zkouška - otázky

dobí s málo jazykovými doklady (do konce 13. století)
první rozkvět jazyka (14. století) – Alexandreis, doba Karla IV., Dalimilova kronika
husitské období (1. polovina 15. století) – sjednocení jazyka
čeština středního věku (16. – 18. století)
humanismus (15. – 17. století) – rozkvět, vznik slovníků
pobělohorské období (17. – 18. století) – obrana jazyka (Balbín a spol.)
- nová čeština: vznikla na přelomu 18. a 19. stol. a užívá se do současnosti
období národního obrození – teoretický základ nové češtiny (slovníky)
období ustalování češtiny – funkce jazyka v různých komunikačních situacích (do r. 1918)
období meziválečné a vál. – čeština jako státní jazyk, péče o český jazyk a jaz. kulturu
období po roce 1945 – institucializovaná péče o jazyk
období po roce 1989
- první projevy češtiny
bohemismus – bezděčný český prvek v cizojazyčném textu
bohemica – úmyslný český prvek v cizojazyčném tectu (pro který neexistuje výraz)
glosa – vpisek českého slova do cizojazyčného textu
Současný česk jazyk
- chápán v různé šíři
- nejširší vymezení – současný jazyk je jazyk veškeré populace (obvykle po roce 1918)
- 1. užší vymezení – současný jazyk je jazyk produktivní společnosti (po roce 1945) – 2 generace
- 2. užší vymezení – současný jazyk je jazyk poslední generace (po roce 1970)
- nejužší vymezení – současný jazyk je jazyk přelomu 20. a 21. století
9. Organizace lingvistického zkoumání: bohemistická pracoviště, charakter časopisů Český jazyk a
literatura, Naše řeč a Slovo a slovesnost (zaměření, historie, dnešní stav, stavba časopisů),
bohemistická ediční činnost. Základní úkoly jazykovědy v současném období.

Ústav pro jazyk český (UJČ)
- centrální lingvistické pracoviště (výzkum jazyka)
- sídlí v Praze v Letenské ulici
- v čele stojí ředitel Karel Oliva
- ústav je dělen do oddělení: onomastika, současný jazyk, staročeský slovník, jazyková poradna
- jazyková poradna odpovídá na jazykové dotazy
- v letech 1990 – 1994 byl ředitelem František Daneš, zabýval se syntaxí, sémantikou, sociolingvistikou
- v letech 1994 – 1998 byl ředitelem Jiří Kraus, zabýval se fonologií jazyka, fonetikou, jazyk. kulturou,
lingvistikou, rétorikou, dílo: „Rétorika v dějinách jazykové komunikace“
Český jazyk a literatura (ČJL)
- zaměřen na výuku českého jazyka na středních školách
- vydáván od počátku 50. let jako dva časopisy: Český jazyk ve škole, Literatura ve škole
- koncem 50. let pak splynuly v jeden
- v současnosti vychází 5x ročně, rok se kryje se školním (v červenci a srpnu nevychází)
- hlavní redaktorkou je prof. Marie Čechová
Naše Řeč (NŘ)
- určen pro výzkum českého jazyka
- vydáván od roku 1917
- první číslo však vyšlo již v prosinci 1916 s podtitulem „Listy pro vzdělávání a třídění jazyka českého“
- zabývá se kulturou a jazykem
- v rubrice Posudky časté puristické tendence
- vychází 5x ročně, rok se kryje s kalendářním
- vydavatelem je UJČ, redaktorka Ludmila Uhlířová
- v závěru rubrika Drobnosti – příspěvky k aktuálním problémům
Slovo a slovesnost (SaS)
- jedná se o časopis Pražského lingvistického kroužku
- vydáván od roku 1935
- jeho vydávání bylo pozastaveno v roce 1943 a obnovena až v roce 1947
- jeho redaktory byli Bohuslav Havránek a poté Marie Těšitelová
- věnuje se teorii a kultuře jazyka (tím se liší od časopisu naše řeč)
- vychází 4x ročně, redaktor Jan Kořenský (rodák z HK)
Bohemistická ediční činnost
- Academia: do roku 1990, určeno pro vydávání odborné literatury
- Malá jazyková knižnice (MAJÁK): věnovala se lingvistické literatuře populárizačního charakteru
určena širčí veřejnosti – kratší kapitoly, přístupný jazyk
- Studie a práce lingvistické: odborné práce a studie o lingvistických problémech (od poloviny 50. let)
- Lingvistica: díla Ústavu pro jazyk český, neprodejné publikace
- Slavica Pragensis: edice Karlovy university
- forma monografie: zpracovává jedno téma, autorem buď jedinec nebo kolektiv autorů
- forma slovníku: obsahuje příspěvky více autorů
laudacium – články k jubileím
časopis Češtinář – v rámci UHK, části: Kronika, Nové publikace
10. Vývoj bohemistiky od národního obrození: národní obrození (Dobrovský, Jungmann), lingvistika
druhé poloviny 19. století (Gebauer), vývoj po 1. světové válce (vznik Naší řeči), Pražský lingv.
