Přednášky TEORIE LITERATURY

budoucnosti-méně časté)
= děj chronologický x retrospektivní
Téma
=hlavní myšlenka, která literární dílo rozvíjí
- vyjádřena explicitně – v názvu (Vojna a mír-hned víme o čem to bude) x nic nám název neřekne o tom co to bude (Quo vadis)
-oblíbená témata- život druhých lidí, láska, zločin, dobrodružství
-epizoda
-menší tématický celek,
-podřízena tématu
-někdy i dost zamotaná
-motiv
-ještě menší tématický celek
-základní stavební jednotka kompozice
-dialog-dynamický-posunuje děj dopředu
-popis prostředí- statický- neovlivní děj, ale vysvětlí ho
Čas, téma, postavy, prostředí – se hierarchizují podle žánru
Dílo by mělo mít gradaci
Pointování-čtenář je napnutý, než dojde k tomu, že se něco stane
Kompoziční centra
-v dlouhém díle
-ucelené dílo ale umožňuje i pokračování (10ti dílný román)
Fabule
Sujet
Fabule
= děj
-události, které jsou vypravovány v příběhu, jsou příčině spojeny
Sujet
= jak jsou složky díle uspořádány
-schémata, která autor vyplní obsahem
Čtenář čte fabuli, ale autor nepsal dílo od začátku do konce, napřed měl sujet(čtenář pozná sujet až na konci příběhu
ZÁSADY STUDIA KRÁSNÉ LITERATURY
Principy hodnocení literatury
autor, doba, důležité momenty života
životopisné údaje odražené v díle, době a literární epoše, ve své zemi x ve Francii
kritické vydání – obsahuje odborné studie (předmluva, doslov), bibliografické a ediční
poznámky (poznámky o díle)
primární literatura – samotné dílo
- sekundární literatura – díla o autorovi, epoše, díle
dnes i webographie
Metoda odborného čtení – čtení + dělání poznámek, výpisek
Citace – používají se k podpoře vlastního názoru
v uvozovkách nebo kurzívou, formou poznámky pod čarou (kde v knize)
Metoda zpátky k pramenům ad fontes - hledání v sekundární literatuře - potvrzení či vyvrácení názoru utvořeného při čtení primární literatury
Verze poslední ruky – verze knihy, kterou autor označí jako poslední platnou
(navazuje na predchozí prednásku)
Pásmo postav
téma člověka v literárním díle ( pohlaví, věk, soc. postavení…), ne každá postava je složena ze všech dílčích témat
charakteristika – způsob, jakým je postava interpretována
prostředí – vnější svět, ve kterém postava existuje (hmotné x nehmotné-vnitřní svět)
postavy – hlavní, vedlejší, hrdinné…
každá epocha má vlastní představu o hl. hrdinovi (vlastnosti se liší)
vypravěč – fiktivní subjekt mluvčího, který vypravuje děj,
- představuje součást sujetu ( v epice prostředníkem mezi čtenářem a
prostředím), pomáhá pochopit děj
- není autor, nemá autorovy názory
- typy: autorský ( vševědoucí) – zná vniřní i vnější svět postav, ví všechny
okolnosti, př. Balzac
personální – vykládá co vidí, co se doslechl, omezen na jednu
postavu
přímý – je postavou v příběhu, ale nemusí být hlavní hrdina
oko kamery – příběh je jako film (snímání kamerou)– není vntřní
svět postav
Styl
princip, podle něhož je celek uspořádán (spojení do celku = styl)
individuální (autorský) – píše pořád stejně x každé dílo jiný styl
vychází z doby, z umění
DRAMA
literární žánr (epický i lyrický)
Antika
vzniklo z napodobování sboru, který zpíval na oslavách boha Dionýsa, postupem času se sborem vystupoval jeden herec, který znázorňoval změny ve zpěvech
tragedie – vysoká úroveň, komedie – nízký styl i úroveň
Středověk
v kostelech, během kázání herci ožívali a vysvětlovali kázání pro negramotné, postupem času herci vytlačeni před kostel, následně až na náměstí, páč se neobjevoval církevní námět
misterium, mirakl, moralita
kompoziční prvky (soti) a (fas)
drama psychologické, historické….podle žánru
o 1 dějství…
Kompozice
základní rys – předváděno na jevišti, fabule tvořena dialogy a jednáním, téma = konflikt
5 členné schéma z antiky :
expozice – seznámení (exposition)
zápletka --) kolize (développement)
krize – vyvrcholení (noeud)
peripetie – obrat v zápletce (peripetie) čte se: peripesi!!!
