přednášky

cká ekonomie Neoklasická ekonomie (monetarismus a nová klasická makroekonomie) zvýšila svůj vliv na hospodářskou politiku od druhé poloviny 70. let, kdy v postavení teoretického východiska hospodářské politiky vystřídala keynesiánskou ekonomii.
Protože jde o návrat k teoretickým koncepcím, které převažovaly na konci 19. a na počátku 20. století (do 30. let, tj. do Velká krize), o zdůrazňování tradičních základů tržní ekonomiky, bývají soudobé formy neoklasické makroekonomie často označovány i jako neokonzervativní. Neoklasická ekonomie Všechny proudy neoklasické ekonomie spojuje představa, že autoregulační síly trhu vytvářejí optimální podmínky pro vývoj ekonomiky a že v zásadě zajišťují i její maximální výkonnost, jež je dlouhodobě udržitelná.
Neoklasické teoretické koncepce zdůvodňují tezi, že tržní mechanismus vytváří dostatečné předpoklady pro efektivní využívaní ekonomických zdrojů.
Neoklasické ekonomické teorie považují za hlavní zdroj nerovnováhy a poklesu efektivnosti ekonomiky státní zásahy do ekonomiky. Tyto teorie jsou výrazně kriticky zaměřeny proti keynesiánské ekonomii. Neoklasická ekonomie Mezi základní teze neoklasické ekonomické teorie patří teze o vytěsňování soukromých investic vládními.
Vláda prostřednictvím rozpočtové a peněžní a úvěrové politiky keynesovského typu vytváří podmínky, díky nimž dochází k přesunu zdrojů ze soukromého do veřejného sektoru. Zatímco soukromý sektor je veden ziskovými kritérii a musí čelit tvrdým rozpočtovým omezením, veřejný sektor zpravidla úzce zisková kritéria nesleduje a v určitém ohledu spoléhá na případné finanční zdroje z rozpočtu vlády.
Pokud roste váha veřejného sektoru a vládních výdajů v ekonomice, vede to ve svých důsledcích k méně efektivnímu hospodaření z hlediska ziskových kritérií a tím k suboptimálnímu využíván zdrojů. Neoklasická ekonomie Koncepce neoklasické (neokonzervativní) teorie odmítají používání nástrojů hospodářské politiky ke stimulaci agregátní poptávky, orientují se spíše na stranu nabídky.
Stoupenci neoklasické ekonomie usilují o to, aby hospodářská politika vytvářela určitý stabilní rámec vývoje tržní ekonomiky, proto dávají přednost dlouhodobým stálým pravidlům. Jde jim o stabilní prostředí pro podnikání, které by vytvářelo podmínky pro motivaci k práci, podnikání a spoření. Proto zejména usilují o omezení inflace, ale i snížení negativních důsledků zdanění, o omezení přílišné úlohy vlády v ekonomice a zlepšení fungování trhů. Typy makroekonomické politiky Rozlišujeme tři hlavní typy makroekonomické politiky:
* Monetární politiku
* Fiskální politiku
* Strukturální politiku
Pojem monetární politika se vztahuje na stanovení nabídky peněz v hospodářství (základními formami peněz je hotovost a mince, avšak moderní ekonomiky mají ještě jiné formy peněz.) Prakticky ve všech vyspělých zemích řídí monetární politiku centrální banka (jedná se o bankovní instituci s výlučnými funkcemi, většinou plně nezávislou na vládě, např. Česká národní banka, Evropská centrální banka apod.). Typy makroekonomické politiky Fiskální politika se týká rozhodování o státním rozpočtu a stanovení výše a skladby vládních výdajů a příjmů. Zvláště důležitým momentem ve fiskální politice je poměr mezi vládními výdaji a daněmi. Jestliže vláda utratí více peněz, než vybere na daních, je státní rozpočet schodkový, utratí-li méně, je přebytkový.
Strukturální politika zahrnuje různé formy vládní politiky zaměřené na změnu stávající struktury národního hos