Otazky

stelace
vedení pacienta ke změně životního stylu – má zaujmout realistický postoj, vzdát se nadměrné touhy po sebeuplatnění a vzdát se výhod neurózy
dodávání odvahy – k reálným úkolům, řešení životních úkolů v povolání, společenských vztazích a lásce
zdravá osobnost se vyrovnává se realitou a úkoly projevením sounáležitosti, odvahy a zdravého rozumu
aplikace v poradenství a psychoterapii dětí a mládeže v oblasti manželské terapie
destruktivní chování v manželství:
zastírání vlastních nedostatků pro překonání méněcennosti – pomáhá povzbuzování
připoutání pozornosti k sobě – ignorovat snahy
získání moci – stáhnutí se a řešení problémů po odpadnutí emocí
odplata – ignorování pomsty a projevení dobré vůle
IP pomáhá odhalit motivy a ovlivňovat svůj životní styl
kniha: Člověk jaký jest

10. Dynamická a interpersonální psychoterapie
dynamická pstea je odvozena od PA – přijala koncepci významu nevědomí, intrapsychických konfliktů a zážitků z dětství
odmítala biologizující a sexualizující pojetí PA a přesunula důraz na sociální faktory, současné problémy v interpersonálních vztazích a aktuální konflikty – ty často odrážejí konflikty, frustrace a traumata z minulosti
Cíle:
pacient má porozumět vlastnímu podílu na opakujících se problémech
má porozumět souvislostem mezi současným maladaptivním chováním, postojem či prožíváním a významnými zážitky z minulosti
má dosáhnout náhledu, událost znovuprožít, vyzkoušet nové chování plynoucí z opravených postojů a dosáhnout sociální adaptace
Zastánci:
K. Horneyová, H. Sullivan (spolu s Frommen patří k tzv. kulturní psychoanalýze)
F. Alexander
T. Leary
J. Moreno (skupinové techniky)
j. Masserman, L. Wolberg …
ruskou verzí je patogenetická pstea – V. N. Mjasiščev, rozpracovaná pod názvem osobnostně orientovaná (rekonstruktivní) pstea – B . D. Karvasarsky, G. Isurina
novějším přístupem je interpersonální pstea – G. Klerman a M Weissová
blízko má i psychoanalytická terapie, tj. krátká pstea s psychoanalytickou orientací
Karen Horneyová
rodiče měli konfliktní manželství, otec ji odmítal, chyběla ji láska a bezpečí
lékařka, neurotické potíže a deprese, rozvod, vztah s E. Frommem
zpočátku ortodoxní psychoanalytička, emigrace z Německa do USA
založila v NY Americký ústav pro psychoanalýzu – snaha odstranit biologizující pojetí Freuda
zdroj neuróz viděla v sociálních a kulturních faktorech, hlavně poruchách interpersonálních vztahů
odmítla determinaci instinkty, kladla důraz na chování naučené
primární reakce určující chování se vztahují k:
uspokojení – dosažení a zachování kladných emocí
bezpečí – odstranění záporných emocí
snaze po vnitřní jednotě individua
neurotické poruchy jsou vzorce interpersonálního chování získané na základě situací v rodině – mají základ v odmítavém či přísném chování rodičů, což vyvolává úzkost dítěte, pocit izolace a bezmoc
nedostatek uznání a lásky vede k hostilním pocitům, ty vedou k úzkosti a obranám proti úzkosti
z úzkosti se vyvíjí bazální konflikt – dítě cítí protikladné tendence ve vztazích – tzv. postoje:
přiblížit se lidem – z této tendence se vyvíjí podrobivost
vzdálit se – vede ke stažení se do sebe
jít proti lidem – vzniká útočnost
naučené neurotické chování je rigidní a nutkavé, generalizuje se i na nevhodné situace, je třeba pochopit ho a změnit
Harry Stack Sullivan
v dětství osamocen, od rodičů málo vřelosti, špatné navazování vztahů
psychiatr – pracoval se schizofreniky, neurotiky
zakladatel tzv. washingtonské psychiatrické školy a časopisu Psychiatry
zabýval se i duševní hygienou a mezinárodními vztahy
důraz na interpersonální chování – podílí se na vzniku poruch, je třeba i k jejich léčení
odmítá diagnostické kategorie – psychiatrii nazývá vědou o interpersonálních vztazích
základní potřeby:
uspokojení – je spíše biologická, zaměřena na redukci fyziologických potřeb
bezpečí – spjata s interpersonálními vztahy, směřuje k vyhnutí se nejistotě a úzkosti
