Distanční studijní opora

barvy, velikost a pohyb jako mechanické přemístění tělesa na relativně stálém pozadí.
V důsledku zvýšené citlivosti v audiovizuální oblasti poněkud poklesla jeho schopnost
1. Lidská fylogeneze a ontogeneze
16
jemně rozlišovat pachy, orientovat se na základě chemických signálů tak, jak to činí
naprostá většina (asi 99 %) živočichů (Wilson, E. O.: Rozmanitost života. Praha, 1995, s. 8).
Některé tyto schopnosti jsou relativně nově rozvinuté, dotvořené specifickou ontogenezí
v kulturním prostředí, ale mnohé máme dodnes společné s taxonomickou skupinou opic a
velkých lidoopů.
Ofenzivní adaptace Biologicky predeterminovaná byla tedy - pochopitelně v rámci dominantní schopnosti
adaptovat se ofenzivně - i lidská schopnost sdružovat se do velkých sociálních skupin,
jemně komunikovat, kooperovat, podřizovat se vůdcům, emocionálně prožívat a
specifickým způsobem poznávat svět.
Protože člověk, jak jsme již naznačili, neobdržel úplné geneticky programované řetězce
chování pro různé situace, byl nucen rozvíjet predispozici, která vyvažuje tuto jeho
biologickou zvláštnost jiným způsobem: motorickým a sémantickým učením v průběhu
ontogeneze, schopností poznávat a účelně upravovat vnější prostředí. Společenské instituce,
technologie, filosofie, věda, umění, morálka a později i právo a politika jsou tedy z tohoto
hlediska zvláštní kulturní kompenzací biologicky odlišné výbavy člověka pro adaptaci.
(Připomeňme tu okřídlenou Freudovu tezi, že Bůh se na člověku provinil odbytou a nevalně
odvedenou prací).
Bezprostřední biologický předek člověka tedy od přírody obdržel právě to, co vzhledem
ke své zvláštní somatické struktuře v tehdejší biosféře potřeboval: psychické předpoklady
adaptovat se útočně, schopnost vytvářet kulturní skutečnost, která by co nejvíce odpovídala
jeho biologickým strukturám a která by svými podněty rozvíjela kognitivní stránku jeho
psychiky.
Ale daň, kterou člověk platí za dnešní civilizační úspěch, není malá. Pomineme-li nevratné
poškozování přírodních předpokladů kultury, pak je to vysoká míra lidské individuální
závislosti na jejím celku: podřízenost člověka struktuře a chodu integrující se světové
kultury. Jestliže například populace lovců a sběračů byla víceméně “kulturně soběstačná” a
ke svému životu potřebovala jen přirozené ekosystémy o rozloze několika desítek či stovek
čtverečních kilometrů, pak člověk průmyslové civilizace už jakoby “potřebuje” celou
zeměkouli. Potřebuje totiž uhlí, ropu a plyn, potřebuje železnou a měděnou rudu, asfalt,
bavlnu, kůži, kávu i tropické ovoce. Potřebuje japonské počítače, americké know-how a
anglické televizní seriály.
Dnešní technická kultura determinuje naše chování, naše myšlení i náš celkový obraz světa.
Do jejího systému jsme se narodili a s tímto systémem jsme byli nuceni se identifikovat.
Proto jsme v zajetí nejen souvislé tradice společenské, tj. institucionální, materiální a
technické, ale i souvislé tradice duchovní, tj. filosofické, vědecké, náboženské a umělecké.
A protože evropská antropocentrická tradice vznikala v regionálních kulturách, nikdy
nehájila časově vzdálené zájmy člověka jako druhu, ale jen okamžité zájmy dílčích populací
a právě žijících jedinců. Vyplývá z toho, že dnes je problematické duchovně stavět na před-
pokladech, z nichž vyrůstaly regionální kultury: na strategii obsazování přírody;
na psychologické iluzi nezničitelnosti Země lidskou aktivitou.
1.1.1 Biologické základy psychiky
Nervový a
hormonální systém
Z výše naznačených souvislostí vyplývá, že biologický základ lidské psychiky vytvořila
příroda sama. Proto také na počátku kultury neexistovala žádná ostrá hranice mezi zvířecí a
lidskou psychikou. Materiálním základem lidské psychiky je totiž nervový a hormonální
systém, který jsme téměř v plném rozsahu zdědili po svých biologických předcích.
