı´
proto poprve´ zkoumat, co bychom my lide´meˇli udeˇlat, abychom zde na Zemi – po
svu˚j biologicky vymeˇrˇeny´cˇas – spolu s podobneˇcˇasoveˇ omezeny´mi druhy prˇezˇili.
1.2 Obecna´ charakteristika evolucˇnı´ ontologie
Evolucˇnı´ ontologii lze strucˇneˇ charakterizovat take´ v obecne´ rovineˇ. Prˇedstavuje
totizˇprˇı´stup, ktery´sesnazˇı´ uchopit bytı´ v souladu s vy´sledky nejnoveˇjsˇı´ho veˇdec-
ke´ho pozna´nı´. Vedle obvykle´ fenotypove´ (explika´tnı´) podoby veˇcı´, ktere´ jsou dobrˇe
postizˇitelne´ smysly a nervovou soustavou cˇloveˇka, si ovsˇem vsˇı´ma´take´ jejich skryte´
podoby „genotypove´“ (implika´tnı´), tj. prˇihlı´zˇı´ k neviditelne´ vnitrˇnı´ dynamice a struk-
turˇe smyslove´ podoby veˇcı´ i procesu onticky tvorˇive´ evoluce. Ve snaze korigovat
iluze novoveˇke´veˇdy i tradicˇnı´ ontologie evolucˇnı´prˇı´stup odmı´ta´ eleatske´deˇdictvı´
sta´le´ho a nemeˇnne´ho bytı´vcˇetneˇmysˇlenky o sourodosti bytı´ s lidsky´m sociokultur-
nı´m pozna´nı´m (mysˇlenı´m). Navazuje naopak na filosofickou tradici deˇnı´, zaha´jenou
He´rakleitem, ktera´pronı´zky´ stupenˇ rozvoje teoreticke´ho pozna´nı´ nemohla by´t nikdy
na´lezˇiteˇ filosoficky domysˇlena a objasneˇna.
Tradicˇnı´ staciona´rnı´ ontologie prˇı´rodnı´ho bytı´ byla sice nucena prˇihlı´zˇet k dynamice
a promeˇnlivosti neˇktery´ch oblastı´ skutecˇnosti, ale nakonec vzˇdy preferovala to, pro
co byla biologicky prˇedprogramova´na kognitivnı´slozˇka lidske´ psychiky: sta´lost,
invariantnost, jednou´rovnˇovy´zpu˚sob usporˇa´da´nı´ skutecˇnosti. Ve shodeˇ s anticky´m
28
prˇedpokladem, zˇe sveˇt ma´sta´lou podstatu a zˇe promeˇnlive´ jsoucno zakry´va´toto
sta´le´anemeˇnne´ bytı´, snazˇila se tradicˇnı´ ontologie od promeˇnlivostı´azmeˇny odhlı´-
zˇet. V rozporu s vy´vojem veˇdy, ktera´ postupneˇ odhalovala nesubstancˇnı´ strukturu
mikrosveˇta i megasveˇta, tradicˇnı´ ontologie (do jiste´mı´ry vcˇetneˇ N. Hartmanna) zdu˚-
raznˇovala jen to, co zu˚sta´va´, co se u´dajneˇnemeˇnı´acojakosta´ly´ nositel vlastnostı´
neprˇiby´va´, ani se neztra´cı´.
staciona´rnı´
ontologie
Protozˇe koncept staciona´rnı´ ontologie je v prˇı´kre´m protikladu k nejnoveˇjsˇı´m po-
znatku˚m a teoriı´m specia´lnı´ch veˇd, evolucˇnı´ ontologie takovy´prˇı´stup nejen odmı´ta´
a kritizuje, ale vztah promeˇnlivosti a sta´losti obracı´. Za relativneˇsta´ly´m povr-
chem makroskopicky´ch prˇedmeˇtu˚, ktere´ v souladu s viditelnou formou skutecˇnosti
bezdeˇcˇneˇ konstituuje zdravy´ lidsky´ rozum, odhaluje skryte´ mechanismy udrzˇova´nı´
jejich makroskopicke´ struktury: nepatrne´arychle´ procesy vnitrˇnı´ mikroskopicke´
aktivity i velke´syste´move´ procesy jejich reprodukce a evoluce v ra´mci onticky tvo-
rˇive´ho vesmı´ru. Tı´m ovsˇem nara´zˇı´nacˇetne´, filosoficky netematizovane´ proble´my.
Naprˇı´klad na ota´zky, co generuje ontickou kreativitu vesmı´ru, jak se proces te´t