Geodezie - tahák

Tím se získá objem válcového tělesa omezeného zespodu a shora sousedními vrstevnicovými řezy. Celková kubatura se rovná pak součtu všech vypočtených dílčích objemů. Objem nejspodnější části stanovíme podle vzorce pro výpočet kužele.
Tachymetrie.
Tachymetrie - současné určení polohy i výšky podrobných bodů, nižší přesnost 0,3 – 0,5 m
Nitková tachymetrie - síť stanovisek – většinou se buduje samostatně ( pouze u malých lokalit s malými nároky na přesnost lze budovat s podrobným měřením). Hustota stanovisek je závislá na přehlednosti terénu a na dosahu nitkového tachymetru. Pro měřítko 1:1000 lze z jednoho stanoviska zaměřit území v okruhu 120 – 150 m ( tj. max. vzdálenost stanovisek kolem 200 m ). Pro malé lokality se stanoviska budují v rámci polygonového pořadu, zpravidla uzavřeného, většinou nepřipojeného na body polohového pole.Souřadnice se počítají v místní souřadnicové soustavě.
Velké lokality – polygonové pořady připojené na polohové ( popřípadě i výškové ) bodové pole, nebo trojúhelníkové řetězce.
Pro výškové určení hlavních stanovisek se použije technické nivelace. 
Podrobné body – subjektivní pojetí , nelze zcela konkretizovat.
Obecné zásady – body se volí nejprve na význačných čarách terénní kostry, dále všude tam, kde terén mění svůj sklon a svůj směr.
Vzdálenosti podrobných bodů jsou závislé na měřítku : např. 1:1000 tj. 30-40 m , 1 : 500 tj. 15-20m
Číselné a grafické zpracování výsledků polohopisných a výškových měření.
Zobrazení polohopisu
Po zobrazení bodového pole na sekci provedeme kontrolu všech vynesených bodů tak, že přeměříme jejich vzdálenost na mapě a porovnáme se vzdálenostmi měřenými v terénu. Když jsme se takto přesvědčili o správnosti vynesené sítě, můžeme přistoupit k vynášení bodů detailních. Tyto body vynášíme stejnou metodou jakou byly zaměřeny v poli. Polohopis zaměřený ortogonálně vyneseme pomocí vynášecích trojúhelníků, příp. ortogonálních vynášecích přístrojů. polohopis získaný metodou polární vynášíme polárním koordinátografem.

Fotogrammetrie - jednosnímková, dvousnímková. Pozemní fotogrammetrie, letecká fotogrammetrie. Využití.
Fotogrammetrie – nauka (a současně technologická metoda), která se zabývá určováním tvaru, rozměru a polohy (nebo i jejich změn) předmětů zobrazených na leteckých nebo pozemních měřických (fotografických) snímcích. Fotogrammetrie je speciální součástí vědního oboru geodézie a kartografie.
Jednosnímková fotogrametrie -
Dvousnímková fotogrammetrie (stereofotogrammetrie) – kombinuje dva snímky téhož území, získané z různých stanovišť. Tato technologie umožňuje výpočet všech tří prostorových souřadnic.
Pozemní fotogrammetrie - uplatňuje se výhodně jen při mapování menších přehledných území anebov horách.
Letecká fotogrametrie - uplatňuje se při mapování rozsáhlejší části povrchu země, které je příhodné mapovat z výšky, což ale vyžaduje umístit fotografickou komoru na vhodný nosič. Do konce století se pro jednotlivé snímky a interpretační práce využívaly balony, které se pro své letové vlastnosti příliš neosvědčily. Vynálezem letadla (bratři Wrightové, r. 1903) vznikla letecká fotogrammetrie. Snímkování z letadel našlo uplatnění s příchodem l. světové války, během které doznala letecká fotogrammetrie rozmach především pro vojenské sledovací a interpretační účely.
Zaměřování budov pro rekonstrukce. Geodetická dokumentace památkových objektů.
GPS (Global Positioning System).
Jedná se o systém satelitivní navigace a lokalizace přístupný široké veřejnosti. Umožňuje určit velmi přesně polohu a rychlost v reálném čase.
Global Positioning System (GPS) je soustava družic patřící Spojeným státům, která celosvětově poskytuje 24 hodin denně vysoce přesné informace pro zjišťováni polohy a navigaci. Děje se tak pomocí dvaceti čtyř družic NAVSTAR GPS, které se pohybují na oběžné dráze asi 20 000 km nad zemí a vysílají nepřetržitě údaje o přesném čase a o své poloze ve vesmíru. Přijímač GPS na zemi (nebo nad ní) sleduje tři až dvanáct družic a registruje vysílané informace. Z těchto údajů pak určí přesně svoji vlastní polohu a zároveň i to, jakým směrem a jakou rychlostí se přijímač pohybuje.
