Distanční studijní opora

spojena s oblastí demografickou, je významný
vznik nové (velmi početné) sociální skupiny - dělníků. Ti začínali postupně vznášet
politické, ekonomické a sociální požadavky. Jejich životní situace nebyla ještě na
počátku století dobrá, ale v jeho průběhu se postupně zlepšovala. K tomuto vývoji
přispěl ekonomický růst, migrace, vzestup odborového hnutí a nové zákonodárství.
Změna organizace
výrob
■ Významné změny zasáhly i organizaci výrob. V souvislosti s průmyslovou revolucí
dochází k přechodu od ruční výroby v manufakturách ke strojové výrobě v továrnách.
Postupem doby se také mění charakter výrob a dochází k jejich koncentraci, na což
například USA reagují (na konci 19. století) přijetím prvních antimonopolních zákonů.
Na počátku 20. století potom můžeme sledovat trend k užívání montážního pásu ve
výrobě, kterým se proslavil zejména Henry Ford s Modelem T.
Ekonomická teorie ■ Změnami prošla i oblast ekonomické teorie. Přežité merkantilistické učení bylo
(zejména v anglosaských zemích) nahrazováno klasickou a později neoklasickou
školou. Obě tyto školy jsou svou podstatou založeny na ekonomickém liberalismu a
doktríně laissez-faire, což nemalou měrou přispělo k liberalizaci mezinárodního
obchodu.
■ Ve vyspělých zemích je vývoj spojen s růstem ekonomického systému označovaného
jako kapitalismus. Ten kladl důraz zejména na soukromé vlastnictví a osobní svobodu a
odpovědnost. V námi sledovaném období byl tento systém úspěšný a došlo k
výraznému růstu produkce i mezinárodního obchodu. Vzestup HDP na obyvatele v
některých zemích mezi lety 1830 a 1890 je zobrazen v následující tabulce. Ještě větším
tempem rostla světová průmyslová produkce, ta se mezi lety 1870 až 1913
zpětinásobila, což znamená, že roční přírůstky byly ve výši 4 %. Na tomto místě je
možno poznamenat, že ke konci 19. století nahradily USA Velkou Británii jako
ekonomickou velmoc.
Japonsko 777791220
“Třetí svět“ 766432 -
Čína 866443 -
Indie 766321 -
Úroveň industrializace na obyvatele v letech 1750 - 1913
1750 1800 1830 1860 1880 1900 1913
29
Tabulka 3. HDP na jednoho obyvatele v letech 1830 - 1890 (v dolarech z roku 1960).
Zdroj: Kennedy, Vzestup a pád velmocí.
O růstu exportu vypovídá následující tabulka průměrných růstů objemu mezinárodního
obchodu v jednotlivých teritoriích.
Tabulka 4. Průměrný růst objemu obchodu mezi lety 1850 - 1913 v procentech.
Zdroj: Foreman - Peck, A History of the World Economy.
Průměrné růsty objemu obchodu byly meziročně značné a to zvlášť v období mezi lety 1850
- 1873 (v některých letech byl nárůst dokonce 10 %). Proč tomu tak bylo, vysvětlíme níže.
Na tomto místě musíme konstatovat, že růst exportu (zejména v období po roce 1880) byl
úzce spojen s rozvojem mezinárodního měnového systému zlatého standardu. Tento
měnový systém byl založena na fixním poměru jednotlivých měn ke zlatu. Protože měly
všechny měny stanovený tento poměr, vznikl tak vlastně mezinárodní systém fixních
směnných kurzů. Tento systém poskytoval stabilitu, která významně napomáhala integraci
světového hospodářství. Z důvodu významnosti tohoto systému pro SH je proveden jeho
důkladnější rozbor v jedné z dalších kapitol tohoto textu.
