Veřejné finance přednášky

ecní zastupitelstvo rozhodne, zda se na území dané obce budou jednotlivé poplatky vybírat a v jaké výši (vše v rámci Zákona o místních poplatcích)
Hledisko území (někdy též hledisko daňové pravomoci)
celostátní
místní (municipální)
Celostátní příjmy – jsou vybírány na celém území státu, v zásadě plynou do státního rozpočtu nebo do státních mimorozpočtových účelových fondů
Místní příjmy – plynou do místních (municipálních) rozpočtů, mají místní charakter; např.: místní poplatky, daň z nemovitosti
Hledisko rozpočtu, kam plynou
fiskální (z latiny fiskus = rozpočet)
parafiskální (mimorozpočtové)
Fiskální příjmy – plynou do veřejných rozpočtů. Většina plyne do státního rozpočtu. Jsou to v rozhodující míře běžné příjmy (hlavně daňové).
Parafiskální příjmy – povinné příspěvky, dávky a poplatky na základě zákona, jejich výnos neplyne přímo do veřejných rozpočtů, ale do mimorozpočtových účelových státních fondů. Pokud mají povahu povinné platby ze zákona, mají daňový charakter (v teorii se o tomto daňovém charakteru vede dlouhá diskuse).
V České republice – povinné příspěvky na zdravotní pojištění (pro všechny občany)
Další země – např. povinné příspěvky na sociální zabezpečení, resp. sociální pojištění – pokud plyne do parafiskálního fondu sociálního pojištění
Příjmy SR
NenávratnéNávratné
Daňové Nedaňové Z emise CP Bank.úvěry
Daňové příjmy
rozhodující část příjmů veřejných rozpočtů
zahrnují daně, cla, a obvykle i povinné příspěvky na sociální zabezpečení
U každé daně je zákonem stanoveno:
subjekt daně (plátce daně, poplatník)
objekt daně (předmět daně) – co zdaňujeme: příjem, majetek, spotřeba výrobků a služeb
způsob výpočtu daně, daňová sazba
slevy na dani, případně osvobození od daně
nezdanitelné minimum ze základu daně
způsob placení, splatnost daně
místo výběru daně
Zdaňovací období:
kalendářní rok (např. v ČR daň z nemovitostí)
kratší období – měsíční, čtvrtletní
Klasifikace daňových příjmů
Třídění podle daňového přesunu (snaží se zohlednit, jestli je možné přesunout daň na jiný subjekt)
daně přímé
daně nepřímé
Přímé daně – předpokládá se nemožnost jejich přesunu na jiný subjekt. Ve skutečnosti ale přesun daně nezávisí jen na druhu daně, ale např. i na elasticitě nabídky a poptávky.
Členění:
daně důchodové
z příjmu fyzických osob
z příjmu právnických osob
daně majetkové
daň z nemovitostí (z pozemků a ze staveb)
daň silniční
daň dědická
daň darovací
daň z převodu nemovitostí.
Daně nepřímé jsou daně placené a vybírané v cenách zboží, služeb a převodů práv. Poplatníkem je konečný spotřebitel, plátcem výrobce, obchod, dovozce apod.
Členění:
daně universální (všeobecné)
daň z přidané hodnoty
daně selektivní
spotřební daně (z uhlíkových paliv a maziv, z lihovin a destilátů, z vína, z piva a z tabáku)
daně k ochraně životního prostředí – v ČR se nepodařilo prosadit
B) Třídění podle daňového určení
daně svěřené
daně sdílené
Daně svěřené – celý výnos plyne do určitého rozpočtu (např. daň z nemovitosti)
Daně sdílené – výnos se rozděluje podle předem zákonem stanovených pravidel mezi rozpočty jednotlivých vládních úrovní (např. DPH)
Karel Engliš: Rozpočtová stabilita (1929)
Daně přímé – 3/10 všech daní
daň důchodová
daně výnosové
daně spotřební (postihující hotový produkt – 3/10 všech daní)
např. alkohol, cukr, maso,…
Daně obchodové (postihující produkt před jeho dokončení) – tvořily 4/10 všech daní
daň z obratu (předchůdce dnešního DPH)
daň dopravní – kritizoval, neúměrně zatěžují naše podnikatele a neúměrně zvyšují cenu výrobku
daň z uhlí – viz. daň dopravní
Nedaňové příjmy veřejných rozpočtů
Mezi nedaňové příjmy veřejných rozpočtů se řadí především:
Příjmy z veřejného podnikání – příjmy z činnosti veřejných podniků a institucí, které zabezpečují pro různé subjekty (např. pro občany, firmy) veřejné statky (čisté či smíšené). Mají podobu ceny za veřejné statky, jsou to spíše ale poplatky za poskytování veřejného statku (zvláště v případě, že je možné určit podíl spotřebitele na spotřebě veřejného statku). Plynou do běžných veřejných rozpočtů.
