Přednášky VyvojovaPsychologie

kových operací) i imaginativně-emotivní funkce (požadavek vyšší vyspělsti a odpovědnosti), také s počínajícími fyziologickými změnami (hormonální změny, sekundární pohlavní znaky). To vša mívá za následek zhoršení pozornosti, motivace i prospěchu, dráždivost s odvahou nesouhlasit vede ke zvýšené kritičnosti, stálé opozici, nejistota bývá překonávána předstíranou „suverenitou“, nápadností , začleňováním se do „part“, agresí (vybíjením tenze), záškoláctvím, útěky atp.
PORUCHY UČENÍ, ŘEČI A CHOVÁNÍ jsou organického původu podmíněné dědičností či poškozením CNS. Postihují pouze některé dílčí periferní projevy bez jakéokoliv přímého postižení intelektu, nebo jiných komplexnějších duševních útvarů osobnosti. K nápravě vyžadují spolupráci s pedagogicko-psychologickou poradnou. Nejčastěji se vyskytují například dyslexie (postiženo čtení), dysgrafie (problémy s psaním), dysortografie (potíže v gramatice), dyskalkulie (nedostatky v počítání), dyspinxie (obtíže s kreslením), dyspraxie (nedostatky v úkonech), dysmůzie (snížené rozlišování tónů). U řeči se jedná o dysfázii (až neschopnost dorozumění), dyslálie (postižena výslovnost), dysartrie (artikulace). V oblasti chování se vyskytuje hyperaktivita (pohybová zbrklost), hypoaktivita (pomalost).
U dětí se mohou vyskytovat i jiné dílčí PSYCHOPATOLOGICKÉ PŘÍZNAKY, vyžadující však již odbornou diagnozu a terapii. Bývají to zpravidla příznaky vážnějších duševních onemocnění, ale mohou se vyskytnout i normálně např. v horečce či zaměnit s "planým mudrováním" a neologismy dospívajících. Z RACIONÁLNĚ-KOGNITIVNÍCH procesů postihuje vnímání např. agnozie (porucha poznávání), či iluze (šalebné vnímání), ulpívání a únava pozornosti mohou být spojeny s postencefalitidou či epilepsií, u paměti se vyskytuje např. amnézie (např. po omdlení), hypermnézie (nárazová či trvalá mechanická všípivost) a hypomnézie (únavou či emocionálně podmíněným útlumem). S obrazotvorností je spojen autismus (autos-sám, neproduktivní fantazie, obrácená dovnitř), popř. halucinace, "lhavost bájivá" (hysterické výmysly- mohou být i škodlivé), neurotické .snění (brání reálnému uplatnění). Myšlení může vykazovat překotnost, zmatenost, záraz, bludy (rozumově nekontrolované spekulace, u dětí nesystematické). U IMAGINATIVNĚ-EMOTIVNÍCH funkcí postihují city např. fobie (úzkostné stavy-panické strachy), depresivní stavy (sklíčenost i agitovanost). U volních procesů to bývají obsese (nutkavé jednání), abúlie (útlum, nerozhodnost, pasivita, nezájem) aj.
NEUROTICKÉ PŘÍZNAKY postrádají organickou příčinu, jedná se pouze o funkční znaky zatížení a oslabení nervové soustavy, obvykle vznikají jako reakce na aktuální neuspokojivé okolnosti a po jejich odstranění také zpravidla mizí. Vyskytují se samostatně, nebo jsou grupované. Při jejich stanovení u dětí je dobré se neukvapovat, v jejich by mohla být i neprocvičenost, či jiný nedostatek. (Nejedná se o neurózu - ta je funkční nemocí osobnosti).
Nejobvyklejšími neurotickými příznaky U DĚTÍ bývají např. úzkosti a fóbie (přemrštěné reakce - zpravidla z nedostatku jistoty a opory), hysterické reakce (záchvaty, lži aj.strhávání pozornosti k vyvolání obdivu, soucitu, závisti atp.), noční pomočování (různé patogické vlivy /6 %/ - životospráva, povzbuzování sebekontroly, pocilování svěračú), koktavost (sumace aktuální i vleklých frustrací /1 %/ - někdy nekoktá při šeptání, zpěvu, potmě atp., po 16. roce mizívá), mutismus (psychogenní přechodný stav, buď totální, či selektivní - terapie důvěrou a rozvojem zájmů), tiky (mimovolné pohyby ,ritualizace, intenzivní tenze - farmakoterapie, psychoterapie, v dospívání obvykle mizí), bolesti hlavy (tlakové bolesti v krajině čelní a spánkové - odpočinek, pobyt na vzduchu) aj.
