Vývoj českého pedagogického myšlení

ni
( vyučování bez osnov, rozvrhu hodin, učebnic, dobrovolná kázeň, zavádí volné
besedy se žáky
( hlavním zdrojem poznání má být osobní zkušenost, pozorování a experiment
( výrazně posiluje činnosti výtvarné a pracovní
Otakar Kádner (1870-1936)
nejvýznamnější postava české pedagogiky předmnichovské republiky
profesor pedagogiky na UK v Praze
prosadil v české pedagogice exaktní historicko-srovnávací myšlení
dílo:„Základy obecné pedagogiky“ (1925-26)
„Vývoj a dnešní soustava školství“ (1929-33)
Jiří Václav Klíma (1874-1948) zkoumá problémy estetické a mravní výchovy
Otakar Chlup (1875-1965)
profesor pedagogiky na brněnské Masarykově univerzitě
díla: „Středoškolská didaktika“, „Pedagogika“
kritizuje formalizmus ve výchově
odmítá tradiční didaktický materialismus (jednostranná orientace na množství poznatků)
usiluje o syntetické pojetí výchovy, harmonizace jednotlivých výchovných složek
v komplexním výchovně vzdělávacím procesu
Václav Příhoda (1889-1979)
profesor pedagogiky a psychologie na UK
zasahoval i do vývojové a pedagogické psychologie
průkopník za zásadní reformy výchovy a školy
díla: „Racionalizace školství“, „Teorie školského měření“, „Ontogeneze lidské psychiky“, „Úvod do PEPS“
usiloval o jednotnou školu vnitřně diferencovanou
snahy o zavádění pracovních metod, o globalizaci a o aplikaci metod samoučení
1929 – organizační a učební plán reformních škol
zřízení pokusných škol
úsilí o: - racionalizaci výuky
- jednotnou třístupňovou školu (škola obecná, Komenium, Atheneum)
- vnitřní diferenciaci ( v rámci třídy jsou žáci rozděleni podle intelektuálních
schopností na skupiny A,B,C,D)
Na toto období pedagogiky vývoj navazuje bezprostředně po druhé světové válce, avšak ČS v rámci tzv. východního bloku vedli ke snahám o unitární pedagogický i školský systém. Došlo k oslabení kontaktu české pedagogiky se západními pedagogickými proudy.
Vývoj české pedagogiky ve 2. pol. 20. st.
pedagogická pracoviště na všech vysokých školách
rozvoj specializovaných výzkumných pracovišť
1960 – jednotná školská soustava: 1. předškolní výchova
2. povinná školní docházka
3. odborné vzdělávání – střední škola – vysoká škola
1964 vznik organizace Československá pedagogická společnost
rozšíření zájmu pedagogické vědy: oblast školská + mimoškolská, rodinná výchova, výchova dětí a mládeže a také oblast dospělých
dějiny výchovy: vydání výborů z Locka, Rousseaua, Pestalozziho, Lindnera, Kádnera,…
významné výsledky v komeniologii, srovnávací pedagogice
didaktika – problém programovaného učení, inovace didaktických prostředků,
modernizace vyučovacích metod
Další rozvoj čs. školské soustavy:
→ 10let povinné školní docházky – 8 let na ZŠ
- 2 r. na gymnáziu, odborné stř.šk, stř odb. uč.
1989 – vytvoření příznivějších podmínek pro rozvoj pedagogické teorie na bázi demokracie a
pluralismu
po r. 1989 → školské zákony
→ vznik nových škol
→ soukromé školy, církevní školy apod.
→ nové vzdělávací programy, nové učební plány, osnovy, učebnice
návrat české pedagogiky ke svým kořenům
( husitský odkaz, Komenský, pedagogický odkaz 19.stol., Lindner, Masaryk, především
k tradici předmnichovské republiky
( obnova a prohlubování kontaktů se západní pedagogikou
( roste zájem o alternativní školu
hledání odpovědi na základní problémy výchovy v moderním světě
liberalizace cílů, forem i metod vzdělávání a výchovy, integrace pomocí kurikula a standardů
rozšíření sítě vysokých škol, zvláště univerzit
rozvoj pedagogické teorie:
( filosofie výchovy a obecná pedagogika
( podstata a proměny alternativního školství
( didaktické problémy (teorie učení, probl. kurikula, ped.
komunikace, příprava učitelů)
( speciální pedagogika
( pedagogika rodinná
1992 založena Česká asociace pedagogického výzkumu
neustále probíhá transformační proces v rovině teoretické i praktické
uplatnění tendencí a směrů v naší praxi: angažované učení, škola hrou, integrované vyučování, zdravá škola, projektové vyučování, otevřené vyučování, dramatická výchova
snaha o:
změnu celkové orientace školství
komplexní rozvoj žákovy osobnosti v jednotě její stránky intelektuální, emoc. i volní
nahradit „školu učení“ novou „školou tvůrčí“
posílit aspekty pracovní, estetické, tělovýchovné a zdravotní
prohloubit kontakty školy se životem, se společností, s rodinou i přírodou
překonat tradiční formy vyučování formami skupinovými a individuálními
posílit úlohu hry vedle učení a práce
překonat strohé dělení žáků dle věku a vytvářet přirozené skupiny dětí a mládeže
navodit nový partnerský vztah uč. a žáků a pozitivně změnit celkovou atmosféru školy
1995 přechod na povinnou 9letou docházku na ZŠ
→ pak další studium na stř. školách učilištích
Proměna postavení učitele
vyjdi z předcházejících údajů, kdo dělal učitele – vzdělání, materiální úroveň učitelů
od roku 1948-1989 – učitel nástrojem pro uplatňování vedoucí úlohy KSČ ve výchově mládeže. Postavení učitele podřadné , závislé, vše se podřizuje vedoucí úloze KSČ
přesto řada učitelů, kteří svým žákům říkali pravdu
klesá prestiž učitelstva
po roce 1989 ozdravění vyučovacího procesu, přepracovány mnohé učebnice
dána volnost ve výběru vzdělávacího programu
učitel sám volí metody své práce
ozdravění ovzduší, demokratizace školství
avšak nízké materiální zabezpečení, nedostatek finančních prostředků na nové pomůcky atd.
Literatura:
Jůva, V., Veselá, Z: Dějiny výchovy, školy a pedagogiky, SPN, Praha 1988
Váňová, R: Vývoj počátečního školství v českých zemích, SPN, Praha 1986