Distanční studijní opora

pokojování lidských potřeb omezenými statky.
Příklad
Přiřaďte následující pojmy k navazujícím příkladům:
a)princip racionality
b)maximalizace produktivity
c)hodnotově vyjádřená maximalizace hospodárnosti
d)maximalizace rentability celkového kapitálu
e)maximalizace rentability vlastního kapitálu
f) minimalizace nákladů na cizí kapitál.
1. Pan Kučera chce s co nejméně penězi podniknout co nejdelší cestu po světě.
2. Pan Procházka chce co nejméně slovy uklidnit svou rozzlobenou manželku.
3. Podnikatel v taxislužbě Novák si přeje, aby jeho řidiči s co nejmenším množstvím
benzinu najeli co nejvíce km.
4. Střihač Horák má z 1000 m
2
látky vystříhat co nejvíce obleků.
5. Ředitel pobočky firmy pan Zelený má z vkladu vlastního kapitálu ve výši 20 mil. Kč
dosáhnout co nejvyššího zisku.
6. Student Sláma si chce na prázdninovou cestu vydělat 5 tis. Kč v co nejkratším čase.
7. Podnikatel Mlynář chce pro svůj podnik od banky získat co nejvyšší úvěr a hradit
za něj co nejnižší úroky.
8. Vedoucí provozu Modrý má z 1000 m
2
bílého plechu v ceně 30 Kč/m
2
vyrobit 15 000
konzervovacích obalů v ceně 2 Kč/ks.
Obecná formulace Princip hospodárnosti
(ekonomický princip)
Produktivita
(kvantitativní nebo
technická
hospodárnost)
Hospodárnost
(hodnotově
vyjádřená
hospodárnost)
cíl užitek
prostředky oběť
Kvantitativní výnos
(získané množství)
kvantitativní vklad
(množství použitých
faktorů)
hodnotový výnos
hodnotový vklad
Optimálního cíle má být
dosaženo daným vkladem
prostředků.
Maximálního
kvantitativního výnosu má
být dosaženo daným
množstvím faktorů.
Maximálního
hodnotového výnosu
má být dosaženo
daným vkladem.
Stanoveného cíle má být
dosaženo minimálním vkladem
prostředků.
Stanoveného
kvantitativního výnosu má
být dosaženo minimálním
množstvím faktorů.
Stanoveného
hodnotového výnosu
má být dosaženo
minimálním vkladem.
1. Podnik jako součást národního hospodářství a předmět podnikového
18
Řešení
1. Přiřazení není možné. Pan Kučera by se choval podle principu racionality, kdyby
s určeným (daným) obnosem chtěl podniknout pokud možno dlouhou cestu nebo
kdyby chtěl cestu určité délky podniknout s co nejméně penězi.
2. a
3. Přiřazení není možné. O maximalizaci produktivity by se jednalo, kdyby řidiči se
stanoveným množstvím benzinu najeli pokud možno hodně (co nejvíce) km nebo
kdyby stanovený počet km najeli s co nejmenším množstvím benzinu.
4. b
5. c
6. a
7. Přiřazení není možné. O minimalizaci nákladů na cizí kapitál by se jednalo, kdyby pan
Mlynář chtěl získat úvěr v určité výši s minimálními úroky nebo kdyby chtěl při určité
výši úroky získat co nejvyšší úvěr.
8. Jedná se o pracovní návod (pracovní úkol), ne o optimalizační problém.
1.2 Pojetí podniku
Proces zhotovování statků a poskytování služeb, odbyt statků a služeb a jejich spotřeba se
uskutečňují v organizovaných hospodářských jednotkách. Označují se souhrnně názvem
samostatně hospodařící jednotky (samostatná hospodářství).
Samostatně hospodařící jednotky se člení na
■ produkční hospodářství (podniky)
■ spotřební hospodářství (soukromé domácnosti a veřejné rozpočty).
Spotřební hospodářství je primárně charakterizováno svou orientací na spotřebu především
spotřebních statků. Spotřeba statků a služeb, ať již produkovaných v rámci spotřebního
hospodářství (samozásobitelsky) či opatřovaných od cizích, slouží k neustálému pokrývání
vlastních potřeb. Jako rozdíl mezi soukromými domácnostmi a veřejnými rozpočty lze
uvést, že soukromé domácnosti (jednočlenné nebo vícečlenné) odvozují pokrývání své
spotřeby od individuálních potřeb svých členů, zatímco veřejné rozpočty (státu, územně
správního celku, obce) odvozují své potřeby od potřeb soukromých domácností,
od kolektivních potřeb.
