Distanční studijní opora

dstatou jsou pravidla upravující
maximálně přípustné výše bankovních pohledávek a mimobilančních položek v poměru
ke kapitálu banky.
Cílem tohoto pravidla je optimalizace rozložení úvěrových a ostatních aktivit ve vztahu
k jednomu dlužníkovi nebo ekonomicky spjatým dlužníkům. Obvykle je stanoven podíl
takové angažovanosti ke kapitálu banky ve výši 25 %.
Další limity angažovanosti banky jsou stanoveny ve vztahu k akcionářům (vlastníkům
banky), členům vedení banky, členům statutárních orgánů a zaměstnancům. Limitovány
jsou rovněž úvěry poskytované ústředím banky svým pobočkám a dceřiným společnostem.
4.2.4 Poskytování informací
Povinnost banky poskytovat požadované informace orgánům bankovního dohledu je
základním předpokladem možností dohledu nad bankami.
Tier 1 + Tier 2 + Tier 3
> 8%
RVA + MBP + KTR =
27
Tato pravidla souvisí s problematikou asymetrie informací a s jistou důvěrností bankovních
informací vzhledem k povaze činnosti banky.
Důležitou úlohu při ověření úplnosti a pravdivosti informací banky hrají externí auditorské
firmy.
Banky obvykle předkládají:
■ přehled bilančních a mimobilančních položek z důvodů ověření plnění již popsaných
pravidel,
■ konsolidovanou bilanci,
■ výkaz zisků a ztrát,
■ roční výroční zprávu včetně auditorské zprávy.
Centrální banky a instituce bankovního dohledu neprovádějí na základě těchto podkladů
žádné veřejné hodnocení obchodních bank. Tato hodnocení jsou záležitostí
specializovaných ratingových agentur. Výsledek hodnocení je pro banku důležitý nejenom
ve vztahu k veřejnosti, konkurenci a k vytváření její image, ale zařazení banky do určité
kategorie má zásadní vliv na průběh a cenu budoucích obchodů.
4.2.5 Ochrana před nelegálními praktikami
Nelegální praktiky v bankovní sféře ohrožují nejenom jednotlivé banky, ale mohou
v určitém rozsahu oslabit důvěryhodnost a bezpečnost bankovního systému. V současném,
stále více otevřeném světovém pohybu financí, vlivem vývoje nových technologií a inovací
bankovních produktů se zvyšují možnosti využívání nelegálních praktik.
Oproti tomu se zvyšují možnosti identifikace nelegálních bankovních praktik rozšiřováním
vzájemných informačních toků, harmonizací a standardizací bankovních pravidel.
Jednou z nejrozšířenějších nelegálních bankovních praktik je praní špinavých peněz, tedy
legalizace příjmů z nezákonné činnosti (drogy, zbraně apod.). Jedná se většinou o peníze
vchotovosti převáděné na aktiva prostřednictvím bankovních vkladů, směnáren, pošt,
nastrčených firem, sázkových kanceláří apod.
Základní možností omezení těchto činností je zrušení anonymních kont a stanovení limitů
pro ohlašovací povinnost bank při hotovostních operacích. Podle mezinárodních úmluv
(např. Konvence Rady Evropy – 1990) mohou banky odstoupit od bankovního tajemství
při podezření na praní špinavých peněz. Prokázaný podíl banky na praní špinavých peněz je
obvykle důvodem pro odnětí bankovní licence.
Dalším problémem bankovního sektoru jsou tzv. obchody zasvěcených (insider obchody)
s důvěrnými informacemi nedostupnými mimo bankovní sektor. Jedná se zejména
o informace o klientech banky a kapitálovém trhu. Předcházet těmto praktikám je velmi
obtížné, v současné době je soustředěna pozornost do oblasti omezení vnitřních informací
mezi komerčním a investičním bankovnictvím, případným zastavením podezřele výnosných
obchodů nebo trestním postihem zúčastněných.
Problematickou oblastí jsou rovněž podvody managementu bank a bankovních akcionářů.
Soustřeďují se do oblasti úvěrů (fiktivní úvěry, provize, lepší klasifikace dlužníků) nebo
do oblasti defraudací, zkreslování účetnictví, zakrývání ztrát apod. Tato skutečnost může
být rovněž podpůrným argumentem pro existenci účinného bankovního dohledu.