Základní funkce lidské psychiky se sice vyvinuly již v procesu evoluce našich biologických
předků, ale některé (např. rozvinutá schopnost abstraktního myšlení, schopnost mluvit
konkrétním etnickým jazykem a řídit se morálními pravidly té které kultury) jsou již
převážně výsledkem souvislého sociokulturního vývoje. Všechny kulturní vymoženosti
člověka mají však podle K. Lorenze jeden háček: “týkají se jen těch vlastností a výkonů,
které jsou ovlivnitelné učením. Velmi mnoho našich vrozených a pro náš druh typických
způsobů chování však takových není; tempo jejich proměnlivosti v průběhu vývoje zůstalo ste-
17
jné jako tempo proměnlivosti nějakého tělesného znaku (podtrženo námi), stejné jako tempo,
ve kterém probíhal celý vývoj, dokud na kolbiště nevstoupilo abstraktní myšlení”
(Lorenz, K.: 1992, s. 208). Lorenzova slova jsou důležitým metodologickým varováním
pro každého, kdo má tendenci přeceňovat kognitivní funkce lidské psychiky, rozum, vědu a
morálku, a naopak nedoceňovat nevědomí, emoce a agresivitu.
Věda, která se snaží vysvětlit biologické základy lidského chování, se nazývá sociobiologie.
Sociobiologové (např. E. O. Wilson, D. Barash, J. Altman a další) se pokoušejí integrovat
poznatky biologie, ekologie a humanitních disciplín a lidské chování vysvětlují z jeho
biologických i sociálních motivů. Mají za to, že biologie je klíčem k pochopení lidské
přirozenosti a že “badatelé z oblasti sociálních věd si nemohou dovolit ignorovat její stále
solidnější principy” (Wilson, E. O.: 1993, s. 23).
SociobiologieZjednodušeně lze říci, že většina sociobiologů se snaží vysvětlit lidské chování jako realizaci
a kulturní rozvíjení původních “evolučních programů”, jako otázku tzv.
“předprogramování” lidské psychiky. Zdá se jim, že jsme “skrz naskrz biologičtí a že naše
duše se nemohou svobodně rozletět” (Wilson). Z biologických kořenů se podle nich
vyvinula i lidská morálka jako specifický sociokulturní regulativ, jako “kulturní instinkt”.
Sociobiologové zdůrazňují tendenci druhu i individua chovat se takovým způsobem, který
maximalizuje způsobilost přežít. Také “...lidé (jejich geny) byli selektováni tak, aby
maximalizovali své způsobilosti” (Barash D.: 1979). Jinými slovy řečeno, část sociobiologů
chápe chování člověka jako evolucí programované “seberozmnožování genů” a lidský
rozum jako jednu z technik této specifické strategie (vliv R. Dawkinse).
Gen - základní
jednotka dědičnosti
Z oblasti molekulární biologie tu připomeňme pouze to, že gen je základní jednotkou
dědičnosti, že je částí obří molekuly DNA (desoxyribonukleové kyseliny), která ovlivňuje
vývoj kteréhokoli rysu organismu na elementární biologické úrovni (nese kód pro vznik
konkrétní části molekuly bílkoviny). Dědičná informace tedy zajišťuje řízení výstavby
organismu včetně předpokladů jeho sebezáchovného fungování a chování. Chování však
vedle somatické a psychické struktury nepřímo determinují také tzv. řídicí geny, které
ovlivňují produkci enzymů a hormonů. Ale protože chování je operativně (situačně) řízeno
smyslově neuronálně, je důležité vědět, že tzv. genetické řízení chování “...spočívá v prvé
řadě v dědičnosti stavebního plánu mozku” (G. Breuer), a že ani produkce enzymů a
hormonů neřídí konktrétní chování přímo.
Nad vlivy dědičnosti a prostředí se zamýšlí i lékař-neuropatolog F. Koukolík (1995, s. 61),
který se pokusil odpovědět na tuto základní otázku: Jestliže geny ovlivňují některé rysy
osobnosti, jak to dělají? “V současnosti si můžeme představovat, že činnost genů určí, kolik,
kde a jakých vznikne neuronů, kam, jak a jakou rychlostí budou v průběhu nitroděložního
vývoje putovat a jak neurony vytvoří základní architekturu mozku prostřednictvím svých
výběžků a míst jejich vzájemných spojení - synapsí. Geny tím ovlivní nepřímo a v širokých,
předem ne zcela odhadnutelných hranicích způsoby, jimiž budou nervové buňky
zpracovávat vlivy zevního a vnitřního prostředí, rozvětvovat se a stavět nová spojení,
“zahušťovat architekturu”. Geny jen zcela nepřímo ovlivňují, které neurony a z jakých míst
budou nějakým způsobem na podněty odpovídat. Nemohou “vědět”, jaké tyto podněty
budou, kolik jich bude a v “jakém budou přicházet pořadí”.
