zkouška - otázky

1. Lingvistika a její předmět. Zařazení lingvistiky do systému věd, příbuzné vědy, pomezní
disciplíny (sociolingvistika, psycholingvistika, matematická lingvistika)
lingvistika – jazykověda – jazykozpyt
jazykověda – věda o jazyku, jeho struktuře, společenské podstatě, zákonitostech fungování,
historickém vývoji, jazyku v určitých významech
filologie – jiná vědní disciplína zahrnující široké zkoumání jazyka – historické, kulturní,
literární aspekty
jazykověda v systému věd
- jazykověda se postupně vyčlenila z filosofie v průběhu 19. století
- vědy lze dělit na: filosofické, matematické, přírodní, technické, společenské
- lingvistika patří mezi vědy společenské, poté také mezi vědy sémiotické
- T. G. Masaryk dělil vědy na teoretické a praktické, teoretické se dělí na konkrétní a abstraktní
- lingvistika: teoretická konkrétní – jazykověda
teoretická abstraktní – mluvnice
příbuzné vědy lingvistiky
- integrující: logika, matematika, kybernetika, psychologie
- humanitní: sociologie, etnografie, umění, literární věda, historie, archeologie
- přírodní: akustika, fyziologie, antropologie
pomezní disciplíny
- sociolingvistika:
vznikla v 50. letech 20. století v USA, spjata s lingvisty W. Labovem a J. Fishmanem
zkoumá vliv sociálních faktorů na jazykový systém, jeho funkční využití při jazykové komunikaci, jeho vývoj a poznávání úlohy, kterou hraje ve vývoji společnosti
bilingvismus – dvojjazyčnost, ovládání dvou a více jazyků
diglosie – ovládání dvou variet téhož jazyka
Švejcer, Nikolskij: Úvod do sociolingvistiky
- psycholingvistika:
obor zkoumající vzájemné vztahy mezi osvojováním jazyka a psychickými procesy
zahrnuje široké spektrum okruhů: vztah jazyka a myšlení, čtení a psaní, osvojování jazyka dítětem, osvojování cizích jazyků, bilingvismus, patologii řeči, neverbální komunikaci,...
- matematická lingvistika:
zabývá se popisem jazyka matematickými metodami
Může jít o metody symbolické (algebraické, formální) nebo o využití statistiky, případně o kombinaci těchto metod.


2. Jazyková situace v České republice
- jazykové situace zahrnuje strukturu jazyka v určité společnosti
- jedná se o soubor jazykových útvarů zajišťujících komunikační kontinuum v určitém společenství
- dále je členíme na:
zda zahrnuje soubory různých jazyků nebo variety téhož jazyka
exoglosní – užití různých jazyků
endoglosní – různé variety jednoho jazyka
zda jsou jazyky rovnoprávné nebo ne
rovnovážné – jazyky v rovině
nerovnovážné – nadřazený a podřazený jazyk
- rozdílné použití v makrosituaci (např. ČR) a v mikrolokacii (např. severní Morava)
