Otazky

(varování před zánikem)
osm hříchů (= osm vlivů):
přelidněnost světa (na jedné straně se planeta přelidňuje  přemíra sociálních kontaktů; zároveň ale nastává odcizení  silná potřeba být v anonymitě; ztrácí se individualita)
devastace prostředí (ekologická katastrofa, která ve svém důsledku ohrožuje lidství; estetický i etický úpadek; lhostejnost vůči kráse)
uspěchanost doby (citát: „Čemu se lidstvu nedostává, jsou lavičky.“, tj. čas zastavit se; běh o závod sám se sebou samým  člověk se nedokáže zastavit)
vyhasnutí citů (lidé si kompenzují nedostatek citů materiálními hodnotami; zkušenost je nepřenosná)
genetický úpadek (vzorce chování, které se přenáší z generace na generaci - jako by nebylo, co předávat; lidská přirozenost je potlačována a vytváří umělé vzorce toho, co je nežádoucí a co ne, co je vhodné a co ne)
rozchod s tradicí (silným motivem chování člověka je negace)
ztráta generacemi ověřených hodnot (X předsudky - ty mohou škodil a jsou to jediné, co se většinou předává)
poddajnost lidstva vůči doktrínám = nekritická poddajnost vůči autoritám (pohodlné je, když je nad vámi určitá autorita; varuje před manipulací mas)
positivismus - vše lze ověřit pomocí metod; vše lze kvantifikovat
zvědečtění + odlidštění (lidský faktor ve výchově je nenahraditelný a také nevypočitatelný)
postavil pedagogiku na vědecké základy – zdůrazňuje hlavně dokazování (faktorů) faktů (přelom 19. a 20. století – velké objevy  nastoupila věda a s ní positivismus)
základní rozdělení teorií podle zaměření na:
osobnost; interakce mezi osobností a společností; společnost
další vědy, které mají vliv na pedagogiku:
historie - ve velké míře (ukazuje, jak se lidstvo vyvíjelo) - z historického hlediska má vliv socio - kulturní prostředí
1. - -

3. Výchova jako proces, globální výchova
výchova spolu se vzděláním vytváří základní předmět pedagogiky (výchova zároveň zastřešuje nejen vzdělání, ale i učení)
výchova je proces utváření podmínek pro optimální rozvoj jedince
tento proces je záměrný (cílený) a zahrnuje: spontánní vývoj jedince + působení prostředí
proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jeho vývoji
může působit nezáměrně (nepůsobíme slovně ale utváříme prostředí)
základem je budování osobnosti; důležité je přímé slovní působení; součástí procesu výchovy je proces sebevýchovy
podmínkou, na které tento proces stojí, je podmínka rozhodování (svobodné volby subjektu)
další součástí tohoto procesu je proces aktivního přizpůsobování (vnímáme jedince jako subjekt a nikoliv jako objekt) a toto přizpůsobení se může změnit  antiadaptabilita = aktivní boření zavedených tradic, které nejsou správné (předsudků)
výchovný proces je založený na vzájemném respektování
proces předávání společenskohistorických zkušeností novým generacím
v obecném smyslu zahrnuje výchova vždy péči o tělesný a duševní vývoj člověka
osvojení určité škály vědomostí, případně dovedností a návyků; rozvoj schopností
vývoj určitého názoru na přírodu a společnost
osvojení určitých pravidel lidského soužití a charakterových vlastností žádoucích z hlediska potřeb společnosti na daném stupni vývoje
různá pojetí výchovy byla v průběhu historického procesu ovlivněna sociokulturními podmínkami
odlišnými koncepcemi pojetí člověka; akcentací různých stránek výchovného procesu
někteří autoři chápou výchovu jako plně řízený proces ovlivnění nehotového člověka pedagogem – naplněný snahou podřídit jej normám společnosti (např. český pedagog a psycholog Gustav Adolf Lindner)
jiní akcentují úlohu samotného vychovávaného jako subjektu vlastního formování – zdůrazňují podíl osobnosti na vlastním utváření (např. Jean Jacques Rousseau nebo John Dewey)
další proud vychází při vymezení výchovy z interakce mezi pedagogem a žákem (např. D. S. Peters)
účinnost výchovy je závislá na míře interiorizace výchovných vlivů vychovávaným jedincem, ke kterým dochází tehdy, vytvoří-li se ve vědomí jedince potřeba zdokonalovat se, tj. stát se subjektem vlastního utváření
účast žáka ve výchově se označuje jako učení, tj. aktivita, v níž se subjekt mění pod vlivem vnějších podmínek a v závislosti na výsledcích vlastní činnosti své chování a své psychické procesy tak, aby snížil novými informacemi stav své nejistoty