Kosmický segment – z každého místa na Zemi je 24 hodin denně pozorovatelných 4-8 družic s elevací větší než 15 stupňů. Zřizovatel zaručuje, že minimálně 4 družice jsou pozorovatelné kdykoliv a odkudkoliv. Celý systém má 24 družic (21 základních a 3 jsou aktivní rezervy). Družice jsou umístěny v šesti rovinách na téměř kruhových drahách ve výšce 20 200 km nad povrchem Země. Sklon k rovníku 55 stupňů, oběžná doba 12 hvězdných hodin (11:58). Tzn., že ze stejného místa na Zemi je družice následující den pozorovatelná o 4 minuty dříve. Tři rezervní družice mají zařídit, aby až poté co 3 družice vypoví službu bylo nutné vypustit další.
Uživatelský segment – tvoří jej uživatelské přijímače všech typů a přesností.
Řídící segment – skládá se z hlavní řídící stanice a několika monitorovacích stanic rozmístěných po celém světě. Při každém průletu družic nad těmito stanicemi jsou vyhodnoceny parametry jejich drah a vypočteny korekce, které jsou vyslány zpět na dané družice a odtud do přijímače, kde dojde k aktualizaci uložených dat o družicích.
Geodetická měření posunů stavebních objektů. Metody měření vodorovných posunů, Metody měření svislých posunů.
Měření posunů slouží k získávání podkladů pro posouzení stavu, funkce a bezpečnosti objektů a také pro ověření teoretických předpokladů o chování základové půdy a objektu. Pro měření se vypracovává projekt měření posunů, který uvádí potřebné geologické, hydrologické a stavební informace a hodnoty očekávaných nebo kritických posunů. Samostatnou část představují rozbory přesnosti geodetického měření, ze kterých vyplývá výběr měřické metody a přístrojového vybavení, rozvržení a jednoznačné umístění pozorovaných a vztažných bodů, jejich stabilizace měřickými značkami, označení a ochrana.
Měření je zpravidla organizováno jako etapové. Základní etapa se měří ještě před zahájením stavebních prací. Další etapy následují po pravidelném časovém úseku (periodická měření, někdy po celou dobu životnosti stavby) nebo po dosažení určitého stupně výstavby (např. dokončení stavební jámy, základové desky, výstavby na úroveň terénu, hrubé stavby, vystrojení novostavby). Posuny jsou rozdílem odpovídajících si souřadnic základní a libovolné další etapy, vyjádřených v témže (často v místním) souřadnicovém systému.
Posuny se dělí z několika hledisek. Absolutní posuny jsou vztaženy ke stabilním ověřeným tzv. vztažným bodům, umístěným mimo oblast působení vlivů, vyvolávajících posun sledovaného objektu (např. pokles poddolovaného objektu vůči nezasaženému okolí). Relativní posun vztahuje polohu tzv. pozorovaného bodu sledovaného objektu k poloze téhož bodu v měřické etapě časově předcházející (např. průhyb pole mostu při statické zkoušce). Odlišovat můžeme posuny vodorovné, svislé nebo prostorové (tzv. 3D).
Výsledky zeměměřických činností ve výstavbě, týkající se měření posunů a přetvoření, musí být ověřeny úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem podle zákona 200/1994 Sb. o zeměměřictví ve smyslu Vyhlášky Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (ČÚZK) č. 31/1995 Sb.
Pro měření svislých posunů na přístupných bodech se nejčastěji používá metoda přesné nivelace (PN). Základem vybavení je klasický nivelační přístroj s optickým mikrometrem nebo elektronický digitální přístroj, dosahující kilometrové chyby dvojí (obousměrné) nivelace cca 1 mm. Směrodatná odchylka určení výšky bodu, charakterizující přesnost měření, se pohybuje zpravidla v rozmezí 0,1 - 0,4 mm. V některých případech se s výhodou uplatní laserový nivelátor nebo pro určení malých vzájemných svislých posunů systémy hydrostatických nivelací. Svislost stavebních objektů lze ověřovat optickým či laserovým provažovačem nebo za určitých podmínek teodolitem.Pro dosažení třírozměrného popisu je možno spojovat uvedené metody nebo volit prostorové trigonometrické metody protínání nebo polární. Přesnost všech těchto metod se pohybuje v desetinách až celých milimetrech v závislosti na účelu a vnějších podmínkách (refrakce, osvětlení, viditelnost). Fotogrammetrické metody (např. s využitím časové základny) jsou zatím nejméně o řád méně přesné. K vyrovnání přesností však došlo už v oblasti strojírenských a průmyslových měření (řádově v 0,01 – 0,1 mm, tzv. digitální fotogrammetrie), kde je jejich výhodou rychlost expozice a obrovský objem získaných, kdykoli vyhodnotitelných informací. Nová uplatnění - už i v oblasti měření posunů - přináší dynamicky se rozvíjející použití GPS (Global Positioning System), tj. amerického družicového systému pro navigaci a určení polohy; jeho samostatnou obdobou je ruský GLONASS.
