Otazky

obavy a strach, likvidovat stresotvorné situační vlivy a změnit podmínky, které zhoršují celkový stav (objevuje se už u dětí) - používají se častěji v pracovních konfliktech
Strategie zaměřené na vyrovnávání se s emocionálním stavem - zaměřené na řízení emocionálního stavu, který se radikálně změnil v důsledku stresu, do něhož se daná osoba dostala - např. snížení míry obav a strachu či snížení míry zlosti ( až u adolescentů) - častěji se používají v rodinných konfliktech
použití strategií je dáno rodinnou výchovou a vlivem společenského prostředí, v němž daný člověk žije
Širší paleta strategií zvládání stresu
konfrontační způsob zvládání stresu
hledání sociální opory
plánované hledání řešení problému
sebeovládání
distancování se od dění
hledání pozitivních stránek dění
přijetí osobní odpovědnosti za řešeni situace
snaha vyhnout se stresové situaci a utéct z ní
Cíle zvládání stresu
snížit úroveň toho, co člověka ve stresu ohrožuje
tolerovat to, co se děje
zachovat si tvář a pozitivní obraz sebe sama
zachovat si emocionální klid
zlepšit podmínky, za nichž by bylo možno se po zážitku stresu zregenerovat
pokračovat v sociální interakci s druhými lidmi
Efektivita zvládání stresu - schopnost snížení psychického vzrušení, navrácení se k normální činnosti a pokračování v započatém díle, zralejší postoj k realitě
Techniky, které umožňují lepší zvládání těžkostí
technika - způsob, jak se s určitým problémem vyrovnat
v souvislosti s NŽS se jedná o zvládání napjatého emocionálního stavu a znovunastolení duševního uvolnění
Relaxace
termín relaxace je odvozen z latinského „relaxare“ ( re=znovu a laxus=volný)
je to záměrné uvolňování v oblasti psychické i fyzické
u nás je rozšířen Schultzův autogenní relaxační trénink v USA Jacobsonova progresivní relaxace - v obou případech jde o cvičení, v jádru těchto metod je soustředění cvičence na uvolňování jednotlivých skupina svalů
účinnost relaxace - vhodný nástroj v boji s různými těžkostmi - bolest hlavy, úzkost, chronická bolest, hypertenze, zmírnění depresí
meditace - slovo se opakuje nepřetržitě 20 minut, a to tak, že na každý dech se pomelu řekne jednu - tím, že se daná osoba musí soustředit na pomalé vyslovování daného slova, nemá možnost myslet na těžkosti, které ji trápí
imaginace - záměrné zobrazování uklidňujících scenérií

Biologická zpětná vazba – biofeedback
v 70. letech 20. století se podařilo experimentálně prokázat možnosti záměrného, vědomého ovlivňování autonomní nervové činnosti - biofeedback = možnost zpětné info o tom, co se fyziologicky v člověku děje; tímto termínem se označují přístroje, které se používají pro sledování tohoto jevu
údaje tohoto přístroje ukazují, jak je daná osoba schopna ovlivnit své vlastní fyziologické činnosti; dále umožňuje i výcvik takového ovládání
účinnost - úspěšná metoda při snižování nepříznivého stresového stavu, při snižování intenzity bolesti
Náboženská víra jako jedna z forem pomoci při zvládání životních těžkostí
K.I. Pargament rozlišuje 3 cesty, kterými se ubírá náboženská víra při zvládání utrpení -
odevzdání se s důvěrou do rukou vyšší moci
sebeřízení - využití svobody, která byla člověku dána
spolupráce - kooperace člověka s bohem při řešení problému
v pracích psychologů se můžeme setkat s pozitivním i negativním hodnocením duchovního momentu - negativně jsou shledávány extrémní náboženské společnosti, společnosti s rigidními rituály a s falešným chápáním nemocí a těžkostí jako trestu
4.