Příjmy z podnikání s majetkem – příjmy z prodeje nebo pronájmu majetku (státního nebo municipálního).
Příjmy z prodeje majetku – příjmem kapitálového rozpočtu
Příjmy z pronájmu – příjmem běžného rozpočtu
Poplatky za úkony – jsou jednorázovými platbami za určité, předem definované úkony, které provádějí státní orgány. Výše těchto poplatků je obvykle závazná, v ČR např. daná zákonem o správních poplatcích.
Např.: poplatek za zápis nemovitostí do katastru nemovitostí, za vydávání cestovních pasů, za výpis z matriky apod.
Daňové příjmy souvisejí s přerozdělováním (redistribucí) HDP a důchodů (příjmů). Podíl daní a cel na HDP (v %) představuje tzv. daňovou kvótu (neboli míru daňového zatížení).
Složená daňová kvóta potom představuje podíl celkové daňové povinnosti (daní, cel a (sociálního) pojistného) na HDP v %.
Veřejné výdaje
Vymezení pojmů
Veřejný rozpočet – obecné označení rozpočtu bez ohledu na to, na které vládní úrovni se sestavuje
Veřejné výdaje – vztahy rozdělení a užití veřejných rozpočtů a účelových mimorozpočtových fondů v rozpočtové soustavě
Finanční pohled
Veřejné výdaje = tok finančních prostředků, které jsou v rámci rozpočtové soustavy alokovány na realizaci různých fiskálních funkcí státu
Veřejné projekty (v oblasti ekonomické, kulturní), veřejné výdajové programy (v oblasti zdravotnictví, sociální péče, ekologie apod.) – nejde pouze o pohyb finančních prostředků, ale o realizaci konkrétního cíle
Veřejný výdajový program má širší pojem než veřejný projekt. Označujeme jím různé činnosti, veřejné projekty i vazby mezi subjekty veřejného i soukromého sektoru.
Z hlediska časového
Veřejné výdaje jsou vytvářeny a profinancovány během jednoho rozpočtového období (rok)
Veřejné projekty, veřejné výdajové programy mají dlouhodobý charakter.
Vždy je řešeno:
celkový objem veřejných výdajů
struktura veřejných výdajů (na co všechno budeme vydávat)
hledání a nalezení zdrojů financování veřejných výdajů
problém rychlosti růstu veřejných výdajů v posledních desetiletích
efektivnost veřejných výdajů
posouzení důsledků veřejných výdajů
Funkce veřejných výdajů
Funkce veřejných výdajů opět velmi úzce souvisí s funkcemi veřejných financí.
Veřejné výdaje plní funkce:
alokační
redistribuční
stabilizační
Alokační funkce veřejných výdajů
Alokační funkce veřejných výdajů spočívá ve financování netržních činností státu, tj. zabezpečování veřejných statků pro obyvatelstvo. Alokačními výdaji jsou tedy výdaje na nákup zboží a služeb, výdaje na zabezpečování veřejných statků. I když alokační výdaje v absolutní výši rostou, jejich podíl na celkových veřejných výdajích dlouhodobě klesá. Zároveň ale ve většině vyspělých zemí roste podíl alokačních výdajů rozpočtů územní samosprávy.
Redistribuční funkce veřejných výdajů
Redistribuční funkce veřejných výdajů je financování nedistribučních (přerozdělování) funkcí státu. Hlavními nástroji redistribuce jsou výdaje státního rozpočtu – transfery, jejichž prostřednictvím se zmírňují různé nerovnosti v důchodech a majetku mezi subjekty.
Mají podobu:
dotace (účelové a neúčelové)
sociální dávky
Stabilizační funkce veřejných výdajů
Stabilizační funkcí veřejných výdajů je financování stabilizačních a regulačních netržních činností státu. Stabilizační výdaje jsou hrazeny zejména ze státního rozpočtu, stávají se nástrojem financování cílů fiskální politiky (stát se jimi snaží ovlivnit stabilitu ekonomiky – např. tempo růstu ekonomiky, zaměstnanost, inflace).
Mají podobu:
státní politika zaměstnanost
investiční pobídky
Efekty veřejných výdajů
důchodový
substituční
Důchodový efekt – každý peněžní transfer z rozpočtové soustavy zvyšuje disponibilní příjmy příjemce → zvyšuje jeho spotřebu
Substituční efekt – účelové dotace poskytnuté na spotřebu určitého statku (nebo na jeho produkci) vedou ke změně struktury poptávky ve prospěch dotovaných statků.