Negativem růstu mezinárodní integrace bylo sladění oscilací výkonu ekonomik jednotlivých
zemí. V předindustriální ekonomice měly krize jen lokální nebo regionální podobu. Později,
s rozvojem obchodu a vzájemné provázanosti ekonomik, se krize stávaly světovými. V
období do první světové války můžeme sledovat několik celosvětových depresí, z nichž
nejvýznamnější byla v roce 1873 - viz níže.
1830 1840 1850 1860 1870 1880 1890
Británie 346 394 458 558 628 680 785
Itálie 265 270 277 301 312 311 311
Francie 264 302 333 365 437 464 515
Německo 245 267 308 354 426 443 537
Rakousko (R - U) 250 266 283 288 305 315 361
Rusko 170 170 175 178 250 224 182
1850 - 1873 1873 - 1913
Británie 4,2 2,6
USA 5,8 4,1
Severozápadní Evropa 5,1 5,2
Ostatní Evropa 4,7 2,9
Země mírného pásma 5,9 4,3
Tropy 3,4 3,1
Východní Asie 3,7 3,8
Celkem 4,6 3,3
2. Počátky světového hospodářství
30
Vývoj
Napoleonské války Počátek 19. století je spojen s napoleonskými válkami. V ekonomické oblasti Napoleon,
který si podmanil celou Evropu, vyhlásil tzv. kontinentální blokádu, což znamenalo zákaz
veškerého obchodu s hlavním konkurentem - Británií. Ta však nakonec vyšla z těchto válek
vítězně a upevnila si tak pozici nejvýznamnější světové mocnosti. Díky industrializaci byla
jasně největším světovým výrobcem (dle některých odhadů byl tento podíl 25 %, a proto
také byla označována jako dílna světa), obchodníkem (podíl byl mezi jednou čtvrtinou až
třetinou) i investorem. Britské loďstvo navíc ovládalo světová moře a koloniální říše
vzkvétala.
Mezinárodní obchod Mezinárodní obchod udělal pod vedením Velké Británie (v námi sledovaném období)
obrovský skok. Počátek století však byl výrazně protekcionistický. Jednou z příčin byl
trvající merkantilismus. Liberalismu Adama Smitha a Davida Ricarda se tehdy ještě
nepodařilo plně prosadit. Další příčinou protekcionismu byla snadnost vybírání cla ve
srovnání s běžným výběrem daní. Clo tak bylo významným fiskálním příjmem, a proto byla
běžná dovozní i vývozní cla. Významnější obchod probíhal jen s luxusním zbožím
(například Francie prodávala víno do Británie) a nebo mezi koloniemi a mateřskými
zeměmi (kde z kolonií proudily suroviny a směrem k nim výrobky). Jak vypadal obchod v
rámci Britské říše, můžeme schématicky vidět v následujícím grafu.
Graf 1. Obchod v rámci Britské říše.
Vidíme, že Británie vyvážela výrobky, které byly vyměněny za otroky (obchod s otroky byl v
Británii zakázán v roce 1807). Ti putovali do Karibské oblasti a později produkovali takové
komodity jako cukr a mosaz, které byly vyváženy buď rovnou do Británie a nebo byly ještě
směněny za dřevo a potraviny v severní Americe.
Navigační a Obilní
zákony
Od druhého desetiletí 19. století docházelo v Británii k tlaku na liberalizaci zahraničních
styků. Jedním z prvních kroků v tomto směru bylo zrušení monopolu Východoindické
společnosti na obchod s Indií v roce 1813. K výraznému uvolnění mezinárodního obchodu
dochází v Británii až ve 40. letech 19. století. Britové tehdy zrušili svá ochranářská opatření
jako byly Navigační (námořní) zákony (dle těchto zákonů směly zprostředkovávat obchod s
Británií jen britské lodě anebo lodě ze země, z níž zboží pocházelo) a Obilní zákony
(uvalovaly cla na dovážené obilí).
