Skripta

1 Obchodní právo
(pojem, prameny obchodního práva)
1.1 Pojem obchodního práva
Obchodní právo je odvětvím, které patří do soukromého práva, i když vztahy mezi
podnikatelem a státem, zejména pokud jde o právní podmínky podnikání, obchodní rejstřík či
ochranu hospodářské soutěže, patří do oblasti práva veřejného.
Soukromé právo upravuje vztahy subjektů občanské společnosti na principu jejich vzájemné
rovnosti a nezávislosti. Pro soukromé právo je typický svobodný projev vůle účastníků a
smluvní princip vztahů. Soukromé právo se dále člení na řadu právních odvětví, zejména:
občanské právo, rodinné právo a obchodní právo.
Občanské právo tvoří souhrn právních norem, které upravují:
• majetkové vztahy fyzických a právnických osob,
• majetkové vztahy mezi nimi a státem,
• vztahy vznikající z výsledků duševní tvořivé činnosti včetně vztahů vyplývajících z
práva na ochranu osobnosti.
Rodinné právo tvoří soubor právních norem, který upravuje osobní vztahy mezi manželi,
rodiči a dětmi i vztahy mezi ostatními příbuznými a vztahy tzv. náhradní výchovy.
Obchodní právo je souborem právních norem upravujících majetkoprávní postavení
podnikatelů a vztahy vznikající mezi nimi v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Ve
vymezeném rozsahu upravuje i vztahy mezi nepodnikatelskými subjekty a některé vztahy
mezi podnikateli a státem (např. obchodní rejstřík, účetnictví podnikatelů).
1.2 Předmět obchodního práva
Obchodní právo upravuje postavení:
1. podnikatelů
• právní formy podnikání a jejich organizaci,
• formy jednání podnikatele,
• povinnosti podnikatele aj.
2. Obchodní závazkové vztahy
• pravidla pro uzavírání smluv
• jednotlivé druhy smluv,
• důsledky porušení smluvních povinností aj.
3. Další vztahy související s podnikáním
• hospodářská soutěž,
• důsledky nekalé soutěže aj.
1
1.3 Prameny obchodního práva
Základním pramenem obchodního práva je obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb., v
platném znění a zákoník občanský (zákon č. 40/1964 Sb., úplné znění vyhlášeno pod č.
47/1992 Sb., ve znění změn a doplňků).

Obchodní zákoník se skládá ze čtyř částí:
Část prvá _Obecná ustanovení
Část druhá - Obchodní společnosti a družstvo
Část třetí - Obchodní závazkové vztahy
Část čtvrtá - Ustanovení společná, přechodná a závěrečná.

Předmětem úpravy obchodního zákoníku je právní postavení podnikatelů v soukromoprávních
vztazích. Obchodní zákoník však neupravuje podmínky, za nichž se fyzická nebo právnická
osoba může stát podnikatelem. Podmínky podnikání upravují veřejnoprávní předpisy,
zejména zákon č. 455/1993 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) v platném
znění a další zákony upravující podmínky jiného než živnostenského podnikání. S úpravou
obchodních vztahů úzce souvisí i řada zákonů veřejnoprávní povahy např. zákony daňové,
celní zákon, devizový zákon, zákon o účetnictví.

Z dalších zákonů a obecně závazných právních předpisů lze k pramenům obchodního práva
počítat zejména:
• zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku
• zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v platném znění
• zák. č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění
Pramenem právní úpravy obchodně-procesních vztahů je především:
• Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění
• Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění
Pramenem obchodního práva jsou pro úpravu vztahů při podnikání mezi tuzemskými a
zahraničními podnikateli partnery i mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána a
které byly publikovány VE Sbírce zákonů, resp. Sbírce mezinárodních smluv. Zařadit k nim
lze především:
• Úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží - sdělení č. 16/1991 Sb.
• Úmluvu o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) - vyhláška č. 8/1985 Sb.
• Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) -
vyhláška č. 11/1975 Sb.
• Úmluvu o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě (vyhláška č.
15/1935 Sb., v platném znění).
Z ustanovení § 756 ObchZ vyplývá, že mezinárodní smlouvy mají před vnitrostátní právní
úpravou přednost.
2
1.4 Vztah obchodního a občanského zákoníku
Občanský zákoník je základem soukromoprávní úpravy společenských vztahů Vyjdeme-li ze
zásady, že soukromoprávní úprava majetkových vztahů má být jednotná a obsažená v
občanském zákoníku, pak obchodní zákoník nemůže vystupovat jako zcela samostatný kodex,
nezávislý na občanském zákoníku. Obchodní zákoník ve vztahu k občanskému zákoníku
představuje zvláštní zákon, který upravuje zvláštnosti projevující se v oblasti podnikání a
obchodu..Vzájemný vztah obou zákoníků pak je vztahem speciálního právního předpisu k
předpisu obecnému. Občanský zákoník má podpůrnou působnost pro vztahy, které se podle
obecného vymezení řídí obchodním zákoníkem