Při velké změně spotřeby ve prospěch dotovaných smíšených statků může dojít k jeho nadspotřebě a k jevu tzv. přetížení (sníží se kvalita statku všem uživatelům).
Veřejné výdaje a jejich vztah k agregátní nabídce
Veřejné výdaje na ústřední úrovni obsahují vládní výdaje (G) a transfery (Tr):
V = G + Tr
V = (Gc + Gi) + Tr
V – veřejné výdaje
G – vládní výdaje
Gc – vládní výdaje spotřební
Gi – vládní výdaje investiční
Tr – transfery obyvatelstvu
Vládní výdaje obsahují prostředky sloužící k financování institucí, programů a projektů. Jejich důsledkem je produkce zboží a služeb. Použití veřejných výdajů na tyto účely převážně ve veřejném sektoru brání jejich využití v sektoru soukromém. Jde v zásadě o nákupy vstupů do veřejného sektoru.
Transferové platby jsou specifické veřejné výdaje. Je zde uplatněn princip neekvivalence v rámci veřejných financí – jsou poskytovány s určitým cílem bez očekávaného protiplnění.
Příjmové a výdajové toky v ekonomice
Vztah veřejných výdajů a agregátní poptávky odvodíme z rovnice agregátní poptávky:
Y = C + I + G + NX
Y – agregátní poptávka
C – soukromá spotřeba
I – soukromé investice
G – vládní výdaje na nákup statků a služeb
NX – saldo zahraničního obchodu
Transfery Tr ovlivňují agregátní poptávku zprostředkovaně prostřednictvím soukromé spotřeby (C) a soukromých investic (I).
Vládní výdaje G mohou působit jako multiplikátor a stimulovat ekonomický růst. Záleží samozřejmě na tom, na jaký účel budou použity – zda na spotřebu (Gc) nebo na investice (Gi).
Veřejné výdaje mají významné mikroekonomické dopady:
jsou nezbytnou součástí koloběhu příjmů a výdajů v ekonomice
veřejné výdaje na nákup statků a služeb tvoří jeden z důležitých prvků ovlivňujících agregátní poptávku
mohou působit jako multiplikátor v rámci aktivní fiskální politiky (multiplikační efekt – znásobující efekt)
mohou být zdrojem krátkodobé i dlouhodobé fiskální nerovnováhy
jejich růst i růst veřejného sektoru ovlivňuje celkovou zaměstnanost a produkci v ekonomice
Podle P. A. Samuelsona lze veřejné výdaje považovat za tu část HNP, kterou spotřebováváme spíše kolektivně než soukromě.
Prostřednictvím těchto výdajů (spolu s daněmi) ovlivňují vlády:
rozsah veřejného sektoru
proporce mezi veřejným a soukromým sektorem
chování všech ekonomických subjektů
Klasifikace veřejných výdajů
Rozpočtová skladba – závazné členění příjmů a výdajů v celé rozpočtové soustavě
Třídění příjmů a výdajů podle rozpočtové skladby:
kapitolní třídění – zvláštní třídění do kapitol (svou kapitolu má např. každé ministerstvo, Kancelář prezidenta republiky apod.)
druhové třídění – třídění návratných a nenávratných příjmů a výdajů do 8 tříd (příjmové operace 1. – 4. třída, výdajové operace 5. – 7. třída, 8. třída „Financování“)
funkční třídění – týká se nenávratných výdajů, třídění výdajů do 6 skupin
Výsledkem třídění je jedenáctimístný kód (viz státní rozpočet ČR) – poznáme podle něj, co je to za příjem nebo co je to za výdaj.
Hledisko třídění
KapitolníDruhovéFunkční
x x x x x x x x x x x
3místný kód 4místný kód 4místný kód
Např.:
301 – Kancelář prezidenta republiky 1111 – DPFO ze záv. činnosti 3113 – základní školy
Veřejné výdaje je možno klasifikovat z mnoha hledisek:
Hledisko časové
Z tohoto hlediska se veřejné výdaje člení na:
běžné
kapitálové
Běžné výdaje (neinvestiční, provozní) – financují se běžné, opakující se potřeby v rozpočtovém roce. Velká část běžných výdajů jsou tzv. mandatorní výdaje, tj. výdaje podložené zákonnou úpravou – ty, které není možno omezit (vláda je nemůže změnit ani omezit, aniž by předtím změnila zákon, tj. vláda je za každých okolností musí nutně zabezpečit).