Cobden-
Chevalierova
smlouva
Dalším velmi významným krokem k mezinárodní liberalizaci zahraničního obchodu bylo
podepsání smlouvy s Francií v roce 1860. Jednalo se o Cobden-Chevalierovu smlouvu o
volném obchodu mezi těmito zeměmi. Podle této smlouvy měla Británie zrušit veškerá cla
na dovoz francouzského zboží (s výjimkou vína a koňaku - ty byly považovány za luxusní
zboží, a proto u nich bylo menší clo ponecháno a to i z fiskálních důvodů). Na druhé straně
Francie zrušila zákaz dovozu britského textilu a snížila cla u široké škály britského zboží na
maximálních 30 % (průměrné clo bylo kolem 15 %). Asi nejvýznamnější částí celé dohody
Severní
Amerika
Velká
Británie
Dřevo
Potraviny
Výrobky
Západní
Afrika
Otroci
Cukr
Mosaz
Karibské
ostrovy
Cukr
Mosaz
31
byla skutečnost, že obsahovala doložku nejvyšších výhod, což znamená povinnost jedné
smluvní strany poskytnou druhé straně veškeré výhody (zejména celní), které by první
strana poskytla třetímu státu. Navíc bylo umožněno, aby se ke smlouvě kterákoliv země
kdykoliv připojila, pokud s ní vyjádřila souhlas. V takovém případě uzavřela smlouvu
s kteroukoliv ze stran. Tato nová smlouva se pak automaticky vztahovala i na druhou
z původních stran. Británie, která již měla cla nízká nebo žádná, byla ve špatné vyjednávací
pozici, ale Francie, která dříve své trhy chránila, měla možnost je v rámci jednání snižovat.
Počátkem 60. let tak Francouzi uzavřeli smlouvy s Belgií, německým Celním spolkem, Itálií,
Švýcarskem, skandinávskými zeměmi, Španělskem, Holandskem, Rakouskem a
Portugalskem. Francie tak měla uzavřeny dohody se všemi evropskými státy kromě Ruska.
Jak je z předešlého výkladu patrno, tyto smlouvy se také automaticky vztahovaly i na
obchod s Británií. Mimo to uzavíraly ostatní evropské země smlouvy i mezi sebou a to vždy
s doložkami nejvyšších výhod a tak docházelo s každou další smlouvou k všeobecnému
snížení cel. Vznikl tak multilaterální systém vzájemného obchodu (podmíněný existencí
měnového systému zlatého standardu), kdy každá země měla s některou zemí přebytek a
s jinou obchodní deficit. Evropa tak vstoupila do období nízkých vzájemných obchodních
překážek (podobně příznivé podmínky se podařilo nastolit až po 2. světové válce).
Prusko-francouzská
válka
V roce 1871 proběhl jeden z nemnoha konfliktů mezi velmocemi - prusko-francouzská
válka. Vítězné Německo nadiktovalo Francii vysoké reparace (6 miliard franků) a navíc
anektovalo sporné území Alsaska a Lotrinska (tyto německé kroky se obrátily proti
Německu po prohrané 1. světové válce). Důležitá byla i forma splácení reparací, Francie
totiž musela část zaplatit ve směnkách, ale většinu ve zlatě. Obojí mělo značný vliv na
německé hospodářství, směnky vyvolaly zvýšení německého dovozu. Současný příliv zlata
zvýšil množství peněz v ekonomice, což vedlo k (na tehdejší dobu) prudkému růstu cenové
hladiny. Příliv kapitálu vedl v krátkém období k rozvoji německých továren, ale v delším
časovém horizontu se ukázal zdrojem nadvýroby. Tyto faktory přispěly k tomu, že následný
hospodářský pokles dopadl na německou ekonomiku ještě silněji než na jiné státy.