V PREPUBERTĚ se jako neurotické příznaky vyskytují i nutkavé myšlenky a představy (farmakoterapie a psychoterapie), dlouhodobější deprese (v pozadí často nejistota a nízká sebedůvěra) a snadno vznikající patické reakce (senzitivní vztahovačnost, červenání, třesy atp. - cestou k nápravě je paradoxní intence). Charakteristickým komplexem neurotických příznaků je neurastenický syndrom. Obecně působí pozitivně respekt, přátelskost, dostatek možnstí pro tvořivé zájmy a autokultivaci
 
8. Charakteristické znaky PUBERTY A ADOLESCENCE (charakteristika a srovnání vývojových změn v pubertě a adolescenci) a změny RACIONÁLNĚ-KOGNITIVNÍCH procesů v průběhu dospívání (úroveň vnímání, pozornosti, paměti, myšlení a tvořivosti v pubertě a adolescenci)
Během deseti let dítě vyspěje tělesně, psychicky i sociálně v dospělého člověka, připraveného na vstup do zaměstnání (čím vyšší cíle tím náročnější příprava) i občanského života (manželství, rodičovství) a stane se integrovanou osobností. Nejvýznamnějšími změnami jsou přechod od nesamostatnosti k samostatnosti, do neodpovědnosti k odpovědnosti, od závislosti k nezávislosti, od orientace na konzumaci k tvorbě společensky významných produktů a hodnot, přechází také od učení řízeného z vnějšku k samostudiu, od výchovy k sebevýchově, dochází tak k posunu mechanizmů sebeřízení od vnějších požadavků k většímu respektu vůči vlastní, stále propracovanější struktuře vnitřních subjektivních kritérií (individuální rozdíly převažují nad věkovým faktorem).
PUBERTA je obdobím vyznačujícím se disharmonií fyzickou (končetiny) i psychickou (vědomí nesouladu funkcí, nejistota, napětí, "vulkanizmus") spolu se pociťovným zvýšením sociálních nároků. To vše se zpočátku projevuje navenek nevyvážeností reakcí (klackovitost, klátivá chůze, předvádivost) i výkonů (činorodost-lenost, poslušnost-nedůtklivost, přátelskost-urážlivost, společenskost-potřeba izolace).
V racionálně-kognitivní oblasti dochází zvláště rozvojem abstrakce k dovršení výkonnosti a tím i k širšímu a hlubšímu kontaktu s realitou - ve skutečnosti však v tomto období převratných změn v prožitkové sféře osobnosti nebývá dané “ zralosti myšlení“ ještě dostatečně využito.
Imaginativně-emotivní funkce vykazují mezi 12. a 14. rokem výrazný sklon k sebepozorování, egocentrizmu, nestabilnímu obrazu Já a sebehodnocení i ostýchavosti. /“K nebi rozjásaní a na smrt zkormoucení“ Goethe/. Mnohým se zdá, že o nich vrstevníci mají špatné mínění a zakoušejí pak depresivní stavy. U děvčat se to projevuje silněji než u chlapců (41 : 29% ). Zažívaná krize se stává silným podnětem k akceleraci nastupující zralosti a vyváženosti složek Já, které by se mělo stát jádrem prožívání i volních aspektů osobnosti „orientované na dospělost“. Egoidentita přechází od "difuzní totožnosti" k "sociální předurčenosti", přes následující "krizi identity" až k dovršení "zralé totožnosti".
Offerovi [1975] však svými výzkumy poněkud narušili představu o obecně bouřlivých a výrazně negativních proměnách sebezažívání pubescentů, ty se prý týkají jen asi 50 % dospívajících, vedle toho asi 25% je prochází údajně dospíváním zcela bez "krizí".
ADOLESCENCE je vrcholným stadiem dospívání ve kterém krystalizují východiska „sociálního dozrávání“. Dosažení adekvátních hledisek ego-identity je významným úkolem adolescence. Je třeba osobně určit optimální poměr SOCIALIZACE (termit) pro zařazení do společnosti (konformita, výhody a sankce) a INDIVIDUALIZACE (Robinzon) k dosažení samostatné a sebeřídící osobnosti (sebepoznání, sebepojetí, seberealizace ). Jsou v tom značné individuální rozdíly. S „ vyspělostí společnosti“ .a narůstající .nepřehledností vztahů se i zralost sebepojetí stále oddaluje. Adolescence je tak mnohdy ještě obdobím relativní nezralosti.