Běžné mandatorní výdaje – sociální dávky, důchody (musí je vyplatit, i kdyby se měl státní rozpočet dostat do deficitu)
Kapitálové výdaje slouží k financování dlouhodobých, investičních potřeb, které přesahují jedno rozpočtové období. Většinou jsou jednorázové.
Hledisko návratnosti
Dle tohoto hlediska rozlišujeme výdaje:
návratné
nenávratné
Návratné výdaje – jde o návratné půjčky mezi jednotlivými subjekty rozpočtové soustavy, nebo o výdaje související s finančním investováním (např. nákup státních dluhopisů územní samosprávou)
Nenávratné výdaje – jsou nejčastější; jsou rozhodující částí veřejných výdajů. Souvisí to s podstatou veřejných financí.
Hledisko místa, odkud jsou vynakládány
Veřejné výdaje můžeme členit z tohoto pohledu na:
výdaje z veřejných rozpočtů
výdaje z mimorozpočtových (parafiskálních) fondů
Výdaje z veřejných rozpočtů jsou objemově největší, naprosto rozhodující část potom tvoří výdaje státního rozpočtu.
Výdaje z mimorozpočtových fondů většinou pouze doplňují výdaje veřejných rozpočtů.
Hledisko plánovanosti výdajů
Toto hledisko je nesmírně důležité při sestavování a schvalování každého veřejného rozpočtu. Výdaje se člení na:
plánovatelné
neplánovatelné
Plánovatelné výdaje jsou ty, které lze předem dobře odhadnout (naplánovat). Velkou část z nich tvoří opět mandatorní výdaje (např. výdaje na starobní důchody, podpory v nezaměstnanosti, na základní vzdělání apod.) a kvazimandatorní výdaje (např. výdaje na obranu).
Neplánovatelné výdaje není možno předem odhadnout. Jedná se o neočekávané výdaje, které se během rozpočtového období vyskytly. Jedná se např. o výdaje na odstraňování následků živelných katastrof. Aby bylo možno tyto neplánovatelné výdaje profinancovat, v každém veřejném rozpočtu se tvoří povinné jisté rezervy.
Faktory ovlivňující objem a strukturu veřejných výdajů, teorie růstu veřejných výdajů
Problém, jaký by měl být objem a struktura veřejných výdajů, je problémem dlouhodobě diskutovaným z prostého důvodu – velikost veřejných výdajů (a jejich podíl na HDP) je jedním z nástrojů měření rozsahu veřejného sektoru a zprostředkovaně i rozsahu vládních aktivit.
Objem a struktura veřejných výdajů jsou příliš těsně spjaty s rozsahem a skutečnou povahou aktivit státu na centrální úrovni (s jeho fiskálními funkcemi – alokační, redistribuční a stabilizační), i s aktivitami nižších úrovní řízení – regionů, municipalit. Čím je větší rozsah činností státu, tím je samozřejmě větší i objem a různorodost struktury veřejných výdajů.
Obecnou dlouhodobou tendencí je růst objemu veřejných výdajů.
Faktory, které přispívají k této tendenci a které hrají v různých obdobích různou roli:
Faktory demografické
růst (pokles) počtu obyvatelstva, změny ve věkové struktuře (někdy i pohlaví – muži, ženy)
obecně: růst obyvatelstva vede k absolutnímu růstu veřejných výdajů, změna věkové struktury vede ke změnám ve struktuře výdajů
Evropa: stárnutí obyvatelstva → změny ve výdajích na školství, zdravotnictví, důchodové zabezpečení…
Populační vývoj v ČR
charakteristickým rysem: nerovnoměrnost (projevuje se tzv. generačními vlnami → disproporcionální věková struktura obyvatelstva)
Vývoj do 1. světové války
celkem rovnoměrný vývoj
pomalý pokles porodnosti (v souladu s ekonomickým a sociálním vývojem státu)
zlepšování zdravotní péče – snižování úmrtnosti
1. světová válka – OTŘES
prudký pokles živě narozených (na asi 47 % ve srovnání s obdobím před válkou)
130 tis. živě narozených ročně
Léta 1920 – 1922
vzrůst počtu živě narozených až na 250 tis. ročně
kompenzace odložení porodnosti během války, naděje spojené se vznikem samostatného státu…
Období první republiky
navázání na trendy z období před 1. světovou válkou
pokračování přechodu od vysoké porodnosti a úmrtnosti k nízké porodnosti a úmrtnosti
Konec 30. let, 2. světová válka
rodičovský věk ročníky z období po válce + tzv. totální nasazení → růst porodnosti
trend odkládání narození dětí až na konci války
Po 2. světové válce
mírné zvýšení porodnosti (kulminace 1947)
50. a 60. léta
významné změny v životě společnosti:
změna charakteru zaměstnání žen (z pomáhajících členů v rodinných podnicích na klasické zaměstnankyně, vyšší vzdělanost žen)
změna hodnotové orientace společnosti i rodin (kladen důraz na větší spotřebu)
změna prostorové struktury obyvatelstva (stěhování do měst)
1968 – 1973
pronatalitní opatření + silné rodičovské ročníky (narozené po 2. světové válce)
Zvýšení počtu narozených dětí, tj. uchování a prohloubení nerovnoměrné reprodukce obyvatelstva.