Emocionalita a lidské zdraví. Vliv negativních emocí na zdraví. Emocionální poranění. Problematika odpuštění.
primární vlastností lidské psychiky je vzrušivost - je označována jako temperament a je úzce spojena s vlastnostmi stavby a činností NS
temperament se jeví jako relativně stálá vlastnost osobnosti
přechodné stavy emočního ladění osobnosti, nazývané nálady, představují částečně uvědomovaný psychický stav, vzniklý interakcí reaktivního ladění a bezprostřední zkušenosti
emocionalita člověka vzrůstá z temperamentu, je pokládána za jeho specifickou dimenzi
v osobnosti vystupuje emotivita jako relativně nezávislá vlastnost vůči ostatním osobnostním vlastnostem, je vlastností působící na citlivost a hloubku prožívání, stálost, častost emocí a rovněž přiměřenost aktuálních emočních rcí
emotivita určuje vnější projev emocí a sílu výrazu, stejně jako sklon k jedné ze tří základních, ontogeneticky prvotních emocí, kterými jsou radost, hněv a strach
emoce představují geneticky zakotvenou tendenci organismu zaujímat vztah k životním situacím ještě dříve než je organismus stačí hlouběji poznat
emoční prožitek vzniká propojením záměrné činnosti s pudovými a instinktivními mechanismy
emoce signalizují a zároveň vyjadřují subjektivní význam situace nebo jejich komponent; vedle zhodnocení situace rozhodují o změně stupně usilování či činnosti a připravují organismus k akci
vlastnosti emocí:
subjektivita
ambivalence emocí - existence opačných pólů emoce a možnost současného prožívaní obou
intenzita emocí
Emoce a jejich vliv na lidské zdraví
neodreagované emoce, prožívané většinou jako skryté, připravující organismus neuskutečnitelným akcím, mu škodí
záludnost emočních rcí ze zdravotního hlediska tkví v tom, že člověk může potlačit emoční prožitek, ale není schopen potlačit rci orgánů a cév - emoční zhodnocení s příslušnými změnami v jednotlivých funkčních systémech organismu trvá beze změn a trvalé přetížení mění jejich fci
každá emoce připravuje organismus na určitou akci, proto také odezva fyziologických fcí je při každém prožitku odlišná
Negativní emoce a zdraví
jedním z důležitých přístupů ke zdraví je kultivace naší mysli, rozvoj našeho já
často stačí malý posun ve vnímání, jiný způsob pohledu na lidi a okolnosti, abychom se začali cítit lépe, přestali se cítit ohroženi, přestali pociťovat hněv a vinu
hněv a zlost jsou velice silné emoce, které spotřebovávají mnoho naší energie a rozhodně mají negativní dopad na hladinu našeho stresu a tím i naše duševní a fyzické zdraví
hněv je velmi silná, dočasná emocionální rce na určitý pocit ohrožení; pod hněvem se skrývá bohatá dynamika dalších pocitů - strach, bezradnost, nejistota, smutek, zklamání, pocit opuštění, snahu p pozornosti, úctě, usilování o uznání či lásku
účelové užívání hněvu se děje jak vědomě, tak podvědomě - hněv pomůže člověku vyhnout se otevřené komunikaci, hlavně v případě, že člověk není schopen hovořit o svých pocitech a myšlenkách upřímně, nebo když se obává důsledků při vyslovení pravdy
druhotným ziskem hněvu je pocit bezpečí, protože hněv slouží jako ochranný štít
hněvem posilují lidé pocity viny v druhých a tak je vlastně trestají, zároveň však nevědomky posilují pocit vlastní viny; jiní naopak rádi hrají roli oběti
hněv může být i hnací silou - teprve hněv pomůže řešit určité problémy
někteří lidé se bojí uvědomit si své vlastní pocity - je pro ně jednodušší setrvat v hněvu, než sám sobě přiznat, že jsem smutný, bezmocný, vystrašený apod.