Již jsme naznačili, že člověk se adaptuje ofenzívně, že se přizpůsobuje především chováním.
Na biologické úrovni to bylo umožněno tím, že právě u lidského předka vytvořila evoluce
specifické orgány adaptace: nejen chápavou ruku uvolněnou od lokomočního pohybu, ale i
specifický řídicí subsystém jemné svalové motoriky - barevné stereoskopické vidění a vysoce
výkonný mozek, přesněji smyslově neuronální a humorální systém.
Podle J. Altmana (1966) v mozku člověka existují dvě úrovně propojených aktivit:
1. afektivní (emocionální, citová), která je řízena staršími podkorovými centry;
2. kognitivní (racionální), která je organizovaná historicky nejmladší částí mozku, šedou
kůrou mozkovou.
1. Lidská fylogeneze a ontogeneze
18
Řízení lidského chování, jeho programování probíhá podle autora ve třech rovinách:
a)v rovině genetického programování, které jako výsledek fylogeneze určuje základní
strukturu mozku a které se děje bez účasti individuální zkušenosti a vlivu učení;
b)v rovině epigenetického programování, které zahrnuje dědičné komponenty, ale pro
zápis do struktury mozku (realizaci) vyžaduje individuální zkušenost (podněty
z vnějšího světa přicházející v průběhu ontogeneze);
c)v rovině učení, které předpokládá fylogeneticky vytvořený program a které dočasně
fixuje osobní motorickou a sémantickou zkušenost člověka s prostředím.
V této souvislosti je užitečné důsledně rozlišovat zkušenost individuální (ontogenetickou) -
získanou v procesu učení jedince a fixovanou v dlouhodobé a krátkodobé mozkové paměti,
a zkušenost druhovou (fylogenetickou) - získanou v průběhu evoluce druhu a fixovanou
v jeho genomu, tj. vestavěnou i ve struktuře mozku (v apriorních programech a tzv.
dědičných vzorcích chování). I když i sociální formy chování jsou podmíněny druhovou
zkušeností, stále více se v nich uplatňují vlivy a vzorce chování té které kultury.
Dědičnost je tedy důležitým činitelem formování osobnosti. Jejím prostřednictvím dochází
jak k přenosu dispozic historických, tj. druhově biologických a sociokulturních, tak také
dispozic aktuálně rodinných: k ovlivňování dětí způsoby chování a hodnotami jejich rodičů.
1.2 Problém formování lidské osobnosti
Nejprve je třeba zdůraznit, že člověk se osobností nerodí, nýbrž stává, a že “ze všech savců
jsou lidé při narození nejvíce nezralí a potřebují nejdelší dobu k dosažení soběstačnosti”.
(Atkinsonová, R. L., Atkinson, R. C., Smith, E. E., Bem, J. D., Nolen-Hoeksema, S.: 1995, s. 80).
A jakkoli každá osobnost vzniká z velké části fyziologickým procesem ztělesňování
genetické informace získané od rodičů, její skutečné somatické a psychické formování je
složitější. Předpokládá přítomnost přírodního i kulturního prostředí a musíme je chápat
jako interakci dvou odlišných procesů:
a)spontánní aktivity lidského organismu, kterou prostřednictvím jeho vyzrávající
biologické struktury determinuje lidský genom,
b)spontánní aktivity vnějších přírodních a kulturních podmínek.
Koncept aktivního, informace vyhledávajícího organismu, který si už v senzomotorickém
stadiu vytváří zvláštní poznávací struktury, zastává vedle K. Lorenze i biologicky vzdělaný
J. Piaget. Připomíná, že “...každý vztah mezi živou bytostí a jejím prostředím má tu zvláštní
povahu, že živá bytost se pasivně nepodrobuje prostředí, ale mění je a vtiskuje mu vlastní
strukturu”. (Piaget, J.: La psychologie l´intelligence. Paris 1961, česky Psychologie inteligence.
Praha 1970, s. 13).
Genotyp - biologická
výbava osobnosti
Protože vztah spontánní aktivity rostoucího organismu k aktivitě vnějšího prostředí je třeba
posuzovat také s ohledem na funkce lidské psychiky, omezíme se nejprve na vztah
nepoměrně stálejší biologické výbavy osobnosti (genetické individuální paměti) a prostředí.