4.3 Povinné pojištění vkladů
Povinnost pojistit vklady patří k základním součástem bankovní regulace a dohledu
ve vyspělých zemích. Důvodem této povinnosti je ochrana peněžních úspor vkladatelů jako
převážné části finančních zdrojů banky a důležité makroekonomické veličiny.
Pojištění vkladů částečně eliminuje riziko vkladatelů, kteří vlivem asymetrie informací
nemají dostatečný přehled o skutečném riziku vložených prostředků. Z pohledu
4. Součásti systému regulace a dohledu bank
28
makroekonomického pojištění vkladů zvyšuje důvěryhodnost a bezpečnost bankovního
systému a ekonomickou rovnováhu.
Pro banky znamenají tyto ekonomicky příznivé dopady pojištění vkladů ovlivnění jejich
obchodů o náklady na platby pojistného, tedy snížení ziskovosti banky a tendence
ke snižování úroků z vkladů a zvyšování úroků z úvěrů.
Z pohledu rozhodovacích procesů zúčastněných subjektů, bank a vkladatelů, můžeme
hovořit v souvislosti s pojištěním vkladů o možném morálním hazardu. Na straně vkladatelů
spočívá v tom, že rozhodnutí o vkladu může být provedeno pouze na základě konkrétní
úrokové míry bez ohledu na skutečnou rizikovost vkladu. V praxi obvykle banky s vyššími
úroky za vklady vykazují nedostatek finančních zdrojů a vyšší rizikovost obchodů.
Bankovní morální hazard spočívá v tom, že management může provádět rizikové operace
s tím, že případné dopady na vkladatele při ohrožení banky uhradí pojišťovací instituce
vkladů.
Pojištění vkladů je obvykle limitováno částkou vkladu (v ČR nyní 25 000 Euro) a limitem
náhrady, při likvidaci banky většinou 90 % vkladu u neanonymních vkladů.
Platby pojistného za pojištění vkladů se odvozují podle nominální výše aktiv nebo pasiv,
tato metodika může ovlivnit tempo růstu velkých bank, nebo podle nominální výše vkladů
(případně dělených podle lhůty splatnosti, vkladatelských subjektů, měny apod.).
Současná teorie se přiklání ke stanovení a provádění plateb pojistného podle rizikovosti
bankovních obchodů. V podstatě se jedná o stanovení rozdílu mezi výnosností aktiv celkem
a výnosností bezrizikových aktiv. Od této hodnoty se dále odečte sazba pojistného vkladů a
podle kladné nebo záporné výsledné hodnoty je posuzován optimální vztah rizikovosti
bankovních obchodů a sazeb pojištění vkladů.
VČeské republice upravuje pravidla pojištění vkladů Zákon o bankách č. 21/1992 sb. § 41,
institucí pojištění vkladů je Fond pojištění vkladů. Pojištěny jsou neanonymní
(identifikované) vklady a úroky v CZK i cizí měně, kredity na účtech, vkladové listy a
certifikáty, ne směnky.
Pojištěny nejsou vklady bank a finančních institucí, vklady zdravotních pojišťoven a státních
fondů.
Finančními zdroji Fondu pojištění vkladů jsou příspěvky bank (0,1 % průměrného stavu
pojištěných vkladů a úroků, 0,05 % z vkladů a úroků stavebních spořitelen), výnosy
z investování, zdroje finančního trhu a výpomoci z bankrotů a likvidací.
Náhrada vkladů je ve výši 90 % vkladu a úroků, maximálně 25 000 Euro, nevztahuje se
na osoby se zvláštním vztahem k bance.
4.4 Věřitel poslední instance
Tímto pojmem rozumíme úvěrovou pomoc obchodním bankám při jejich finančních
obtížích poskytovanou centrální bankou nebo institucí k tomu pověřenou. Tato úvěrová
pomoc je využívána po vyčerpání ostatních možností bank např. na finančním trhu nebo
úvěrem od jiné banky. Smyslem finanční pomoci obchodním bankám je udržení stability a
důvěryhodnosti bankovního systému, zamezení úpadku velké banky může znamenat
omezení rizika ohrožení dalších bank a celého bankovního systému (systémové riziko).
Kromě systémového rizika musí centrální banka zvážit vniklé náklady na záchranu banky a
morální dopady takové výpomoci z pohledu ostatních bank.
Dalším důležitým hlediskem úvěrové výpomoci je míra a příčiny finančních problémů
banky. Výpomoc je poskytována bankám dočasně nelikvidním, ne však nesolventním.
