Otazky

- při neurózách, hypochondrii
- např. rodiče se rozvádí a dítě nemyslí na nic jiného, nemůže
do hlavy nic jiného dostat
 hypoprosexie – chorobně snížená schopnost koncentrace pozornosti na
nějakou činnost
- při únavě, ospalosti, je jedním z příznaků LMD + ment. retard.
- „permanentní rušiči“ – dobré je měnit činnosti
 paraprosexie – maximálně soustředěná pozornost na jeden bod a vše ostatní
jde mimo – např. u sportovců při signálu na start, u studentů
při zadání otázky u zkoušky ...
 aprosexie – totální nemožnost koncentrace pozornosti
- při neurózách, organických poruchách mozku, u těžkých ment.
retardací
- v rámci normy se setkáváme:
 roztržitost – nedostatečné rozdělení pozornosti
 rozptýlenost – porušená koncentrace pozornosti
- nejdůležitější faktory optimálního fčního stavu CNS:
• denní, týdenní a roční stereotyp
• věk jedince
• zdravotní stav jedince
• dodržování zásad duševní hygieny
• vrozený typ nervové soustavy
- nižší schopnost koncentrace pozornosti však může být také symptomem neurózy
nebo LMD
8. Poruchy řeči
- řeč = nejpřirozenější komunikativní prostředek pro dorozumívání mezi lidmi
= schopnost užívat sdělovacích prostředků (výrazových) za účelem soc.
interakce
- ve vývoji řeči se zpravidla rozlišují:
1) celkové poruchy vývoje řeči – řadíme sem:
a) nevyvinutí řeči – např. při těžkém stupni ment. retardace
b) omezený vývoj řeči – např. při těžším ment. postiž. či těžké poruše sluchu
c) opožděný vývoj řeči – např. dědičné opoždění, porucha sluchu, nedostat.
podnětné prostředí
d) přerušený vývoj řeči – následkem úrazu či nemoci
e) zcestný vývoj řeči – příčinou mohou být vývoj. orgánové anomálie
2) poruchy jednotlivých složek mluvního projevu – řadíme sem:
a) poruchy hlasu
b) poruchy znělosti
c) poruchy výslovnosti
3) poruchy sociální funkce řeči – řadíme sem:
a) koktavost
b) mutismus
Poruchy výslovnosti
- nejčastěji u školáků a to zejména:
 dyslálie (patlavost) – špatná výslovnost jedné nebo více hlásek
- vzniká za vývoje výslovnosti a přetrvává 5. rok života
dítěte, kdy se mluvní stereotypy fixují
- při vstupu do školy má špatnou výslovnost 50% dětí → možnost nápravy
- do 5. roku – jev fyziologický, po 5. roce – vada → nutná náprava
Poruchy znělosti (rezonance)
- poruchy zvuku řeči – huhňavost (rinolálie) – rozlišujeme:
a) zavřená – patologicky snížená rezonance hlasité mluvy nějakou překážkou
v nose nebo nosohltanu
b) otevřená – vzniká při nedokonalém patrohltanovém uzávěru a nedokonalém
oddělení dutiny ústní a nosní
Poruchy sociální stránky řeči
- patří sem:
B) koktavost = neurotická reakce v oblasti mluvní koordinace vytvořená na
konstitučním podkladě
- příčiny vzniku:
→ úlekové zážitky
→ rodové dispozice
→ orgánové změny v mozkové tkáni
→ nevhodná rodinná výchova
→ infekční onemocnění ...