Biologickou výbavu osobnosti tvoří především její genotyp - individuální varianta naší dru-
hové genetické informace. Na tuto vnitřní biologickou výbavu, kterou jako obecné
fylogenetické dědictví obohacené či ochuzené (popř. znehodnocené) nahodile
distribuovanými individuálními dispozicemi přebíráme prostřednictvím rodičů ve formě
oplodněné zárodečné buňky - zygoty (E. Wilson připomíná, že průměrný lidský genom
obsahuje vždy několik různě poškozených genů. “Ve většině případů jsou geny recesivní a
vyskytují se v jednoduché dávce...” Wilson, E.: Konsilience, s. 309) - působí dva druhy podnětů:
vlivy v průběhu nitroděložního vývoje (tj. vlivy negenové povahy před narozením) a vlivy
vnějšího prostředí po narození. Aktivní působení vnějšího prostředí, jakkoli také nemůže
změnit genetickou informaci, je pochopitelně delší, více strukturované, a proto také
významnější. Jakoby provokuje (podněcuje i limituje) různé možnosti realizace genotypu a
spoluvytváří fenotyp - konkrétní živou variantu realizace příslušné fylogenetické výbavy orga-
nismu (genotypu).
19
Fenotyp - ztělesněný
genotyp
Z jednoho genotypu (tj. ze stejné zygoty) se tedy mohou vyvinout poněkud rozdílné podoby
fenotypu. Záleží na podmínkách vnějšího prostředí, které z genotypových vloh se uskuteční
a v jaké struktuře a které se naopak nerozvinou. Fenotyp je tedy somatickou manifestací,
ztělesněním a projevem genotypu, je jeho obohacením pozitivními vlivy prostředí, a
současně i jistým ochuzením jeho potenciálních vývojových možností neúplnou, pozdní či
nevhodnou strukturou podnětů a vlivů konkrétního prostředí. A. Toffler uvádí závěry
výzkumů D. Kreche, M. Rosenzweiga a E. Benneta, kteří zjistili, že zvířata umístěná
do bohatě stimulujícího prostředí měla větší mozkovou kůru než zvířata, která žila v málo
podnětném, tj. deprivačním prostředí. Závěry této studie dovolují vyslovit hypotézu, že
patrně jednou z proměnných, které pozitivně ovlivňují intelekt a chování člověka, je
podnětově bohaté a citově stimulující prostředí v raných fázích vývoje osobnosti.

(Srovnej
Toffler, A.: The Third Wave. Bantam Books. Toronto, New York, London 1982, česky též
samizdatový překlad Třetí vlna. 1983).
Vyjádříme-li výše uvedený problém ve starších pojmech forma a obsah osobnosti, s nimiž
stále ještě pracují některé psychologické studie, můžeme říci, že forma osobnosti zahrnující
temperament a intelekt je podmíněna především genotypem, zatímco kognitivní obsah osob-
nosti (získaný učením a poznáváním) a charakter (tj. životní zásady, hodnoty a postoje)
jsou podmíněny především vlivy prostředí, souvisejí s fenotypem.
Individuální živé systémy - na rozdíl od systému biosféry nebo kultury - jsou přísně
informačně předepsanými strukturami. Vzhledem k informační uzavřenosti jejich genomů
mohou tedy vnější podmínky ovlivňovat jejich ontogenezi jen prostřednictvím aktivní
interakce se vznikajícími fenotypy. Děje se to jak převážně přímo, tak převážně nepřímo.
Přímý způsob, který nelze od nepřímého způsobu (od působení vnějších podmínek
prostřednictvím smyslově neuronální výbavy organismu) zcela oddělit, spočívá v tom, že
fyzikální, chemické a biologické látky a vlivy působí na organismus jako fyzický systém
např. jako potrava, klima, infekce atp. Přímé působení vnějšího prostředí ovlivňuje jeho
geneticky naprogramovaný růst, jeho vyzrávání a částečně i jeho chování. Ale proto, že
každý organismus je vůči prostředí také rozdílně informačně otevřený v důsledku
“sémantického” nastavení jeho smyslů a CNS genetickou pamětí, je vhodné toto selektivní
smyslově neuronální působení prostředí považovat za působení zprostředkované, nepřímé.
