Přednášky

Motivace vnější/extrinsická - vliv vnějších činitelů, odměna, pochvala
Nežádoucí motivace – strach, bolest, úzkost Motivaci v učení ovlivňují: Formulace cílů Aspirační úroveň Tendence k dokončení úkolu Odměna a trest Znalost výsledku v učení Zájmy Souvislost předmětu s živ. perspektivami Předchozí zkušenost Sociální momenty Úspěch a neúspěch Činnost žáka a uspokojení z ní Novost situace, předmětu a činnosti Motivace Rušivé vlivy na motivaci Opakované žákovy neúspěchy (nedostatky žáka, vnější podmínky)
Osobní vztahy, emoční klima
Metoda vyučování
Způsob výchovy
Nadměrné zabývání se stejnou činností
bez přestávek (nasycení činností) Zákon zpětné vazby
Žák získává zpětné informace o tom, jak se učí
Nezafixovat chybu
Kontrola učitelem
Kontrola spolužákem
Sebekontrola
útlum přenos Transfer a interference Transfer = přenos
Interference = rušení, negativní transfer Interference Proaktivní- negativní vliv na následující
Retroaktivní – negativní vliv na dříve naučené Transfer Horizontální /nespecifický – zobecnění vztahů, principů
Vertikální/specifický – obsahově příbuzné oblasti
Bilaterální – přenos motorických dovedností z jedné končetiny na druhou Doporučení pro praxi Při vyučování maximálně využít transfer a odstranit interferenci:
Kontrola předchozích vědomostí a dovedností a doplnění mezer patří k základním předpokladům efektivního učení a vyučování.
Srovnávat starou a novou činnost, jejich shody a rozdíly, co přenést z dřívější činnost, kde jsou chyby.
Chyby včas odstraňovat, než dojde k jejich upevnění.
Při osvojování dvou podobných činností začít s druhou, až je první pečlivě osvojená, přemýšlet o shodách a rozdílech. JAK SE UČÍME – PAMĚŤ zapomínání DP KP zapomínání zrak sluch Jiné smysly myšlení Ukládání informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti – jediný způsob,abychom si věci zapamatovali OPAKOVAT JE nepoužíváme nepoužíváme JAK SE UČÍME ZAPAMATOVÁNÍ ZÁVISÍ NA ČETNOSTI A ČERSTVOSTI
KP a DP existují odděleně v mozku
Informace se uloží do DP jen kdy je používána a připomínána (opakování)
Novou informaci spojit s činností
Pamatujeme si to, co opakujeme a užíváme Zákon opakování Zákon frekvence, opakování (Thorndike)
Opakováním se posílí spojení mezi podnětem a reakcí
Přepracovat a zdokonalovat naučené Opakování „Vědomé reprodukování informace v pracovní paměti“ (Atkinson, 2003)
Opakování pravděpodobně nejen udržuje položku v pracovní paměti, ale zároveň ji přesunuje do dlouhodobé paměti
nemělo by to být pouhé reprodukování bez hlubšího porozumění. Opakování může mít mnohem více podob-málokdy se žák něco naučí napoprvé, jednorázově. Právě smysluplné učení vyžaduje určitý čas a několikanásobné vracení se k tomu, co se člověk učí
E. L. Thorndike dospěl k závěru, že pouhé opakování nemůže být samo o sobě základem naučení se něčemu. Důležitý je také způsob opakování: opakování spojené s porozuměním a myšlenkovou organizací materiálu, resp. s praktickou činností je v průměru asi čtyřikrát účinnější než pouhé mechanické opakování
Zákon opakování se týká všech zákonů učení. Jeho podstata spočívá v: upevňování získaných vědomostí a dovedností
současně ale umožňuje zjišťovat nové vztahy mezi prvky učiva,
tím učivo dostává hlubší význam a lépe se zařazuje do životní zkušenosti učícího se člověka, stejně jako do jeho systému vědomostí. Opakování tuto funkci plní však pouze tehdy, je-li aktivní. Čili neplní ji tehdy, je-li mechanické, jedná-li se o tzv. dril-nemělo by to být pouhé reprodukování bez hlubšího porozumění. Opakování může mít mnohem více podob-málokdy se žák něco naučí napoprvé, jednorázově. Právě smysluplné učení vyžaduje určitý čas a několikanásobné vracení se k tomu, co se člověk učí Podstata opakování


Zákon opakování rozvrhnout opakování v čase
zapojit nejvyšší psychické funkce (hlavní myšlenky, strukturu)
respektovat psychohygienické zásady (přestávky, střídání činnosti,
dodržování křivky výkonnosti atd.)