- projevuje se ve všech činnostech mluvního aparátu
- křečové projevy při mluvení mohou mít charakter:
a) tónický – např. M—AMINKA
b) klonický – např. MA-MA- MAMINKA
- zvl. formou je koktavost vnitřní – projevuje se zarytým mlčením
před začátkem mluvení
- k příznakům se řadí ještě různé formy souhybů, grimas, posunků,
záškubů
 mutismus (oněmění) = ztráta řeči na neurotickém podkladě
- příčiny: silné afekty, rozrušení, úlek
- projevuje se ztrátou řeči i hlasu
- k jedincům trpícím neurotickými poruchami řeči je nutno přistupovat velmi
citlivě a trpělivě, abychom nezvyšovali jejich pocit trémy a strachu
9. Poruchy emotivity a vůle
- city (emoce) – jsou odrazem vztahu člověka k předmětům a jevům vnějšího
světa a vlastní činnosti a vyjadřují subjektivní prožívání tohoto
vztahu
= duševní procesy prožívání kladného či záporného vztahu k vnější-
mu světu, k jiným osobám a k sobě samotnému
- patří mezi významné řídící a regulační mechanismy člověka
- poruchy lze dělit do 3 skupin:
1. GLOBÁLNÍ PORUCHY EMOTIVITY
 citová labilita – je charakterizována zvýšenou pohotovostí reagovat na stále
nové dojmy a neschopností udržet určitý citový vztah
- jedinec rychle citově vzplane i ochabne, často mění postoje
a citové vztahy, velmi často se u čl. mění citový náboj
- u dětí je v jisté míře normální, výraznější může být příznakem
emoční deprivace
 citová apatie = dlouhotrvající snížení citové dráždivosti
- vnější podněty nevyvolávají žádné vzrušení
- často u dětí s vrozeným nebo získaným defektem intelektu,
u normál. jedinců při únavě, nemoci nebo déletrvajícího vnitřní-
ho konfliktu
 citová ambivalence = protichůdný emoční vztah
- někdy u dětí, kt. prožily rozvod rodičů
- idiosinkresie – smyslová přecitlivělost na určité podněty
(křída na tabuli, polystyren...)
 hyperemocionalita = přecitlivělost, zvýšená tendence k emočnímu prožívání
- např. člověk žije ve stálém strachu a úzkosti, kt. ho brzdí
v každé činnosti
 účelové emoční reakce – čl. se naučí využívat některých nepříjemných těles-
ných pocitů a vegetat. projevů ve svůj prospěch
- u dětí tyto reakce vypěstují někdy rodiče přehnanou
úzkostlivostí a péčí k jejich tělesným potížím
- např. dítě bolí hlava a nemusí do školy → pokud se to
opakuje, dítě se naučí předstírat potíže a později se
z této simulace může vyvinout nevědomá účel. reakce
2. PORUCHY AFEKTU
- afekty = prudké emoční reakce na určitý podnět, kt. rychle vznikají a rychle
odeznívají a mají často tendenci k vybití
- můžeme je pozorovat již v kojeneckém věku, v afektech začíná dítě
projevovat postoj k sobě, k předmětům nebo situacím
- už v dětském věku tzv. patický afekt = neobyčejně prudký afekt
provázený někdy až zákalem vědomí, průvodním jevem jsou silné
vegetativní, fyziologické a motorické projevy (pocení, sucho v ústech,
žízeň...)
- k nejčastějším patří vztek, strach, radost, hněv, úzkost ...
- strach = odůvodněná, předmětná obava
- fobie = neodůvodněná, nesmyslná obava, kt. má svůj předmět; vnucuje se proti
vůli člověka a nedá se potlačit
- člověk si uvědomuje nesmyslnost, ale nemůže si pomoci
- může být někdy navozena šokující situací, často vzniká bez zjevné příč.
- zpravidla je neurotickým příznakem
- objektem nutkavého strachu mohou být různé věci a situace:
→ agorafobie → klaustrofobie
→ antropofobie → nosofobie
→ zoofobie → hydrofobie ...
- terapie – velmi úporná, zdlouhavá terapie + medikamenty, používá se i
hypnóza
- úzkost = bezpředmětná obava, neodůvodněná, kt. nemá svůj objekt
- patická afektivní dráždivost = sklon k nadměrně silným afektům
- paroxysmální afekty – jsou vyvolány činiteli biolog. charakteru, projevují se
úzkostí či zlostí
- v patickém afektu může dojít k nepřiměřenému jednání až trestnému činu
3. PORUCHY NÁLAD
- nálada = déletrvající emoční stav, kt. výrazně ovlivňuje prožívání a chování čl.
- nejčastěji tyto typy patologických nálad:
a) euforie – spokojená nálada, s kladným emočním laděním
b) manická n. – zvýšená dynamogenie, veselá nálada, zvýšené tempo
řeči i jednání
c) depresivní n. – smutná, s výrazným útlumem aktivity
d) dráždivá n. – zvýšená pohotovost k emocím vzteku až k agres. rcím
e) expanzivní n. – vysoká aktivita a sebevědomí
f) apatická n. – snížené tempo myšlení a chování
g) paradoxní n. – nepřiměřené nálady k zážitku
- pro patické nálady je symptomatické :
→ jejich intenzita
→ jejich trvání
→ jejich relativní nezávislost na psychogen. faktorech
→ jejich neodklonitelnost
→ jejich výrazný vliv na chování čl.