poruchy chování vznikly při snaze odstranit úzkost např. z konfliktů potřeb (jednání vede k uspokojení, ale zároveň ke ztrátě bezpečí) – obranou je vytěsnění (selektivní nepozornost)
význam prožitků raného dětství – zkušenosti mají tři formy:
prototaktická – primitivní, okamžité stavy bez souvislostí, ztotožnění okolí s pocity (zlý prs – mléko teče, ale matka je úzkostná, což se přenáší i na dítě)
parataktická – vědomí souvislostí mezi jevy (současnost, následnost) – nezná ale ještě kauzalitu
syntaktická – využívá symbolů a jazyka, reflexe a srovnávání jevů
parataktická forma má význam v patologii – parataktická distorze (přenos) – generalizace negativních zkušeností v interpersonálních vztazích z dětství do současných vztahů, včetně k terapeutovi – je nutný rozbor vztahů pacienta v dětství
vztah k terapeutovi má uspokojit potřebu vztahů, zbavit úzkosti a dosáhnout pocitu bezpečí, což umožní vytvořit si přiměřený vztah k sobě i ostatním lidem, pacient začne vidět řešení problémů a situací
F. Alexander
Maďar, poté Německo – Berlínský psychoanalytický ústav, USA – založil Chicagský psych. ústav
kniha Psychoanalytic therapy (s Frenchem)
neuróza = selhání úspěšného zvládnutí situace, nemožnost najít sociálně přijatelné uspokojení potřeb
vývoj psychoanalytické terapie:
období katartické hypnózy – okamžité vzpomenutí a odreagování emocí
období sugesce v bdělém stavu (terapeut položí pacientovi ruku na čelo a ujistí ho, že si může vybavit minulé zážitky
volná asociace – vzpomínání a odreagování emocí pomalu a během dlouhého období
přenosová neuróza
emoční reedukace – dosažení trvalých změn ega pomalým tréninkem – v Chicagu rozpracována – cílem je nacházet uspokojení potřeb přijatelným způsobem (pro pacienta i svět) a umožnit rozvoj schopností
vliv raného dětství, přenosu a vývoj přenosové neurózy – jen u někoho a nejsou tak důležité
pacient si nemusí terapeuta spojovat s někým z minulosti a najde u něj emoční podporu a rovnováhu
nutné zaměřit pozornost pacienta na současné problémy a v minulosti hledat jen osvětlení motivů současných reakcí
zaměřit se na vztah k vnějšímu světu, než k terapeutovi
terapeut má pomoci adaptaci, uspokojivému řešení problému, náhledu na soupeřící motivy (podstata neurózy)
neuróza je řešení problémů pomocí neúspěšných vzorců chování z minulosti – je nutné tyto vzorce objevit, připravit ho na rozdíly mezi minulostí a přítomností
prostředek terapie: korektivní emoční zkušenost – při přenosu se pacientovy potlačené postoje přenášejí na terapeuta, ten musí reagovat jinak (než např. rodiče v dětství) a poskytnout emoční podporu – pacient začne díky emočnímu prožívání opravovat své postoje a snaží se je přenést do praxe
důraz na emoční zážitek (oproti kognitivnímu aspektu PA – získání náhledu)
psychoterapie jako proces emoční převýchovy
V. N. Mjasiščev
psychiatr a psycholog, žák Bechtěreva
zpočátku zaměřen na pracovní činnost člověka, pracovní výchovu dětí, kožně-galvanický reflex, vztahy a typy osobnosti
vedl psychoneurologický ústav V. M. Bechtěreva – vybudoval oddělení neuróz a medicínské psychologie
jeho pojetí = patogenetická psychoterapie – varianta dynamické psychoterapie
pojetí osobnosti jako dynamického systému vztahů, na jejichž utváření se člověk aktivně podílí - spojení od základních reflexů a pudů až po názory, postoje a hodnoty
se vztahy souvisí i emoce – k sobě i okolí
neuróza vzniká po psychotraumatických zážitcích a při neschopnosti řešit konflikty, které z nich vyplývají – příčina není jen vnější, ale záleží i na osobnosti, jak to prožívá – chorobné prožívání je důsledkem poruchy vztahů k okolí
předpokladem emočních reakcí je důležité postavení objektu (manžel, dítě, spol. postavení, zaměstnání)
neurózy vznikají i při určitých rysech, které přivádějí čl. do nesnází (agresivita, přecitlivělost), při velkých nárocích okolí, pokud okolnosti brání uspokojení potřeb – frustrace