kroužek a vznik SaS, vývoj po roce 1945 (vznik Ústavu pro jazyk český)
19. století
- počátky bohemistiky jsou spjaté s národním obrozením
- norma byla v té době rozkolísaná, bylo nutné ji sjednotit a kodifikovat
- na přelomu 18. a 19. století vznikly tři důležité gramatiky:
František Jan Tomsa: Gramatika (1782) – zpracována na základě tehdejšího úzu
František Martin Pelcl: Gramatika (1795) – vycházela z humanistické češtiny, která měla
archaickou normu
Josef Dobrovský: Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809) – vycházela z humanismu, ale tehdejší
čeština je přizpůsobena současnosti a oproštěna od archaismů
- Dobrovského gramatika se stala základem pro novodobou češtinu. Dobrovský je také zakladatelem
slavistiky jako vědního oboru. Významné jsou i jeho „Dějiny české řeči a literatury“ , kde hledá
souvislosti mezi jazykem a literaturou
- Jungmannův význam spočívá v Česko-německém pětidílném slovníku, který zpracovává slovní zásobu
národního obrození. Jungman obohacoval slovní zásobu tvořením slov na základě odvozování a přejímání
slov z jazyků slovanských. Před 15 lety vyšlo druhé vydání s úvodem od Jana Petra. Důležitá byla jeho
překladatelská činnost, při níž hledal nedostatky slovní zásoby. Další přínos spočívá v knize „Slovesnost“
která si všímá textů (učebnice slohu). Významnými osobnostmi byli i Palacký, Šafařík a Kollár.

- V období druhé poloviny 19. století vznikla celá řada gramatik K významným lingvistům této doby patřil
Jan Gebauer, mladogramatik, který zkoumal přdevším vývoj. Důležitý je jeho „Staročeský slovník“
(2 díly, zpracován do písmene N). „Historická mluvnice jazyka“ zpracovávající vývoj jazyka od počátku
do současnosti, byla vydána ve 3 dílech. Plánoval i 4. díl (syntax), který zpracoval až František Trávníček.
Gebauer Je autorem i řady současných gramatik pro školy, platné až do 20. let 20. století v aktualizaci
20. století
V roce 1911 vznikla Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Byla členěna do několika tříd. V rámci filologické (třetí) třídy byla komise dialektická a lexikologická. V roce 1905 byl předložen návrh k vytvoření slovníku češtiny. Peníze se sehnaly z Hlávkovy nadace. Cílem byl vznik lístků, které se zařazovaly do databáze, ročně asi 160 000. Důležitý pro organizaci byl sekretariát. První sekretář byl František Trávníček.