z hlediska kvality emoce rozlišujeme hněv a zlost - hněv je často projeven otevřeně a přímo, zlost je naopak pocit, který se může projevovat skrytě a tiše
zlost je pocit trvalého rozezlení, které přetrvává na rozdíl od hněvu ještě dlouho potom, co pominula situace, která hněv vyvolala
prožívání zlosti se výrazně negativně podepisuje na zdraví člověka
vliv negativních emocí na imunitní systém zkoumala řada specialistů
americký lékař Carl Simonton se Stefanií Matthews Simontnovou jako jedni z prvních upozornili na vztah mezi emocionálními faktory a rakovinou - určili hlavní psychologický rys lidí se sklonem k rakovině ( tendence setrvávat ve zlosti a výrazná neschopnost odpouštět
neustálý vztek, nepřátelství a potlačovaný hněv produkují fyziologické rce stresu - stresové hormony ovlivňují i postup, jímž se tělo dokáže přirozeným způsobem zbavovat rakovinných buněk
souvislost mezi dlouhodobě potlačovaným hněvem a zdravotními problémy byla prokázána také u řady jiných chorob, např. u některých chorob srdce a trávicího ústrojí
pokud poznáme ničivé účinky stresu, pochopíme své pocity hněvu a strachu a účinně se s nimi vypořádáme , podstatně tím redukujeme možnost fyziky onemocnět
každý, kdo se naučí zacházet se svými prožitky a pocity, kdo se naučí odpouštět a podívat se na problém jinýma očima, má mnohem větší šanci déle a lépe žít
Emocionální poranění
každý z nás je v životě zasažen ranami, které si nezasloužil
emocionální zranitelnost není výsadou určitého věku, etnika, rodu nebo socioekonomické skupiny
každá etapa života má své specifické emocionální zdroje a většina z nás na mnoho z nich v průběhu života naráží
Prenatální emocionální poranění
neúspěšný pokus o potrat nebo rozhořčení ženy nad těhotenstvím může být emocionálně traumatickou událostí pro plod a může mít psychické důsledky
prodlužovaný či těžký porod může mít negativní emocionální důsledky, které přetrvávají do dospělosti
Emocionální poranění v dětství
běžným zdrojem emocionálního poškození dětí je sexuální zneužití - poruchy spánku, pomočování, deprese, úzkost, pocity viny, zvýšená agresivita, dlouhodobé osobnostní problémy, problémy se zažíváním, nízké sebehodnocení
rozsáhlé emocionální důsledky mají také velká traumata jako je rozvod nebo smrt rodiče
dále existují drobné traumatické zážitky, které zraňují jemnou dětskou psychiku - např. záměrný či nezáměrný výsměch, urážky, nerozumná očekávání a požadavky
Emocionální poranění v adolescenci
v tomto období je člověk velice zranitelný - rozpad prvních vztahů, ztráta důvěry přátel, problémy ve škole atd. - dospělí problémy adolescentů zlehčují
poranění v tomto období je prožíváno s větší vnitřní bolestí a reálností než v jiných obdobích života
adolescenti jsou často zraňováni i rodiči a vrstevníky
Emocionální poranění v dospělosti
zdrojů poranění v dospělosti je mnoho, jádrem poranění je pocit narušení důvěry
pro mnohé jsou nejvýznamnějšími poraněními této etapy života problémy v manželství - manželství je stavem zvýšené zranitelnosti vzhledem k intimitě a očekávání
zdrojem emocionálního napětí jsou i pracovní vztahy
náchylnější jsou lidé s vysokými očekáváními
Problematika odpuštění
odpuštění vyžaduje mnoho úsilí
odpuštění je něco, co konáme jako svobodný akt naší vůle
schopnost odpustit je dar, zázrak, je k němu zapotřebí vynaložit velké úsilí
odpuštění představuje završení procesu zahojení emocionální rány
neexistuje jednotný recept na odpuštění, existují ale kroky, které zvýší pravděpodobnost úspěšnosti odpuštění:
pochopit, proč se bráníme odpuštění
objasnit si, v čem spočívá nesprávné chápání povahy odpuštění
ohraničit své očekávání z výsledku odpuštění
zbavit se hněvu
( první tři kroky jsou přípravou na odpuštění, nikoli samotným aktem odpuštění, skutečný akt
odpuštění je potom celkem jednoduchý
odpuštění je často nemožné usilujeme-li o něj pouze silou vůle