Spotřební hospodářství není prvotním objektem zkoumání podnikového hospodářství. Tím,
že vyvolávají poptávku po statcích a službách, se však stávají součástí problémů
zkoumaných v podnikovém hospodářství. Poskytují například důležité východisko pro
rozhodování v marketingu (např. rozhodování o odbytovém množství nebo o druzích
distribuovaných statků).
Podnik jako výrobní hospodářství se obvykle charakterizuje jako plánovitě organizovaná
hospodářská jednotka, v níž se zhotovují (produkují) a zhodnocují (prodávají) věcné statky a
služby. Podnik je ale zkušenostní objekt, nikoli předmět zkoumání podnikového
hospodářství. Problémy a věcný obsah zkušenostního objektu "podnik" jsou příliš
komplexní, než aby je obsáhla pouze jedna vědní disciplína. Jednotlivé dílčí oblasti
zkušenostního objektu "podnik" tak do svého předmětu zkoumání zahrnují vedle
podnikového hospodářství například národní hospodářství, právo, sociologie, vědy o práci
apod.
Zkušenostní objekt podnik, chápaný jako kombinace výrobních faktorů, jejichž
prostřednictvím usilují jeho vlastníci o dosažení předem stanovených cílů (např.
maximalizace zisku, růst hospodářské moci apod.), pak, jak uvádí Wöhe, dovoluje
procesem izolující abstrakce vymezit jako předmět podnikového hospodářství: "všechna
rozhodnutí o využívání výrobních faktorů v podniku při dosahování stanovených cílů".
Předmětem podnikového hospodářství je chování a tím tedy rozhodovací proces v podniku.
19
hospodářství
Sem patří rozhodování o
■ cílech podniku
■ výstavbě podniku
■ způsobu zhotovování
■ zhodnocování výkonů.
Uvedené členění problémových okruhů podnikového hospodářství v podstatě reflektuje
sled kroků tvořících obsah procesu založení a rozvoje podniku. Toto genetické uspořádání
je v této učebnici použito jako pořádací princip pro rámcové vymezení obsahu a řazení
výkladových témat.
1.3 Podnik a hospodářský systém
Podniky existovaly v centrálně plánovacím systému a existují i v systému tržním. Jsou to
však podniky v mnohém rozdílné. Charakterizují je některé společné vlastnosti a některé
odlišnosti. Gutenberg je vymezuje prostřednictvím systémově indiferentních a systémově
podmíněných znaků. Jako systémově indiferentní znaky, tedy ukazatele, které charakterizují
podnik nezávisle na daném, historicky podmíněném hospodářském systému uvádí:
1. Kombinace výrobních faktorů
Aby se mohla uskutečňovat výroba, musí se v každém podniku bez ohledu na panující
hospodářský systém účelně vynakládat podnikohospodářské výrobní faktory (výkonná
práce, hmotný investiční majetek, materiál, dispozitivní práce).
2. Princip hospodárnosti
Vzhledem k omezenosti zdrojů a neomezenosti potřeb musí každý podnik podřídit své
jednání ekonomickému principu, resp. principu minima či principu maxima, a to i při
rozdílech ve směru svého úsilí, to znamená jak při snaze docílit zisku (v tržním systému),
tak při snaze splnit stanovené výrobní úkoly (v centrálně plánovacím systému).
3. Princip finanční rovnováhy
Podnik může dlouhodobě existovat pouze tehdy, jestliže je schopen dostát svým platebním
povinnostem ve stanovených termínech.
Kombinace výrobních faktorů, která se uskutečňuje podle principu hospodárnosti, nabývá
vlivem panujícího hospodářského systému zvláštní rysy.
Pro podniky v tržním hospodářském systému je Gutenberg vymezuje následujícími
systémově podmíněnými znaky:
1. Princip autonomie
Podnik si může určovat své výrobní a odbytové plány sám, na základě tržní situace, bez
zásahů státu. Řídí se při tom cenami výrobních faktorů a cenami, za které může vyráběné
statky na odbytovém trhu prodat. Tyto ceny vyjadřují v tržním systému omezenost
výrobních faktorů a vyráběných statků. Jejich prostřednictvím se dosahuje uspokojování
potřeb v pořadí naléhavosti.
2. Výdělečný princip
Důvodem podnikání je zájem podnikatele dosáhnout výrobou a prodejem výkonů
maximálního zisku. Ve svých rozhodnutích orientovaných na dosažení zisku vychází
podnik z platného právního řádu a z informací o opatřovacích a odbytových trzích.