Kancelář se udržela během první světové války. Začal zde pracovat i Bohuslav havránek. Na konci války již bylo kartiček milion, v 60. letech pak až 60. milionů. V roce 1919 se kancelář restrukturalizovala. Měla ředitele (1. Václav Ertl) a 3 pracovníky. Zabývala se problémy současného spisovného jazyka. V roce 1929 se novým ředitelem stal Kvido Hodura. Kartotéka měla již asi 4 miliony lístků a vzniká slovník, který byl od roku 1935 vydáván ve formě sešitů.
Celý projekt se podařilo udržet přes válku. V roce 1939 se novým ředitelem stal Alois Získal. Činnost kanceláře byla potvrzena v roce 1945 a o rok později se transformovala ve státní Ústav pro jazyk český. Řízením ústavu pověřeni Alois Získal a Bohuslav Havránek. V roce 1953 byl UJČ začleněn do České akademie věd (ČAV). Po Havránkovi byli řediteli ústavu postupně: František Daneš, Karel Horálek, Jan Petr, znovu František Daneš, Jiří Kraus a v současnosti je jím Karel Oliva.
V roce 1953 byla vytvořena pobočka v Brně. Prvním ředitelem byl Arnošt Kelner, poté František Trávníček a Arnošt Lumprecht. V 60. letech byla přidružena k tamní VŠ, v 90. letech však opět získala samostatnost.
Naše řeč
Prvního prosince vyšlo první číslo s podtitulem „Listy pro vzdělávání a třídění jazyka českého“. V redakční radě časopisu zasedali: Emil Smetanka, Jar. Vacek, Josef Zubatý, Frant. Bílý, Václav Machek. Nápní byly články filosofů, literárních historiků a gym. profesorů. Změna nastala v 60. letech, kdy byl časopis převzat UJČ. hl. redaktorem se stal Alois Jedlička.
Slovo a slovesnost
Časopis Slovo a slovesnost byl vydáván od roku 1935 v pražském lingvistickém kroužku. Zaměřen jje na jazyk a literaturu. Vydávání bylo pozastaveno v roce 1947. Poté se vydával v letech 1947 až 1952. Kvůli ekonomickým problémům přešel od roku 1953 pod UJČ. Redaktory byly Bohuslav Havránek a Marie Těšitelová. V současnosti je hl. redaktorem Jan Kořenský.

FONETIKA
Hellwagův trojúhelník
- posun rtu (=> horizontální posun): přední (i, e), střední (a), zadní (o, u)
- posun čelisti (=>vertikální posun): vysoké (i, u), středové (e, o), nízké (a)
přední
střední
zadní
vysoké
I
U
středové
E
O
nízké
A
znělé souhlásky: b, d, ď, g, v, z, ž
neznělé souhl. : p, t, ť, k, f, s, š
sonóry = nepárové (jedinečné) souhlásky: r, l, m, n, ň, j (pouze znělé)
šumy = párové souhlásky
Hlásky dle způsobu artikulace
závěrové - nosní: m, n, ň, 
- ústní: b, p, d, t, ď, ť, g, k, ?
polozávěrové: c, č + jejich znělé varianty [dz, dž]
úžinové - vlastní: v, f, z, s, ž, š, j, h, ch, znělé x
- kmitavé: r, ř
- bokové: l
Hlásky dle místa artikulace
retné - obouretné: m, b, p
- retozubné: v, f
alveolární - přední: n, d, z, r, ř, l, t, c, s
- zadní: ž, š, č
patrové - palatální: ň, ď, j, ť
- velární: , g, k, ch, znělé x
hrtanové: h, ?