3. Spisovný český jazyk, jeho pojetí a rozvrstvení. Rozbor pojmů úzus, norma a kodifikace.
Funkční styly spisovného jazyka
Spisovný český jazyk
- jazyk dělíme na spisovný a nespisovný
- spisovným jazykem se zabývá teorie spisov. jazyka – viz. Jedlička, A: Spisovný jazyk v čes. komunikaci
- spisovný jazyk je jazyk užívaný v psané literatuře
- knižní jazyk – psaný, voficiálním stylu užívaný jazyk
- současné rozdělení jazyka vychází z Pražského lingvistického kroužku z 20. a 30. let 20. století
- odlišuje se monofunkčnost a polyfunkčnost
- spisovný jazyk je polyfunkční – lze jím obsadit řadu komunikačních situací
- zkoumáme-li normu spisovného jazyka, bereme v potaz i jazyk mluvený
- knižní jazyk je chápán jako knižní vrstva spisovného jazyka – rozvrstvené prvky
- mluvený jazyk užíváme v mluvené formě jazyka , ale i v psané formě jazyka
- hovorová čeština je vrstva spisovného jazyka typická pro mluvenou formu
- neutrální vrstva zahrnuje všechny prostředky mluveného a spisovného jazyka, postup mezi nimi je
dlouhodobá záležitost, postupuje se směrem nahoru:
knižní vrstva (hoši a dívky), neutrální vrstva (chlapci a děvčata), hovorová vrstva (kluci a holky)
- spisovná forma jazyka je jeho základní forma, užívá se v oficiálních projevech a dokumentaci
vlastnosti: celonárodní a celospolečenská platnost, kodifikovanost spisovné normy, relativní jednotnost
normy, funkční stylová diferenciace jazyka, vázanost na skupinu uživatelů
Norma a úzus
- jazyk se uužívá dle pravidel , v souladu s jeho normou
- norma je kolektivní ustálené a závazné užívání jazyka v duchu jeho systému
- jedná se o systém závažných realizací jazyka přijatých daným jazykovým společenstvím
- je rozdíl mezi normou a uzem (běžné užívání jazyka – obvyklý výskyt jazykového jevu)
- úzus je rozhodující pro nářeční normu
- do normy spisovného jazyka náleží to, co je v soudobém spisovném úzu
- norma spisovného jazyka je podl vlivem práce jazykovědců
- ve spisovném jazyce existují prvky, jejichž úzus je omezen (přechodníky)
- každá jazyková rovina má svou normu, rozdíl je v tom, že např. norma nářečí není závazná
- odchylky od normy jsou chápány jako chyba – i hromadný výskyt chyb
- v případě hromadného výskytu chyb vyvstává otázka
- znaky normy: 1. stabilita – v opačném případě znemožňuje komunikaci, norma musí být dynamická
2. jednotnost
Kodifikace
- kodifikace je zjišťování, zachycení a uzákonění spisovné normy v příručkách, činí normu závaznou
- provádí se v příručkách s kodifikační platností
- norma by se měla krýt s kodifikací, ale není to tak, protože norma je dynamická a kodifikace statická
- kodifikace se provádí jednou za generaci
- kodifikace zpětně působí na normu tím, že ji upevňuje
- porušování kodifikace je sankcionováno ve školním prostředí (kodifikace je rigorózní)
- důležité je sledovat, kam norma spěje – v příručkách a časopisech:
„Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace“ – Slovo a slovesnost roč. 81
„Vývojové tendence současné spisovné češtiny a kultura jazyka“
Funkční styly
Jazykové vyjadřování, mívá různý cíl a účel (funkci). Funkce jazykového projevu výrazně ovlivňuje jeho stylové zpracování. Podle funkce projevu rozlišujeme tyto základní funkční styly:
- prostě sdělovací: účelem je dorozumět se, patří sem rozmluvy, upozornění, zprávy, vypravování
- odborný: prakticky odborný (užití v praxi – obchod, úřad), vědecký, populárně naučný
- publicistický: styl novin, časopisů, televize, rozhlasu, interneru, řečnických projevů
- umělecký: v umělecké literatuře, možnost užití více vrstev jazyka
4. Nářečí češtiny a jejich charakteristické znaky. Obecná čeština a její charakter. znaky.
Pojem „běžně mluvený jazyk“. Vztah spisovného a nespisovného jazyka. Slang a argot.
Dialekty
- varieta užívaná v určité zeměpisné oblasti, je geograficky a funkčně omezena
- omezena na běžně dorozumívací komunikaci a profesní sféru
SZČ - severozápodočeské SVČ SVČ - severovýchodočeské
SZČ JES JES - jesenicko
SČ L L - lašské
JZČ H SČ - středočeské
MS JZČ - jihozápadočeské
H – hanácké
MS – moravskoslezské
spisovný
OČ
H
L
MS
ý
ej
é
y
ý
ou
ou
ó
u
i
ej
ej
é
aj
aj
kvantita
+
+
-
+
spisovně: Dej mouku z mlýna na vozík.
obecně česky: Dej mouku z mlejna na vozejk.
hanácky: Dé móku z mléna na vozík.
lašsky: Daj muku z mlyna na vozik.
moravskoslezsky: Daj móku z mlýna na vozík.
SVČ – užívají oj – strejdoj, ej – mladej (krkonošské – perkýnko, peršet, smerkový,...)
JZČ – užívají ovo – bratrovo tužka, strýcovo židle (nářečí doudlebské a chodské)
SČ – typické prodlužování é – Kam jedeté?