Krize 1873Světová hospodářská krize vypukla v roce 1873, kdy po několikaleté konjunktuře zachvátila
Vídeň a New York finanční panika (rychle se šířící do většiny ostatních zemí). Deprese,
která následovala po finanční panice, byla pravděpodobně do té doby nejhlubší a byla
“překonána” až Velkou krizí ve 30. letech 20. století. V souvislosti s krizí se začal měnit i
postoj některých zemí k volnému obchodu. Například němečtí průmyslníci začali
(neprávem) vinit z deprese volný obchod a požadovali zvýšení ochrany domácího trhu a
návrat k protekcionismu. Tlaky na ochranu domácího trhu vznikaly i v zemědělství. V 70.
letech došlo, v důsledku snižování dopravních nákladů, k silnému přílivu levného obilí do
Evropy z USA, Ruska a Indie (viz následující tabulka).
1831 - 40 1851 - 60 1871 - 80
růst (v %)
1871 - 80 ku
1851 - 60
1881 - 87 1888
Německo 50 70 94 34,3 98 103
Rusko 110 130 224 72,3 250 258
Itálie 60 75 115 53,3 105 141
Španělsko 58 70 114 62,9 133 170
Evropa
celkem 712 857 1126 31,4 1231 1296
USA 78 137 338 146,7 440 415
Kanada +
Austrálie 8 17 48 182,4 74 82
Indie +
ostatní 108 187 282 50,8 375 478
2. Počátky světového hospodářství
32
Tabulka 5. Světová produkce obilí od období 1831 - 1840 do roku 1888 (v mil. bušlů).
Zdroj: Rostow, The World Economy.
Z tabulky je patrno, že mezi lety 1871 - 80 došlo k téměř 50% nárůstu produkce obilí.
Levným obilím byli zasaženi zemědělci některých států - především Německa - země, která
byla dříve čistým vývozcem obilí, se stala naopak jeho dovozcem. Tyto skutečnosti vedly k
tlaku na říšského kancléře Bismarcka, aby zvýšil ochranu německého trhu. Kancléř tomuto
tlaku nakonec podlehl a ve dvou vlnách zavedl protekcionistická opatření (vedle zájmových
skupin stála za ochranou i specifická ekonomická doktrína - tzv. Německá historická škola).
Konečným důsledkem ochrany byl růst cen obilí v Německu, takže ty byly následně výrazně
vyšší než v jiných zemích, například Anglii. Byli to tedy zejména němečtí spotřebitelé, kdo
na ochranu zemědělců dopláceli.
Německý příklad brzy následovaly i další země. Francie přijala již v roce 1881 nový celní
zákon, který zavedl mírná protekcionistická opatření (stále však pokračovalo podepisování
obchodních smluv s dalšími zeměmi). Ke zlomu došlo až v roce 1892, kdy byl přijat
Melinův celní zákon, který byl značně protekcionistický - ponechal ochranu průmyslu ve
smyslu zákona z roku 1881 (někde ji ještě zvýšil) a zavedl ochranu zemědělství, což v praxi
znamenalo průměrné 25 % clo. K dalšímu uvalení cel, zejména na chemikálie, elektrické
výrobky a výrobky z gumy, pak došlo ještě v roce 1910.
V návratu k protekcionismu následovala Německo i Itálie, zde však za hlavní důvod
můžeme považovat sjednocování země. Italská vláda uvalila jednotná cla na dovozy do
země. Následovaly i další země. Například Rakousko-Uhersko se navrátilo k tradičnímu
ultraprotekcionismu. A také v USA po občanské válce (ve které zvítězil průmyslový sever)
zavládly protekcionistické nálady. Hlavní příčinou byla snaha průmyslníků o ochranu před
evropskou konkurencí. Proti tomu Jih byl volnému obchodu mnohem více nakloněn,
protože potřeboval sám exportovat a proto nemohl významně chránit domácí trhy. Poslední
z velmocí - Rusko - se k výraznějšímu snižování cel nikdy neodhodlalo a v roce 1891
dokonce uzákonilo prakticky prohibitivní cla.