- motivovaná deprese – bývá u každé tělesné choroby, po vyléčení tyto příznaky
odezní
- nemotivovaná deprese – příznak vážné duševní choroby
- psychogenní deprese – je vyvolána traumatickými zážitky a od endogenní
deprese se liší kvalitat. i kvantitat.
- příznačné pro ni je, že se pac. nejhůř cítí večer a špatně
usíná
4. PORUCHY VYŠŠÍCH CITU
= jsou výsledkem socializačního procesu, při němž dochází postupně k zvnitřňo-
vání soc. norem, postojů a hodnot
- u dětí se teprve vytváří základy pozdějších vyšších citů – můžeme se u nich
setkat s formami chování, kt. mohou vyústit v tzv. anetickou formou psycho-
patie
Poruchy motivace
- každá činnost je nějak motivována a její realizace závisí na volním úsilí čl.
- motiv = zákl. pohnutka k jakékoliv aktivitě
- dětskou morálku hodnotí Piaget jako tzv. mravní realismus - dítě
nehodnotí chov. čl. podle motivů, ale podle jeho důsledků
- dospělí by měli důsledně děti učit odhalovat motivaci lidského jednání
- je začátkem každého volního procesu, kt. může i nemusí vyústit
v jednání
- 3 základní poruchy vůle:
1) abulie
2) hypobulie
3) hyperbulie
 abulie a hypobulie = chorobná nerozhodnost nebo snížená rozhodnost a to z
nedostatku volních tendencí nebo z nemožnosti rozhod-
nout se mezi 2 motivy
- provází často depresivní náladu, nemoc nebo vyčerpání
- pac. neprojevuje žádnou aktivitu nebo je výrazně snížena
 hyperbulie = nadměrná rozhodnost, překotnost, zvýšená energičnost
- bývá příznakem manické nálady nebo reakcí na příjemnou zprávu
10. Poruchy vědomí, spánek a jeho poruchy
- vědomí – z psychiatrického hlediska schopnost uvědomovat si sama sebe, jako
interindividualitu oproti zevnímu světu a schopnost uvědomit si a
správně zařadit a interpretovat vlastní vnitřní prožitky (myšlenky,
vzpomínky ...)
- vigilita (bdělost) je tedy nezbytnou podmínkou vědomí
- poruchy vědomí dělíme na:
A) KVANTITATIVNÍ – ty se dále dělí:
c) podle čas. hlediska : 1. krátkodobé
2. dlouhodobé
d) podle intenzity : 1. somnolence = stav zvýšené ospalosti, kdy pac. reaguje na
slovní podněty
2. sopor = pac. reaguje pouze na bolestivé podněty a nelze
jej už vzbudit
3. koma = vyhasínají základní reflexy → příčiny bezvědomí
lze rozdělit na: → interní
→ chirurgické – úrazy hlavy,frakt.
→ neurologické – mozk. embolie,
epilepsie, zánět...
B) KVALITATIVNÍ
→ vigilita je více méně zachována
→ je porušeno vnímání, myšlení, afektivita, paměť a z toho vyplývají poruchy
jednání
→ klasicky se dělí na:
a) obluzené vědomí – které dělíme na:
 amence = zmatenost, vnímání je porušené, objevují se iluze, halucinace
- stejně tak se vyskytuje porucha myšlení
- amentní stavy mohou být krátkodobé nebo dlouhodobé, po skončení
amentního stavu má pac. na tento časový úsek amnézii
 delirium = organická duševní porucha charakterizovaná skupinou psycholog.
a behaviorálních příznaků obecně způsobených mozkovou dysfunkcí
- diagnostická kritéria:
→ snížení dlouhodobé pozornosti na zevní podněty
→ dezorganizace myšlení
+ dále mají být přítomny minim. 2 z následujících symptomů:
→ snížení úrovně vědomí
→ poruchy vnímání (iluze nebo halucinace)
→ poruchy cyklu spánek-bdění
→ snížení nebo zvýšení psychomotorické aktivity
→ dezorientace časem, místem nebo i vlastní osobou
→ zhoršení paměti, zejm. neschopnost učit se novému
- pouze malé % delirií je způsobeno vlastní mozkovou poruchou,
obvykle se jedná o systémovou tělesnou poruchu
- u rozvinutého deliria se vyskytují psychické příznaky → např.
zhoršení krátkodobé paměti, labilní afektivita, potíže v udržení
pozornosti, poruchy vnímání, iluze, bludy ...