Bývají uváděny čtyři úrovně senepojetí (Smékal):
1.) Jedinci "zmatení" - nejisté a neuvážené jednání, kolísavé sebevědomí ("Nejsou schopni orientovat se ve společenských požadavcích a nevědí si rady se sebou. Pocit důležitosti si někdy posilují i společensky nežádoucími projevy").
2.) Skupina "závislých" - v sebepojetí i sebevědomí přebírají postoje autorit. ("Nepůsobí problémy, plní požadavky, aniž by o nich příliš uvažovali. Nevykazují krize, jsou nesamostatní a zůstávají konformní, závislí a manipulovatelní").
3.) Skupina "hledajících" - sebepojetí se u nich tepreve formuje a životní cíle zpřesňují. ("Angažováním v mnoha činnostech a rolích jakoby zkoušejí své síly").
4.) Skupina se zdravě zformovaným sebepojetím - mají sebevědomí nezávislé na referenční skupině či situaci. ("Adekv.zvládají požadavky okolí a vědí co chcou").
DOSPĚLOST (dovršení vývoje u dívek v průměru v 19 letech, u chlapců až ve 23) Vyspělá osobnost dosahuje optimální úrovně KULTIVACE (zařazení ve světě poznání,, humanistických ideálů i hodnot) a představuje tak vpravdě AUTONOMNÍ SEBEREGULUJÍCÍ SYSTÉM (periodická restrukturace a dolaďování východisek sebřízení s ohledem na vnitřní i vnější změny).
Rozdíly RACIONÁLNĚ - KOGNITIVNÍCH procesů v PUBERTĚ a ADOLESCENCI:
ČIVOST vykazuje ještě zvýšení čitlivosti na vůně a zlepšení smyslu pro rytmus. VNÍMÁNÍ lze chápat jako „subjekt-objektový boj“, ve kterém jsou zbraněmi „objektu“ množství, neuspořádanost a dynamika podnětů, a na straně „subjektu“ jen motivace, motodologie, systematičnost při shromažďování, třídění a vyhodnocování údajů. Zatímco u pubescentů lze pozorovat navzdory dosažené vyspělosti všech funkcí spíše povrchní a nepřesné pozorování, zjednodušené a ukvapené závěry a netrpělivost při shromažďování faktů, tak adolescenti jsou již schopni využít schopnosti abstrakce i bohatější zkušenosti , které jim umožňují orientovat se na podstatné. Dochází také k nové uplatnění "názornosti" (schemata, modely, technické výkresy, grafy atp.). Stabilizuje se také individuální KOGNITIVNÍ STYL (konstitučně či osvojením ustálený přístup k realitě) ovlivňující přijímání, zpracovávání a pořádání informací. Výčet forem této důležité charakteristiky osobnosti není dosud ukončen: zaměření na detaily - či na celek, orientace na rozdíly - nebo na podobnosti, postupování "krok za krokem" - popř. intuitivnost a vhled, úzké zaměření - či odstup, ostrost a přesnost odrážení - anebo spíše ulpívání na dříve fixovaném, tendence k reprodukování - nebo spíše objasňování, snaha o objektivní přístup - či důraz na subjektivnost, šíře a stabilita kritérií - anebo jejich neujasněnost a povrchnost, interní - či externí východisko kontroly, pomalost a přesnost oproti rychlosti a nepřesnosti, rigidita - a flexibilita, závislost na poli - nezávislost a originalita, humanistická - nebo přírodvědná orientace atp.
POZORNOST pubescentů se zpravidla zhoršuje vlivem oslabení hormonálními změnami, nevyhraněností zájmů a subjektivním suicentrizmem. Zato adolescenti jsou již schopni vést svoji pozoznost "pochopenou objektivní významností". PAMĚŤ pubescentů vykazuje někdy až jistý návrat k překonané „mechanické paměti“, opomíjející vědomosti a snahu o chápání souvislostí a vztahů. Zato adolescenti již plně využívají dosaženou úroveň myšlení, při vštěpování postupují logicky na základě vlastního porozumění a aktivně přiřazují nové informace do systému tak, že dochází k žádoucímu vytváření „kognitivní mapy“ oboru.