To znamená, že pro vztahy, které jsou předmětem úpravy obchodního zákoníku má úprava v
něm obsažená přednost před úpravou obecnou v zákoníku občanském. Teprve v případě, že
obchodní zákoník některou otázku neupravuje komplexně, nebo ji neupravuje vůbec, řídí se i
vztahy v oblasti podnikání a obchodu občanským zákoníkem a dalšími občanskoprávními
předpisy.

Při aplikaci tak mohou nastat tři případy:
• některé otázky upravuje výlučně obchodní zákoník. V těchto případech je subsidiární
či analogické použití zákoníku občanského vyloučeno.
• některé otázky mají v občanském zákoníku úpravu obecnou a obchodní zákoník řeší
speciálně jen jejich některé dílčí aspekty. Úprava v obchodním zákoníku jako úprava
speciální má v těchto případech pro obchodní závazkové vztahy přednost a občanský
zákoník se použije, pokud speciální úprava chybí.
• některé otázky jsou řešeny pouze v občanském zákoníku a obchodní zákoník se jimi
nezabývá. Občanský zákoník se v těchto případech bude aplikovat výlučně,
analogické použití ustanovení obchodního zákoníku je vyloučeno.
Pokud by některou otázku týkající se obchodních závazkových vztahů neřešil ani obchodní,
ani občanský zákoník, a strany se v rámci dispozitivní úpravy o nich nedohodly, pak by se
posuzovala podle obchodních zvyklostí. Jestliže by řešení nepřineslo ani jejich použití,
posuzovala by se daná otázka podle zásad, na nichž obchodní zákoník spočívá.

Obchodní zvyklosti (§ 1 ObchZ, § 264 odst. 2 ObchZ, § 730 ObchZ) lze charakterizovat jako
určitá pravidla fakticky dodržovaná stranami hospodářského styku aniž by byla zakotvena v
právním předpise. Posuzují se ve vztahu k určitému území, odvětví a konkrétnímu případu.

České obchodní právo je na obchodní zvyklosti velmi bohaté - zejména pro právní vztahy při
leasingu, v bankovnictví, u technologických dodávek, ale i v jiných oblastech obchodně
právních vztahů. Kupř. u technologických dodávek mohou strany určit pojmy použité ve
smlouvě a jejich obsah, který zákon nedefinuje, smluvně podle své vůle. Mohou však stanovit,
že obsah těchto pojmů se řídí podle obchodních zvyklostí, popř. se obsah těchto pojmů řídí
obchodními zvyklostmi i bez tohoto určení (§ 1 odst. 2 ObchZ). Uvedeným způsobem se může
určit obsah pojmů, které určují rozsah plnění (soubor strojů, smontovaný stroj, šéfmontáž aj.),
členění technologické části stavy (provozní celek, provozní soubor atd.), dodavatelské funkce
(generální dodavatel, finální dodavatel), dokumentace (realizační projekt, komplexní projekt,,
ale i jiných otázek.
3
Zásady, na nichž spočívá obchodní zákoník nejsou v obchodním zákoníku výslovně
vyjádřeny. Lze za ně považovat:
• zásadu rovného postavení stran
• zásadu poctivého obchodního styku
• zásadu smluvní volnosti
• zásadu ochrany menšinových společníků a třetích osob
• zásadu zákazu zneužití většiny nebo menšiny hlasů.
2 Obecné podmínky podnikání a jeho
subjekty
2.1 Právní formy společenství osob
Podnikání může být realizováno v zásadě ve dvou formách. Jednak jako samostatné podnikání
a jednak jako společné podnikání.Tyto dvě formy se liší podle toho, kdo nese podnikatelské
riziko. Pokud podnikatelské riziko nese pouze jedna osoba, pak mluvím o individuálním,
nebo-li samostatném podnikání. Pokud je podnikatelské riziko rozloženo mezi více osob,
mluvíme o společném podnikáním.