Nesolventnost již znamená snížení tržní hodnoty aktiv banky na úroveň nižší než je tržní
hodnota závazků banky. Není tedy dočasně narušena pouze jejich vzájemná struktura jako
v případě zhoršení likvidity.
29
Úvěrová pomoc obchodní bance musí být zvažována z pohledu účelnosti a návratnosti, je
poskytována obvykle jako lombardní úvěr na doplnění likvidity, úvěr na povinné minimální
rezervy nebo nouzový úvěr.
V případě, že by finanční problémy banky byly ovlivněny neodpovědným nebo podvodným
jednáním managementu banky, nepřichází další podpora ze strany centrální banky v úvahu.
Kromě úvěrové výpomoci může centrální banka nebo stát poskytnout problémové bance
záruky v oblasti vkladů, finanční pomoc může být poskytnuta jiné bance problémovou
banku přebírající nebo může být banka nabídnuta k prodeji.
Velmi důležitým problémem při poskytování úvěrové výpomoci problémové bance je dopad
do měnové politiky centrální banky. Poskytnuté finanční zdroje použije banka k úhradě
závazků jiným bankám nebo k výplatě vkladů, tyto operace v konečném důsledku vytvoří
rezervy jiných bank a vlivem multiplikace ovlivní měnovou bázi a množství peněz v oběhu.
Shrnutí kapitoly
Tato kapitola obsahuje základ problematiky bankovní regulace a dohledu. Jako jednotlivé
součásti jsme si označili vstup do bankovnictví, tedy pravidla a podmínky založení banky,
dále základní povinnosti bank směřující zejména k jejich stabilitě a ochraně. Dalšími
součástmi jsou povinnost pojištění vkladů jako faktor ovlivňující důvěryhodnost bankovního
systému a zabezpečení ochrany vkladatelů do bank, poslední součástí je možná úvěrová
pomoc bankám ze strany centrální banky označovaná jako institut věřitele poslední
instance.
Otázky k zamyšlení
1. Jaké jsou součásti bankovní regulace a dohledu?
2. Jaký je smysl podmínek vstupu do bankovnictví?
3. Jaké jsou základní povinnosti obchodních bank?
4. Vysvětlete problematiku pojištění vkladů.
5. Co zahrnuje pojem „věřitel poslední instance“?
POT
1. Uveďte základní důvody existence regulace a dohledu bank, popište stručně jejich obsah,
charakterizujte je, zaujměte stručné stanovisko.
2. Charakterizujte součásti systému regulace a dohledu bank, uveďte jejich náplň a úlohu
vbankovním systému.
Vypracovaný POT předejte písemně (nebo prostřednictvím e-mailu) vyučujícímu nejpozději
3 týdny před začátkem zkouškového období.
4. Součásti systému regulace a dohledu bank
30
31
5.
■ Velká Británie
■ Spolková republika Německo
■ Švýcarsko
■ Japonsko
■ Kanada
■ Spojené státy americké
Systémy bankovní regulace a
dohledu ve vybraných zemích
5. Systémy bankovní regulace a dohledu ve vybraných zemích
32
Cíl kapitoly
V této části si uvedeme, na příkladech vybraných zemí, postavení centrálních bank a
institucí bankovního dohledu a regulace v bankovním systému. Stručně se při tom zmíníme
rovněž o druhém stupni bankovní soustavy. Ukážeme si vliv historických okolností a tradic
na uspořádání bankovního systému a organizaci bankovního dohledu.
Časová zátěž
■ samostudium - 3 hodiny
5.1 Velká Británie
Systémy vybraných
zemí
Bank of England byla založena již svým původním posláním jako centrální banka v roce
1694, i když emisní monopol získala na základě zákona až v roce 1844. Banka byla založena
se souhlasem anglického krále se záměrem získání finančních prostředků na krytí výdajů
tehdejší války s Francií.
V roce 1946 byla Bank of England znárodněna, v čele banky stojí guvernér a šestnáct členů
bankovní rady. Hlavními nástroji měnové politiky jsou v současnosti diskontní sazby,
operace na volném trhu a kurzové intervence.
Dohled nad bankami i ostatními finančními institucemi provádí FSA – Financial Services
Authority (1999), centrální banka dohlíží na celkovou funkci bankovního systému. FSA
vykonává svoji činnosti nezávisle na vládě podle dohody s centrální bankou.
Jejím hlavním cílem je důvěryhodnost finančního systému, ochrana klientů bank,
profesionalita managementu bank a omezování možností nezákonných činností v bankách.