Podklady pro územní plánování a přípravu staveb. Geodetická část stavebního projektu.
Vytyčovací práce. Vytyčování polohy: bodu, přímky (úsečky), úhlu.
Vytyčováním zpravidla rozumíme přenesení projektovaného objektu nebo jednotlivých bodů geodetickým měřením do terénu. Podkladem pro vytyčování polohy bývá obvykle mapa nebo plán velkého měřítka. Zde je zakreslen nový, dosud neexistující projektovaný objekt. Pro výšková vytyčování jsou výchozími podklady obvykle podélné a příčné profily (řezy).
Vytyčování se uplatňuje ve všech oborech stavební činnosti. Vytyčujeme jak objekty s prostorovou skladbou, tak objekty liniové a plošné. V zemědělství a lesnictví se geodetickými metodami vytyčují hospodářsko – technické úpravy pozemků, lesní a polní cesty, účelové stavební objekty (např. kravíny, silážní jámy apod.), mostky, malé vodní nádrže, odvodňovací a zavodňovací stavby atd.
Při vytyčování je třeba dbát na přesnost, pečlivost a spolehlivost práce s ohledem na maximální hospodárnost. Proto je nutno znát důkladně metody a postupy použité při vytyčení a používat všechny dostupné kontroly vytyčení, bez kterých nelze žádné vytyčování odpovědně provádět.
Vytyčovací práce dělíme na:
polohové vytyčování – vytyčování v horizontální rovině v systému S – JTSK nebo místní soustavě
výškové vytyčování – vytyčení nadmořských výšek v systému Bpv, eventuelně místním
Vytyčování:
vytyčení přímky od oka (obr. 10.1)- pro přímky do 200 m, je-li vidět mezi koncovými body, vytyčíme přímku pouhým zařazováním. Na koncové body přímky postavíme do stojánků výtyčky. Postavíme se za jeden koncový bod a figuranta se třetí výtyčkou zařadíme do směru. Zařazení můžeme opakovat. Přitom dosáhneme přesnost v zařazení výtyčky 3-5 cm.
vytyčení přímky teodolitem (obr. 10.2) - teodolit pečlivě centrujeme nad jedním koncovým bodem a zacílíme na druhý koncový bod. Povolíme pouze hrubou vertikální ustanovku, sklápíme dalekohled a zařazujeme figuranta na mezibody. Pro hrubé zařazení použijeme výtyčku, potom zařadíme dřevěný kolík, do kterého nakonec zatluče podle našich pokynů hřebíček. Přesnost mezibodů se tím oproti předchozímu případu asi 10 krát zlepší.
Vytyčení kružnicového oblouku. Přechodnice.
Kruhový oblouk je daný obvykle směrem tečen t1 a t2 a poloměrem r. Úhel tečen určíme přímo měřením v bodě V, nebo nepřímými metodami.
Na vytyčení kruhového oblouku s daným poloměrem se musí: určit středový úhel α, vypočítat vytyčovací prvky hlavních bodů oblouku, které tvoří začátek oblouku, vrchol oblouku a konec oblouku, v některých případech vypočítat vytyčovací prvky pomocné tečny vedené obvykle vrcholem oblouku a vypočítat vytyčovací prvky podrobných bodů oblouku.
Vytyčování výšek: vytyčení vodorovné přímky a roviny, vytyčení skloněné přímky a roviny. Vytyčení vrstevnice (např. zátopové čáry).