H – rozlišuje se na západní, centrální a jihovýchodní
MS – rozlišuje se mj. na dolské, valašské, kelcké, kopaničářské
JES – nářečně nevyhraněno
SZČ – nářečně nevyhraněno
- v důsledku integrace nivelizace nářečí se užívají interdialekty (nadnářečí)
- na území Čech je jednotný nářeční dialekt (- ej: mladej, -v: votrok, -ma: mladejma)
- nářečí se promítají do obecné češtiny
- sociální členění češtiny na slang a argot
Nářeční slovníky
- vznikaly v posledních 2 staletích
- vedle hesla jsou nařeční kategorie, vysvětlení, příklady
- Jaroslava Vachmanová – Podkrkonošský slovník (1. část: ideografický heslář, 2.část: difrenční jaz. slov.)
- slovník obecné češtiny neexistuje, vysvětlení v – Zgal: Čeština bez příkras – v závěru návrh slovníku
- u slangu se jedná o expresivní vyjádření (typická mluva zájmových skupin), jsou zpracovány
v publikacích:
Hubáček, Jar.: Malý slovník čes. slangů – abecedně seřaz., gramat.. údaje, slangová příslušnost, význam
slang máme např.: myslivecký, vojenský, sportovní, studentský
- argot má hlavně utajit skutečnost, jedná se o mluvu deklasovaných společenských vrstev:
Ouředník, Patrik: Šmírbuch českého jazyka, Slovník nekonvenční češtiny
vychází z literatury a je v současnosti dosti neaktuální
Obecná čeština
Je to podoba v běžném užívání. Tradičně se v rámci vymezuje jako " \o "Interdialekt" interdialekt a používá se zejména v a na západní . Liší se od , která je v neformálním hovoru většinou vnímána jako nepřirozená. Obecná čeština není kodifikována a vyvíjí se proto rychleji a plynuleji než spisovný jazyk. Některé prvky obecné češtiny se mohou časem stát spisovnými.
5. Jazyková kultura
- jazyková kultura je vědní obor, který úzce souvisí s teorií spisovného jazyka
- spisovný jazyk polyfunkční vyžaduje cílevědomou a soustavnou péči
- jazyková kultura je součástí kulturologie
- čím vyspělejší kultuře jazyk slouží, tím musí být vyspělejší
- jazyková kultura se zabývá péčí o jazyk, teoretické pěstění a úroveň jaz. vyjádření
- v českých podmínkách je jazyková kultura spjata se spisovným jazykem
- v rámci Pražského lingv. kroužku vyšlo: v r. 1932 – Spisovná čeština a jazyková kultura
v r. 1969 – Kultura Čj
v r. 1979 – Otázky jaz. kultury v socialistické společnosti
Pojem jazyková kultura zahrnuje témata:
jazyková kultura v užším slova smyslu
řečová kultura
kultivování jazyka a řečových projevů
jazyková výchova
Jazyková kultura v užším slova smyslu
- podstata poznání stavu spisovného jazyka
- závislé na dobovém pojetí, na rozsahu sociolingvistických metod
Řečová kultura
- záležitost všech, kteří jazyk užívají
- problémem je nesoulad mezi jazykovou a řečovou kulturou
Jazyková správnost
- správné je to, co je české
- kritériem je funkčnost, noremnost, systémovost
- př. interview – nedá se skloňovat – nemá systémovost
Jazyková vytříbenost
- není spjata jen s jazykem, ale i s výstavbou textu
Jazyková výchova
- cílem je pochopení jazyka a postoje k němu
Základní úkoly jazykovědné kultury:
poznat současný spisovný jazyk, jazykový stav, potřeby a vývojové tendence
studovat styl. rozvrstvení jazyka, důraz na publicistický styl, jazyk masmédií
úlohou jazykové kultury je naučit žáky ve škole ovládat spisovný jazyk v jeho stylové rozvrstvenosti a vztah k němu
6. Mluvená a psaná forma jazyka, vztah mezi oběma formami
- jedná se o dvě základní komunikační formy, společné prostředky, které mají různé využití
- jazyk je systém v našem vědomí a řeč je jeho zhuštění s materiálním charakterem
- mezi mluvenou a psanou formou jsou souvislosti
- některé formy mají jen zvukovou formu (nářečí)
- některé formy ztratily zvukovou formu (latina – existuje jen v písemné podobě)
- mluvená forma jazyka se od psané odvozuje
psaná forma jazyka