Společné podnikání umožňuje osobám daného společenství využít efekty rozložení a omezení
podnikatelského rizika, vedle toho i efekty sdružení kapitálových prostředků, spojení různých
činností propojených osob v zájmu dosažení společného cíle aj.

Při sdružování osob za účelem podnikání může vzniknout:
a. společenství bez právní subjektivity
(U společenství bez právní subjektivity nevzniká nový právní subjekt. Podnikatelská
oprávnění nesou samotní účastníci tohoto společenství)
b. společenství s právní subjektivitou
(U společenství s právní subjektivitou vzniká nový právní subjekt - korporace)
Společenství jsou v právním řádu dělena tradičně na společenství:
• společenství občanského práva,
• společenství obchodního práva.
2.2 Společenství občanského práva
V občanském zákoníku jsou upraveny 2 formy společností občanského práva:
a. zájmová sdružení právnických osob
b. sdružení
2.2.1 Zájmové sdružení právnických osob
Jde o právnickou osobu, která sdružuje výlučně právnické osoby. Sdružení se zřizuje za
účelem ochrany zájmů členů nebo dosažení jiného účelu (§ 20f ObčZ).
4
Zájmové sdružení právnických osob může vzniknout:
1. písemnou zakladatelskou smlouvou uzavřenou zakladateli
2. schválením založení sdružení na ustavující členské schůzi. V tomto případě je právním
základem založení sdružení zápis obsahující seznam zakládajících členů sdružení s
uvedením jejich jména (názvu) a bydliště (sídla) a podpisy členů.
Vedle zakladatelské smlouvy nebo zápisu o ustavující členské schůzi musí být přijaty stanovy
a rovněž musí být určeny osoby oprávněné jednat jménem sdružení. Členství ve sdružení lze
vázat na určitý členský příspěvek.

Sdružení je právnickou osobou, která odpovídá svým majetkem za nesplnění svých
povinností. Jde o právnickou osobu osobní povahy. U této právnické osoby chybí rysy
kapitálové společnosti (zejména povinný vklad a základní jmění).

Právní subjektivitu a způsobilost k právním úkonům nabývá zájmové sdružení právnických
osob zápisem do registru sdružení vedeného u krajského úřadu příslušného podle místa sídla
sdružení. (§ 20i odst. 2 ObčZ).

Zánik sdružení nastává jeho výmazem z registrace. Pokud sdružení zaniká bez právního
nástupce, na něhož by přecházelo jmění sdružení, pak je nutno provést likvidaci.
2.2.2 Sdružení bez právní subjektivity na základě smlouvy o sdružení
Na základě smlouvy o sdružení (§ 829 a násl. ObčZ) vzniká sdružení osob, které nemá právní
subjektivitu, nemá způsobilost k právům a povinnostem