MYŠLENÍ dosáhlo díky abstrakci stadia formálních operací, je tedy již schopno operovat pomocí znaků se vztahy bez vazby na konkrétní jevy. U pubescentů ale dosud převládá myšlení školsky konvergentní, algoritmicky pasivní atp. Zatímco u adolescentů je již evidentní převaha divergentního zvažování více možných alternativ, posuzování jejich "pravděpodobnosti" atp. Každé řešení problémů vykazuje jednotný postup: rozbor-plán-provedení.kontrola (postřeh - orietnace - formování hypotéz - ověřování). ABSTRAKCE (tvoření kategorií na základě podstatných shod ) je základem tvorby "vědeckých kategorií" a umožňuje další hierarchizaci pojmů. Rozšiřuje realizaci úvah o jevech a vztazích bez názorného podkladu, zároveň však také redukuje bohatost a tím i "účinnost" podnětů senzorického pole. Pojmy se jeví obsažnější, avšak řeč není zcela přiměřená popisu totální reality a tak dochází u dospívajících k projevům „verbalizmu“ (ireálnému mudrování s "abstraktními kategoriemi" ) /Maslow:"Nejzazším cílem abstrakce a analytického myšlení je největší možná simplifikace typu formule, diagramu a schematu. To, co obvykle nazýváme poznáním - tedy abstraktní a verbální formulace - často způsobuje, že zůstáváme téměř slepí vůči těm částem reality, které nejsou touto abstrakcí pokryty."/
TVOŘIVOST má zpravidla fáze: přípravnou - inkubační - intuitivní - hodnocení. Maslow uvádíí, že "V tvořivosti má nesporný význam zdravá iracionalita". Pubescent má sice ještě svěží vnímavost, avšak zároveň i nezkušenost, zbrklost, vzdání se před překážkou a neplánovitost postupu. Vedle toho adolescent vládne již vyšší uvážlivostí, odpovědností, vytrvalostí, zkušenostmi i odborností. Inteligence sama není dostatečnou zárukou tvořivosti, tou je teprve soubor schopností a vlastností tvůrčí osobnosti: senzitivita - rozpoznání problému i v nepřehledné situaci, restrukturace - schopnost redefinovat problém a přeuspořádat data, fluence - uvolnění toku nápadů, flexibilita - pružnost reagování na změny, originalita - nalezení souvislostí i mezi významově vzdálenými strukturami, elaborace - propracovanost realizace, vizualizace - imaginativní operace. Kreativní osobnosti se necítí dobře v zajetí společnských konvencí, vykazují určitou neformální volnost.
 
9. Kvality IMAGINATIVNĚ-EMOTIVNÍCH funkcí v DOSPÍVÁNÍ (emoce, hodnoty, charakter, Jáství a jeho složky, vývojové úkoly, volní procesy, plánovitost)
EMOCE (city) přes svoji „záhadnost a neuchopitelnost“ rozšiřují od počátku dospívání dále svůj rejstřík i jemnost podnětů a prožitků. Charakteristická labilita nálad, popř. i podíl negativistických projevů, díky postupnému vyhraňování a stabilizaci cílů i hodnot postupně přechází k vyšší integrovanosti a ovládanějšímu projevu. Pro svoji nezkušenost a impulzivitu však pubescenti často ještě zaujímají extrémní stanoviska v ostře protikladných kategoriích s často nepřiměřenými nároky. Dospívající bývají velmi citliví na neshody mezi slovy a činy ("co má být" a "co je" atp.). Svou roli v tom hraje také společenská realita, která při své složitosti není prosta rozporů. Pociťované neshody nutí k intenzivnějšímu vyjasňování situace a hledání příléhavějších kritérií hodnocení sebe i jiných.. Postupně se tak dospívající odklánějí od zjednodušených a strnule schematických východisek a formují si kultivovanější a pružnější osobní východiska sebeřízení. Dospívající bývají již schopni mnohé kategorie a jevy správně verbálně vymezit, sama rozumová úroveň však nijak nezaručuje přiměřenost prožitků i jednání. Kulturní zájmy napomáhají k žádoucí vyváženosti rozumových a citových stránek osobnosti. Převaha racionality by omezila citlivost k podnětům umělecké komunikace a rozvoji společenského citu. Adolescence je obdobím intenzivního ujasňování a uvědomování si vlastní struktury hodnot - jako obecnějších aspektů osobně přítažlivých cílů i zájmů („cílem“ je např. sportovat /“co“/, „hodnotou“ je upevňování zdraví /“proč“/). Reálné usilování a konání by tedy již mělo být v souladu s celkovou orientací osobnosti, jejím zformovaným a stabilizovaným hodnotovým vědomím. Charakter - jako vnější výraz dosažené úrovně mravního vědomí, pak spoluurčuje i volbu cest a prostředků k dosahování cílů.