retozumné [m]
velární [n]
?: ráz
B: retné, obouretné, závěrové, ústní, znělá
C: alveolární, přední, polozávěrová, neznělé
Č: alveolární, zadní, polozávěrové, neznělé
D: aleveolární, přední, závěrové, ústní, znělé
Ď: patrové, palatální, závěrové, ústní, znělé
F: retné, retozubné, úžinové, vlastní, neznělé
G: patrové, velární, závěrové, ústní, znělé
H: hrtanové, úžinové, vlastní, znělé
CH: patrové,velární, úžinové, vlastní, neznělé
J: patrové, palatální, úžinové, vlastní, znělé
K: patrové, velární, závěrové, ústní, neznělé
L: alveolární, přední, úžinové, bokové, znělé
M: retné, obouretné, závěrové, nostní, znělé
N: alveolární, přední, závěrové, nostní, znělé
Ň: patrové, palatální, závěrové, nostní, znělé
P: retné, obouretné, závěrové, ústní, neznělé
R: alveolární, přední, úžinové, kmitavé, znělé
Ř: alveolární, přední, úžinové, kmitavé, znělé
S: alveolární, přední, úžinové, vlastní, neznělé
Š: alveolární, zadní, úžinové, vlastní, neznělé
T: alveolární, přední, závěrové, ústní, neznělé
Ť: patrové, palatální, závěrové, ústní, neznělé
V: retné, retozubné, úžinové, vlastní, znělé
X: patrové, velární, úžinové, vlastní, znělé
Z: alveolární, přední, úžinové, vlastní, znělé
Ž: alveolární, zadní, úžinové, vlastní, znělé

MALÉ DĚJINY LINGVISTIKY
JIŘÍ ČERNÝ
KAPITOLA 1. – LINGVISTICKÁ PREHISTORIE
VZNIK A VÝVOJ ČLOVĚKA
máme málo inf. o přesném vzniku člověka i o vývoji jazyka
(odhad – člověk je na světě 5 mil. let, ale my máme širší představu jen 5000 let a to jen z několika málo starověkých říší)
vlastnosti, kterými se člověk odlišuje (vzpřímená chůze, ruka, používání nástrojů, zvětšení mozku a lidská řeč)
(Homo Sapiens – člověk moudrý, homo erectus – člověk vzpřímený, homo habilis – zručný, Australophitecus, Ramaphitecus – požírač semen)
tropický prales – ustoupil, lidoopové se dostali na zem – těžší podmínky pro život – začali chodit vzpřímeně, uvolnili se ruce – tím pádem schopnost v nich něco nosit(zbraně), ti co zůstali na stromech – dnešní lidoopové
myšlenka – řeč nemůže existovat bez myšlení
MLUVENÝ JAZYK V ARCHAICKÝCH SPOLEČENSTVÍCH
výzkum – srovnání se zvířecí řečí a osvojováním řeči u dětí = problémy – lidská řeč je velice odlišná (dvojí artikulace, vazba na myšlení)
také zkoumání v oblasti primitivních jazyků – u pralesních lidí – kmenů, ale v zásadě mají stejnou mozkovou kapacitu a srovnatelné vrozené vlastnosti a schopnosti
HYPOTÉZY O VZNIKU LIDSKÉ ŘEČI
20 rodin příbuzných jazyků (dříve 40, ale už se prokázala příbuznost)
tvrzení - zásadní vliv mají citoslovce, zvukomalebná slova, gesta, povely, ale pravděpodobnější je Hockettova teorie – několik neartikulovaných zvukových signálů – označené zákl. životní funkce – tyto signály se mohli mezi sebou kombinovat – došlo k vytvoření artikulovaného systému
ostatní dorozumívací prostředky – přírodní – klacky, bahno, kouřové signály + optické a zvukové signály – výrazy obličeje (dnešní mimika, gestikulace), výkřiky, bubny, píšťaly
na řadu otázek spojených s teorií jazyka a jeho vývoje neznáme odpověď – údaje z krátkého období – máme omezené dílčí znalosti jazykového (ne lingvistického) charakteru) ze Sumeru a Egypta (5000 let zpět)
skutečné lingvistické památky – starověká Indie 2,5 tis. let
přechod od prehistorického do historického období = písmo
Kapitola 2. – Starověk