využít pozitivní motivace a sebemotivace Zákon opakování Je nutné, aby bylo opakování aktivním procesem-cílem je přepracování a zdokonalení
Důležité je také najít si vhodný způsob organizace
Žák/student by měl při opakování vzít v úvahu následující:
opakovat rozmanitým způsobem
opakovat systematicky Typy aktivního opakování aktivní reprodukce, tj. reprodukce, během níž si opakováním vytváříme strukturu základních pojmů a vztahů mezi nimi tak, že se snažíme využít naučeného.
diskuse se spolužáky.
jiné způsoby: vypracování přehledů učiva, důležitých definic, různých mnemotechnických pomůcek‚ karty s pojmy, tabulky pro srovnání, názorná schémata Typy aktivního opakování pasivní předčítání textu - je nejméně efektivní
aktivní reprodukce textu pomocí tiché nebo hlasité řeči - však nesmí přejít do mechanického opakování.
Aktivní reprodukce textu nám rovněž ihned ukazuje naše „silná“ a „slabá“ místa. Upozorní nás ale i na naše přednosti a nedostatky ve slovní zásobě a ve větné skladbě.
Rozložení opakování v čase Výzkumy ukázaly, že lepší výsledky má opakování rozdělené na kratší časové úseky a oddělené přestávkami a jinou činností, než opakování soustředěné. Souhlasí to s poznatky o únavě při učení, o významu přestávek a aktivního odpočinku.
Doporučuje se věnovat více času prvnímu učení, další opakování mohou být již kratší.
Nejúčinnější je, pokud přestávky mezi jednotlivými opakováními rostou v aritmetické řadě (postupně po 2, 4, 6…dnech) RADY PRO UČITELE
Neprobírejte látku příliš rychle
Použijte novou informaci při činnosti
Informace se uloží do DP jen když je používána a připomínána
Učení je aktivní proces
Informace je přepracována
Pochopit vztahy
Využít schémata (vizualizace) Utváření pojmů a kognitivní vývoj Kognitivní vývoj a utváření pojmů popsal
Jean Piaget (1896-1980)
teorie založena na zrání
Vývojová teorie, vysvětlující, jak si děti vytvářejí pojmy
Dítě prochází fázemi vývoje až k nejvyšší formě, postupně se vyvíjí (dospělý) Piagetova teorie kognitivního vývoje Stádium –senzomotorické období (0-2roky)
experimentace, trvalost předmětu
2. Stádium – předoperační (2-7 let)
a) předpojmové stádium, b)intuitivní
3. Stádium –konkrétních operací (7-11let)
decentrace, konzervace, zvratnost
4. Stádium – formálních operací (od 12 let)
akomodace, asimilace JINÉ PŘÍSTUPY KE KOGNITIVNÍMU VÝVOJI Lev Vygotskij - kognitivní vývoj je podmíněn, kulturně a sociálně
Zona nejbližšího vývoje
Jerome Bruner – kognitivní vývoj prochází stádii, určitými typy myšlení, které si uchováváme po celý život (akční myšlení, ikonické, symbolické-dospělí) Význam pro učitele Učitel má být vnímavý k úrovni, na níž dítě myslí
Přizpůsobit vyučovací metody
Znát úroveň myšlení dítěte
Vytvořit jazykově podnětné prostředí
Poskytována příležitost k porozumění na vyšších úrovních
Formální operace usnadňují předávání abstraktních znalostí
Vhled do dětského myšlení Kognitivní styl Učební styl Kognitivní styl Způsob poznávání, výběr, vnímání, třídění, ukládání a kódování přijímaných podnětů a informací
Individuální – vychází z předchozího učení a zkušeností, má vrozený základ
Charakterizován osobním tempem a zaměřením na přesnost, postupy, které člověk používá v učebních situacích
Kognitivní styl - dimenze Přesnost - přibližnost, 1956