pochopit, proč se odpuštění bráníme, je v procesu odpuštění prvním a základním krokem potom, co je naše vůle připravená
existuje více příčin, proč se přirozeně bráníme odpuštění:
připisujeme si právo setrvávat v hněvu - poranění bolí, naše práva jsou pošlapána
nejsme připraveni vzdát se moci, kterou cítíme vůči osobě, která nás zranila - člověk který ranil je bezmocný, spoutaný, záleží pouze na mě , jestli ho nechám dále trápit, nebo mu odpustím
neochota vzdát se pocitu morální nadřazenosti - člověk se dostává do role oběti
odpíráním odpuštění můžeme trestat
přesvědčení, že můžeme druhým lidem odpustit jen tehdy, když si to sami přejí - myslíme si, že druzí lidé se k nám musí připlazit s žádostí o odpuštění
můžeme odpustit pouze tehdy, pokud si to člověk zaslouží - myslíme si, že pokud odpustíme, člověk si neuvědomí své chyby - ukazuje na určitý druh morální nadřazenosti
pokud odpustíme, budeme znovu zranitelní
je pravdou, že odpuštění nese i svá rizika, ty ale existují i tehdy, pokud odmítáme odpustit
rizikem neodpuštění je život v chronické trpkosti a nenávisti
nenávist ničí tělo i ducha
poranění od lidí jsou menší, než možnost poranit sám sebe tím, že neodpustíme
existuje blízký vztah mezi odpuštěním a zdravím - lidé, kteří mají permanentní sklon k hněvu a nejsou schopni odpouštět mají tendenci ke vzniku rakovinu a onemocnění srdce
Nesprávné interpretace odpuštění
1) Odpustit znamená zapomenout
- zapomenout na ránu znamená potlačit ji a v tom skutečné zahojení nespočívá
odpuštění neeliminuje vzpomínky - činy, které jsme odpustili, si dokážeme stále vybavit,
postupně se ale zmenšuje emocionální bolest na ní vázaná
cílem je vzpomínat bez pocitů zloby
2) Odpustit neznamená ospravedlnit
- ospravedlnit druhého znamená použít racionalizaci jako způsob obrany proti ráně - ve většině vážných ran je však zraňující chování neospravedlnitelné
- pochopit příčiny, proč nás lidé ranili, nám pomůže identifikovat se s nimi, zohlednění těchto příčin je zároveň současnou reinterpretací konkrétního zážitku
- takovéto pochopení neeliminuje ránu, ta může být zahojená jen díky odpuštění
3) Odpustit znamená ignorovat
odpuštění se též někdy zaměňuje za pokusy nevšímat si bolesti a rány - v takových situacích se pokoušíme nevšímat si pocitů vyvolaných ránou, nebo dokonce osoby, která nás ranila - to ale také není odpuštění
odpuštění vyžaduje postavení se urážce, poranění atd., je třeba o tom přemýšlet
samotný zážitek je potřebný akceptovat jako skutečný a nepokoušet se minimalizovat ho
4) Odpustit neznamená nadále bezvýhradně důvěřovat
není možné s druhým člověkem jednat tak, jako by nás nikdy nezranil
skutečné odpuštění znamená, že k danému člověku nejsme nepřátelští, ale dáváme si na něho pozor
někdy je ale lepší být příležitostně naivní a být víckrát raněný, než úplně ztratit důvěru v druhé lidi a nedovolit jim přiblížit se k nám
Skutečné, pravé odpuštění
odpuštění znamená upuštění od hněvu a nároku na odplatu, upuštění od práva lpět na emocionálních důsledcích rány
při odpuštění se vzdáváme pomyslných práv, kterými si druhého člověka nárokujeme, považujeme účty za vyrovnané
samotné odpuštění nemusí napravit vztah s lidmi, kteří nás ranili - nemusí naše odpuštění přijmout a nemusí být připraveni se změnit
naše odpuštění by nemělo být gestem, kterým chceme manipulovat, mělo by být věnované svobodně, nemělo by obsahovat žádné podmínky či požadavky
odpuštění dáváme proto, že jsem se tak rozhodli, ne proto, abychom někoho jiného dostali tam, kam chceme
musíme si dát pozor na to, co očekáváme a uvědomit si, že díky odpuštění se nebudeme automaticky cítit lépe
nesmíme pochybovat o pravosti odpuštění
musíme si uvědomit, že odpuštění je zřídkakdy jednorázovou záležitostí, obyčejně musíme odpouštět znovu a znovu
5.
Syndrom vyhoření a jak mu čelit. Prevence ztráty nadšení. Minimalizace stresu prostřednictvím time - managementu.