FSA má právo odmítnout vydání nebo odejmout bankovní licenci, vytváří pravidla
bankovního dohledu, případně ukládá sankce za jejich neplnění.
Druhý stupeň bankovnictví má univerzální charakter, funkce bankovního ombudsmana byla
ustavena v roce 1986 s určením řešit stížností na bankovní sektor.
5.2 Spolková republika Německo
Centrální bankou je Deutsche Bundesbank se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem.
Americký poválečný vliv způsobil existenci devíti zemských centrálních bank, které nemají
právní subjektivitu a jsou součástí centrální banky (porovnej s USA – Fed).
Centrální banka je nezávislá instituce, hlavním cílem měnové politiky je cenová stabilita.
Jako operativní kriterium, využívá banka měnovou bázi a zprostředkující kriterium měnové
agregáty (M 3). V čele centrální banky stojí prezident spolu s šestičlenným direktoriem a
prezidenti zemských centrálních bank.
Bankovní regulaci a dohled vykonává v součinnosti s centrální bankou Spolkový dozorčí
úřad v Berlíně (FBSO – Federal Banking Supervisory Office) dále spolupracující s auditory.
Funkci věřitele poslední instance vykonává zejména LIKO Bank ve shodě s centrální
bankou, vztahy mezi klienty a bankami řeší bankovní ombudsman (1992).
5.3 Švýcarsko
Centrální bankou je v této tradiční zemi bankovnictví Schweizerische Nationalbank (1907)
se sídlem v Bernu. Akcionáři banky jsou kantonální banky, průmyslové korporace a
soukromé osoby, stát je bez akciové účasti.
33
V čele stojí prezident a bankovní rada, výkonným orgánem je Výbor guvernérů. Centrální
banka je nezávislá na vládě a parlamentu, cílem měnové politiky je nízká míra inflace a
nezaměstnanosti.
Regulaci a dohled nad bankami vykonává Federální bankovní komise jako nezávislá
instituce na vládě. Nejvýznamnějším představitelem tzv. autoregulace bank je Kartel
švýcarských bank (1837), který dohlíží nad svými členskými bankami a hájí jejich zájmy.
5.4 Japonsko
Centrální banka Nippon Ginko (1882) je akciovou společností, od svého založení císařem
je pod vlivem ministerstva financí. V čele stojí guvernér a devítičlenná Bankovní rada. I
když přetrvává závislost centrální banky na vládě, vykonává samostatně měnovou politiku,
hlavním cílem je měnová stabilita, ekonomický růst, zaměstnanost, rovnováha platební
bilance. Hlavním nástrojem měnové politiky jsou diskontní nástroje.
Regulace a dohled bankovního sektoru je převážně v kompetenci ministerstva financí,
vykonává dohled i nad centrální bankou, v poslední době se projevují snahy o posílení role
centrální banky.
Druhý stupeň bankovnictví je charakterizován oddělením obchodního a investičního
bankovnictví. Systém byl vytvořen pod vlivem USA po porážce Japonska ve II. světové
válce. Obchodní bankovnictví zahrnuje zejména tzv. městské banky, regionální banky,
speciální úvěrové a spořitelní banky a zahraniční banky. Koncem devadesátých let
minulého století byla zahájena bankovní reforma směřující k postupné deregulaci
bankovního sektoru, snižování bariér mezi obchodním a investičním bankovnictvím a větší
samostatnosti centrální banky.
5.5 Kanada
Centrální banka Bank of Canada (1935) byla znárodněna roku 1938 a stala se tak
podřízenou centrální bankou vládě. V čele banky stojí patnáctičlenný výbor ředitelů vedený
guvernérem. Měnová politika je prováděna formou cílování inflace, inflace je sledována
indexem spotřebitelských cen.
Institucí dohledu je úřad ministerstva financí – Office of the Superintendent of Financial
Institutions (1987) - dohlížející na banky, pojišťovny a další finanční instituce.
Bankovní sektor vykazuje stabilitu, v bankovním systému nejsou bariéry mezi obchodním a
investičním bankovnictvím.
5.6 Spojené státy americké
Historie centrálních bank započala založením First Bank of the United States (1791 – 1811)
a Second Bank of the United States (1816 – 1836), obě centrální banky byly ustanoveny na
dobu dvaceti let. Ani v jednom případě se nepodařilo jejich činnost prodloužit, po tomto
období byla jejich činnost senátem ukončena pod tlakem vlivných soukromých obchodních
bank.