Smlouvou o sdružení se sdružují osoby, aby společným přičiněním dosáhly společného
určitého hospodářského účelu. Povinností každého účastníka sdružení je zdržet se jakékoli
činnosti, která by mohla dosažení tohoto účelu ztížit nebo znemožnit. Práva a povinnosti
nevznikají sdružení, ale pouze jeho členům (účastníkům smlouvy). Pro smlouvu o sdružení
je typické:
a. účastníky sdružení mohou být jak fyzické, tak i právnické osoby. Může jít jak o osoby
podnikající, tak i nepodnikající. Pokud jde o sdružení založené za účelem podnikání,
pak platí zásada, že účastníky sdružení mohou být jen osoby s podnikatelským
oprávněním. Zákonem není omezen počet členů sdružení.
b. účastníci smlouvy dosahují dohodnutého účelu společným přičiněním (majetkové,
pracovní, poskytnutí peněz nebo věcí aj.),
c. ve smlouvě musí být vždy sjednán účel
Práva a povinnosti účastníků sdružení:
a. každý účastník je povinen poskytnout pro účely sdružení majetkové hodnoty (peníze
nebo jiné věci) v době stanovené ve smlouvě. Poskytnuté peníze nebo věci určené co
do druhy jsou ve spoluvlastnictví všech účastníků v poměru k jejich výši. Účastník
tyto věci oddělí od svého ostatního majetku nebo je předá pověřenému účastníkovi.
Věci, které jsou určeny jednotlivě zůstávají ve vlastnictví účastníka a jsou v
bezplatném užívání všech ostatních.
5
b. majetek, který je získán při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech
členů, protože sdružení není právnickou osobou. Podíly na tomto majetku jsou stejné,
pokud smlouvou není určeno jinak.
c. členové sdružení jsou ze závazků vůči třetím osobám zavázání společně a nerozdílně
(solidární závazek). Členové rozhodují o obstarávání společných věcí zásadně
jednomyslně. Rozhodnou-li se však, že některé věci budou rozhodovat většinou hlasů,
potom má každý účastník jeden hlas a velikost jeho podílu není rozhodující.
d. členové se mohou dohodnout, že správa společných věcí bude přenesena na některého
z účastníků. Za těchto okolností musí být dodrženo právo každého účastníka
přesvědčit se o hospodářském stavu sdružení.
Zánik sdružení není zákonem výslovně upraven. Lze dovodit, že k zániku sdružení může
dojít:
• splněním účelu, pro který bylo sdružení dohodnuto,
• uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno,
• dohoda účastníků o rozpuštění sdružení (ObčZ stanoví, že účastníci mají nárok na
vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení a na vypořádání majetku získaného
výkonem společné činnosti sdružení).
Zánik účasti na sdružení může nastat:
• při vystoupení nebo vyloučení člena sdružení, event. smrtí (zánikem právnické osoby).
Vystoupit může kterýkoliv z účastníků sdružení kdykoliv. Musí se však respektovat
zásada, že vystoupit nesmí (pokud nejde o vážný důvod - zdravotní stav) v nevhodné
době a k újmě ostatních členů sdružení. Vystoupením se ruší právní vztah účastníka ze
smlouvy o sdružení. Členovi musí mu být vráceny věci vnesené do sdružení. Rovněž
se mu vyplatí v penězích podíl majetku podle stavu v den vystoupení.
• v důsledku vyloučení člena sdružení. K vyloučení dochází rozhodnutím všech
ostatních účastníků sdružení, pokud smlouva nestanoví jinak. K vyloučení může dojít
jen z vážných důvodů. Stejně jako při vystoupení musí dojít k majetkovému
vypořádání. V případě, že smlouva v této otázce mlčí, dojde k vypořádání rovným
dílem.
• v důsledku smrti účastníka sdružení, nestanoví-li smlouva, že na jeho místo nastupují
dědicové.
2.3 Společenství obchodního práva
V obchodním právu ČR jsou upraveny tyto formy společenství obchodního práva:
1. společenství s právní subjektivitou (tímto společenstvím je zcela nová právnická
osoba, která má svou firmu. Právní subjektivita společenství je odlišná od právní
subjektivity jejich členů).
a. obchodní společnosti (relativně uzavřená společenství),
b. družstva (otevřená společenství).
2. společenství bez právní subjektivity: tzv. tichá společnost.
6
2.4 Podnikatelská činnost
2.4.1 Podnikání
Pojem podnikání je vymezen obchodním zákoníkem jako činnost, která je charakterizována
těmito znaky:
• soustavná činnost
(soustavnost - pravidelnost nebo opakovatelnost činností. Podnikáním není jen
příležitostná či nahodile vykonávaná výdělečná činnost),
• činnost samostatně vykonávaná podnikatelem
(samostatnost - podnikatel sám rozhoduje o způsobu a rozsahu své podnikatelské
činnosti, o době a místě výkonu této činnosti),
• činnost prováděná vlastním jménem a na vlastní odpovědnost
(podnikatel provozuje podnikatelskou činnost pod svou obchodní firmou, pod kterou je
registrován, má odpovědnost za porušení svých závazků či právních předpisů, ale též
odpovědnost za výsledek podnikatelské činnosti - především zisk nebo ztrátu),
• činnost prováděná za účelem dosažení zisku
(činnost podnikatele musí být uskutečňována s cílem dosáhnout zisk. Není důležité, zda
činnost zisk skutečně přinesla, nebo skončila ztrátou).
Všechny uvedené znaky musí být dány současně.