psychogenní poruchy vznikají tedy, pokud nelze konflikt vyřešit a člověk se nedovede přání vzdát
konflikt při:
neurastenie – schopnosti x očekávání okolí či vlastní
hysterie – vlastní přání x požadavky okolí
nutkavé neurózy – vnitřní protikladné tendence (pudy x morální zásady)
cíl pste: náhled na příčiny a mechanismy onemocnění – fáze:
analýza konfliktu – analýza požadavků a přání pacienta a požadavků okolí – terapeut zkoumá příčiny (zážitky – některé jsou příčiny jako konflikty na pracovišti, jiné provokující činitele viz. chřipka, flám) neurózy – pacient si musí uvědomit pravou příčinu, na jejímž vzniku se sám spolupodílí
- musí si uvědomit chyby v postojích a chování – náhled na vlastní podíl na konfliktu
řešení konfliktu – změna nerealistických postojů a přání – terapeut ho vede k tomu, aby se některých přání a požadavků na okolí vzdal, aby si uvědomil, že ostatní mají i dobré vlastnosti a vztah s nimi mu přináší kromě konfliktů i výhody – k řešení problémů je třeba vědomé sebeřízení a výchova vůle
terapeut zasahuje kromě postojů pacienta i do postojů okolí – obojí je totiž příčinnou
terapie je buď individuální nebo skupinová
základním nástrojem terapeuta je interpretace souvislostí mezi stavem pacienta, jeho situací a jeho motivací
nejedná se jen o racionální kognitivní proces, ale i o emoční prožívání
snaha zachytit vědomou i nevědomou oblast psychiky – využívá se i analýzy náhodných činností a snů
pacient si má uvědomit i zvláštnosti své výchovy a raného dětství
čtyři etapy při kombinaci lůžkové a ambulantní léčby:
- anamnéza a orientace ve vývoji nemoci – pacient je vzdálen z traumatizujícího prostředí, je v bezpečí
- podrobnější zkoumání osobnosti pacienta, jeho začlenění do aktivit a kolektivních činností
- rekonstrukce vztahů – ind. či skup. terapie
- ambulantní léčba – aplikace nových postojů v životě
navazuje petrohradská škola - osobnostně orientovaná (rekonstruktivní) psychoterapie - Karvasarskij, Galina Isurina …
snaha o změnu v oblasti:
- kognitivní (poznání problémů ve vztazích)
- emoční (odreagování minulých zkušeností a utváření pozitivních emocí k druhým i sobě)
- konativní (účinné sebeřízení)
mechanismy léčby:
- konfrontace pacienta se sebou, problémy a konflikty – pomáhá zpětná vazba členů při skup. terapii
- korektivní emoční zkušenost – emoční podpora a překonání negativních zážitků z minulosti
- učení – přiměřené formy chování – možný nácvik ve skupině
vyžití skupinové psychoterapie
G. Klerman a M. Weissmanová
interpersonální psychoterapie – původně k léčení depresí, později i dalších poruch
opírají se o Sullivana a psychobiologický přístup Adolfa Meyera
podstata: hledání souvislostí mezi depresí a současnými interpersonálními problémy – snaha poznat, porozumět a zasáhnout do poruch v soc. vztazích
tři etapy terapie:
diagnóza a anamnéza – pacient je označen za nemocného, čímž je omluven ze spol. povinností a musí spolupracovat na léčbě – pracuje se na událostech a změnách ve vztazích před vznikem deprese
pracuje se s danou oblastí:
je-li příčinou smutek ze ztráty, podporuje se truchlení a hledání kompenzačních vztahů a činností
při interpersonálních konfliktech se zkoumají příčiny a hledá se způsob řešení, popř. ukončení vztahu
u změn v rolích (sňatek, rozvod, povolání) se hledají způsoby, jak se s novou rolí vyrovnat
při nedostatku interpersonálních dovedností se pomáhá v jejich osvojení – podpora a podněcování terapeutem
učí se rozpoznávat a zvládat případné budoucí depresivní příznaky

11.Jungovská psychoterapie
Carl Gustav Jung (1875 – 1961)
psychiatr, psychoanalytik, filosof Carl Gustav Jung
otce považoval za slabého, matka byla neatraktivní – odmítnutí oidipovského komplexu
trpěl neurotickým omdléváním, vyhledával samotu, sklon ke snění
psychiatr, filosofické a kulturní zájmy, rozchod s Freudem, cestoval
koncepce archetypů a kolektivního nevědomí
typologie: dělení na extraverty a introverty