Zákonem o systému centrálních bank vznikl v roce 1913 Federal Reserve System
(označovaný jak Fed), jehož činnost trvá v USA do současnosti.
Ústředím centrálního bankovnictví je Výbor guvernérů ve Washingtonu, má 7 členů, které
jmenuje prezident a schvaluje Kongres. Výbor guvernérů určuje měnovou politiku,
stanovuje diskontní sazby, povinné minimální rezervy bank, řídí pravidla bankovního
dohledu a regulace a ochrany klientů bank.
5. Systémy bankovní regulace a dohledu ve vybraných zemích
34
Federální rezervní banky jsou centrální banky (regionální) v příslušných měnových
distriktech. Dvanáct centrálních bank má sídlo ve městech New York, Atlanta, Boston,
Chicago, Cleveland, Dallas, Kansas City, Minneapolis, Philadelphia, Richmond, San
Francisco, St. Louis. Federální rezervní banky mají právo stanovit rozdílnou diskontní
sazbu (v praxi postupují jednotně), přijímají vklady od bank, poskytují jim úvěry, emitují
bankovky, provádějí mezibankovní clearing (mimo jiné soukromé instituce), spravují státní
dluh. Jsou akciovými společnostmi, v jejich čele stojí výbor ředitelů (9 členů), jejich
vlastníky jsou členské banky.
Označením členské banky rozumíme banky jako členy Federálního rezervního systému.
Členy jsou povinně všechny národní banky (s federální působností) a mohou jimi být i
státní banky (působnost v příslušném americkém státě).
Druhý stupeň bankovního systému můžeme charakterizovat jako duální, tedy jak již bylo
uvedeno existují banky národní (national banks) a banky státní (state banks).
Dalším znakem druhého stupně bankovnictví je tzv. unitární bankovnictví, existence
obchodních bank s malým počtem poboček vlivem dlouhodobého právního omezení
otevírání poboček ve státech mimo vydanou bankovní licenci (do roku 1997).
Charakteristikou amerického bankovního systému je oddělené bankovnictví, tedy oddělení
obchodního a investičního bankovnictví od roku 1934 (Glass – Steagall Act). Tento systém
byl vytvořen s cílem omezení rizik spojeného s univerzálním bankovnictvím, ve svém
důsledku však omezuje konkurenční schopnost amerických obchodních bank, omezuje
jejich výnosy a možnosti deregulace bank. Postupně dochází k uvolnění tohoto stavu
omezenou možností bankovních společností obchodovat s cennými papíry prostřednictvím
svých dceřinných společností.
V oblasti regulace a dohledu bank je nejvýznamnější institucí Federální rezervní systém a
Federální korporace pojištění vkladů (zejména dohled na místě).
Federální rezervní systém dohlíží na bankovní holdingové společnosti, společně s Federální
korporací pojištění vkladů dohlížejí na státní banky – členy Fed. na státní banky – na
nečleny Fed dohlíží samostatně Federální korporace pojištění vkladů.
V jednotlivých amerických státech působí State Banking Authorities, která se podílí na
dohledu státních bank.
Úvěrovou pomoc bankám poskytuje Federální korporace pojištění vkladů, v případě
nedostatku finančních zdrojů žádá o půjčku Ministerstvo financí (bez účasti centrálních
bank).
Struktura amerického bankovního systému a bankovního dohledu je oproti uvedenému
stručnému přehledu složitější a nejednotná, pro objasnění základních charakteristik a
vztahů je v tomto rozsahu postačující.
Shrnutí kapitoly
Podle uvedených rozdílných systémů bankovní regulace a dohledu ve vybraných zemích
světa můžeme konstatovat, že se tyto systémy vyvíjely podle společenských a historických
odlišností jednotlivých zemí.
Základ bankovní regulace a dohledu spočívá v činnosti centrální banky nebo její
součinnosti s pověřenou institucí. Rozdíly jednotlivých zemí nijak zásadně neodporují
našim dosavadním poznatkům z oblasti dohledu bank.
Otázky k zamyšlení
1. Uveďte příklady zemí s vysokou závislostí centrální banky na státních institucích.
2. Vysvětlete pojmy oddělené bankovnictví, duální a unitární bankovnictví v USA.
35
6.
■ Motivy mezinárodního působení bank
■ Obecná pravidla mezinárodního dohledu
bank
■ Problémy mezinárodního dohledu
Dohled mezinárodně
působících bank
6. Dohled mezinárodně působících bank
36
Cíl kapi