dvojrozměrná realizace (ovlivněno sociokulturně, z leva do prava na řádku)
přijímání jazyka: rychlost, typy a velikost písma, kladení vyšších požadavků
- konzervování: psaná forma je reprezentativní, kladení vyšších požadavků
mluvená forma jazyka
- jednorozměrná, plyne v čase, návrat k ní je v řadě případů nemožný
- kvalitu přijímání ovlivňuje mluvčí
- suprasegmentální prostředky (rychlost mluvy, pauzy, výška a síla hlasu)
- extralingální prostředky
- možnost odkazování a propojení verbální i neverbální složky
- menší reprezentativní hodnota (připravené projevy → polopřipravené projevy → improvizace)
- v dnešní době možnost konzervace projevů mluvených
- psaná forma jazyka: písemná realizace psaného projevu
- písmo: gragika, zahrnuje soustavu grafických znaků, které užíváme při grafickém zachycování jazyka
- grafémika: zabývá se písmem, jeho typy
- zvukový inventář jazyka: fonémy a hlásky, které je možné využívat
- pravopis: ortografie, způsob užívání písma ve spisovném vyjadřování
funkce zaznamenávací (jednotným způsobem zaznamenávat spisovné tvary graficky)
funkce vybavovací (umožnění chápání smyslu psaného textu)
zpracování psané a mluvené formy jazyka v příručkách
- od počátku 20. století se objevují příručky zpracovávající psanou formu jazyka
- čas od času dochází ke změně kodifikace, poslední v roce 1993
- Pravidla českého pravopisu: dvojí vydání
akademické: určené odborníkům, věnováno pravopisu, vždy by mělo být vydáno dříve, 2 části:
základní pravidla + konkrétní materiál
pravopisný slovník, řazen podle abecedy, uveden pravopisný tvar
školní: vynechává některé záležitosti, liší se ve slovníku, kde obsahuje i morfologický pravopis
- pravopisný slovník zpracovává pravopisné náležitosti, v současnosti je ve 2. části Pravidel čes. pravopisu
- v současnosti je mnoho pravidel, důležité je užívat ty, co mají kodifikační statut
- v zadní části pravidel je přiložen dodatek
- největším problémem v současnosti je psaní i/y, čárek ve větě, velkých písmen a přejatých slov
- u velkých písmen je důležitá honorifikace, velké změny nastaly v psaní písmen za posledních 50 let
- Češi považují český pravopis za obtížný, chtějí, aby se zjednodušil, ale neměnil
- na úrovni zvukové stránky existuje spisovná výslovnost (ortoepie), která je kodifikována ve „Výslovnosti
spisovné češtiny“, kniha má dva díly, první díl byl vypracován v 50. letech, druhé vydání vyšlo v roce
1967 a platí dodnes, jsou zde prezentována pravidla a uvedeny příklady, hl. autor Bohuslav Hála
druhý díl pak vyšel v roce 1978 a byl věnován cizím slovům, druhá část obsahuje výslovnostní slovník,
hl. autor Milan Romportl
7. Genealogická a typologická klasifikace jazyků, Typ češtiny
Geneaologická klasifikace
problém polygeneze a monogeneze jazyka
- jazyk byl prostředek dorozumívání už odedávna
- otázkou je, zda tomu bylo jen na jednom místě (monogeneze) nebo na více místech (polygeneze)
- vědci se přimlouvají spíše k polygenezi
- center bylo ale určitě mnohokrát méně, než kolik máme dnes jazyků
problém divergence a konvergence ve vývoji
- divergence je proces rozlišování
- konvergence je proces sbližování
- oba procesy tvoří jednotu ( i v rámci jednoho jazyka)
- v prvobytně pospolné společnosti převažuje divergence
- proces konvergence je spojen se státem
problém poznávání starších fázích
- při zkoumání starších fází se nemůžeme opírat o písemné zprávy, ale užíváme metodu rekonstrukce,
která představuje hledání společných jazykových prvků – archetypů
- př. číslovka tři: tri (slovenština), tris (litevština), treis (řečtina), tres (španělština), tree (angličtina)
praslovanský tvar by byl trъje a indoevropský tvar trejes
pravidlo většiny – hláska, která převažuje u většiiny, byla původní
pravidlo fonetické – hlásku lze vývojově vysvětlit