Uvážlivost - impulzivnost, 1966
Závislost na poli - nezávislost na poli
globálnost analytičnost
Kognitivní styl - dimenze Gregoric, 1985
Konkrétní styl – zabývá se fyzickým světem
Abstraktní styl – svět pojmový, nehmatatekný
Namátkový – sklon uspořádávat svět nelineárně
Postupný – uspořádává krok za krokem nebo větvením Kognitivní styl - dimenze Mayers
navrhuje 16 typů kombinace dimenzí
Čití – intuice
Myšlení – cítění
Extraverze – introverze
Kognitivní styl – typy
Reflektivní styl-pomalejší, přesnější
Impulzivní styl-rychlý, méně přesný
UČEBNÍ STYL Takové postupy, které člověk používá v určitém období života v učebních situacích. (mladší děti impulzivnější)
Individuální způsob osvojování poznatků
Do jisté míry závislé na obsahu
Vznikají na vrozeném základě
Ovlivnován osobnostními charakteristikami žáka Kognitvní styl (vrozené) Výukové preference Způsoby zpracování informací Sociální a emocionální procesy Učební styly Vznikají na vrozeném základě (kognitivní styl) a rozvíjejí se spolupůsobením vnějších (motivační, emocionální, sociální) a vnitřních vlivů
Postupy, které člověk používá v učebních situacích
Individuální způsob osvojování poznatků
Obdobný postup v různých učebních situacích Typy učebních stylů Povrchový – mechanické učení (pasivní-malé úsilí, aktivní- velká snaha),
Utilitaristický – získat co nejlepší známku, uspět jakýmkoli způsobem (i podvádění, zalíbit se)
Hloubkový – porozumět učivu, hluboký zájem o učení TYPOLOGIE UČENÍ Postupné/operační - žák postupuje systematicky, postrádá nadhled, porozumění faktům, menší porozumění obecným principům
Souhrnné/globální - obecné principy, unáhlené závěry
Pružné - orientační osnova, soustředuje se na detaily, hluboké pochopení, chápe souvislosti, dovede aplikovat Typy učebních stylů- dominantní smysl (Sovák, 1900) Sluchově – mluvní
Zrakový
Hmatový a pohybový
Slovně pojmový- bližší abstraktní myšlení, snadno chápe, obecnější principy Další typologie (Pike, Selby, 1994) Žák – novátor, konkrétní skutečnosti, hledá význam
Žák analytik- hledá fakta, abstraktní rovina
Praktický žák – jak věci fungují, rád řeší praktické problémy
Dynamický žák – improvizuje, má rád změny Využití Učitel volí správné vyučovací postupy
Vnímání rozdílů mezi žáky
Pro žáka zefektivňování učení
Diagnostika – pozorování, rozhovor, dotazník, analýza produktů (písemné, grafické práce dětí)
Hromadné vyučování rozvíjí povrchový styl
Problémové vyučování rozvíjí hloubkový styl učení DIAGNOSTIKA Přímé metody – pozorování žáka při učení
Nepřímé metody – výpověď žáka, o tom, jak se učí
Kvalitativní – rozhovor, analýza produktů
Kvantitativní – dotazník, posuzovací škály Literatura 1) Riefová, S. Nesoustředěné a neklidné dítě ve škole. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-287-4.
2) Mareš, J. Styly učení žáků a studentů. Praha, Portál, 1998. STRUKTUROVÁNÍ UČIVA
STRATEGIE UČENÍ Lineární reprezentace učiva Dítě si vytváří vlastní představu o tom, jak je svět strukturován (pokusem a omylem) Sdělování učiva má lineární podobu
Pojmy, vztahy mezi nimi, pojmově-vztažná síť (implicitně obsažena)
Využití v didaktice – bloková schémata, tabulky, vývojové diagramy STRUKTUROVÁNÍ UČIVA STARŠÍ PŘÍSTUPY ORIENTAČNÍ OSNOVA ČINNOSTI
(Galperin- užití vnější řeči)
STURKTURA HLAVNÍCH POJMŮ TÉMATU (vychá