3. Princip soukromého vlastnictví
Výrobní prostředky patří osobám, které poskytly vlastní kapitál a od toho se odvozuje jejich
nárok na výhradní rozhodování, ať již bezprostřední (výkonný podnikatel), nebo
zprostředkované. Řídící rozhodnutí mohou za vlastníky na základě zákonných předpisů
1. Podnik jako součást národního hospodářství a předmět podnikového
20
nebo smluvních dohod přijímat orgány, které nejsou tvořeny vlastníky (např. představenstvo
akciové společnosti), nebo vedoucí pracovníci.
Předností tržního hospodářského systému je osobní svoboda daná zárukou soukromého
vlastnictví, soukromého dědického práva a autonomií podniku. Tak může probíhat
hospodářská soutěž, v jejímž rámci je úspěšný ten podnikatelský subjekt, který vědecko-
technický pokrok využívá neprodleně. Jak ukazuje zkušenost, blahobyt tak v tržním
systému roste rychleji, než v jiném hospodářském řádu.
Tržní ekonomika ale nemá pouze přednosti, má i své slabé stránky. Jak uvádí Wöhe, lze
za slabiny tržního systému označit:
1. tendence ke koncentraci
Podnik úspěšný v tržní soutěži roste a vytlačuje své méně úspěšné konkurenty. Tento proces
koncentrace pak tržní soutěž omezuje a v extrémní poloze zcela odstraňuje. Ve svých
důsledcích působí tato tendence proti samoregulující funkci tržního systému a tedy k jeho
odstranění.
2. tendence k nerovnému rozdělování
Tržní systém je založen na diferenciaci příjmů z práce podle výkonů a příjmů z vloženého
vlastního kapitálu podle míry zisku. Umožňuje tak velké příjmové rozdíly mezi jednotlivci,
které vedou k nerovnému rozdělení majetku a tím ke vzniku podmínek pro sociální napětí.
3. tendence ke konjunkturním výkyvům
Rozdíly mezi nabídkou a poptávkou jsou v tržním systému vyrovnávány konjunkturními
výkyvy. Ty vyvolávají v období konjunktury nadvýrobu, růst cen, přezaměstnanost a inflaci a
v období recese snižování výroby, růst nezaměstnanosti, snižování životní úrovně apod.
K odstranění uvedených slabin svobodné tržní ekonomiky slouží systémově konformní
(systému přizpůsobené) legislativní zásahy státu, které zajišťují fungování tržní soutěže a
odstraňují systémově imanentní (systému vlastní) slabiny. Například zákon o ochraně
hospodářské soutěže omezuje procesy koncentrace a podnikům ovládajícím trh zabraňuje
aby svého monopolního postavení zneužívaly. Legislativní úpravy rozdělování a záruky
příjmů (např. daň z příjmů, ochrana práce, úprava tvorby majetku atd.) zase korigují
nerovné rozdělování důchodů a majetku. K oslabení nežádoucích důsledků
konjunkturálních výkyvů se pak využívá celého souboru hospodářských a daňově
politických opatření.
Podnik v centrálně plánovacím systému se od podniku existujícího v tržních podmínkách
liší jinou podobou systémově podmíněných znaků. Podle Gutenberga jsou jimi následující
ukazatele:
1. Princip orgánu
Tento princip je vyjádřením postavení podniku v centrálně plánovacím systému jako
prováděcího orgánu (výkonné jednotky) plánovacího centra. Jednotlivý podnik nemůže
přijímat své plány na základě aktivního sledování trhu. Východiskem je pro něj
národohospodářský plán a jím určená množství, kvalita a termíny.
2. Princip plnění plánu
Činnost podniku se zaměřuje výhradně na plnění plánovacím centrem vytyčených plánů.
3. Princip společenského vlastnictví
V centrálně plánovacím systému nemá podnik konkrétního vlastníka. Patří celé společnosti,
tedy všem a nikomu. Vlastníka zde zastupuje úředník, který nemá primárně zájem na
skutečné hospodářské efektivnosti podniku, ale na splnění plánu, a to i za cenu stanovení
nenáročného plánu a přehlížení vnitřních rezerv v podniku.
21
hospodářství
Tab. 1.2 Určující znaky podniku.