- pac. musí být chráněn sám před sebou, aby u něho nedošlo k sebe-
poškození, musí být proto hospitalizován
b) mrákotné stavy = obnubilace, liší se od deliria náhlou ztrátou a návratem vědo-
mí, po kterém následuje amnézie na dobu poruchy
- u epilepsie, po traumatech hlavy, po úžehu, hladovění, u endo-
genních psychóz, v patické opilosti, v patickém afektu
- formy těchto stavů se od sebe mohou vzájemně lišit nebo
přecházet jedna v druhou, nejčastější formy:
1. stuporosní – nemocný se nepohybuje, stojí nebo leží na
lůžku, na otázky nereaguje, zrak upírá do
neurčita, mimika chybí, nepřijímá jídlo ...
2. deliriosní – opak ↑ , je ve stálém pohybu, je hlučný, má
zvýšenou mimiku i motoriku, myšlení vychází
z bludných představ, afektivita je zvýšená,
častá je úzkost, patrné poruchy koncentrace
- u patické opilosti, v tropech jako amok ...
3. automatická – nemocný si počíná nenápadně, na první
pohled jakoby při vědomí, jeho činy jsou
však v rozporu s jeho zdravou osobností
4. Ganserův syndrom – hysterický mrákotný stav, často u
hysteriků ve vazbě
- odpovědi jsou přiléhavé, ale hrubě
nesprávné, takže budí dojem schválnosti
- spánek = fyziologická změna vědomí, pravidelně se opakující reverzibilní stav
organismu, charakterizovaný relativním klidem
- jeho opakem je bdělost
- poruchy spánku – rozdělení podle Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize
- dělení:
 podle etiologie – a) neorganické poruchy
b) organicky podmíněné poruchy
B) z hlediska symptomatologie – a) dyssomnie – hl. porucha je v množství, kvalitě
nebo časování spánku, rozlišujeme
je na skupiny:
1. insomnie
2. hypersomnie
3. porucha rytmu spánek-bdění
b) parasomnie – hl. porucha je zde abnormální
epizodická událost během spánku
- dělíme je na:
1. somnambulismus
2. noční děsy
3. noční můry
 insomnie
= porucha usínání nebo trvání spánku
- postihuje 10-20% populace, přibližně 80% insomnií je primárních neboli neorga-
nicky podmíněných a vyplývají z emočních poruch
= stav nedostatečného množství a kvality spánku, kt. trvá dlouhé časové období
- diagnostická vodítka:
→ obtížné usínání, časté probouzení nebo špatná kvalita spánku
→ porucha se vyskytuje minim. 3x týdně po dobu alespoň 1 měsíce
→ obtíže vyvolávají buď značnou tíseň nebo narušují aktivitu jak soc., tak profes.
- vyskytuje se také u: → velkých depresí, schizofrenie
→ lidí závislých na drogách či alkoholu
 hypersomnie neorganická
= stav nadměrné denní ospalosti a záchvatů spánku, kt. nleze vysvětlit nedosta-
tečným množstvím spánku nebo jako stav s prodlouženým přechodem do úplně
bdělého stavu po probuzení
- tato porucha se vyskytuje denně více než 1 měsíc
- vyskytuje se nejčastěji u neurotických a psychopatických osobností po tělesné
stránce trpících častěji nadváhou, provází také syndrom chronické únavy
- u psychiatrických a neurologických diagnóz se organicky podmíněná hypersomn.
vyskytuje v rámci narkolepsie – vzácné onemocnění (jen 0,08% populace)
- začíná v adolescenci nebo do 20 let věku a
postihuje obě pohlaví
- je charakterizována imperativ. záchvaty spánku
- sekundární hypersomnie může být velmi často podmíněna neurologickými,
interními či jinými onemocněními
 neorganické poruchy rytmu spánek-bdění
= nedostatečná synchronizace mezi rytmem spánek-bdění
- porucha může být psychogenní nebo je vyvolána nedostatečnou adaptací na
nepravidelnost spánku
- u takových jedinců se velmi často vyskytují i jiné psychopatologické fenomény,
zejm. ve spojení s psychiatrickými poruchami osobnosti a afektivními poruchami
 somnambulismus
= náměsíčnictví je