katastrofa – zakončení, rozuzlení (démuement)
důležité je zachování 3 jednot ( z klasicismu) –1) času (unité du temps) – hra není delší než dva dny,2) místa (unité de lieu)- v rozmezí městských hranic,3) děje (unité de l´action) – pouze jeden příběh -) aby byla hra věrohodná
BÁSNICKÝ SLOVNÍK
autorský styl se rozlišuje od prostého komunikačního stylu užíváním homonym a synonym
Homonyma – slova, která znějí stejně, ale mají jiný význam
stejný slovní druh – čelo x čelo,
tvarová – nos (substantivum) x nos (imperatif)
zvuková – grafická podoba je jiná čelo x cello, byt x bit
nejsou polysémická = jazyk (řeč), jazyk (orgán)
rýmové hononyma mohou být graficky odlišné
Synonyma – různá slova, která mají podobný význam
Figury
- součástí figur jsou tropy (ten trop !!!!)
Trop – souhrné označení pro ironii, metonomii a metaforu
využívá slova v nezvyklém přeneseném významu, které vyplývají z kontextu
metafora – přirovnání na základě podobnosti (moře buchet, moře světel)
ironie – srovnání na základě kontrastů (kladné hodnocení záporné situace) (no to se ti
teda povedlo)
metonimie – podobnost na základě věcné nebo logické souvislosti
- synekdota – zaměníme část za celek (roční období -) rok)
- metalepsa – zaměníme činitel -) děj (fr. jazyk -) řeč)
- obsah-) věc (kotlík vře, brusle kanady)
- vlastnictví -) vlastníkem ( kolt, poubelle)
- materiál -) věc
Alegorie
– symbol, estetická kategorie často srovnávaná se znakem, symbolem
obraz nebo děj, který má význam doslovný i přenesený
př. Marianna = alegorie ( nejprv alegorie, pak symbol postupem času)
nahrazuje něco jiného
Symbol – nahrazuje něco konkrétního za něco abstraktního
Figury
výrazové prostředky poetiky a rétoriky, které spočívají v odchylkách od norem běžného jazyka
tropa (myšlenková změna, jazykově správná) x figura (běžný jazyk)
v poetice a rétorice, páč figury používáme velmi často, aniž bychom si to uvědomovali při běžné mluvě
a ) zvukové – opakujeme hlásky, slova slabiky – na začátku –anafora
- na konci – epifora
b) syntaktické – asindetom – nepoužíváme spojky (dělník je smrtelník, práce je smrtelná)
- polysyndetom – více spojek než je potřeba
- gradace
- antiteze ( 2 motivy v protikladu)
- zeugma – gramaticky chybná konstrukce (nesnáším, bojím, nenávidím
vás)
c) slovosledné – odchylky od slovosledu
- apokopa – vypouštění hlásek na konci slova (prof)
d) myšlenkové – řečnické otázky
e) hodnotící – eufemismus – kladně hodnotíme zápornou věc, není ironie !!!
- hyperbola – zveličení (2 jevy stejný rys, jeden zveličíme)
f) významové – oxymoron – vyjadřuje rozpor, protiklad (svítání na západě)
- paradox – zdánlivě protismyslný výrok
- apostrofa – oslovení neživé osoby, lidí kteří např. nejsou v místnosti
- invokace – zvolání k bohu, múzám, svatým