výchovný proces je proces vzájemného působení učitele a žáka
výchovu lze zkoumat jako vzájemný vztah učitele, popř. jiného výchovného pracovníka, a žáka (mimo tento vztah výchova neexistuje); ve výchovném procesu prochází vychovávaný jedinec cestou od objektu k subjektu výchovy (tj. je i spolutvůrcem výchovy)
prvky výchovného systému: učitel – prvek řídící + žák – prvek řízený
v tradiční školní pedagogice je vztah žáka a učitele chápán takto: učitel vytyčuje určité požadavky – seznamuje žáka s učivem; předpokládá se, že žák přijímá to, co je mu předkládáno
hlavní pozornost se tedy věnuje práci učitele (výchova však není činnost jednostranná)
v důsledku výchovného působení se vychovávaný objekt mění
učitel může svou výchovnou činnost uskutečňovat jen tehdy, jestliže neustále reaguje na proměny žákovy osobnosti
výchova je tedy interakcí žáka a učitele při zachování řídící úlohy učitele
výchovné působení směřuje od subjektu k jinému subjektu, který je současně objektem tohoto působení, tzn. od učitele k žákovi apod. (nemůže tomu být naopak)
ve výchovném procesu vystupuje tedy učitel vždy jen jako subjekt, kdežto žák je současně i objektem
fáze výchovného procesu - základem je tzv. situačně - orientační trend (tzn. že jedinec prochází jednotlivými situacemi, ve kterých se orientuje nebo je orientován) a ego - angažovaná situace (situace, ve které je jedinec osloven, tj. dokáže jim porozumět)
situační fáze - jedinec se dostává do situací, ve kterých získává nové zkušenosti; zachová se nějakým způsobem; např. Jenská škola (modelování takovýchto situací); svobodné rozhodnutí, ale zároveň nesení odpovědnosti; fixační fáze - situace se opakují; jedinec se fixuje v sobě určité vzorce chování (neboli se fixuje postoje, jak se k daným situacím stavět); generalizační fáze - období, kdy se vytváří již jeho relativně stálé vlastnosti; názor na svět, na sebe a na své okolí; dokáže hodnotit; osobnostně – integrační fáze - osobnost jedince zraje
vlivy, které působí v procesu výchovy: záměrnost (cílenost); genová vybavenost jedince (jeho přirozenost); vliv socio - kulturního prostředí (nejbližším prostředím jedince je rodina)
výchovné fáze podle převládajících motivačních faktorů
motivaci dělíme na vnější (slovní - odměna  trest) a vnitřní, která stojí na potřebách jedince (zájmy, cíle, aspirace)
integrační fáze - jedinec se přizpůsobuje novému prostředí a jeho požadavkům; převažuje vnější motivace; adaptační fáze - nastupují vnitřní motivační faktory, rozhodovací procesy a aktivní přizpůsobování; distribuční fáze - jedinec klade požadavky na své okolí, působí, vychovává; zároveň zaujímá roli vychovávaného a vychovatele
globální výchova (globální – týkající se celého světa, platný v celosvětovém měřítku, mající celosvětový dosah, všestranný, celkový, souhrnný; výchova – proces záměrného a soustavného formování osobnosti, usměrňování jejího duševního růstu v souladu s cíli a úkoly, připravuje člověka k aktivní účasti na společenském, hospodářském a kulturním životě)
pojem globální výchova je poměrně nový – spojuje v sobě 2 směry pedagogické teorie a praxe:
první směr: planetární vědomí hovoří o respektování principu „jedné Země“, v souladu s nímž musíme zájmy jednotlivých států vnímat s vědomím potřeb celé planety (úkolem vzdělávání je utvářet osobnost člověka, který toleruje lidi z jiných kultur, s jiným vyznáním a světovým názorem a váží si jich, utvářet člověka, který chápe globální problémy a trendy, různá hlediska a úhly pohledu) - tento myšlenkový směr vznikl ve Anglii mezi světovými válkami
druhý směr: zdůrazňuje ústřední postavení dítěte – má delší tradici (hlavním názorem tohoto směru je, že děti se učí nejlépe tehdy, podporujeme-li je v jejich vlastním zkoumání a objevování a jednáme-li s nimi jako s osobami s jedinečnými názory, zkušenostmi a nadáním)
progresivně se rozvíjející přístup ve vzdělání – podporuje porozumění a spolupráci mezi lidmi
zahrnuje učení o problémech a jevech, které přesahují hranice států, tj. o problémech celosvětové neboli globální povahy (např. problémy ekologické či kulturní)
zdůrazňuje společenské perspektivy – vnímání a chápání problémů z různých pohledů; kritické myšlení; zodpovědné jednání respektující rozdíly interkulturní, etnické, národní, regionální, skupinové a individuální