Takto vymezený pojem podnikání (podle ObchZ) se kryje v uvedených znacích s pojmem
živnost podle živnostenského zákona. Živnost je ale pojmem užším, neboť zahrnuje pouze
podnikání provozované za podmínek stanovených živnostenským zákonem. (§ 2 - 4
živnostenského zákona)
2.4.2 Podnikatel
Obchodní zákoník vymezuje pojem podnikatel v ustanovení § 2 ObchZ. Podnikatele chápeme
jako právně samostatný, vlastnicky oddělený právní subjekt, který provozuje podnikatelskou
činnost vlastním jménem. Osoba podnikatele je zpravidla spojena s podnikatelskou činností.
Může však jít i o osobu, která vůbec nepodniká. Na druhou stranu podnikatelskou činnost
nemůže vykonávat osoba, která nemá statut podnikatele. ObchZ určuje 4 kritéria, podle nichž
se určí, zda je daná osoba považována za podnikatele. Jsou to:
a. osoba je zapsána v obchodním rejstříku,
(zapisují se osoby právnické i osoby fyzické, není podstatné zda zápis byl proveden
povinně nebo dobrovolně a zda daná osoba provozuje podnikatelskou činnost).
Podnikateli jsou:
1. všechny obchodní společnosti a družstva zřízená podle obchodního zákoníku,
2. jiné právnické osoby, o nichž to stanoví zákon, tj. státní podniky a státní
peněžní ústavy, komoditní burzy, střediska cenných papírů, České dráhy aj.
3. fyzické osoby oprávněné podnikat, které se zapisují do obchodního rejstříku: -
na vlastní žádost (dobrovolně), za podmínky, že tato osoba podniká oprávněně
- to určuje zvláštní zákon,
4. zahraniční osoby, popř. organizační složky jejich podniků, které jsou zapsány
do obchodního rejstříku podle § 21 odst. 4 ObchZ. Fyzické i právnické
zahraniční osoby mohou u nás přímo podnikat pouze tehdy, pokud se zapíší do
obchodního rejstříku. Zahraniční osoba, která není zapsána, se může na
7
podnikání účastnit jen nepřímo, např. jako společník českých právnických
osob, tichý společník českého podnikatele, navazováním kooperačních vztahů
aj. Zahraniční osobou se rozumí osoba fyzická s bydlištěm mimo území České
republiky nebo právnická osoba se sídlem mimo území České republiky. Těmto
osobám je zaručeno právo podnikat na našem území ve stejném rozsahu a za
stejných podmínek jako české osobě, pokud ze zákona nevyplývá něco jiného.
Právo podnikat vzniká zahraničním osobám dnem zápisu do obchodního
rejstříku.
b. osoba podniká na základě živnostenského oprávnění (§ 5 ŽZ),
(jeho průkazem je živnostenský list nebo koncesní listina),
c. osoba podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních
předpisů
(osoba, která má právo podnikat v oblastech, které jsou z působnosti živnostenského
zákona vyloučeny, ale zvláštní předpis upravuje jejich podmínky - zpravidla vyžaduje
speciální oprávnění. Patří sem tzv. povolání svobodná - advokáti, notáři aj., činnost
bank, pořádání loterií a jiných podobných her, hornictví aj. Podnikatelem na druhé
straně není osoba, která může svoji činnost, byť podnikatelského charakteru,
vykonávat bez zvláštního oprávnění - např. majitel nájemního domu, drobný pěstitel
apod.)
d. fyzická osoba provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle
zvláštního předpisu.
(výlučně jde o fyzické osoby, které fakticky provozují zemědělskou výrobu a zároveň
jsou zapsány do zákonem stanovené evidence (§ 12a a násl. zák. č. 105/1990 Sb.).
2.4.3 Vztah obchodního zákoníku a živnostenského zákona
Živnostenský zákon je považován ve vztahu k obchodnímu zákoníku za speciální právní
předpis. Povaha ŽZ jako speciálního předpisu je spatřována ve