Protože u většiny živočišných druhů převažuje neverbální (chemický) způsob komunikace
s prostředím a protože chování těchto druhů je z velké části vrozené (závisí na dědičném
plánu CNS, a téměř vůbec na procesu učení), mohou je vnější podmínky, které na ně působí
prostřednictvím smyslů, jen minimálně dotvářet. Smyslově neuronální ovlivňování člověka
vnějším prostředím je (díky jeho fylogeneticky získaným programům pro učení a jazykovou
komunikaci se světem i uvnitř kulturního systému) naopak hluboké, mnohostranné a osob-
nostně formativní. “V jistém smyslu ještě více než fyzikální prostředí přetváří jedince v jeho
vlastní struktuře společnost, protože ho nenutí jen, aby uznal fakty, ale poskytuje mu zcela
hotovou soustavu znaků, které mění jeho myšlení, předkládá mu nové hodnoty a ukládá mu
nesčetnou řadu povinností.” (Piaget, J.: 1970, s. 132 - 133).
Vlivy vnějšího prostředí na člověka, které jsou zprostředkovány lidskou psychikou (tzv.
psychologickými faktory včetně motorického a sémantického učení), považujeme tedy
za vlivy nepřímé. Obě skupiny výše uvedených vlivů mohou podpořit či omezit jistou část
geneticky naprogramovaného tělesného a duševního vývoje jedince včetně struktury jeho
mozku, která je rovněž geneticky předprogramovaná. Psychologické faktory ovšem také
ovlivňují lidskou osobnost v jejím celku, tj. její mentální i somatickou složku. (Váhu
psychologických faktorů však nelze podceňovat ani při formování samotného genotypu, tj.
při fixaci fylogenetické zkušenosti druhu. To, čemu se běžně říká selekce, zahrnuje i
pohlavní výběr. A reprodukční příležitost dostávají příslušníci určitého pohlaví také na
základě psychické percepce jejich fenotypových forem, vlastností a výkonů ze strany
opačného pohlaví. Geny, jak při kritice R. Dawkinse vtipně poznamenal S. J. Gould, se totiž
nemohou přímo vidět.).
1. Lidská fylogeneze a ontogeneze
20
1.2.1 Dědičnost a prostředí
Zůstává stále otevřenou otázkou, zda lidská osobnost je více podmíněna dědičností, nebo
naopak vlivy přírodního a kulturního prostředí. Protože tuto otázku nelze za normálních
podmínek snadno rozhodnout (již jsme dříve uvedli pozoruhodné Lorenzovo připomenutí,
že vrozené a naučené se nevylučují, že záleží na tom, odkud pochází získaná informace pro
adaptaci), řada výzkumů využívala ke studiu jednovaječná a dvojvaječná dvojčata
vychovávaná odděleně i společně. (T. Lykken zkoumal u dvojčat 300 různých znaků a
s použitím faktorové analýzy zjistil, že je možné sestavit jedenáct stupňů, které nazval “prvotními
rozměry osobnosti”. Patří mezi ně např. agresivita, sebekontrola, odpověď na stres apod. Srovnej
Koukolík, F.: Mozek a jeho duše. Praha 1995, s. 60).
Výsledky výzkumu ukázaly, že u společně vychovávaných jednovaječných dvojčat byla
ve všech prvotních rozměrech osobnosti shoda stoprocentní. Jednovaječná dvojčata
vychovávaná odděleně se shodovala v polovině rozměrů, tj. shoda byla padesátiprocentní.
Dvojvaječná dvojčata, která byla vychovávaná společně, se shodovala ve čtvrtině
zkoumaných rozměrů osobnosti.
Výsledky rozsáhlých studií párů dvojčat potvrdily, že dědičnost může mít i rozměr
axiologický - vliv i na hodnotové postoje člověka ke světu. Z osmnácti různých postojů
k problémům současného světa jen u tří převažovaly vlivy prostředí nad vlivy dědičnosti.
Zjistilo se například, že výchova nemá téměř žádný vliv na agresivitu nebo altruismus, protože
dědičnost je ovlivňuje v celé šíři (to ostatně dobře koreluje s naším výše uvedeným
konstatováním, že forma osobnosti je dána především genotypem).
V důsledku různých dědičných dispozic i rozdílné tělesné a duševní potence osobnosti
nemusí být objektivně stejné prostředí pro různé jedince stejnou podnětovou situací a
nemusí na ně působit shodně. Struktura a kvalita prostředí ovlivňují člověka také podle
toho, jak je jako individuum prožívá, jaký subjektivní význam jim připisuje. Záleží tedy
na osobnosti samé, jak budou vlivy prostředí závažné a jak budou působit.
1.3 Procesy utváření osobnosti
Celkové psychosomatické formování osobnosti jako složitý výsledek interakce aktivního
organismu s akt