Vznik písma – po tom co se člověk naučil chovat užitková zvířata, obdělávat půdu – obživa, vznikaly města (Mezopotámie, Egypt, Čína, Indie) – městské státy – organizace práce, výcvik vojáků…vše si žádalo administrativu
nejstarší formou – obrázky lidí, zvířat, rostlin…- pokud se vztahovaly k předmětům – ne písmo, písmo je to pokud obrázky zobrazovaly pojmy a poté zvuky jazyka (Egypt, Mezopotámie, Čína, Mayové)
= písmo ideografické x obrázky piktografické
poté docházelo ke zjednodušování písma
Mezopotámie, Egypt, Čína – ne lingvistika, protože nemáme zachována žádná lingvistická díla, nic co by to naznačovalo, jen nějaké zlomky (např. slovníků)
hláskové písmo vynalezli Féničané – 22 písmen – abeceda – Řekové ji pro svou potřebu upravili – 23 písmen, základ mnoha dalších abeced
Sanskrt – jsou jím psány staroindické památky
popsán i fonetický systém
nejznámější Pánini 5. a 4. stol. př. n. l. 1. dochovaná gramatika sanskrtu – mnoho spol. s moderními Evropskými jazyky
Řecko – attické období – filosofové se zajímaly otázkami jazyka ve svých dílech, ale ne na lingvist. úrovni
Dionysios Thrácký – nejvýznamnější gramatik
Řím vše převzal a vše se snažili aplikovat na latinu (většinou rozlišení 8 slovních druhů)
KAPITOLA 3. – STŘEDOVĚK
středověk – rozpad římské říše až nástup Renesance a Humanismu
rozšíření křesťanství
Raný středověk – po úpadku Římské říše – rychlý rozvoj křesťanství 4. stol.
spolu s ním se šířilo písmo
runy – starogermánské písmo – vzniklo 4. stol. návaznost na písmo Etrusků
Wulfila – přeložil bibli do gótštiny – vytvořil gótské písmo, Mesrop Maštor – vytvořil písmo Arménské (stejný účel)
Konstatnit, Metoděj 863 – hlaholice, cyrilice
poté všechny západoslovenské jazyky – přechod latina
Isidor Sevillský – etymologie – Etymologie – 20 knih – encyklopedie 7. stol. – zabýval se i původ slov
Scholastika – 7 svobodných umění – ze všech 7 je nejdůležitější gramatika – latinský jazyk
do 12. stol. se využívaly římské gramatiky
vulgární jazyky – mateřské
zájem o latinu, mateřské jazyky – „vulgární“ nehodné studia na rozdíl od Arabských gramatiků (od 8. stol.)
14. stol. Dante Alighieri – O řeči lidové – charakteristika 14 italských dialektů
KAPITOLA 4. – OD RENESANCE DO 18. STOLETÍ
Renesance – vývoj evropského umění a ideologie
rozmach přírodních věd, humanistické myšlení
lingvistika – změna, názorů na řešení některých gramatických a zvláště fonetických otázek + zcela nové otázky nehledané ve středověku
kromě latiny zájem o živé jazyky
zájem o pravopis národních jazyků a fonetickou stránku
ČJ – reforma kolem 1400 – Ortografie, Hus – diaktrická znaménka místo spřežek
většina návrhů reforem, ale neuskutečněna
také knihtisk, čtení, psaní – laikové – více gramatik
1. gramatika moderního jazyka Španělsko – Antonie de Nehija 1492
1. pol. 16. stol. mnoho dalších gramatik
ČJ – 1571 Jan Blahoslav – Gramatika česká – neúplná
Vavřinec Benedikta Nudožerský – Dvě knihy o české gramatice = 1. mluvnice
pokřesťanštění – misionáři – gramatiky exotických jazyků
16. stol. slovníky
Daniel Adam z Veleslavína – 1. slovníky, 1598
náznaky srovnávacího studia jazyků, ale ne analýzy, texty jen položeny vedle sebe
monogenetická odměnka – všechny jazyky vznikly z Hebrejštiny
renesanční jazykověda – předchůdce moderní lingvistiky