v zahraničí (zejména v USA) představuje nový proud ve vzdělání a má již povahu hnutí
realizuje se především na středních a vysokých školách ve formě praktických aktivit a mezipředmětových témat
globalizace – stále častěji se objevující pojem, který souvisí s rozšířením tzv. systémové teorie (nic nelze pochopit izolovaně – vše musí být chápáno jako dynamický a mnohovrstevný systém)
věda se v posledních letech začíná více než na jedince samotného orientovat na lidstvo jako celek
spočívá v uvědomění si vzájemně spojitosti mezi povahou jednotlivce a stavem globální společnosti
k tomu, aby se nezměnil vnější systém, je třeba probudit dostatečný počet jednotlivých lidí a zmobilizovat jejich vnitřní schopnosti
globální problémy jsou definovány jako současný jev ovlivňující životy lidí nebo zdraví planety, mají různý charakter: problém energetický a surovinový; ekologické problémy spojené se sílícím poškozováním přírodního prostředí; stoupající koncentrace skleníkových plynů v atmosféře; úbytek stratosférického ozónu; problémy světového oceánu, spojené s ubýváním biologické produktivity a znečištěním; demografický problém a s ním těsně související problém výživy rostoucího světového obyvatelstva; problém překonání sociálně ekonomické zaostalosti rozvojových zemí; ohrožení lidského zdraví přítomností jedovatých látek, ionizujícího záření a patogenních mikroorganismů, rozšíření dalších chorob jako např. AIDS; jaderná hrozba; otázka dosažení a zachování míru na Zemi
cíle: porozumět procesu vzájemné závislosti; rozvíjet smysl pro vlastní sebehodnocení a podporovat úctu k druhým; rozvíjet dovednost kritického myšlení; porozumět pojmu mír – na všech úrovních, od osobní až po mezinárodní – snažit se předcházet konfliktům a pokud to nelze, naučit se umění konflikty řešit; porozumět pojmu lidská práva a podporovat jejich dodržování; chápat, jak vznikají předsudky a rozvíjet způsoby, jak proti nim bojovat; rozvíjet smysl pro vlastní sebehodnocení a podporovat úctu k druhým
obsah a forma výchovy: znalosti přicházejí ústy učitele nebo ze stránek knih a publikací; nejdůležitější dovedností je dobře si učivo zapamatovat; názor jednotlivce ztrácí hodnotu, pokud ho neumíme prosadit a nedostatečně ho zdůrazňujeme; city jsou nepatřičné a je třeba je ovládat; hlavním cílem vzdělání je být schopen dělat věci lépe a rychleji než ostatní; vědomosti přicházejí v oddělených, nesouvisejících blocích; úspěch je odměněn, neúspěch potrestán; učební plán každého jednotlivce musí být řízen a kontrolován nějakou autoritou (forma výuky má zásadní důležitost, protože se přímo váže k obsahu výuky, lze říci, že forma sama o sobě je určitým oddělením)
existují tři roviny učení: učit se co? (proces prvořadé důležitosti – orientovaný na získání vědomostí); učit se proč? (nabytí či rozvoj dovedností: umění komunikovat, které studentovi umožní uplatnit získané dovednosti v konkrétních situacích; učit se prostřednictvím čeho? (samotný proces učení je stejně důležitý jako získané znalosti; zapojení většiny studentů do kooperativního procesu učení – více se naučí a lépe se chovají, když mají pocit, že je učitelé berou jako rovnoprávné partnery a přistupují k nim otevřeně a s porozuměním) – tento model převládá v globální třídě
základní charakteristikou globálního učení je: snaží se ovlivnit negativní vývoj naší planety a jeho cílem je zároveň i všestranně rozvinutá osobnost žáka; učení o antropocentrismu a uvědomování se planety Země; kladný vztah k sobě a k druhým (výchova k toleranci); aktivní zapojení žáka do procesu výuky
tři možné typy vztahů, jež mohou nastat mezi studenty navzájem, snaží-li se o dosažení určitého cíle: vztahy individualistické (student je přesvědčen, že může dosáhnout cíle, aniž by ho dosáhli i ostatní členové skupiny); vztahy soutěživé (student je přesvědčen, že bude úspěšný je tehdy, budou-li neúspěšní ostatní); vztahy kooperativní (student je přesvědčen, že bude úspěšný jen tehdy, bude-li úspěšná celá skupina, což je podstatou globálního učení)
kromě toho klade globální výchova značný důraz na tzv. učení prožitkem – jeho podstata spočívá v zapojení většího počtu smyslů (např. čichu, hmatu apod.)