hláskový zákon – změna hlásky nastává ve všech slovech, na celém území, u všech
jedinců, v určitém čase
pravidlo autoritativní a starobylosti – zkoumá, jak je jazyk starý
členění indoevropských jazyků
satémové (obsahovaly sikavku): slovanské, baltské, indické, íránské, albánština, arménština
kentumové (neměly sikavku): italické (románské), germánské, keltské, anatolské, tocharské, trácké, řečtina
glotochronologie
- ověřuje příbuznost jazyků, vychází z předpokladu, že zákl. slov. zásoba se za tisíc let změní jen v 15%
t = c – percentuální shoda r = 85 t – doba
- shodou mezi indoevropskými jazyky a jinými tehdejšími jazyky se zabýval Iljič Svitič, který dokázal
příbuznost některých skupin a tvrdil, že indoevropský jazyk patří mezi jazyky boreální oblasti
Typologická klasifikace
- vychází ze synchroního pohledu na jazyk, člení jazyky podle určitých znaků (z hlediska zvukové roviny -
samohláskové a souhláskové), (mórové, nemórové – mórové nemají dvě za sebou jdoucí slabiky dlouhé)
morfologická typologie (zakladatelem Fridrich Schlegel):
izolační typ – charakteristický pro germánské a románské jazyky
gramatické kategorie osoby a čísla se nevyjadřují sufixy, ale samostatnými výrazy
skloňování se neprovádí příponami, ale předponami
pevný slovosled, obtížná rozpoznatelnost některých slovních druhů
aglutinační – tzv. přilepování, nedostatek gramatické polysémie, každý morfém má svůj význam
turecky: ev – dům. evler – domy, evin – do domu, evlerin – do domů
flekticní – typická gramatická polysémie
introflektivní – významy se vyjadřují hláskovými alternacemi uvnitř slova (němčina) Vater x Väter
polysyntetický – k vyjadřování příslušných kategorií se slova spojují (aky – oko, aky aky – oči)
typ češtiny
- čeština patří mezi jazyky flektivní
- v jejím rámci se však uplatňují i jiné typy:
izolační – budu zpívat, nesklonná slova: super, šou, Babička od Boženy Němcové
aglutinační – stupňování přídavných jmen: nej – ejší
polysyntetický – složená slova (hl. purismus) – kapesník = čistonosoplena
8. Původ češtiny (vyčlenění ze slovanských jazyků) a její vývoj (charakteristika jednotlivých
období). Pojem „současný jazyk“.
Slovanské jazyky
- příslušnost se vysvětluje tím, že všechny vznikly z praslovanštiny (variabilní jazyk)
- praslovanština se vyskytovala od rozpadu indoevropské společnosti až po vytvoření jednotlivých jazyků
- uplatňují se konvergentní tendence (sbližování kmenových dialektů) a divergentní tendence (postupné
přerušení kontaktů)
- praslovanské období trvalo asi 3000 let, počátky jsou spjaty s rozvojem zemědělství
- pravlastí Slovanů byla oblast severně od karpatského oblouku mezi řekami Odra a Dněpr
- konec praslovanské jednoty je spojen s rozpadem praslovanštiny (5. stol. stěhování národů)
- Slované se dostávají na jih a do záalpí, obsazují Balkán, Krétu
- písemné praslovanské památky nejsou, poznatky o praslovanštině lze dosáhnout na základě:
staroslověnštiny (původně jihoslovanský jazyk)
z jiných jazyků (latina)
3. rekonstrukce na základě současných slovanských jazyků
- současné slovanské jazyky se dělí na 3 skupiny
jihoslovanské – bulharština, makedonština, slovinština, srbština, chorvatština, (staroslověnština)
východoslovanské – ruština, běloruština, ukrajinština, rusínština
západoslovanské – čeština, slovenština, polština, lužická srbština
- o status samostatného slovanského jazyka se snaží i losenština, černohorština, hašupština (v Polsku)
- státním jazykem není lužická srbština a rusínština (jazyk hranice Ukrajina – Polsko)
Vývoj češtiny
- dějiny češtiny jsou přibližně tisícileté a lze je rozdělit na dvě období (stará a nová čeština)
- stará čeština: do počátku národního obrození
staročeské subobdobí (do konce 15. století) – ustalování jazyka (v Staročeském slovníku)
ob