Martin Luther – písemná podoba hornoněmeckého dialektu – základ pro moderní spisovnou němčinu
Erasmus Rotterdamský – humanismus
prosazoval vědecký přístup a nové kritické studium originálních starých textů, oproštěné od středověké interpretace, kritika scholastiky
prosazoval nahrazení zastaralých gramatik a učebnic, příruček pro potřeby moderní doby
přeložil nový zákon z originálních řeckých textů do latiny moderní u protestantů nahrazení Vulgáty
Francis Bacon – empirismus – zakladatel
úvahy o vztahu jazyk + myšlení
J. A. Komenský – metody výuky jazyků – Dvéře jazyků otevřené, Nejdokonalejší metoda jazyků
40 let práce na slovníku – Poklad jazyka českého – shořel
zabýval se myšlenkou o vytvoření jednoduchého všesvětového jazyka
Racionalismus
René Descartes – kritika scholastiky i teologie
- Škola port Royal – gramatika, kterou vydal
9 klasických slovních druhů – jméno, člen, paricipum, zájmeno, předložka, příslovce, sloveso, spojka a citoslovce
vztah k objektům myšlení – prvních šest, zbytek vztah k způsobu myšlení
17. stol. mnoho slovníků, i dvojjazyčné – 1. byl Anglicko-francouzský
Giovanni Battista Vico – filosofie dějin přelom 17. a 18. stol.
3 období – bohů – posvátný jazyk – hieroglyfický charakter
hrdinů – symbolické písmo
mas – vulgární jazyky, písmo
němčina – z něho se ostatní jazyky vyvinuly – rozrůznění – klimatické podmínky a zvyky
18. stol. Osvícenství
těsnopis
CH. F. Hellwag – trojúhelník – O tvoření řeči
Johann Gottfried von herder
vztah jazyk + myšlení
zastánce monografické teorie
James Hartus
předchůdce strukturální jazykovědy
KAPITOLA 5. – SROVNÁVACÍ A HISTORICKÁ GRAMATIKA 19. STOL.
19. stol významné období – objeven sanskrt
nové pohledy na jazyky a na vztahy mezi nimi
poprvé se užívá důsledně metologie při zkoumání jazyků
srovnávací gramatika vznikla po impulzu – objevení sanskrtu a jeho příbuznosti s většinou evropských jazyků
W. Jones – objevil sanskrt, přesný popis jazyka
spíše zájem o prvotní jazyk, ne o fonetiku, ze začátku ani klasifikace
Zakladatelé srovnávací a historické gramatiky – Rasmus Rask – zabýval se skandinávkými jazyky – 7 let cesta do Indie – neuspěl, ukazuje, ale na příbuzenské vztahy jazyků
Franz Bopp – skutečný zakladatel srovnávací gramatiky
názor prvotní jazyk nejdokonalejší – postupné upadání do nejasností – jazykový vývoj dekadence
Slavistika – Josef Dobrovský – považován – zakladatel srovnávacího a historického studia slovanských jazyků
Wilhelm von Humbold – zabýval se strukturou jazyků – klasifikovat je dle struktury
August Schleicher – dovršení vývoje srovnávací gramatiky, ale i poznatky navazující na jiné ling. školy a směry – zájem o fonetiku a mluvenou stránku jazyka
problémy jazykového vývoje, rekonstrukce prajazyka indoevropského
zařazuje lingvistiku do přírodních věd
Teorie o dokonalých jazycích
velké středověké národy – preferovaly jen ten svůj, středověk latina, v 19. stol. zpočátku Sanskrt
názor – dokonalé jsou flexivní x neflexivní (pouze jeden druh slov)
dokonalé indoevropské x nedokonalé (ostatní)
moderní lingvistika – dokonalost – schopnost plnit svou fci – sdělovacího nástroje = dokonalé všechny
jazyky rozděleny do rodin – příbuzné – dnes 20 rodin
ČJ – indoevropský (latina, AJ, NJ, sanskrt, Slovanské…)
genetická klasifikace dodnes nedokončena
2. pol. 19. stol. – vznik fonetiky (i když