Vytyčení vodorovné roviny (přímky)
Tato úloha se vyskytuje při terénních úpravách hřišť, parkovišť, betonáži vodorovných desek, při stavbě základů pro budovy, haly apod. V některých případech se místo nadmořských výšek používají výšky relativní, vztažené k jednomu určenému bodu. Vytyčení vodorovné roviny je v podstatě zcela shodné s případem přenesení výšky. Jen místo jednoho bodu B přenášíme stejnou výšku na více bodů v jedné přímce či ploše. Pozn. V případě, že je třeba určit v terénu vrstevnici (izočáru), např. zátopovou čáru u rybníku, postupuje figurant s nivelační latí po terénu (bez nivelační podložky) a měřič u nivelačního přístroje mu dává pokyny, aby postupoval nahoru či dolů po svahu, až na střední vodorovné rysce odečte požadované čtení „b“. Zde se nalézá hledaný bod. Figurant jej označí měřickým hřebem nebo kolíkem a celý postup opakuje o několik metrů dál. Vodorovné vzdálenosti mezi jednotlivými místy, kde prochází zadaná vrstevnice nutno volit individuálně podle konfigurace terénu a účelu, pro který vrstevnici v terénu vytyčujeme. Vytyčení roviny můžeme provádět buď před zemními pracemi nebo v jejich průběhu. V prvém případě u rozsáhlejších ploch je třeba vytvořit si v daném prostoru čtvercovou síť. Strany čtverců mohou být 5, 10, 20 m, podle konfigurace terénu a účelu, pro který vytyčení provádíme. Vlastní vytyčení sítě probíhá následovně:
a) zvolíme v rohu plochy výchozí bod a směr jedné strany
b) teodolitem, nivelačním přístrojem s vodorovným kruhem či pentagonem vytyčíme na výchozím bodě kolmý směr
c) na obou ramenech směrů vytyčíme celé délky čtverce či obdélníku plochy pásmem
d) pomocí úhloměrného přístroje či pomůcky vytyčíme zbývající roh celé sítě (pro kontrolu ze dvou sousedních rohů)
e) podél celé čtvercové sítě rozměříme velikost jednotlivých čtverců
f) vnitřní body čtvercové sítě se snadno vytyčí od oka jako průsečíky spojnic vnějších bodů pomocí výtyček
g) všechny body sítě označíme kolíky a očíslujeme
Vytyčení vrstevnice
Požadavek vytyčit vrstevnici dané výšky přímo v terénu se vyskytuje zejména při vodohospodářských stavbách, kdy je třeba vyznačit hranici zátopy. Úloha se nazývá vytyčení zátopové čáry.
Vytyčuje se nivelačním přístrojem a nivelační latí, přičemž se vychází z předem vybudovaného obvodového polygonového tahu, kterého vrcholy se výškově určili nivelací z nejbližších bodů jednotné nivelační sítě. Do prostoru zátopy se vede nivelační tah, a když se zjistí, že výška horizontu přístroje je 1 až 2 m nad danou výškou zátopové čáry, může se začít vytyčovat. Rozdíl „výška horizontu přístroje mínus výška zátopové čáry“ udává odčítání na lati. Vypočítaný údaj se na lati označí posunovací značkou a potom se od přístroje zařazuje pomocník po spádnici tak dlouho, dokud vodorovná ryska záměrného kříže dalekohledu protíná vypočítané odčítání na lati. Tím je vytyčený bod zátopové čáry, který se osadí kolíkem. Stejně tak se postupuje při vytyčování dalších bodů, přičemž při změně stanoviště přístroje se musí znovu vypočítat odečítání na lati.
Geodetická měření posunů stavebních objektů. Metody měření vodorovných posunů. Metody měření svislých posunů.
Organizace zeměměřické služby v ČR. Katastr nemovitostí. Geometrický plán.
Organizační struktura
ČÚZK
VÚGTK
ZÚ
ZKI 7x
KÚ 77x
KÚ1 7x
KÚ2 70x
ČÚZK = Český úřad zeměměřický a katastrální. Podléhá přímo vládě.
VÚGTK = Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický (Zdiby)
ZÚ = Zeměměřický úřad
ZKI = Zeměměřické a katastrální inspektoráty (v krajích)
KÚ = Katastrální úřady: KÚ 1. stupně: Bývalé Geodézie, jsou v každém kraji. Zajišťují zeměměřické činnosti státní povahy : ZhB, PBPP, zodpovídají a dokumentují, provádějí mapovací práce, digitalizace, fotogrammetrii, reprografii a speciální práce. Řídí KÚ 2. stupně ve svém kraji. KÚ 2. stupně: Zajišťují vedení katastru, jeho soulad se skutečností a spravují podrobné bodové pole.