výraznou úlohu zde hraje také tvořivost – od studentů se vyžaduje, aby překročili hranice tradičního myšlení a snažili se hledat nové varianty a přístupy
globální učitel: diskutuje se svými studenty o současných celosvětových problémech a vede je k tomu, aby sami hledali jejich příčiny a uvědomovali si jejich propojenost; umožňuje studentům seznámit se s rozmanitostí a bohatstvím nejrůznějších kultur; na příkladech jednotlivých kultur hledá se studenty, co je všem lidem společné a v čem se naopak mezi sebou jedince liší (toto téma je pak možné využít pro rozbor různých předsudků a diskriminací existujících v současné době); uznává každého studenta jako jedinečnou osobnost s neopakovatelným potenciálem; klade důraz na rovnoměrný rozvoj všech složek osobnosti studentů; tj. ne pouze na získávání vědomostí, ale i na rozvoj složky citové a sociální; využívá ve třídě různé formy a metody výuky – ve vyučování jsou rovnoměrně zastoupeny skupinové diskuse (hry s rolemi; simulační hry; individuální studium a přednášky učitele); snaží se svým studentům ukázat vzájemné souvislosti mezi jednotlivými předměty; zaměřit se na budoucnost, kterou žáci mohou ovlivnit; dát žákům víru ve vlastní schopnosti; příjemná atmosféra ve třídě  důvěry k učiteli i mezi žáky; snahy, aby pochopily, že vzdělávání je celoživotní proces
2. - -

4. pojem učení; vzdělání; teorie učení a vzdělání; druhy učení
UČENÍ = aktivní a záměrný proces, který je podmíněn sociálním učením
jeden z klíčových psych. pojmů, pro něž neexistuje všeobecně přijímaná definice; řady teorií reprezentující různé přístupy vzdělání vytvářejí své vlastní definice
= je psychický proces, který v jednotě tělesných a duševních předpokladů je rozhodujícím faktorem v adaptaci člověka na jeho přírodní i společenské prostředí v rozvoji jeho osobnosti a ve stále zdokonalovaném zvládání a organizaci podmínek jeho individuální a společenské existence (Kulič)
= učení je získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života
(naučení je opakem vrozeného (Čáp)
• nativistická teorie - říká, že člověk se nic nového naučit nemůže
- učení je deduktivní metoda (člověk má vrozené předpoklady naučit se to, co je mu blízké), popř. tvrdí, že se nemá vychovávat (je to vrozené)
- vychází z naturalismu (který klade důraz na přirozenou výchovu a život)
• behaviorismus (psychologie chování) - vychází z positivismu (směr, který se opírá o empiricky ověřitelná fakta); představitelé: Pavlov; Skinner
= učení je změněná schopnost systému reagovat na podnět v důsledku předchozích zkušeností
 výzkumy zvířat (reagovala stejně na opakovaný podnět)
(+) posilování reakce, pokud je žádoucí (pedagog chválí to, co je žádoucí)
(-) nežádoucí reakce - trest (eliminace nežádoucího)
základní vzorec S  R (učitel dává stimuly, aby vznikla žádoucí reakce)
- zásady: pochvaly mají následovat bezprostředně po výkonu; zpočátku chválit častěji a důrazněji, pak za stejnou věc méně); s pochvalami šetřit
• kognitivní teorie – učení je připodobňováno k počítači, tj. jedná se o řadu procesů (tvorba strategií učení; proces automatizace učení; proces kódování informací; proces zpracovávání informací)
učitel by měl znát, jaký je obsah poznatků žáků a přidávat nové (pomáhat dětem umět se učit)
• humanistická teorie