V konečném důsledku tedy došlo na konci 19. století k určitému návratu k protekcionismu,
Velká Británie se sice pokoušela činit nesmělé kroky opačným směrem, avšak před 1.
světovou válkou dosáhla jen mizivých úspěchů. Mezi zeměmi s liberální celní politikou tak
(vedle Británie) zůstaly jen Belgie, Nizozemsko a Dánsko. Celkově však nebyla situace
kritická. Pokud srovnáme dvě období od roku 1850 do roku 1873 a od něj do roku 1913 (viz
předchozí tabulka), pak můžeme sledovat pokles dynamiky růstu objemu exportu v
některých teritoriích, ale například v severozápadní Evropě se tato dynamika ještě zvýšila.
U velkých a rozvinutých zemí jako Británie, Francie a Německa tvořil export 15 - 20 %
národního důchodu. U menších vyspělých zemí - Belgie, Švýcarska, Nizozemska a
skandinávských zemí - byl tento podíl ještě vyšší. Spojené státy, které měly ekonomiku s
velkou absorpční schopností, byly v roce 1914 třetím největším exportérem.
Po celé 19. století probíhal obchod z teritoriálního hlediska, zejména mezi vyspělými
zeměmi a převážně potom v Evropě (až dvě třetiny jeho objemu). Do mezinárodní výměny
se však zapojily i některé latinskoamerické země (regionální podíly na obchodu viz
následující graf) a světová ekonomika tak byla velmi úzce vzájemně provázaná.
Celkem 906 1198 1794 49,7 2120 2271
Roční
průměrný
růst v %
1,4 2 1,68 1,73
1831 - 40 1851 - 60 1871 - 80
růst (v %)
1871 - 80 ku
1851 - 60
1881 - 87 1888
33
Graf 2. Regionální rozdělení světového obchodu v roce 1913.
Zdroj: Cameron, Stručné ekonomické dějiny světa.
V předvečer 1. světové války si vůdčí roli zachovala Velká Británie, jejíž obchodní aktivity v
té době pokrývaly asi šestinu světového obchodu, byla však již velmi těsně následována
Německem a Spojenými státy.
InvesticePropojování mezinárodního systému mělo vliv i na růst investic, které měly značný význam
pro integraci SH. K jejich přesunům docházelo samozřejmě již dříve, ale v 19. století bylo
dosaženo nebývalé intenzity. Tento rozvoj byl podmíněn rozšířením nových finančních
institucí i instrumentů a zejména tím, že před 1. světovou válkou neexistovaly žádné
restrikce na pohyb kapitálu. I v tomto směru nad jiné vynikala Velká Británie, kde byl podíl
investic vzhledem k HDP v některých letech vyšší než 5 %. Teritoriální struktura britských
investic se v průběhu popisovaného období značně měnila, jak vidíme v následující tabulce.
Význam Evropy pro britské investory velmi silně klesl z 66 % podílu v roce 1830 až na 5 % v
roce 1914, naproti tomu vzrostl význam USA a zejména koloniální říše.
Tabulka 6. Britské zahraniční investice podle regionů mezi lety 1830 - 1914 v procentech.
Zdroj: Kenwood, Lougheed, The Growth of the International Economy.
V roce 1914 byla Británie s převahou nejvýznamnějším investorem s podílem 43 % na
světových investicích. V absolutním měření přesáhly její investice 4 mld. liber, což bylo
dvakrát více než u v pořadí druhé Francie. Směřování francouzských investic bylo odlišné
od britského. V první polovině 19. století Francouzi investovali zejména v sousedních
zemích, poté se přeorientovali na vybudování železnic ve východní Evropě a podporovali
některé státy (například Osmanskou říši). Na rozdíl od Británie Francie příliš neinvestovala
ve svých koloniích (méně než 10 %). Francouzské investice navíc mnohem více podléhaly
politickým tlakům a tak, když se Rusko stalo francouzským spojencem (proti Německu),
stalo se i největším příjemcem francouzských investic. V roce 1914 byl jeho podíl na
francouzských investicích 28 procent. Francouzské investice přispěly k šíření technologií,
avšak směřování jejích investic se po 1. světové válce ukázalo být velmi nešťastné, protože
1830 1854 1870 1914
Evropa 66 55 25 5
USA 9 25 27 21
Latinská Amerika 23 15 11 18
Impérium - Indie 22 9
Dominia 2 5 12 37
Ostatní regiony 3 9
Celkem v mil. $ 536 1 266 3 750 20 000
2. Počátky světového hospodářství
34
veškeré ruské investice bylo nutno odepsat. Celkové rozdělení zahraničních investic podle
zemí původu je zobrazeno v následujícím grafu.