žít smysluplným životem je charakteristikou kvalitního života - ani snažení žít „pro něco“se ale nesmí přehánět - je možné přehnat úsilí a dojít k újmě na zdraví - k vyhoření
vyhoření (burn-out) - tento termín se v psychologii objevil před 30 lety v práci H.Freundenbergera.: „ Vyhoření je konečným stadiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení a svou motivaci“
Cary Cherniss: „ Vyhoření je výsledek procesu, v němž lidé velice intenzivně zaujatí určitým úkolem ztrácejí své nadšení:“ ( tento proces začíná mimořádně vysokým a dlouhodobým stresem; proces vyhoření je dovršen, když se pracovník stane cynickým, apatickým a rigidním
problému vyhoření se zabývali i Ayala Pinesová a Elliot Aronson - výňatky z knihy Career Burnout - Causes and Cures:
vyhoření je formálně definováno a subjektivně prožíváno jako stav fyzického, citového a duševního vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné (emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy)
fyzické vyčerpání je definováno výrazným snížením energie, chronickou únavou celkovou slabostí
emocionální vyčerpání je charakterizováno pocity beznaděje a představou, že člověku není pomoci a že je chycen v pasti
mentální vyčerpání je definováno negativním postojem člověka k sobě samému a k práci a negativním postojem ke světu vůbec
vyhoření je doprovázeno celým souborem příznaků - patří mezi ně tělesné oslabení, pocity bezmoci a beznaděje, ztráty iluzí a rozvoj negativních postojů k práci, k lidem v zaměstnání i k životu jako celku
nejnadšenější lidé upadají do nejtěžších forem vyhoření nejčastěji
vyhoření postihuje lidi, kteří vstupují do zaměstnání s velkou mírou nadšení, jsou vysoce motivováni a očekávají, že jim jejich práce dá smysl života
Příznaky vyhoření
Subjektivní příznaky
mimořádně velká únava
snížené sebeocenění a sebehodnocení, vyplývající z pocitů snížené profesionální kompetence
špatné soustředění pozornosti
snadné podráždění a negativismus
ztráta iluzí, idejí, nadějí, plánů
sebemenší činnost se zdá nadlidskou
nerozhodnost, neschopnost se něčemu postavit
vyhořelý člověk má dojem, že jako člověk nemá žádnou hodnotu, prožívá odliv veškeré síly, energie, osobního zaujetí a nadšení
vyhořelý člověk nemá valné mínění sám o sobě a o tom, co dělá
Objektivní příznaky ( řadu měsíců trvající snížená celková výkonnost
Lidé, u kterých se nejčastěji vyskytují příznaky psychického vyhoření
člověk, který byl zprvu velice nadšen tím, co dělal, avšak časem u něho toto vnitřní zanícení ochablo
u člověka, který na sebe neustále klade příliš vysoké požadavky
u člověka, který pracuje nad úroveň své kapacity, schopností, dovedností
u člověka původně nejvýkonnějšího a nejproduktivnějšího
u člověka původně nejodpovědnějšího a nejpečlivějšího
u původně vynikajícího perfekcionisty, který se vše snažil dělat co nejpřesněji
workholici
u člověka, který neúspěch prožívá jako svou osobní porážku
u člověka, který není schopný vymanit se ze spárů neustále se zvyšujících nároků na něho kladených
u člověka, který není schopný si přiměřeně odpočinout, relaxovat
u člověka, který žije v dlouhotrvajících mezilidských konfliktech
Diagnostika vyhoření
nejběžnějšími metodami jsou speciálně zaměřené dotazníky:
dotazníky zaměřené na celou šíři problematiky vyhoření - Hawkins, Minirth, Maier a Thursman; česká verze Křivohlavý
dotazníky zaměřené na tři nejvýraznější charakteristiky - fyzické, emocionální a psychické vyčerpání - dotazník BM ( Burnout Measure)- Pinesová, Aronson, česká v. Křivohlavý
dotazník zaměřený na 3 relativně samostatné faktory - emocionální vyčerpání, depersonalizace a snížený pracovní výkon - metoda MBI- Malachová a Jackson; česká verze Iva Šolcová
Jak předcházet vyhoření
prevenci vyhoření lze rozdělit do dvou skupin:
interní postupy - metody zaměřené na toho, kdo je ohrožen vyhořením
externí postupy - aktivity zaměřené na úpravu vnějších podmínek, které by mohly zabránit vyhoření
6.
Psychoneuroimunologie. Imunologie, imunitní systém a jeho fce. Imunizace. Dysfunkce imunitního systému. Vztah imunitního systému a psychologických jevů.
Imunologie
vědní obor, který se zabývá imunitním systémem
termín imunita je latinského původu - odolný, chráněný, nedotknutelný
imunitní systém se skládá z tkání, orgánů a procesů, které chrání tělo člověka před invazí cizích prvků, druhou fcí imunitního systému je „péče o domácí pořádek“ v organismu
některé orgány v lidském těle mají výrazně morfologicky celistvou formu - srdce, plíce, mozek
imunitní systém má jinou podobu - hovoříme o lymfatickém systému a lymfě jako základní formě bun