V závislosti na kvalitě a šíři zájmů a úsilí o autokultivaci je rozvíjena citlivost emotivity, usměrňovány formy abreakce a propracovávány nejvyšších integrační útvary osobnosti (vzdělanost, moudrost, charakter). Teprve dospělá a integrovaná osobnost s nadhledem a životní moudrosti, je schopna "jednat s ohledem na sociální důsledky svého projevu pro sebe i pro druhé". Přijaté mravní principy se odráží v individuální síle "svědomí".
JÁSTVÍ představuje strukturu a organizaci složek Já, je to komplexní útvar, zahrnující aspekt 1) poznávací, 2) emocionální i 3) snahový. Funkce všech složek Já vykazují v průběhu dospívání těsnou souvislost a dynamickou zpětnou vazbu sloužící vzájemné vyváženosti a harmonizaci. Zralé Jáství pak určuje soulad "kognitivně-afektivní konzistence" a tím i akceschopnost a celkovou vnitřní vyrovnanost osobnosti.
1. KOGNITIVNÍ SLOŽKY JÁ reprezentují jak a) postupným sebeuvědomováním se rozvíjející „zážitek sebe“ jako samostatné jednotky v prostředí a protipól vnější reality v „subjekt-objektové interakci“ („Tichý divák v nás!“ Mahariši ), tak b) v procesu sebepoznávání vznikající více či méně adekvátní systém představ o vlastní osobité struktuřa schopností a vlastností, tedy o „způsobilosti“ tvořící předpoklady k výkonu v různých činnostech.
a) Sebuvědomování (Jsem) se vyvíjí již od nejranějších stadií (kde je podporováno zkušenostmi z experimentace, rozšiřováním schopnosti komunikace, záměrností pohybů atp.). Již kojenec se poznává v zrcadle, batole se začíná označovat „Já“ atp. V dospívání pak představuje vědomí Já řídící činitel sebeovládání („Kapitán na velitelském můstku našeho organizmu“ Říčan), předmět sebevýchovy a projevuje se prosazováním osobní autonomie. /Podle Jamese je Já nejen „tokem subjektivního sebezažívání", ale zahrnuje i širší komplex duševních schopnosti, sociálních rolí a materiálních objektů (dům, auto atp.)./
b) Sebepoznávání (Jaký jsem?) spočívá v poznávání sebe jako objektu sebepozorování. V tomto procesu „Já-subjekt“ (autentické sebezažívání) a "Já-objekt" (neosobní náhled na sebe) permanentně fluktuují a „vzájemným dialogem“ probíhá sebepoznávání, sebeřízení i sebehodnocení. /Uvědomte si rozdíl mezi „introvertovaností“ - jako osobnostním rysem, „introspekcí“ - jako procesem sebepozorování, a pociťováním sebe sama - jako „středu pozornosti“/. Sebepopis je pouhou odpovědí na otázku „Kdo jsem Já?„ (hoch, žák, fotograf, ateista), kdežto skutečné sebepoznávání řeší otázku „Jaký jsem?„ (zrzavý, chytrý, závistivý). Dospívající si zpočátku všímají jen povrchních a nápadných znaků než proniknou k podstatnejším vlastnostem osobnosti. Vždy je třeba se varovat nebezpečí sebeklamu. K dosažení objektivnějších charakteristik a reálnějšího odhadu způsobilosti napomáhá pravidelná severeflexe (periodická rekapitulace vlastního chování zvl. konfliktů, upřímné zhodnocení vlastního podílu, zvážení optimálních způsobů řešení a jejich následná aplikace v praxi). Tímto způsobem přechází postupně „sebepoznávání“ k sebeovládání a sebekontrole (kdy člověk dřív než něco udělá zváží možné následky), tedy i sebevýchově.
2. AFEKTIVNÍ SLOŽKY JÁ, ve kterých je Já zažíváno jako „ochraňovaná hodnota“, jsou spojovány se snahou subjektu formovat, stabilizovat či měnit zaměření a charakter takových duševních útvarů osobnosti jako jsou sebepojetí a sebehodnocení.
a) Sebepojetí (Jaký se mi líbí být) je více či méně propracované a ucelené imaginativní "jádro subjektivity", je to představa (egoidentita, egokoncepce) „Jak chci působit na jiné“, která se ve své nejvyspělejší podobě stává relativně stabilním východiskem osobité orientace i projevů osobnosti. V egoidentitě mohou převládat hlediska 1) „sociální identity“ .(„fasádové Já“, socializovaná identifikace se společensky žádoucími vzory), nebo spíše 2) „osobní identity“ („introspektivní Já“ formované subjektem v rámci vnitřní racionálně-emocionální součinnosti). Se