Graf 3. Rozdělení zahraničních investicí podle investujících zemí v roce 1914.
Zdroj: Cameron, Stručné ekonomické dějiny světa.
Jak vidíme, tři země - Británie, Francie a Německo - dokázaly v roce 1914 pokrýt tři čtvrtiny
světových zahraničních investic. Na druhé straně investice nejvíce absorbovala Evropa - 27
%. Ze zemí mělo největší podíl Rusko, jehož železniční síť byla (podobně jako americká)
vybudována zahraničním kapitálem. V Severní Americe bylo investováno 24 % a v Latinské
Americe 19 % světových investic. Teritoriální rozdělení příjemců zahraničních investic v
roce 1914 nám ukazuje následující graf.
Graf 4. Rozdělení zahraničních investicí podle příjemců v roce 1914.
Zdroj: Cameron, Stručné ekonomické dějiny světa.
2.2 1. světová válka
Po přelomu století nabývají na významu závody ve zbrojení. Za původce můžeme označit
Německo. Příčiny jeho zbrojení byly vedle tradičního expansionismu i obavy ze dvou
velkých konkurentů - Francie a Ruska - kteří mohli sevřít Německo mezi sebe. Německé
zbrojení zpětně vyvolávalo odezvu ve Francii. Velká Británie se za této situace spoléhala
zejména na své námořnictvo a držela se zásady mít větší loďstvo než druhá a třetí země v
pořadí dohromady. O hrozivém zvětšování (většiny) armád před rokem 1914 vypovídá i
následující tabulka.
35
Tabulka 7. Početní stavy pozemních armád a námořnictva v období 1890 - 1914 (v tisících).
Zdroj: Kennedy, Vzestup a pád velmocí.
Mimo to mezinárodně politická situace před rokem 1914 nebyla ani zdaleka mírová.
Existovaly teritoriální spory (například o již zmiňované Alsasko-Lotrinsko), pocity
pomstychtivosti (například ve Francii za rok 1871), národní pnutí uvnitř Rakousko-Uherské
monarchie, snahy po přerozdělení kolonií a podobně. Řada zemí tak měla na konfliktu
zájem a slibovala si od něj zlepšení své mezinárodní pozice.
Po vypuknutí konfliktu, kdy Německo zaútočilo přes neutrální Belgii na Francii, ovšem
válka poměrně záhy přešla do zákopové podoby s obrovskými ztrátami a prakticky
nehybnou frontou. Tato situace neslibovala nikomu dosažení výše zmiňovaných cílů.
Konflikt navíc nabyl zcela obludných rozměrů a to také tím, jak se uplatňovaly moderní
technologie v podobě bojových plynů nebo letadel. Změny doznaly i hospodářské politiky.
Došlo k rozšíření úlohy státu, zvýšení centrální organizace hospodářství či k zavádění
přídělových systémů. Se světovou válkou došlo také k zpřetrhání obchodní kontaktů mezi
válčícími bloky a tím i k desintegraci světového hospodářství.
Shrnutí kapitoly
V průběhu 19. století došlo ve světovém hospodářství k rychlému rozvoji. Ve vyspělých
zemích se zněkolikanásobil produkt, zahraniční investice i zahraniční obchod. Zahraniční
obchod prošel fází nahrazen