učení = nalézání vlastní identity; získávání sociálních zkušeností; přebírání odpovědnosti za sebe, druhé a svět (nejdůležitější podmínka učení = smysluplnost: žák musí v učivu nalézat smysl)
• strukturalismus (Piaget) - dítě se rodí s určitou strukturou reflexů, které se v průběhu času zdokonalují, vyvíjí a mění
dva procesy učení: asimilace = začleňování nových poznatků do stávajících poznatkových struktur (nové poznatky musí být adekvátní mentální úrovni dítěte) + akomodace = poznatky vytváří nové modifikace starých struktur nebo vytváření nových struktur
DRUHY UČENÍ
1. učení poznatkům;
2. učení senzomotorickým činnostem (senzomotorické činnosti; rozvoj vnímání; představivost);
3. učení intelektovým činnostem (proces učení chápán jako řešení problému);
4. sociální:
a) přímé posilování (využití odměn a trestů);
b) napodobování = imitace (napodobování činností člověka, které je hodnoceno jako žádoucí);
c) identifikace (uznání určité společenské hodnoty)
učení můžeme členit podle řady hledisek:
-např. podle typu procesů a činitelů, jichž se týká (senzorické; percepční; motorické; verbálně pojmové aj.)
-podle podílu vědomého záměru (záměrné; bezděčné)
-podle vnější formy a postupu:
• vtiskováním – specifický, velmi raný a rychlý proces mající znaky učení s velmi stabilními až neměnnými důsledky (rychlé rozpoznání rodiče; vtisknutí sexuálního partnera)
• nápodobou
• habituací = přivykáním – neasociativní f. učení, kdy při opak. podnětu dochází ke snížení reakce na něj
• klasickým podmiňováním – asociativní forma učení, při které se původně neutrální podnět prostřednictvím opakovaného spojení s odměnou stává spouštěčem vzorce chování (např. psi, kteří mají potravu s pojenou např. s písknutím, začnou poté při písknutí slinět, aniž by viděli jídlo)
• instrumentálním podmiňováním (= učení: pokus – omyl) – asociativní forma učení, kdy odměna následuje po správné reakci na podnět
• poučováním
• učením řešení problémů – způsob učení, který využívá problémových situací, problémových úloh a klade na ně
požadavky (zajímavost; přiměřená obtížnost; pomocné prvky k řešení; latentní učení)
- podle nositele (lidské; automatizované)
- podle míry autoregulace (spontánní autoregulace; vědomá autoregulace; vnější řízení učitelem; vnější řízení automatem aj.)
TEORIE UČENÍ
- behaviorální koncepce – učení: podnět a reakce
základní model vyučování (frontální metoda): zkoušení – behaviorální zpevnění; odměna – zpevnění – známka; otázky (diagnostika znalosti)  prostředek zpevňování naučeného
- humanistická koncepce
učení = nalézání identity; sociální zkušenost; přebírání odpovědnosti smysluplnost  podmínky: objevení motivačních faktorů (pyramida potřeb); jádrem vyučování je hodnocení formativního typu; individualizace (poznání, jak se učí lidský mozek)
VZDĚLÁNÍ
základní pojem pedagogické teorie i praxe, avšak stále diskutovaný a nedostatečně ujasněný
vzdělání (= souhrn vědomostí; dovedností; návyků a postojů)  vzdělávání (= proces)
lze rozlišit tyto významy:
osobnostní pojetí: vzdělání se chápe jako součást socializace jedince (celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti)  vzdělání je pak ta složka kognitivní vybavenosti osobnosti (osvojené vědomosti, dovednosti, postoje, hodnoty, normy), která se zform