2. polovina 70. let, 80. léta
snižování porodnosti (další změny ve způsobu života, liberalizace interrupcí, zvyšování životních nákladů, zvýšení cen dětského oblečení a obutí, jistá nevíra v budoucnost…)
90. léta
ve věku nejvyšší plodnosti silné ročníky z počátku 70. let
Pozitivum: utlumení vlny zvýšené porodnosti ze 79. let „zklidnění“ vývoje
Faktory geografické
objektivní příčiny geografické povahy
např.:
povodně, zemětřesení – vždy vedou k okamžitému zvýšení veřejných výdajů
využívání tradice solidarity (vyšší v Evropě)
v některých zemích zvýhodněny některé oblasti, např. v Norsku v severních částech země zvýhodnění obyvatelé (telefonní budky s levnými tarify,…)
Faktory politické
kvantita a kvalita veřejných statků často součástí volebních programů
politici dobývají hlasy – slibují růst transferů a dalších výdajů
tzv. demonstrační efekt – lidé srovnávají svoji životní úroveň (do níž patří nejen spotřeba hmotných statků, ale např. i velikost transferů apod.)se zahraničím a potom vyvíjejí tlak na vládu i místní autority, aby poskytovaly veřejné služby v určitém objemu, struktuře a kvalitě
samy vlády se snaží z vlastní iniciativy zvyšovat veřejné výdaje
Faktory kulturně náboženské
ovlivňuje sociální cítění, solidaritu ve společnosti
např. v Evropě větší důraz na charitativní charakter sociální výpomoci
Faktory ekonomické
fáze ekonomického cyklu, výkonnost ekonomiky, bariéry výkonnosti, bariéry spotřeby (např. jako důsledek vysoké míry nezaměstnanosti s nízkou mírou podpory),…..
velikost disponibilních zdrojů je limitujícím faktorem rozvoje veřejného sektoru
Technicko – technologické faktory
technika a nové technologie mají vliv na zvyšování veřejných výdajů
při zavádění nových vynálezů a objevů musí stát (vláda) asistovat formou zvýšených veřejných výdajů.
např. rozvoj automobilismu – budování silniční sítě, počítačové technologie – široké zavádění výpočetní techniky apod.
Teorie růstu veřejných výdajů
Teorie stupňovitého růstu
zvyšování veřejných výdajů se děje ve skocích (daných např. technickým a technologickým pokrokem)
Teorie prahových efektů
v nepříznivém období (např. povodně) se prudce zvyšují veřejné výdaje, po uklidnění situace se ale již nevrátí na svou původní výši – vždy již zůstanou vyšší, než byly původně
v kritické situaci jsou obyvatelé (=daňoví poplatníci) ochotní platit vyšší daně na profinancování zvýšených potřeb
Baumolův zákon
náklady na jednotku výkonu ve veřejném sektoru se neustále zvyšují, cena jednotky výstupu veřejného sektoru roste
veřejný sektor – statky zvláštního charakteru – s vysokým podílem lidské práce, která nemůže být substituována technikou
tlak na zvyšování mezd je stejný jako v soukromém sektoru, ale bez odpovídajícího zvyšování produktivity práce (ve veřejném sektoru jsou mzdy vždy nižší)
Wagnerův zákon
s růstem důchodu na hlavu roste v ekonomice velikost veřejného sektoru
snaha vysvětlit růst veřejných výdajů z hlediska poptávky po veřejných statcích
Demonstrační efekt
obyvatelé srovnávají svoji životní úroveň se zahraničím, a potom vytvářejí tlak na vládu, aby poskytovala veřejné statky v určitém množství a kvalitě
Fiskální iluze obyvatelstva
obyvatelstvo podceňuje své daňové zatížení i užitky z veřejných statků
požadavky na různé vysoké veřejné výdaj