metoda asociačního experimentu jako prostředku odkrývání nevědomých komplexů
komplex= nevědomý a relativně osamostatněný soubor představ a tendencí – může blokovat ps. rozvoj a jevit se jako druhé já, při silném afektivním náboji může ovládat ps. činnost
čtyři možné vztahy ega ke komplexu:
neznalost jeho existence
identifikace
projekce
konfrontace – vede k vyrovnání se s komplexem a jeho vyřešení
archetyp – pravzor poznání a pocitů vyjádřený ustáleným způsobem (obrazcem), např. „anima“, „animus“ (v každém jedinci jsou některé rysy odpovídající opačnému pohlaví)
socializace (navenek) – individuace (dovnitř)
Metoda analytické psychologie:
objasňování nevědomých souvislostí
„přátelská“ rozmluva
analýza snů (symbolický jazyk – mytologie)
aktivní imaginace (aktivní rozvíjení fantazie)
prožívání ne pouze intelektuální porozumění
Jungův institut (Curych)
Jungova společnost (Brno)

12. Jungova analytická psychologie jako metoda léčby
Psychoterapie
objasnění nevědomých souvislostí
pacient sedí v křesle proti terapeutovi a čeká na vynořování ps. obsahů souvisejících s komplexem
sedm stupňů psychoterapie:
snížení prahu vědomí – pak se mohou vynořovat nevědomé obsahy
vynořování obsahů nevědomí ve snech a představách
zachycení a uchování uvědomělých obsahů ve vědomí
prozkoumání a pochopení jejich smyslu
začlenění jejich smyslu do celkové situace jedince
přivlastnění a zpracování nalezeného smyslu
včlenění problému do celkové psychiky pacienta
důležitou součástí je analýza snů – sen je v obrazech, symbolech v archaické řeči – pro jejich porozumění je třeba vycházet z projevů primitivních národů
chápal sny jako přirozené spontánní nezahalené vyjádření nevědomých procesů (x Freud)
sny mají kompenzační funkci – pomáhají dostat do vědomí to, co tam chybělo
součástí psychoterapie je i metoda aktivní imaginace – pacient si má vyvolat nějaký dojem, snovou představu či fantazii, soustředit se na ni a rozvíjet ji
rozšířil libido na veškerou psychickou energii, obecnou dynamickou sílu
k osobnímu nevědomí připojil i kolektivní nevědomí – to obsahuje zkušenosti celého lidstva
obrazy či vzorce chování, které tyto zkušenosti zobrazují, nazval archetypy – jsou to pravzory pocitů, poznání a lidské existence
významné archetypy:
persona – maska, role, kterou jedinec hraje na veřejnosti
stín – primitivní impulzy, spontaneity, tvořivost – stinné stránky osobnosti, nemorální aspekty
anima (ženské prvky v mužské psychice – jemnost, vřelost, citovost) a animus (mužské prvky v ženské psychice – racionalita, moc, bezcitnost, umíněnost) – obrazy zkušeností předků s opačným pohlavím, přispívají k porozumění druhému pohlaví, způsobují přitažlivost
moudrý stařec (starý mudrc)- personifikace duchovního principu – odráží duchovní podstatu muže
velká matka země – chladná a hmotná přírodní podstata – odráží materiální založení ženy
archetyp otce – otec tvůrce, otec trestající a milující
archetyp matky – matka země, pečující a ochraňující matka, bohyně plodnosti, omezující a pohlcující matka
self – celost a integrace osobnosti – pravé já, úplné bytostné já, zahrnuje jak ego, tak nevědomí
vývoj není rozhodnut v dětství jako u Freuda, závažné jsou hlavně změny ve středním věku (35 – 40), kdy dochází ke krizím – lidé ztrácejí nadšení a pociťují prázdnotu
první polovina života je zaměřena navenek a jejím úkolem je socializace
druhá polovina má být zaměřena dovnitř a směřovat k integraci všech složek osobnosti = individuace (v humanistické ps. označované jako seberealizace a sebeaktualizace)
během individuace dochází k posunu v archetypech – 4 stádia:
přiznání si destruktivních sil ve stínu a uznání stínu
přijmutí anima, popř. animy
vyrovnání se s moudrým starcem a matkou zemí
dosažení integrovaného, pravého já
Psychoterapie
pomoc při individuaci je důležitým úkolem terapeuta – má pomoci najít filozofickou orientaci, zbavit se bezcílnosti a strachu ze smrti