Uvedené hospodářské systémy se do reálné podnikové praxe nepromítají pouze v ryze
modelové podobě. Například v tržní ekonomice existují veřejné podniky (podniky státu nebo
obcí), které se od provedeného vymezení liší. Princip autonomie hospodářského plánu a
princip ziskovosti je u nich v důsledku sociálních ohledů často zrušen nebo omezen a
nahrazen snahou o dosahování přiměřeného zisku nebo snahou o pokrytí nákladů
dosaženými příjmy (např. dopravní podniky).
Příklad
Velká akciová společnost v soukromém vlastnictví vyrábí více typů automobilů. Uveďte
určující faktory tohoto podniku podle Gutenbergem zavedené terminologie a rozveďte je.
Řešení
V akciové společnosti se kombinují všechny podnikohospodářské výrobní faktory, tzn. půda
(např. ve formě pozemků), dlouhodobý hmotný majetek (např. stroje a zařízení, budovy),
materiál (např. plechy, barvy), výkonná práce (např. dělníci ve výrobě), řídící práce (např.
generální ředitel).
Podnik sleduje princip hospodárnosti, neboť jeho nejvyšším cílem je dlouhodobá
maximalizace zisku, té přitom nelze dosáhnout bez dlouhodobého zvyšování hospodárnosti
produkce.
Podnik sleduje princip finanční rovnováhy, neboť musí ve stanovených termínech dostát
svým závazkům, resp. musí mít k dispozici finanční prostředky v okamžiku splatnosti
příslušných závazků.
Podnik si samostatně určuje plán, neboť pouze tak může docílit zisku s ohledem na vlastní
možnosti a podmínky trhu.
Podnik sleduje zisk, aby mohl vyhodnotit jeho stav a vývoj a aby mohl přijmout opatření
k jeho dlouhodobé maximalizaci.
Podnik je v soukromém vlastnictví, což znamená, že je ve vlastnictví uzavřeného počtu
osob, které určují směr budoucího vývoje podniku bez ohledu na politickou situaci, event.
zájmy cizích subjektů.
Znaky systémově indiferentní Znaky systémově závislé
Kombinace
výrobních faktorů
podnik nezávislý
na hospodářském
systému
podnik v tržním
systému
princip autonomie
ziskový princip
princip soukromého
vlastnictví
Princip
hospodárnosti
podnik v centrálně
plánovacím
hospodářském
systému
princip orgánu
princip plnění plánu
Princip finanční
rovnováhy
princip
společenského
vlastnictví
1. Podnik jako součást národního hospodářství a předmět podnikového
22
1.4 Typologie podniku
Zkušenostním objektem podnikového hospodářství je podnik, definovaný jako výrobní
hospodářství (v protikladu ke spotřebnímu hospodářství, reprezentovanému soukromými
domácnostmi a veřejnými rozpočty) a v něm probíhající proces zhotovování výkonů a jejich
prodeje. Toto obecné vymezení zahrnuje pod pojem podnik velký počet různorodých
hospodářských jednotek, které lze třídit podle různých znaků a na jejich základě pak vymezit
typologické skupiny podniků. Systemizace vyzvedává charakteristické rozdíly ve znacích a
umožňuje dovozovat existenci podnikohospodářských podmínek, na jejichž základě pak lze
volit podnikové formy a postupy vedoucí k co nejvyšší hospodárnosti.
1.4.1 Řazení podle sektorů a hospodářských odvětví
Je pro členění podniků svým způsobem výchozí. Sektory se rozumí jednotlivé části
národního hospodářství, do nichž se národní hospodářství podle určitého hlediska
rozčleňuje. Vzniká tak členění na sektor veřejný, soukromý a smíšený, nebo na sektor
primární (podniky prvovýroby, získávající statky přímo z přírody, např. zemědělství,
lesnictví, těžební průmysl apod.), sekundární (podniky druhovýroby, které zpracovávají
statky vyprodukované prvovýrobou, např. strojírenství, potravinářský průmysl aj.) a terciární
(podniky služeb, např. obchod, doprava, pojišťovnictví apod.).
Jako tradiční členění ekonomiky uvádí Synek členění do tří hlavních sektorů:
■ sektor zemědělství (zahrnující vlastní zemědělství, rybolov a lesní hospodářství)
■ sektor průmyslu (zahrnující těžební a zpracovatelský průmysl, výrobu a distribuci
elektrické energie, plynu a vody, a v souladu s praxí Světové banky se sem řadí i
stavebnictví)
■ sektor služeb (zahrnující obchod, peněžnictví a pojišťovnictví, dopravu, skladování a
spoje, školství, zdravotnictví, veterinární a sociální činnost a ostatní služby).