Prvním katastrem vzniklým na podkladě terénních měření byl Josefský katastr z roku 1785, ovšem přímým předchůdcem dnešního Katastru nemovitostí (KN) se stal až Stabilní katastr. Práce započaly roku 1817 a na našem území trvaly 12 let. Po dokončení sloužil Stabilní katastr jako podklad pro pozemkovou daň, která byla vyměřována podle plochy a čistého výnosu. Velké společenské změny z roku 1869 vedly k reambulaci, která měla jednorázově úvest údaje z katastru do souladu se skutečností. Kvalita map se tím ovšem zhoršila a jediným pozitivním důsledkem bylo zjištění, že Zemské desky, které do té doby sloužily k evidenci vlastnických práv, již kvalitativně nedostačují a je třeba zavést katastr jako právoplatné evidenční médium.
Po vzniku Československa vznikla potřeba nového vedení vlastnických vztahů. Tak vznikl roku 1927 Pozemkový katastr (PK). Mapovým podkladem se staly kromě map původního Stabilního katastru také nové mapy v systému S-JTSK s dekadickými měřítky 1000, 2000 a 4000. Tento katastr byl udržován pouze do začátku II. sv. války a první pokusy o obnovu evidence začaly až v padesátých letech. Po několika neuspěších byla zavedena Jednotná evidence půdy (JEP). Veškeré doklady byly vedeny v maximálně zjednodušené formě nebo se neudržovaly vůbec a rovněž nové zaměřování bylo velmi nekvalitní. Konec této "geodetické doby temna" znamenalo až zavedení Evidence nemovitosti (EN) v roce 1964. Kromě zkvalitnění evidence začaly také první pokusy s využitím výpočetní techniky při vedení vlastnických vztahů.
V současnosti se geometrické zobrazení a práva k nemovitostem vedou v Katastru nemovitostí. Funguje dálkový přístup k údajům KN pomocí sítě Internet (http://katastr.cuzk.cz) a všechny katastrální mapy se postupně převádí do digitální formy. Převod se provádí buď digitalizací a transformací (výsledkem je katastrální mapa digitalizovaná DK-M) nebo novým přímým měřením většinou spojeným s komplexními pozemkovými úpravami KPÚ (výsledkem je digitální katastrální mapa DKM). Všechny změny které v současnosti probíhají mají svůj cíl v podobě kompletně elektronické a snadno přístupné katastrální evidence.
Vývoj katastru nemovitostí
Vývoj Katastru nemovitostí - období Stabilního katastru do 20. století
Historie tohoto období zasahuje do období okolo 18.století. Toto období zapadá do období Napoleónských válek, z čehož plynou neurovnané majetkové poměry na území mocnářství. Potřeba zvýšeného krytí státních výdajů vedla císaře Františka I. K myšlence požádat tehdejší Dvorní radu o upravení pozemkové daně. Dvorská rada přijala roku 1816 návrh který říkal: " pozemková daň rozdělena a vyměřena má být podle plochy a čistého výnosu,,. Dále byl vysloven názor na vznik přesné mapy celé říše, podle nichž by byla daň vyměřována a které by mohly sloužit k vyhotovení vojenských map menšího měřítka.
Tento princip vícenásobného využití mapovacích prací byl následně důkladně rozpracován a byl podkladem k vydání patentu císaře Františka I, v němž již byly jasně stanoveny zásady fungujícího katastru pozemkové daně. Patent byl po zkušebním měření v Dolním Rakousku vydán dne 23.12.1817.
Patent ve stručnosti obsahoval:
katastr bude obsahovat všechny pozemky hospodářsky obdělávané i neobdělávané, bez ohledu na panskou nebo poddanskou půdu,
pozemky budou geometricky zaměřeny, zobrazeny, sepsány a popsány,
pozemky budou rozlišeny podle druhu kultury a užívání,
bude provedeno vtřídění pozemků do jakostních tříd (bonity),
stanoví se čistý výnos z pozemku, jako základ pro stanovení výše pozemkové daně,
Přestože patent vznikl téměř před 200. lety obsahoval řadu důležitých prvků s nimiž se setkáváme v katastru nemovitostí ( např.institut reklamačního řízení, který je analogií dnešního řízení o námitkách ). Podle tvůrců císařského patentu měl katastr představovat stálý a dokonalý seznam všech pozemků podrobených dani s udáním jejich velikosti, plochy a čistého výnosu. Z této domněnky se katastr nazývá stabilní katastr.
Jelikož ještě dnes se používá 70% map, vycházejících z obsahu map