postup má terapeut přizpůsobit osobnosti pacienta, začíná se 4 konzultacemi týdně, postupně 1 – 2
využití metod odreagování, interpretace, podpory i výchovného působení, analýzu snů, aktivní imaginaci, kreslení i pohybové techniky
klade důraz na prožívání, jen intelektuální porozumění nestačí
cíle pstea se liší u lidí v první a druhé polovině života
terapeut se má vcítit do tajemství nemocného
i nepochopitelné chování a bludy jsou reakcemi na citové problémy a mají smysl
i v neurózách a psychózách nachází mytologické motivy
orientace na prožitky, fantazii, mytologii, náboženství, parapsychologii, pohádky a sny
Kritika
odmítnut kognitivní, bahaviorální a komunikační psychologií
oceněn transpersonální psych.Assagioliho psychosyntézou a Mindellovo procesorientovanou psychologií
nejednoznačná definice a používání pojmů, rozpory a nejasnosti
archetypy a kolektivní nevědomí nelze empiricky ověřit

13. Rogersovská psychoterapie
= terapie zaměřená na klienta, terapie zaměřená na člověka (Aj), terapie rozhovorem (Nj)
řadí se k humanistické psychologii
vychází z klienta a podněcuje jeho samostatný rozvoj (místo interpretace a usměrňování)
při důvěrném rozhovoru se terapeut vciťuje do klienta, respektuje ho, podporuje jeho sebeprojevování a sám projevuje také pocity
klade důraz na nedirektivnost, vřelost a opravdovost terapeuta
Carl. R. Rogers
* v Chicagu, nábožensky orientovaná rodina – morálka, bez emocí, askeze, práce
zájem o zemědělství, studium na kněze, učitele a klinického psychologa
odklon od protestantismu – důraz na vlastní zkušenost, poznání a city – vlastní prožívání
práce s delikventními a týranými dětmi, profesor, poradna
témata: neurózy, psychózy, rozvoj ps. růstu a tvůrčích možností
využíval zážitků ve skupinách
významný motivační faktor je tendence k sebeuskutečňování (sebeaktualizace) – zahrnuje fyziologické, duchovní, sociální, kulturní potřeby, potřebu tvořivosti a vnitřního sebeřízení
člověk je vrozeně dobrý, nepřátelský, egoistický či neurotický se stává díky okolí – pokud mu poskytneme příznivé podmínky, důvěrný vztah, může se opět vyvíjet kladným směrem
vývoj neuróz se odvíjí od záporného sebehodnocení, kterému jsme se naučili od druhých, subjektivní já se neshoduje s ideálním já – vztah se dá vypočítat testem založeným na Q-třídění – měří se na začátku a na konci terapie

14. Rodgersovská psychoterapie jako metoda léčby
- základní principy terapie:
pacient může sám pochopit příčiny jeho neuspokojení, strachu či trápení, může se také sám přetvářet a zrát
terapeut k tomu musí zajistit atmosféru – snažit se pochopit myšlenky, city a projevy pacienta, aniž by je chtěl měnit, to, co pochopil má slovně vyjádřit
pacient se díky atmosféře sám přetváří, vyrovnává se s problémy konstruktivněji, začne se lépe rozumět a akceptovat se, je přizpůsobivější, tvořivější a zralejší
zpočátku technika zrcadlení pacientových citů – terapeut formuluje vlastními slovy, jak je pochopil
později kladli důraz na osobní postoje terapeuta, jeho zaujetí, opravdovost a empatii
nutné postoje terapeuta:
empatie, vcítění – cítí to stejně jako pacient
akceptování pacienta – váží si ho, úcta – tzv. nesobecká vřelost
kongruence – soulad mezi terapeutovým chováním a prožíváním – nepřetvařuje se, neskrývá pravé reakce – je opravdový
na základě těchto postojů se vytváří terapeutický vztah, který pacient prožívá jako bezpečný a který podporuje sebeexploraci – pacient si připustí různé zážitky, přání a city, vyjádří je a integruje do já, přestane být závislý na mínění druhých, akceptuje vlastní osobu a rozvíjí vlastní možnosti
Čtyři etapy ve vývoji rogersovské psychoterapie
nedirektivní terapie – terapeut zajišťuje jen vhodnou atmosféru podporující pacientovo sebeobjasňování
reflektivní – terapeut je aktivnější, více se vciťuje a zrcadlí pacientovy city
prožitková (experienciální) – kromě zrcadlení projevuje i vlastní pocity, které vyvolají sdělení pacienta
seb