Podrobnější členění poskytuje třídění podniků podle jejich příslušnosti k hospodářským
odvětvím. Hospodářskými odvětvími se rozumí části národního hospodářství, produkující
určitou skupinu výrobků či služeb stejných nebo si podobných.
V České republice se ve statistických přehledech sledují hospodářská odvětví v členění
podle Odvětvové klasifikace ekonomických činností (OKEČ). V rámci tohoto členění je
například průmysl roztříděn do 17 odvětví (průmysl paliv, energetický průmysl,
strojírenství, průmysl papíru a celulózy, průmysl potravin a pochutin atd.), zemědělství do 3
odvětví (zemědělství a myslivost, lesnictví, těžba dřeva a přidružené činnosti), služby do 9
odvětví (např. obchod a opravy, pohostinství a ubytování, doprava, skladování a
telekomunikace, peněžnictví a pojišťovnictví, veřejná správa, obrana, školství atd.).
1.4.2 Řazení podle druhu výkonů
Podniky lze rozčlenit na podniky produkující hmotné statky a podniky poskytující služby.
Podniky produkující hmotné výkony, zahrnující zejména průmyslové a řemeslné podniky, lze
s využitím kritéria druh výkonů ještě dále členit na těžební podniky (např. doly), podniky
vyrábějící výrobní prostředky (např. strojírenské podniky) a podniky vyrábějící spotřební
statky (např. pekárny).
Mezi podniky poskytující služby patří obchodní podniky, jejichž úkolem je sběr a
rozdělování hmotných statků, bankovní podniky, jejichž úkolem je přijímání vkladů,
poskytování úvěrů, uskutečňování platebního styku mezi hospodářskými jednotkami, nákup
a prodej cenných papírů atd., řadí se sem i dopravní podniky, pojišťovny a ostatní podniky
služeb, jako hotely, podniky daňového poradenství, auditorské společnosti atd.
1.4.3 Řazení podle způsobu zhotovování výkonů
Podniky lze členit podle dvou kritérií:
■ podle výrobních principů (výrobních typů),
■ podle výrobních způsobů (organizačních typů výroby).
23
hospodářství
Při členění podniků podle výrobních principů, tzn. podle uplatněných výrobních typů
(kusová výroba, hromadná výroba, sériová výroba druhová výroba, výroba v šaržích), je
východiskem opakovanost výroby. Berou se však v úvahu i další faktory. Patří mezi ně počet
různorodých výrobků, stupeň jejich rozdílnosti a četnost změny výkonů.
Členění podle výrobních způsobů, tzn. podle organizačních typů výroby (proudová výroba,
dílenská výroba, skupinová výroba, výroba na stanovišti, výrobní hnízdo), vychází z rozdílů
ve způsobu rozmístění strojů, resp. z rozdílů v uspořádání pracovišť.
1.4.4 Řazení podle převládajícího výrobního faktoru
Lze podniky rozčlenit na
■ pracovně intenzivní
■ investičně náročné
■ materiálově intenzivní.
Pracovně intenzivní jsou takové podniky, u nichž je zvláště vysoký podíl mzdových nákladů
na celkových výrobních nákladech, jak je tomu například v průmyslu jemné mechaniky. Je
pro ně důležitá především hospodárnost procesu vynakládání práce opírající se o přesnou
přípravu práce a využití časově úsporných pracovních postupů.
Pro investičně náročné podniky je charakteristický zvláště vysoký stav hmotného
investičního majetku, který váže velký kapitál, např. strojírenské podniky. Dominující
nákladový podíl zde tvoří odpisy a úroky. Hlavním problémem investičně náročných
podniků je trvale plné využití kapacit vysoce mechanizovaných výrobních zařízení.
Materiálově intenzivní podniky se vyznačují zvláště vysokým podílem nákladů na suroviny,
např. podniky potravinářského průmyslu. Jejich hlavním problémem je hospodárnost
opatřování materiálových vstupů a jejich spotřeby ve výrobním procesu.
1.4.5 Řazení podle velikosti podniku
Je členícím pohledem, který je obvykle použit pro řazení podniků mezi malé, střední a velké
(existují i další vymezení velikostních kategorií). Jako členících kritérií se nejčastěji využívá
ukazatelů počet zaměstnanců a obrat, ale lze využít i jiné, např. velikost majetku apod.
Specifickým členěním podniků je jejich rozlišení podle závislosti na stanov